Biblický učenec Ched Myers píše o významu přistěhovalců v Písmu. 

Tóra a proroci varovali Izrael před diskriminací ekonomických a politických uprchlíků, protože v očích JHWH byl i vyvolený národ "jen cizinci a nájemci" (3 Moj 25,23). Místo toho se měli chovat důstojně a spravedlivě k "přistěhovalcům ve tvém středu" (5. Mojžíšova 24,14). Tento zásadní ohled na cizince, kteří v zemi pobývají, a výzva k solidaritě s "cizinci" se naplno projevily v učení a praxi Ježíše z Nazareta. Často citovaným veršem, který to vystihuje, je Matoušovo podobenství o posledním soudu, v němž Ježíš chválí ty, kdo ho přijímají v podobě cizince - a odsuzuje ty, kdo tak nečiní (Mt 25,35-46). [1] 

Tři archetypálně zranitelné skupiny jsou běžně jmenovány téměř šablonovitě: vdovy, sirotci a cizí. Protože nad nimi JHWH "bdí" (Ž 146,9), mají přirozená práva na obživu (Dt 14,29; 24,19-21; 26,12-13) a lidská práva (Dt 27,19; Ž 94,6). A proroci měří zdraví národa podle toho, jak se zachází s vdovami, sirotky a cizinci (Jeremiáš 7,6; 22,3; Zachariáš 7,10; Malachiáš 3,5)....  

Je tu však ještě jedna, teologicky překvapivá charakteristika Písma: od začátku do konce je také Bůh zobrazován, jak vstupuje do našeho světa v podobě cizince, který potřebuje pohostinnost. Jedním z prvních božských zjevení je tajemné zjevení JHWH v podobě "tří hostů" (Genesis 18,1-8). Abraham a Sára jim nabídnou jídlo, pití a přístřeší a jejich pohostinnost je příležitostí k velkému příslibu potomstva, který odstartuje příběh spásy celého národa (Genesis 18,9-10).... 

Můžeme jít ještě dál: Bůh Bible je důsledně líčen jako "bezstátní" a můžeme důvodně dodat nedokumentovaný. To je v příkrém rozporu s bohy-patrony říší, které obklopovaly Izrael a které pohodlně žily v královských chrámech. V tradici Exodu nemá Bůh pouště ani jméno, a už vůbec ne "papíry": přezdívka JHWH znamená "budu, kým budu" (Ex 3,14). Boží hlas vyzývá Mojžíše ke spiknutí za svobodu od hořícího keře za hranicemi faraónova politického a ekonomického systému a v opozici vůči němu. Inspirováni a vedeni tímto Bohem prchají Hebrejci z Egypta "ve spěchu" (2 Moj 12,33) a putují pouští jako lidé bez právního statusu - jako političtí uprchlíci, kteří to musí dělat dodnes.  

Spisovatelé evangelií zobrazují Ježíše jako uprchlíka, který potřebuje pohostinnost:  

Druhý zákon v této tradici pokračuje. Evangelijní příběh začíná útěkem Ježíšovy rodiny před násilím jako politických uprchlíků, které po Palestině tlačí císařská vojska císaře a Heroda (Matouš 2; Lukáš 2). Dospělý Ježíš se charakterizuje nejen jako bezdomovec ("Lidský nemá kam hlavu složit", Lk 9,58), ale bez státu. "Mé království není z tohoto světa," říká před římským prokurátorem (Jan 18,36). Evangelisté také Ježíše vykreslují jako stálého příjemce pohostinství, který se někdy dokonce "sám zve dovnitř" (viz např. Lk 19,5). [2]  

Biblical scholar Ched Myers writes of the prominence of immigrants in the Scriptures. 

Torah and the Prophets warned Israel not to discriminate against economic or political refugees, since in YHWH’s eyes even the chosen people were “but aliens and tenants” (Leviticus 25:23). Instead, they were to treat the “sojourners in your midst” with dignity and justice (Deuteronomy 24:14). This fundamental regard for the resident alien, and call to solidarity with the “outsider,” came to full realization in the teaching and practice of Jesus of Nazareth. An oft-cited verse that captures this is Matthew’s last-judgment parable, in which Jesus commends those who welcome him in the guise of a stranger—and condemns those who do not (Matthew 25:35–46). [1] 

Three archetypally vulnerable groups are commonly named in almost formulaic fashion: widows, orphans, and strangers. Because YHWH “watches over” them (Psalm 146:9), they have intrinsic rights to sustenance (Deuteronomy 14:29, 24:19–21, 26:12–13) and to human rights (Deuteronomy 27:19; Psalm 94:6). And the prophets measure the health of the nation by how widows, orphans, and strangers are treated (Jeremiah 7:6, 22:3; Zechariah 7:10; Malachi 3:5)….  

But there is another, theologically startling characteristic of scripture: from beginning to end, God too is portrayed entering our world in the guise of a stranger in need of hospitality. One of the first divine epiphanies is YHWH’s mysterious appearance in the form of “three guests” (Genesis 18:1–8). Abraham and Sarah offer them food, drink, and shelter, and their hospitality occasions the great promise of progeny that launches the salvation story of an entire people (Genesis 18:9–10)…. 

We can go further: the God of the Bible is consistently portrayed as “stateless,” and we can reasonably add undocumented. This is in stark contrast to the patron-gods of the empires that surrounded Israel, who lived comfortably in the temples of the king. In the Exodus tradition, the wilderness God doesn’t even have a name, much less “papers”: the moniker YHWH means “I will be whoever I will be” (Exodus 3:14). God’s voice summons Moses into a conspiracy for freedom from a burning bush outside the borders of, and in opposition to, Pharaoh’s political and economic system. Inspired and led by this God, the Hebrews flee Egypt “in haste” (Exodus 12:33), and wander in the desert as a people with no legal status—as political refugees still must do.  

The Gospel writers portray Jesus as a refugee in need of hospitality:  

The Second Testament continues in this tradition. The gospel story begins with Jesus’ family fleeing violence as political refugees, pushed around Palestine by the imperial forces of Caesar and Herod (Matthew 2; Luke 2). The adult Jesus not only characterizes himself as homeless (“the Human One has nowhere to lay his head,” Luke 9:58), but stateless. “My kingdom is not of this world,” he says before the Roman procurator (John 18:36). The evangelists also portray Jesus as a constant recipient of hospitality who sometimes even “invites himself in” (see, for example, Luke 19:5). [2]