Otec Richard nás vybízí, abychom si uvědomili, jak duše přírody odráží tu naši:

Moderní a postmoderní já žije do značné míry ve světě, který si samo vytvořilo, a reaguje na ideje vytvořené člověkem nebo proti nim. Ačkoli sami sebe nazýváme inteligentními, ztratili jsme kontakt se světem přírody. V důsledku toho jsme ztratili kontakt s vlastní duší. Domnívám se, že bez skutečného spojení s přírodou nemůžeme získat přístup ke své plné inteligenci a moudrosti.

Můj duchovní otec František z Assisi (1182-1226) trávil mnoho dní, týdnů a dokonce i měsíců tím, že chodil po cestách Umbrie a nechával se učit přírodou. František znal a respektoval stvoření, nazýval zvířata, slunce, měsíc, a dokonce i počasí a živly svými bratry a sestrami. Díky delšímu pobytu v přírodě se František důvěrně spojil s nelidskými živými bytostmi a poznal, že i svět přírody je prodchnut duší. Téměř všechny iniciační obřady - včetně obřadů Ježíše a Jana Křtitele (viz Mt 3,13-17) - se jistě z tohoto důvodu odehrávaly v přírodě.

Bez takového rozpoznání a zrcadlení duše se odcizujeme přírodě i sami sobě. Bez niterného spojení s duší přírody nebudeme umět milovat ani respektovat svou vlastní duši. Místo toho se snažíme různými prostředky přimět Boha a lidi, aby nás přijali, místo abychom prožívali radikální sounáležitost se světem samotným. Snažíme se říci sobě i druhým: "Patřím sem. Na mně záleží." To je samozřejmě pravda! Ale vymyšlenými a umělými prostředky nikdy nedosáhneme tohoto božského cíle. V tomto světě se přirozeně uzdravujeme, když poznáváme věci od středu ke středu, od subjektu k subjektu a od duše k duši. [1]

Když Bůh projevuje ducha skrze hmotu, pak se hmota stává svatou věcí. Hmotný svět je místem, kde můžeme pohodlně uctívat Boha už jen tím, že se v něm pohybujeme, milujeme ho a respektujeme. Vše viditelné bez výjimky je vylitím Boha. Co jiného by to vlastně mohlo být? Když se ze všech těchto věcí můžeme těšit jako ze svatých, "zakoušíme vesmír jako společenství subjektů, nikoli jako soubor předmětů", jak moudře řekl "geolog" otec Thomas Berry. [2]

Když něco milujeme, propůjčujeme tomu duši, vidíme jeho duši a dovolujeme, aby se jeho duše dotýkala té naší. Musíme něco hluboce milovat, abychom poznali jeho duši (anima). Před rezonancí lásky jsme většinou nevšímaví k významu, hodnotě a síle obyčejných věcí, které nás "zachraňují" a pomáhají nám žít ve spojení se Zdrojem veškerého bytí. Ve skutečnosti, dokud nedokážeme ocenit a dokonce se těšit z duše jiných věcí, dokonce i stromů a zvířat, pravděpodobně jsme neobjevili ani svou vlastní duši. Duše poznává duši skrze lásku, kterou Ježíš učí jako velké přikázání (Mt 22,37-39). [3]

Father Richard encourages us to recognize how the soul of nature mirrors our own:

The modern and postmodern selves largely live in a world of their own construction and react for or against human-made ideas. While calling ourselves intelligent, we’ve lost touch with the natural world. As a result, we’ve lost touch with our own souls. I believe we cannot access our full intelligence and wisdom without some real connection to nature.

My spiritual father Francis of Assisi (1182–1226) spent many days, weeks, and even months walking the roads of Umbria and letting nature teach him. Francis knew and respected creation, calling animals, sun, moon, and even the weather and the elements his brothers and sisters. Through extended time in nature, Francis became intimately connected with non-human living things and came to recognize that the natural world was also imbued with soul. Almost all initiation rites—including those of Jesus and John the Baptist (see Matthew 3:13–17)—took place in nature, surely for that reason.

Without such soul recognition and mirroring, we become alienated from nature and from ourselves. Without a visceral connection to the soul of nature, we will not know how to love or respect our own soul. Instead, we try various means to get God and people to accept us instead of experiencing radical belonging to the world itself. We’re trying to say to ourselves and others, “I belong here. I matter.” Of course, that’s true! But contrived and artificial means will never achieve that divine purpose. We are naturally healed in this world when we know things center to center, subject to subject, and soul to soul. [1]

When God manifests spirit through matter, then matter becomes a holy thing. The material world is the place where we can comfortably worship God just by walking in it, loving it, and respecting it. Everything visible, without exception, is the outpouring of God. What else could it really be? When we can enjoy all these things as holy, “we experience the universe as a communion of subjects, not as a collection of objects,” as the “geologian” Fr. Thomas Berry said so wisely. [2]

When we love something, we grant it soul, we see its soul, and we let its soul touch ours. We must love something deeply to know its soul (anima). Before the resonance of love, we are largely inattentive to the meaning, value, and power of ordinary things to “save” us and help us live in union with the Source of all being. In fact, until we can appreciate and even delight in the soul of other things, even trees and animals, we probably haven’t discovered our own souls either. Soul knows soul through love, which Jesus teaches as the Great Commandment (Matthew 22:37–39). [3]