Otec Richard Rohr popisuje, jak příroda odráží a zjevuje moudrost a přítomnost Boha:  

Na dvorku našeho Centra pro akci a kontemplaci v Albuquerque rozprostírá mohutný 150 let starý topol Rio Grande své zkřehlé větve nad trávníkem. Jeden arborista nám kdysi řekl, že strom má možná mutaci, která způsobuje, že se jeho obrovské kmeny tak oklikou stáčejí a kroutí. Člověk se diví, jak může stát tak pevně, přesto je tento topol snadno nejkrásnějším uměleckým dílem, které v centru máme, a jeho asymetrická krása z něj dělá dokonalou ukázku pro jedno z hlavních poselství naší organizace: Božská dokonalost je právě schopnost zahrnout to, co se zdá být nedokonalé. Ještě než vejdeme dovnitř, abychom se modlili, pracovali nebo učili teologii, její obří přítomnost už nad námi pronesla tiché kázání.  

Zažili jste někdy podobné setkání v přírodě? Možná k němu pro vás došlo u jezera nebo na břehu moře, na túře v horách, v zahradě při poslechu smuteční holubice, dokonce i na rušném rohu ulice. Jsem přesvědčen, že když je taková vrozená teologie přijata, téměř bez námahy nás rozvíjí, rozšiřuje a osvěcuje. Všechny ostatní řeči o Bohu se ve srovnání s tím zdají být umělé a opojné.  

Domorodá náboženství to do značné míry chápou, stejně jako Písmo (viz Žalmy 98, 104, 148 nebo Daniel 3,57-82 [1]). V Jóbovi 12,7-10 a ve většině Jóbových veršů 38-39 JHVH chválí cizí zvířata a živly za jejich přirozeně dostupnou moudrost - "rozbouřené moře", "divoký osel", "pštrosí křídlo" - a připomíná lidem, že jsme součástí mnohem většího ekosystému, který nabízí poučení ve všech směrech.   

Bůh není vázán lidskou domněnkou, že jsme středem všeho, a stvoření vlastně nevyžadovalo ani nepotřebovalo, aby mu Ježíš (nebo my, když na to přijde) propůjčil další posvátnost. Od prvního okamžiku velkého třesku příroda zjevovala slávu a dobrotu Boží přítomnosti. Ježíš přišel, aby žil uprostřed ní a těšil se ze života ve všech jeho přirozených variacích, a byl tak naším vzorem a příkladem. Ježíš je dar, který ctil dar, dalo by se říci.  

Podivné je, že mnoho křesťanů dnes omezuje Boží prozřetelnostní péči na člověka, a to jen velmi málo. Jak se lišíme od Ježíše, který rozšířil Boží štědrost na vrabce, lilie, havrany, osly, polní trávu (Lk 12,24.27-28). Žádný lakomý Bůh tu není! Ale jaká lakomost na naší straně způsobila, že jsme Boží zájem - dokonce věčný zájem - omezili jen na sebe? Pokud si Bůh vybírá a rozdává péči, my jsme stále nejistí a nejsme si jisti, zda patříme mezi šťastné příjemce. Jakmile si však uvědomíme  velkorysou, tvůrčí Přítomnost, která existuje ve všech věcech už z jejich podstaty, můžeme uctívat Ducha přebývajícího v nás jako vnitřní zdroj veškeré důstojnosti a důstojnosti. Důstojnost se nedává domněle hodným; zakládá vrozenou důstojnost věcí v jejich samotné podstatě a existenci.  

Father Richard Rohr describes how nature reflects and reveals the wisdom and presence of the Divine:  

In the backyard of our Center for Action and Contemplation in Albuquerque, a massive 150-year-old Rio Grande cottonwood tree spreads its gnarled limbs over the lawn. An arborist once told us that the tree might have a mutation that causes the huge trunks to make such circuitous turns and twists. One wonders how it stands so firmly, yet the cottonwood is easily the finest work of art that we have at the Center, and its asymmetrical beauty makes it a perfect specimen for one of our organization’s core messages: Divine perfection is precisely the ability to include what seems like imperfection. Before we come inside to pray, work, or teach any theology, its giant presence has already spoken a silent sermon over us.  

Have you ever had an encounter like this in nature? Perhaps for you, it occurred at a lake or by the seashore, hiking in the mountains, in a garden listening to a mourning dove, even at a busy street corner. I am convinced that when received, such innate theology grows us, expands us, and enlightens us almost effortlessly. All other God talk seems artificial and heady in comparison.  

Indigenous religions largely understand this, as do the Scriptures (see Psalms 98, 104, 148, or Daniel 3:57–82 [1]). In Job 12:7–10, and most of Job 38–39, YHWH praises strange animals and elements for their inherently available wisdom—the “pent up sea,” the “wild ass,” the “ostrich’s wing”—reminding humans that we’re part of a much greater ecosystem, which offers lessons in all directions.   

God is not bound by the human presumption that we are the center of everything, and creation did not actually demand or need Jesus (or us, for that matter) to confer additional sacredness upon it. From the first moment of the Big Bang, nature was revealing the glory and goodness of the Divine Presence. Jesus came to live in its midst, and enjoy life in all its natural variations, and thus be our model and exemplar. Jesus is the gift that honored the gift, we might say.  

Strangely, many Christians today limit God’s provident care to humans, and very few of them at that. How different we are from Jesus, who extended the divine generosity to sparrows, lilies, ravens, donkeys, the grasses of the fields (Luke 12:24, 27–28). No stingy God here! But what stinginess on our side made us limit God’s concern—even eternal concern—to just ourselves? If God chooses and doles out care, we are always insecure and unsure whether we’re among the lucky recipients. Yet once we become  aware of the generous, creative Presence that exists in all things by their very nature, we can honor the Indwelling Spirit as the inner Source of all dignity and worthiness. Dignity is not doled out to the supposedly worthy; it grounds the inherent worthiness of things in their very nature and existence.