Otec Richard popisuje vliv apoštola Pavla na vznik prvních křesťanských sborů:

Apoštol Pavel věděl, že poselství evangelia musí mít konkrétní podobu, a tak se pustil do zakládání toho, čemu říkal „sbor“. Ježíšova původní představa o sboru je tak jednoduchá, že by nám mohla uniknout: „Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich“ (Matouš 18:20). To je jistě důvod, proč Ježíš trvá na tom, aby poselství nebylo šířeno osamoceným evangelistou, ale aby byli učedníci vysíláni „po dvou“ (Marek 6:7). Jednotlivec sám o sobě není vhodným zprostředkovatelem základního poselství.

Za Pavlova života ještě nebyla křesťanská církev institucí ani centrálně organizovaným souborem společných praktik a víry. Byla to živá organizace, která zvěstovala evangelium především prostřednictvím vztahů. Pavlova brilantní metafora pro toto živé, organické a konkrétní ztělesnění je „tělo Kristovo“: „Stejně jako lidské tělo, ačkoli se skládá z mnoha částí, je jedním celkem, protože všechny tyto části tvoří jedno tělo, tak je tomu i s Kristem“ (1. Korinťanům 12:12). V srdci tohoto těla, poskytující energii, která oživuje celou komunitu, i když každý jiným způsobem, je „Boží láska, která byla vylita do našich srdcí skrze Ducha Svatého“ (Římanům 5:5).

Tento Duch je sám o sobě základním zdrojem energie vesmíru, Základem všeho bytí, jak je popsáno v prvních verších Bible (Genesis 1:2). Jednota není jen zbožným blouzněním, ale velmi konkrétním Božím dílem. Je to způsob, jakým Bůh miluje to, co stvořil. Pavel píše, že právě „ve vaší sjednocení jste Kristovým tělem“ (1 Korinťanům 12:27). Tím, že zůstáváme – navzdory všem zkouškám a odporu – uvnitř této zářivé sítě vztahů, tohoto vibračního stavu lásky, prožíváme velmi upřímnou a zdravou představu společného spasení.

Církve nebo společenství, která Pavel založil, jsou jeho audiovizuálními pomůckami, na které může poukázat uvnitř zkaženého impéria (kde lidská důstojnost nebyla nikdy považována za samozřejmost), aby dodal svému poselství důvěryhodnost. Lidem, kteří se ptali: „Proč bychom měli věřit, že je možný nový nebo jiný život?“ mohl Pavel říci: „Podívejte se na tyto lidi. Jsou jiní. Toto je jiný společenský řád.“ V Kristu „již není rozdíl mezi Židem a Řekem, otrokem a svobodným, mužem a ženou, ale všichni jste jedno v Kristu Ježíši“ (Galatským 3:28). Nejde jen o náboženskou myšlenku, ale o socioekonomické poselství, které začalo měnit svět – a stále může.

Pro Ježíše jsou učení jako odpuštění, uzdravování a práce pro spravedlnost skutečným důkazem nového a sdíleného života. Pokud to nevidíme v církvích a duchovních společenstvích, je náboženství „jen v hlavě“ a z velké části iluzí. Urovnávání sporů, odpuštění a smíření nejsou nějakým lístkem do nebe v budoucnosti. Jsou cenou za lidskost – podpisem nebe – již nyní.

Father Richard describes the influence of the apostle Paul on the formation of the first Christian churches:

The apostle Paul knew that the gospel message must have concrete embodiment, so he set about founding what he called “churches.” Jesus’s first vision of church is so simple we could miss it: “For where two or three are gathered in my name, I am there among them” (Matthew 18:20). This is surely why Jesus insists that the message be communicated not by a lone evangelist but by sending the disciples out “two by two” (Mark 6:7). The individual alone is not a fitting communicator of the core message.

During Paul’s lifetime, the Christian church was not yet an institution or a centrally organized set of common practices and beliefs. It was a living organism that communicated the gospel primarily through relationships. Paul’s brilliant metaphor for this living, organic, concrete embodiment is “the body of Christ”: “Just as a human body, though it is made up of many parts, is a single unit, because all those parts make up a single body, so it is with Christ” (1 Corinthians 12:12). At the heart of this body, providing the energy that enlivens the whole community, although each in different ways, is “the love of God that has been poured out into our hearts through the Holy Spirit” (Romans 5:5).

This Spirit is itself the foundational energy of the universe, the Ground of All Being, described in the first lines of the Bible (Genesis 1:2). Union is not just pious rambling, but the very concrete work of God. It’s how God makes love to what God created. Paul writes that it is precisely “in your togetherness that you are Christ’s Body” (1 Corinthians 12:27). By remaining—against all trials and resistance—inside this luminous web of relationship, this vibrational state of love, we experience a very honest and healthy notion of communal salvation.

The churches or communities Paul founded are his audiovisual aids that he can point to inside of a debauched empire (where human dignity was never upheld as inherent) to give credibility to his message. To people who asked, “Why should we believe there’s a new or different life possible?” Paul could say, “Look at these people. They’re different. This is a different social order.” In Christ, “there are no more distinctions between Jew and Greek, slave and free, male and female, but all of you are one in Christ Jesus” (Galatians 3:28). This is not just a religious idea, but a socioeconomic message that began to change the world—and still can.

For Jesus, teachings such as forgiveness, healing, and justice work are the real evidence of a new and shared life. If we do not see this happening in churches and spiritual communities, religion is “all in the head” and largely an illusion. Peacemaking, forgiveness, and reconciliation are not some kind of ticket to heaven later. They are the price of peoplehood—the signature of heaven—now.