Teolog Douglas Christie, který se zamýšlí nad moudrostí mystických tradic, píše o duchovní temnotě:

"V temném čase začíná oko vidět," říká Theodore Roethke. [1]... Tím se dostáváme do blízkosti jádra toho, jak křesťanští mystikové odedávna chápali úkol vidět, zejména vidění, které se stává možným ve tmě. Řehoř z Nyssy o něm mluví jako o "vidění, které spočívá v nevidění". [2] Dionýsius Areopagita hovoří o "zářivé temnotě", do níž člověk vstupuje "skrze nevidění a nevědění". [3] ... Kontemplativní pohled živený nocí je otevřený, vnímavý a svobodný. Temnota rozvrací příliš častý sklon určovat (nebo nadměrně určovat) skutečnost tak, aby odpovídala našemu vlastnímu úzkému chápání věcí. Místo toho vybízí ke způsobu vidění zakořeněnému v prostotě, pokoře a úctě....

Je to snad druh víry? Nejde o pouhé popření víry nebo tvrzení o její nemožnosti, ale o způsob přemýšlení o nejtěžších otázkách, zejména těch, které vyplývají z křehkosti, bolesti a nepřítomnosti, a o zápas s nimi?.... Místo toho se objevuje vědomí, že je musíme nechat jít a naučit se, jak říká autor knihy Oblak nevědomosti, "spočinout v temnotě". [4]

To zní možná až příliš jednoduše. Jako by takový odpočinek bylo možné nalézt bez obtíží nebo jako by jediné, co po nás noc žádá, bylo nechat ji, aby nás obklopila svou jemnou, léčivou přítomností. Naše zkušenost tomu příliš nenasvědčuje..... Zkušenost noci může být děsivá, zmatená, může být méně místem odpočinku a uzdravení než skličujícím bojem s bolestí a nepřítomností. Přesto je v obklopující temnotě, v jejím tichu, klidu a hloubce, v její nevyzpytatelnosti a nevyslovitelnosti také něco, co nás uklidňuje a utěšuje, co nás zbavuje nutkavé potřeby všechno vysvětlovat a vysvětlovat. [5]

Překladatelka mystiků Mirabai Starrová nás provází moudrostí španělského mystika Jana od Kříže (1542-1591):

Když na duši sestoupí temná noc, její záře oslepí intelekt. Nedokáže již formulovat pojmy, dokonce ani nechce. Je lákavé považovat tuto neschopnost zapojit intelekt za selhání. Je snadné se domnívat, že ztrácíte čas.

Nevnucujte se, napsal John. Přestaňte se snažit na to přijít. Spadněte do stavu bezelstného klidu a setrvejte v něm. Není čas na diskurzivní rozjímání, není čas na přemítání o teologických doktrínách ani na prosazování článků víry.

Vaším jediným úkolem je nyní osvobodit svou duši. Odpočiňte si od myšlenek a vědomostí.... Spokojte se s láskyplnou pozorností vůči Svatému. To nevyžaduje žádné úsilí, žádné rozčilování, žádnou touhu ji ochutnat, pocítit nebo pochopit. Trpělivě vytrvejte v tomto stavu modlitby, která nemá jméno.

"Důvěřuj Bohu," napsal Jan, "který neopouští ty, kdo ho hledají prostým a spravedlivým srdcem."

"Důvěřuj Bohu," napsal Jan, "který neopouští ty, kdo ho hledají prostým a spravedlivým srdcem." Tím, že duše nyní nic nedělá, dosahuje velkých věcí. [6]

Reflecting on the wisdom of the mystical traditions, theologian Douglas Christie writes of spiritual darkness:

“In a dark time, the eye begins to see,” says Theodore Roethke. [1]... This brings us close to the heart of how Christian mystics have long understood the task of seeing, especially the seeing that becomes possible in darkness. Gregory of Nyssa refers to this as the “seeing that consists of not seeing.” [2] Dionysius the Areopagite speaks of the “brilliant darkness” that one enters “through not seeing and not knowing.” [3]… The contemplative gaze nourished in the night is open, receptive, and free. Darkness subverts the all-too-common inclination to determine (or overdetermine) reality to fit our own narrow understanding of things. It invites instead a way of seeing rooted in simplicity, humility, and awe….

Is this perhaps a kind of faith? Not simply a denial of faith or an assertion of faith’s impossibility, but a way of thinking about and struggling with the most difficult questions, especially those arising from fragility, pain, and absence?.... What emerges instead is an awareness that we must let them go and learn, as the author of The Cloud of Unknowing put it, to “rest in the darkness.” [4]

This sounds, perhaps, too simple. As if such rest can be found without difficulty, or that all the night asks of us is to let it surround us with its gentle, healing presence. There is little in our experience to suggest that this is so…. The experience of the night can be terrifying, bewildering, less a place to rest and heal than a dispiriting struggle with pain and absence. Still, there is also something about the enveloping darkness, its silence and stillness and depth, its inscrutability and ineffability, that comforts and soothes, that releases us from our compulsive need to account for everything, explain everything. [5]

Translator of the mystics Mirabai Starr guides us in the wisdom of Spanish mystic John of the Cross (1542–1591):

When the dark night descends on the soul, its radiance blinds the intellect. She can no longer formulate concepts; she doesn’t even want to. It is tempting to consider this inability to engage the intellect as a failing. It is easy to assume that you are wasting time.

Do not force it, John wrote. Stop trying to figure it out. Drop down into a state of guileless quietude and abide there. This is no time for discursive meditation, no time for pondering theological doctrines or asserting articles of faith.

Your only task now is to set your soul free. Take a break from ideas and knowledge…. Content yourself with a loving attentiveness toward the Holy One. This requires no effort, no agitation, no desire to taste her or feel her or understand her. Patiently persevere in this state of prayer that has no name.

“Trust in God,” John wrote, “who does not abandon those who seek him with a simple and righteous heart.” By doing nothing now, the soul accomplishes great things. [6]