David Denny a Tessa Bielecki vedou Desert Foundation, neformální kruh přátel, které spojuje láska k pouštní krajině, lidem a spiritualitě. Bielecki se s námi podělí o to, jak si zamilovala prostornost pouště:  

Vyrůstala jsem v Nové Anglii, v krajině svěže zelených kopců, zpívajících potoků a zelených dubových a javorových lesů. Na jaře jsem trhala kytice polních květů a v létě se proháněla po vysokých travinách plných sedmikrásek. Když se stromy na podzim zbarvily do karmínové a zlaté, sbírala jsem svazky listí a tiskla je mezi stránky svých milovaných knih. V zimě jsem rozdělával ohně, bruslil na rybnících a sáňkoval ze strmých kopců.... 

Poprvé jsem spatřil rozlehlou nádhernou poušť amerického Jihozápadu v roce 1966 a od roku 1967 tam žiji. Byla to láska na první pohled, nejdramatičtější zjevení mého života. Připadalo mi to jako návrat domů - k sobě samému. Poznal jsem, že vnější krajina je zrcadlem mé vnitřní krajiny duše.  

Poušť je vlastí mého srdce. Nepovažuji ji za pustou jako mnozí jiní. Poušť mi připadá prostorná, dokonalé ztělesnění toho, co mí buddhističtí přátelé míní pod pojmem sunyata, nekonečná prostornost. Moje duchovní cesta spočívá v pěstování srdce stejně prostorného jako poušť: široce otevřeného všem směrům kompasu, široce otevřeného každému tvorovi, který jí prochází, létá nebo se plazí, široce otevřeného každé změně počasí: tmě i světlu, slunci i dešti, vyprahlosti i rose, horku, chladu i větru.  

Svatá Terezie [z Ávily], která se stala mou nejlepší přítelkyní, nazvala lidskou duši vnitřním hradem. "Nepředstavujme si, že jsme uvnitř dutí," [1] napsala. "Duše je schopna mnohem více, než si dokážeme představit." [2] Této nekonečné a vznešené prostornosti se učím na poušti. [3]  

Pro Dennyho není poušť "opuštěná"; může vést k míru a plnosti života.  

Mírotvorba se nejlépe daří, když rozvíjíme způsob života, který zahrnuje pochopení pouštní spirituality. To znamená, že kromě geografie a ducha poušť, jak s oblibou říkám, tradičně podporuje pohostinnost, úctu a dialog s cizincem. Tento duch vychází z různých aspektů "pouště": svobodně zvolené oddanosti pokoře, mezináboženského dialogu a prostého, ekologicky udržitelného života....  

Pro mnoho lidí je poušť místem, kterému je třeba se vyhnout, místem vyhnanství nebo smutku, nebo prostě jen zbytečným a prázdným. Když v angličtině řekneme, že je nějaké místo "deserted", obvykle tím myslíme, že tam nenajdeme nic významného. Arabské sloveso ashara však znamená vstoupit do pouště dobrovolně, protože tam podle Posvátné pouště od Davida Jaspera "pokud člověk ví, kde hledat, jsou prameny a studny vody a místa života". [4] Proto Izajáš 35,1 tak výstižně popisuje jádro univerzální pouštní zkušenosti: Poušť a vyprahlá země se budou radovat, poušť se bude radovat a kvést. [5] 

David Denny and Tessa Bielecki direct the Desert Foundation, an informal circle of friends who share a love for desert land, people, and spirituality. Bielecki shares how she fell in love with the spaciousness of the desert:  

I grew up in New England, a countryside of lush green hills, singing streams, and verdant forests of oak and maple. In springtime I picked bouquets of wildflowers and in summer romped through the tall grasses full of daisies. When the trees turned crimson and gold in autumn, I gathered bundles of leaves and pressed them between the pages of my beloved books. In winter I built bonfires, skated on the ponds and went tobogganing down the steep hills.… 

I first saw the vast magnificent desert of the American Southwest in 1966 and have lived there since 1967. It was love at first sight, the most dramatic epiphany of my life. It felt like coming home—to myself. I recognized the outer landscape as a mirror of my inner soulscape.  

The desert is the homeland of my heart. I don’t find it barren as many do. I find the desert spacious, a perfect embodiment of what my Buddhist friends mean by sunyata, infinite spaciousness. My spiritual path is cultivating a heart as spacious as the desert: wide open to every direction of the compass, wide open to every creature that walks, flies, or crawls through it, wide open to every change in the weather: darkness and light, sun and rain, aridity and dew, heat, cold, and wind.  

St. Teresa [of Ávila], who grew to become my best friend, called the human soul an interior castle. “Let’s not imagine that we are hollow inside,” [1] she wrote. “The soul is capable of much more than we can imagine.” [2] This infinite and noble spaciousness is what I learn from the desert. [3]  

For Denny, the desert is not “deserted”; it can lead to peacemaking and a fullness of life.  

Peacemaking happens best when we develop a way of life that includes an understanding of desert spirituality. That is, in addition to being geography and spirit, the desert, as I’m fond of saying, has traditionally fostered hospitality, respect, and dialogue with the stranger. This spirit arises from various aspects of the “desert”: a freely chosen dedication to humility, interfaith dialogue, and simple, ecologically sustainable living….  

For many people, the desert is a place to avoid, a place of banishment or grief, or simply useless and vacant. In English, when we say that a place is “deserted,” we usually mean that we find nothing significant there. But the Arabic verb ashara means to enter the desert willingly, for there, according to The Sacred Desert by David Jasper, “If one knows where to look, there are springs and wells of water and places of life.” [4] That’s why Isaiah 35:1 so aptly describes the heart of the universal desert experience: The desert and the dry land will be glad; the wilderness will rejoice and blossom. [5]