Otec Richard Rohr se zamýšlí nad tím, jak apoštol Pavel v sobě rozpoznal četné paradoxy, o nichž učil:

Po svém obrácení a ve všech svých listech se zdá, že Pavel paradoxy miluje a rozumí jim. Učí prostřednictvím kontrastů, srovnání a překonávání zdánlivých rozporů. Ti, kdo ho čtou povrchně, téměř vždy vnímají jednu stranu jako špatnou a druhou jako dobrou, ale tím do značné míry přehlížejí jeho genialitu jako učitele. Pokud člověk vědomě nezápasil s těmito vzory uvnitř sebe a částečně je nesmiřoval, je podle mého názoru téměř nemožné Pavla pochopit.

„Jazyk kříže“ (1. Korinťanům 1,18) se stal Pavlovým „kamenem mudrců“, jeho vlastním vzorem, podle něhož hodnotil a kriticky posuzoval smysl reality. To mu umožnilo prolomit to, co se jevilo jako řád a logika, a objevit nový řád, který nazýval „skrytou moudrostí Boží“ (1 Korinťanům 2,7). K tomu se nikdy nedalo dospět pouhým studiem či inteligencí, ale pouze odevzdáním se společenství, které nazýval vírou.

K popisu tohoto znovusjednocení použil právní termín „ospravedlnění“. Dnes bychom možná hovořili o konečném potvrzení, zrcadlení, uzdravení nebo „spáse“. Pavel však věděl, že k tomuto znovu sladění může dojít pouze skrze zkušenost zbavení se ega, která odtrhla naše falešné a vymyšlené já a vedla nás k novému já (Efezským 2,15; Galatským 6,15), kde mohly být všechny rozpory vstřebány a překonány. Stalo se to v něm a nyní vnímal svůj život jako „zprostředkování tohoto smíření“ (2. Korinťanům 5:18), k němuž vždy docházelo skrze souběh protikladů, zvaný kříž.

Uveďme jen některé ze zdánlivých dualismů, s nimiž si Pavel rád pohrává a snaží se je smířit: zákon a milost, tělo a Duch, staré já a nové já, Adam a Kristus, slabost a síla, pošetilost a moudrost, skutky a milosrdenství, exkluzivita a inkluzivita. Seznam by mohl pokračovat. V každém případě Pavel popisuje něco, co v něm již bylo smířeno skrze jeho životní konflikty a díky Větší lásce.

Je to téměř jako by lidské vědomí nebylo dosud připraveno toto tvůrčí napětí vnímat. Církve většinou citovaly Pavlovy listy ve prospěch struktury a nechtěly vidět jeho jasně protistrukturní názory, z nichž mnohé jsou pro náboženství, které se především snaží vytvořit pořádek v neuspořádaném světě, docela nebezpečné. Ale ani Ježíš, ani Pavel se nijak zvlášť nezajímají o pořádek, slušnost nebo společenskou kontrolu. Zajímá je proměna osob a dějin a to, jak využít právě ten nepořádek v životech lidí k tomu, aby je přivedli k Bohu. Proto to oba nazývali dobrou zprávou a proto je to překvapivý a radostný objev pro každého z nás, kdo je upřímný ohledně svého stavu.

To, co dnes v západním náboženství převážně máme, jsou špatné zprávy, pokus vnutit nemožný řád světu, který Bůh nechává být chaotickým, a ve kterém Bůh dokonce tento chaos využívá, aby nás všechny přivedl k Lásce. Jak bychom mohli takovou naprosto dobrou zprávu přehlédnout nebo se jí vyhnout?

Father Richard Rohr considers how the apostle Paul identified within himself the many paradoxes that he taught:

After his conversion experience and in all of his letters, Paul seems to love and understand paradox. He teaches through contrast, comparison, and the overcoming of seeming contradictions. Those who read him superficially have almost always heard one of the sides as bad and the other good, but this is largely to miss his genius as a teacher. If one has not consciously struggled, and partly reconciled, these patterns inside of oneself, I think it is almost impossible to understand Paul.

The “language of the cross” (1 Corinthians 1:18) became Paul’s “philosopher’s stone,” his own template by which to evaluate and critique the meaning of reality. It allowed him to break through what seemed like order and logic to discover a new order, which he called “the hidden wisdom of God” (1 Corinthians 2:7). It could never be arrived at by mere study or intelligence, but only by surrender to communion, which he called faith.

He used a juridical word, “justification,” to describe that reunion. Now we might speak of ultimate validation, mirroring, healing, or “salvation.” But Paul knew that the only way this realignment would take place was through an ego-stripping experience that tore away our false and fabricated self and led us into a new self (Ephesians 2:15; Galatians 6:15), where all the contradictions could be absorbed and overcome. It had happened in him, and now he saw his life as “handing on this reconciliation” (2 Corinthians 5:18), which was always through the coincidence of opposites, called the cross.

Let’s just list some of the seeming dualisms that Paul loves to play with and try to reconcile: law and grace, flesh and Spirit, the old self and the new self, Adam and Christ, weakness and strength, foolishness and wisdom, works and mercy, exclusivity and inclusivity. The list goes on. In each case, Paul is describing something that has already been reconciled in him through his life conflicts and by a Larger Love.

It’s almost as if human consciousness was not ready to see this creative tension up to now. Churches have mostly quoted Paul’s letters on the side of structure, unwilling to see his clearly anti-structure opinions, many of which are quite dangerous to a religion that is primarily trying to create order in a disordered world. But neither Jesus nor Paul is especially concerned about order, niceness, or social control. They are concerned about transformation of persons and history and about using the very disorder of people’s lives to bring them to God. That is why both of them called it good news, and why it is a surprising and joyful discovery for any of us who are honest about our state.

What we largely have in Western religion today is bad news, an attempt to superimpose an impossible order on a world that God allows to be disordered, and in which God even uses the disorder to bring us all to Love. How could we miss or avoid such utter good news?