Naděje vzniká, když přijmeme posvátnou realitu.

—Steven Charleston, Žebřík ke světlu

Otec Richard Rohr čerpá povzbuzení ze své víry, že jsme stvořeni k obrazu Boha, který je láska:

Jezuitský kněz a vědec Pierre Teilhard de Chardin napsal: „Láska je fyzická struktura vesmíru.“ [1] Naším teologickým či biblickým způsobem, jak vyjádřit totéž, je: „Učiňme člověka k našemu obrazu“ (Genesis 1:26). Vesmír – a každý z nás – je stvořen k obrazu trojjediného Boha, který je láska, dynamický cyklus nekonečného rozdávání a nekonečného přijímání.

Je-li Bůh zároveň vtělený i vštípený, zároveň Kristem i Duchem Svatým, pak je rozvíjející se vnitřní dynamika v celém stvoření nejen jistá, ale směřuje také pozitivním směrem. Máme-li mít základní naději, vyžaduje to téměř základní víru ve svět, který se stále a neustále vyvíjí k něčemu lepšímu. To je síla naděje. Osobně jsem zjistil, že je pro jednotlivce i společenství téměř nemožné se dlouhodobě uzdravit, pokud nevěří, že i celý kosmický oblouk směřuje k dobru.

Je pravda, že utrpení a nespravedlnosti naší doby nám někdy ztěžují víru v tento oblouk lásky. Myslím, že to je součástí hlavního selhání církve: nedokázala západní civilizaci poskytnout pozitivní, nadějné a kosmické chápání naší vlastní „dobré zprávy“. [2]

Choctawský stařešina a episkopální biskup Steven Charleston popisuje, jak nás tato láska a základní naděje neustále obklopují:

Zlomovým bodem víry je práh duchovní energie, kde se to, čemu věříme, stává tím, co děláme. Když se tato síla uvolní, nelze ji zastavit, neboť láska je síla, kterou nelze zadržet….

Naděje je katalyzátorem, zlomovým bodem, kde se to, čemu věříme, stává tím, co děláme….

Naděje nám doslova umožňuje vidět přítomnost a působení svatého v našem každodenním životě. Nejedná se o imaginární touhu viděnou přes růžové brýle. Je to pádný důkaz síly lásky, která se zjevuje v hojnosti…

Někdy v tomto našem zmítaném světě zapomínáme, že láska je všude kolem nás. Představujeme si to nejhorší o ostatních lidech a stahujeme se do svých ulit. Zkuste však tento jednoduchý test: Zůstaňte nehybně stát na jakémkoli rušném místě a pozorujte lidi kolem sebe. Během velmi krátké doby začnete vnímat lásku a budete ji vnímat znovu a znovu a znovu. Mladá matka, která mluví se svým dítětem, pár, který se společně směje, když prochází kolem, starší muž, který podrží dveře neznámému člověku – malé projevy lásky jsou všude. Čím více se budete dívat, tím více jich uvidíte. Láska je doslova všude. Jsme obklopeni láskou… Naděje ve světě vytváří prostor pro lásku. [3]

Hope arises when we embrace a sacred reality.

—Steven Charleston, Ladder to the Light

Father Richard Rohr finds encouragement in his belief that we are created in the image of God, who is love:

The Jesuit priest and scientist Pierre Teilhard de Chardin wrote, “Love is the physical structure of the universe.” [1] Our theological or scriptural way of saying the same thing is “Let us create in our image” (Genesis 1:26). The universe—and each of us—are made in the image of the triune God, who is love, a dynamic cycling of infinite outpouring and infinite receiving.

If God is both incarnate and implanted, both Christ and Holy Spirit, then an unfolding inner dynamism in all creation is not only certain but also moving in a positive direction. If we are to have foundational hope, it almost demands a foundational belief in a world that is still and always unfolding toward something better. This is the virtue of hope. Personally, I have found that it is almost impossible for individuals or communities to heal over the long haul if they do not trust that the whole cosmic arc is also on a trajectory toward the good.

Admittedly, sometimes the suffering and injustices of our time make it hard to believe in that arc of love. I think that is part of the church’s major failure: to provide Western civilization with a positive, hopeful, and cosmic understanding of our own “good news.” [2]

Choctaw elder and Episcopal bishop Steven Charleston describes how this love and foundational hope surround us at all times:

The tipping point of faith is the threshold of spiritual energy, where what we believe becomes what we do. When that power is released, there is no stopping it, for love is a force that cannot be contained….

Hope is the catalyst, the tipping point where what we believe becomes what we do….

Hope lets us literally see the presence and action of the holy in our everyday lives. This is not an imaginary desire viewed through rose-colored glasses. It is the solid evidence of the power of love made visible in abundance….

Sometimes, in this troubled world of ours, we forget that love is all around us. We imagine the worst of other people and withdraw into our own shells. But try this simple test: Stand still in any crowded place and watch the people around you. Within a very short time, you will begin to see love, and you will see it over and over and over. A young mother talking to her child, a couple laughing together as they walk by, an older man holding the door for a stranger—small signs of love are everywhere. The more you look, the more you will see. Love is literally everywhere. We are surrounded by love…. Hope makes room for love in the world. [3]