Otec Richard vypráví, jak se seznámil s dílem Thomase Mertona (1915–1968):

Thomas Merton je pro mě hlavním učitelem a inspirací už od doby, kdy jsem jako teenager četl jeho knihu Znamení Jonáše. Byl jedním z nejvlivnějších amerických katolíků dvacátého století. Právě Merton v 50. a 60. letech znovu zavedl do západní církve křesťanskou kontemplativní tradici. Díky kontemplativnímu životu v něm rostla láska k Bohu, ke všem Božím dětem i ke stvoření – a to natolik, že se zavázal dělat vše, co bylo v jeho silách, pro společné dobro. Uprostřed společenských otřesů 60. let mu nestačilo pouze se modlit. Věnoval se také činu – psaní, výuce a spolupráci s ostatními –, ačkoli nikdy neztratil svou hlubokou touhu po samotě a kontemplaci. [1]

Když se Merton začal vážně vypořádávat s nespravedlnostmi sužujícími Spojené státy a svět, vydal knihu Seeds of Destruction (Semena zkázy), která vybízí křesťany k zamyšlení nad jejich morální odpovědností zaujmout stanovisko k otázkám, jako jsou rasismus, válka a chudoba. Jeho slova promlouvají i k naší době. Merton píše:

Kontemplativní život není a nemůže být pouhým únikem, čistým popřením, otočením se zády ke světu s jeho utrpením, krizemi, zmatky a omyly…

Zastávám názor, že kontemplativní život křesťana není životem v abstrakci, v odloučení, jehož cílem je soustředit se na ideální podstaty… Svoboda křesťanského kontemplativce je… svobodou vyjít ven a setkat se s Bohem v neproniknutelném tajemství [Boží] vůle tady a teď, v tomto přesném okamžiku, kdy [Bůh] žádá [lidstvo] o spolupráci při utváření běhu dějin podle požadavků božské pravdy, milosrdenství a věrnosti.

Mnišský útěk ze světa [nebo z toho, co otec Richard nazývá „systémem“] do pouště není pouhým odmítnutím cokoli vědět o světě, ale úplným zavržením všech měřítek úsudku, která implikují připoutanost k historii klamu, egoismu a hříchu … definitivní odmítnutí podílet se na těch činnostech, které nepřinášejí žádný jiný plod než prodloužení vlády nepravdy, chamtivosti, krutosti a arogance….

Proto se mi v tomto historickém okamžiku jeví jako vážná povinnost svědomí zaujmout postoje, které jsou … v zásadním vztahu k závazkům, které jsem na sebe vzal, když jsem složil mnišské sliby. Slib chudoby se mi jeví jako iluzorní, pokud se nějakým způsobem neztotožním s věcí lidí, jimž jsou upírána práva a kteří jsou z větší části nuceni žít v naprosté bídě. Slib poslušnosti se mi jeví jako absurdní, pokud neznamená hlubokou péči o nejzákladnější ze všech projevů Boží vůle: lásku k [Boží] pravdě a k našemu bližnímu. [2]

Father Richard recounts how he came to know the work of Thomas Merton (1915–1968):

Thomas Merton has been a primary teacher and inspiration to me ever since I read his book The Sign of Jonas as a teenager. He was one of the most influential American Catholics of the twentieth century. It was Merton who reintroduced the Christian contemplative tradition to the Western church in the 1950s and 1960s. By living a contemplative life, Merton grew in love for God and all of God’s children and creation—so much so that he became committed to doing what he could for the common good. Amidst the societal disruptions of the 1960s, it was not enough for him to simply pray. He also devoted himself to action—writing, teaching, and collaborating with others—though he never lost his deep yearning for solitude and contemplation. [1]

As Merton began to seriously wrestle with the injustices plaguing the United States and the world, he published Seeds of Destruction, a book urging Christians to reflect on their moral responsibility to take a stand on issues such as racism, war, and poverty. His words speak to our moment as well. Merton writes:

The contemplative life is not, and cannot be, a mere withdrawal, a pure negation, a turning of one’s back on the world with its sufferings, its crises, its confusions and its errors….

I hold that the contemplative life of the Christian is not a life of abstraction, of secession, in order to concentrate upon ideal essences…. The freedom of the Christian contemplative is … the freedom to go out and meet God in the inscrutable mystery of [God’s] will here and now, in this precise moment in which [God] asks [humanity’s] cooperation in shaping the course of history according to the demands of divine truth, mercy and fidelity.

The monastic flight from the world [or what Father Richard calls ‘the system’] into the desert is not a mere refusal to know anything about the world, but a total rejection of all standards of judgment which imply attachment to a history of delusion, egoism and sin … a definitive refusal to participate in those activities which have no other fruit than to prolong the reign of untruth, greed, cruelty and arrogance….

Therefore it seems to me to be a solemn obligation of conscience at this moment of history to take the positions which are … in vital relation with the obligations I assumed when I took my monastic vows. To have a vow of poverty seems to me illusory if I do not in some way identify myself with the cause of people who are denied their rights and forced, for the most part, to live in abject misery. To have a vow of obedience seems to me to be absurd if it does not imply a deep concern for the most fundamental of all expressions of God’s will: the love of [God’s] truth and of our neighbor. [2]