Neděle

Skłonnost k okraji a ke dnu byla vždy jádrem františkánské mystiky a vysvětluje její trvalé spojení s chudobou a utrpením.

—Richard Rohr

Pondělí

Svět byl pro Františka průhledným oboustranným zrcadlem, které by někteří z nás nazvali plně „sakramentálním“ vesmírem.

—Richard Rohr

Úterý

Položte svou mysl před zrcadlo věčnosti! Vložte svou duši do záře slávy!

—Svatá Klára z Assisi

Středa

Učit se znamená vstoupit do činnosti, i když je temná, nejasná, zahalená nebo zastřená. Ty a já kráčíme s důvěrou před krucifixem, zrcadlem našich životů. Přicházíme se svými otázkami. Můžeme být upřímní a opravdoví.

—Dan Riley

Čtvrtek

Boží pokora znamená přijetí – Bůh přijímá obyčejné, křehké lidské tělo, aby zjevil [svou] slávu, abychom i my mohli přijímat druhé jako zjevení Boha.

—Ilia Delio

Pátek

Nyní, když se zamiloval do Boha, František si uvědomuje svou spřízněnost se vším živým. Jestliže je Stvořitel jeho otcem, pak jsou všechny živé bytosti jeho sestrami a bratry

—Mirabai Starr

Cvičení pro třicátý druhý týden Kdo jsi, Bože? A kdo jsem já?

Autor Jon Sweeney nás vybízí, abychom se modlili jako František z Assisi, se všemi svými pochybnostmi, touhami a lidskostí:

Toto je anekdota o svatém Františkovi, díky níž je pro mě více než jakákoli jiná náboženská postava tím, kdo promlouvá k mému srdci. I když ho lidé začnou nazývat živým světcem, František má pochybnosti. I když jeho nejbližší stoupenci věří, že je zdrojem všeho dobrého v katolické církvi, on sám si stále není jistý, kdo vlastně Bůh je….

Máme zde konkrétní scénu na hoře La Verna, kam se František vydal na čtyřicet dní půstu a modlitby. Všimněte si jeho potřeby samoty. „Proč je samota pro všechny druhy lidí potenciálně tak mocná?“ zeptal se nedávno tým výzkumníků, než dospěl k závěru: „Představte si ji jako ideální místo, kde můžete dělat, co chcete (autonomie), a být tím, kým jste (autentičnost).“ [1] To platí obzvláště pro Františka z Assisi a je to další důvod, proč se s ním snadno ztotožňujeme: jeho touha po samotě, aby mohl přijít na to, kým je a co má dělat dál, v kontrastu s pobožným katolickým chápáním svatého, podle něhož již neexistují žádné existenciální otázky, které by bylo třeba klást a na které by bylo třeba odpovídat…

Vzal s sebou přítele, bratra Lea, ale požádal ho, aby se na něj chodil dívat jen jednou denně… Leo slyší Františkův hlas a jeho modlitbu. „Kdo jsi, Bože?! A kdo jsem já?“ František tuto pochybující modlitbu neustále opakuje „a nic jiného“, jak nám text sděluje. Je to touha, stejně jako všechny ty chvíle, kdy hleděl a natahoval ruce vzhůru, ale byl to také opakovaný rituál. Smysl náboženského života se jaksi skrývá v opakování určitých jednoduchých, věčných otázek…

Možná, že takové věčné, elementární, vzhlížející modlitby nejsou ani tak lidským vyjádřením potřeby a touhy, jako spíše touhou po Bohu, která vychází z toho lidského místa uvnitř nás, kde Bůh přebývá. Protože pak by „Kdo jsi, Bože? A kdo jsem já?“ by bylo jako spojovací tkáň mezi duchem a Duchem, nebo dokonce více – jako jeden sjednocený duch promlouvající jako by jedním hlasem. Tímto způsobem jeden z raných chasidských rabínů, Pinchas z Koretzu (Ukrajina 18. století), učil, že někdy „modlitby, které se modlíš, jsou samotnou Boží přítomností.“

Sunday

The bias toward the edge and the bottom has always been at the heart of Franciscan mysticism, explaining its perennial identification with poverty and suffering.

—Richard Rohr

Monday

The world was a transparent two-way mirror for Francis, which some of us would call a fully “sacramental” universe.

—Richard Rohr

Tuesday

Place your mind before the mirror of eternity! Place your soul in the brilliance of glory!

—Saint Clare of Assisi

Wednesday

To learn is to enter activity, even if it is dark or unclear or veiled or obscured. You and I journey in trust before the crucifix, a mirror for our lives. We come with our questions. We can be honest and real.

—Dan Riley

Thursday

The humility of God means acceptance—God accepts ordinary, fragile human flesh to reveal [God’s] glory so that we in turn may accept others as the revelation of God.

—Ilia Delio

Friday

Now that he has fallen in love with God, Francis recognizes his relatedness to all life. If the creator is his father, then all living things are his sisters and brothers

—Mirabai Starr

Week Thirty-Two Practice Who Are You, God? And Who Am I?

Author Jon Sweeney invites us to pray like Francis of Assisi, with all our doubts, desires, and humanity,:

This is the anecdote about Saint Francis that makes him, more than any other religious figure, the one who speaks to my heart. Even when people begin calling him a living saint, Francis has doubts. Even when his closest followers believe he is the source of all that is good in the Catholic Church, he remains unsure of who God even is….

We have a specific scene, upon Mount La Verna, where Francis has gone for forty days of fasting and prayer. Note his need for solitude. “Why is solitude so potentially powerful for all kinds of people?” a team of researchers recently asked, before concluding: “Think of it as the ultimate place to do what you want (autonomy) and be who you are (authenticity).” [1] This is strikingly true for Francis of Assisi, and again why we relate to him easily: his desire for solitude, in order to figure out who he was and what he was supposed to do next, in contrast to a pious Catholic understanding of a saint, that there are no longer existential questions to be asked and answered….

He’s taken a friend with him, Brother Leo, but asked Leo to only check in on him once per day…. Leo hears Francis’ voice and his prayer. “Who are you, God?! And who am I?” Francis keeps repeating this doubting prayer "and nothing else," the text tells us. It is a yearning, as were all those times when he was looking and reaching up, but it was also a repeated ritual. Somehow, the meaning of a religious life is found in the repetition of certain simple, eternal questions….

It may be that such eternal, elementary, reaching prayers are not so much a human expression of need and desire, as they are a desire for God that comes from that human place inside us where God resides. Because then, “Who are you, God? And who am I?” would be like a connective tissue of spirit to Spirit, or even more, of one unified spirit speaking as if in a single voice. In this way, one of the early Hasidic rabbis, Pinchas of Koretz (eighteenth-century Ukraine), taught that sometimes “The prayers you pray are the very presence of God.”