Teoložka Kat Armas vyzdvihuje, jak raní křesťané vnímali evangelijní výzvu k důstojnosti a sounáležitosti, což bylo v kontrastu s imperiálním důrazem na rozlišení mezi dobyvateli a dobytými:

Ve světě říše byla sounáležitost dvojsečným mečem. Abys byl brán v potaz, abys měl jméno, které znamenalo něco víc než jen tebe samotného, musel jsi být ochoten svléknout svou vlastní kůži a vytvarovat se do podoby, která odrážela touhy říše. Přizpůsobení se vůli říše bylo způsobem, jak přežít, hořkým mírem vybojovaným vymazáním identity. Nebylo zde místo pro divokou rozmanitost, žádný prostor pro rozsáhlé a krásné spektrum lidské existence.

Ale pak se vzduchem prořízne tento hlas, toto evangelium: „Není už Řek ani Žid, obřezaný ani neobřezaný, barbar, Skyth, otrok ani svobodný ...“ (Kolosanům 3,11). Tyto nálepky – Řek, Žid, otrok, svobodný – byly víc než jen slova; byly to zdi postavené kolem duší, bariéry určující, kdo se mohl povznést a kdo byl odsouzen ke službě. Avšak díky odvážnému prohlášení v Kolosanům se železná kategorizace říše otřásá. V Kristu je vítán i ten, kdo stojí mimo. Nikdo se již nemusí klanět, aby někam patřil; toto nové království příbuzných boří lež, že mír vyžaduje naše mlčení….

Ježíšova cesta je v ostrém kontrastu. Toto evangelium bere ty, kteří jsou v říši nejvíce opovrhováni, a přetváří je, nabízejíc jim nejen pocit sounáležitosti, ale i to, že jsou milováni. Dosah Kristovy lásky sahá až do nejopuštěnějších koutů představivosti a přináší příbuzné. Zde nacházíme lásku, která proměňuje ty, jichž se bojíme, v rodinu.

V tomto novém království příbuzných neexistuje žádné nižší postavení, žádné dobývání skrývající se pod rouškou jednoty. Židé i Řekové, otroci i svobodní, barbaři i Skythové – všichni se scházejí u téhož stolu a každý je ctěn takový, jaký je.

Armas zdůrazňuje, jak toto Boží působení podporovalo jak rozmanitost, tak pocit sounáležitosti:

Když List Koloským hovoří o odložení starého člověka, o svléknutí oděvů říše, volá nás k proměně, která nespočívá v ozdobě, ale v zásadním znovuzrození. Při římských triumfálních průvodech si vítězové svlékali své staré šaty a oblékali si vítězná roucha v obřadu, který oslavoval vládu dobyvatele. V říši symbolizovalo správné oblečení samotnou civilizaci. Být Římanem znamenalo být správně oblečen, zatímco ti, kteří byli považováni za „barbary“, se vyznačovali údajným nedostatkem kultivovanosti a byli označováni za outsidery nejen kvůli geografické poloze, ale i kvůli vzhledu, oblečení a tělu. Tato víra přetrvala během evropské kolonizace a stále přetrvává v našich moderních myslích. Patřit do říše znamená oblékat se podle toho. Evangelium nás však vybízí, abychom se místo toho oblékali do soucitu, laskavosti, pokory, mírnosti, trpělivosti a především lásky. Tato láska není nic povrchního – spojuje nás, uzdravuje nás, vytváří společenství tam, kde kdysi existovaly jen kategorie. V tomto království příbuzných moc mizí a zůstává jen mír tak hluboký, že se stává domovem, místem, kde se odlišnost konečně může nadechnout. Místem společenství, solidarity a přátelství.

Theologian Kat Armas celebrates how early Christians would have heard the gospel call to dignity and belonging, in contrast to the empire’s insistence on conquerors and those conquered:

In the empire’s world, belonging was a double-edged blade. To be counted, to have a name that meant anything beyond yourself, you had to be willing to shed your own skin, to carve yourself into a shape that mirrored the empire’s desires. Conformity to the empire’s will was a way of survival, a bitter peace won through the erasure of identity. There was no space for wild diversity, no room for the vast and beautiful spectrum of human existence.

But then this voice, this gospel, cuts through the air: “There is neither Greek nor Jew, circumcised nor uncircumcised, barbarian, Scythian, slave nor free ...” (Colossians 3:11). These labels—Greek, Jew, slave, free—were more than words; they were walls built around souls, barriers defining who could rise, who was condemned to serve. But with Colossians’ bold proclamation, the empire’s iron categories tremble. In Christ, even the outsider is welcomed. No longer must anyone bow to belong; this new kin-dom dismantles the lie that peace requires our silence….

The way of Jesus stands in stark contrast. This gospel takes the empire’s most despised and remakes them, offering not only belonging but belovedness. The reach of Christ’s love goes to the most forsaken corners of the imagination and brings forth kin. Here, we find a love that turns the feared into family.

In this new kin-dom, there is no lower rank, no conquest hiding under the guise of unity. Jew and Greek, slave and free, barbarian and Scythian all gather at the same table, each honored as they are.

Armas emphasizes how this movement of God supported both diversity and belonging:

When Colossians speaks of putting off the old self, of shedding the garments of empire, it calls us into a transformation that is not about adornment but about a fundamental rebirth. In Roman triumphs, victors would strip away their old clothes and don the robes of victory in a ceremony that celebrated the rule of the conqueror. In the empire, proper dress symbolized civilization itself. To be Roman was to be clothed rightly, while those deemed “barbarians” were marked by their supposed lack of refinement, cast as outsiders not just by geography but by appearance, by dress, by body. This belief endured through European colonization and still lingers into our modern minds. To belong in the empire is to dress the part. But the gospel invites us to clothe ourselves instead in compassion, kindness, humility, gentleness, patience, and above all love. This love is no shallow thing—it binds us, mends us, forms a communion where there were once only categories. In this kin-dom, power falls away, and what’s left is a peace so deep that it becomes home, a place where difference can finally breathe. A place of communion, solidarity, and friendship.