Juneteenth

Otec Richard se při úvahách o dnešní obnově církve opírá o radu apoštola Pavla určenou prvotním církvím:

Před císařskými edikty ve čtvrtém století, které vynesly křesťany na vrchol a do centra Římské říše, byla církev stále protikulturní a necísařská – společenským hnutím za Boží království. Během dvou set let se křesťané dostali z pozice naprostých outsiderů do pozice těch, kteří řídili dění uvnitř! Křesťanství stále více přijímalo a dokonce hájilo dominantní společenský řád, zejména pokud jde o válku, peníze a autoritu. [1]

Ačkoli dnešní křesťanské církve konají mnoho dobra, stále jsou, zejména na Západě, do značné míry v souladu s kulturní a politickou mocí. Abychom obnovili důraz rané církve na víru jako na milující a komunitní způsob života, musíme jednoznačně podporovat dobré a soucitné pastorační a uzdravující praktiky. Musíme začít uznávat Pavlovo původní učení o „mnoha darech a mnoha službách“ (1. Korinťanům 12:4–11), které společně „tvoří jednotu v díle služby“ (Efezským 4:12–13). Potřebujeme křesťany, kteří jsou vyškoleni, oprávněni a povzbuzováni k tomu, aby navštěvovali domácnosti a nemocnice; pracovali v hospicích a ve vězeňské pastorační službě; podporovali přistěhovalce a uprchlíky; pomáhali v jídelnách pro chudé; poskytovali poradenství párům před svatbou, během ní i po ní; vedou kurzy rodičovství; nabízejí službu v oblasti emocionálního, sexuálního a vztahového uzdravení; pomáhají s finančním poradenstvím; staví cenově dostupné bydlení; pečují o seniory; provozují secondhandy – to vše přivádí křesťany do bezprostředního kontaktu s ostatními lidmi. Pamatujte, že uzdravování tvořilo většinu práce, kterou Ježíš podle všeho vykonával. Je to téměř až příliš zřejmé. Buď vidíme Krista v každém, nebo ho téměř v nikom nevidíme. Buď jsme Kristem pro všechny, nebo nemůžeme být Kristem pro nikoho.

Moje vize jakékoli budoucí církve musí být mnohem rovnostářštější a mnohem inkluzivnější. Je mnohem méně „církevní“, jistě méně patriarchální a více se zaměřuje na naplňování svého poslání než na nekonečné recitování své nebeské vize a filozofického prohlášení – Nicejského vyznání – každou neděli. Zjednodušeně řečeno, jakákoli představa o církvi budoucnosti musí být církví plně praktickou, která se zaměřuje na to, aby plnila úkol lásky – a plnila ho čím dál tím lépe. Staletí důrazu na umění a architekturu, písně, liturgii a předepsané role mají své místo, ale jejich nadměrné zdůrazňování z nás udělalo velmi těžkopádnou, dekorativní církev, která se z velké části a neustále zabývá svou vlastní vnitřní spásou.

Většina lidí dnes ve skutečnosti chápe církev jako budovu, spíše než jako „místo, kde se dva nebo tři shromáždí v mém jménu“, kde je Boží přítomnost zaslíbena stejně jistě, jako je zaslíbena v chlebu, v Bibli, ve svátostech nebo v jakémkoli pomazaném vedení: „Tam jsem uprostřed vás“ (Matouš 18,20).

Skutečné vedení podle mého názoru znamená, že lidé dokážou rozpoznat, potvrdit, vychovávat, podporovat, financovat a uznávat dary a vůdčí schopnosti, kdekoli je v praxi spatří (myslete spíše na „multiplikátory“ než na „monarchy“). Pak se všichni nesnažíme dostat se na vrchol, ale usilujeme o to, abychom podporovali nejvyšší dílo lásky, které proudí do světa. [2]

Juneteenth

Father Richard turns to the apostle Paul’s advice to the first churches to envision church renewal today:

Prior to the imperial edicts in the fourth-century that pushed Christians to the top and the center of the Roman Empire, the church was still countercultural and non-imperial—a social movement for the reign of God. In a two-hundred-year period, Christians went from being complete outsiders to directing the inside! Christianity increasingly accepted, and even defended, the dominant social order, especially concerning war, money, and authority. [1]

While Christian churches today do much good, they are still largely aligned, especially in the West, with cultural and political power. To recover the early church’s emphasis on faith as a loving and communal way of life, we clearly need to support good and compassionate pastoral and healing practices. We must begin to validate Paul’s original teaching on “many gifts and many ministries” (1 Corinthians 12:4–11) that together “make a unity in the work of service” (Ephesians 4:12–13). We need Christian people who are trained in, validated for, and encouraged to make home and hospital visits; do hospice work and jail ministry; support immigrants and refugees; help with soup kitchens; counsel couples before, during, and after marriage; teach classes in parenting; offer ministries of emotional, sexual, and relational healing; help with financial counseling; build low-cost housing; take care of the elderly; run thrift centers—all of which put Christian people in immediate touch with other people. Remember, healing was most of the work Jesus appeared to do. It is almost too obvious. Either we see Christ in everyone, or we hardly see Christ in anyone. Either we are Christ to everyone, or we cannot be Christ to anyone.

My vision of any future church needs to be much flatter and much more inclusive. It is much less “churchy,” surely less patriarchal, and more concerned with fulfilling its mission statement than with endlessly reciting its heavenly vision and philosophy statement—the Nicene Creed—every Sunday. Simply put, any notion of a future church must be a fully practical church that is concerned about getting the job of love done—and done better and better. Centuries of emphasis on art and architecture, songs, liturgy, and prescribed roles have their place, but their overemphasis has made us a very top-heavy, decorative church that is largely, and constantly, concerned with its own in-house salvation.

Most people today, in fact, understand church to mean a building, rather than “where two or three gather in my name,” where the Divine Presence is promised just as certainly as it is promised in the bread, in the Bible, in the Sacraments, or in any anointed leadership: “There I am in your midst” (Matthew 18:20).

Authentic leadership, I think, implies people who can spot, affirm, train, support, finance, and validate gifts and leadership wherever they see them in actual practice (think multipliers instead of monarchs). Then we are not all striving toward the top but striving toward supporting the supreme work of love flowing into the world. [2]