Jsou dva druhy pasivity. Ta první je lenost. Je to povětšinou vyhýbání se věcem, bezcílné potulování a ospravedlňování: „Musím si odpočinout.“ Proč ale to, co považujeme za rekreaci, ve skutečnosti není vůbec žádná re-kreace, „znovu stvoření“?

Není to skutečná obnova ducha. Mnoho lidí nazývá volnem jednoduše zábavu nebo rozptýlení, oddálení od života, který je ale sám o sobě už dost rozptýlený. Je to nalézání jiného druhu podnětů, než jsou ty, jichž se nám dostává. Říkáme: „Nebudu dělat nic, mám volno.“ To ale není pravá rekreace, která by re-kreovala, skutečné volno, které by uvolnilo ten přeplněný byt.

Skutečné volno by mělo být podnětem k opravdové vnitřní pasivitě. Pravé volno, pravá vyprázdněnost, to je ve skutečnosti bdění, naslouchání, čekání. Je to silná vnitřní aktivita. A ironií je, že tento druh pasivity je tou nejdisciplinovanější aktivitou. Proto lidé kontemplace byli často těmi největšími aktivisty.

Svoboda přichází, když dokážeš žít a nechat žít. Možná se pak bude zdát, že jsi pasivní, ale ve skutečnosti budeš vše konat ze silné vnitřní aktivity. Na druhé straně lidé, kteří jsou opravdu v pohybu a honí se za výsledky, ve skutečnosti vůbec aktivními lidmi nejsou. Jsou to extrémně pasivní lidé následující kolektivní stádo a diktát módy; uvnitř jsou jen hluší a němí.

There are two types of passivity. First, there’s laziness. That is largely avoidance, an aimless kind of moving around and saying, “I gotta rest.” Why is it that so much recreation we take is not really re-creation? It does not really renew our spirit. A lot that people call a vacation is simply diversion, or distraction from a life that is already one big distraction. It’s finding another kind of stimulation than the usual stimulation we have. We say, I’m not gonna do anything, I’m on vacation. But that isn’t the true recreation that re-creates, the true vacation that vacates the overstuffed apartment.

A real vacation should encourage real inner passivity. True leisure, true emptiness, is, in fact, a vigilance, a listening, a waiting. It’s a strong inner activity. And the irony is, this kind of passivity is the most disciplined activity. Thus the contemplatives were often the greatest activists.

Freedom comes when you can be and let be. Then you appear to be passive, but in fact you’re operating out of a strong inner activity. On the other hand, some people who are really moving and achieving are not really active people at all. They’re extremely passive people, following the collective herd of trends and dictated fashions, deaf and dumb inside.