Temná noc duše je hluboce osobní zkušenost, která má dalekosáhlé důsledky i pro naše vztahy s ostatními. James Finley se zamýšlí nad tím, jak může temná noc proměnit naši lidskost:

[Temná noc] má kvalitu zvýšené empatie, zvýšeného soucitu, zvýšené přítomnosti.... Jan od Kříže byl skutečně známý svou citlivostí vůči chudým a nemocným. Byl také známý svým soucitem. Jeden z bratří si do svého deníku zapsal: "Když se v našich malých nedělních skupinkách a malých skupinkách vydáváme na procházku, vždycky doufáme, že se k nám Jan od Kříže přidá, protože nás vždycky rozesměje...". Překračuje temnotu tohoto světa způsobem, který paradoxně radikalizuje naši přítomnost v něm ke svatosti života v podmínkách života....

Někdy si v přibývajících letech říkám malou modlitbu: "Bože, pomoz mi být takovým starým člověkem, jakým mladí lidé chtějí, aby staří lidé byli. Pomoz mi nejen takhle mluvit, ale pomoz mi takhle chodit, takhle zvedat telefony a takhle mluvit se svými vnoučaty." A taky mi pomoz, abych se takhle choval. Všichni se tu snažíme dělat, co je v našich silách, abychom chodili po svých. [1]

Duchovní ředitelka Therese DesCampová v sobě pozorovala neustálou touhu sloužit druhým, a to i uprostřed temné noci:

Myslím, že lze s jistotou říci, že temné noci s sebou nesou ztrátu smyslu, ztrátu radosti a ztrátu jistoty. Pochybnosti a pochybnosti o sobě samém jsou pravidelnými návštěvníky, stejně jako hluboký smutek.

Ale pokud prožívám temnou noc, stále budu schopen vidět humornou stránku života. Budu schopen se smát. Možná budu hluboce prožívat smutek, zmatek a hrůzu těchto časů - a možná nebudu očekávat, že se věci zlepší. Ale dokážu se smát, a to nejčastěji sám sobě. Beru se na lehkou váhu.

Ještě jasněji budu schopen soucitu. Temná noc nesnižuje naši schopnost starat se o druhé. Spíše tuto schopnost zvyšuje. Ve skutečnosti může být v některých dnech péče o druhé tím jediným, co zmírňuje utrpení z toho, že jsem ztratil orientaci.

Temné noci neznamenají zmenšení vlastního já, ale spíše přesun pozornosti od ega k druhým. Možná už nemám útěchu v podobě pocitu, že jsem dobrý člověk, ani neprožívám blízkost "Boha", kterého jsem dříve tak důvěrně znal. Ale každodenní život bude naplněn vědomím vzácnosti veškerého života..... Temná noc umocňuje naše spojení se všemi živými bytostmi. V temné noci hluboce prožívám smutek - stejně jako radost - druhých. Možná je tu tma, ale je plná lásky. [2]

The dark night of the soul is a deeply personal experience that also has far-reaching implications for how we interact with others. James Finley considers how a dark night can transform our humanity:

[The dark night] has a quality of heightened empathy, heightened compassion, heightened presence…. John of the Cross was really known for a sensitivity to the poor and the sick. He was also known for his compassion. One of the friars writes in their journal, “When we go off in our little Sunday groups and small groups for our walk, we always hope John of the Cross will join us because he always makes us laugh…”. It’s beyond the darkness of this world in a way that paradoxically radicalizes our presence in it to the holiness of life on life’s terms….

Sometimes I say to myself a little prayer in my advancing years, “God, help me to be the kind of old person young people want old people to be. Help me not just to talk like this but help me to walk around like this and answer the phone like this and talk to my grandchildren like this.” We’re all trying to do our best here to walk the walk. [1]

Spiritual director Therese DesCamp has witnessed within herself an ongoing desire to serve others, even in the midst of a dark night:

I think it’s safe to say that dark nights do involve a loss of meaning, loss of joy, and loss of certainty. Doubt and self-doubt are regular visitors, as is deep sorrow.

But if I’m experiencing a dark night, I will still be able to see the humorous side of life. I will be capable of laughter. I may feel deeply the sadness, confusion, and horror of these times—and I may not expect things to get much better. But I can laugh, and most often at myself. I take myself lightly.

Even more clearly, I will be capable of compassion. The dark night does not reduce our capacity to care for others. Rather, it increases that capacity. In fact, some days, caring for others may be the only thing that relieves the suffering of having lost my bearings.

Dark nights don’t involve a diminution of self, but rather a shift in focus away from the ego and onto others. I may no longer have the consolation of feeling like I’m a good person or experiencing the closeness to the “God” that I used to know so intimately. But daily life will be filled with the awareness of the preciousness of all life…. The dark night heightens our connections to all living beings. In a dark night, I feel deeply the sorrow—as well as the joy—of the other. It may be dark in here, but it’s full of love. [2]