Otec Richard Rohr vzpomíná, jak se poprvé zamiloval do Písma a věnoval se jeho studiu:

Byl jsem v prvním ročníku semináře, když jsem se zamiloval do Písma. Opravdu jsem se do něj zamiloval. Pro mě to bylo Boží zjevení Jeho lásky k nám. Upřímně řečeno, myslím, že moje mladá mysl hledala potvrzení toho, co jsem již považoval za pravdu. Rané zkušenosti s Boží láskou a dobrotou formovaly mou intuici ještě předtím, než jsem se setkal s jakoukoli formální teologií. Hltal jsem Písmo a systematickou teologii, protože mi poskytovaly nástroje k porozumění a potvrzení mých vlastních zkušeností a intuice. Teď jsem věděl, že to nebyly jen mé vlastní představy.

Během druhého vatikánského koncilu v 60. letech se mi Bible otevřela ještě více. Koncil prohlásil, že božské zjevení není to, že Bůh zjevuje myšlenky o Bohu, ale že Bůh zjevuje sám sebe. Písmo, a dokonce i samotné náboženství, se pro mě nestaly pouhými doktrínami či moralizováním, ale milováním, skutečnou vzájemnou výměnou bytí a intimity. Zdálo se, jako by Písmo bylo jedním zjevením za druhým milujícího Boha a dobrotivého vesmíru.

Vzpomínám si, jak jsem narazil na určité pasáže, které mě na celé dny uváděly do extáze. Například ve 2. knize Samuelově 7. kapitole David říká Bohu, že mu postaví dům, a Bůh to obrací a říká: „Davide, nemusíš mi stavět dům; já ti postavím dům!“ Žila jsem z toho konkrétního příběhu, protože pro mě to bylo ztělesnění tématu milosti. Teď, o tolik let později, mám pocit, že se to ztělesnilo v mém vlastním životě. Vše byla pravda! Stačilo jen být otevřená a dát své malé „ano“ tomu, abych byla Bohem použita.

Při čtení Bible můžeme poznat, jak pravdivé je, že pouze ti, kdo si uvědomují svou potřebu Milovaného, vědí, jak přijmout dar Milovaného, aniž by takovou lásku zneužili. Vzájemně přiznaná prázdnota je tou nejvyšší záchrannou sítí pro veškerou lásku a v Písmu je dokonce i Bůh představován jako někdo, kdo nás jaksi „potřebuje“, a dokonce „žárlí“ na naši lásku (Exodus 20:5; 34:14). V zásadě láska funguje pouze v pokoře. Můj otec, svatý František, se zamiloval do „pokory“ Boha, jak ji ztělesňuje Ježíš – slovo, o kterém by většina z nás ani nenapadlo, že by se mohlo vztahovat na Boha.

Plnost či úplná sebeuspokojenost v člověku nemohou lásce poskytnout prostor, protože v nich není místo pro otevřenost, pro vzájemnost ani pro hlubokou touhu. Je to jako snažit se spojit dva nafouknuté balóny. Lidská zranitelnost dává duši na její cestě obrovský náskok – možná jediný začátek pro jakoukoli skutečnou duchovní cestu. Vzkříšený Kristus nás tedy uvádí na cestu tím, že odhaluje lidské rány Boha, Boží solidaritu s lidským utrpením. Bůh začíná sebeodhalením ze strany Boží, což v ideálním případě vede k sebeodhalení z naší strany.

Father Richard Rohr recalls how he first fell in love with Scripture and devoted himself to its study:

I was in my first year of seminary when I fell in love with Scripture. I really did. To me, it was God’s self-disclosure of love for us. To be honest, I think my little mind was looking for validation for what I already believed to be true. Early experiences of God’s love and goodness shaped my intuitions before I encountered any formal theology. I devoured Scripture and systematic theology because they gave me the tools for understanding and validating my own experiences and intuitions. Now I knew they were not just my ideas.

During the Second Vatican Council in the 1960s, the Bible opened up for me even further. The Council said that divine revelation was not God disclosing ideas about God but actually God disclosing Godself. Scripture, and even religion itself, became not mere doctrines or moralisms for me, but love-making, an actual mutual exchange of being and intimacy. It seemed like Scripture was one revelation after another of a loving God and a benevolent universe.

I remember finding certain passages that would send me into ecstasy for days. For example in 2 Samuel 7, David tells God that he’s going to build God a house, and God turns it around and says, “David, you don’t need to build me a house; I am going to build you a house!” I lived on that particular story, because for me, it was the theme of grace solidified. Now all these years later, I feel like here it is embodied in my own life. It was all true! All I had to do was be open and give my little “yes” to being used by God.

Reading the Bible, we can recognize how true it is that only those who know their need for the Beloved know how to receive the gift of the Beloved without misusing such love. A mutually admitted emptiness is the ultimate safety net for all love, and in the Scriptures, even God is presented as somehow “needing” us, and even “jealous” for our love (Exodus 20:5; 34:14). Basically, love works only inside humility. My father, Saint Francis, fell in love with the “humility” of God, as exemplified through Jesus, a word that most of us would not even think could apply to God.

Fullness or complete self-satisfaction in a person cannot permit love because there are no openings, no give-and-take, and no deep hunger. It is like trying to attach two inflated balloons to one another. Human vulnerability gives the soul an immense head start on its travels—maybe the only start for any true spiritual journey. Thus, the Risen Christ starts us off by revealing the human wounds of God, God’s solidarity with human suffering. God begins with self-disclosure from the divine side, which ideally leads to self-disclosure from our side.