Na časové ose dějin bychom devadesát pět procent lidských dějin mohli nazvat věkem kmene, věkem malých seskupení, jež se sdružovala v širších rodinách. Až teprve v posledních deseti tisících letech, což je v objemu celého toho času jako kapka v moři, můžeme mluvit o civilizacích, velkých seskupeních, jež se sdružovala v počátcích toho, co se nakonec mělo stát národem.

Národní státy se objevily v průběhu uplynulého tisíce let. A to je velká část údobí, kdy se formulovalo mnoho z naší christologie. Většina z naší teologie se až příliš identifikovala s jednotlivými národními státními celky a s Evropou, jen velmi malá část zahrnuje celou planetu. Jelikož se církev silně identifikovala se Svatou říší římskou, vynalezli jsme teologii a pojetí Krista, jež je měly chránit – tj. jak církev, tak říši.

Věk světa je ve své šíři produktem až posledních čtyřiceti let a začíná 2. světovou válkou. Do té doby byla velká část světa ještě pod evropskou koloniální nadvládou – jako by čtyřicet procent světa bylo ovládáno čtyřmi procenty.

Od té doby se sociální a politický obraz nesmírně změnil. Je ovšem možné, že si ještě plně neuvědomujeme, že toto též radikálně mění naše čtení evangelia a naše chápání církve. Osa, kolem které se svět pohybuje, se mění. Svět si neklade tytéž otázky, ani se nespokojí se stále stejnými odpověďmi.

Na počátku tohoto století žilo sedmdesát procent katolíků v Evropě a Severní Americe. V roce 2000 jich bude sedmdesát procent ve třetím světě a na jižní polokouli.

Jak doufáme, bude mít příští papežské konkláve většinu kardinálů z třetího světa. Je velmi pravděpodobné, že ještě za svého života bychom mohli spatřit papeže, který by svět viděl jinýma očima než evropskýma (zřejmě to byla Boží vůle, že po více než tisíc let byl biskupem univerzální církve vždy Ital!). To neznamená, že evropské perspektivy jsou špatné (a nic proti Italům!); jde jednoduše o to, že perspektivy jednoho kontinentu jsou nutně omezené. Představují jedno pojetí, jedny otázky týkající se evangelia. Prostřednictvím afrického, asijského a latinskoamerického pohledu na věc jsme nyní připraveni položit si otázky odlišné. Stáváme se vpravdě globální vesnicí a – jak doufáme – i vpravdě katolickou církví.

On a timeline of history, ninety-five percent of human history could be called the tribal age, the age of little groupings that gathered together in extended families. It’s only really in the last ten thousand years, which is no more than a drop in the bucket of time, that we speak of civilizations, great groupings gathering together in the beginnings of what would eventually become nations.

Nation-states came along during the last thousand years. And it’s in great part during that time that much of our Christology has been formulated. Much of our theology became overidentified with particular nation-states and with Europe, a very small part of this whole planet. As the Church became closely identified with the Holy Roman Empire, we found a theology and an understanding of Christ to protect it {both the Church and the empire).

The world age is largely a product of the last forty years, beginning with the Second World War. At that time a large part of the world was still under European colonial control, something like forty percent of the world being controlled by four percent.

The social and political picture has changed immensely since then. But maybe we’re not yet fully aware that it’s radically changing our reading of the Gospels and our understanciing of Church. The axis the world moves on is changing. It’s not asking the same questions, and invariably it’s not going to come up with the same answers.

At the beginning of this century, seventy percent of Catholics were in Europe and North America. In the year 2000, seventy percent will be in the Third World and the southern hemisphere.

The next papal conclave will, we hope, have a majority of Third World cardinals. It’s very likely that within our lifetime we might see a pope who’s looking at the world from some other eyes than European eyes. (Apparently it was God’s will foz most of a thousand years that the bishop of the Universal Church always be an Italian!) That isn’t to say that European perspectives are wrong (and nothing’s wrong with Italians! ); it’s simply that the perspectives of a single continent are necessarily limited. They’re one set of assumptions, one set of questions about the gospel. Through African, Asian and Latin American eyes, we’re prepared now to ask also a different set of questions of the gospel. We are truly becoming a global village, and, we hope, a truly catholic Church.