Můžeš se tady setkat s muži, kteří usilují o to být lepšími a více autentickými.
Vytváříme jak reálný tak virtuální prostor pro setkávání.
Začalo to někdy před rokem 2000 hledáním mužské energie, spirituality i chlapské party a setkáváním v malých skupinách. Pokračovalo to inspirací dílem Richarda Rohra a jeho Rituálem pro přechod do zralé dospělosti a pokračuje to dodnes stovkami setkání v malých skupinách, víkendovými akcemi pro muže i pro otce a děti, rituály i celostátními setkáními pro stovky účastníků a mezinárodní spoluprací s hnutím mužů po celém světě.
Pro řadu z nás je podstatné přátelství s Bohem, pro všechny jsou oporou kamarádi, které tu nalezli.
Vítáme tě mezi námi a těšíme se na společné putování.
Pavel Hrdina a Martin Šmídek
Nikdy nebudeme chudí
Američané střední vrstvy jsou podle celosvětových standardů velmi bohatí lidé. To zahrnuje i většinu františkánů. Snažíme se ze své pozice establišmentu dělat to nejlepší, ale víme, že církví chudých být nedovedeme. Stačí totiž, abychom měli gymnaziální vzdělání, a už tím jsme bohatými lidmi. A zase nemůžeme být chudí. Kamkoli přijdeme, jsme pohotoví. Víme, jak získávat kontakty, jak se pohybovat v systému, jak vyplňovat formuláře, žádosti nebo cokoli jiného. Nikdy se na dlouho neocitneme „mimo“. Máme svůj stupeň sebedůvěry a víme, jak se prezentovat druhým. Už nemůžeme být spokojeni s tím, že bychom byli církví pro chudé – ze své pozice establišmentu. Zjišťujeme totiž, že někdy právě ta naše velkomyslnost, ona skutečná snaha být vůči lidem dobří, nás udržovala v pozici paternalismu či maternalismu. Vracíme se do svých domovů s dobrým pocitem, že jsme dali tisíc dolarů na „Chléb pro svět“ nebo jsme svou štědrostí vypomohli v nějakém charitativním programu. To je v pořádku a možná je to dokonce dobré, ale nikdy nesmíme zapomínat, že se stále ještě díváme na svět a jeho problémy z pozice moci. Nemyslím, že toto je nějaká privilegovaná výhoda evangelia. Musíme být jaksi zajedno s chudými a jedněmi z nich. | We Will Never Be Poor
Middle-class Americans are, by the standards of the whole world, vezy rich people. That includes most Franciscans. We are trying as best we can, from our establishment position, but we know we can’t be the Church of the poor. Because if we have even a high school education, we’re rich people by reason of that. We can’t be poor again. Wherever we go, we’re articulate. We know how to make connections, how to move in and out of systems, how to write forms, resumes and applications, or whatever else it might be. We will never be outside for long. We have some degree of self-confidence and know how to present ourselves to other people. We can no longer be satisfied by simply being the Church for the poor from our position of establishment. Because we realize that sometimes that very generosity, that very attempt to be good to other people, has kept us in a position of paternalism or maternalism. We go home to our houses feeling good because we gave a thousand dollars to Bread for the World or helped a failing program from our largess. That’s OK, and maybe even good, but we must never forget that we are still looking at the world and all issues from the side of power. I don’t think that is the privileged vantage point of the Gospels. Somehow we must be of and with the poor. from Embracing Christ As Francis Did: In the Church of the Poor
|
Pokud chceš tyto denní meditace Richarda Rohra z knihy "Radikální milost" dostávat do své mailové schránky, napiš na iv.hudec(et)gmail.com
„Cíl, který je pro mladého člověka zcela normální,
se pro starého stává neurotickou překážkou“ (C.G.Jung)
Stojíme na prahu změn, jak ve společnosti, tak ve světě, stejně tak i v církvi.
Tato skutečnost na nás klade mimořádné nároky. Uvědomuje si tuto naši úlohu ve světě, ve kterém žijeme. Chceme dostát odpovědnosti, která nám byla svěřena. Nejsme na to sami. Učíme se stát bok po boku jeden druhému. Pohybujeme se po horizontále konkrétního života a zároveň jsme pevně ukotveni vzhůru. Jednak jsme si vědomi vlastní zranitelnosti a stínu, ale také zároveň s tím jsme si vědomi, že jsme součástí velkého příběhu stvoření. To nás zbavuje přílišného lpění na výkonu, úspěchu a stoupání. Zjišťujeme, že všechno má v našem životě místo, naše vítězství i nezdary, rány i uzdravení, radost i bolest, život i smrt. Všechno se nám postupně stává dobrými životními učiteli, a stávali se z nás moudří mužové.
O to nám tady jde. Tímto chceme obohacovat svět, ve kterém se odehrává náš život.
P. Petr Glogar