Během svých sabatických exercicií v trapistickém klášteře Gethsemani v Kentucky jsem mnoho času strávil před vchodem do poustevny, v níž žil Thomas Merton. Uvažoval jsem dvacet minut o jedné myšlence a pak dalších dvacet minut o jiné. Po chvíli jsem byl u třetí a čtvrté a už jsem si ani nevzpomínal na tu první. V tichu přicházely a odcházely, protože nebylo, co bych s nimi mohl dělat. Nebyl tu nikdo, na koho bych řval, nikdo, s kým bych pracoval na nějakém problému. Nemohl jsem napsat žádný protivný dopis, neměl jsem po ruce telefon, abych mohl někoho seřvat nebo mu projevit lásku nebo cokoli. Musel jsem to nechat být. Nemohl jsem se k tomu upnout.

Kdybych byl ve společnosti, pravděpodobně bych byl jednal podle svých citů, s někým bych klábosil o nějaké potíži. Klábosení je druh negativní svátosti. Pamatujete si naši starou definici svátosti? Říkali jsme, že svátosti, když je vysluhujete, působí, co symbolizují. A stejně je tomu u klábosení. Když mluvíte negativně, investujete do svého negativismu. Ospravedlňujete ho a stává se obtížnějším se mu vyhnout. Ty nejprotivnější a iracionální soudy, které jsem u lidí zaregistroval, následovaly často po nějakém negativistickém žvanění.

Způsobem, jak se toho zbavit, je pro mne ticho. V tichu vidím své negativní pocity, jak kolem mne proplouvají jako mlha. Všechny ty paranoidní pocity sebelítosti se neospravedlňovaly ani tak z vnější situace, nýbrž byl jsem to já, kdo je potřeboval. Byly to vazby, které jsem si vytvořil, abych sám sebe definoval a zhodnotil. V poustevně neznamenaly nic.

During my sabbatical retreat at the Gethsemani Trappist monastery in Kentucky, I spent a lot of time sitting on the front porch of the hermitage where Thomas Merton lived. I would ponder one thought for twenty minutes, and then for the next twenty minutes it was another thing. By the time I was to the third one or the fourth one, I didn’t even remember the first one anymore. In the silence they were able to come and go because there was nothing I could do with them. There was no one I could yell at, or work out a problem with. I couldn’t go write a nasty letter, I couldn’t get on the phone and chew someone out or love someone, whatever it might be. I had to let it be. I couldn’t attach myself to it.

Now if I were living in society, I would have probably acted upon my feelings, gossiping to someone else about a difficult situation. Gossip is a kind of negative sacrament. Remember our old definition of sacrament? We said sacraments, once you do them, effect what they symbolize. It’s the same way with gossip. When you talk negatively you invest in your negativism. You justify it, and it becomes harder to avoid. The most nasty and irrational judgments I have received from people have often followed upon a negative bull-session.

For me the way to break it is silence. In silence I see my negative feelings passing before me like a mist. All of these paranoid and self-pitying feelings were not really justified by the situation out there as much as they were needed by myself. They were attachments that I created to define and validate myself. In the hermitage they meant nothing.