Naučila jsem se si svaté nevědomosti cenit více než náboženské jistoty a hledat společníky, kteří dospěli ke stejnému poznání.

—Barbara Brown Taylor, Leaving Church

Spisovatelka Barbara Brown Taylor musela prohloubit svou důvěru v Boha, když se vzdala pastorační služby v episkopální církvi:

V době, kdy jsem odešla z farnosti Grace-Calvary, jsem dospěla k chápání víry, které mělo mnohem více společného s důvěrou než s jistotou. Věřila jsem, že Bůh je Bůh, i když jsem nemohla s jistotou říci, kým Bůh je. Věřila jsem, že Bůh udržuje svět, i když jsem nemohla s jistotou říci, jak se to děje.

Věřila jsem, že Bůh mě a mé blízké drží v životě i ve smrti, aniž by mi dal sebemenší přesvědčivý důkaz, že tomu tak je. Ačkoli toto chápání mělo pro mě vítaný účinek v tom, že pro mě víra přestala být podstatným jménem a stala se slovesem, bylo to chápání, které mi ukázalo, jak daleko jsem se odchýlila od středu své staré duchovní mapy.

Jako každá jiná mapa měla i ta moje střed i okraj. Ve středu stála církev, kde dobré ženy pekly chléb pro svaté přijímání, žehlily oltářní prádlo a leštily stříbro, které patřilo církevní rodině po generace. Rodiče přiváděli své děti ke křtu a ty děti vyrůstaly s desítkami církevních tet a strýců, kteří je znali jménem… Tito lidé ve středu bránili tomu, aby mapa neodletěla.

Jak se ukázalo, okraj mapy nebyl od středu zas tak daleko… Stačilo jen vykročit ven z kostela a dojít tam, kde světla ze svatyně už nepronikala temnotou… Tam venku nebyly žádné břidlicové střechy ani cedule k toaletám, žádné tištěné programy ani přátelští uvaděči. Bylo tam jen neplánované setkání s nezkroceným Bohem, jehož jméno se nedalo vyslovit… Tito lidé na okraji zabránili tomu, aby se mapa stala zbytečnou.

Podle Bible jsou pro duchovní krajinu nezbytné jak střed, tak okraj, ačkoli se od sebe liší, jak jen to jde.... Život je na obou místech …, ale jsou od sebe tak odlišná, že je pro lidi často těžké … se shodnout na tom, že obě místa skutečně patří na stejnou mapu. Mnoho z toho, co je ve středu jisté, je v divočině nejisté. [1]

Brown Taylorová cítí povolání pokračovat ve svém poslání i po kněžském svěcení:

Mým povoláním bylo milovat Boha a svého bližního, a to bylo něco, co jsem mohla dělat kdekoli, s kýmkoli, s kněžským kolárkem i bez něj. Moje kněžství nebylo tím, co jsem dělala, ale tím, kým jsem byla. V tomto novém světle nic nepřišlo nazmar. Vše, co bylo předtím, bylo požehnáním, a vše, co teprve přijde, bude ještě více. [2]

I have learned to prize holy ignorance more highly than religious certainty and to seek companions who have arrived at the same place.

—Barbara Brown Taylor, Leaving Church

The writer Barbara Brown Taylor had to deepen her trust in God, as she stepped away from pastoring in an Episcopal church:

By the time I resigned from Grace-Calvary, I had arrived at an understanding of faith that had far more to do with trust than with certainty. I trusted God to be God even if I could not say who God was for sure. I trusted God to sustain the world although I could not say for sure how that happened.

I trusted God to hold me and those I loved, in life and in death, without giving me one shred of conclusive evidence that it was so. While this understanding had the welcome effect of changing faith from a noun to a verb for me, it was an understanding that told me how far I had strayed from the center of my old spiritual map.

Like any other map, mine had both a center and an edge. At the center stood the Church, where good women baked communion bread, ironed altar linens, and polished silver that had been in the church family for generations. Parents presented their children for baptism, and those children grew up with dozens of church aunts and uncles who knew them by name…. These people at the center kept the map from blowing away.

As it turned out, the edge of the map was not all that far from the center…. All we had to do was step outside the Church and walk to where the lights from the sanctuary did not pierce the darkness anymore…. There were no slate roofs or signs to the restroom out there, no printed programs or friendly ushers. There was just the unscripted encounter with the undomesticated God whose name was unpronounceable…. These people at the edge kept the map from becoming redundant.

According to the Bible, both the center and the edge are essential to the spiritual landscape, although they are as different from one another as they can be.... There is life in both places …, but they are so different from one another that it is often difficult for people … to agree that both places really belong on the same map. Much that is certain at the center is up for grabs in the wilderness. [1]

Brown Taylor feels called to continue her vocation beyond priestly ordination:

My vocation was to love God and my neighbor, and that was something I could do anywhere, with anyone, with or without a collar. My priesthood was not what I did but who I was. In this new light, nothing was wasted. All that had gone before was blessing, and all yet to come was more. [2]