Otec Richard Rohr se zamýšlí nad duchovní transformací a metaforou přechodu od temnoty ke světlu:

Duchovní proměna je často chápána jako pohyb z temnoty do světla. V jednom smyslu je to pravda, zatímco v jiném smyslu je to zcela falešné. Zapomínáme, že temnota je vždy přítomna vedle světla. Světlo poznáváme nejplněji v kontrastu s jeho protikladem - tmou. Čisté světlo oslepuje; k našemu vidění jsou zapotřebí stíny. Existuje něco, co můžeme poznat jen tak, že projdeme "noční mořskou cestou" do břicha velryby, z něhož jsme vyplivnuti na zcela nový břeh. Západní civilizace jako celek se nenaučila ctít moudrost temnoty. Místo aby učilo cestě sestupu, hlásalo západní křesťanství systém vítězů a poražených, "evangelium prosperity". Jen málo křesťanů se naučilo držet se velikonočního tajemství smrti i vzkříšení.

V mnoha ohledech byl boj s temnotou neustálým dilematem církve. Chce existovat v dokonalém světle, kde žije pouze Bůh (viz Jak 1,17). Nelíbí se jí stínová země naší lidské reality. Zdá se, že se všichni snažíme najít způsob, jak se vyhnout tajemství lidského života - že jsme všichni směsicí temnoty a světla - místo abychom se naučili, jak ho trpělivě přenést až ke vzkříšení, jak to udělal Ježíš.

Neexistují žádné dokonalé struktury ani dokonalí lidé. Existuje pouze boj o celistvost. Je to Kristovo utrpení (patior, "utrpení skutečnosti"), které spasí svět. Ježíš říká: "Vaše trpělivá vytrvalost vám získá život" (Lk 21,19). Ukazuje nám cestu vykupitelského utrpení namísto vykupitelského násilí. Trpělivost vychází z našich pokusů udržet pohromadě stále smíšenou skutečnost. Perfekcionismus v nás vyvolává pouze nelibost a odsuzování. Vděční lidé vznikají ve správně definovaném světě, kde ani temnota není překvapením, ale příležitostí.

Básnířka Rosemerry Wahtola Trommerová zkoumá tanec mezi temnotou a světlem ve své básni Před zimním slunovratem si vzpomínám:

I pro tohle jsme se narodili,

toto probouzení ve tmě, neschopné

vidět, ale přesto slyšet šum

větru v holých větvích, schopni cítit

náboj tlukotu našeho srdce, vlnění

našeho břicha, jak se plní vypůjčeným vzduchem.

Svůj život jsem strávil tím, že jsem se učil milovat

těch beztvarých hodin před světlem

nás najde, tyhle stinné noci, kdy

celá má bytost jako by se rozprostírala mimo

za postelí, za pokojem, za domovem,

za údolím, dokonce i za zeměkoulí,

jako bych se rýmoval s temnotou kolem nás,

temnotou, která nás drží, temnotou, která nás obklopuje

celou tu vířící spirálu galaxie.

Někdy cítím, jak ta nekonečná tma

volá k temnotě ve mně, jako by říkala,

vzpomeň si, vzpomeň si, odkud pocházíš,

vzpomeň si, co jsi.A ta temnota

ve mně zpívá zpátky. [2]

Father Richard Rohr reflects on spiritual transformation and the metaphor of moving from darkness to light:

Spiritual transformation is often thought of as movement from darkness to light. In one sense that’s true, while in another sense, it’s totally false. We forget that darkness is always present alongside the light. We know the light most fully in contrast with its opposite—the dark. Pure light blinds; shadows are required for our seeing. There is something that can only be known by going through “the night sea journey” into the belly of the whale, from which we are spit up on an utterly new shore. Western civilization as a whole has failed to learn how to honor the wisdom of darkness. Rather than teaching a path of descent, Western Christianity preached a system of winners and losers, a “prosperity gospel.” Few Christians have been taught to hold the paschal mystery of both death and resurrection.

In many ways, the struggle with darkness has been the church’s constant dilemma. It wants to exist in perfect light, where God alone lives (see James 1:17). It does not like the shadowland of our human reality. It seems that all of us are trying to find ways to avoid the mystery of human life—that we are all a mixture of darkness and light—instead of learning how to carry it patiently through to resurrection, as Jesus did.

There are no perfect structures and no perfect people. There is only the struggle to be whole. It is Christ’s passion (patior, the “suffering of reality”) that will save the world. Jesus says, “Your patient endurance will win you your lives” (Luke 21:19). He shows us the way of redemptive suffering instead of redemptive violence. Patience comes from our attempts to hold together an always-mixed reality. Perfectionism only makes us resentful and judgmental. Grateful people emerge in a world rightly defined, where even darkness is no surprise but an opportunity.

Poet Rosemerry Wahtola Trommer explores the dance between darkness and light in her poem Before Winter Solstice, I Remember:

This, too, is what we are born for,

this waking in darkness, unable

to see, but still able to hear the shush

of wind in bare branches, able to feel

the charge of our heartbeat, the swell

of our belly as it fills with borrowed air.

I have spent my life learning to love

these shapeless hours before the light

finds us, these shadowsome nights when

my whole being seems to stretch beyond

the bed, beyond the room, beyond the home,

beyond the valley, beyond even the globe,

as if I rhyme with the dark all around us,

the dark that holds us, the dark that surrounds

this whole swirling spiral of galaxy.

Sometimes, I feel how that infinite darkness

calls to the darkness inside me as if to say,

remember, remember where you come from,

remember what you are. And the darkness

inside me sings back. [2]