Mladý muž, který neumí plakat, je barbar.
Starý muž, který se neumí smát, je trouba.
Richard Rohr

CC BY-NC-SA 4.0

Kdo jsme?

Tento web reprezentuje hnutí Chlapi, neformální společenství mužů, kteří hledají takové způsoby duchovního prožívání, se kterými se dokážou jako muži ztotožnit a celou bytostí je žít.


Můžeš se tady setkat s muži, kteří usilují o to být lepšími a více autentickými.

Vytváříme jak reálný tak virtuální prostor pro setkávání. 

Začalo to někdy před rokem 2000 hledáním mužské energie, spirituality i chlapské party a setkáváním v malých skupinách. Pokračovalo to inspirací dílem Richarda Rohra a jeho Rituálem pro přechod do zralé dospělosti a pokračuje to dodnes stovkami setkání v malých skupinách, víkendovými akcemi pro muže i pro otce a děti, rituály i celostátními setkáními pro stovky účastníků a mezinárodní spoluprací s hnutím mužů po celém světě.

Pro řadu z nás je podstatné přátelství s Bohem, pro všechny jsou oporou kamarádi, které tu nalezli.

Vítáme tě mezi námi a těšíme se na společné putování. 

Pavel Hrdina a Martin Šmídek

Myšlenka Richarda Rohra na pátek dvacátého šestého týdne v mezidobí -

Církev a občanská práva

Naši lidé nemají celkem vzato vypěstovaný smysl pro sociální vědomí. Je to ohromující, když se třeba podíváme na šedesátá léta. Dobře víte, jaké přístupy byly celkem hladce přijímány námi všemi v raných šedesátých létech, co se týče, řekněme, rasových poměrů. Tu a tam povstal muž nebo žena s jasným názorem, někdo, kdo se vpravdě pustil do díla s dobrým i zlým. Ale bylo jich skutečně velmi málo.

Naše svědomí se vůči zlu, jímž je upírání občanských práv, probudilo k naší věčné ostudě až díky historickému a kulturnímu hnutí. Většina z nás dokonce ani nevěděla, že se něco takového děje! Z větší části tedy naše svědomí formoval Duch v dějinách (Němci tomu říkají „Zeitgeist“). A církev se přidala, chytla vítr a řekla: „Jo, to si myslíme taky, je to tak, to je evangelium!“ Totéž platí pro militarismus, otroctví, lidská práva, sexismus a úctu k životnímu prostředí. Ve všem tom jsme „Petrové pozdě chodící“.

Všimněte si 20. kapitoly u Jana: Petr (církev) dorazí k hrobu později (po miláčkovi Janovi) a nakonec uvěří. Řekl bych, že to tak bylo vždycky. Prostá láska vidí a věří dřív než církev. Přinejmenším nakonec se tam ale dostaneme a podpoříme to!

The Church and Civil Rights

Our people, by and large, haven’t developed a sense of social conscience. It’s amazing when we look at the 1960’s. You know what attitudes were rather blandly accepted by all of us in the early 1960’s, let’s say, in regard to race relations. Here and there stood out a man or woman of obvious conscience, one who dealt with good and evil, with truth. But they were few and far between.

To our forever shame, it was by and large the movement of history, the movement of culture that raised our consciousness to the evil involved in denying people civil rights. Most of us didn’t even know this stuff was going on! It was the Spirit in history (what the Germans call the zeitgeist), that for the most part formed our consciences. And the Church came along, caught the wind and said, Yeah, we believe in that too, that’s right, that’s the gospel! It is the same for militarism, slavery, human rights, sexism and respect for the earth. We have been “Peter-come-latelys” on all of these.

Notice in the twentieth chapter of John: Peter (the Church) gets to the tomb late (after the lover, John) and finally believes. It’s always been that way, I guess. Simple love sees and believes even before the Church. But at least we finally get there and back it up!

from The Price of Peoplehood

Pokud chceš tyto denní meditace Richarda Rohra z knihy "Radikální milost" dostávat do své mailové schránky, napiš na iv.hudec(et)gmail.com

Role mužů v dnešní době

„Cíl, který je pro mladého člověka zcela normální,
se pro starého stává neurotickou překážkou“ (C.G.Jung)


Stojíme na prahu změn, jak ve společnosti, tak ve světě, stejně tak i v církvi.

Tato skutečnost na nás klade mimořádné nároky. Uvědomuje si tuto naši úlohu ve světě, ve kterém žijeme. Chceme dostát odpovědnosti, která nám byla svěřena. Nejsme na to sami. Učíme se stát bok po boku jeden druhému. Pohybujeme se po horizontále konkrétního života a zároveň jsme pevně ukotveni vzhůru. Jednak jsme si vědomi vlastní zranitelnosti a stínu, ale také zároveň s tím jsme si vědomi, že jsme součástí velkého příběhu stvoření. To nás zbavuje přílišného lpění na výkonu, úspěchu a stoupání. Zjišťujeme, že všechno má v našem životě místo, naše vítězství i nezdary, rány i uzdravení, radost i bolest, život i smrt. Všechno se nám postupně stává dobrými životními učiteli, a stávali se z nás moudří mužové.


O to nám tady jde. Tímto chceme obohacovat svět, ve kterém se odehrává náš život. 

P. Petr Glogar