Randy Woodley, potomek kmene Čerokíů, reaguje na výzvu Františka z Assisi z jeho smrtelné postele: „Udělal jsem, co jsem měl. Ať vás Kristus naučí, co máte udělat vy“:

Moji předkové z kmene Keetoowah měli představu, která podle mě vystihuje, co tato otázka skutečně znamená. Chápali, že každý člověk, každá bytost, každý prvek stvoření má svou konkrétní odpovědnost – roli, kterou má sehrát v harmonii celku. Ne každý měl stejnou roli. Někteří byli léčitelé, někteří válečníci, kteří chránili lid, někteří zemědělci, někteří vypravěči. Každý však měl něco, co měl udělat, a společenství nemohlo fungovat bez toho všeho.

Staré indiánské přísloví to vyjadřuje ještě přímočařeji: Nejhorší věc, kterou lze o člověku říci, je: „Chová se, jako by neměl žádné příbuzné.“

Chovat se, jako bys neměl žádné příbuzné, znamená žít tak, jako by tvé činy neměly žádné dopady na okolí. Znamená to zacházet se světem, jako bys v něm byl jediný. Znamená to brát si, co chceš, aniž by ses ptal, co za to dlužíš.

Zní vám to povědomě? To je v podstatě operační systém západního kapitalismu – světový názor, který zachází se zemí jako se zásobami, s vodou jako s distribučním systémem, s lidmi jako s pracovními jednotkami a s nemocnými jako se zdroji příjmů. Vezmi si, co můžeš, zbytek zahoď a nikdy se neptej, kdo je po proudu.

Moji předkové praktikovali pravý opak. Chápali, že lidé jsou v stvoření mladšími sourozenci – že rostliny, zvířata, vody a kameny jsou tu déle a vědí, jak věci fungují. Naším úkolem není ovládat, ale naslouchat, učit se a přispívat k blahu celku. To není metafora. Je to strategie přežití vyvinutá během tisíciletí života ve vzájemném vztahu se zemí.

Mystici vždy věděli, že oddělené já je iluze – že jsme propleteni jeden s druhým i se stvořením. Že to, co činíme těm nejmenším z nich, činíme Posvátnému. Domorodé národy tuto pravdu praktikují v každodenním životě již po tisíciletí, nikoli jako teologii k diskusi, ale jako způsob bytí, který je třeba žít. Má to různá jména, ale já tomu říkám Cesta harmonie....

K tomu by měla kontemplace vést – k zranitelnosti. Ne k ústupu ze světa, ale k hlubšímu zapojení do něj. Ne k útěku před utrpením, ale k ochotě setrvat s ním dost dlouho na to, abychom jasně viděli, co je na nás, abychom udělali. Zranitelnost vyžaduje žít reflexivně sám se sebou, ale také žít hluboce v celé komunitě stvoření – se všemi svými příbuznými.

Cherokee descendant Randy Woodley responds to Francis of Assisi’s deathbed invitation, “I have done what was mine to do. May Christ teach you what is yours”:

My Keetoowah ancestors had a concept that I think gets at what this question really means. They understood that every person, every being, every element of creation has a particular responsibility—a role to play in the harmony of the whole. Not everyone had the same role. Some were healers, some were warriors who protected the people, some were farmers, some were storytellers. But everyone had something that was theirs to do, and the community couldn’t function without all of it.

An old Indian saying puts it more bluntly: The worst thing that can be said about a person is, “He acts like he has no relatives.”

To act as if you have no relatives means to live as though your actions don’t ripple outward. It means to treat the world as though you’re the only one in it. It means to extract what you want without asking what you owe.

Sound familiar? This is essentially the operating system of Western capitalism—the worldview that treats land as inventory, water as delivery system, people as labor units, and the sick as revenue streams. Take what you can, discard the rest, and never ask who’s downstream.

What my ancestors practiced was the opposite. They understood that humans are the younger siblings in creation—that the plants, animals, waters, and stones have been here longer and know how things work. Our job is not to dominate but to listen, learn, and contribute to the wellbeing of the whole. That’s not metaphor. That’s a survival strategy developed over thousands of years of living in reciprocal relationship with the land.

The mystics have always known that the separate self is an illusion—that we are woven into one another and into creation. That what we do to the least of these, we do to the Sacred. Indigenous peoples have been practicing that truth in daily life for millennia, not as theology to be debated but as a way of being to be lived. It goes by various names, but I call it the Harmony Way....

This is what contemplation should lead to—vulnerability. Not withdrawal from the world but deeper engagement with it. Not escape from suffering but the willingness to sit with it long enough to see clearly what is ours to do. Vulnerability requires living reflectively with yourself but also living deeply into the whole community of creation—all your relatives.