Než se Jobovi přátelé pustí do svých dlouhých proslovů, v nichž se snaží ospravedlnit Jobovo utrpení, poukazuje odbornice na Starý zákon Ellen Davisová na to, že jejich nejsoucitnějším činem je prostě jen sedět s ním v jeho zármutku a utrpení.

Nejdůležitější na Jóbově mlčení je to, že v něm nezůstává sám. Připojí se k němu tři přátelé – Elifaz, Bildad a Zofar –, kteří se doslechli o Jóbově utrpení a přišli z daleka, aby ho utěšili.

A oni z dálky vzhlédli, ale stěží ho poznali. A pozvedli hlasy a plakali, a každý z nich roztrhl své roucho a sypali si prach na hlavu do vzduchu. A seděli s ním na zemi sedm dní a sedm nocí, aniž by k němu promluvili jediné slovo, neboť viděli, jak veliká je jeho bolest. (Jób 2:12–13)

Těch sedm dní mlčení patří jistě k nejvýznamnějším projevům pastorační péče, jaké kdy byly vykonány. Židovský zvyk „sedět šiva“ (doslova „sedět sedm“, kdy přátelé přicházejí sedět s pozůstalými doma po dobu jednoho týdne) připomíná moudrý soucit přátel v tomto dlouhém okamžiku sdíleného zármutku. Více než dva a půl tisíce let po sepsání knihy Jób je tento jediný čin Jóbových společníků denně napodobován těmi, kdo utěšují, po celém světě. Ticho zachovávané s druhými má zvláštní kvalitu. Je jako jemný závoj, který zachovává odstup, a přesto podivuhodně prohlubuje vzájemné vnímání. Ticho od nás vyžaduje, abychom byli vnímaví k nevyjádřeným potřebám druhých, potřebám, o nichž si možná sami ještě nejsou vědomi. Je to mocný prostředek k posilování vzájemné podpory mezi námi, které si Bůh svěřil jeden druhému v této poušti bolesti a pochybností.

Ten týden sdíleného ticha je pro Joba obdobím přechodu. V něm nachází slova, jimiž může vyjádřit vše, co má na srdci, a přiznat bolest všeho, čím prošel… Ticho umožňuje bolesti proniknout do našeho srdce, „hloubka volá k hloubce“ (Žalm 42,8). Ticho k nám v zármutku přichází jako utěšitel, kterého se bojíme, neboť nás zve hlouběji do nás samých, do temných míst, kde vyvstávají pochybnosti a bolest se stává plně vnímatelnou, kde již nelze popřít ztrátu. Ticho je přítel, který nás vyzývá k uzdravení, když si přejeme pouze útěchu. Uzdravuje nás nejprve tím, že nás činí prázdnějšími, že v našich srdcích vyřezává prostor… Ticho nutí Joba, aby se postavil Bohu. Když Job konečně najde slova, vytrvale požaduje, aby Bůh vstoupil do propasti ztráty a tam se mu zjevil.

Before Job’s friends launch into their lengthy speeches trying to justify Job’s suffering, Old Testament scholar Ellen Davis points out that their most compassionate action is to simply sit with him in his grief and suffering.

The most important thing about Job’s silence is that he does not remain alone in it. He is joined by three friends—Eliphaz, Bildad, and Zophar—who hear of Job’s affliction and come from far off to comfort him.

And they lifted up their eyes from a distance but could hardly recognize him. And they lifted up their voices and wept, and each one tore his robe and they threw dust over their heads into the air. And they sat with him on the ground seven days and seven nights without speaking a word to him, for they saw how great was his pain. (Job 2:12–13)

Those seven days of silence are surely one of the most influential acts of pastoral care ever performed. The Jewish practice of “sitting shiva” (literally “sitting seven,” when friends come to sit with mourners at home over the period of a week) memorializes the friends’ wise compassion in this long moment of shared grief. More than twenty-five hundred years after the book of Job was written, this one act of Job’s companions is imitated on a daily basis by comforters all over the world. Silence kept with others has a special quality. It is like a fine veil, preserving separateness, yet strangely heightening mutual awareness. Silence requires us to be present to the unexpressed needs of others, needs of which they may themselves not yet know. It is a powerful means of fostering mutual encouragement among us, whom God has entrusted to one another in this wilderness of pain and doubt.

That week of shared silence is a period of transition for Job. In it he finds the words to speak his whole mind, to admit the pain of all that he has suffered…. Silence allows pain to penetrate our heart, “deep calling to deep” (Psalm 42:8). Silence comes to us in grief as the comforter of whom we are afraid, for it invites us more deeply into ourselves, into the dark places in which doubts emerge and pain becomes fully perceptible, where loss can no longer be denied. Silence is the friend who challenges us to be healed when we wish simply to be soothed. It heals us first by making us more empty, carving a space within our hearts…. Silence pushes Job to challenge God. When Job finds words at last, he demands steadily that God enter the abyss of loss and be revealed to him there.