Je rozdíl mezi změnou a proměněním. Změna nastává, když něco starého odumírá a něco nového začíná. Říkali mi, že plánovaná změna je pro psyché stejně svízelná jako neplánovaná, často dokonce ještě náročnější. Cítíme se manipulováni, nuceni a klademe to na vinu nějaké zlé autoritě, činitelům změny! Ale změna může i nemusí být doprovázena proměněním duše. Obávám se, že jí obvykle provázena nebývá. Jestliže změna nepřizve osobnostní proměnu, ztrácíme svou duši. Tak vypadá moderní nemoc. Masově produkujeme neurotiky a narcisty, neboť je tak málo medicinmanů, léčitelek a duchovních průvodců, kteří by nás provedli oním proměněním.

V dobách změny musí činitelé proměnění pracovat přesčas, ačkoli jen nemnozí jim jsou ochotni naslouchat. Ego bude spíše předstírat, že je obětí nebo příliš rychlým vítězem, než aby se vydalo na záhadnou cestu proměny. Jako činitelé změny potřebujeme jednoduchou ctnost: víru. Je to stále zboží, které je nejhůře k dostání, neboť je považováno za nic, přinejmenším za nic z toho, co by uspokojovalo naši potřebu vědět, určovat, ovládat, rozumět. Víra je nám proti mysli.

Proměnění ve chvílích změny je výjimkou, ale zároveň je normou. Kniha Deuteroizajáš byla napsána v exilu; František z Assisi přišel na svět, když první věžní hodiny proměnily čas v peníze; mučedníci v Salvadoru prolili svou krev, když koloniální a ekonomický útlak byl v posledním tažení. Přitom se zdá, že se nic nového neděje, jen to staré odumírá. Ale to staré neodumírá pokojně: vždy si bere s sebou rukojmí. Ta mají ale v sobě potenciál stavět mosty pro příští příchod Kristův.

There is a difference between change and transformation. Change happens when something old dies and something new begins. I am told that planned change is as troublesome to the psyche as unplanned change, often more so. We feel manipulated, forced, and impute it to some evil authorities, the change agents! But change might or might not be accompanied by transformation of soul. I’m afraid it usually is not. If change does not invite personal transformation, we lose our souls. Such is the modern malaise. We mass-produce neurotics and narcissists because there are so few medicine men and healing women and Spirit guides to walk us through transformation.

At times of change, the agents of transformation must work overtime, even though few will hear them. The ego would sooner play victim or too-quick victor than take the ambiguous road of transformation. We change-agents need a simple virtue: faith. It still is the rarest of commodities because it feels like nothing, at least nothing that satisfies our need to know, to fix, to manage, to understand. Faith goes against the grain.

Transformation in times of change is the exception, but it is also the norm. Deutero-Isaiah was written in exile; Francis of Assisi emerged as the first clocks turned time into money; and the martyrs of El Salvador spilled their blood during the last gasps of colonial and economic oppression. Nothing new seems to happen except when the old dies. But the old does not die gracefully: It always takes hostages. These have the potential of building bridges to the next coming of Christ.