Jistě mě přikryje tma,

a světlo kolem mě se stane nocí...

Temnota i světlo jsou pro Tebe stejné.

- Žalm 139,11-12

Učitelka ČAK Barbara Holmesová (1943-2024) píše o výzvách a léčivé síle tmy:

Jako Afroameričanka nosím temnotu jako barvu pleti, kterou miluji. Je to připomínka afrického původu, který je skryt v mých genech, ale není přístupný prostřednictvím paměti. Bez tmavosti bych nebyla! Na svět jsem přišla z pečující temnoty lůna matky a spoléhala jsem na temnou a vynalézavou rodinu, komunitu a vesmír, aby se mi dobře..... Přicházíme z temnoty a vracíme se do ní.

Ale existuje mnoho druhů temnoty. Existuje temnota odhodlané nevědomosti a nenávisti, neproniknutelná a dusivá. Existuje drobný mikrokosmos temnoty, který dal vzniknout vesmíru, jeho novým skutečnostem a novým světům. Existuje mateřská temnota lůna a ochranná temnota "nočního mraku"...

Protože jsem viděl, jak mé tety vyjednávají o tmě jako o realitě se stejným potenciálem jako světlo, přestal jsem se tmy bát. Uvědomila jsem si, že zrak a vhled nejsou závislé na oslnivém světle produkovaném lidmi, protože existuje vnitřní světlo, které září a odhaluje mnohem více....

V mé mysli nedávaly církevní řeči o spojení tmy se zlem a dobra se světlem žádný smysl. Věděl jsem, že mě temnota drží a uzdravuje. Muselo tedy existovat mnoho druhů temnoty, které jsem mohl rozlišovat, odmítat nebo přijímat.

Barbara Holmesová se zamýšlí nad tím, jak temnota zatmění Slunce obsahuje skrytou naději:

Ať se věci zdají být jakkoli roztříštěné, ať krize tříští naše iluze, uvnitř i pod námi, vedle nás i mezi námi je pevný základ. Na tuto celistvost se můžeme spolehnout, když ji prožíváme jako temnou noc duše pro jednotlivce nebo zatmění všedního dne pro společenství.

Zatmění nastává, když se jeden objekt dostane mezi nás a jiný objekt a zablokuje nám výhled..... Nejsme trvale blokováni před světlem. Také se nemůžeme spolehnout na svůj zrak, abychom překážku překonali.

Koneckonců během zatmění dochází k zatemnění známých věcí a ztrátě samozřejmých vodítek, na která se každý den spoléháme a která nám připomínají, kdo jsme a proč jsme tady. Přestože se však v temnotě necítíme vždy dobře, pozvání k odchodu ze života v záři reflektorů je fascinující. Mohlo by se ve stínech skrývat požehnání?

Holmes cituje Lindu Anderson-Little:

Zatmění nám připomíná, abychom setrvávali v temnotě, vychutnávali si ticho, přijímali stín - neboť světlo přichází, vzkříšení je na cestě, rozvíjí se proměna, neboť Bůh pracuje ve skrytu a v tichu, aby nás znovu stvořil. [1]

Surely the darkness shall cover me,

and the light around me become night …

the darkness and light are both alike to You.

—Psalm 139:11–12

CAC teacher Barbara Holmes (1943–2024) writes about the challenges and healing power of darkness:

As an African American woman, I wear darkness as a skin color that I love. It is a reminder of African origins, hidden in my genes, but not accessible through memory. Without darkness, I would not be! I entered the world from the nurturing darkness of the womb and relied upon a dark and resourceful family, community, and cosmos for my well-being…. We come from the darkness and return to it.

But there are many types of darkness. There is the darkness of determined ignorance and hatred, impenetrable and smothering. There is the tiny microcosm of darkness that gave birth to the universe, its new realities and new worlds. There is the mothering darkness of the womb, and the protective darkness of the “cloud by night.”…

Because I saw my Aunties negotiate darkness as a reality with as much potential as light, I stopped being afraid of the dark. I realized that sight and insight were not dependent upon the glaring light produced by humans, for there was an inner light that glowed and revealed much more….

In my mind, church talk about an association of darkness with evil and goodness with light made no sense. I knew that darkness held and healed me. So, there had to be many types of darkness that I could differentiate, dismiss, or embrace.

Barbara Holmes considers how the darkness of a solar eclipse contains hidden hopefulness:

No matter how fractured things seem to be, no matter how the crisis splinters our delusions, there is a solid foundation within and beneath us, beside and between us. We can depend on this wholeness when it is experienced as a dark night of the soul for individuals, or an eclipse of the ordinary for the community.

An eclipse occurs when one object gets in between us and another object and blocks our view…. We are not permanently blocked from the light. Also, we are not able to rely upon our sight to overcome the obstruction.

Finally, during an eclipse, we have a dimming of the familiar and a loss of taken-for-granted clues that we rely upon every day to remind us of who we are and why we are here. Yet, although we are not always comfortable in darkness, the invitation to come away from life in the spotlight is intriguing. Could there be a blessing in the shadows?

Holmes quotes Linda Anderson-Little:

The eclipse reminds us to linger in the darkness, to savor the silence, to embrace the shadow—for the light is coming, the resurrection is afoot, transformation is unfolding, for God is working in secret and in silence to create us anew. [1]