Autorka Diana Butler Bassová vypráví, že strach provázel učedníky i po vzkříšení:

Pokud si vzpomenete několik týdnů zpět, možná si vzpomenete na čtení na první neděli velikonoční:

Když byl večer toho dne, prvního dne týdne, a dveře domu, kde se učedníci sešli, byly ze strachu před Židy zamčené, přišel Ježíš, postavil se mezi ně a řekl: "Pokoj vám." ... Ježíš jim znovu řekl: "Pokoj vám....". Když to řekl, dýchl na ně..... [Jan 20,19-22].

.... Konec velikonoční doby je zároveň koncem první poloviny křesťanského roku. Cyklus adventu, Vánoc, Zjevení Páně, postní doby a Velikonoc se zaměřuje na Ježíšův příběh - příslib jeho příchodu, jeho narození, světlo, které přináší světu, vážnost jeho poslání, jeho popravu a tajemství jeho zmrtvýchvstání....

A tady je zvláštní věc, které jsem si až do letošního roku nevšiml. Strach je základem první poloviny roku. Nejde jen o to, že učedníci měli po Ježíšově smrti strach. Příběh začal - už v adventu - tím, že anděl řekl Marii: "Neboj se!"...

O šest měsíců později v církevním roce končí Ježíšův příběh slovy: "Pokoj vám zanechávám ... ať se vaše srdce nebojí"....

Jak později napsal autor 1. listu Janova: "V lásce není strach, ale dokonalá láska strach zahání" [1 Jan 4,18]. Myslím, že právě to je smyslem Ježíšova života, příběhu, který sledujeme v první polovině křesťanského roku, jehož vyvrcholením je velikonoční období:

Dokonalá láska vyhání strach.

Butler Bass uznává, že strach je biologickou reakcí a univerzální zkušeností, ale že Ježíšovo ujištění je také pravdivé:

"Ježíš jim znovu řekl: 'Pokoj vám....'. Když to řekl, dýchl na ně..."

"Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám."

Dveře se otevírají směrem k lásce - lásce k Bohu, lásce k bližnímu.

Nedokážu to vysvětlit. Vím jen, že je to správné. A cítím to. Když mám strach, dýchám. Můj dech. Posvátný dech. Duchovní dech. Nádech, výdech, vdech, výdech, vdech, výdech života. Mé srdce se zpomaluje a otevírá, dělá místo druhému, dává prostor lásce. Dovnitř, ven, dovnitř, ven. Vdechujte mír. Vdechujte lásku.

Mír, láska. Mír, láska.

Strach polevuje.

Dokonalá láska zahání strach.

Myslím na první slova Písma, jak "na počátku" nebylo nic než chaos. Pak se Bůh nadechl. Chaos se tímto dechem proměnil ve svět krásy a výživy.

Velikonoce začaly ve zmatku a hrůze za zamčenými dveřmi. Nyní dochází ke klidnému závěru v dechu ... příslibu a možnosti nového stvoření. Mír, láska.

Možná právě to je myšleno vzkříšením. Vzkříšení z mrtvé tíhy strachu k lásce.

Author Diana Butler Bass recounts how fear continued to accompany the disciples well after the resurrection:

If you remember back several weeks, you might recall the reading for the first Sunday of Easter:

When it was evening on that day, the first day of the week, and the doors of the house where the disciples had met were locked for fear of the Jews, Jesus came and stood among them and said, “Peace be with you.”… Jesus said to them again, “Peace be with you….” When he had said this, he breathed on them…. [John 20:19–22].

…. The end of the Easter season is also the end of the first half of the Christian year. The cycle of Advent, Christmas, Epiphany, Lent, and Easter focus on the story of Jesus—the promise of his coming, his birth, the light he brings to the world, the seriousness of his mission, his execution, and the mystery of his resurrection….

And here’s the odd thing, something I never really noticed until this year. Fear is foundational to the first half of the year. It isn’t just that the disciples were afraid after Jesus died. The story began—way back in Advent—with the angel telling Mary, “Fear not!”…

Six months later in the church year, Jesus’ story ends with “Peace I leave with you … do not let your hearts be afraid”.…

As the author of 1 John later wrote, “There is no fear in love, but perfect love casts out fear” [1 John 4:18]. I think that is the point of Jesus’ life, the story we retrace in the first half of the Christian year, the culmination of which is the Easter season: Perfect love casts out fear.

Butler Bass acknowledges that fear is a biological response and universal experience, but that Jesus’s assurance is also true:

“Jesus said to them again, ‘Peace be with you….’ When he had said this, he breathed on them…”

“Peace I leave with you; my peace I give to you.”

The door opens toward love—the love of God, the love of neighbor.

I can’t explain it. All I know is that it is right. And I feel it. When I’m scared, I breathe. My breath. Sacred breath. Spirit breath. The in, out, in, out, in, out of life. My heart slows and opens, making room for the other, giving space to love. In, out, in, out. Breathe in peace. Breathe out love.

Peace, love. Peace, love.

Fear abates.

Perfect love casts out fear.

I think of the first words of scripture, how “in the beginning” there was nothing but chaos. Then, God breathed. Chaos was transformed by that breath into a world of beauty and sustenance.

Easter began in confusion and terror behind a locked door. Now, it comes to a quiet conclusion in the breathing … the promise and possibility of new creation. Peace, love.

Perhaps that’s what is meant by resurrection. Being raised from the deadened weight of fear to love.