Richard Rohr popisuje, jak se můžeme od důrazu na osobní hřích zaměřit na větší síly, které způsobují systémové škody:

Z nějakého důvodu se dnes slovo "hřích" zdá být staromódní a ve většině diskusí už nepomáhá, ba dokonce ani neobjasňuje. Může poslat jakoukoli konverzaci do králičí nory vedlejších poznámek, soudů a objasňování, které vykolejí původní směr konverzace.

Možná mnozí z nás přestali toto slovo používat proto, že jsme hřích umístili do svých vlastních malých kulturních kategorií, aniž bychom si uvědomovali skutečnou jemnost, hloubku a důležitost širšího pojmu. Jak každá kultura a náboženství definovaly hřích svým vlastním idiosynkratickým způsobem, přestalo být užitečné i samotné slovo. Místo toho jsme jím jednoduše označovali různá tabu a kulturní očekávání, která obvykle souvisela s pravidly tělesné čistoty. (Někteří křesťané si potrpí na tanec a pití, zatímco jiní to považují za téměř obscénní).

Můj předpoklad a přesvědčení je, že hřích se pro mnohé z nás stal méně užitečným pojmem, protože jsme se potřebovali pohybovat v jiném oboru, abychom znovu získali pojem smrtelné povahy skutečného zla. Nikdo nemůže popřít, že zlo je velmi reálné, ale to, co mnozí z nás dnes pozorují jako skutečné zlo ničící svět - jako je militarismus, chamtivost, obětní beránek jiných skupin a zneužívání moci - se zdá být velmi odlišné od toho, co většina lidí nazývá hříchem, který se většinou vztahoval na osobní viny nebo provinění či domnělé soukromé prohřešky proti Bohu. Ty ve skutečnosti vůbec dobře nepopisovaly hrůznou povahu zla. Proto jsme o hřích ztratili zájem.

Ztratili jsme zájem také proto, že jsme obvykle slýchali, že pojem hříchu slouží k posuzování, vylučování nebo ovládání druhých nebo k zahanbení a ovládání sebe sama, ale jen zřídkakdy k tomu, aby do lidské situace vnesl rozlišování nebo hlubší porozumění, natož soucit nebo odpuštění. Podle mého pozorování čím více bylo náboženství nebo kultura posedlá hříchem, tím nelaskavější a kognitivně rigidnější byli její obyvatelé.

Jsme-li upřímní a vnímaví, jistě vidíme, že skutečné zlo často jako by "ovládalo samotný vzduch" (výraz, který najdeme v Pavlových textech, např. v Ef 2,2) a je spíše normou než výjimkou. Ve skutečnosti je zlo často kulturně odsouhlaseno, obdivováno a považováno za nezbytné, jako je tomu obvykle v případě, kdy země válčí, vydává většinu svého rozpočtu na zbrojení, obdivuje luxus před nezbytnostmi, baví se k smrti nebo znečišťuje vlastní společnou vodu a vzduch. Zdá se, že zlo je korporátní, obdivované a považované za nezbytné, než se stane osobním a zahanbujícím.

Hřích a zlo musí být více než osobní či soukromou záležitostí. Odsuzování lidí za individuální viny svět nezmění. Domnívám se, že apoštol Pavel učil, že hřích i spása jsou především korporativní skutečnosti. Tento zásadní bod nám však do značné míry unikl, a tak jsme se ocitli v těsném sevření obludného zla v křesťanských národech až do moderní doby.

Richard Rohr describes how moving beyond an emphasis on personal sin allows us to focus on larger forces at play that create systemic harm:

For some reason, the word “sin” now seems old-fashioned and no longer helpful or even clarifying in most discussions. It can send any conversation down a rabbit hole of side comments, judgments, and clarifications that derail the original direction of the conversation.

Perhaps so many of us stopped using the word because we located sin inside of our own small, cultural categories, with little awareness of the true subtlety, depth, and importance of the broader concept. As each culture and religion defined sin in its own idiosyncratic way, the word itself ceased being helpful. Instead, we simply used it to designate various taboos and cultural expectations, usually having to do with bodily purity codes. (Some Christians are into dancing and drinking, whereas others consider it almost obscene).

My assumption and conviction are that sin became a less useful idea for many of us because we needed to move around in a different field to regain our notion of the deadly nature of true evil. No one can deny that evil is very real, but what many of us now observe as the real evils destroying the world—such as militarism, greed, scapegoating of other groups, and abuses of power—seem very different from what most people call sin, which has mostly referred to personal faults or guilt, or supposed private offenses against God. These did not actually describe the horrible nature of evil very well at all. So, we lost interest in sin.

We also lost interest because we usually heard the concept of sin being used to judge, exclude, or control others, or to shame and control ourselves, but seldom to bring discernment or deeper understanding, much less compassion or forgiveness, to the human situation. In my observation, the more sin-obsessed a religion or culture became, the more unloving and cognitively rigid its people tended to be.

If we are honest and perceptive, we surely see that actual evil often seems to “dominate the very air” (a phrase found in Pauline texts such as Ephesians 2:2) and is more the norm than the exception. In fact, evil is often culturally agreed-upon, admired, and deemed necessary, as is normally the case when a country goes to war, spends most of its budget on armaments, admires luxuries over necessities, entertains itself to death, or pollutes its own common water and air. Evil seems to be corporate, admired, and deemed necessary before it becomes personal and shameable.

Sin and evil must be more than personal or private matters. Convicting people of individual faults does not change the world. I believe the apostle Paul taught that both sin and salvation are, first of all, corporate realities. Yet, we largely missed that essential point, and thus found ourselves in the tight grip of monstrous evils in Christian nations, all the way down to the modern era.