Karen Gonzálezová, obhájkyně přistěhovalců, poukazuje na příběh Josefa v Genesis 37 jako na příklad Boží lásky a ochrany cizinců:

[Josefa] jako zranitelného cizince postihne řada neštěstí. Josefův příběh je silný a účinný, protože vyvolává otázky o Boží dobrotě uprostřed utrpení. Také zobrazuje lidskou tendenci střídavě milovat cizince a bát se jich. V jeho příběhu vidíme pohyb egyptské společnosti od strachu k lásce a pak zase zpět ke strachu....

Bez odvolání se Josefovi jako zotročené osobě v cizí zemi nedostává řádného soudu. Místo toho je uvržen do vězení za zločin, který nespáchal. Neznámý vypravěč knihy Genesis uvádí, že Bůh Josefa stále vidí a zůstává s ním. Dvakrát během tří veršů se dozvídáme, že "Hospodin byl s" Josefem, žehnal jeho práci a dával mu přízeň u těch, kdo nad ním měli moc (Genesis 39,21-23)..... Přesto stráví léta nespravedlivě uvězněn, z velké části zapomenut svými cizími vězniteli....

Pro mnoho přistěhovalců a dalších lidí na okraji dějin není Boží přítomnost v utrpení spojena se složitými teologickými spory o teodiceji či svrchovanosti nebo o tom, jak se mohou stát špatné věci dobrým lidem. Boží přítomnost v utrpení je pro ně tím, co jim umožňuje žít. Mnohým trpícím Kristus na kříži skutečně nabízí útěchu v podobě vědomí, že slouží Bohu, který sám poznal velký zármutek a utrpení. [1]

Strach vede k obětnímu beránkovi, zatímco přátelství nás vede k přijetí Krista uprostřed nás:

Strach se stal v současné severoamerické konverzaci o imigraci výchozím bodem, a to i pro Ježíšovy následovníky, kteří jsou povoláni milovat své bližní jako sami sebe. Bible opakovaně hovoří o potřebě filoxenie [lásky k cizincům], a to od Exodu až po list Židům: "Milujte se navzájem jako rodina. Nezanedbávejte otevírat své domovy hostům [cizincům nebo cizincům], protože tím se někteří stali hostiteli andělů, aniž by o tom věděli" (Židům 13,1-2)....

Když se otevřeme přátelství s přistěhovalci a podnikneme záměrné kroky k tomu, abychom se vzájemně poznávali a nechali se poznávat, rozšíříme okruh svých citů. Najednou už imigranti nejsou přítěží nebo přítěží pro naši ekonomiku, ale Rút, Hagar nebo Josefem, které je třeba milovat. Stávají se pro nás vícerozměrnými lidmi - přáteli, kteří obohacují náš život svým vlastním já. Přijímáme je a zároveň přijímáme Krista a jeho radost. Vskutku, když Egypťané vítali Izraelity, vítali Boha a Boží požehnání ve svém středu. A když Izraelity odmítali a utlačovali je, odmítali samotného Boha, aniž by si to uvědomovali.

Ježíš k nám často přichází v přestrojení, jak sám říká v 25. kapitole Matoušova evangelia: někdy je vězněm, nemocným, nahým, hladovým, žíznivým nebo přistěhovalcem (verše 35-36). Pokud se od Josefa a jeho utrpení něčemu učíme, pak je to přijímat a objímat Ježíše v přestrojení. [2]

Karen González, an immigrant advocate, points to the story of Joseph in Genesis 37 as an example of God’s love and protection for foreigners:

[Joseph] suffers a series of misfortunes as a vulnerable foreigner. Joseph’s story is powerful and effective because it raises questions about the goodness of God in the midst of suffering. It also depicts the human tendency to alternate between loving and fearing strangers. In his story we see the Egyptian society’s movement from fear to love and then back to fear again….

Without recourse, as an enslaved person in a foreign land, Joseph does not receive due process. Instead, he is thrown into jail for a crime he didn’t commit. The unknown narrator of Genesis states that God always sees Joseph and remains with him. Twice within the span of three verses we are told that “the Lord was with” Joseph, blessing his work and giving him favor with those in authority over him (Genesis 39:21–23)…. Nonetheless, he spends years unjustly imprisoned, largely forgotten by his foreign captors….

For many immigrants and others on the underside of history, God’s presence in suffering isn’t about complex theological arguments about theodicy or sovereignty or how bad things can happen to good people. For them, God’s presence in suffering is what enables them to live. Indeed, for many who suffer, Christ on the cross offers the comfort of knowing that they serve a God who himself has known great sorrow and suffering. [1]

Fear leads to scapegoating while friendship leads us to welcome Christ in our midst:

Fear has become the default in the current immigration conversation in North America, even for followers of Jesus, who are called to love our neighbors as ourselves. The Bible speaks to the need for philoxenia [love of foreigners] repeatedly, from Exodus all the way to Hebrews: “Keep loving each other like family. Don’t neglect to open up your homes to guests [strangers or foreigners], because by doing this some have been hosts to angels without knowing it” (Hebrews 13:1–2)….

When we open ourselves up to friendships with immigrants and take intentional steps to know and be known in mutuality, we widen the circle of our affections. Suddenly, immigrants are no longer a burden or a drain on our economy, but a Ruth, a Hagar, or a Joseph to be loved. They become multidimensional people to us—friends who enrich our lives with their very selves. We welcome them and simultaneously welcome Christ and his joy. Indeed, when the Egyptians welcomed the Israelites, they welcomed God and God’s blessing into their midst. And when they rejected the Israelites and oppressed them, they rejected God’s very self, even without realizing it.

Jesus often comes to us in disguise, as he himself says in Matthew 25: he is sometimes a prisoner, a sick person, a naked person, a hungry person, a thirsty person, or an immigrant (verses 35–36). If we learn anything from Joseph and his suffering, it is to welcome and embrace Jesus in disguise. [2]