Miluji světlo, protože mi ukazuje cestu, ale miluji tmu, protože mi ukazuje hvězdy.

-Og Mandino, Největší tajemství na světě

Sestra Joan Chittisterová popisuje temnotu jako úrodné místo pro naše otázky, na které není snadná odpověď:

Existuje část duše, která se bouří v noci, v temných a bezhlučných denních dobách, kdy naše obranné mechanismy padají a rozptýlení za denního světla už neslouží k tomu, aby nás chránilo před námi samými. To, co za světla potlačujeme, se za soumraku jasně vynořuje. Tehdy, v tichu života, když to nejméně čekáme, se z vlhkého šera našeho vnitřního podsvětí vynořují otázky..... Tyto otázky nevyžadují zjišťování údajů, ale kontemplaci možností.

Neschopni odpovědět na otázky, které nám klade život, dospíváme k pokorné jasnosti a službě druhým.

Je v nás světlo, které může osvítit jen samotná tma. Je to zářivý klid, který se nás zmocní, když se konečně odevzdáme konečné pravdě stvoření: že Bůh existuje a my jím nejsme..... Jasnost toho všeho je ohromující. Život není o nás, my jsme o projektu nalezení Života. V tu chvíli duchovní vize osvítí celý zbytek života. A právě toto světlo září v temnotě.

Jedině zkušenost s vlastní temnotou nám dává světlo, které potřebujeme, abychom mohli být nápomocni ostatním, jejichž cesta do temných míst života teprve začíná. Právě tehdy nás naše vlastní ochutnávka temnoty kvalifikuje k tomu, abychom se stali osvětlující součástí lidské výpravy. Bez toho jsme jen slovy, jen falešnými svědky pravdy o tom, co znamená být přitlačen k zemi a znovu povstat. Temnota je rádcem toho, co znamená nést světlo, které jsme sami přinesli, aby vzplálo do neznámých končin života, aby i ostatní viděli a přijali naději....

Světlo, které získáváme v temnotě, je vědomí, že jakkoli pro nás bylo místo temnoty bezútěšné, nezemřeli jsme tam. Nyní víme, že život začíná znovu na druhé straně temnoty. Jiný život. Nový život. Po smrti, ztrátě, odmítnutí, selhání život pokračuje. Jinak, ale přece. Poté, co jsme se ponořili do chladné noci černého zoufalství - a přežili ji -, povstáváme do nového světla, klidní a jasní a s jistotou, že to, co bude, nám bude stačit.

Růst je hranice mezi temnotou nevědomosti a světlem nové moudrosti, nového vhledu, nové vize toho, kým a čím jsme se sami stali. Po temnotě už nikdy nejsme stejní. Jsme jen silnější, jednodušší, jistější než kdykoli předtím, že v životě není nic, co bychom nemohli přežít, protože ačkoli je život větší než my, máme v něm růst do svých nejplnějších rozměrů.

I will love the light for it shows me the way; yet I will love the darkness for it shows me the stars.

—Og Mandino, The Greatest Secret in the World

Sister Joan Chittister describes darkness as a fertile place for our questions with no easy answers:

There is a part of the soul that stirs at night, in the dark and soundless times of day, when our defenses are down and our daylight distractions no longer serve to protect us from ourselves. What we suppress in the light emerges clearly in the dusk. It’s then, in the still of life, when we least expect it, that questions emerge from the damp murkiness of our inner underworld…. These questions do not call for the discovery of data; they call for the contemplation of possibility.

Unable to answer the questions life asks of us, we come to humble clarity and service to others.

There is a light in us that only darkness itself can illuminate. It is the glowing calm that comes over us when we finally surrender to the ultimate truth of creation: that there is a God and we are not it…. The clarity of it all is startling. Life is not about us; we are about the project of finding Life. At that moment, spiritual vision illuminates all the rest of life. And it is that light that shines in darkness.

Only the experience of our own darkness gives us the light we need to be of help to others whose journey into the dark spots of life is only just beginning. It’s then that our own taste of darkness qualifies us to be an illuminating part of the human expedition. Without that, we are only words, only false witnesses to the truth of what it means to be pressed to the ground and rise again. Darkness is a mentor of what it means to carry the light we ourselves have brought to blaze into the unknown parts of life so that others may also see and take hope….

The light we gain in darkness is the awareness that, however bleak the place of darkness was for us, we did not die there. We know now that life begins again on the other side of the darkness. Another life. A new life. After the death, the loss, the rejection, the failure, life does go on. Differently, but on. Having been sunk into the cold night of black despair—and having survived it—we rise to new light, calm and clear and confident that what will be, will be enough for us.

Growth is the boundary between the darkness of unknowing and the light of new wisdom, new insight, new vision of who and what we ourselves have become. After darkness we are never the same again. We are only stronger, simpler, surer than ever before that there is nothing in life we cannot survive, because though life is bigger than we are, we are meant to grow to our fullest dimensions in it.