To, jak čteme Bibli - jako doslovné Boží slovo nebo jako vyjádření Božího lidu a jeho zkušenosti s Bohem -, má zásadní vliv na to, kdo je podle nás Bůh. Brian McLaren používá jako příklad žalm o vyhnanství:

Nejznámějším žalmem o vyhnanství je žalm 137. V něm se píše o vyhnanství. Zatímco krásná poezie první části žalmu je často čtena - a dokonce se stala populárním hitem v muzikálu Godspell -, závěr žalmu je často považován za jednu z nejošklivějších pasáží celé Bible. Ve většině kostelů se kvůli svému hrůznému obsahu zřídkakdy čte nahlas.

Když milovníci Bible o ní bezelstně mluví jako o "Božím slově", aniž by zároveň brali vážně skutečnost, že Bible je také svědectvím lidských bytostí, které prožívají velkou bolest, může se stát, že z Boha nechtěně udělají zrůdu.

Přečtěte si například tyto závěrečné verše žalmu 137,7-9 dvěma různými způsoby. Zaprvé je čtěte jako výraz agónie a zuřivosti, kterou pociťují vysídlení, vyvlastnění a utlačovaní lidé, kteří jsou opakovaně dehumanizováni svými nepřáteli a utlačovateli:

Pamatuj, Hospodine, na Edómce

na den pádu Jeruzaléma,

jak říkali: "Zbořte ho! Zbořte ho!"

Sbořte ho až do základů!"

O dcero Babylonu, ty ničiteli!"

Šťastní budou ti, kdo ti to vrátí

co jsi nám udělala!

Šťastní budou ti, kdo si vezmou tvé maličké

a roztříští je o skálu!

Přečteno tímto způsobem, nelze tuto touhu po strašlivé pomstě omluvit, nelze ji ospravedlnit a připsat Bohu ... ale lze ji pochopit. Samozřejmě, že by snili a modlili se za pomstu vůči Babyloňanům, kteří vyplenili jejich zemi, unesli je a nyní po nich chtějí, aby hráli svou rodnou hudbu pro pobavení svých věznitelů. Opět platí, že když chápeme jejich rozhořčení, cítíme jejich bolest, ale to neznamená, že ji ospravedlňujeme.

Nyní si pasáž přečtěte znovu, přičemž předpokládejte, že každé slovo v Bibli je třeba číst jako pravdivý Boží názor na danou věc. Chápete, proč by lidé, kteří se učí číst Bibli tímto způsobem, mohli získat představu o Bohu jako o bezcitném, pomstychtivém a krutém monstru?

Dovedete si představit, jak nám moudré a pozorné čtení žalmu 137 může pomoci číst celou Bibli moudřeji a pozorněji?

Ne, Bůh samozřejmě nemá radost z utrpení a smrti dětí ani ze zlomeného srdce jejich pozůstalých rodičů. Ne! Samozřejmě že ne! Pokud vidíme, že Bůh má takové zvrácené potěšení z násilí, brzy se sami uděláme k obrazu tomuto Bohu.

Ano, odmítněte toto hrozné čtení. Ale prosím, nezastavujte se u toho.

Položte si tuto otázku: Jak můžeme stát po boku Boha a sdílet božskou milující laskavost uprostřed až příliš skutečné a až příliš často se opakující lidské krutosti?

Utlačovaným rozhodně neříkáme, aby drželi hubu a podřídili se jejich pokračující dehumanizaci. Ani je nepovzbuzujeme, aby se řídili svými fantaziemi o pomstě.

Naopak se odvažujeme hluboce naslouchat, chápat a vcítit se, vžít se do situace trpících a cítit jejich zuřivost a zoufalství.

A ani tady se nezastavíme: pak vidíme, jak útlak a pomsta, pokud se jimi necháme ovládnout, vytvářejí začarované kruhy, které jsou stále ošklivější a katastrofičtější. Představujeme si, jak bychom v budoucnu mohli opakovat nejhorší chyby naší minulosti.

Poté jsme připraveni zaujmout svůj postoj:

Jestliže se chceme vymanit z bludných, násilných cyklů naší historie, musíme si vytvořit nový způsob čtení Bible, nový způsob vidění, nový způsob bytí.

Proto je Žalm 137 v jistém smyslu jako oční vyšetření: To, co v něm vidíme, nám ukazuje, jak dobře vidíme.

How we read the Bible—as the literal word of God or as an expression of God’s people and their experience of God—makes a significant difference in who we think God is. Brian McLaren uses a psalm of Exile as an example:

The best known psalm of Exile is Psalm 137. While the beautiful poetry of the first part of the psalm is often read—and even became a popular hit in the musical Godspell—the ending of the psalm is often regarded as one of the ugliest passages of the whole Bible. It is seldom read aloud in most church settings because of its horrific content.

When lovers of the Bible glibly refer to the Bible as “The Word of God,” without also taking seriously the reality that the Bible is also the testimony of human beings in great pain, they can find themselves unintentionally rendering God a monster.

For example, read these closing lines of Psalm 137:7–9 in two different ways. First, read them as an expression of the agony and fury felt by displaced, dispossessed, oppressed people who are repeatedly dehumanized by their enemies and oppressors:

Remember, O Lord, against the Edomites

the day of Jerusalem’s fall,

how they said, “Tear it down! Tear it down!

Down to its foundations!”

O daughter Babylon, you devastator!

Happy shall they be who pay you back

what you have done to us!

Happy shall they be who take your little ones

and dash them against the rock!

Read in this way, this desire for horrific vengeance cannot be excused, nor can it be justified and attributed to God … but it can be understood. Of course, they would dream of and pray for revenge against the Babylonians who ransacked their country, kidnapped them, and now ask them to perform their native music for their captors’ entertainment. Again, when we understand their outrage, we feel their pain, but that doesn’t mean we justify it.

Now read the passage again, assuming that every word in the Bible should be read as God’s true opinion of a matter. Can you see why people who are taught to read the Bible in this way would get an idea of God as a heartless, vengeful, cruel monster?

Can you see how a wise and careful reading of Psalm 137 can help us read the whole Bible more wisely and carefully?

No, of course God does not take delight in the suffering and death of babies or the heartbreak of their bereaved parents. No! Of course not! If we see God as taking such perverse delight in violence, soon we will make ourselves in that God’s image.

Yes, reject that awful reading. But please, don’t stop there.

Ask this question: How can we stand with God and share divine loving kindness in the midst of all-too-real and all-too-often-repeated human cruelty?

We certainly do not tell the oppressed to shut up and submit to their ongoing dehumanization. Nor do we give them encouragement to act upon their revenge fantasies.

Instead, we dare to listen deeply, to understand and empathize, to put ourselves in the shoes of those who suffer and feel their fury and despair.

And we don’t stop there either: then we see how oppression and revenge, if we let them take over, create vicious cycles that grow uglier and more catastrophic. We imagine how in our future, we could repeat the worst mistakes of our past.

Then we are ready to take our stand: If we want to break out of the vicious, violent cycles of our history, we must develop a new way of reading the Bible, a new way of seeing, a new way of being.

That’s why, in a sense, Psalm 137 is like an eye exam: What we see there tells us how well we see.