Je-li pochybnost zakořeněna ve zkušenosti lásky, nepředstavuje krok zpět, ale je nezbytnou podmínkou pro jakýkoli pokrok.

—Richard Rohr

Klíčový člen akademického sboru CAC Brian McLaren hovoří o pochybnostech jako o podstatné součásti svého růstu ve víře, od zaměření na „ortodoxii“ neboli správné vyznání k „ortopraxi“ neboli správnému životu.

Než jsem začal pochybovat, myslel jsem si, že víra je otázkou správných přesvědčení. Tak mě to učili moji náboženští učitelé: že pokud nebudu zastávat správná přesvědčení, nebo alespoň neřeknu, že je zastávám, budu vyloučen ze své komunity a možná i po smrti z Boží přítomnosti. Učili mě to ne proto, že by byli krutí, ale proto, že totéž se naučili sami a usilovně, někdy až zoufale, se snažili být věrní pravidlům, jak je chápali. Snažil jsem se dělat totéž a dělal bych to dodnes, nebýt pochybností.

Pochybnosti tyto víry postupně nahlodávaly, jeden mučivý úder za druhým, a odhalovaly, že to, na čem skutečně záleželo, nebyl smysl víry, ale jasné okno víry, víra jako životní orientace, víra jako rámec hodnot a duchovnosti, víra jako závazek žít podle hluboké vize toho, čím život může být, víra jako způsob života, víra, která se projevuje v lásce.

Po všechny ty roky, když jsem říkal: „Věřím“, myslel jsem si, že chápu, co dělám. Ale dělo se toho mnohem víc, mnohem, mnohem víc…

Když se ohlížím zpět, nyní vidím, že pod povrchem argumentů o tom, co jsem považoval za faktickou pravdu, se ve skutečnosti odehrávalo něco hlubšího a pravdivějšího.

Například bez ohledu na to, zda se příběh o stvoření odehrál fakticky tak, jak je popsán v Genesis, zavazovala jsem se žít ve světě, jako by to skutečně bylo vzácné, krásné a smysluplné stvoření, a jako bych jím byla i já…

Nejdůležitější nebylo to, že jsem těm příběhům věřila ve faktickém smyslu, ale že jsem věřila ve smysl, který nesly, abych podle toho smyslu mohla jednat a ztělesňovat ho ve svém životě, abych ten smysl nechala ve mně dýchat, oživovat mě, naplňovat mě… Zda jsem považovala ty příběhy za fakticky přesné, nikdy nebylo podstatné; co skutečně po celou dobu záleželo, bylo to, zda jsem žila život plný smyslu, který ty příběhy obsahovaly. K mému překvapení, když mi bylo dovoleno pochybovat o faktické pravdivosti mých přesvědčení, objevila jsem jejich skutečný životodárný účel…

Pochybnost nemusí znamenat smrt víry. Může být naopak zrodem nového druhu víry, víry přesahující pouhé přesvědčení, víry, která se projevuje v lásce, víry, která se prohlubuje a rozšiřuje a která může zachránit váš život i svět.

When grounded in an experience of Love, doubt does not represent a step backwards but is a necessary condition for any movement forward.

—Richard Rohr

CAC core faculty member Brian McLaren speaks of doubt as an essential part of his growth in faith, from a focus on “orthodoxy” or right belief to “orthopraxy” or right living.

Before doubt, I thought that faith was a matter of correct beliefs. My religious teachers taught me so: that if I didn’t hold the right beliefs, or at least say that I held them, I would be excommunicated from my community, and perhaps, after death, from God’s presence. They taught me this not to be cruel but because they themselves had been taught the same thing, and they were working hard, sometimes desperately, to be faithful to the rules as they understood them. I tried to do the same, and I would still be doing so today if not for doubt.

Doubt chipped away at those beliefs, one agonizing blow at a time, revealing that what actually mattered wasn’t the point of beliefs but the clear window of faith, faith as a life orientation, faith as a framework of values and spirituality, faith as a commitment to live into a deep vision of what life can be, faith as a way of life, faith expressing itself in love.

For all those years, when I said, “I believe,” I thought I understood what I was doing. But more was going on, so much more….

Looking back, I now see that underneath arguments about what I believed to be true factually, something deeper and truer was happening actually.

For example, whether or not the creation story happened factually as described in Genesis, I was committing myself to live in the world as if it actually were a precious, beautiful, meaningful creation, and as if I were too….

What mattered most was not that I believed the stories in a factual sense, but that I believed in the meaning they carried so I could act upon that meaning and embody it in my life, to let that meaning breathe in me, animate me, fill me…. Whether I considered the stories factually accurate was never the point; what actually mattered all along was whether I lived a life pregnant with the meaning those stories contained. To my surprise, when I was given permission to doubt the factuality of my beliefs, I discovered their actual life-giving purpose….

Doubt need not be the death of faith. It can be, instead, the birth of a new kind of faith, a faith beyond beliefs, a faith that expresses itself in love, a deepening and expanding faith that can save your life and save the world.