Brazilský teolog a filozof Leonardo Boff zdůrazňuje, jak František z Assisi vnímal prvky stvoření jako své příbuzné:

[František] kráčel po skalách s úctou a s ohledem na Toho, kdo se nazýval skálou; odstraňoval šneky z cest, aby je lidé nepošlapali; v zimě dával včelám med a víno, aby nezemřely zimou a hladem.... Příbuznost přesahuje lidské rozměry; je kosmická....

To, co zde pozorujeme, je jiný způsob bytí ve světě, zcela odlišný od toho, který charakterizuje modernitu, kterou jsme kritizovali. Ta se nad věci povznáší, aby je mohla vlastnit a ovládat, zatímco svatý František je s nimi, miluje je a žije s nimi jako s bratry a sestrami doma. I pokud jde o úzkosti a bolesti, „nepovažoval je za bolesti, ale za sestry“. Samotná smrt je vítána jako sestra, která nás vede k životu. Františkánský vesmír není nikdy mrtvý, ani nejsou věci pouhým předmětem chamtivého lidského uchopení či naházeny jedna vedle druhé bez vzájemných souvislostí. Všechno tvoří velkolepou symfonii – a Bůh je jejím dirigentem. Všechny věci jsou živé a osobité; díky intuici František objevil to, co dnes víme empiricky, totiž že všechny živé bytosti jsou bratři a sestry, protože mají [téměř] stejný genetický kód. František tuto pokrevní spřízněnost prožíval mystickým způsobem. Všichni žijeme společně pod jednou rodičovskou střechou. Protože jsme bratři a sestry, milujeme se navzájem; násilí mezi členy rodiny není nikdy ospravedlnitelné. [1]

Sestra Elizabeth Johnsonová poukazuje na to, jak uvědomění si našeho příbuzenství se vším stvořením vede k „hlubokému vtělení“:

Tělo, v němž se Slovo Boží ztělesnilo jako konkrétní lidská bytost, je součástí stromu vyvíjejícího se života na Zemi, který je zase součástí obrovského těla vesmíru….

Aby zachytil tento široký význam, dánský teolog Niels Gregersen vytvořil výraz „hluboké vtělení“. V teologii se tento pojem začíná používat k označení radikálního božského dosahu v Kristu skrze lidské tělo až do živé sítě organického života s jeho růstem a rozkladem, uprostřed širších procesů vyvíjející se přírody, které plodí a udržují život… Spasitelský Bůh se stal člověkem, který byl součástí širší lidské společenství, jenž sdílí membránu života s ostatními stvořeními, z nichž všechna jsou stvořena z kosmické hmoty a jsou náchylná ke smrti a rozpadu….

Hluboká inkarnace chápe Janovo evangelium tak, že sarx [tělo, hmota], jímž se stalo Slovo Boží, nejen spojuje Ježíše Krista s ostatními lidmi v rámci lidského druhu; ale také přesahuje nás samotné a spojuje vtěleného s celým vyvíjejícím se biologickým světem živých tvorů a s kosmickým prachem, z něhož jsou složeny. [2]

Brazilian theologian and philosopher Leonardo Boff highlights how Francis of Assisi recognized the elements of creation as kin:

[Francis] walked over rocks with reverence in attention to the One who called himself a rock; he took snails off the roads so that they would not be trampled by people; he gave honey and wine to bees in the winter to keep them from dying of cold and hunger.... Kinship is more than human; it is cosmic....

What we observe here is another way of being in the world, one quite different from that of the modernity that we have criticized. The latter stands above things in order to possess and dominate them, whereas that of St. Francis is together with them, to love them and live with them as brothers and sisters at home. Even with regard to anxieties and pains “he did not regard them as pains but as sisters.” Death itself is greeted as a sister who leads us to life. The Franciscan universe is never dead, nor are things simply placed within reach of the possessive human grasp or tossed one alongside another, without interconnections between them. Everything makes up a grand symphony–and God is the conductor. All things are alive and personal; through intuition Francis discovered what we now know empirically, that all living things are brothers and sisters because they [nearly] have the same genetic code. Francis experienced this consanguinity in a mystical way. We all live together under the same parental roof. Because we are brothers and sisters we love one another; violence among family members is never justified. [1]

Sister Elizabeth Johnson notes how becoming aware of our kinship with all of creation leads to “deep incarnation”:

The flesh that the Word of God became as a particular human being is part of the tree of evolving life on earth, which in turn is part of the vast body of the cosmos….

To catch this broad meaning, the Danish theologian Niels Gregersen has coined the phrase “deep incarnation.” It is starting to be used in theology to indicate the radical divine reach in Christ through human flesh all the way down into the living web of organic life with its growth and decay, amid the wider processes of evolving nature that beget and sustain life…. The saving God became a human being, who was part of the wider human community, which shares the membrane of life with other creatures, all made from cosmic material, and vulnerable to death and disintegration….

Deep incarnation understands John’s gospel to be saying that the sarx [flesh, material] that the Word of God became not only weds Jesus Christ to other human beings in the human species; it also reaches beyond us to join the incarnate one to the whole evolving biological world of living creatures and the cosmic dust of which they are composed. [2]