Jestliže nechodíte ke studni, nemůžete čerpat vodu. Musíte se zpřítomnit a být k dispozici, abyste mohli přijímat živou vodu, kterou Bůh tak ochotně dává. Musíte jít ke studni!

-Barbara Harrisová, Slova na rozloučenou

Episkopální biskupka Barbara Harrisová (1930-2020) na základě příběhu Samaritánky u studny ( Jan 4,5-29 [https://www.biblegateway.com/passage/?search=john%204%3A5-29&version=NRSVUE]) popisuje, jak setkání s Ježíšem nabízí každému z nás příležitost rozhodnout se pro moudrost:

Myslím, že tento zvláštní příběh ženy u studny má pro nás několik jasných poselství, když stojíme na svých individuálních [i kolektivních] křižovatkách a přemýšlíme o životních volbách v marnivém světě, který není přítelem milosti; poselství pro nás, když uvažujeme o tom, že se stáváme lidmi Kristova království; poselství pro nás, když si stejně jako žena u studny uvědomujeme, že sice ještě nejsme tím, čím bychom měli být, ale díky Bohu nejsme tím, čím jsme byli. Jsme jiní, protože se Bůh dotkl našich životů; jiní, protože si uvědomujeme, že se můžeme učit od všech Božích lidí, dokonce i od takových lidí, jako je Samaritánka.

Když se setkáme s Ježíšovou dobrou zprávou, můžeme se rozhodnout podílet se na Boží vládě.

Přátelé, na tomto světě žízníme po mnoha věcech. Žízníme po penězích, moci, prestiži, postavení. Vkládáme do nich svou důvěru, možná se za ně i modlíme. Ale stejně jako náš Pán stojíme v církvi i ve společnosti na křižovatce. Stále máme možnost volby a otázka, kterou nám náš Pán klade, zní: "Žízníme po království?"

Ježíš se nás ptá: "Spokojíme se s dočasnými prostředky k uhašení žízně: s materiálními hodnotami tohoto světa, se správnými konexemi, s patřičnými pověřeními, s věcmi, na které tato společnost klade takový důraz, s věcmi, které nikdy neuhasí žízeň vašich vyprahlých, suchých duší? Nebo žízníte po spravedlnosti, po míru, po spravedlnosti, po osvobození celého Božího lidu?"

Žízníme po věcech, které vytvářejí spravedlivou společnost, jakou Ježíš hlásal království? Kdybychom dnes vydali své svědectví, zpívali bychom spolu se žalmistou: "Jako jelen touží po vodních potůčcích, tak touží má duše po tobě, Bože"? (Žalm 42,1, BCP) Nebo bychom zpívali se staršími: "Slyšel jsem Ježíšův hlas: 'Hle, já dávám zdarma živou vodu; žíznivý, sehni se a pij a budeš žít! Přišel jsem k Ježíši a napil jsem se z toho životodárného proudu; má žízeň byla uhašena, má duše ožila a nyní v něm žiji." [1]

Máme žízeň po živé vodě, kterou Bůh skutečně obohacuje náš život? Máme žízeň po Království? Máme žízeň po tom, abychom se projevili jako skutečně věrní křesťané, abychom byli víc, než jsme? Každý z nás si musí odpovědět sám za sebe. Máme žízeň po Království? Ježíš trpělivě čeká na naši odpověď.

If you don’t go to the well, you cannot draw water. You must make yourself present and available to receive the living water God so freely gives. You must go to the well!

—Barbara Harris, Parting Words

Drawing on the story of the Samaritan woman at the well ( John 4:5–29 [https://www.biblegateway.com/passage/?search=john%204%3A5-29&version=NRSVUE]), Episcopal Bishop Barbara Harris (1930–2020) describes how encountering Jesus offers each of us an opportunity to make a choice for wisdom:

I think this strange story of the woman at the well has some clear messages for us as we stand at our individual [and collective] crossroads and ponder the choices of life in a vain world that is no friend to grace; messages for us as we consider ourselves emerging people of Christ’s kingdom; messages for us when we, like the woman at the well, realize that while we are not yet what we should be, thank God we are not what we were. We are different because God has touched our lives; different because we realize we can learn from all God’s people even from such folk as the Samaritan woman.

When we encounter the good news of Jesus, we can choose to participate in the reign of God.

My friends, we thirst after many things in this world. We thirst after money, power, prestige, position. We put our trust in them; we may even pray for them. But like our Lord, we are at a crossroads in the church and in society. We still have a choice and the question our Lord is asking us is, “Do we have a thirst for the kingdom?”

Jesus is asking us, “Are we content to settle for the temporary thirst quenchers of life: the material values of this world, the right connections, the proper credentials, the things on which this society places so much value, things that will never slake the thirst of your parched, dry souls? Or do you thirst for righteousness, for peace, for justice, for the liberation of all God’s people?”

Do we thirst for those things that make for a just society as Jesus proclaimed the kingdom to be? If we gave our testimony today would we sing with the psalmist, “As the deer longs for the water-brooks, so longs my soul for you, O God”? (Psalm 42:1, BCP) Or would we sing with the elders: “I heard the voice of Jesus say, ‘Behold, I freely give the living water; thirsty one, stoop down, and drink and live!’ I came to Jesus, and I drank of that life-giving stream; my thirst was quenched, my soul revived, and now I live in him.” [1]

Do we have a thirst for the living water with which God truly enriches our lives? Do we have a thirst for the kingdom? Do we have a thirst to emerge as truly faithful Christians, to be more than we are? Each of us must respond for himself or herself. Do we have a thirst for the kingdom? Jesus is patiently waiting for our answer.