Starý zákoník Walter Brueggemann popisuje, jak může být modlitba se žalmy projevem solidarity s naším univerzálním lidstvím:

Žalmy až na výjimky nejsou hlasem Boha, který by nás oslovoval. Jsou spíše hlasem našeho vlastního společného lidství - shromážděným během dlouhého časového období, ale hlasem, který má stále úžasnou autenticitu a současnost. Vypovídá o životě takovém, jaký skutečně je, neboť v těchto hluboce lidských dimenzích přetrvávají tytéž problémy a možnosti. A tak když se obracíme k žalmům, znamená to, že vstupujeme do středu tohoto hlasu lidskosti a rozhodujeme se, že se k němu postavíme. Jsme připraveni mluvit mezi nimi, s nimi a za ně, vyjádřit svou solidaritu s touto strastiplnou a radostnou lidskou poutí. Přidáváme hlas ke společnému nadšení, sdílenému smutku a společnému hněvu, který nás všechny sužuje..... Když tak učiníme, zjistíme, že slova Písma vnášejí sílu, tvar a autoritu do toho, co víme o sobě samých. [1]

Teoložka Ada María Isasi-Díaz (1943-2012), vyhnaná z Kuby, našla útěchu v žalmu 137:

Když jsem poprvé četla Žalm 137, vzpomínám si, že jsem souzněla s většinou toho, co žalm říká; vzpomínám si, že jsem cítila, že by mohl vhodně vyjádřit bolest, kterou jsem prožívala, když jsem byla proti své vůli daleko od své země. Po kubánské raketové krizi v roce 1962 jsem si uvědomil, že moje nepřítomnost na Kubě bude dlouhá. Krátce nato přišel den, kdy se můj vízový status změnil z "turistického" na "turistický": Stal jsem se uprchlíkem. Mým útočištěm se stal Žalm 137: "U babylonských řek jsme seděli a plakali, když jsme vzpomínali na Jeruzalém" (137,1).

Živě si vzpomínám na den, kdy jsem se odvážil zmínit příteli, jak moc se ztotožňuji se Žalmem 137. Vždycky jsem se odvážil říct, že jsem se s ním ztotožnil. Žertem mi odpověděla: "Chystáš se pověsit kytaru na strom?"... Nebyli schopni pochopit smutek z toho, že jsem daleko od la tierra que mi vió nacer (země, která byla svědkem mého narození). Občas mě přátelé žádali, abych jim vyprávěl o Kubě. Lidé kolem mě nedokázali pochopit, proč jsem se já, který miluji zpěv, vždy zdráhal zazpívat "Guantamanera", píseň, v níž jsou použity verše otce mé země José Martího. V jedné z nich se říká,

Yo quiero cuando me muera

Sin patria pero sin amo

Tener en mi tumba

Un ramo de flores

Y una bandera.

Chci, až umřu

Bez vlasti, ale bez pána,

Mít na svém hrobě

pouť květů

a vlajku.

Tak jsem si pořád říkal: "Jak můžeme zpívat Jahveho píseň v cizí zemi?"

"Jak můžeme zpívat Jahveho píseň? (137:4) [2]

Brueggemann uzavírá:

Žalmy se nepoužívají ve vzduchoprázdnu, ale v dějinách, kde umíráme a vstáváme, a v dějinách, kde Bůh působí, ukončuje naše životy a vytváří pro nás milostivé nové začátky. Žalmy se pohybují s naší zkušeností. Mohou nás také přenést mimo naši vlastní střeženou zkušenost, do pronikavějších poutí našich sester a bratří. [3]

Old Testament scholar Walter Brueggemann describes how praying with the Psalms can be an act of solidarity with our universal humanity:

The Psalms, with few exceptions, are not the voice of God addressing us. They are rather the voice of our own common humanity—gathered over a long period of time, but a voice that continues to have amazing authenticity and contemporaneity. It speaks about life the way it really is, for in those deeply human dimensions the same issues and possibilities persist. And so when we turn to the Psalms it means we enter into the midst of that voice of humanity and decide to take our stand with that voice. We are prepared to speak among them and with them and for them, to express our solidarity with this anguished, joyous human pilgrimage. We add a voice to the common elation, shared grief, and communal rage that besets us all…. When we do, we shall find that the words of Scripture bring power, shape, and authority to what we know about ourselves. [1]

Exiled from Cuba, theologian Ada María Isasi-Díaz (1943–2012) found solace in Psalm 137:

When I first read Psalm 137, I remember resonating with most of what the psalm says; I remember feeling it could appropriately voice the pain I was experiencing being away from my country against my will. After the Cuban missile crisis in 1962 I realized that my absence from Cuba was to a be a long one. Shortly after there came a day when my visa status changed from “tourist”: I became a refugee. Psalm 137 became my refuge: “By the rivers of Babylon we sat and we wept when we remembered Jerusalem” (137:1).

I recall vividly the day I dared to mention to a friend how much I identified with Psalm 137. Jokingly she answered me, “Are you going to hang your guitar from a tree?”… They were incapable of understanding the sorrow of being away from la tierra que mi vió nacer (the land that witnessed my birth). At times, my friends would ask me to talk about Cuba. Those around me could not figure out why I, who love to sing, always seemed reticent about singing “Guantamanera,” the song that uses for its verses poems from the father of my country, José Martí. One of them says,

Yo quiero cuando me muera

Sin patria pero sin amo

Tener en mi tumba

Un ramo de flores

Y una bandera.

I want when I die

without country but without master,

to have on my tomb

a bouquet of flowers

and a flag.

So I kept saying to myself, “How can we sing Yahweh’s song in a foreign land?” (137:4) [2]

Brueggemann concludes:

The psalms are not used in a vacuum, but in a history where we are dying and rising, and in a history where God is at work, ending our lives and making gracious new beginnings for us. The Psalms move with our experience. They may also take us beyond our own guarded experience into the more poignant pilgrimages of our sisters and brothers. [3]