Autorka Barbara Brown Taylorová popisuje utrpení, které zažíváme, když žijeme z pocitu odloučení:

Hluboko v lidské existenci existuje zkušenost odloučení od života. Existuje nějaká vzpomínka na to, že s námi někdo krutě zacházel, a - možná o něco hlouběji - vzpomínka na to, že stejně krutě zacházel s někým jiným..... Hluboko v lidské existenci existuje zkušenost sáhnutí po zakázaném ovoci, odstrčení milující náruče, úmyslného rozbití něčeho, jen abyste dokázali, že to dokážete. Hluboko v lidské existenci existuje zkušenost, kdy člověk dělá vše, co je nutné, aby nasytil a utěšil sám sebe, protože neexistuje nikdo jiný, komu by mohl věřit, žádný jiný účel, kterému by mohl sloužit, žádný jiný bůh, kterého by mohl následovat.

Po celé věky se tato zkušenost nazývá hřích - smrtelné odcizení od zdroje veškerého života. Podle některých definic znamená úmyslné odvrácení se od Boha. Podle jiných je to nevyhnutelný rys lidského bytí. Ať tak či onak, je to název pro zkušenost odříznutí od vzduchu, světla, obživy, společenství, naděje, smyslu, života. Nezabývá se ani tak konkrétním chováním, jako spíše následky tohoto chování. Koneckonců existuje tisíc způsobů, jak se odvrátit od světla, s variantami podle kultury, století, třídy a pohlaví. Jde o to poznat rozdíl mezi světlem a temnotou a rozpoznat tah, když se objeví.

Ačkoli se můžeme rozhodovat z pocitu odloučení, můžeme se také rozhodnout pro návrat k původnímu požehnání Boží lásky:

Kajícnost začíná rozhodnutím vrátit se ke vztahu: přijmout své Bohem dané místo ve společenství a zvolit si způsob života, který zvyšuje život všech členů tohoto společenství. Není třeba dodávat, že to často zahrnuje bolestné změny, a proto většina z nás dává přednost výčitkám před pokáním. Raději řekneme: "Je mi to líto, je mi to moc líto, cítím se opravdu, opravdu hrozně kvůli tomu, co jsem udělal," než abychom skutečně začali dělat věci jinak....

"Všechny hříchy jsou pokusy o zaplnění prázdných míst," napsala francouzská filozofka Simone Weilová. Protože nemůžeme vystát díru ve tvaru Boha, která je v nás, snažíme se ji zaplnit nejrůznějšími věcmi, ale ona se odmítá zaplnit. Odmítá všechny náhražky.... Je to svatyně v našem nitru, kterou může naplnit jen Bůh....

Nedomnívám se, že hřích je takový nepřítel, za jakého ho často vydáváme, alespoň ne tehdy, když ho rozpoznáme a pojmenujeme. Když vidíme, jak jsme se od Boha odvrátili, teprve tehdy máme to, co potřebujeme, abychom se začali obracet zpět. Hřích je naší jedinou nadějí, požárním poplachem, který nás probouzí k možnosti skutečného pokání.

Author Barbara Brown Taylor describes the suffering we experience when we live from a sense of disconnection:

Deep down in human existence, there is an experience of being cut off from life. There is some memory of having been treated cruelly, and—a little deeper, perhaps—the memory of having treated someone else cruelly as well…. Deep down in human existence there is an experience of reaching for forbidden fruit, of pushing away loving arms, of breaking something on purpose just to prove that you can. Deep down in human existence there is an experience of doing whatever is necessary to feed and comfort the self, because there is no one else to trust, no other purpose to serve, no other god to follow.

For ages and ages, this experience has been called sin—deadly alienation from the source of all life. By some definitions, it implies willful turning away from God. By others, it is an unavoidable feature of being human. Either way, it is a name for the experience of being cut off from air, light, sustenance, community, hope, meaning, life. It is less concerned with specific behaviors than with the aftermath of those behaviors. There are a thousand ways to turn away from the light, after all, with variations according to culture, century, class, and gender. The point is to know the difference between light and darkness, and to recognize the pull when it comes.

Though we may make choices out of a sense of disconnection, we can also choose to return to the original blessing of God’s love:

Repentance begins with the decision to return to relationship: to accept our God-given place in community, and to choose a way of life that increases life for all members of that community. Needless to say, this often involves painful changes, which is why most of us prefer remorse to repentance. We would rather say, “I’m sorry, I’m so sorry, I feel really, really awful about what I have done” than actually start doing things differently.…

“All sins are attempts to fill voids,” wrote the French philosopher Simone Weil. Because we cannot stand the God-shaped hole inside of us, we try stuffing it full of all sorts of things, but it refuses to be filled. It rejects all substitutes…. It is the holy of holies inside of us, which only God may fill….

I do not believe that sin is the enemy we often make it out to be, at least not when we recognize it and name it as such. When we see how we have turned away from God, then and only then do we have what we need to begin turning back. Sin is our only hope, the fire alarm that wakes us up to the possibility of true repentance.