V nejnovějším čísle časopisu CAC „Oneing“ se Randy Woodley – teolog a spoluzakladatel organizace Eloheh Indigenous Center for Earth Justice – zamýšlí nad svým jedinečným posláním ve službě druhým:

Každé jaro klečíme s manželkou Edith v hlíně na naší farmě o rozloze deseti akrů v údolí Willamette v Oregonu a děláme něco, co pro nezasvěcené oko vypadá jako nic zvláštního. Sázíme semena. Některá z nich jsou odrůdy, které domorodé národy uchovávají při životě již stovky, možná dokonce tisíce let – semena předávaná z ruky do ruky napříč generacemi, přenášená při vysídleních a přesídleních, schovávaná v kapsách během nucených pochodů, zachráněná, když jim bylo odebráno všechno ostatní. Vysazujeme je do země, zaléváme je a čekáme.

Nevypadá to jako revoluce. Nevypadá to jako odpor. Vypadá to jako dva lidé s hlínou pod nehty, kteří vykonávají skromnou práci ve světě plném obrovských problémů.

Ale po desetiletích této práce jsem se naučila, že někdy je tou nejradikálnější věcí, kterou můžete udělat, zasadit něco, co nikdy neuvidíte plně vyrostlé…

Co je na nás? Je to cokoli, co máme přímo před sebou, děláno s plnou pozorností a láskou, propojené se sítí vztahů, která udržuje vše při životě. Pro některé to znamená kandidovat do úřadu nebo organizovat sousedy. Pro jiné to znamená doučovat dítě nebo vařit pro starší. Pro Edith a mě to znamená udržovat semena při životě a vítat každého, kdo se na farmě objeví. A tady je to, co chci říct každému, koho paralyzuje obrovský rozsah toho, co je špatně:

Nemusíte napravit všechno. Stačí, když budete věrní svému konkrétnímu úkolu.

Moji předkové tomu rozuměli. Ne každý byl šaman. Ne každý byl válečník nebo náčelník. Někteří lidé pletli košíky. Někteří vyprávěli příběhy. Někteří udržovali oheň. Komunita potřebovala všechno a dar nikoho nebyl méně posvátný než dar kohokoli jiného.

Domorodé národy tradičně činily zásadní rozhodnutí s ohledem na sedmou generaci. To je zhruba 175 let do budoucnosti. Zamyslete se nad tím na chvíli. Vysadil jsem duby, které nikdy neuvidím plně vzrostlé. Když zasadíte semínko a myslíte přitom na lidi, kteří se narodí až za sto padesát let, změní to váš vztah k času, k beznaději a k tomu, co považujete za úspěch.

Většinu toho, pro co sázím, už neuvidím. To je v pořádku. To je naše práce. Lidé, kteří po generace uchovávali semena, která v Eloheh vysazujeme, je neuchovávali pro sebe. Uchovávali je pro nás – navzdory vysídlování, navzdory internátním školám, navzdory všem pokusům o jejich vymazání. A my uchováváme semena pro lidi, které nikdy nepoznáme.

To je naše poslání. Neřešit všechno, ale věrně sázet. Nezoufat nad sklizní, kterou neuvidíme, ale věřit, že semena jsou dobrá, půda je živá a Stvořitel stále působí v té hlíně a v tom všem zmatku.

In the latest edition of CAC’s Oneing journal , Randy Woodley—theologian and co-founder of Eloheh Indigenous Center for Earth Justice—reflects on his unique call in service to others:

Every spring, my wife Edith and I kneel in the dirt of our ten-acre farm in Oregon’s Willamette Valley and do something that looks, to the untrained eye, like nothing much. We plant seeds. Some of them are varieties that Indigenous peoples have been keeping alive for hundreds, maybe even thousands of years—seeds passed from hand to hand across generations, carried through removals and relocations, hidden in pockets during forced marches, saved when everything else was taken. We put them in the ground, we water them, and we wait.

It doesn’t look like revolution. It doesn’t look like resistance. It looks like two people with dirt under their fingernails doing small work in a world full of enormous problems.

But after decades of this work, I’ve learned sometimes the most radical thing you can do is plant something you’ll never see fully grown.…

What is ours to do? It’s whatever is right in front of us, done with full attention and love, connected to the web of relationships that sustains everything. For some people, that means running for office or organizing their neighbors. For others, it means tutoring a child or cooking for the elders. For Edith and me, it means keeping seeds alive and welcoming whoever shows up at the farm. And here’s what I want to say to anyone paralyzed by the enormity of what’s wrong:

You don’t have to fix everything. You just have to be faithful to your particular piece.

My ancestors understood this. Not everyone was a medicine person. Not everyone was a warrior or a chief. Some people made baskets. Some people told stories. Some people tended fires. The community needed all of it, and nobody’s gift was less sacred than anyone else’s.

Indigenous peoples traditionally made major decisions with the seventh generation in mind. That’s roughly 175 years into the future. Think about that for a moment. I’ve planted oaks that I will never see fully mature. When you plant a seed, thinking about people who won’t be born for another century and a half, it changes your relationship to time, to despair, and to what counts as success.

I will not see most of what I’m planting for. That’s fine. That’s the work. The people who for generations saved the seeds we plant at Eloheh didn’t save seeds for themselves. They saved seeds for us—through removals, through boarding schools, through every attempt to erase them. And we save seeds for people we’ll never meet.

That’s what is ours to do. Not to solve everything, but to plant faithfully. Not to despair at the harvest we won’t see, but to trust that the seeds are good, the soil is alive, and the Creator is still at work in the dirt and the mess of it all.