Emeritní profesorka CAC Cynthia Bourgeault zdůrazňuje, že hlavní charakteristikou Božího království je prožitek vzájemného propojení – jednoty s Bohem i mezi lidmi.

Charakteristickým rysem tohoto uvědomění [o království] je, že nevidí žádné oddělení – ani mezi Bohem a lidmi, ani mezi lidmi navzájem. A to jsou skutečně dvě základní Ježíšova učení, která jsou základem všeho, co říká a dělá.

Žádné oddělení mezi Bohem a lidmi. Když Ježíš hovoří o této Jednotě, nemluví v východním smyslu o rovnocennosti bytí, jako že já sám o sobě jsem božský. Má spíše na mysli úplné, vzájemné přebývání: já jsem v Bohu, Bůh je ve vás, vy jste v Bohu, my jsme jeden v druhém. Jeho nejkrásnějším symbolem pro toto je … místo, kde říká: „Já jsem vinný kmen; vy jste ratolesti. Zůstaňte ve mně, jako já ve vás“ [viz Jan 15:4–5]. O několik veršů dále říká: „Jak mě miloval Otec, tak jsem miloval i já vás. Zůstaňte v mé lásce“ [Jan 15:9]. Ačkoli skutečně prohlašuje, že „Otec a já jsme jedno“ (Jan 10:30) … nevidí to jako výlučné privilegium, ale jako něco, co sdílejí všichni lidé. Mezi lidmi a Bohem neexistuje žádné oddělení díky tomuto vzájemnému přebývání, které vyjadřuje nedělitelnou realitu božské lásky. Vtékáme do Boha – a Bůh do nás – protože je přirozeností lásky proudit. A když se takto odevzdáváme jeden druhému, vinný kmen dává život a soudržnost ratolesti, zatímco ratolest zviditelňuje, čím vinný kmen je… Celek a část žijí společně ve vzájemné, milující reciprocitě, přičemž každý patří druhému a je na druhém závislý, aby se projevila plnost lásky. To je Ježíšova vize bez oddělení mezi lidským a Božským.

Žádné oddělení mezi lidmi je stejně silný pojem – a stejně náročný. Jedním z nejznámějších Ježíšových učení je „Miluj svého bližního jako sebe samého“ [Marek 12:31; Matouš 22:39]. Ale téměř vždy to slyšíme špatně. Slyšíme: „Miluj svého bližního stejně jako sebe.“… Pokud však pozorně nasloucháte Ježíšovu učení, žádné „stejně jako“ tam není. Je to prostě „Miluj svého bližního jako sebe“ – jako pokračování tvého vlastního bytí. Je to úplné pochopení, že tvůj bližní jsi ty sám. Nejsou tam venku dva jedinci, z nichž jeden se snaží zlepšit sám sebe na úkor druhého, nebo druhému prokazovat milosrdenství; jsou tam prostě dvě buňky jednoho velkého Života. Každá z nich je stejně drahocenná a nezbytná. A jak tyto dvě buňky splývají jedna s druhou a prožívají ten jeden Život zevnitř, objevují, že „položit svůj život za druhého“ [Jan 15:13] není ztrátou sebe sama, ale jeho obrovským rozšířením – protože nedělitelná realita lásky je jediné Pravé Já.

CAC faculty emerita Cynthia Bourgeault highlights that the primary quality of the kingdom of God is an experience of interabiding—one with God and with one another.

The hallmark of this [kingdom] awareness is that it sees no separation—not between God and humans, not between humans and other humans. And these are indeed Jesus’s two core teachings, underlying everything he says and does.

No separation between God and humans. When Jesus talks about this Oneness, he is not speaking in an Eastern sense about an equivalency of being, such that I am in and of myself divine. What he more has in mind is a complete, mutual indwelling: I am in God, God is in you, you are in God, we are in each other. His most beautiful symbol for this is … where he says, “I am the vine; you are the branches. Abide in me as I in you” [see John 15:4–5]. A few verses later he says, “As the Father has loved me, so I have loved you. Abide in my love” [John 15:9]. While he does indeed claim that “the Father and I are one” (John 10:30) … he does not see this as an exclusive privilege but as something shared by all human beings. There is no separation between humans and God because of this mutual interabiding that expresses the indivisible reality of divine love. We flow into God—and God into us—because it is the nature of love to flow. And as we give ourselves into one another in this fashion, the vine gives life and coherence to the branch while the branch makes visible what the vine is…. The whole and the part live together in mutual, loving reciprocity, each belonging to the other and dependent on the other to show forth the fullness of love. That’s Jesus’s vision of no separation between human and Divine.

No separation between human and human is an equally powerful notion—and equally challenging. One of the most familiar of Jesus’s teachings is “Love your neighbor as yourself” [Mark 12:31; Matthew 22:39]. But we almost always hear that wrong. We hear “Love your neighbor as much as yourself.”… If you listen closely to Jesus’s teaching however, there is no “as much as” in there. It’s just “Love your neighbor as yourself”—as a continuation of your very own being. It’s a complete seeing that your neighbor is you. There are not two individuals out there, one seeking to better herself at the price of the other, or to extend charity to the other; there are simply two cells of the one great Life. Each of them is equally precious and necessary. And as these two cells flow into one another, experiencing that one Life from the inside, they discover that “laying down one’s life for another” [John 15:13] is not a loss of one’s self but a vast expansion of it—because the indivisible reality of love is the only True Self.