Svátek Kláry z Assisi

Sestra Margaret Carney vypráví o radikální životní cestě Kláry z Assisi, která pod rouškou noci opustila bohatství a společenské postavení a vyměnila je za skromný život zasvěcený Bohu:

Psal se rok 1212. Ráno na Květnou neděli se zúčastnila mše v katedrále.... Pozdě v noci téhož dne Klára opustila svůj dům na náměstí San Rufino.... Brána, kterou mohla po zavření města opustit město, se nacházela v části patřící biskupovi – palmová ratolest [kterou jí toho rána při mši s velkou ochotou daroval] mohla také sloužit jako „signál bezpečí“ ohledně trasy, kterou musela absolvovat.... Jakmile se ocitla na druhé straně této brány a ochranných hradeb Assisi, stala se občankou jiné „komunity“ usilující o život podle evangelia....

Nakonec dorazila k malému kostelíku Santa Maria degli Angeli. Tam ji František formálně přijal v rámci pečlivě připraveného obřadu. Její krásné šaty byly vyměněny za pokání. František jí sám ostříhal vlasy – což byla časem prověřená tradice pro ženy, které se rozhodly opustit svět a žít podle řeholních slibů.... V přítomnosti bratří Klára vyznala svou oddanost Ježíši a, stejně jako oni, chudobě a jejich prostému řádu. Vše, co kdysi považovala za své jako členka šlechtické rodiny, odložila stranou. [1]

V jednom z Klářiných dopisů tušíme hloubku jejího kontemplativního života:

Polož svou mysl před zrcadlo věčnosti! Vlož svou duši do záře slávy! Vlož své srdce do podoby božské podstaty a skrze kontemplaci dovol, aby se celé tvé bytí proměnilo v obraz samotné Božství, abys mohla cítit to, co cítí přátelé, a okusit skrytou sladkost, kterou Bůh vyhradil pro své milovníky. [2]

Richard Rohr uvažuje:

Tento hluboký citát, který mohl vzejít pouze jako plod kontemplace, spolu s jejím velmi častým používáním metafory zrcadla v jejích spisech, mi sděluje, že Klára na základě vlastní zkušenosti chápala modlitbu jako skutečnou proměnu sebe sama, jako odraženou slávu, a dokonce se odvážila hovořit o „dovolení, aby se celé tvé bytí proměnilo v obraz samotné Božství“. To rozhodně nebyl běžný katolický jazyk v tehdejší západní církvi a mnohým by se to jevilo jako troufalé či dokonce kacířské (jak se to může jevit i dnes).

Klára přímo vyjadřuje to, čeho se východní církev držela pod pojmem zbožštění (theosis). Theosis byla chápána jako skutečné, objektivní sdílení a růst v naší božské přirozenosti, která se pak v lidech odrážela a byla jimi přijímána jako v zrcadle. Jediné, co skutečně můžeme udělat, je vyleštit své vlastní zrcadlo, abychom dokázali dokonaleji odrážet dar této Boží podstaty. Objektivně daný „obraz“ při našem početí se tak v průběhu času stává subjektivní „podobou“, vycházející ze základních metafor, že jsme byli stvořeni jak k obrazu, tak k podobě Boží. [3]

Feast Day of Clare of Assisi

Sister Margaret Carney tells of the radical trajectory of Clare of Assisi’s life, who left behind wealth and social standing under cover of night in exchange for a simple life devoted to God:

The year was 1212. On Palm Sunday morning she attended the Mass in the cathedral.... Late that same night, Clare left her home on the piazza of San Rufino.... The gate by which she could leave the city after curfew was in a section owned by the bishop—the palm branch [he went out of his way to give to her that morning at Mass] might also have served as an “all clear” relative to the route she must take.... Once on the other side of this gate and Assisi’s protective walls, she would become a citizen of another “commune” of Gospel striving....

Finally, she arrived at the tiny church of Santa Maria degli Angeli. Once there, she was formally received by Francis in a carefully orchestrated ritual. Her beautiful clothing was exchanged for a penitent’s robe. Francis himself cut her hair—the time-honored tradition for women seeking to leave the world to live by religious vows.... In the presence of the brothers, Clare professed her dedication to Jesus, and, like them, to poverty and their simple rule. All that she once claimed as a member of a noble family was put aside. [1]

In one of Clare’s letters, we sense the depth of her contemplative life:

Place your mind before the mirror of eternity! Place your soul in the brilliance of glory! Place your heart in the figure of the divine substance, and through contemplation, allow your entire being to be transformed into the image of the Godhead itself, so that you may feel what friends feel, and taste the hidden sweetness that God has reserved for His lovers. [2]

Richard Rohr reflects:

This profound quote, that could only emerge as a fruit of contemplation, along with her very frequent use of the mirror metaphor in her writings, communicates to me that Clare experientially understood prayer as an actual transformation of the self, a reflected glory, even daring to speak of “allowing your entire being to be transformed into the image of the Godhead itself.” This was surely not common Catholic language in the Western Church at that time and would have seemed presumptuous or even heretical to many (as it may even seem today).

Clare directly expresses what the Eastern Church held onto under the name of divinization (theosis). Theosis was understood as a true, objective sharing and growing in our divine nature, which was then reflected and received in humans as in a mirror. All we can really do is polish our own mirror to reflect the gift of this Godself more perfectly. Thus the objectively given “image” at our conception becomes subjective “likeness” over time, building on the foundational metaphors that we were created in both the image and the likeness of God. [3]