Palmová neděle

Otec Richard Rohr identifikuje lidský pud řešit problémy obviňováním druhých:

Lidský klam se zdá být následující: Myslíme si, že problémem je vždy někdo jiný, ne my sami. Máme tendenci exportovat svou nenávist a zlo jinam. Ve skutečnosti je tento problém tak ústředním problémem lidské přirozenosti a lidských dějin, že jeho překonání je jádrem všech duchovních nauk. Zralá spiritualita se snaží držet naše vlastní nohy u ohně - říká, stejně jako to udělal prorok Nátan, když usvědčil krále Davida: "Ty jsi ten pravý!". (2 Samuelova 12,7).

Lidská přirozenost si vždy chce buď hrát na oběť, nebo oběti vytvářet - a obojí za účelem ovládání. Ve skutečnosti to druhé vyplývá z toho prvního. Jakmile se začneme litovat, brzy si najdeme někoho jiného, koho budeme obviňovat, obviňovat nebo napadat - a to beztrestně! Rychle se tak usadí prach a zbavíme se okamžitého studu, viny nebo úzkosti. Jinými slovy, funguje to - alespoň na chvíli. Pro neproměněné lidi tedy neexistuje důvod, proč si přestat vytvářet oběti nebo si na ně hrát.

Pokud si přečteme dnešní zprávy, vidíme, že se tento vzorec nezměnil. Nenávist, strach nebo snižování někoho jiného nás z nějakého důvodu drží pohromadě. Vytváření potřebných obětí je v našem hardwiringu. Filozof René Girard nazval tento "mechanismus obětního beránka" ústředním vzorcem pro vytváření a udržování kultur na celém světě od počátku. [1]

Pro nás věřící je těžké to slyšet, ale nejtrvalejším násilím v dějinách lidstva bylo posvátné násilí, přesněji řečeno sakralizované násilí. Lidé našli nejúčinnější způsob, jak legitimizovat svůj instinkt ke strachu a nenávisti. Představujeme si, že se bojíme a nenávidíme ve jménu něčeho svatého a vznešeného, jako je Bůh, náboženství, pravda, morálka, naše děti nebo láska k vlasti. To nás zbavuje pocitu viny. V důsledku toho si o sobě dokonce můžeme myslet, že představujeme morální vrchol nebo že jsme zodpovědní a rozvážní. Většinu lidí nikdy nenapadne, že se mohou stát tím, čeho se bojí a co nenávidí. Je to dobře střežené tajemství. Bez moudrosti ospravedlňujeme násilné a dokonce nemorální činy v zájmu něčeho čestného, jako je "ochrana dětí". [2]

Pokud nelze obětní beránky vědomě vidět a pojmenovat prostřednictvím konkrétních rituálů, vlastněných chyb, práce se stíny nebo pokání, zůstane tento vzorec obvykle nevědomý a nezpochybněný. Písmo svaté takovou nevědomou nenávist a zabíjení právem nazývá "hříchem". Ježíš přišel právě proto, aby nám "vzal" (Jan 1,29) schopnost se ho dopouštět - tím, že odhalí lež, aby ji všichni viděli. Ježíš se postavil jako zcela nevinný, který byl odsouzen nejvyššími autoritami církve i státu (Jeruzaléma a Říma), což je čin, který by měl vzbudit zdravé podezření, jak moc se mohou mýlit i nejvyšší autority. "On ukáže světu, jak se mýlil, pokud jde o hřích, o to, kdo byl skutečně v právu, a o pravý soud" (Jan 16,8). [3]

Palm Sunday

Father Richard Rohr identifies the human impulse to solve problems by blaming others:

The human delusion seems to be this: We think someone else is always the problem, not ourselves. We tend to export our hate and evil elsewhere. In fact, this problem is so central to human nature and human history that its overcoming is at the heart of all spiritual teachings. Mature spirituality tries to keep our own feet to the fire—saying, just as the prophet Nathan did in convicting King David, “You are the one!” (2 Samuel 12:7).

Human nature always wants either to play the victim or to create victims—and both for the purposes of control. In fact, the second follows from the first. Once we start feeling sorry for ourselves, we will soon find someone else to blame, accuse, or attack—and with impunity! It settles the dust quickly, and it takes away any immediate shame, guilt, or anxiety. In other words, it works—at least for a while. So, for untransformed people, there is no reason to stop creating victims or playing the victim.

If we read today’s news, we see the pattern has not changed. Hating, fearing, or diminishing someone else holds us together, for some reason. The creating of necessary victims is in our hardwiring. Philosopher René Girard called this “scapegoat mechanism” the central pattern for the creation and maintenance of cultures worldwide since the beginning. [1]

It’s hard for us religious people to hear, but the most persistent violence in human history has been sacred violence, or more accurately, sacralized violence. Human beings have found a most effective way to legitimate their instinct toward fear and hatred. We imagine we are fearing and hating on behalf of something holy and noble like God, religion, truth, morality, our children, or love of country. It takes away our guilt. As a result, we can even think of ourselves as representing the moral high ground or as being responsible and prudent. It never occurs to most people that they can become what they fear and hate. It’s a well-kept secret. Without wisdom, we justify violent and even immoral actions for the sake of something honorable like “protecting the children.” [2]

Unless scapegoating can be consciously seen and named through concrete rituals, owned mistakes, shadow work, or repentance, the pattern will usually remain unconscious and unchallenged. The Scriptures rightly call such ignorant hatred and killing “sin.” Jesus came precisely to “take away” (John 1:29) our capacity to commit it—by exposing the lie for all to see. Jesus stood as the fully innocent one who was condemned by the highest authorities of both church and state (Jerusalem and Rome), an act that should create healthy suspicion about how wrong even the highest powers can be. “He will show the world how wrong it was about sin, about who was really in the right, and about true judgment” (John 16:8). [3]