Spisovatel a pastor Cameron Trimble popisuje, jak je zážitek starověkých Izraelitů z pouště vzorem pro nás dnes:

Prožíváme jeden z těch vzácných okamžiků v historii, kdy velké množství lidí cítí, že se jedna kapitola uzavírá, i když zatím nikdo nedokáže popsat, co přijde dál… Ve skutečnosti nevíme, kde na této cestě se právě nacházíme, a tato nejistota může být zdrcující… Připomíná mi to knihu Exodus, která nám říká, že Mojžíš vedl svůj lid „až na nejzazší konec pouště“ (Exodus 3:1)…

Většina z nás si poušť představuje jako místo, kde lidé skončí, když se něco pokazí. Představujeme si ji jako pustou oblast mezi tím, kde jsme byli, a tím, kde doufáme, že budeme, jako místo zpoždění, zkoušek a vytrvalosti.

Rabíni navrhují něco jiného: Poušť je místem, kde se lidé formují do společenství. Izraelité vstoupili do pouště s bolestí otroctví. Přinesli si s sebou návyky strachu, nedostatku a závislosti. Toužili po svobodě, ale stále uvažovali jako zajatci. Poušť nezměnila jen to, kde se nacházeli. Změnila to, kým byli.

Možná proto se nám otázka „Co máme dělat?“ právě teď jeví jako tak těžká. Myslíme si, že hlavní výzvou je přijít na správný postup, ale možná je skutečnou výzvou nechat se touto chvílí formovat…

Mnozí z nás se cítí ohromeni vším, co se ve světě děje. Neustále se valí nejnovější zprávy o krizích všude kolem. Vidíme utrpení v přímém přenosu. Sledujeme, jak instituce selhávají a jak vůdci využívají strach ve svůj prospěch. Víme, že situace je vážná, ale nevíme, jak to všechno dopadne. Můžeme se tak cítit uvězněni a bezmocní.

Lidé tento pocit často nazývají zmatením, ale já si myslím, že jde také o vyčerpání. Je v tom rozdíl. Zmatení znamená nedostatek informací. Vyčerpání pramení z toho, že neseme více, než by kdokoli měl. Divočina nás zbavuje představy, že dokážeme všechno zvládnout sami. Možná je to jeden z jejích darů.

[Mystik a učitel Howard] Thurman [1899–1981] často hovořil o tom, jak důležitý je náš vnitřní život pro to, abychom zůstali přítomni tváří v tvář bolesti ve světě. Učil, že hnutí za spravedlnost potřebují víc než jen plány. Potřebují lidi, kteří se naučili hluboce naslouchat, zůstat nohama na zemi a jednat z přesvědčení, místo aby jen reagovali.

Divočina nás učí takto naslouchat. Zpomalí nás, abychom mohli slyšet to, co strach dosud zakrýval. Připomíná nám, že rozlišování není totéž jako rozhodování. Mnoho lidí hledá jistotu, ale to, co ve skutečnosti potřebují, je naladění se. Rozhodování spočívá ve výběru mezi možnostmi. Rozlišování spočívá v tom, všimnout si, co od nás život právě teď žádá….

Izraelité nedostali mapu pouští. Dostali manu na jediný den. Stačilo to na další krok a stačilo to na cestu, která ležela přímo před nimi.

Možná k nám moudrost stále přichází právě takhle: právě tolik, aby nám pomohla udělat další krok.

Author and pastor Cameron Trimble describes how the wilderness experience of the ancient Israelites is a model for us today:

We are living through one of those rare moments in history when large numbers of people feel that a chapter is ending, even though no one can yet describe what comes next…. We don’t really know where we are on this journey, and that uncertainty can feel overwhelming.… I’m reminded of the book of Exodus, which tells us that Moses led his flock “to the farthest end of the wilderness” (Exodus 3:1).…

Most of us think of the wilderness as a place people end up when something has gone wrong. We imagine it as a barren stretch between where we were and where we hope to be, a place of delay, testing, and endurance.

The rabbis suggest something different: The wilderness is where people are shaped into a community. The Israelites went into the desert carrying the pain of slavery. They brought habits of fear, scarcity, and dependence. They wanted freedom but still thought like captives. The wilderness didn’t just change where they were. It changed who they were.

Maybe that’s why the question, “What is ours to do?” feels so hard right now. We think the main challenge is figuring out the right action, but maybe the real challenge is letting this moment shape us.…

Many of us feel overwhelmed by everything happening in the world. There’s a constant flow of breaking news about crises everywhere. We see suffering as it happens. We watch institutions fail to act and leaders use fear for their own benefit. We know things are serious, but we don’t know how it will all turn out. This can leave us feeling stuck and powerless.

People often call this feeling confusion, but I think it’s also exhaustion. There’s a difference. Confusion means not having enough information. Exhaustion comes from carrying more than anyone should have to. The wilderness takes away the idea that we can hold everything together by ourselves. Maybe that’s one of its gifts.

[Mystic and teacher Howard] Thurman [1899–1981] often talked about how important our inner life is for staying present with the pain in the world. He taught that justice movements need more than just plans. They need people who have learned to listen deeply, stay grounded, and act from conviction instead of just reacting.

The wilderness teaches us to listen in this way. It slows us down so we can hear what fear has been covering up. It reminds us that discernment isn’t the same as making decisions. Many people look for certainty, but what they really need is attunement. Making decisions is about picking between choices. Discernment is about noticing what life is asking from us right now….

The Israelites did not receive a map through the wilderness. They received manna for a single day. It was enough for the next step and enough for the journey that lay immediately before them.

Maybe wisdom still comes to us like that: just enough to help us take the next step.