Otec Richard se s vámi podělí o své chápání prvotního hříchu:

"Boží obraz" v nás je absolutní a neměnný. Je to čistý a naprostý dar, který je dán všem stejně. Tento obraz se však zkomplikoval, když do křesťanského myšlení vstoupil pojem prvotního hříchu.

V této myšlence - poprvé ji vyslovil Augustin v pátém století, ale v Bibli se o ní nikdy nezmiňuje - se zdůrazňovalo, že lidé se narodili do "hříchu", protože Adam a Eva "urazili Boha" tím, že jedli ze "stromu poznání dobra a zla". Za trest je Bůh vyhnal ze zahrady Eden. Prvotní hřích jsme vůbec neudělali my; bylo to něco, co nám bylo způsobeno (předáno od Adama a Evy). V tomto pojetí jsme všichni začali špatně.

Naproti tomu většina velkých světových náboženství začíná ve svých příbězích o stvoření s určitým smyslem pro prvotní dobro. Krásně se to podařilo židovské a křesťanské tradici, přičemž ze záznamu v knize Genesis se dozvídáme, že Bůh nazval stvoření v 1. Mojžíšově 1,10-25 pětkrát "dobrým" a v 1,31 dokonce "velmi dobrým".

Po Augustinovi však většina křesťanských teologií přešla od pozitivní vize Genesis 1 k negativnější vizi Genesis 3 - k takzvanému pádu neboli tomu, co nazývám "problémem". Místo toho, aby křesťané přijali Boží mistrovský plán pro lidstvo a stvoření - což my františkáni stále nazýváme "Kristovým prvenstvím" -, zmenšili náš obraz Ježíše i Krista. Náš "Spasitel" se stal pouhou "odpovědí" na problém hříchu, který jsme si z velké části vytvořili sami.

Na jednu stranu bylo učení o "prvotním hříchu" dobré a užitečné v tom, že nás naučilo nedivit se křehkosti a zraněnosti, kterou si všichni neseme. Stejně jako je dobro vrozené a sdílené, tak je tomu, zdá se, i se zlem. To je ve skutečnosti velmi milosrdné učení. Poznání našeho společného zranění by nás mělo zbavit břemene zbytečné a individuální viny či studu a pomoci nám být shovívaví a soucitní sami k sobě i k sobě navzájem.

Ale historicky vzato, učení o prvotním hříchu nás nastartovalo špatným směrem - s ne místo ano, s nedůvěrou místo důvěry. Celá staletí jsme se snažili vyřešit "problém", o němž nám bylo řečeno, že je jádrem našeho lidství. Pokud však začneme s problémem, máme tendenci se nikdy nedostat dál než k tomuto způsobu myšlení.

Chceme-li začít šplhat z díry prvotního hříchu, musíme začít s pozitivní a velkorysou kosmickou vizí. Velkorysost má tendenci stavět sama na sobě. Nikdy jsem se nesetkal s opravdu soucitnou nebo milující lidskou bytostí, která by neměla základní a dokonce hlubokou důvěru ve vrozenou dobrotu lidské přirozenosti.

Křesťanská dějinná linie musí začínat pozitivní a zastřešující vizí lidstva a dějin, jinak se nikdy nedostane za hranice primitivních, vylučujících a na strachu založených stádií většiny raného lidského vývoje. Jsme připraveni na zásadní korekci kurzu.

Father Richard shares his understanding of original sin:

The “image of God” in us is absolute and unchanging. It’s pure and total gift, given equally to all. But this picture was complicated when the concept of original sin entered the Christian mind.

In this idea—first put forth by Augustine in the fifth century but never mentioned in the Bible—we emphasized that human beings were born into “sin” because Adam and Eve “offended God” by eating from the “tree of the knowledge of good and evil.” As punishment, God cast them out of the garden of Eden. Original sin wasn’t something we did at all; it was something that was done to us (passed down from Adam and Eve). In this understanding, we’re all off to a bad start.

By contrast, most of the world’s great religions start with some sense of primal goodness in their creation stories. The Jewish and Christian traditions beautifully succeeded at this, with the Genesis record telling us that God called creation “good” five times in Genesis 1:10–25, and even “very good” in 1:31.

But after Augustine, most Christian theologies shifted from the positive vision of Genesis 1 to the more negative vision of Genesis 3—the so-called fall, or what I am calling the “problem.” Instead of embracing God’s master plan for humanity and creation—what we Franciscans still call the “Primacy of Christ”—Christians shrunk our image of both Jesus and Christ. Our “Savior” became a mere Johnny-come-lately “answer” to the problem of sin, a problem that we had largely created ourselves.

In one way, the doctrine of “original sin” was good and helpful in that it taught us not to be surprised at the frailty and woundedness that we all carry. Just as goodness is inherent and shared, so it seems with evil. This is, in fact, a very merciful teaching. Knowledge of our shared wound ought to free us from the burden of unnecessary and individual guilt or shame and help us to be forgiving and compassionate with ourselves and one another.

Yet historically speaking, the teaching of original sin started us off on the wrong foot—with a no instead of a yes, with mistrust instead of trust. We have spent centuries trying to solve the “problem” that we’re told is at the heart of our humanity. But if we start with a problem, we tend to never get beyond that mindset.

To begin climbing out of the hole of original sin, we must start with a positive and generous cosmic vision. Generosity tends to build on itself. I have never met a truly compassionate or loving human being who did not have a foundational and even deep trust in the inherent goodness of human nature.

The Christian story line must start with a positive and overarching vision for humanity and for history, or it will never get beyond the primitive, exclusionary, and fear-based stages of most early human development. We are ready for a major course correction.