Ovoce Ducha je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, štědrost, věrnost, mírnost a sebeovládání. Proti takovým věcem neexistuje žádný zákon.

Galatským 5,22-23

V křesťanských Písmech se připomíná, že radost je ovocem Ducha za všech okolností. Otec Richard Rohr popisuje osobní zkušenost současného hlubokého smutku a hluboké radosti.

V roce 1985 mi moji františkánští představení dali roční dovolenou, kterou jsem měl strávit v kontemplaci. Byl to zásadní zlom v mém životě a nakonec vedl ke vzniku Centra pro akci a kontemplaci. Prvních třicet dní svého "sabbatical" jsem strávil v kopcích Kentucky, v poustevně Thomase Mertona v opatství Gethsemani. Byl jsem naprosto sám se sebou, s jarními lesy a s Bohem a doufal jsem, že nějak vstřebám něco z Mertonovy moudrosti. Toho prvního rána mi chvíli trvalo, než jsem zpomalil. Před sedmou hodinou ranní jsem se musel nejméně desetkrát podívat na hodinky! Strávil jsem tolik let tím, že jsem jako kněz a učitel stál před davy lidí. Musel jsem zjistit, kým jsem sám před Bohem bez těchto přívlastků.

Definice kontemplace Waltera Burghardta jako "dlouhého láskyplného pohledu na skutečnost" se pro mě stala proměňující. Svět, mé vlastní problémy a bolesti, všechny mé cíle a touhy se postupně rozplynuly a dostaly se do správné perspektivy. Bůh se stal zřejmým a stále přítomným. Pochopil jsem, co měl Merton na mysli, když říkal: "Brána nebes je všude." A tak jsem se stal svědkem toho, jak se mi to líbí. [1]

Snažil jsem se vést si deník o tom, co se mi děje. Tehdy mi bylo obzvlášť těžké plakat. Jednou večer jsem si však položil prst na tvář a ke svému překvapení zjistil, že je mokrá. Přemýšlel jsem, co ty slzy znamenají. Proč jsem vlastně plakala? Nebyla jsem vědomě smutná ani vědomě šťastná. V tu chvíli jsem si všimla, že za tím vším je radost, hlubší než jakákoli soukromá radost. Byla to radost z krásy bytí, radost ze všech těch úžasných a milých lidí, které jsem už v životě potkala. Kosmická nebo duchovní radost je něco, na čem se podílíme; přichází odjinud a proudí skrze nás. Má jen málo nebo vůbec nic společného s tím, jak se nám v danou chvíli daří v našem vlastním životě. Vzpomínám si, že jsem si říkal, že to musí být důvod, proč se svatí dokázali radovat uprostřed utrpení.

V téže chvíli jsem zažil přesně opačnou emoci. Slzy byly zároveň slzami nesmírného smutku - smutku nad tím, co děláme se zemí, smutku nad lidmi, kterým jsem v životě ublížil, a také smutku nad vlastními smíšenými pohnutkami a sobectvím. Netušil jsem, že dva tak protichůdné pocity mohou existovat vedle sebe. Skutečně jsem prožíval nedvojnou mysl kontemplace.

The fruit of the Spirit is love, joy, peace, patience, kindness, generosity, faithfulness, gentleness, and self-control. There is no law against such things.

—Galatians 5:22–23

In the Christian Scriptures, we are reminded that joy is a fruit of the Spirit in all circumstances. Father Richard Rohr describes a personal experience of simultaneous deep sadness and profound joy.

In 1985 my Franciscan superiors gave me a year’s leave to spend in contemplation. It was a major turning point in my life and ultimately led to the formation of the Center for Action and Contemplation. The first thirty days of my “sabbatical” were spent in the hills of Kentucky, in Thomas Merton’s hermitage at Gethsemani Abbey. I was absolutely alone with myself, with the springtime woods, and with God, hoping to somehow absorb some of Merton’s wisdom. That first morning, it took me a while to slow down. I must have looked at my watch at least ten times before 7:00 AM! I had spent so many years standing in front of crowds as a priest and a teacher. I had to find out who I was alone before God without those trappings.

Walter Burghardt’s definition of contemplation as “a long loving look at the real” became transformative for me. The world, my own issues and hurts, all my goals and desires gradually dissolved and fell into proper perspective. God became obvious and ever present. I understood what Merton meant when he said, “The gate of heaven is everywhere.” [1]

I tried to keep a journal of what was happening to me. Back then, I found it particularly hard to cry. But one evening I laid my finger on my cheek and found to my surprise that it was wet. I wondered what those tears meant. What was I crying for? I wasn’t consciously sad or consciously happy. I noticed at that moment that behind it all there was a joy, deeper than any private joy. It was a joy in the face of the beauty of being, a joy at all the wonderful and lovable people I had already met in my life. Cosmic or spiritual joy is something we participate in; it comes from elsewhere and flows through us. It has little or nothing to do with things going well in our own life at that moment. I remember thinking that this must be why the saints could rejoice in the midst of suffering.

At the same moment, I experienced exactly the opposite emotion. The tears were at the same time tears of an immense sadness—a sadness at what we’re doing to the earth, sadness about the people whom I had hurt in my life, and sadness too at my own mixed motives and selfishness. I hadn’t known that two such contrary feelings could coexist. I was truly experiencing the nondual mind of contemplation.