Ti, kdo obohacují svět v celoživotním procesu zrání … jsou ti, kdo ovládli umění vytrvalého úsilí, prostoupeného odevzdáním se skrytým zdrojům milosti.

— James Finley

Člen fakulty CAC James Finley sdílí své myšlenky o duchovní zralosti jako o formě dozrávání:

Zrání ve svatosti a duchovním naplnění probíhá tím, že se učíme spočívat ve slunci Boží tajemné, udržující přítomnosti, která dodává energii a vede naše úsilí, a přivádí nás do sfér milosti, které jsou za hranicemi, daleko za hranicemi všeho, čeho můžeme dosáhnout pouze vlastními silami…

Celoživotní proces zrání s sebou přináší odpovídající zrání naší schopnosti chápat základní principy moudřejším a pokoj přinášejícím způsobem…. Jak člověk zraje v nevyslovitelných intimních vztazích s Bohem, zraje i v paradoxní moudrosti. Začíná chápat Boha jako přítomnost, která nás před ničím nechrání, i když nás Bůh nevysvětlitelně udržuje ve všech věcech. To je tajemství kříže… Neznamená to, že Bůh zabraňuje tomu, aby se staly tragické, kruté a nespravedlivé věci. Znamená to spíše, že Bůh je důvěrně skryt jako jakási hluboká, něžná sladkost, která proudí a unáší nás v intimních hlubinách samotné tragédie – a bude tak činit v každém okamžiku našich životů až do smrti, skrze ni i za ní…

Mohli bychom říci, že jak ovoce dozrává, naplňuje se tím, že se nám daruje. Podobně i my neprocházíme proměňujícím procesem zrání jen pro sebe samé, ale spíše proto, aby naše proměněná přítomnost mohla být zdrojem posílení pro druhé.

Pak je tu také ovoce, které, protože nebylo sklizeno, spadne na zem a zemře. Poučení z toho plyne ze slov Ježíše: „Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo; ale jestliže zemře, přinese ovoce…“ (Jan 12,24).

A tak je tomu i s námi. Jak stárneme, uvědomujeme si, že ve všem, čím jsme prošli, nás Láska využívala pro své vlastní účely. A za to cítíme nesmírnou vděčnost. Víme také, že naše nevyhnutelné zemření, při kterém padáme do země a umíráme, není koncem našeho zralého a proměněného života. Je to spíše náš přechod do nekonečného a nesmrtelného naplnění. Svatý Jan od Kříže [1542–1591] hovoří o nečekaném přívalu radosti. [1] Když je ovoce velmi zralé, i ten nejslabší vánek ho může srazit na zem. To platí i pro nás, a to nejen v tom smyslu, že se učíme být odevzdaní a naplnění ve všech těch nečekaných malých požehnáních, která k nám přicházejí v průběhu dne. Náhodný dar radosti se týká i našeho posledního dechu, o kterém víme a věříme, že nás navždy uvrhne do nesmrtelných hlubin Boha.

Those who bless the world in the lifelong process of learning to ripen … are those who have mastered the art of sustained effort, infused with a surrender to hidden sources of grace.

— James Finley

CAC faculty member James Finley shares his thoughts on spiritual maturity as a form of ripening:

We ripen in holiness and spiritual fulfillment as we learn to sit in the sun of God’s mysterious, sustaining presence that energizes and guides our efforts, bringing us to realms of grace that are beyond, way beyond, anything we can achieve by our own efforts alone….

The lifelong process of ripening brings about a corresponding ripening of our ability to understand the fundamentals in a wiser, peace-giving manner…. As a person ripens in unsayable intimacies in God, they ripen in a paradoxical wisdom. They come to understand God as a presence that protects us from nothing, even as God unexplainably sustains us in all things. This is the mystery of the cross…. It does not mean that God prevents the tragic thing, the cruel thing, the unfair thing, from happening. Rather, it means that God is intimately hidden as a kind of profound, tender sweetness that flows and carries us along in the intimate depths of the tragic thing itself—and will continue to do so in every moment of our lives up to and through death, and beyond….

We might say that, as fruit ripens, it fulfills itself in giving itself to us. In a similar way, we do not undergo the transformative process of ripening for ourselves alone, but rather that our transformed presence might be a source of nurture to others.

Then too, there is the fruit that, in remaining unharvested, falls onto the ground and dies. The lesson here is in Jesus’s words, “Unless a grain of wheat falls into the ground and dies, it remains alone, but if it dies, it brings forth fruit…” (John 12:24).

And so it is with us. As we grow old we realize that, in all we have been through, Love has been using us for its own purposes. And for this we feel immensely grateful. We know, too, that our inevitable passing away, in which we fall into the ground and die, is not the end of our ripened and transformed life. It is rather our passage into an infinite and deathless fulfillment. Saint John of the Cross [1542–1591] talks about a windfall of delight. [1] When fruit becomes very ripe, the slightest wind can cause it to fall to the ground. This is also true of us, and not just in the sense in which we learn to be undone and fulfilled in all the unexpected little blessings that come to us throughout the day. The windfall of delight pertains as well to our last breath, which we know and trust will send us falling forever into the deathless depths of God.