Den Země

Země nám byla svěřena, aby pro nás byla matkou, schopnou dát každému to, co potřebuje k životu.... Země je štědrá a nic nezadržuje před těmi, kdo ji chrání. Země, která je matkou všech, žádá úctu, nikoliv násilí.

-Papež František, Naše matka Země

Můžeme se naučit klesnout do sladkého proudu hlubokého smutku, který nám pomáhá ocenit - poznat, pochválit a plněji milovat - vše, co ztrácíme, vše, co může být brzy ztraceno.

-Brian McLaren, Život po zániku

Brian McLaren popisuje oblíbené místo v přírodě ze svého dětství. Vzdává hold zármutku, který vzniká, když se místa, která jsme znali a milovali, změní:

Vzpomínám si na mokřad, který jsem jako chlapec, když jsem vyrůstal v Marylandu, prozkoumával a který byl součástí povodí Rock Creeku. Trávil jsem hodiny zkoumáním tohoto mokřadu v každém ročním období, někdy bosý, jindy v botách, které téměř vždy přetékaly a plnily se studenou vodou, protože jsem se odvážil jít příliš hluboko. Jak jsem mohl zůstat suchý, když se na jaře mezi chaluhami pohybovaly trylkující ropuchy a kroutící se pulci? Jak jsem mohl v létě zůstat pryč a propásnout příležitost vidět tu jedinou velkou modrou volavku nebo želvu mamutí, které tam obě lovily, obyvatele dinosaurů mé chlapecké představivosti? Jak bych mohl na podzim nehledat mloky a raky v jeho chladné vodě, jejíž oblohu hyzdí žluté listy tulipánových topolů, červených javorů a oranžovo-jantarových sladkých gum?...? Jak bych se nemohl vrátit, jakmile led roztaje, a hledat mezi hnědými rozbředlými vrstvami rozkládajícího se listí, kde se shromažďují mloci skvrnití k tajemným, zpomaleným pářícím rituálům, zatímco z blízkých vrb se ozývají červenokřídlí kosi, kteří volají conk-la-ree!?

Před několika lety jsem byl opět ve starém sousedství.... Stezka tam stále byla, ale teď byla široká a vydlážděná pro kola. Mokřad zmizel.... Když jsem seděl na jedné z laviček a rozhlížel se kolem, přemohl mě sladký žal nad rozkoší, kterou jsem si kdysi jako kluk užíval, nad ztraceným kouzlem, které dnešní kluci a holky nikdy nepoznají, alespoň ne tam....

Vracím se na toto vzácné místo ve své paměti, na tuto posvátnou bažinatou půdu. Vážím si ho, chválím ho za to, čím bylo, o to víc, že se ztratilo..... Máte svá ztracená místa, která jsou mi neznámá. Já mám svá pro vás neznámá. Nemohli jsme je chránit. Ale nenecháme tyto dobré výtvory zmizet jen proto, aby byly zapomenuty, nedoceněny, neoceněny, oplakávány. Naše láska k nim přesahuje jejich existenci. Proto na ně společně vzpomínáme v zármutku. Cítíme, jak se nám při svém odchodu plněji odhalují....

Zůstaňte se zármutkem dostatečně dlouho, abyste pocítili jeho sladkost, dostatečně dlouho, aby sladkost a zármutek prohloubily naši citlivost k nádherné agónii a extázi, které říkáme uznání, chvála, láska ... a život.

Earth Day

The earth was entrusted to us in order that it be mother for us, capable of giving to each one what is necessary to live.… The earth is generous and holds nothing back from those who safeguard it. The earth, which is mother of all, asks for respect, not violence.

—Pope Francis, Our Mother Earth

We can learn to drop down into the sweet current of deep grief that helps us appreciate—to know, to praise, and more fully to love—all that we are losing, all that may soon be lost.

—Brian McLaren, Life After Doom

Brian McLaren describes a favorite place in nature from his childhood. He honors the grief that arises when the places we have known and loved change:

I think of a wetland I used to explore as a boy growing up in Maryland, part of the Rock Creek watershed. I spent hours exploring that wetland in every season, sometimes barefoot, sometimes in boots that nearly always overflowed and filled with cold water because I ventured in a little too deep. How could I stay dry when trilling toads and wriggling tadpoles moved among cattails in the spring? How could I stay away in summer and miss a chance to see that single great blue heron or mammoth snapping turtle who both hunted there, resident dinosaurs to my boyhood imagination? How could I not search for newts and crayfish in its cold waters in autumn, its sky-mirroring surface dappled by yellow tulip poplar, red maple, and orange-amber sweet gum leaves?... How could I not return again as soon as the ice melted to search among the brown soggy layers of decomposing leaves where spotted salamanders gathered for mysterious, slow-motion mating rituals, while red-winged blackbirds called conk-la-ree! from the nearby willows?

Several years ago, I was in the old neighborhood again…. The trail was still there, but now it was broad and paved for bicycles. The wetland had disappeared…. As I sat on one of the benches and looked around, I was overcome by sweet grief for the delight I once enjoyed as a boy, a lost magic boys and girls today will never know, at least, not there….

I’m returning to this precious place in my memory, this sacred swampy ground. I’m appreciating it, praising it for what it was, all the more because it has been lost…. You have your lost places unknown to me. I have mine unknown to you. We could not protect them. But we do not let these good creations disappear only to be forgotten, unappreciated, unpraised, unlamented. Our love for them outlasts their existence. So together, we remember them in grief. We feel them more fully revealing themselves to us in their passing away….

Stay with grief long enough to feel its sweetness, long enough for the sweetness and grief to deepen our sensitivity to the exquisite agony and ecstasy that we call appreciation, praise, love … and life.