Slova „Vezmi svůj kříž“ stálým používáním vybledla. Všichni jsme je slýchali od dětství; už nevnímáme jejich údernou sílu. Kříž neznamená prostě to, že přes den vydržíme se záděrou na nehtu pro lásku Ježíšovu nebo že se vyrovnáme s tím, že nám přestala v autě fungovat klimatizace. Až sem se dostalo pojetí kříže v zemích přebytku. Přísně vzato, „kříž“ v Novém zákoně znamená utrpení, které do našich životů přichází s našimi rozhodnutími pro Boží království. V tomto smyslu je vždycky zvolený a dobrovolný.

Jinými slovy, odmítnu třeba pracovat ve zbrojařském průmyslu, což by jinak mé rodině přineslo život ve větším bezpečí a komfortu. Mé svědomí řekne ne. Nechci po celý zbytek svého života vyrábět zbraně. Musím za to zaplatit cenu.

Rozpoznáme absolutno, a všechno ostatní se pak stane relativním, včetně ekonomických a politických systémů. Hlásáme, že Bůh je Pán, a tedy všechno ostatní Pán není.

A tak hlásání království Božího veškerou realitu relativizuje. Je-li Ježíš Pán, pak Amerika Pán není. Pentagon není Pán. Hrubý národní produkt a ekonomický rozvoj nejsou Pán. Bílá barva pleti, sousedé, kultura, pohlaví a denominace – to vše není Pán.

Stále znovu potkávám katolíky, jejichž skutečnou doktrínou je panství amerických institucí. Říkají: „Nesahejme na systém svobodného podnikání.“ Nesahejme na kapitalismus. Nedotýkejme se vojensko-průmyslového komplexu.

Našim náboženským doktrínám bylo často umožňováno, aby se stávaly kouřovými clonami pro naši skutečnou doktrínu: naše privilegované postavení. Kristus slouží příliš často jako zástěrka pro to, že de facto přináležíme k císaři.

The phrase “Take up your cross” has been softened by usage. We’ve all heard it since we’ve been kids; we don’t get the punch of it anymore. The cross is not simply enduring your hangnail for the day for the love of Jesus, or putting up with the inconvenience that your air conditioner doesn’t work. That’s what it’s become in affluent societies. The “cross” in the New Testament is precisely the suffering that comes into our lives by the choices we make for the Kingdom. In that sense it is always optional and voluntary.

In other words, maybe I can’t take this defense-industry job, which would allow my family to live with greater security and greater comfort. My conscience says no. I do not want to build weapons for the rest of my life. I have to pay the price for that.

We recognize the absolute and everything else becomes relative, including the economic and political systems. We proclaim that God is Lord, and therefore everything else is not lord.

That’s where the Kingdom proclamation relativizes all of reality. If Jesus is Lord, then America is not lord. The Pentagon is not lord. The gross national product and economic development are not lord. Whiteness, neighborhood, culture, gender and denomination – all are not lord.

I constantly meet good Catholics whose actual doctrine is the lordship of American institutions. They say, Don’t knock the free enterprise system. Don’t knock capitalism. Don’t knock the military-industrial complex.

Our religious doctrines have often been allowed to become .the smokescreen for our real doctrine: our privileged position. Christ is too often a cover for our de facto allegiance to Caesar.