U babylonských potoků jsme seděli a plakali.

- Žalm 137,1

Otec Richard Rohr se zamýšlí nad strachem, násilím a útlakem, které stále vytvářejí impéria a národní státy, a vyzývá nás, abychom na ně reagovali:

Málokdo by popřel, že v naší zemi je citelný a rostoucí strach a hněv. Tento strach hluboce pociťují ti nejzranitelnější. Jako následovník Ježíše i svatého Františka z Assisi se ve svém primárním morálním pohledu nesoustředím na blaho těch, kteří jsou nahoře, ale především na ty, kteří jsou dole. Za zranitelné, kteří se nyní stali ještě zranitelnějšími, naříkám, modlím se a slibuji, že budu stát při vás.

Čas národní introspekce musí začít sebereflexí. Bez našeho vlastního vnitřního hledání bude jakékoliv naše hledání řešení a politických náprav spočívat na pohyblivých píscích.

Mám podezření, že získáme vůdce, kteří budou zrcadlit to, čím jsme se jako národ stali. Jsou naším stínovým já, které je všem na očích. To říkali hebrejští proroci Izraeli před bolestným a dlouhým vyhnanstvím i během něj (596-538 př. n. l.).

Vyhnanství však bylo právě dobou, kdy se starověký židovský národ ponořil do hloubky a objevil své prorocké hlasy - Izajáše, Jeremiáše a další -, které mluvily pravdu k moci a volaly po spravedlnosti vůči vlastním politickým a náboženským vůdcům. Jejich zkušenost položila pevný základ pro Ježíšovo učení a jeho solidaritu s chudými a vyvrženými.

Možná si někteří z nás naivně mysleli, že můžeme nebo máme svou loajalitu upínat k jednomu politickému programu nebo straně. Vzpomeňte si, že Jahve řekl izraelskému lidu, aby nikdy nevkládal svou důvěru do "knížat, koní nebo vozů" (Ž 20,7; 33,16-17), ale pouze do Boží lásky. Nesmíme si představovat, že politické změny samy o sobě někdy přinesou dobro, lásku nebo proměnu, kterou světu nabízí evangelium.

Nesmíme se bát připustit, aby nás konvenční moudrost zklamala a zklamala. To je často jediná cesta k moudrosti. Imperiální myšlení se zaměřuje na posuzování toho, kdo je hodný a kdo nehodný, kdo je in a kdo out. My, kteří víme o univerzální sounáležitosti a identitě v Bohu, máme jinou formu moci: Naším prostředím je láska (i k nepřátelům), nikoli "mocnosti a knížectví", království tohoto světa.

Současný nepořádek je časem našeho vyhnanství a upevnil v nás naléhavý závazek k naší činnosti a kontemplaci. Zdá se, že je ho zapotřebí více než kdykoli předtím! Zakotvení společenského jednání v kontemplativním vědomí není luxusem pro pár vyvolených, ale jistě kulturní nutností. Jak křesťanské náboženství, tak americká psychika potřebují hluboké uzdravení, a to neříkám lehkovážně.

Jedině kontemplativní vědomí dokáže udržet náš strach, zmatek, zranitelnost a hněv a vést nás k lásce. Ti, kdo se nechají zpochybnit a změnit, budou po tomto očistném exilu novými kulturními tvůrčími hlasy příštího období dějin.

Beside the streams of Babylon, we sat and wept.

—Psalm 137:1

Father Richard Rohr reflects on the fear, violence, and oppression that empires and nation-states continue to create, challenging us to respond:

Few would deny that there’s a palpable and growing fear and anger in our country. This fear is felt deeply by those who are most vulnerable. As a follower of both Jesus and Saint Francis of Assisi, my primary moral viewpoint is not centered on the wellbeing of those who are on top, but first in those who are at the bottom. For the vulnerable who have now been rendered more vulnerable, I lament and pray and promise to stand with you.

A time of national introspection must begin with self-introspection. Without our own inner searching, any of our quests for solutions and policy fixes will be based in shifting sands.

I suspect that we get the leaders who mirror what we have become as a nation. They are our shadow self for all to see. That is what the Hebrew prophets told Israel both before and during their painful and long exile (596–538 BCE).

Yet the Exile was the very time when the ancient Jewish people went deep and discovered their prophetic voices—Isaiah, Jeremiah, and others—speaking truth to power, calling for justice from their own political and religious leaders. Their experience laid the solid foundation for Jesus’s teaching and his solidarity with the poor and the outcast.

Maybe some of us have naively thought that we could or should place our loyalty in one political agenda or party. Remember, Yahweh told the people of Israel that they should never put their trust in “princes, horses, or chariots” (Psalms 20:7, 33:16–17), but only in the love of God. We must not imagine that political changes of themselves will ever bring about the goodness, charity, or transformation that the gospel offers the world.

We must not be afraid to allow conventional wisdom to fail and disappoint us. This is often the only path to wisdom. Imperial thinking focuses on judging who is worthy and who is unworthy, who is in and who is out. We who know about universal belonging and identity in God have a different form of power: Love (even of enemies) is our habitat, not the “powers and principalities,” the kingdoms of this world.

The present disorder is our time of exile and has solidified in us an urgent commitment to our work of action and contemplation. It seems needed more than ever before! Grounding social action in contemplative consciousness is not a luxury for a few, but surely a cultural necessity. Both the Christian religion and the American psyche need deep healing, and I do not say that lightly.

Only a contemplative mind can hold our fear, confusion, vulnerability, and anger and guide us toward love. Those who allow themselves to be challenged and changed will be the new cultural creative voices of the next period of history after this purifying exile.