Pavel Hrdina je podnikatel a otec pěti dospělých dětí, který vybudoval úspěšnou firmu a objektivně dosáhl všeho, čeho si společnost cení. Už před časem však přišel na to, že cesta vzestupu je jen půlkou životního příběhu. Chce-li být muž šťastný, musí přijmout i svou slabost a nebát se být zranitelný. Jedině pak se nestydí plakat, umí se smát a dokáže hluboce milovat ženu.
Chceme-li mluvit o tématu silné „ženy hrdinky“ (jak se v tomto čísle časopisu pokoušíme), pojďme vzít do hry i muže, abychom rozehráli dynamiku vztahu obou polarit. Vy jste před dvaceti lety stál u zrodu neformálního společenství Chlapi.cz, v němž se scházejí muži, které nebaví žít na povrchu a vydávají se na vnitřní „cestu hrdiny“. Jak Chlapi vznikli?
Od devadesátých let jsem se já i moji přátelé v Praze účastnili takzvaných manželských setkání, v jejichž rámci se páry scházely, v kontrolovaném prostředí sdílely hluboké osobní příběhy, otevíraly citlivé otázky a pokoušely se uzdravit svůj vztah. Obnovit v něm jiskru a intimitu. Mně a několika mým kamarádům se ale zdálo, že důraz je kladen trochu víc na ženské aspekty prožívání, a tak jsme se rozhodli společně hledat, co to znamená být autentický muž, kdo jako muži jsme, jak mít chlapskou partu a dělat, co nás baví, ale i vzájemně sdílet svůj duchovní život a objevovat životní priority.
Jak Chlapi fungují dnes?
Základem je rituál přechodu do zralé dospělosti MROP. Je to akce pro muže středního věku, kterou každý může absolvovat jen jednou. Muži, kteří touto zkušeností prošli, mají často zájem se dál setkávat v malých lokálních skupinách. V tuto chvíli se několik set mužů schází po celé České republice ve více než šedesáti samostatných uskupeních, která nikdo neřídí, ale která se vzájemně inspirují a podporují. Nemáme žádnou pevnou organizaci, jen malý tým, jenž poskytuje zázemí a pomáhá sdílet informace – například propojujeme nové zájemce s nejbližší lokální „buňkou“. Zástupci těchto regionálních skupin se vídají jednou do roka.
Zmíněný rituál MROP se koná pravidelně jednou za rok v září a je pětidenní. Jeho autorem je františkánský kněz Richard Rohr, dnes téměř osmdesátiletý Američan, který se mužskému duchovnímu růstu a krizi mužství věnuje od mládí. V současné době je v Česku známý, ale na přelomu tisíciletí jsme jeho ideje objevovali poprvé a připadaly nám úžasné. Bylo to přesně to, co jsme hledali. Když se nám do rukou dostala kniha Divý muž, tehdy jen ve slovenštině, byli jsme u vytržení. Rohrovi jsme ihned napsali a tři z nás odjeli k němu na iniciaci do Nového Mexika. Následující rok jsme za Rohrem vyslali dalších pět mužů – a v září 2004 už jsme uspořádali první přechodový rituál v našem prostředí.
V čem iniciace spočívá?
Stále ji vnímám jako velké tajemství a těžko ji dokážu popsat pár větami…
Je to opravdu přechod. Pro někoho je to pojmenování procesu, kterým už v životě nějak prošel. Pro jiného je to spíš informace o tom, co dřív nebo později přijde. Pro všechny je to však začátek, první krok na nové cestě. A dobrý začátek je velmi důležitý.
V průběhu rituálu nepracujeme jen s informacemi, využíváme obrazy, symboly, ticho a samotu. Snažíme se oslovit celého člověka, ne jen intelekt. Zpráva je tak přijata, pochopena a prožita celým tělem, ne jen rozumem.
Samozřejmě to není nic nového, je to v podstatě nadčasová „cesta hrdiny“, kterou odedávna znají nejrůznější kultury – ale pro každého konkrétního jedince je vždy nová a převratná. Inspirací jsou dávné iniciační obřady přírodních národů, ale hlavní poselství vychází z křesťanské tradice. Není to otázka náboženství ani církve, ale spirituality, tedy hlubšího rozměru bytí – hledání smyslu existence a napojení se na „zdroj“. Malý život jednotlivce se umisťuje do velkého rámu, který dá věcem smysl a význam. Rituálem u nás každoročně prochází osmdesát až sto mužů, podmínkou je alespoň třicet let, ale většině účastníků je mezi pětatřiceti a pětapadesáti – a často se hlásí i starší.
Cílem je setkat se se svým stínem, připustit si, že kromě úspěchu, síly a pozitivních zkušeností se člověk v životě setkává i s bolestí a utrpením, s vlastní slabostí a zranitelností.
Pětidenní iniciace zahrnuje postupné kroky dolů do tmy a znovu vzhůru do světla, konfrontaci se smutkem a se smrtí – ne jen fyzickou. Rohr to kdesi vyjádřil výstižně: „Všichni mimořádní lidé, s nimiž jsem se kdy setkal, měli jedno společné: zemřeli dřív, než zemřeli. V určitém momentu se ocitli na konci svých sil. Toto zhroucení, které pro ně bylo podobně strastiplné jako umírání, je dovedlo k mimořádnému životu…“
Pokud člověk překoná strach, otevře se a dovolí svému zranění, aby se proměnilo, nalezne v utrpení zlato. Navždycky už bude vědět, že součástí světla je i stín. Zbaví se pocitu, že všechno se točí kolem něj, a přestane ubližovat sobě i ostatním. Nalezne vděčnost a hlubokou radost ze života. Pokud však svou vnitřní bolest odsune do pozadí a odmítne jí čelit, bude své nevyřešené záležitosti předávat lidem kolem sebe nebo svým dětem. „Transform it or transmit it,“ říká Rohr. Zní to možná banálně, ale když to pro vás přestane být teoretické zadání a máte to s veškerou upřímností zakusit sám na sobě, není úplně snadné se z toho nesložit. Chce to obrovský kus odvahy!
„Člověk padne na dno – a čím domýšlivější a sebevědomější před pádem byl, tím hůř to snáší. Pokud si však nenavlékne ochranné brnění a ponoří se celý do ohnivé lázně hanby, smyje ze sebe všechen klam. Jeho cesta do hlubin smutku byla úspěšná. Už se na poražené a slabé nedívá s opovržením, neboť ví, že jsou stejní jako on.“ Tak popisuje přerod v pravého muže australský terapeut Steve Biddulph…
Ano. Mně iniciační cesta do Nového Mexika změnila život. Bylo mi pětatřicet a zrovna jsem se potýkal s rodinnou tragédií. Samota, půst a drsná horská krajina mě hluboce zasáhly. Důležitý byl pobyt v přírodě, o to se při iniciacích snažíme i v Česku – pocit přesahu může člověk zažít i na Českomoravské vrchovině, nemusí jezdit do Nového Mexika. Můj osobní příběh se tenkrát začlenil do většího celku a já jsem uviděl cestu ven ze svých problémů. Všechno do sebe zapadlo a soukolí se roztočilo. Moje statická situace se dala do pohybu. Začala nová cesta, velké dobrodružství. Intenzivně jsem vnímal bod, v němž stojím, a věděl jsem, že ačkoli přesně nevím, kam moje další cesta povede, dveře se budou otvírat. Bylo mi jasné, že jsem prožil něco zásadního a že to chci předávat dál.
Uvedl jste, že v rámci setkávání chcete přicházet na to, kdo jako muži jste, hledat svou autenticitu. Jak to probíhá?
Hlavní součástí je sdílení. A naslouchání. Nikoli výměna názorů a myšlenek, ale sdílení z hloubky srdce a empatické naslouchání bez hodnocení a reakce. To je nejdůležitější. Nejde nám tolik o to, abychom vytvářeli organizaci pro muže, spíš chceme, aby se muži poté, co načerpají inspiraci, vraceli zpátky do míst, odkud vyšli, a tam pozitivně ovlivňovali svět a lidi kolem sebe.
A co se autenticity týče… Myslím si, že na některé typicky mužské rysy hledí společnost s nedůvěrou, například na bojovnost, soutěživost. Přitom tento prvek je veskrze pozitivní, když se kultivuje. Muži mají přirozenou potřebu pronikat do vnějšího světa, stanovovat si cíle a smysluplně jich dosahovat. Archetyp bojovníka je potřeba v každém mladším muži rozvíjet. Nejlépe to jde kontaktem se svědectvím mužů starších, zralých. Na jedné straně máme člena gangu nebo někoho, kdo zneužívá slabší, na druhé straně člověka, jenž ochraňuje a tvoří a při prosazování dobrého cíle dokáže vyvinout velkou sílu.
Řekněte ještě víc o tom, jak ve vašich očích vypadá autentický zralý muž – a třeba i autentická zralá žena…
Muži a ženy mají své odlišnosti, ale kdybyste se mě zeptala, kdo to je hrdina, asi bych odmítl mluvit o ženách a mužích zvlášť – soustředil bych se prostě na člověka. Zralý člověk nese odpovědnost za svůj život, nestaví se do role oběti, neobviňuje okolí. Dokáže projít krizí a nezabalit to. Nechává lidem svobodu, ale přitom se nebojí vytvářet blízké vztahy. Na nic si nehraje, není se sebou v disharmonii a totéž dopřává ostatním. Vytváří kolem sebe prostor, v němž se lidé cítí dobře, nemusejí se přetvařovat a mohou růst.
Jako nejdůležitější asi vnímám vzájemné soucítění a zároveň schopnost zachovat si vlastní osobnost, identitu. V tom je síla. Chovat se jemně k okolí, ale zůstat pevný uvnitř. A takový může být muž i žena.
Pokud bychom se zastavili u odlišností mezi mužem a ženou – dokázal byste ze své letité praktické zkušenosti pojmenovat ty nejtypičtější rozdíly, které způsobují ve vztazích potíže? Samozřejmě to bude zobecnění…
Při manželských setkáních lidem nezřídka dojde, že některá zásadní nedorozumění v partnerském vztahu skutečně vycházejí z obecných rozdílů mezi muži a ženami, nikoli z povahy konkrétního partnera. Ženy například dokážou vytvářet vztahy a pečovat o ně, což mužům tak dobře nejde. Muži většinou ani neumějí vést se ženou delší hovor o svých pocitech – vztah jako spolubytí prožívají intenzivně, ale spíše nevyřčeně.
Ženy si někdy myslí, že muži je zraňují záměrně, ale většinou to tak není. Opravdu mi připadá, že ženská mysl je složitější a tajemnější, my muži jsme mnohem jednodušší a přímější. Žena předpokládá záludnost, nezájem nebo schválnost, ale muž se třeba jen neobratně vyjádřil a nic zlého tím nemyslel. Je to otázka důvěry. Žena si musí věřit a nebrat si věci tak osobně. Ani muži si nevěří tak, jak by mohli, takže těžko přiznávají chyby – a ještě těžší je pro ně žádat o pomoc. Aby to dokázali, musejí být pevně ukotveni sami v sobě, mít zdravé sebevědomí. Jedině když člověk respektuje sebe, může respektovat druhého, to platí pro obě pohlaví. A jedině když člověk dokáže být vůči sobě laskavý, je laskavý k ostatním. Věřím, že sebevědomí, které muži získávají při práci na sobě, jim v tom všem pomáhá.
Zároveň bych rád ženy poprosil: Nebojte se nám vyjádřit podporu! Opravdu to potřebujeme, možná ještě víc než vy. Upřímné ocenění a pocit, že jsme v něčem dobří, nás dokážou nakopnout. A nemyslete si, že vycítíme, co potřebujete. Nevycítíme! Musíte nám to dát jasně najevo…
Vytváření prostoru pro druhého, v němž je možné být sám sebou a růst… To platí ve vztahu muže a ženy – a také ve vaší mužské partě, jestli jsem to dobře pochopila.
Ano. Jsme otevření, vítáme úplně každého. Chodí k nám nevěřící, hledající, katolíci i protestanti. Přicházejí nejen otcové od rodin, ale i kněží v celibátu, domov u nás nacházejí manželé i ti, jimž se vztah rozpadl. Cíleně vytváříme bezpečný prostor, v němž se lidé mohou s důvěrou pohybovat. Chlapi sdílejí to, co uznají za vhodné, nikdo je do ničeho nenutí. Mohou si s ostatními vybudovat přátelskou vazbu a svěřit se s věcmi, které by třeba jinde neřekli. Takový prostor má jasná pravidla, která už jsem nastínil: všichni si pozorně naslouchají, ale nedávají si žádná doporučení, nikdo nikoho nesoudí. Nesoustředíme se na teoretické aspekty ani diskuse, protože ego, které je potřeba zpochybnit, rozruší jen intenzivní prožitek a cit, žádný intelektuální impulz!
Podobná sdružení mužů, jako jsou Chlapi, existují i v mnoha dalších zemích, nejen v Americe a u nás. Získáváte i dnes ze zahraničí zajímavé podněty?
Pravidelně se potkáváme a postupně mezi námi vyrůstá velké přátelství, jsme jakási mezinárodní komunita mužů jdoucích stejným směrem. Každá země je jiná, jinak zajímavá. Vzájemných podnětů je určitě celá řada…
Zdá se mi například, že američtí muži vnímají americkou společnost jako nezralou a víc „macho“ než my tu českou. Proto se možná výrazněji snaží rozvíjet v sobě svůj vnitřní ženský prvek, který se projevuje třeba jemností a otevřeností. My jsme se na druhou stranu od začátku věnovali spíš přijímání a kultivaci typicky mužských vlastností, v nichž muži nacházejí svou autenticitu a potvrzení. Jemnost je důležitá, ale jen jako výsledek přijaté vnitřní síly. Jistě je podstatné, aby byl muž empatický, ale zároveň by neměl přebírat ženskou měkkost a ztrácet kontakt se svou divokostí.
Máte manželku a čtyři dcery. Co byste jim jako otec do života rád předal?
Když jsem se vrátil z Nového Mexika, žena mi říkala, že jsem se opravdu změnil, byl to krásný čas. Samozřejmě pak nastanou nové problémy a krize, ale člověk už zkrátka není stejný, jako byl dřív, aspoň v to pevně doufám.
Dcerám bych rád předal vnitřní jistotu, o kterou by se v sobě mohly opřít. Chtěl bych, aby měly povědomí o vlastní kráse a hodnotě.
Rozhovor vedla Markéta Stinglová.
V poslední březnovou neděli jsme mohli v pořadu České televize nakouknout do zákulisí rodiny Petra Glogara.
Mě vlastně vždycky fascinovalo začínat nové věci a vlastně něco, co je tvůrčí a zároveň co může mít nějakej přesah.
Jestli tě to zajímá a v neděli jsi to nestihl, můžeš se na pořad podívat ze záznamu ČT.
Martin