Brian McLaren se zabývá jedním z nejsilnějších druhů předsudků:

Potvrzovací zkreslení (Confirmation Bias).

Všichni máme filtry: V co už věřím? Potvrzuje tato nová myšlenka nebo informace to, co si již myslím? Zapadá to do rámce, který jsem si již vytvořil?

Jestliže ano, mohu ji přijmout.

Jestliže ne, s největší pravděpodobností ji prostě odmítnu jako nerozumnou a neuvěřitelnou, i když je to, no, nerozumné.

Dělám to ne proto, abych byl ignorant, ale proto, abych byl efektivní. Můj mozek se (bez mého vědomí a rozhodně bez mého svolení) neuvěřitelně rychle rozhoduje, když vyhodnocuje příchozí informace nebo myšlenky. Myšlenky, které do něj zapadají, je snadné a pohodlné přijmout a dělají mi radost, protože potvrzují to, co si už myslím.

Naopak myšlenky, které snadno nezapadají, ode mne budou vyžadovat, abych se zamyslel, a to dvakrát, a možná dokonce přehodnotil některé své dlouhodobé předpoklady. Takové přemýšlení je tvrdá práce. Vyžaduje spoustu času a energie. Můj mozek toho má hodně, takže si takovou tvrdou práci vykládá jako bolest.

Je to, jako by mi byl předložen nový obraz, který se nevejde do mého starého rámu, a tak vyžaduje, abych si postavil nový. Ve snaze ušetřit mě této dodatečné práce s přerámováním můj mozek stiskne tlačítko "odmítnout" nebo "smazat", když se objeví nový nápad. "Zůstanu u svého stávajícího rámu, děkuji pěkně," říká. A odmění mě za mou efektivitu malým záchvěvem potěšení.

Možná jste slyšeli staré rčení, že lidé mění své názory pouze tehdy, když bolest z toho, že se nezmění, převýší bolest ze změny. Toto staré rčení se týká potvrzovací tendence. [1]

V jedné z epizod podcastu Learning How to See mluví Rev. Dr. Jacqui Lewisová o konfirmačním zkreslení takto:

Všichni jsme díky tomu, co jsme zažili, nastaveni tak, že hledáme příběh s koncem ... který má pocit, že má dokončení. Příběhy, ke kterým tíhneme, jsou ty, které nám dávají smysl, příběhy, které do sebe zapadají, příběhy, u kterých máme pocit, že mají kontinuitu, souvislost s minulostí, kde jsme byli..... Příběhy, které budeme následovat, jsou ty, které nám připadají pravdivé, máme pocit, že mají návaznost na naši minulost a že rezonují s trajektorií našeho života. Hledáme příběh, který nemusí nutně změnit náš názor; ve skutečnosti hledáme příběh, který potvrzuje to, co máme v hlavě. [2]

Když se snažíme rozpoznat způsoby, jakými jsme ovlivňováni předsudky, McLaren nabízí tuto modlitbu:

Zdroji veškeré pravdy, pomoz mi hladovět po pravdě, i když narušuje, upravuje nebo převrací to, co už považuji za pravdivé. Veď mě do veškeré pravdy, kterou mohu unést, a napínej mě, abych unesl více, abych si vždy vybral celou pravdu, i když je narušena, místo polopravdy se sebeklamem. Dej mi vášeň následovat moudrost, ať už mě vede kamkoli. Děkuji vám. [3]

Brian McLaren discusses one of the most powerful kinds of bias: Confirmation Bias.

We all have filters: What do I already believe? Does this new idea or piece of information confirm what I already think? Does it fit in the frame I’ve already constructed?

If so, I can accept it.

If not, in all likelihood, I’m simply going to reject it as unreasonable and unbelievable, even though doing so is, well, unreasonable.

I do this, not to be ignorant, but to be efficient. My brain (without my conscious awareness, and certainly without my permission) makes incredibly quick decisions as it evaluates incoming information or ideas. Ideas that fit in are easy and convenient to accept, and they give me pleasure because they confirm what I already think.

But ideas that don’t fit easily will require me to think, and think twice, and maybe even rethink some of my long-held assumptions. That kind of thinking is hard work. It requires a lot of time and energy. My brain has a lot going on, so it interprets hard work like this as pain.

It’s as if I’m presented with a new picture that won’t fit in my old frame and so requires me to build a new one. Wanting to save me from that extra reframing work, my brain presses a “reject” or “delete” button when a new idea presents itself. “I’ll stick with my current frame, thank you very much,” it says. And it gives me a little jolt of pleasure to reward me for my efficiency.

You may have heard the old saying that people only change their minds when the pain of not changing surpasses the pain of changing. That old saying is all about confirmation bias. [1]

In an episode of the Learning How to See podcast, Rev. Dr. Jacqui Lewis speaks of confirmation bias in this way:

We are all wired by what we’ve experienced to be in search of a story with an ending … that feels like it has a completion. The stories that we gravitate to are the ones that make sense to us, stories that fit, stories that feel like they have continuity, connection to the past, where we’ve been…. Those stories that we will follow are the ones that feel true, feel like they have continuity to our past and that resonate with the trajectory of our lives. We’re looking for the story that doesn’t necessarily change our minds; we’re actually looking for the story that confirms what’s in our minds. [2]

As we seek to recognize the ways we are influenced by bias, McLaren offers this prayer:

Source of all truth, help me to hunger for truth, even if it upsets, modifies, or overturns what I already think is true. Guide me into all the truth I can bear and stretch me to bear more, so that I may always choose the whole truth, even with disruption, over half- truths with self-deception. Grant me the passion to follow wisdom wherever it leads. Thank you. [3]