Mladý muž, který neumí plakat, je barbar.
Starý muž, který se neumí smát, je trouba.
Richard Rohr

CC BY-NC-SA 4.0

Kdo jsme?

Tento web reprezentuje hnutí Chlapi, neformální společenství mužů, kteří hledají takové způsoby duchovního prožívání, se kterými se dokážou jako muži ztotožnit a celou bytostí je žít.


Můžeš se tady setkat s muži, kteří usilují o to být lepšími a více autentickými.

Vytváříme jak reálný tak virtuální prostor pro setkávání. 

Začalo to někdy před rokem 2000 hledáním mužské energie, spirituality i chlapské party a setkáváním v malých skupinách. Pokračovalo to inspirací dílem Richarda Rohra a jeho Rituálem pro přechod do zralé dospělosti a pokračuje to dodnes stovkami setkání v malých skupinách, víkendovými akcemi pro muže i pro otce a děti, rituály i celostátními setkáními pro stovky účastníků a mezinárodní spoluprací s hnutím mužů po celém světě.

Pro řadu z nás je podstatné přátelství s Bohem, pro všechny jsou oporou kamarádi, které tu nalezli.

Vítáme tě mezi námi a těšíme se na společné putování. 

Pavel Hrdina a Martin Šmídek

Myšlenka Richarda Rohra na Dvanáctá neděle v mezidobí -

Potřeba ticha

Už ani nevíme, jak se radovat z prostých věcí, neboť – upřímně řečeno – jsme přesycení. Co už jsme toho spořádali! Dokud se dobrovolně nerozhodneme snížit množství podnětů, nemyslím, že bychom mohli rozumně hovořit o spiritualitě. Už ani doopravdy nic nezakoušíme, netrpíme, neradujeme se, nevnímáme obrazy, které nám přicházejí do cesty.

Lidé na Západě jsou šílení touhou po zkušenosti. Descartes říkal: „Myslím, tedy jsem.“ Pro nás to znamená: „Zakouším, tedy jsem.“ Já jsem ale docela přesvědčen, že zkušenosti lidi nemění; mění je uskutečnění. Myslím na všechny silné zkušenosti, které jsem kdy měl. Ale jen tehdy, když je okusím natolik, že se stanou skutečnými, tehdy se měním. To vyžaduje čas a prostor. Dejte čas a prostor dohromady a dojdete k nové definici ticha.

Musíme vytvořit nějaký druh prostoru, aby se naše obrazy mohly stát skutečnostmi. Dokud si nezvolíte ticho, nic takového se nestane, o tom jsem přesvědčen. Namísto toho se z nás stanou svéhlaví lidé snažící se vytvořit svět, který odpovídá jejich potřebám. Namísto Ducha triumfuje vůle.

Pouze ticho je dostatečně prostorné, aby umožnilo Duchu vejít a svéhlavost zahnalo pryč. Ticho nás činí povolnými namísto svévolnými.

The Need for Silence

We don’t know how to take joy in simple things anymore because, frankly, we are sated. You and I have had so much thrown at us! Unless we choose to deliberately under-stimulate ourselves, I don’t think we can reasonably talk about spirituality. We don’t really taste, suffer, enjoy, feel the images that come our way.

Westerners have a mania for experience. Descartes said, “I think, therefore I am.” For us, it is “I experience, therefore I am.” But I’m pretty much convinced experiences don’t change people; realization does. I think of all the powerful experiences that I’ve had. But only when I taste my experiences enough so they become realizations, do I change. That takes time and space. Put time and space together and you have a new definition of silence.

We’ve got to create some kind of space so our images can become realizations. Unless we choose silence, I don’t think a lot of this is going to happen. I don’t think we’re going to become willing people. We become, instead, willful people, trying to make the world fit our needs. Will triumphs instead of the Spirit.

Silence alone is spacious enough to allow Spirit and to let go of will-fullness. Silence makes us willing instead of willful.

from Letting Go: A Spirituality of Subtraction

Pokud chceš tyto denní meditace Richarda Rohra z knihy "Radikální milost" dostávat do své mailové schránky, napiš na iv.hudec(et)gmail.com

Role mužů v dnešní době

„Cíl, který je pro mladého člověka zcela normální,
se pro starého stává neurotickou překážkou“ (C.G.Jung)


Stojíme na prahu změn, jak ve společnosti, tak ve světě, stejně tak i v církvi.

Tato skutečnost na nás klade mimořádné nároky. Uvědomuje si tuto naši úlohu ve světě, ve kterém žijeme. Chceme dostát odpovědnosti, která nám byla svěřena. Nejsme na to sami. Učíme se stát bok po boku jeden druhému. Pohybujeme se po horizontále konkrétního života a zároveň jsme pevně ukotveni vzhůru. Jednak jsme si vědomi vlastní zranitelnosti a stínu, ale také zároveň s tím jsme si vědomi, že jsme součástí velkého příběhu stvoření. To nás zbavuje přílišného lpění na výkonu, úspěchu a stoupání. Zjišťujeme, že všechno má v našem životě místo, naše vítězství i nezdary, rány i uzdravení, radost i bolest, život i smrt. Všechno se nám postupně stává dobrými životními učiteli, a stávali se z nás moudří mužové.


O to nám tady jde. Tímto chceme obohacovat svět, ve kterém se odehrává náš život. 

P. Petr Glogar