Richard Rohr popisuje, jak může umění sloužit jako brána k mystickému prožitku a hlubšímu poznání:

Musí existovat způsob, jak být zároveň tady i v hloubce tohoto „tady“. Ježíš je tím „tady“, Kristus je hloubkou tohoto „tady“. To je podle mého názoru podstata vtělení a dar kontemplace. Musíme se naučit milovat a těšit se z věcí takových, jaké jsou, v jejich hloubce, v jejich duši a v jejich plnosti. Kontemplace je „druhý pohled“, skrze který vidíme něco v jeho konkrétnosti, a přesto také v mnohem širším kontextu. Poznáme ji podle radosti, kterou nám přináší.

Dvě umělecká díla mi poskytla tento vhled do vtělení a kontemplace. První z nich se jmenuje „Kristovo nanebevstoupení“ od Hanse von Kulmbacha (cca 1480–1522). Zobrazuje dvě lidské nohy Ježíše na samém vrcholu velkého obrazu Nanebevstoupení. Většinu plátna zabírají apoštolové, jejichž pohled směřuje k Kristu, zatímco jeho nohy mizí z horního okraje obrazu, pravděpodobně do duchovních sfér. Tento obraz na mě měl úžasný účinek. I já jsem se přistihl, jak se dívám za hranice obrazu směrem ke stropu uměleckého muzea. Byl to mystický okamžik – okamžik, který mě zároveň přenesl za hranice obrazu a zároveň přímo zpět do místnosti, kde jsem stál.

Druhým uměleckým dílem je malá bronzová socha svatého Františka, která se nachází v horní bazilice v italském Assisi. Socha, jejíž autor zůstává neznámý, zachycuje Františka, jak s úctou a údivem hledí dolů do hlíny, což je poměrně neobvyklé a téměř šokující. Duch Svatý, který je téměř vždy zobrazován jako sestupující shora, je zde znázorněn jako přicházející zdola – dokonce do té míry, že je skryt v hlíně! Bůh je skryt v prachu a blátě, místo aby sestupoval z oblaků. Jedná se o zásadní záměnu míst. Jakmile si uvědomíme, že zázrak „Slova, které se stalo tělem“ se stal samotnou podstatou vesmíru, nemůžeme jinak než být šťastní a svatí. To, co potřebujeme především, je právě tady!

Obě tato umělecká díla spojují tyto dva světy, avšak z různých úhlů pohledu. V obou obrazech je to však Božství, které přebírá iniciativu při výměně míst. Možná mají umělci k tomuto Tajemství snazší přístup než mnozí teologové. Pochybuji, že dokážeme v našich bližních spatřit obraz Boží (imago Dei), pokud jej nejprve nedokážeme vidět v základní podobě v kamenech, v rostlinách a květinách, v podivných malých zvířátkách, v chlebu a víně a především v nás samých. Tato duchovní cesta je celkovým naladěním celého těla. Nakonec jde opravdu o všechno nebo nic, tady a pak všude.

Richard Rohr describes how art can serve as a gateway to mystical experience and deeper knowing:

There must be a way to be both here and in the depth of here. Jesus is the here, Christ is the depth of here. This, in my mind, is the essence of incarnation, and the gift of contemplation. We must learn to love and enjoy things as they are, in their depth, in their soul, and in their fullness. Contemplation is the “second gaze” through which we see something in its particularity and yet also in a much larger frame. We know it by the joy it gives.

Two pieces of art have given me this incarnational and contemplative insight. The first is called The Ascension of Christ by Hans von Kulmbach (circa 1480–1522). It portrays the two human feet of Jesus at the very top of a large painting of the Ascension. Most of the canvas is taken up by the apostles, who are drawn up with Christ through their eyes, as his feet move off the top of the painting, presumably into the spiritual realms. The image had a wonderful effect on me. I too found myself looking beyond the painting toward the ceiling of the art museum. It was a mystical moment—one that simultaneously took me beyond the painting and right back into the room where I was standing.

The second piece of art is a small bronze statue of Saint Francis, located in the upper basilica of Assisi, Italy. Created by a sculptor whose name is hidden, the statue shows Francis gazing down into the dirt with awe and wonder, which is quite unusual and almost shocking. The Holy Spirit, who is almost always pictured as descending from above, is pictured here as coming from below—even to the point of being hidden in the dirt! God is hidden in the dirt and mud instead of descending from the clouds. This is a major transposition of place. Once we know that the miracle of “Word made flesh” has become the very nature of the universe, we cannot help but be both happy and holy. What we first of all need is here!

Both these pieces of art put the two worlds together, but from different perspectives. Yet in both images, it is the Divine that takes the lead in changing places. Maybe artists have easier access to this Mystery than many theologians. I doubt if we can see the image of God (imago Dei) in our fellow humans if we cannot first see it in rudimentary form in stones, in plants and flowers, in strange little animals, in bread and wine, and most especially in ourselves. It is a full-body tune-up, this spiritual journey. It really ends up being all or nothing, here and then everywhere.