Osvobození nás, mužů, je odlišné od ženského osvobození. To, proti čemu naše sestry bojují, totiž patriarchální kultura, utiskovalo ženy mnoha způsoby, ale muži si to neuvědomovali, protože měli navrch. Musíme stát při našich sestrách, abychom jejich zápas začali chápat. Nicméně muži mají také svůj program osvobození.

Muži na Západě se potřebují osvobodit od celé řady očekávání, která na nás klade kultura a my je pak klademe sami na sebe: být výkonný superman, soutěživý, jednoznačně zaměřený, bezcitný, úspěšný, tvrdý „kanónenfutr“. Tento tlak na ně vyvíjejí od chlapeckého věku jak ženy, tak i ostatní muži. Zisk z toho mají jak muži, tak ženy; a jak muži, tak ženy tím trpí.

Naším osvobozením je tyto hlasy rozpoznat a postavit se jim ve svém nitru, kde nám podsouvají falešné definice úspěchu. Může to být dokonce obtížnější osvobozování než u žen. Myslím, že právě proto jsou v procesu osvobozování muži pozadu. Když je jeden nahoře, je jeho zajetí větší. Tak to alespoň říká evangelium.

Rodinu za rodinou žena postupovala po své mužské cestě, a to dál, než většina mužů dospěla po své cestě k ženství. Mnozí muži intuitivně rozpoznávají, že jejich ženy jsou v mnoha směrech silnější než oni. V mnoha rodinách je to tak, že žena umí organizovat život nebo zařídit věci lépe než její manžel. To se pak stává rodinným vzorcem. Žena se stává osobou androgynní, svým způsobem opravdu daleko více osvobozenou než její muž. Muž stojí stranou, vydělává peníze, aby celý ten systém podporoval, a přitom ztrácí úctu svých dětí, své ženy i sebe sama.

Pro muže je kulturně daleko obtížnější vstoupit do své ženské stránky, než je pro ženy úkol integrovat své mužství. Potřebujeme, aby naše sestry rozpoznaly naše uvěznění.

Our liberation as men is different from feminine liberation. What our sisters are fighting – patriarchal culture – has oppressed women in so many ways, but men didn’t realize it because we were on top. We must stand at our sisters’ side to begin to understand their struggle. Yet men have their own liberation agenda, too.

Western men need liberation from the whole set of expectations that culture puts upon us and we put upon ourselves: to be overachievers, competitive, focused and necessarily unfeeling, successful, hard-and-strong cannon fodder for wars. That pressure is instilled from boyhood, both by women and other men. Both men and women profit from it; both men and women suffer from it.

Our liberation is to recognize and counter these voices inside us that give us false definitions of success. That may be even a more difficult form of liberation than women’s. I think that is why men are behind in the process of liberation. One is more trapped at the top. At least that’s what the gospel says.

In family after family, the woman has moved in her masculine journey farther than most of us men have moved into our feminine journey. A lot of men intuitively recognize that their wife is stronger in many ways than they are. In many families she knows how to organize life or get things done better than her husband. That becomes the pattern of the family. She becomes an androgynous person, really in her own way much more liberated than the man. The man stands on the side, earning money to support the whole system and losing the respect of his children, his wife, and often himself.

It has been much harder, culturally, for men to journey into their feminine side than for women to integrate their masculine. We need our sisters to recognize our entrapment.