Můžeš se tady setkat s muži, kteří usilují o to být lepšími a více autentickými.
Vytváříme jak reálný tak virtuální prostor pro setkávání.
Začalo to někdy před rokem 2000 hledáním mužské energie, spirituality i chlapské party a setkáváním v malých skupinách. Pokračovalo to inspirací dílem Richarda Rohra a jeho Rituálem pro přechod do zralé dospělosti a pokračuje to dodnes stovkami setkání v malých skupinách, víkendovými akcemi pro muže i pro otce a děti, rituály i celostátními setkáními pro stovky účastníků a mezinárodní spoluprací s hnutím mužů po celém světě.
Pro řadu z nás je podstatné přátelství s Bohem, pro všechny jsou oporou kamarádi, které tu nalezli.
Vítáme tě mezi námi a těšíme se na společné putování.

Pavel Hrdina a Martin Šmídek
| Tradice
Jsme povoláni znát Boha osobně, ale v podstatě jsme bytosti sociální. Kdo jsme, se dovídáme pouze v kontextu druhých, v kontextu života v rodině, v komunitě. Máme snad být tak arogantní a říci, že všechna předchozí století křesťanů a židů Pána neznala, neposlouchala a nenásledovala? Začala snad křesťanská historie v Americe? Mou konverzí? Nebo ve Waco v Texasu kolem roku 1962? Proto je tradice církve tak důležitá. Stojíme na ramenou všech moudrých lidí a světců minulosti. Toto je pravá Tradice. Některé historické události byly snadno předávány jako univerzální tradice, nicméně nejsou to konsistentní a koherentní vzorce. A tak potřebujeme „Tělo“, aby nás udržovalo za hranicemi kulturní arogance a poutalo nás ke všem předkům. Každý nemůže začínat od nuly. A tak mnohé skupiny – pouliční kazatelé, různí „Ježíšovi“ lidé – postrádají smysl pro „Tělo“, smysl pro to, že stojíme na ramenou minulosti. Mají svůj božský okamžik a pokoušejí se postupovat vpřed jednoduše na základě své soukromé zkušenosti a „Knihy“. Malé skupiny následovníků jsou pak často natolik podobně naladěny, že ztrácejí smysl pro širší moudrost, dějiny a kultury staletí. Můžeme očekávat, že budou znovu a znovu podporovat místní vládu nad univerzální dobro a proti němu. Nazýváme to občanským náboženstvím, kde se Kristus stává kmenovým Bohem a církev ozvučnou skříní státu. Jak katolíci, tak protestanti mají na tomto fundamentalismu svou vinu, ale člověk by si myslel, že katolíci by měli dnes dokázat něco lepšího. | Tradition
’We are called to know God personally, but we are essentially social beings. We only come to know who we are in the context of other people, in the context of living in a family, in a community. Would we be so arrogant to say that all the preceding centuries of Christians and Jews have not also known, listened to and followed the Lord? Did Christian history begin in America? With my conversion'? Or in Waco, Texas, around 1962? That is why the tradition of the Church is so important: We stand on the shoulders of all the wise persons and saints of the past. This is the true Tradition. Some histozical accidents have been facilely passed on as universal tradition, yet are not the consistent coherent pattern. So we need the Body to keep us beyond cultural arrogance and tied to all the ancestors. We can’t each start from zero. So many modern groups – street preachers, “Jesus” people – have lacked a sense of the Body, a sense of standing on the shoulders of the past. They have their God moment, and they try to move forward simply based on their private experience alone and on the “Book.” Often a small group of followers become so like-minded that they lose that sense of the larger wisdom, of histories and cultures of the centuries. They can be expected to support the local government over and against the universal good. We call it civil religion, where Christ becomes a tribal god and the Church a mere echo chamber of the state. Both Catholics and Protestants have been guilty of this fundamentalism, but you would think Catholics would have known better by now. from The Great Themes of Scripture
|
Pokud chceš tyto denní meditace Richarda Rohra z knihy "Radikální milost" dostávat do své mailové schránky, napiš na iv.hudec(et)gmail.com
„Cíl, který je pro mladého člověka zcela normální,
se pro starého stává neurotickou překážkou“ (C.G.Jung)
Stojíme na prahu změn, jak ve společnosti, tak ve světě, stejně tak i v církvi.
Tato skutečnost na nás klade mimořádné nároky. Uvědomuje si tuto naši úlohu ve světě, ve kterém žijeme. Chceme dostát odpovědnosti, která nám byla svěřena. Nejsme na to sami. Učíme se stát bok po boku jeden druhému. Pohybujeme se po horizontále konkrétního života a zároveň jsme pevně ukotveni vzhůru. Jednak jsme si vědomi vlastní zranitelnosti a stínu, ale také zároveň s tím jsme si vědomi, že jsme součástí velkého příběhu stvoření. To nás zbavuje přílišného lpění na výkonu, úspěchu a stoupání. Zjišťujeme, že všechno má v našem životě místo, naše vítězství i nezdary, rány i uzdravení, radost i bolest, život i smrt. Všechno se nám postupně stává dobrými životními učiteli, a stávali se z nás moudří mužové.
O to nám tady jde. Tímto chceme obohacovat svět, ve kterém se odehrává náš život.
P. Petr Glogar