Pán se o nás stará i přes naši pošetilost. Jsme bytosti, které Bůh miluje. Boží láska není závislá na tom, zda děláme krásné nebo správné věci. Je iluzí si myslet, že někdo z nás bude kdy jednat bez ohledu na vlastní zájmy. Poctivě vzato, každá aktivita našeho života je naplněna naším já. Taková je lidská přirozenost, a pravděpodobně je to i v pořádku, pokud jsme v té věci vůči sobě upřímní.

Mne už například začalo unavovat pořád mluvit na veřejnosti. Jak se to stává každému, stal se mi můj dar prokletím. Ale současně bych lhal, kdybych zamlčel, že tím pro své ego získávám určitou satisfakci: stojím před davem li­dí, a to mi dělá dobře. Pokud ovšem rozpoznávám své smíšené motivace a zájem svého já, je to ještě v pořádku. To je jediná cesta, jak Bůh někoho přiměje, aby něco udělal. Je to oprávněný a patrně potřebný zájem vlastního já.

Určitá nejistota mne přepadá, když říkáme, že to všecko děláme pro Ježíše nebo z čiré lásky nebo pro manžela či děti nebo pro církev. Obvykle to bývá sebeklam. Děláme to z části pro sebe, přičemž Bůh ve velké lásce a pokoře říká: „To je to, na čem spolupracuji. To je vše, na čem spolupracuji!“ Je to hořčičné zrno, se kterým Bůh dělá veliké věci. Bohu díky!

Pravé poznání našeho základního egoismu je zkušenost pokořující, ale také osvobozující.

The Lord cares, despite all of our silliness. We are the kind of being God loves. God’s love doesn’t depend on our doing nice or right things. Yet it’s an illusion to think that any of us would operate totally beyond self-interest. Realistically, every action of our life is filled with self. That’s human nature, and it’s probably OK as long as we’re honest about it.

For example, I have become tired of giving talks. As it does for everyone, my gift has become my curse. But at the same time I’d be lying if I didn’t say that I gain some kind of ego satisfaction: I stand in front of crowds, and it makes me feel good. That’s OK as long as I recognize my mixed motives and self-interest. That’s the only way God gets anyone to do anything! It’s legitimate and probably necessary self-interest.

What concerns me is when we say we’re doing it all for Jesus, or purely for love, or for our spouse or children, or for the Church. That’s usually a delusion, We’re doing it in part for ourselves, and God, in great love and humility, says, “That’s what I work with. That’s all I work with!” It’s the mustard seed with which God does great things. Thank God!

True recognition of our basic egotism is a humbling experience, but a liberating one, too.