Františkova láska k Bohu prohlubuje jeho lásku k životu. Mirabai Starr to vysvětluje takto:

Nyní, když se zamiloval do Boha, František si uvědomuje svou spřízněnost se vším živým. Jestliže je Stvořitel jeho otcem, pak jsou všechny živé bytosti jeho sestrami a bratry. Tato propojenost ho naplňuje divokou radostí, radostí, která přetéká každou nádobou lidské zkušenosti a proudí zpět do země, čímž dává vzniknout nekonečnému rozvíjení stvoření. František zve všechny ke svému stolu, který je Božím stolem….

Čím svatější se svatý František stává, tím lidštější se stává. Jeho láska ke stvoření ho udržuje blízko zemi, kde se raduje z prostého, avšak nevýslovně svatého daru být člověkem – člověkem spojeným s ostatními muži i ženami, se zemí i nebem, s lesem i vesnicí, s řekou i mořem, s maličkou mravencem i majestátním orlem, se zimním sněhem i slibem jara, které pod ním spí. [1]

Otec Richard považuje františkánskou mystiku za výzvu k lásce k božské přítomnosti ve světě, v nás samých a v celém stvoření:

O veškerém bytí lze správně a oprávněně hovořit „jedním hlasem“ (univokálně), jak to později vyjádřil františkánský teolog John Duns Scotus (1266–1308). To, čím jsem já, tím jste i vy, a totéž platí i pro svět. Stvoření je jedna obrovská symfonie vzájemné souzněnosti, nebo, jak rád říkal Augustin: „A tak bude koncem jediný Kristus, milující sám sebe.“ [2]

Abych dospěl k této mystické vizi, musím vědět, že jsem, alespoň zčásti, právě tím, co hledám. Ve skutečnosti právě to mě vede k tomu, abych to hledal! Boha nelze najít „tam venku“, dokud ho nejprve nenajdeme „tady uvnitř“, v nás samých. Pak můžeme téměř přirozeně vidět Boha v druhých i ve všem stvoření. To, co hledáme, je to, čím jsme. Hledání Boha a hledání našeho pravého já jsou nakonec jedno a totéž. Františkova celonoční modlitba: „Kdo jsi, Bože, a kdo jsem já?“ je jednou z nejupřímnějších modliteb, jaké můžeme pronášet.

Srdce proměněné tímto uvědoměním jednoty ví, že pouze láska „uvnitř“ dokáže rozpoznat a radovat se z lásky „tam venku“. Proto jsou všichni mystici pozitivní lidé – jinak by to nebyli mystici. Jejich duchovní práce spočívá právě v tom, že rozpoznávají a poté odevzdávají veškerou svou vnitřní negativitu a strach Bohu. Velkým paradoxem zde je, že takové vítězství je zcela darem od Boha, a přesto po něm musíme také velmi toužit (viz Filipským 2,12–13).

Ústřední praxí františkánské mystiky je tedy to, že musíme setrvat v lásce, a proto je to přikázání jako takové (Jan 15,9) a ve skutečnosti Ježíšovo přikázání. Pouze když toužíme milovat, můžeme vidět lásku a dobrotu ve světě kolem nás. Musíme sami setrvat v pokoji, a pak uvidíme a najdeme pokoj i tam. Zůstaňme v kráse a budeme ji ctít všude. [3]

Francis’s love for God deepens his love for life. Mirabai Starr illuminates:

Now that he has fallen in love with God, Francis recognizes his relatedness to all life. If the creator is his father, then all living things are his sisters and brothers. This connectedness fills him with wild joy, a joy that spills over every vessel of the human experience and flows back into the earth, giving birth to the endless unfolding of creation. Francis invites everyone to his table, which is God’s table….

The more saintly Saint Francis grows, the more human he becomes. His love of creation keeps him close to the earth, where he rejoices in the simple yet unutterably holy gift of being a man, a man connected to other men and to women, to earth and sky, to forest and village and river and sea, to the tiny ant and the majestic eagle, to winter snowfall and the promise of spring sleeping beneath it. [1]

Father Richard considers Franciscan mysticism an invitation to love the divine presence in the world, in ourselves, and in all creation:

All being can correctly and rightly be spoken of with “one voice” (univocity), as Franciscan theologian John Duns Scotus (1266–1308) would later put it. What I am you also are, and so is the world. Creation is one giant symphony of mutual sympathy, or, as Augustine loved to say, “And thus the end will be the one Christ, loving himself.” [2]

To arrive at this mystical vision, I must know that I am, at least in part, the very thing I am seeking. In fact, that is what makes me seek it! God cannot be found “out there” until God is first found “in here,” within ourselves. Then we can almost naturally see God in others and in all creation too. What we seek is what we are. The search for God and the search for our true self are finally the same search. Francis’s all-night prayer, “Who are you, O God, and who am I?” is one of the most honest prayers we can offer.

A heart transformed by this realization of oneness knows that only love “in here” can spot and enjoy love “out there.” Thus, all mystics are positive people—or they are not mystics. Their spiritual work is precisely that of recognizing and then handing over all their inner negativity and fear to God. The great paradox here is that such a victory is a total gift from God, and yet we must also want it very much (see Philippians 2:12–13).

The central practice in Franciscan mysticism, therefore, is that we must remain in love, which is why it is a commandment as such (John 15:9) and, in fact, the commandment of Jesus. Only when we are eager to love can we see love and goodness in the world around us. We must ourselves remain in peace and then we will see and find peace over there. Remain in beauty, and we will honor beauty everywhere. [3]