Teoložka Stephanie Paulsellová se zamýšlí nad tím, jak nám modlitba s Písní písní může pomoci objevit "dobrou zprávu":

Co bychom našli, kdybychom se obrátili k této básni a naslouchali Božímu hlasu, jako to udělali nesčetní čtenáři před námi? Co bychom slyšeli, kdybychom - jak už dávno nabádal Origenes - učinili slova Písně písní svými vlastními?

Jednou z věcí, kterou najdeme, když se s Písní modlíme, jsou dobré zprávy: dobré zprávy o slávě lidského těla, radosti ze vzájemnosti v lásce, vnímavosti světa, který je opatrován a milován, a touze poznávat a být poznáván. To jsou vlastní obavy Písně, vlastní starosti Písně. Vnášení Písně do naší modlitby přináší do naší modlitby také naše těla, naše vztahy, zemi a naše touhy. Právě sem tyto obavy patří: na průsečík našeho a Božího života, na místo, kde se obracíme k Bohu se vším, co jsme. [1]

Paulsell nás vybízí, abychom se při četbě Písně písní zdrželi:

Píseň nám nabízí způsob čtení, který je zároveň způsobem přijímání světa, způsobem, který vede k modlitbě. Tím, že nás zve do dialogu dvou milenců, nás vybízí, abychom četli tak, jak oni milují - setrvávali v přítomnosti milovaného, obdivovali jeho krásu a milost a obdivovali jak to, co lze vidět, poznat a o čem lze mluvit, tak to, co je mimo náš zrak, mimo naši schopnost poznat nebo popsat. Ve světě poznamenaném rychlostí a zahlceném informacemi nám Píseň nabízí prostor pod borovicovými větvemi a cedrovými větvemi k pomalému, obdivnému, meditativnímu čtení....

Píseň na nás nespěchá.... Spíše nás vyzývá, abychom četli a znovu četli a znovu četli, naslouchali nečekaným rezonancím a nechali nahromadit více významů. Je to hodovní síň, zahrada, vinice, pole: místo, které je třeba prozkoumat v každém ročním období, místo, které odhaluje něco nového pokaždé, když jím procházíme....

Píseň písní, ukrytá jako klenot v srdci Bible, čeká, až se jí znovu chopíme a vstoupíme tak spolu s dalšími věrnými lidmi do písně, která nikdy nekončí. [2]

Paulsell nás zve k setkání s Písní písní jako s úvodem k modlitbě a životu:

Přemýšlejte a modlete se s Písní o životě těla, o našem vzájemném životě, o našem životě ve stvoření a o našem životě s Bohem. Je to koneckonců jen jeden život.... Jeden život, který se otevírá do hlubin, jež jsou duchovní, erotické, soucitné a na určité úrovni ne zcela poznatelné. Jeden život, kterého se dotkl a požehnal polibek, o němž se po staletí zpívá jazykem, který je nevýslovně krásný. [3]

The theologian Stephanie Paulsell considers how praying with the Song of Songs can help us discover “good news”:

What would we find if we turned to this poem listening for God’s voice, as countless readers before us have done? What would we hear if, as Origen long ago urged, we made the words of the Song our own?

One thing we find when we pray with the Song is good news: good news about the glory of the human body, the joy of mutuality in love, the responsiveness of a world that is cherished and loved, and the longing to know and to be known. These are the Song’s own concerns, the Song’s own preoccupations. Bringing the Song into our prayer brings our bodies, our relationships, the earth, and our longings into our prayer as well. This is precisely where these concerns belong: at the intersection of our life and God’s life, at the place where we turn toward God with all we are. [1]

Paulsell encourages us to linger in our reading with the Song of Songs:

The Song offers us a way of reading that is also a way of receiving the world, a way that leads to prayer. By inviting us into the dialogue of the two lovers, we are encouraged to read as they love—lingering in the presence of the beloved, admiring the beloved’s beauty and grace, and adoring both what can be seen and known and spoken of, and what is beyond our sight, beyond our ability to know or describe. In a world marked by speed and overwhelmed by information, the Song offers us a space beneath the pine branches and cedar boughs to read slowly, admiringly, meditatively….

The Song does not rush us…. Rather, it invites us to read and reread and read again, listening for unexpected resonances, allowing multiple meanings to accumulate. It is a banqueting house, a garden, a vineyard, a field: a place to be explored in every season, a place that discloses something new each time we move through it….

Hidden like a jewel at the heart of the Bible, the Song of Songs waits for us to take it up again and so enter with other faithful people in a song that never ends. [2]

Paulsell invites us to encounter the Song of Songs as an opening to prayer and life:

Think and pray with the Song about the life of the body, our life with one another, our life in creation, and our life with God. It is just one life, after all.... One life that opens onto depths that are spiritual, erotic, compassionate, and, on some level, not entirely knowable. One life touched and blessed by the kiss that has been sung about over centuries in language unutterably beautiful. [3]