Přátelé, je velmi důležité, abychom o duši nepřemýšleli jako o temné. Jsme podmíněni vnímat pouze vnější světlo. Zapomínáme, že existuje něco jako vnitřní světlo, které osvětluje naši duši.

-Teresa z Ávily, Vnitřní hrad

Richard Rohr popisuje období temnoty, zmatku a boje jako nezbytné pro naši transformaci a růst:

Zkušenosti temnoty jsou dobrými a nezbytnými učiteli. Není třeba se jim vyhýbat, popírat je, utíkat před nimi nebo je vysvětlovat. I když nezažijeme klinickou nebo diagnostikovanou depresi, většina z nás si v životě projde alespoň jedním obdobím temnoty, pochybností a malátnosti. Doufám, že se v těchto obdobích dokážeme obrátit na někoho - terapeuta, duchovního vůdce, přítele - kdo nás podpoří. A když se budeme cítit silní, kéž jsme ramenem, o které se může opřít někdo jiný.

Existuje temnota, do níž nás vede naše vlastní hloupost, náš vlastní hřích (iluze oddělenosti), naše vlastní sobectví, tím, že žijeme z falešného nebo odděleného já. Z tohoto druhu temnoty se musíme propracovat zpět pomocí brutální upřímnosti, vyznání, odevzdání, odpuštění, omluvy a nápravy. Může to být zároveň pocit umírání i osvobození.

Existuje však ještě jedna temnota, do které nás vede Bůh, milost a sama podstata života. V mnoha ohledech je zde ztráta smyslu ještě větší a někdy může být ještě větší i ztráta motivace, cíle a směru. Opravdu to vypadá jako naprostá absence světla, a proto ji svatí a mystici nazývali "temnou nocí". Ale i když se můžeme cítit osamělí a Bohem opuštění, můžeme také vycítit, že jsme sem byli vedeni záměrně. Víme, že se nacházíme v liminálním prostoru, mezi a mezi, na prahu - a musíme zde zůstat, dokud se nenaučíme něco podstatného. Stále to není žádná legrace - plná pochybností a "démonů" všeho druhu - ale je to temnota, kdy nás Bůh drží v těsné blízkosti, aniž bychom si toho byli vědomi. Zde dochází k proměně.

Jistě, temná noc, do níž se dostáváme vlastními "hříšnými" rozhodnutími, se může stát i temnotou Boží. Bez ohledu na příčinu je temná noc příležitostí k hledání a nalézání Boha - v nových podobách a novými způsoby. Bůh ani dobro neexistují pouze na světle, ale prostupují všemi místy, viditelnými i neviditelnými. Zdá se, že pokaždé, když chceme poznávat novým způsobem, musíme se trochu "odnaučit". Je to jako zařadit v blátě a sněhu zpátečku, abychom získali novou stopu a lepší trakci.

Období zdánlivě neplodné temnoty mohou ve skutečnosti zdůraznit všechny způsoby, jak se okrádáme o moudrost tím, že lpíme na světle. Kdo roste, když se dívá jen na světlé stránky věcí? Teprve když ztratíme své jistoty, budeme schopni dekonstruovat své falešné představy o Bohu, abychom pod všemi svými egoistickými představami a strachy objevili Absolutní realitu.

It is very important, friends, not to think of the soul as dark. We are conditioned to perceive only external light. We forget that there is such a thing as inner light, illuminating our soul.

—Teresa of Ávila, The Interior Castle

Richard Rohr describes periods of darkness, confusion, and struggle as necessary for our transformation and growth:

Experiences of darkness are good and necessary teachers. They are not to be avoided, denied, run from, or explained away. Even if we don’t experience clinical or diagnosed depression, most of us will go through at least one period of darkness, doubt, and malaise in our lives. I hope during these times we can reach out to someone—a therapist, spiritual director, friend—to support us. And when we feel strong, may we be the shoulder someone else can lean on.

There’s a darkness where we are led by our own stupidity, our own sin (the illusion of separation), our own selfishness, by living out of the false or separate self. We have to work our way back out of this kind of darkness with brutal honesty, confession, surrender, forgiveness, apology, and restitution. It may feel simultaneously like dying and being liberated.

But there’s another darkness that we’re led into by God, grace, and the nature of life itself. In many ways, the loss of meaning here is even greater, and sometimes the loss of motivation, purpose, and direction might be even greater too. It really feels like the total absence of light, and thus the saints and mystics called it “the dark night.” Yet even while we may feel alone and abandoned by God, we can also sense that we have been led here intentionally. We know we’re in liminal space, betwixt and between, on the threshold—and we have to stay here until we have learned something essential. It is still no fun—filled with doubt and “demons” of every sort—but it is the darkness of being held closely by God without our awareness. This is where transformation happens.

Of course, the dark night we get ourselves into by our own “sinful” choices can also become the darkness of God. Regardless of the cause, the dark night is an opportunity to look for and find God—in new forms and ways. Neither God nor goodness exist only in the light but permeate all places, seen and unseen. It seems we have to “unknow” a bit every time we want to know in a new way. It’s like putting your car in reverse in the mud and snow so that you can gain a new track and better traction.

Periods of seemingly fruitless darkness may in fact highlight all the ways we rob ourselves of wisdom by clinging to the light. Who grows by only looking on the bright side of things? It is only when we lose our certainties that will we be able to deconstruct our false images of God to discover the Absolute Reality beneath all our egoic fantasies and fears.