Autorka Danielle Shroyer se s vámi podělí o to, jak Písmo svaté v hebrejštině a řečtině často definuje hřích jako "minutí cíle":

Ačkoli nám prvotní hřích vyprávěl příběh o uvíznutí v našem hříchu, když se obrátíme k Písmu, najdeme ve skutečnosti zcela jiný příběh. Ačkoli si moderní věda teprve nyní uvědomila, jak úžasně tvární lidé jsou, moudrost Písma nám to říkala už odjakživa....

Nejvýznamnější slovo pro hřích v hebrejštině [hatta] i řečtině [hamartia] ve své definici předpokládá naši schopnost trefit se do černého. Nemůžeme minout cíl, pokud nepředpokládáme, že cíl je tam, kam míříme, že? V 768 případech slova "hřích" v Bibli jsme popsáni jako lidé, kteří stojí s lukem a šípem a míří na cíl, který mineme. To není hříšná přirozenost a rozhodně to není úplná zkaženost. To je začátečnictví, možná roztržitost nebo špatná muška. Může to být jakákoli řada věcí. Ale myšlenka, že nejsme stvořeni k tomu, abychom zasáhli cíl, který je před námi, by byla zcela protichůdná tomu, jak je hřích vyložen v naprosté většině Písma.

Když nás Písmo vyzývá k dobru, k pokání, k milosti, není to, jako bychom rybě říkali, aby jezdila na kole. Není to něco tak protichůdného tomu, kdo jsme a co můžeme dělat, že by to byla nemožná představa. Spása je nám dostupná, protože nám ji Bůh nabídl, ale také proto, že nás Bůh stvořil tak, abychom na ni byli schopni reagovat. Můžeme zamířit na cíl jednoduše proto, že se Bůh rozhodl nás tak stvořit. Ano, někdy mineme cíl ... ale to neznamená, že jsme bez jakékoliv schopnosti hrát hru.

V Písmu je hřích často popisován jako chyba nebo omyl, nikoli jako stav našeho bytí:

Bible hovoří o hříchu jako o něčem, na co je třeba upozornit, ale ne jako o něčem, co by mělo být odsouzeníhodné až hanba.... Hřích je čin, volba, nebo pokud jsme jich udělali několik za sebou, cesta či zvyk. Není na něm nic nezvratného ani určujícího. Hřích není stav bytí. Je to způsob bytí ve světě, který se vždy a v každém okamžiku mění na základě našich rozhodnutí. Je to růstový, nikoli pevný způsob myšlení.

Jinak řečeno, je rozdíl mezi tím, že jsme padli, a tím, že jsme padlí. Hřích (hamartia, hatta) znamená, že jsme padli. Neznamená to, že jsme padlí. Můžeme být v pohybu v závislosti na našem posledním činu a našem dalším záměru, ale nejsme prostě zmítáni na vlnách vlastní kompetence. Pobýváme na lodi požehnané milosti, která nás drží pevně, i když ze dne na den klopýtáme a kolébáme se. Možná jsme upadli, ale můžeme vstát.

Author Danielle Shroyer shares how the Scriptures in Hebrew and Greek frequently define sin as “missing the mark”:

Though original sin has told us a story of being stuck in our sin, when we turn to scripture, we actually find a very different story. Though modern science has just come to realize how amazingly malleable people are, the wisdom of scripture has told us this all along.…

The most predominant word for sin in both the Hebrew [hatta] and the Greek [hamartia] assumes in its very definition our ability to hit the mark. We can’t miss the mark unless we assume the mark is where we’re aiming, right? In 768 instances of the word “sin” in the Bible, we are described as people who are standing with a bow and arrow, aiming at a target that we miss. That’s not a sin nature, and it’s definitely not total depravity. That’s novice, or perhaps distractedness, or bad aim. It could be any number of things. But the idea that we are not designed to hit the target set before us would be completely antithetical to the way sin is put forth in the vast majority of scripture.

When scripture calls us to goodness, to repentance, to grace, it’s not like telling a fish to ride a bicycle. It’s not something so contradictory to who we are and what we can do that it’s an impossible notion. Salvation is available to us because God has offered it, but also because God has designed us to be capable of responding to it. We can take aim at the target simply because God chose to make us that way. Yes, we miss the mark … but that doesn’t mean we are without any ability to play the game.

In Scripture, sin is often described as an error or mistake, not a condition of our being:

The Bible talks about sin as something that ought to be called out, but not something that ought to be condemning to the point of shame.... Sin is an action, a choice, or if we’ve made a number of them in a row, a path or a habit. There is nothing irreversible or determinate about it. Sin is not a state of being. It is a way of being in the world that is always and every moment in flux, based on our choices. It’s a growth mindset, not a fixed one.

To put this another way, there is a difference between having fallen and being fallen. Sin (hamartia, hatta) means that we have fallen. It doesn’t mean we are fallen. We may be in flux depending on our last action and our next intention, but we aren’t simply tossed around on the waves of our own competence. We reside in the boat of blessed grace, which holds us steady even as we falter and sway from day to day. We may have fallen, but we can get up.