Otec Richard v prorocích nachází výzvu, aby následovali jejich cestu boje proti nespravedlnosti:

Když proroci vidí, že stávající stav nefunguje, podporují to, čemu říkám „svatý nepořádek“ – scénář, v němž jsou narušeny základní podmínky a vztahy ve skupině (jako když byli Izraelité podmaněni Babylóňany nebo pronásledováni svými nepřáteli). Toto narušení může mít pozitivní i negativní podobu. Buď Bůh přeroste naše současné, omezené chápání a my rosteme spolu s Bohem, anebo upadáme do stagnace kvůli naší neschopnosti milovat a důvěřovat tomu, co se děje. Společnost se pak vrací k legalismu a formalismu, až se nakonec rozpadne. Z těchto narušení vzniká nový řád (což nazývám „reorder“), v němž mohou lidské vztahy fungovat na vyšší úrovni, která je imaginativnější, méně dualistická a obvykle méně násilná než první řád či reaktivní nepořádek.

Proces umožňování a vytváření svatého nepořádku je jistě tím, co poslanec John Lewis nazýval „dostat se do dobrých potíží“. Měl na mysli dobré a nezbytné potíže občanské neposlušnosti v boji za rasovou spravedlnost, ale jeho filozofie je stejně silná, když uvažujeme o prorocích. Pro ně mohly dobré potíže a svatý nepořádek přinést lepší věci – zcela odlišné vědomí charakterizované větší spravedlností, větším milosrdenstvím a větší blízkostí k Bohu. Samozřejmě, tento proces nikdy není lineární a nikdy se nezastaví. Nový reorder se brzy stane novým řádem a my potřebujeme proroky, aby nás uchránili před zbožšťováním nového status quo. Jediná věc, která je nebezpečnější a častější než narcismus, je skupinový narcismus. Vždy jsme potřebovali mechanismus pro pozitivní změnu, který je organický a vychází zevnitř. Musíme se ptát: Proč kritické myšlení vždy muselo přicházet zvenčí našich náboženských systémů a uvnitř nebylo téměř povoleno? To je zásadní problém.

Snažili jsme se reformovat náboženství pomocí stejných kódů násilí a vůle, jaké používají korporace, měnové systémy, vlastníci půdy a národní státy, přičemž jsme často ponechali ega a vlastní zájmy hierarchů zcela u moci. Navíc máme tendenci zlo bagatelizovat a útočit na něj v podobě jednotlivých „padouchů“ místo toho, abychom odhalili a usvědčili mezigenerační lži, které pohlcují většinu kultur: věci jako pýcha, podvod, moc, válka a chamtivost.

To je více než jakýkoli jiný důvod, proč křesťanství udělalo tak málo pro reformu či vývoj římské, Svaté římské, ruské, francouzské, španělské, anglické či americké říše, ale místo toho s každou z nich pohodlně spalo. Zlo, které nás požíralo zaživa, bylo málokdy nazýváno zlem, protože „kněžské“ skupiny se soustředily na prosazování rituálních požadavků a kodexů čistoty – o které Ježíš a proroci projevovali jen malý nebo žádný zájem. Jakmile ztratíme prorockou analýzu, většina zla bude popírána, maskována nebo skryta mezi pravidly a rituály náboženství a samotného zákona. Takto se v dualistickém světě „rozpoznává“ pravda: vítězstvím v soutěžích o čistotu a identitu.

Father Richard finds in the prophets an invitation to follow their path of disrupting injustice:

When prophets see that the status quo is not working, they encourage what I call “holy disorder,” a scenario in which the fundamental conditions and relationships of the group are disrupted (as when the Israelites were conquered by the Babylonians or persecuted by their enemies). This disruption can take positive form or negative form. Either God outgrows our present, limited understanding and we grow with God, or we regress due to our inability to love and trust what is happening. Then society reverts to legalism and formality until it ultimately disintegrates. From these disruptions, a new order arises (what I call “reorder”), in which human relations can work at a higher level that is more imaginative, less dualistic, and usually less violent than the first order or the reactive disorder.

The process of allowing and creating holy disorder is surely what Representative John Lewis called getting into “good trouble.” He was referring to the good and necessary trouble of civil disobedience in the pursuit of racial justice, but his philosophy is equally powerful when we think about the prophets. For them, good trouble and holy disorder could draw forth better things—an entirely different consciousness characterized by more justice, more mercy, greater closeness to God. Of course, the process is never linear, and it never stops. The new reorder soon becomes a new order, and we need prophets to keep us from idolizing the new status quo. The only thing more dangerous and more common than narcissism is group narcissism. We have always needed a mechanism for positive change that is organic and comes from within. We must ask, Why has critical thinking always had to come from outside our religious systems and hardly been allowed from within? This is a major problem.

We have tried to reform religion with the same codes of violence and willpower used by corporations, monetary systems, landowners, and nation-states, often leaving the egos and self-interests of hierarchs quite in control. Further, we have a tendency to minimize evil, attacking it in individual “bad guys” instead of exposing and convicting the intergenerational lies that consume most cultures: things like pride, deceit, power, war, and greed.

This, more than any other reason, is why Christianity did little to reform or evolve the Roman, Holy Roman, Russian, French, Spanish, English, or American empires, but instead slept comfortably with every one of them. The evils that ate us alive were seldom called evil because the “priestly” groups were intent on enforcing ritual requirements and purity codes—in which Jesus and the prophets showed little or no interest. Once we lose the prophetic analysis, most evil will be denied, disguised, or hidden among the rules and rituals of religion and the law itself. This is how truth is “discerned” in a dualistic world: by winning the purity and identity contests.