Duch se nemůže zdržet žádného srdce, které touží poznat Boží přítomnost.

-Richard Rohr, Dobrá zpráva podle Lukáše

V roce 1971 byl otec Richard pověřen vedením rekolekčního programu pro mládež v arcidiecézi Cincinnati ve státě Ohio. Richard říká, že po většinu prvního rekolekčního pobytu si myslel, že ho všichni chlapci - "banda sportovců" - jen tolerují. Když však Richard dokončil kázání o příběhu marnotratného syna (Lk 15,11-32), "dokonalém příběhu o tom, jak Ježíš viděl Boha", chlapci začali plakat a objímat se. Richard vypráví, že se tohoto nečekaného zjevení Ducha svatého spíše bál:

Odstoupil jsem; nevěděl jsem, co s tím mám dělat. Člověk by řekl, že budu vděčný za to, že jedno z mých kázání zafungovalo! A pak začali zpívat v jazycích. Nikdy předtím jsem neslyšel někoho mluvit v jazycích. Ústa se mi otevřela. Co to mělo znamenat? Nikdy jsem neslyšel nic tak krásného a nikdo to neorganizoval!"

Vydržel jsem to asi deset nebo patnáct minut. Ačkoli jsem z toho měl radost, zároveň jsem se bál. Nevěděl jsem, co mám dělat, nevěděl jsem, jak se zapojit, a tak jsem se jen díval. Nakonec jsem se do toho vmísil a řekl: "Kluci, já dám pizzy do vedlejší pece. Přijďte za pětadvacet minut." Nikdo mi nevěnoval ani trochu pozornosti. Dal jsem ty pizzy do trouby. O pětadvacet minut později jsem je vytáhl a žádní kluci tam nebyli. Nechápala jsem, proč nepřišli včas!

Nikdy nezapomenu, jak jsem se vracel přes parkoviště do kaple a otevíral dveře. Teď všichni klečeli kolem hlavního oltáře kostela svatého Antonína (kde jsem byl novicem) a stále zpívali v jazycích. Celý večer neopustili kostel.

Tak se zrodilo společenství Nový Jeruzalém. Příští pátek si mnozí z těchto chlapců přivedli své přítelkyně a společenství se rychle rozrůstalo ústním podáním. Brzy zpívaly v jazycích i dívky. Další měsíc přivedli své rodiče a prarodiče. [1]

Richardovi přátelé Andreas Ebert a Patricia C. Brockmanová shrnuli, jak Duch působil v tomto období Richardovy služby:

Mladí lidé, které vyučoval a vedl na výjezdní zasedání, byli ohromeni poselstvím evangelia. Shromažďovali se kolem tohoto nadšeného mladého kněze, hladového po Písmu, stále více dychtícího po společném životě, který tam byl popsán. Jejich týdenní modlitební setkání začínala vroucí charismatickou modlitbou a ze skupinky teenagerů se někdy rozšířila na více než tisíc osob různého věku a různého původu. Mezi modlitbami vzkvétala všechna znamení a zázraky rané církve. Nakonec se ukázalo, že nadšení nestačí, a mezi těmito následovníky někteří toužili žít v užším svazku a v rámci učednického křesťanského společenství. Tak vznikl Nový Jeruzalém, laboratoř-církev, kam mnozí přišli, aby se oddali snu o církvi, která následuje Ježíše a důvěřuje mu. [2]

The Spirit cannot withhold itself from any heart that longs to know the presence of God.

—Richard Rohr, The Good News According to Luke

In 1971, Father Richard was placed in charge of the youth retreat program for the Archdiocese of Cincinnati, Ohio. For most of the very first retreat, Richard says that he thought all the boys—“a bunch of jocks”—were just tolerating him. But as Richard finished preaching on the story of the prodigal son (Luke 15:11–32), “a perfect story of how Jesus saw God,” the boys began to cry and embrace each other. Richard recounts being rather afraid of this unexpected appearance of the Holy Spirit:

I moved back; I didn’t know what to do with this. You’d think I’d be grateful that one of my sermons worked! And then they began singing in tongues. I’d never heard someone speaking in tongues before. My mouth fell open. What did this mean? I’d never heard anything so beautiful, and no one was orchestrating it!

I endured it for about ten or fifteen minutes. Although I was delighting in it, I was also scared. I didn’t know what to do; I didn’t know how to join in, so I just watched. Finally, I broke in and said, “Guys, I’ll put the pizzas in the oven next door. Come over in twenty-five minutes.” No one paid a bit of attention to me. I put those pizzas in the oven. Twenty-five minutes later, I took them out and there were no boys. I couldn’t understand why they were not on time!

I’ll never forget walking back across the parking lot into the chapel and opening the doors. Now they were all kneeling around the high altar of St. Anthony’s Church (where I had been a novice), still singing in tongues. They never left the church the whole night.

That was the birth of the New Jerusalem Community. The next Friday, many of these boys brought their girlfriends and it grew quickly by word of mouth. Soon the girls were singing in tongues, too. The next month they brought their parents and grandparents. [1]

Friends of Richard’s, Andreas Ebert and Patricia C. Brockman, summarized how the Spirit was at work during this period of Richard’s ministry:

The young people he taught and led on retreats were overwhelmed with the gospel message. They gathered around this enthusiastic young priest, hungry for Scripture, increasingly eager for the shared life described there. Their weekly prayer gatherings began with fervent charismatic prayer and expanded from a group of teenagers to, at times, more than a thousand persons of many ages and diverse backgrounds. All the signs and wonders of the early church flourished among the prayers. It eventually became clear that enthusiasm was not enough, and among those followers some desired to live in a closer bond and within the discipleship of Christian community. Thus, New Jerusalem came into being, a laboratory-church where many came to commit themselves to the dream of a church that follows and trusts Jesus. [2]