Feministická teoložka Rebecca Button Pritchardová popisuje, jak Duch doprovází naše vtělení:

Po hodinách bolestivého porodu, hlubokého a rychlého dýchání vzniká tělo z těla. Bolest a naděje, úleva a úzkost se divoce točí dohromady, když drobné tělíčko, zkrvavené, voskované, nasává vzduch do plic a funí. Slzy bolesti a radosti tečou společně. Pupeční šňůra je přestřižena, dítě se stává živou, dýchající duší. Dospělí, kteří už mnoho let dýchají sami, jsou vyčerpaní, potěšení, uleví se jim.

Vzdech, nádech, vdech, výdech, to jsou důkazy, že začal nový život. Nové zrození je potvrzeno výkřikem, zvukem vzduchu pohybujícího se po hlasivkách. Právě tak začala ztělesněná existence pro jednoho z nás, pro nás všechny. Dech života, oživující duch, se pohybuje soustavami těl stvořených k obrazu a podobě Boží. Nový život se nadechuje z Boží milosti a jeho živobytí a láska závisí na milosti rodičů.

Plíce, hrtan a rty nám dávají moc mluvit, křičet, zpívat, pojmenovávat, chválit, modlit se..... "Ať vše, co dýchá, chválí Hospodina," zpívá žalmista (150,6). Příval Božího Ducha, mocný a tvořivý, vane i přes větrné trubky, tvoří slova, jazyk, řeč. Najít hlas, promluvit, být slyšen do řeči, to dává našemu životu smysl a hodnotu, umožňuje nám dávat věcem smysl, včetně našeho života jako tvora vztahujícího se k Bohu, ke stvoření, k druhým, k sobě samému. Právě tak je zvuk Božího Ducha, mocný vítr Letnic, zvukem lidské řeči, zvukem toho, že je člověk slyšen a pochopen. [1]

Poznání toho, jak Duch žije, pohybuje se a dýchá v našem těle, nám umožňuje žít celým srdcem a odvážnou vírou:

Pravou spiritualitu, vtělenou spiritualitu, lze popsat jako celistvost, jako integraci těla a ducha, nefeš a basar, srdce a duše. Právě s touto celistvostí slyšíme Boží hlas a následujeme ho; právě celistvostí nacházíme slova, kterými můžeme volat k Bohu, zpívat chválu, pronášet prorocké slovo, slovo útěchy, vyprávět své příběhy a dávat smysl všem svým vztahům.

Celosrdcová spiritualita ve svobodě Ducha nám dodává odvahu, odvahu vydávat svědectví o Boží milosti navzdory všem překážkám, odvahu mluvit navzdory snahám nás umlčet, odvahu jednat autenticky a způsobem, který povzbuzuje a posiluje slabé a zranitelné. Duch nám dává moudrost, abychom dokázali rozeznat pravdivé momenty, vnést do výkladu minulosti i přítomnosti podezření i důvěru. [2]

Feminist theologian Rebecca Button Pritchard describes how the Spirit accompanies our embodiment:

After hours of painful labor, of breathing deeply and quickly, a body comes from a body. Pain and hope, relief and anxiety spin together wildly as the tiny body, bloody, waxen, draws air into lungs and bellows. Tears of pain and joy flow together. The cord is cut; the child becomes a living, breathing soul. The grown-ups, who’ve been breathing on their own for many years now, are exhausted, delighted, relieved.

Inspiration, respiration, inhalation, exhalation, these are the evidence that a new life has begun. New birth is confirmed with a cry, the sound of air moving across vocal chords. Just so, embodied existence has begun for one of us, for all of us. The breath of life, the animating spirit, moves through the systems of bodies created in the image and likeness of God. New life breathes by the grace of God and depends on the grace of parents for sustenance and love.

Lungs, larynx, and lips give us the power to speak, to cry, to sing, to name, to praise, to pray.... “Let everything that breathes, praise the Lord,” sang the psalmist (150:6). The rush of God’s Spirit, mighty and creative, blows also across windpipes, forming words, language, speech. Finding a voice, speaking up, being heard into speech, these give our lives meaning and value, enabling us to make sense of things, including our lives as creatures related to God, to creation, to others, to self. Just so, the sound of God’s Spirit, the mighty wind of Pentecost, is the sound of human language, of being heard and understood. [1]

Recognizing how the Spirit lives, moves, and breathes in our bodies allows us to live a wholehearted, courageous faith:

True spirituality, embodied spirituality, may be described as wholeheartedness, as the integration of body and spirit, of nephesh and basar, of heart and soul. It is with this wholeheartedness that we hear and follow God’s voice; it is wholeheartedly that we find the words to cry out to God, to sing praise, to speak a prophetic word, a comforting word, to tell our stories, and to make sense of all our relationships.

Wholehearted spirituality in the freedom of the Spirit gives us courage, courage to bear witness to God’s grace against all odds, courage to speak despite efforts to silence us, courage to act authentically and in ways that encourage and empower the weak and the vulnerable. The Spirit gives us the wisdom to discern truthful moments, to bring both suspicion and trust to the interpretation of both past and present. [2]