Otec Richard Rohr se ve své knize Jen to zamýšlí nad tím, jak nám kontemplativní modlitba umožňuje uvolnit naše myšlenky a nalézt hlubší moudrost a vedení:

Kontemplace je panoramatické, vnímavé uvědomění, při němž přijímáme vše, co nám situace, okamžik nebo osoba nabízí, aniž bychom cokoli posuzovali, vylučovali nebo označovali. Je to čisté a pozitivní nazírání, které opouští veškeré negativní postrkování, abychom mohli začít rozpoznávat přirozenou důstojnost. Vyžaduje to mnoho cviku a odnaučení se navyklým reakcím.

Na kontemplaci musíme pracovat a rozvíjet praxi, díky níž rozpoznáme své nutkavé a opakující se vzorce. Tím si umožníme osvobodit se od potřeby "ovládnout situaci" - jako bychom to vůbec někdy dokázali!

Zdá se, že jsme závislí na své potřebě rozlišovat a vynášet soudy, které mylně považujeme za inteligentní myšlení. Většina z nás si myslí, že jsme svým myšlením, a přitom je téměř veškeré myšlení nutkavé, opakující se a navyklé. Věčně si ke všemu píšeme své vnitřní komentáře, komentáře, které dospívají ke stále stejným praktickým závěrům. Proto všechny formy meditace a kontemplace učí způsobu, jak tuto nutkavě řízenou a nevědomě naprogramovanou mysl zklidnit.

Pouštní otcové a matky tento proces moudře nazývali "zbavování se myšlenek". Nebojujeme s nimi, nepotlačujeme je, nepopíráme, neztotožňujeme se s nimi, nebo je dokonce neodsuzujeme; pouze se jich zbavujeme. Jsme mnohem víc než naše myšlenky o věcech a budeme to pociťovat spíše jako odnaučování než jako učení se nějakému novému obsahu. [1]

Když meditujeme důsledně, pocit naší autonomie a soukromé vlastní důležitosti - to, co považujeme za své "já" - postupně odpadá jako nepotřebné, nedůležité a v mnoha případech dokonce neužitečné. Císařské "já", "já", které pravděpodobně prožíváme jako své jediné já, se ukazuje jako do značné míry výtvor naší mysli.

Prostřednictvím pravidelné praxe kontemplace se stáváme stále méně zainteresovaní na ochraně této vlastní vytvořené, relativní identity. Nemusíme na ni útočit, klidně sama od sebe odpadne a my zažijeme jakousi přirozenou pokoru.

Pokud naše modlitba jde do hloubky a takříkajíc "vtrhne" do našeho nevědomí, celý náš pohled na svět se změní ze strachu na spojení. Už nebudeme žít uvnitř svého křehkého a zapouzdřeného já a nebudeme cítit potřebu ho chránit. V meditaci se přesuneme od vědomí ega k vědomí duše, od pohonu strachu k pohonu lásky. To je vše v několika slovech!

Samozřejmě k tomu máme odvahu jen tehdy, když nás drží Někdo Jiný, zbavuje nás strachu, provádí poznání a uspokojuje naši touhu po Velkém milenci. Pokud tomuto Někomu Jinému dovolíme, aby nás v tomto tanci vedl, budeme žít s novou vitalitou, přirozenou ladností a uvnitř Plynutí, které jsme nevytvořili. Je to život Trojice, který se skrze nás točí. [2]

In his book Just This, Father Richard Rohr considers how contemplative prayer allows us to release our thoughts, finding deeper wisdom and guidance:

Contemplation is a panoramic, receptive awareness whereby we take in all that a situation, moment, or person offers without judging, eliminating, or labeling anything. It is pure and positive gazing that abandons all negative pushback so we can begin to recognize inherent dignity. It takes much practice and a lot of unlearning of habitual responses.

We have to work at contemplation and develop practices whereby we recognize our compulsive and repetitive patterns. In doing so, we allow ourselves to be freed from the need to “take control of the situation”—as if we ever really could anyway!

It seems we are addicted to our need to make distinctions and judgments, which we mistake for intelligent thinking. Most of us think we are our thinking, yet almost all thinking is compulsive, repetitive, and habitual. We are forever writing our inner commentaries on everything, commentaries that always reach the same practiced conclusions. That is why all forms of meditation and contemplation teach a way of quieting this compulsively driven and unconsciously programmed mind.

The desert fathers and mothers wisely called this process “the shedding of thoughts.” We don’t fight, repress, deny, identify with, or even judge them; we merely shed them. We are so much more than our thoughts about things, and we will feel this more as an unlearning than a learning of any new content. [1]

When we meditate consistently, a sense of our autonomy and private self-importance—what we think of as our “self”—falls away, little by little, as unnecessary, unimportant, and even unhelpful in many cases. The imperial “I,” the self that we likely experience as our only self, reveals itself as largely a creation of our mind.

Through regular practice of contemplation, we become less and less interested in protecting this self-created, relative identity. We don’t have to attack it; it calmly falls away of its own accord, and we experience a kind of natural humility.

If our prayer goes deep, “invading” our unconscious, as it were, our whole view of the world will change from fear to connection. We won’t live inside our fragile and encapsulated self anymore, nor will we feel any need to protect it. In meditation, we move from ego consciousness to soul awareness, from being fear-driven to being love-drawn. That’s it in a few words!

Of course, we only have the courage to do this if Someone Else is holding us, taking away our fear, doing the knowing, and satisfying our desire for a Great Lover. If we can allow that Someone Else to lead us in this dance, we will live with new vitality, a natural gracefulness, and inside of a Flow that we did not create. It is the life of the Trinity, spinning through us. [2]