Biblická tradice personalismu začíná sabatem – zákonem, který straší naši mysl. V kultuře orientované na pokrok nemůžeme přece klást takový důraz na „nicnedělání“. Význam sabatu je jasný z Bible: „Je to znamení mezi mnou a vámi pro všechna vaše pokolení, abyste věděli, že já Hospodin vás posvěcuji“ (Ex 31,13).

Sabat nás posouvá k pravdivému vztahu s Bohem a velice zřetelně nám sděluje, kdo je naším Tvůrcem. „Sobotní“ odpočinek nám ze samé podstaty věci říká, že život je víc, než jsme do něj vložili. Budoucnost není prostě určována tím, co sami vytvoříme a čeho dosáhneme. Objevujeme svou budoucnost v objevování propastné povahy přítomnosti.

Tato myšlenka se u Židů rozvinula v jejich konceptu obdělávání země. Byla tu tradice každého sedmého roku nechat pole ladem (viz Lv 25,2) a promíjet dluhy dvakrát za sto let při jubilejním roce.* Jak skvělým základem se to mohlo stát pro spiritualitu země: „Země nesmí být prodávána bez práva na zpětnou koupi, neboť země je má. Vy jste u mne jen hosté a přistěhovalci“ (Lv 25,23).

Sabat je Bohem stvořený prostor. Vynucuje si velikou distinkci – rozlišení mezi být a mít, totiž zda tu žijeme pro věci, nebo pro lidi. Bůh se ptá, zda jsme, anebo „makáme“. Sabat povolává židovský národ, aby předně byl – jako národ, který ví, jak naslouchat, čekat, doufat, záviset, důvěřovat.

Pro mne je ohromující, jak snadno katolíci toto opustili v porovnání s jinými změnami. Kdo si na to stěžuje? Američané střední vrstvy nějaký čas bojovali za to, aby se smekaly klobouky v kostele. Musím si ale ještě počkat, až si katolíci budou stěžovat na to, že je jim dovoleno pracovat nebo nakupovat v neděli. Nejsme nakloněni bytí; jsme celí diví něčeho dosáhnout a mít úspěch. A tak jsme nespatřovali žádný problém v tom, změnit něco, co kdysi bylo základním přikázáním.

*) Tzv. „jobel“, odtud též lat. jubileum. (Pozn. překl.)

The biblical tradition of personalism begins with the Sabbath, a law that boggles our minds. We can’t relate to such emphasis on “non-doing” in a progress-oriented culture. The meaning of the Sabbath is clear in the Bible, though: “The Sabbath is a sign between myself and you, from generation to generation, to show that it is I, Yahweh, who sanctify you” (Exodus 31:13, Jb).

The Sabbath puts us in a relationship of truth with God, telling us very clearly who is creating us. The Sabbath rest tells us, on a gut level, there is more to life than what we put into it. The future is not simply determined by our accomplishing and succeeding. We discover our future by discovering the abyss-like nature of today.

This idea developed for the Hebrews in their biblical concept of working the land. There were traditions of laying a field fallow every seventh year (Leviticus 25:2), and the erasure of debts twice a century during the Jubilee Year. What an excellent foundation this would have made for an earth spirituality: “Land must not be sold in perpetuity for the land belongs to me. And to me you are only strangers and guests” (Leviticus 25:23) [Jb].

The Sabbath is God creating space. It forces the great distinction between being anct having, whether we live for things or for people. God as4 whether we’re be-ers or do-ers. The Sabbath calls the Jewish people to be, first of all, be-ers: people who know how to listen, wait, hope, depend, trust.

It’s amazing to me this was given up by Catholics so easily compared to other changes. Who complains about it? Middle-class Americans fought for a while about taking their hats off in church. But I’ve yet to hear a Catholic complain about being allowed to work or shop on Sunday. Our bias is not toward being; we’re hooked on accomplishment and success. So we saw no problem in changing what was once a foundational commandment.