Sofonjáš (Sf 3,14–18), který promlouvá k davu uprchlíků ze Severního království, i Pavel, píšící v řetězech Filipanům (4,4–7), nabádají své posluchače k nebývalé radosti. Volají nás k celistvosti a svatosti. Dostali se mnohem dál za naše existenciální stavy a pocity štěstí k objektivnímu pramenu, k bezedné studni, ze které se radost čerpá a přijímá v poslušnosti. Oba vědí, že radost je nakonec rozhodnutí. Už se nezaměstnávají vytvářením bezvadného prostředí, které by jim zajistilo štěstí, ale vědí, že radost je konečně vstoupit do Jiného, do Druhého, do objektivní Přítomnosti, do samotné Lásky, do Pána. Radost je Pán.

Jaká svoboda, když už nemusíme čekat, až se sami zamilujeme! Jsme vedeni dál, než abychom milovali jen sami sebe, svou přiměřenost a své osobní reakce. Naopak máme rozpoznávat radost a důvěřovat a věřit jí. Máme odvážně milovat Boha, a tím být ujištěni o nevyčerpatelné zásobě pravé a hluboké radosti v Druhém.

Toto je nepochybně „křest Duchem svatým a ohněm“, který v evangeliu oznamoval Jan Křtitel. Není to křest „stvořený“, jako pouhý křest vodou, ale je to křest, který se dá pouze očekávat, toužit po něm, věřit v něj, a tudíž ho přijmout. Čteme, že lidé naslouchající Janovi „byli plni očekávání“ (L 3,15). Byli disponováni a připraveni, aby se radost projevila. Ti, kdo vidí a slyší, kontemplující lidé každého věku, budou připraveni rozpoznat radost a poznat její možnost všude.

Zavázal jsem se k radosti. Dospěl jsem k pochopení, že ti, kdo vytvářejí prostor pro radost, kdo nedávají ničemu přednost před radostí, ti, kdo touží po čisté skutečnosti, ti ji určitě dostanou.

Nesmíme se bát zvěstovat to uprchlíkům, obyvatelům slumů, smutným vězňům, vzteklým prorokům. Občas to musíme zvěstovat i sami sobě. V tomto vězení současnosti, v době cynické a rafinované, musí křesťané věřit v radost.

from Zephaniah, addressing a slum of Northern Kingdom refugees in Jerusalem (Zephaniah 3:14-18), and Paul, writing to the Philippians from his chains (Philippians4:4-7), counsel an unprecedented joy to their listeners. They are calling us to wholeness and holiness. They have gone far beyond our existential states and happy feelings to an objective source, a bottomless well where joy is drawn and received in obedience. They know that joy is finally a decision. They are no longer preoccupied with creating a fault-free environment that will ensure their own happiness, but they know that joy is finally in entering into another, the Other, an objective Presence, love itself, the Lord. Joy is the Lord.

What freedom when we no longer have to wait upon ourselves to be in love! We are led beyond loving just ourselves, our own adequacy and our own personal responses. We are, instead, commanded to recognize joy – to trust it and believe it. We are daringly commanded to love God and thereby assured of an unfailing reservoir of true and profound joy in the Other.

Undoubtedly this is the “baptism of the Holy Spirit and fire” that John the Baptizer announces in the gospel. It is a baptism not created, like mere water baptism, but a baptism that can only be waited for, longed for, believed in and therefore received. We see that the people listening to John “were filled with expectation” (Luke 3:15, NAB). They were predisposed and ready for joy to reveal itself. The seers and listeners, the contemplatives of every age, will be prepared to recognize joy and to recognize its possibility everywhere.

I have committed myself to joy. I have come to realize that those who make space for joy, those who prefer nothing to joy, those who desire the utter reality, will most assuredly have it.

We must not be afraid to announce it to refugees, slum dwellers, saddened prisoners, angry prophets. Now and then we must even announce it to ourselves. In this prison of now, in this cynical and sophisticated age, Christians must believe in joy.