Učiním z tebe velký národ, požehnám ti a proslavím tvé jméno, abys byl požehnáním. Požehnám těm, kdo tě požehnají, a toho, kdo tě prokleje, proklnu; a v tobě budou požehnány všechny rodiny země.

—Genesis 12:1–4

Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby každý, kdo v něj věří, nezahynul, ale měl věčný život.

—Jan 3:16

Brian McLaren uvažuje o tom, jak Boží zaslíbení Abrahamovi v Genesis 12:1–4 zmírnilo exkluzivní způsob, jakým jeho evangelikální tradice vykládala Jan 3:16:

Brilantní britský misiolog Lesslie Newbigin řekl, že tato slova [v Genesis 12:1–4] se zabývají největší herezí (nebo nebezpečnou myšlenkou) v historii monoteismu. Mnoho lidí chápe Boží požehnání jako exkluzivní záležitost, řekl Newbigin, jako by Bůh požehnal jedněm a druhé vyloučil.

Ale ne, říká Newbigin. Od samého počátku v příběhu o stvoření v Genesis 1, kdy Bůh žehná celému stvoření – dni i noci, zemi i moři, rostlinám i zvířatům, zvířatům i lidem – jsou Boží požehnání univerzální, protože takový je Bůh a tak Bůh žije: jako přetékající pramen požehnání. Když Bůh povolává Abrahama (tehdy známého jako Abram), nepožehnává Abrama a jeho potomky na úkor ostatních, ale ku prospěchu ostatních.

Boží požehnání nejsou exkluzivní, ale spíše prostředková.

McLaren shrnuje způsob, jakým se často vykládá Jan 3:16, a porovnává jej s biblickým poselstvím o požehnání, které vždy spočívá v lásce k druhým a v jejich požehnání:

Takto se mnoho lidí [naučilo] chápat Jan 3:16. Stačí jen zvednout ruku, souhlasit s výsadami slíbenými těm, kteří jsou vyvoleni, a budete prohlášeni za „znovuzrozeného křesťana“, což znamená, že získáte volnou vstupenku k bezpečí, jistotě a radosti v nebi pro sebe a pouze pro sebe, navždy.

Ale o tom ve skutečnosti není ani Genesis 12, ani Jan 3:16, na rozdíl od velmi rozšířeného přesvědčení. Bůh si vybírá Abrama nikoli kvůli elitním a exkluzivním výsadám pouze pro jeho potomky, ale kvůli hluboké odpovědnosti a službě všem národům světa. Bůh si Abrama nevybral k vyloučení ostatních, ale k prospěchu a požehnání ostatních. Jak řekl Lesslie Newbigin, nemůžete si nárokovat Boží požehnání pro sebe, svou rasu, svou kulturu nebo své náboženství a vynechat ostatní, a přitom „v tobě budou požehnány všechny rodiny země“…

Boží touhou, jak říká Ježíš, není odsoudit všechny ani nikoho, ale spasit všechny. Jinými slovy, božské požehnání není exkluzivní; je prostředníkem. Nejsme požehnáni k vyloučení ostatních; jsme požehnáni, abychom byli požehnáním pro ostatní, aby skrze nás mohli být i ostatní zahrnuti do velkorysého kruhu božského požehnání.

I will make of you a great nation, and I will bless you, and make your name great, so that you will be a blessing. I will bless those who bless you, and the one who curses you I will curse; and in you all the families of the earth shall be blessed.

—Genesis 12:1–4

For God so loved the world that he gave his only Son, so that everyone who believes in him may not perish but may have eternal life.

—John 3:16

Brian McLaren reflects on how God’s promise to Abraham in Genesis 12:1–4 softened the exclusive way his evangelical tradition interpreted John 3:16:

The brilliant British missiologist Lesslie Newbigin said these words [in Genesis 12:1–4] addressed the greatest heresy (or dangerous idea) in the history of monotheism. Many people understand being blessed by God as an exclusive matter, Newbigin said, as if God blesses some to the exclusion of others.

But no, Newbigin says. From the very beginning in the creation story in Genesis 1, when God blesses all creation—both day and night, both land and sea, both plant and animal, both animal and human—God’s blessings have been universal, because that is who God is and how God lives, an overflowing fountain of blessing. When God calls Abraham (then known as Abram), God doesn’t bless Abram and his descendants to the exclusion of others, but for the benefit of others.

God’s blessings are not exclusive, but rather instrumental.

McLaren summarizes the way that John 3:16 has often been taught, and contrasts it with the biblical message of blessing, which is always to love and bless others:

That is the way many people [have been] taught John 3:16. All you have to do is raise your hand, say yes to the privileges promised to those who are chosen, and you will be pronounced as a “born again Christian,” which means you would have a free ticket to safety, security, and enjoyment in heaven for yourself and yourself alone, forever.

But that is not what Genesis 12 or John 3:16 are actually about, contrary to a very popular belief. God chooses Abram, not for elite and exclusive privilege for his descendants alone, but for deep responsibility and service for all the nations of the world. God chooses Abram not to the exclusion of others, but to the benefit and blessing of others. As Lesslie Newbigin said, you can’t claim God’s blessings for yourself, your race, your culture, or your religion, and leave out and “in you all the families of the earth shall be blessed.”…

God’s desire, Jesus says, is not to condemn everyone or anyone, but to save everyone. In other words, divine blessing is not exclusive; it is instrumental. We are not blessed to the exclusion of others; we are blessed to be a blessing to others, so that through us, others can be included in the generous circle of divine blessing.