Američané přistupují k životu v očekávání, že všechno bude fungovat. Vždycky musí. Narodil jsem se „se sedmi stříbrnými lžičkami v puse“ – v početné rodině jako od počátku milované dítě. Rodiče pro mne připravovali mou životní dráhu. Dovedete si před­stavit, jaký to pro mne byl začátek života? Je to báječné.

Má to ale i svou stinnou stránku. Lidé privilegovaného původu očekávají, že cestička jim bude v životě upravována stále; očekávají, že všechno se zvládne a vyřeší. A jestliže se to nezdaří, cítí se nejen zklamáni, ale cítí, že jim bylo přímo ublíženo. Říkají si, jak si to jen ta realita dovoluje, že jim věci najednou nevycházejí! Proč já bych měl trpět? Jak to, že ta klimatizace nefun­guje?!

To vysvětluje, proč je v zemích a národech žijících v přebytku stav nevrlé, jakoby depresivní nálady. Když přijdete do chudých zemí, zdá se, že národy, které nic nemají a kterým se od rána do večera nedaří, jsou daleko šťastnější než my! A my pak máme sklon říkat, že ti lidé by vlastně šťastní být neměli, protože pro to nemají důvod. Ani se nezdá, že by měli nějaký program.

Vzpomínám na svou návštěvu domova pro trpící a umírající na Jamajce. Lidé tam leží v hadrech a zápachu, o hladu, se svými bolestmi. Pomyslil jsem si, jak je možné, aby někdo takhle vůbec žil? Viděno z mého světa, bylo to hotové peklo. A přece jsem tu byl jako kněz, abych s nimi hovořil a modlil se s nimi. Tak jsem jim musel říct: „A jak se daří?“ A oni říkali: „Ale fajn!“ Povídám: „Fajn? Vždyť se vůbec nemáte fajn, máte se hrozně, jak můžete říct, že se máte dobře?“

„Můžu pro vás něco udělat?“ ptám se. Jedna žena mi odpovídá: „Kdybyste tak se mnou zarecitoval jeden žalm, Otče, jen jeden žalm.“ A najednou si ten velký muž Písma nedokáže vzpomenout na jediný žalm, a to je katolík! Ta pokorná paní rozpoznala můj zmatek. Tak to jsem já – já, veliký kněz, který jí přišel pomoci – a nedokážu si vzpomenout na jediný žalm, který bych znal zpaměti. Čte mi to na tváři a začne zpívat žalm 23. „Jen se ke mně přidejte, otče, přidejte se.“

A tak zde nacházíme hluboké poselství pro náš svět přebytku. Bylo mi jasné, že jsem potkal ty, kteří „budou v Božím království první“.

Americans come at life expecting everything to work. It always has. I was born with seven silver spoons in my mouth. I had a strong family and was loved from the beginning. My parents paved a path for me. Do you realize what a head start that is'? It’s wonderful.

But there’s a dark side: People from privileged backgrounds expect that path always to be paved; they expect everything to work out. When it doesn’t, they’re not only disappointed, they feel wronged. They think, How dare reality not work out for me! Why should I have to suffer? How dare the air conditioner not work!

That explains the morose, quasi-depressed state of so many affluent countries and peoples. When you go to poor countries, these people who don’t have anything and for whom everything is going wrong from morning to night (and if you’ve been there you’ll know that I’m not making this up) tend to be much happier than we are! And our tendency is to look and say they shouldn’t be happy, they have no reason to be happy. They don’t seem to have an agenda.

I remember visiting the Home for the Destitute and Dying in Jamaica. People lay in rags, with the smell and the lack of food and the sores. I thought, How could anybody live this way? From my world, it was like hell. And yet I carne as a priest to talk and pray with people. I’d stop and say, “Well, how are you?” They’d say, “Oh, fine.” And I’d want to say, “Fine'? You’re not doing fine. You’re doing terribly! How can you say you’re doing fine?”

“Can I do anything for you'?” I’d ask. One woman replied, “Oh, just recite a psalm with me, Father, just recite a psalm.” And here the big Scripture man couldn’t think of a psalm (being a Catholic). This humble lady picked out my obvious embarrassment. Here I am, the great priest, coming to help her, and I can’t even remember a psalm by heart. She sees it on my face and starts singing Psalm 23. “Just join in with me, Father. You just come along.”

There is a profound message here for ouz affluent culture. I knew I had met “the first in the Kingdom of God.”