Dej nám dnes chléb náš vezdejší. A odpusť nám naše viny, jako jsme my odpustili našim dlužníkům. -Matouš 6,11-12

Otec Richard Rohr poukazuje na ekonomický důraz, který je v Ježíšově modlitbě přítomen:

Tyto věty v Ježíšově modlitbě neboli "Otče náš" o chlebu a dluzích jsou zjevně modlitbou věnovanou chudým. Chléb a dluhy jsou starostí rolnické třídy. Jak mám mít jídlo na zítřek a jak zaplatit účty? Ve staré angličtině Bible krále Jakuba bylo slovo "dluhy" přeloženo jako "viny". Dnes se to zdá být neměnné, protože to říkáme už tak dlouho, ale bezpochyby se v původním textu jedná o slovo jednoznačně ekonomické.

Tuto prosbu jsme oduševněli, stejně jako většinu evangelia. Učinili jsme, že se tato prosba vztahuje k soukromému, individuálnímu odpuštění - ty ses provinil proti mně. Tento význam jistě má, ale na první úrovni se tato prosba skutečně vztahuje k ekonomickému zadlužení. Síla této prosby spočívá v jubilejním roce, který je popsán v 25. kapitole knihy Leviticus.

Posvětíš padesátý rok a vyhlásíš svobodu po celé zemi všem jejím obyvatelům. Bude to pro vás jubileum: každý z vás se vrátí ke svému majetku a každý ke své rodině. Ten padesátý rok bude pro vás jubileem: nebudete sít ani sklízet úrodu ani sklízet neřezanou révu. Je to totiž jubilejní rok; bude pro vás svatý; budete jíst jen to, co pole samo vyprodukuje. V tomto jubilejním roce se každý z vás vrátí na svůj pozemek..... Nebudete se navzájem podvádět, ale budete se bát svého Boha, neboť já jsem Hospodin, váš Bůh. Budete dodržovat má ustanovení a věrně zachovávat má nařízení, abyste mohli na zemi bezpečně žít. Země vydá své plody a vy se nasytíte a budete na ní bezpečně žít.

-Levitikus 25,10-13; 17-19

Ve starém Izraeli se v padesátém roce vše vracelo původnímu majiteli. V ideálním případě byly všechny dluhy odpuštěny. Bylo to velké vyrovnání, znamení Boží velkorysosti a velkomyslnosti. Z tohoto učení vychází Ježíš, když ve své inaugurační řeči a po celou dobu svého působení cituje z Izajáše (Lk 4,18-19.21).

Kdyby lidé žili podle zákona jubilea, komunismus by nikdy nebyl nutný a kapitalismus by nikdy nebyl možný. Duch tohoto jubilejního myšlení přetrvával prvních 1000 let křesťanství, kdy mohl být člověk exkomunikován za to, že si vzal úrok z půjčky. (Říkalo se tomu hřích lichvy.) Modlitba prosby, kterou učí Ježíš, stále vyvolává otázky týkající se ekonomiky: Jak břemeno dluhů - osobních dluhů, které nesou lidé v naší konzumní společnosti, a státních dluhů, které nesou zejména země globálního Jihu - udržuje lidi uvězněné v jejich vlastních dějinách?

Give us today our daily bread. And forgive us our debts, as we have forgiven those who are in debt to us. —Matthew 6:11–12

Father Richard Rohr points to the economic emphasis present in the prayer of Jesus:

These phrases in the prayer of Jesus or the “Our Father” on bread and debts are clearly a prayer given to the poor. Bread and debt are the preoccupations of the peasant class. How do I have food for tomorrow and how do I pay my bills? In the Old English of the King James Bible, the word “debts” was rendered as “trespasses.” It seems unchangeable now because we’ve said it for so long, but without doubt, the word in the original text is clearly an economic word.

We have spiritualized this petition, as we did most of the gospel. We made this petition refer to private, individual forgiveness—you trespassing against me. Surely it does have that meaning, but on the first level this petition really refers to economic indebtedness. The power of this petition lies in the Jubilee year, described in Leviticus 25.

You shall hallow the fiftieth year, and you shall proclaim liberty throughout the land to all its inhabitants. It shall be a Jubilee for you: you shall return, every one of you, to your property and every one of you to your family. That fiftieth year shall be a Jubilee for you: you shall not sow or reap the aftergrowth or harvest the unpruned vines. For it is a Jubilee; it shall be holy to you: you shall eat only what the field itself produces. In this year of Jubilee you shall return, every one of you, to your property…. You shall not cheat one another, but you shall fear your God, for I am the Lord your God. You shall observe my statutes and faithfully keep my ordinances, so that you may live on the land securely. The land will yield its fruit, and you will eat your fill and live on it securely.

—Leviticus 25:10–13; 17–19

In ancient Israel, in the fiftieth year, everything went back to its original owner. Ideally, all debts were forgiven. It was the great equalizer, a sign of the largess and magnanimity of God. This is the teaching Jesus is drawing upon when he quotes from Isaiah in his inaugural address and throughout his ministry (Luke 4:18–19, 21).

If people had lived by the law of Jubilee, communism would never have been necessary, and capitalism would have never been possible. The spirit behind this jubilee thinking lasted for the first 1,000 years of Christianity, when one could be excommunicated for taking an interest on a loan. (They called it the sin of usury.) The prayer of petition Jesus teaches still raises questions about economics: How does the burden of debt—the personal debt people carry in our consumer society, the national debt carried, particularly by Global South countries—keep people imprisoned in their own history?