Otec Richard Rohr se zamýšlí nad místem pochybností ve zralém životě víry:

Základní náboženská víra je vyjádřením důvěry v určitou soudržnost, smysl, dobrotivost a směr ve vesmíru. Bohužel pojem víry, který se zrodil na Západě, byl spíše racionálním souhlasem s pravdivostí určitých mentálních přesvědčení než klidnou a nadějnou důvěrou v to, že Bůh je přítomen ve všech věcech a že to všechno směřuje k něčemu dobrému.

Mám obavy o „pravé věřící“, kteří nedokážou unést vůbec žádné pochybnosti ani úzkost. Lidé, kteří jsou si tak jisti, vždy působí, podobně jako Hamletova královna, jako by „protestovali až příliš“ a snažili se až moc. Uchovat si plné tajemství života znamená vždy snášet i jeho druhou polovinu, kterou je stejně tak tajemná smrt a pochybnost. Plně poznat cokoli znamená vždy přijmout i tu část, která zůstává záhadná a nepoznatelná. [1]

Pochybnost a víra jsou ve skutečnosti vzájemně související pojmy. Lidé s velkou vírou často trpí záchvaty velkých pochybností, protože neustále rostou. Matka Tereza prožívala desítky let tohoto druhu pochybností, jak vyšlo najevo po její smrti. V dopise svému důvěryhodnému duchovnímu vůdci napsala: „Tma je taková, že opravdu nic nevidím – ani svou myslí, ani svým rozumem. — Místo pro Boha v mé duši je prázdné. — Ve mně není žádný Bůh.“ [2] Samotná skutečnost, že se lidé tímto výrokem pohoršili, dokazuje, jak omezené je naše chápání podstaty biblické víry.

Zdá se, že přechod od jistoty k pochybnosti a skrze pochybnost k přijetí tajemství života je nezbytný ve všech setkáních, intelektuálních průlomech a vztazích, nejen ve vztahu k Božskému. Lidská víra a náboženská víra jsou v podstatě stejné, liší se pouze svým předmětem či cílem. To, co nás svedlo na scestí, bylo to, že jsme za předmět náboženské víry učinili „myšlenky“ či doktríny namísto osoby. Naše víra není vírou v to, že dogmata či morální názory jsou pravdivé, ale vírou v to, že Nejvyšší Realita/Bůh/Kristus je pro nás přístupný – a dokonce stojí na naší straně. [3]

Naše mladistvá touha po jistotě eliminuje většinu úzkosti na vědomé úrovni, a tak chápu, proč jsou mnozí v pokušení zůstat v takové „řídicí věži“. Ještě nemáme dostatek zkušeností s celistvostí, abychom do ní zahrnuli všechny její části. Naivita první poloviny života zahrnuje určitý druh vzrušení a štěstí, kterého se těžko vzdáváme, pokud nevíme, že před námi leží ještě hlubší a prověřený druh štěstí. V raných letech to však ještě nevíme, a proto nám o tom musí vyprávět ti, kteří jsou v druhé polovině života. Bez starších lidí společnost sociálně i duchovně zaniká.

Je pravděpodobně nutné odstranit většinu pochybností, když jsme mladí; je to dobrá technika přežití. Takové pohledy na svět však nejsou pravdivé – a nejde o moudrost. Moudrost spokojeně žije s tajemstvím, pochybnostmi a nevědomostí a právě v takovém životě paradoxně do jisté míry toto tajemství odhaluje. [4]

Father Richard Rohr reflects on the place of doubt in a mature life of faith:

Basic religious faith is a vote for some coherence, purpose, benevolence, and direction in the universe. Unfortunately, the notion of faith that emerged in the West was much more a rational assent to the truth of certain mental beliefs rather than a calm and hopeful trust that God is inherent in all things, and that this whole thing is going somewhere good.

I worry about “true believers” who cannot carry any doubt or anxiety at all. People who are so certain always seem, like Hamlet’s queen, to “protest too much” and try too hard. To hold the full mystery of life is always to endure its other half, which is the equal mystery of death and doubt. To know anything fully is always to hold that part of it which is still mysterious and unknowable. [1]

Doubt and faith are actually correlative terms. People of great faith often suffer bouts of great doubt because they continue to grow. Mother Teresa experienced decades of this kind of doubt, as was revealed after her death. In a letter to a trusted spiritual director she wrote, “Darkness is such that I really do not see—neither with my mind nor with my reason.­—The place of God in my soul is blank.—There is no God in me.” [2] The very fact that people were scandalized by this demonstrates how limited is our understanding of the nature of biblical faith.

It seems a movement from certitude to doubt and through doubt to acceptance of life’s mystery is necessary in all encounters, intellectual breakthroughs, and relationships, not just with the Divine. Human faith and religious faith are much the same except in their object or goal. What set us on the wrong path was making the object of religious faith “ideas” or doctrines instead of a person. Our faith is not a faith that dogmas or moral opinions are true, but a faith that Ultimate Reality/God/Christ is accessible to us—and even on our side. [3]

Our youthful demand for certainty eliminates most anxiety on the conscious level, so I can see why many are tempted to remain in such a control tower. We do not have enough experience of wholeness to include all its parts yet. First-half-of-life naïveté includes a kind of excitement and happiness that is hard to let go of unless we know there is an even deeper and tested kind of happiness out ahead of us. But we do not know that yet in the early years, which is why those in the second half of life must tell us about it. Without elders, a society perishes socially and spiritually.

It  is probably necessary to eliminate most doubt when we are young; doing so is a good survival technique. But such worldviews are not true—and they are not wisdom. Wisdom happily lives with mystery, doubt, and unknowing and, in such living, ironically resolves that very mystery to some degree. [4]