Otec Richard uvažuje o tom, jak Ježíšovo rozhodnutí jít na kříž odhaluje Boží solidaritu s utrpením:

Když se snažíme žít v solidaritě s bolestí světa – a netrávíme svůj život útěkem před nezbytným utrpením –, setkáme se s různými „ukřižováními“. Mnozí říkají, že bolest je fyzické nepohodlí, ale utrpení pramení z našeho odporu, popírání a pocitu nespravedlnosti či neprávosti, který s tou bolestí souvisí. Vím, že to pro mě platí beze zbytku. To je v té či oné rovině základní smysl utrpení a všichni se to učíme tou těžkou cestou. Zdá se, že bolest je cena, kterou platíme za to, že jsme lidmi, ale utrpení je obvykle dobrovolné. Kříž byl Ježíšovým dobrovolným přijetím nezaslouženého utrpení jako aktem naprosté solidarity s bolestí světa. Rozjímání nad tímto tajemstvím lásky může změnit naše životy.

Myslím, že přijetí této výzvy k solidaritě s širší bolestí světa je tím, co znamená být „křesťanem“. Být Ježíšovým následovníkem vyžaduje velkou vnitřní svobodu. Jeho život je pro nás možností, volbou, povoláním a my máme naprostou svobodu říci ano, ne nebo možná. Nemusíme to dělat proto, aby nás Bůh miloval. O to je již postaráno. Děláme to proto, abychom Boha milovali také a milovali to, co Bůh miluje, a tak, jak Bůh miluje! Buď jsme pokřtěni „do jeho smrti“ a „vzkříšení“ (Římanům 6,3; Filipským 3,10–12), anebo je křesťanství z velké části pouhým systémem příslušnosti, nikoli transformačním systémem, který změní svět.

„Ukřižovaný Bůh“, zosobněný v Ježíši, odhalil, že Bůh je vždy na straně utrpení, ať už se vyskytuje kdekoli, včetně zraněných a umírajících vojáků na obou stranách v jakékoli válce, a to jak obětí, tak utlačovatelů tohoto světa; upřímně řečeno, to se líbí jen velmi málo lidem. Náš odpor vůči utrpení je dnes celým průmyslovým odvětvím, což snad symbolizuje naprostá moc zbrojní lobby a trvale válečná ekonomika ve Spojených státech, strach z jakéhokoli sdílení zisku s chudými nebo potřeba neustálé zábavy. Možná proto někteří říkají, že základní ctností, z níž vycházejí všechny ostatní, je odvaha (cor-agere, čin srdce). Vyžaduje to nesmírnou odvahu kráčet v solidaritě s utrpením druhých, a dokonce i s naším vlastním. [1]

Pokud se Bůh nějakým způsobem podílí na lidském utrpení, místo aby ho jen pasivně snášel a pozoroval, mění to všechno – alespoň pro ty, kteří jsou ochotni kontemplativně „pohledět“. Všechny pokorné, trpící duše se to učí od Boha, ale křesťanské Písmo to pojmenovalo a veřejně a dramaticky zjevilo v Ježíši.

Sami to nedokážeme vůbec, ale pouze hlubokým ztotožněním se s Ukřižovaným a ukřižovaným lidstvem. Ježíš to pak činí v nás, skrze nás, s námi a pro nás. Tehdy se z nás stává „nové stvoření“ (Galatským 6,15), pravý Ježíšův učedník a zcela jiný druh člověka. [2]

Father Richard considers how Jesus’s choice to go to the cross reveals God’s solidarity with suffering:

When we try to live in solidarity with the pain of the world—and don’t spend our lives running from necessary suffering—we will encounter various “crucifixions.” Many say pain is physical discomfort, but suffering comes from our resistance, denial, and sense of injustice or wrongness about that pain. I know that is very true for me. This is the core meaning of suffering on one level or another, and we all learn it the hard way. Pain is the rent we pay for being human, it seems, but suffering is usually optional. The cross was Jesus’s voluntary acceptance of undeserved suffering as an act of total solidarity with the pain of the world. Reflecting on this mystery of love can change our lives.

I think the acceptance of that invitation to solidarity with the larger pain of the world is what it means to be “a Christian.” It takes great inner freedom to be a follower of Jesus. His life is an option, a choice, a call, a vocation for us, and we are totally free to say yes or no or maybe. We do not have to do this to make God love us. That is already taken care of. We do it to love God back and to love what God loves and how God loves! We either are baptized “into his death” and “resurrection” (Romans 6:3; Philippians 3:10–12), or Christianity is largely a mere belonging system, not a transformational system that will change the world.

The “crucified God” as personified in Jesus revealed that God is always on the side of suffering wherever it is found, including the wounded and dying troops on both sides in every kind of war, and both the victims and the oppressors of this world; frankly, this pleases very few people. Our resistance to suffering is an entire industry now, perhaps symbolized by the total power of the gun lobby and the permanent war economy in the United States, the fear of any profit sharing with the poor, or the need to be constantly entertained. Maybe that is why some have said that the foundational virtue underlying all others is courage (cor-agere, an action of the heart). It takes immense courage to walk in solidarity with the suffering of others, and even our own. [1]

If God is somehow participating in human suffering, instead of just passively tolerating it and observing it, that changes everything—at least for those who are willing to “gaze” contemplatively. All humble, suffering souls learn this from God, but the Christian Scriptures named it and revealed it publicly and dramatically in Jesus.

We can’t do it alone at all, but only by a deep identification with the Crucified One and crucified humanity. Jesus then does it in us, through us, with us, and for us. Then we have become a “new creation” (Galatians 6:15), a true disciple of Jesus, and a very different kind of human being. [2]