Otec Greg Boyle se zamýšlí nad tím, jak mnohé z toho, čeho jsme dnes svědky, odráží důsledky našeho bolestného odloučení od Boha lásky:

Tváří v tvář nesmyslnému násilí se střelnými zbraněmi, politické zradě a pomstě, zločinům z nenávisti, masové střelbě a teroristickým útokům si někteří lidé prostě řeknou: "Hřích a zlo jsou na očích." Když to uděláme, vzdali jsme se. Už se o to ani nesnažíme. Prohlašujeme, že už nebudeme hledat řešení, protože věříme, že lidé jsou od počátku nějak poskvrněni. Prvotní hřích nevysvětluje to hrozné. Vysvětluje to spousta věcí. Prvotní hřích mezi ně nepatří. Žádný gen hříchu v nás není. Narodili jsme se z lásky a vždy jsme k lásce pozváni....

Poprosil jsem kamarádku, aby si promluvila se svou dcerou, která právě absolvovala jezuitskou [katolickou] univerzitu, o tom, jak ona a její vrstevníci vnímají hřích. Její dcera řekla: "My slovo 'hřích' moc nepoužíváme ani o něm nemluvíme. Hřích je mapa starého světa." Předpokládám, že někdo by teď mohl naříkat, že hřích není na prvním místě. Ve skutečnosti není ani na zadním stolku. Není ani v blízkosti plotny. A samozřejmě, kdybyste se dnes pokusili použít mapu Starého světa, abyste se dostali třeba do Iráku, vysadila by vás v Mezopotámii.

Mohli bychom si postesknout, že mladí lidé mohou takto vidět hřích. Nebo bychom v tom mohli najít pozvání. Dívá se Boží láska na hříšný svět, který potřebuje spásu, nebo náš Bůh vidí zlomený svět, který trpí a potřebuje uzdravení? V Písmu se píše: "Tehdy tvé světlo propukne jako úsvit a tvá rána se rychle zahojí. Světlo pro tebe vzejde ve tvé temnotě. Tma se pro tebe stane jako poledne" [Iz 58,10]. Členům gangu donekonečna říkám, že Bůh lásky hřích nevidí. Náš Bůh vidí syna (a dceru). "Věřím, že hřích nemá žádnou podstatu," píše Juliána z Norwiche, "ani částečku bytí". Pak říká: "Při vší úctě k Matce církvi ... ale tohle se neshoduje." To je pravda. Nedokázala hřích sladit se svým Bohem lásky.

Boyle navrhuje změnu důrazu, pokud jde o chování:

Morální hledání nás nikdy neudrželo v morálce; jen nás drželo od sebe navzájem. Možná bychom tedy měli opustit morální hledání, protože je to mapa starého světa, a místo toho přijmout cestu k celistvosti, rozkvétající lásce a vzdorné radosti. Nechceme přece skončit v Mezopotámii. Ano, chceme udělat další správnou věc, ale co je ta další správná věc a kdo je schopen ji zvolit? To může jen zdravý člověk. A tak si navzájem pomáháme, ne abychom se rozhodovali lépe, ale abychom kráčeli domů k blahobytu a hlubšímu růstu v lásce.

Father Greg Boyle considers how many of the evils we witness today reflect the consequences of our painful disconnection from the God of love:

In the face of senseless gun violence, political treachery and revenge, hate crimes, mass shootings, and terrorist attacks, some people will just say, “Sin and evil are on display.” When we do this, we’ve given up. We’re not even trying. We declare that we will no longer be seeking solutions, because we believe that human beings are somehow stained from the start. Original sin doesn’t explain the terrible. Lots of things do. Original sin is not one of them. There is no sin gene in us. We’re born from love and always invited to love….

I asked a friend to talk to her daughter who had just graduated from a Jesuit [Catholic] university about how she and her peers saw sin. Her daughter said, “We don’t really use the word ‘sin’ or talk about it. Sin is an Old World map.” Now, I suppose some might lament that sin is not on the front burner. It’s actually not even on the back burner. It is nowhere near the stove. And, of course, if you tried to use an Old World map today to get you to, say, Iraq, it would drop you off at Mesopotamia.

We could lament that young folks might see sin this way. Or we could find the invitation in it. Is the love of God looking down on a sinful world in need of salvation, or does our God see a broken world in pain and in need of healing? Scripture has it as “Then your light shall break like the dawn and your wound shall quickly be healed. The light shall rise for you in your gloom. The darkness shall become for you like midday” [Isaiah 58:10]. I endlessly tell gang members that the God of love doesn’t see sin. Our God sees son (and daughter). “I believe that sin has no substance,” Julian of Norwich writes, “not a particle of being.” Then she says, “With all due respect to Mother Church … but this does not line up.” She couldn’t get sin to align with her God of love.

Boyle suggests a shift in emphasis when it comes to behavior:

The moral quest has never kept us moral; it’s just kept us from each other. So maybe we should abandon the moral quest, since it’s an Old World map, and embrace instead the journey to wholeness, flourishing love, and defiant joy. We don’t want to end up in Mesopotamia. Yes, we want to do the next right thing, but what is the next right thing and who is able to choose it? Only the healthy person can. So we help each other, not to make better choices but to walk home to well-being and deeper growth in love.