Richard Rohr si uvědomuje smysl, který má falešné nebo egové já, a zároveň nás vybízí, abychom se s ním příliš neztotožňovali.

Naše falešné já není naše špatné já, naše přirozeně klamné já, já, které se Bohu nelíbí nebo které by se nám nemělo líbit. Ve skutečnosti je naše falešné já v rámci svých možností docela dobré a nezbytné. Jenomže jeho možnosti nejsou dostatečné a často se vydává za skutečné já a nahrazuje ho. To je jeho jediný problém, a proto ho nazýváme „falešným“. Různá falešná já (dočasné převleky) jsou nezbytná, aby nás všechny uvedla na cestu, ale jejich omezení se projeví, když s námi zůstávají příliš dlouho. Pokud člověk neustále roste, jeho různá falešná já obvykle zanikají, když jsou vystavena silnějšímu světlu.

Naše falešné já, které bychom také mohli nazvat naším malým nebo odděleným já, je naší odrazovou deskou: náš tělesný obraz, naše práce, naše vzdělání, naše oblečení, naše peníze, náš úspěch a tak dále. To jsou funkční atributy ega, které všichni používáme, abychom zvládli běžný den. Jsou však z velké části projekcemi našeho obrazu sebe sama a naší připoutanosti k němu.

Když jsme schopni překročit hranice svého falešného já – k čemuž jsme v průběhu života vyzýváni – budeme mít pocit, jako bychom o nic nepřišli. Ačkoli toto „překročení“ téměř vždy s sebou nese určité utrpení, nakonec to přináší pocit svobody a osvobození. Když jsme spojeni s Celkem, snižuje se naše potřeba chránit nebo bránit pouhé části. Už nemusíme srovnávat a soutěžit. Nyní jsme spojeni s něčím nevyčerpatelným.

Nepustit své falešné já ve správný čas a správným způsobem znamená právě to, že jsme uvízli, uvězněni a závislí na svém já. (Tradičním slovem pro to byl hřích, výsledek oddělení od Celku.) Objevování pravého já není jen otázkou chronologického věku. Někteří duchovně předčasně vyspělí mladí lidé prohlédnou falešné já poměrně brzy, zatímco někteří staří muži a staré ženy ho stále ještě oblékají do různých kostýmů. Pokud na konci našeho života máme pouze své oddělené nebo falešné já, nebude toho moc, co by se dalo zvěčnit. Tyto masky jsou pomíjivé a nestálé, užitečné pro náš vývoj, ale také z velké části vytvořené mentálním egem. Falešné já je to, co se mění, pomíjí a umírá, když zemřeme. Pouze naše pravé já žije navždy.

Než se setkáme se svým pravým já, je naše falešné já tím, kým si myslíme, že jsme. Naše myšlení to však nečiní pravdivým. Falešné já je především společenský konstrukt, který nám má pomoci nastoupit na životní cestu. Je to soubor dohod uzavřených v dětství s našimi rodiči, rodinou, sousedy, školními kamarády, partnerem či manželem a náboženstvím. Ježíš by to možná nazval „starým měchem“, o kterém poukazuje, že nemůže pojmout žádné nové víno (Marek 2:22).

Richard Rohr appreciates the purpose the false or egoic self serves, while encouraging us not over-identify with it.

Our false self is not our bad self, our inherently deceitful self, the self that God does not like or we should not like. Actually, our false self is quite good and necessary as far as it goes. It just does not go far enough, and it often poses and substitutes for the real thing. That is its only problem, and that is why we call it “false.” Various false selves (temporary costumes) are necessary to get us all started, but they show their limitations when they stay around too long. If a person keeps growing, their various false selves usually die in exposure to greater light.

Our false self, which we might also call our small or separate self, is our launching pad: our body image, our job, our education, our clothes, our money, our success, and so on. These are the functional trappings of ego that we all use to get us through an ordinary day. However, they are largely projections of our self-image and our attachment to it.

When we are able to move beyond our false self—as we are invited to do over the course of our lives—it will feel precisely as if we have lost nothing. While this “moving beyond” almost always entails some suffering, it ultimately feels like freedom and liberation. When we are connected to the Whole, it lessens our need to protect or defend the mere parts. We no longer need to compare and compete. We are now connected to something inexhaustible.

To not let go of our false self at the right time and in the right way is precisely what it means to be stuck, trapped, and addicted to our self. (The traditional word for that was sin, the result of being separate from the Whole.) Discovering the true self is not just a matter of chronological age. Some spiritually precocious young people see through the false self rather early, while some old men and old women are still dressing it up. If all we have at the end of our life is our separate or false self, there will not be much to eternalize. These costumes are transitory and impermanent, useful to us in our development, but also largely created by the mental ego. The false self is what changes, passes, and dies when we die. Only our true self lives forever.

Before we have encountered our true self, our false self is who we think we are. But our thinking does not make it true. The false self is primarily a social construct to get us started on life’s journey. It is a set of agreements made during childhood with our parents, family, neighbors, school friends, partner or spouse, and religion. Jesus might call it an “old wineskin,” which he points out cannot hold any new wine (Mark 2:22).