Otec Richard Rohr zdůrazňuje, že je důležité rozvíjet otevřenou mysl "začátečníka":

Dualistická mysl je ta, do které jsme všichni vychováváni. Je to ta, která nám pomáhá přežít den, pomáhá nám činit důležitá rozlišení a nezbytné soudy, ukazuje nám, kam se vydat - doleva nebo doprava. Je nezbytná pro nástup vědecké, průmyslové a nyní i technologické revoluce, takže jsme za ni všichni vděční. Je to dobré a potřebné, pokud to jde, ale dovolte mi, abych jasně řekl, že to nejde dost daleko! Dualistická mysl se nedokáže vypořádat s těmi největšími věcmi: láskou, smrtí, utrpením, Bohem, nekonečnem a samotným pojmem milosti.

Abychom vyvážili to, co považuji za naše přílišné spoléhání na dualistické myšlení, musíme najít způsoby, jak praktikovat myšlení jiným způsobem, kdy můžeme přijmout okamžik jako otevřené pole. Říkám tomu neduální nebo kontemplativní mysl. V tomto prostoru nemusíme pole rozdělovat ani odmítat cokoli, čemu ještě nerozumíme, jako špatné. Nemusíme odstraňovat vše, co je záhadné, negativní, bolestivé nebo problematické. Díky kontemplativní mysli můžeme nechat pole otevřené.

Jedná se o zásadní cvičení v odpoutávání se, protože musíme opustit svůj strach, obranyschopnost a očekávání. Myslím, že právě proto tolik lidí nevytrvá v meditační praxi, každodenní kontemplaci nebo v období ticha. Já si ráno a později během dne dávám dvacetiminutové sezení, a abych byl upřímný, většinou mi to připadá jako dvacet minut umírání, dvacet minut nudy, dvacet minut toho, že není po mém. Všechny ty nutkavé, obsedantní a negativní myšlenky se mi derou do hlavy a snaží se upoutat mou pozornost.

Na začátku je kontemplace prostě praxe žití s naším stabilním základem v Bohu, který bychom mohli nazvat Vnitřním svědkem, a pohledem z něj. Musíme být ochotni vidět, jak nás přitahuje negativní, paranoidní, opoziční, a dokonce násilné myšlení. Začneme se ptát: Kde se to v nás vzalo? Proč to dělám?

Musíme být ochotni se ptát: "Jak mohla tato malá chatrná mysl vůbec poznat Boha? Jak by mohla pochopit nebo vůbec udržet prostor pro velkou lásku nebo velké utrpení, které vstupují do každého lidského života?". Jednoduše přeskočí na další věc, protože dualistická mysl vždy směřuje k řešení. Miluje uzavírání a spěje k soudu. Proto všichni velcí duchovní učitelé říkali: "Nesuďte."

Vzdělaným dualistickým myslitelům to prostě připadá nezodpovědné. Musíme přece vynášet soudy, nebo ne? Samozřejmě, že musíme, zejména pokud jde o otázky spravedlnosti a solidarity. Ale první optika, kterou přijímáme nějaký okamžik, osobu nebo situaci, musí být neduální. Musím přijmout všechny části reality - tu, o které si myslím, že jí rozumím (a nazývám ji dobrou), i tu, které nerozumím (a předpokládám, že je špatná). Bohužel, většina lidí nikdy nepřekročí tento rámec. Vše, čemu ještě nerozumějí, považují za špatné, nebezpečné, hříšné, kacířské, nebo dokonce za zničitelné.

Father Richard Rohr highlights the importance of developing an open, “beginner’s mind”:

The dualistic mind is the one we’re all educated into. It’s the one that gets us through the day, helping us make important distinctions and necessary judgments, pointing us to the left or right. It’s essential for the advent of the scientific, industrial, and now technological revolutions, so we’re all grateful for it. It’s good and necessary as far as it goes, but let me be clear, it doesn’t go far enough! The dualistic mind cannot deal with the biggies: love, death, suffering, God, infinity, and the very notion of grace.

To balance what I see as our overreliance on dualistic thinking, we have to find ways to practice thinking in a different way, where we can receive the moment as an open field. I call it the nondual or contemplative mind. In that space, we don’t have to divide the field or reject anything we don’t yet understand as wrong. We don’t have to eliminate everything that’s mysterious, negative, painful, or problematic. With the contemplative mind, we can leave the field open.

This is a major exercise in letting go because we have to let go of our fear, defensiveness, and expectations. I think that’s why so many people don’t persevere in meditation practice, daily contemplation, or periods of silence. I do a twenty-minute sit in the morning and again later in the day, and to be honest, it usually feels like twenty minutes of dying, twenty minutes of boredom, twenty minutes of not getting my own way. All these compulsive, obsessive, and negative thoughts come into my mind and try to grab my attention.

In the beginning contemplation is simply a practice of living with and looking out from our stable foundation in God, what we might call the Inner Witness. We have to be willing to see how attracted we are to negative, paranoid, oppositional, and even violent thinking. We start to wonder, Where did this come from? Why am I doing this?

We must be willing to question, “How could this little flimsy mind ever know God? How could it understand or even hold space for the great love or great suffering that enter every human life?” It will simply jump to the next thing because the dualistic mind is always moving toward resolution. It loves closure and rushes toward judgment. That’s why all great spiritual teachers said, “Do not judge.”

To well-educated, dualistic thinkers, that just feels irresponsible. We have to make judgments, don’t we? Of course we do, especially when it comes to issues of justice and solidarity. But the first lens through which we receive a moment, a person, or a situation has to be nondual. I have to accept all parts of reality—that which I think I understand (and call good), and that which I don’t understand (and assume is bad). Sadly, most never go beyond that. Anything that they don’t yet understand is presumed to be wrong, dangerous, sinful, heretical, or even to be destroyed.