Emeritní profesorka CAC Cynthia Bourgeault popisuje naději jako vlastnost Božího milosrdenství, která je nám plně dostupná:

Domov naděje se nachází v nejhlubším nitru nás samých i ve všech věcech. Je to vlastnost živosti. Nepřichází až na konci jako pocit vyplývající ze šťastného výsledku. Spíše leží na samém počátku jako pulz pravdy, který nás posílá vpřed. Když je naše nejvnitřnější bytí naladěno na tento pulz, pošle nás vpřed v naději, bez ohledu na fyzické okolnosti našich životů. Naděje nás naplňuje silou zůstat v přítomnosti, setrvat v proudu Milosrdenství bez ohledu na to, jaké vnější bouře na nás útočí. Vstupuje se do ní vždy a pouze skrze odevzdání se; to znamená skrze ochotu pustit vše, čeho se v danou chvíli držíme. A přesto, když do ní vstoupíme, ona vstoupí do nás a naplní nás svým vlastním životem – tichou silou, která přesahuje vše, co jsme kdy poznali.

A jelikož je tato síla ve skutečnosti částí Božího záměru, proudící jako míza skrze naši vlastní bytost, povede nás správnou cestou. Unáší nás ve větším proudu božského života, jak se Bůh pohybuje … směrem k naplnění božského záměru, který je hlubším, intenzivnějším, jemnějším a intimnějším zjevením Božího srdce. [1]

Bourgeault věří, že skrze kontemplativní praxi a odevzdání se můžeme zakusit Boží mystickou naději a stát se uzdravující přítomností ve světě:

Na kontemplativní cestě, když se noříme do těch hlubších vod směrem k pramenům naděje, začínáme prožívat a důvěřovat tomu, co znamená odložit své já, opustit běžné vědomí a odevzdat se Božímu milosrdenství. A když se v tomto doteku uvolní naděje – skrytý pramen milosrdenství hluboko v nás – a vytryskne z našeho středu, naplňujíc nás plností Božího záměru, který se sám proměňuje v čin, pak v sobě objevujeme tajemnou hojnost, díky níž můžeme žít a konat to, co by naše běžná srdce a mysli nemohly nikdy unést. Když hluboce prozkoumáváme skryté zakořenění celku, kde jsou všechny věci drženy pohromadě v Milosrdenství, jsme osvobozeni ze sevření osobního strachu a získáváme svobodu sloužit s dovednými prostředky a skutečným soucitem světu, který zoufale potřebuje znovu se spojit.

Naděje není imaginární ani iluzorní. Je to ten sonar, díky němuž se Kristovo tělo drží pohromadě a nachází svou cestu. Pokud my, jako živí členové Kristova těla, dokážeme odevzdat svá srdce … a naslouchat tomuto sonaru celou svou bytostí, povede nás opět, jak jednotlivě, tak společně, k budoucnosti, pro kterou jsme určeni. A Kristovo tělo bude žít, vzkvétat a něžně nás obklopovat pocitem sounáležitosti. [2]

CAC faculty emerita Cynthia Bourgeault describes hope as a quality of God’s mercy, fully available to us:

Hope’s home is at the innermost point in us, and in all things. It is a quality of aliveness. It does not come at the end, as the feeling that results from a happy outcome. Rather, it lies at the beginning, as a pulse of truth that sends us forth. When our innermost being is attuned to this pulse it will send us forth in hope, regardless of the physical circumstances of our lives. Hope fills us with the strength to stay present, to abide in the flow of the Mercy no matter what outer storms assail us. It is entered always and only through surrender; that is, through the willingness to let go of everything we are presently clinging to. And yet when we enter it, it enters us and fills us with its own life—a quiet strength beyond anything we have ever known.

And since that strength is, in fact, a piece of God’s purposiveness coursing like sap through our own being, it will lead us in the right way. It sweeps us along in the greater flow of divine life as God moves … toward the fulfillment of divine purpose which is the deeper, more intense, more subtle, more intimate revelation of the heart of God. [1]

Through contemplative practice and surrender, Bourgeault believes we can experience God’s mystical hope and become a healing presence in the world:

In the contemplative journey, as we swim down into those deeper waters toward the wellsprings of hope, we begin to experience and trust what it means to lay down self, to let go of ordinary awareness and surrender ourselves to the mercy of God. And as hope, the hidden spring of mercy deep within us, is released in that touch and flows out from the center, filling us with the fullness of God’s own purpose living itself into action, then we discover within ourselves the mysterious plentitude to live into action what our ordinary hearts and minds could not possibly sustain. In plumbing deeply the hidden rootedness of the whole, where all things are held together in the Mercy, we are released from the grip of personal fear and set free to minister with skillful means and true compassion to a world desperately in need of reconnection.

Hope is not imaginary or illusory. It is that sonar by which the body of Christ holds together and finds its way. If we, as living members of the body of Christ, can surrender our hearts … and listen for that sonar with all we are worth, it will again guide us, both individually and corporately, to the future for which we are intended. And the body of Christ will live, and thrive, and hold us tenderly in belonging. [2]