Co když je nedostatek jen kulturní konstrukt, fikce, která nás odděluje od lepšího způsobu života?

-Robin Wall Kimmerer, The Serviceberry

Botanička a spisovatelka Robin Wall Kimmererová kritizuje naši posedlost ekonomickým růstem:

Hrozbu skutečného nedostatku na obzoru nám přináší nespoutaný kapitalismus. Těžba a spotřeba převyšují schopnost Země doplnit to, co jsme si vzali. Ekonomika založená na nemožnosti stále se rozšiřujícího růstu nás vede ke scénářům nočních můr. Mrazí mě, když slyším ekonomické zprávy oslavující zrychlující se tempo hospodářského růstu, jako by to byla dobrá věc. Krátkodobě je to možná dobré pro [některé u moci], ale pro ostatní je to slepá ulička - je to motor zániku.

Kimmerer se o výhodách "ekonomiky darů" dozvídá od místní farmářky a podnikatelky, která občas nabízí přebytky Serviceberries svým sousedům zdarma.

Paulie má pověst člověka, který si dokáže udržet pověst člověka, který k životu přistupuje bez zábran...: "Ve skutečnosti to není altruismus," trvá na svém. "Investice do komunity se vám vždy nějakým způsobem vrátí. Třeba se lidé, kteří přišli na Serviceberries, vrátí na Sunflowers a pak na Blueberries. Jistě, je to dar, ale je to také dobrý marketing. Dárek buduje vztahy, a to je vždycky dobrá věc....". Měna vztahů se může projevit jako peníze v budoucnu, protože Paulie a Ed přece musí platit účty....

I když se za něco platí jako za zboží, stále je s tím spojen dar vztahu. Trvalá reciprocita v darování se však táhne i za hranice dalšího zákazníka, do celé sítě vztahů, které nejsou transakční. Paulie a Ed sázejí na goodwill, takzvaný sociální kapitál....

Cením si představy ekonomiky daru, že bychom mohli ustoupit od systému rozmělňování, který vše redukuje na zboží a většinu z nás připravuje o to, co skutečně chceme: pocit sounáležitosti, vztahů, účelu a krásy, které nikdy nelze komoditizovat. Chci být součástí systému, v němž bohatství znamená mít dost na to, abychom se o něj podělili, a v němž uspokojení z uspokojení potřeb své rodiny není otráveno tím, že tuto možnost zničíme někomu jinému. Chci žít ve společnosti, kde měnou směny je vděčnost a nekonečně obnovitelný zdroj laskavosti, který se při každém sdílení násobí, místo aby se používáním znehodnocoval....

Nedomnívám se, že tržní kapitalismus zmizí; instituce bez tváře, které z něj těží, jsou příliš zakořeněné. Zloději jsou velmi mocní. Ale nemyslím si, že je to koláč v oblacích, když si představím, že můžeme vytvořit pobídky k pěstování ekonomiky darů, která bude fungovat přímo vedle tržní ekonomiky. Koneckonců to, po čem toužíme, nejsou zisky bez tváře, ale vzájemné vztahy tváří v tvář, které jsou přirozeně hojné, ale kvůli anonymitě velkokapacitní ekonomiky vzácné. Máme moc to změnit, rozvíjet místní, reciproční ekonomiku, která slouží komunitě, a ne ji podkopává.

What if scarcity is just a cultural construct, a fiction that fences us off from a better way of life?

—Robin Wall Kimmerer, The Serviceberry

Potawatomi botanist and author Robin Wall Kimmerer critiques our obsession with economic growth:

The threat of real scarcity on the horizon is brought to us by unbridled capitalism. Extraction and consumption outstrip the capacity of the Earth to replenish what we have taken. An economy based on the impossibility of ever expanding growth leads us into nightmare scenarios. I cringe when I hear economic reports celebrating the accelerating pace of economic growth, as if that were a good thing. It might be good for [some in power], for the short term, but it is a dead end for others—it is an engine of extinction.

Kimmerer learns about the benefits of a “gift economy” from a local farmer and businesswoman who occasionally offers surplus Serviceberries to her neighbors for free.

Paulie has a reputation to uphold for being no-nonsense in her approach to life …: “It’s not really altruism,” she insists. “An investment in community always comes back to you in some way. Maybe people who come for Serviceberries will come back for Sunflowers and then for the Blueberries. Sure, it’s a gift, but it’s also good marketing. The gift builds relationships, and that’s always a good thing….” The currency of relationship can manifest itself as money down the road, because Paulie and Ed do have to pay the bills….

Even when something is paid for as a commodity, the gift of relationship is still attached to it. The ongoing reciprocity in gifting stretches beyond the next customer, though, into a whole web of relations that are not transactional. Paulie and Ed are banking goodwill, so-called social capital….

I cherish the notion of the gift economy, that we might back away from the grinding system, which reduces everything to a commodity and leaves most of us bereft of what we really want: a sense of belonging and relationship and purpose and beauty, which can never be commoditized. I want to be part of a system in which wealth means having enough to share, and where the gratification of meeting your family needs is not poisoned by destroying that possibility for someone else. I want to live in a society where the currency of exchange is gratitude and the infinitely renewable resource of kindness, which multiplies every time it is shared rather than depreciating with use….

I don’t think market capitalism is going to vanish; the faceless institutions that benefit from it are too entrenched. The thieves are very powerful. But I don’t think it’s pie in the sky to imagine that we can create incentives to nurture a gift economy that runs right alongside the market economy. After all, what we crave is not trickle-down, faceless profits, but reciprocal, face-to-face relationships, which are naturally abundant but made scarce by the anonymity of large-scale economics. We have the power to change that, to develop the local, reciprocal economies that serve community rather than undermine it.