Páter Richard Rohr chválí moudrost mystičky Juliány z Norwiche (1342-ca. 1416), která zakusila mateřství Boha a Ježíše.

Překladatelka a moje drahá přítelkyně Mirabai Starr nabízí tato slova středověké mystičky Juliány z Norwiche: "Toto krásné slovo 'matka' je samo o sobě tak sladké a laskavé, že ho nelze připsat nikomu jinému než Bohu." [1] Těmito slovy nám Juliána nabízí úžasné a zásadní tvrzení. Neříká, že nejmilejší atributy mateřství lze analogicky vztáhnout na Boha, i když by jistě souhlasila, že ano. Říká mnohem víc - že samotné slovo matka je ve zkušenosti většiny lidí (nutno dodat, že ne všech) tak definitivní a krásné, že v nejlepším případě evokuje to, co máme na mysli, když mluvíme o Bohu. Tento pohled není tím, co většina světových náboženství dosud učila nebo v co věřila - s výjimkou mystiků. Mezi nimi stojí Juliána z Norwiche jako stěžejní.

Pojem a lidská zkušenost matky je tak prvotní, tak velká, hluboká, univerzální a široká, že aplikovat ji pouze na naše vlastní matky je příliš malá nádoba. Lze jej aplikovat pouze na Boha. To je převratné! Matka je pro Juliana nejlepším popisem samotného Boha! Používám to k ilustraci odvážného, originálního, a přesto zcela ortodoxního charakteru Juliánova učení.

Otec Richard se zamýšlí nad archetypální lidskou potřebou mateřské péče:

Julian mi pomáhá konečně pochopit jeden důležitý aspekt mé vlastní katolické kultury: proč proboha východní i západní církve po staletí připisovaly tolik krásných a milovaných míst, svatyní, kopců, katedrál a děl náboženského umění na Blízkém východě a v Evropě obvykle nikoli Ježíši, nebo dokonce Bohu, ale nějaké iteraci Matky Marie? Mnoho lidí v Juliánově době nemělo přístup k Písmu - ve skutečnosti většina z nich vůbec neuměla číst. Vykládali si je na úrovni archetypů a symbolů. "Slovo" neboli logos bylo docela dobré, ale ženský obraz pro Boha byl ještě lepší.

Duše potřebuje Matku Spasitelku a Boha vychovatele! Bůh je v podstatě jako dobrá matka - tak soucitný, že není třeba, aby mu konkuroval Bůh Otec - jak vidíme v Juliánově vždy vyváženém učení. [2]

Mirabai Starrová překládá jedno z Juliánových učení o Bohu jako Matce:

Jedině [Bůh], který je naší pravou Matkou a zdrojem veškerého života, může být právem nazýván tímto jménem. Příroda, láska, moudrost a poznání jsou atributy Matky, která je Bohem. I když je naše pozemské zrození nízké a skromné ... [Bůh] je ten, kdo je zodpovědný za zrození všech dětí, které se narodily svým fyzickým matkám.

Laskavá, milující matka, která si je vědoma potřeb svého dítěte, chrání dítě s velkou něhou. Taková je podstata mateřství.... Kdykoli lidská matka pečuje o své dítě se vším, co je krásné a dobré, je to Bůh-matka, kdo jedná jejím prostřednictvím. [3]

Father Richard Rohr praises the wisdom of the mystic Julian of Norwich (1342–ca. 1416), who experienced the motherhood of God and Jesus.

Translator and dear friend of mine Mirabai Starr offers these words from the medieval mystic Julian of Norwich: “This beautiful word ‘mother’ is so sweet and kind in itself that it cannot be attributed to anyone but God.” [1] With these words, Julian offers us an amazing and foundational statement. She is not saying that the most beloved attributes of motherhood can analogously be applied to God, although I am sure she would agree they could. She is saying much more—that the very word mother is so definitive and beautiful in most people’s experience (not everybody’s, I must add) that it evokes, at its best, what we mean by God. This perspective is not what most of the world’s religions have taught or believed up to now—except for the mystics. Among these, Julian of Norwich stands as pivotal.

The concept and human experience of mother is so primal, so big, deep, universal, and wide that to apply it only to our own mothers is far too small a container. It can only be applied to God. This is revolutionary! Mother is, for Julian, the best descriptor for God Herself! I use this to illustrate the courageous, original, and yet fully orthodox character of Julian’s teaching.

Father Richard considers the archetypal human need for maternal care:

Julian helps me finally understand one major aspect of my own Catholic culture: why in heaven’s name, for centuries, did both the Eastern and Western Churches attribute so many beautiful and beloved places, shrines, hills, cathedrals, and works of religious art in the Middle East and Europe, not usually to Jesus, or even to God, but to some iteration of Mother Mary? Many people in Julian’s time didn’t have access to scripture—in fact, most couldn’t read at all. They interpreted at the level of archetype and symbol. The “word” or logos was quite good, but a feminine image for God was even better.

The soul needs a Mother Savior and a God Nurturer! God is, in essence, like a good mother—so compassionate that there is no need to compete with a Father God—as we see in Julian’s always balanced teachings. [2]

Mirabai Starr translates one of Julian’s teachings on God as Mother:

Only [God] who is our true Mother and source of all life may rightfully be called by this name. Nature, love, wisdom, and knowledge are all attributes of the Mother, which is God. Even though our earthly birth is low and humble … [God] is the one responsible for the birth of all babies that are born to their physical mothers.

The kind, loving mother, aware of the needs of her child, protects the child with great tenderness. This is the nature of motherhood…. Whenever a human mother nurtures her child with all that is beautiful and good, it is God-the-Mother who is acting through her. [3]