Všichni nenásledujeme stejného Ježíše. Všichni také nečteme stejnou Bibli.

-Whitney Wilkinson Arreche, "Talking Book"

Ministryně a teoložka Whitney Wilkinson Arrecheová srovnává Bibli, která byla kázána zotročeným Afričanům, s dobrou zprávou, s níž se setkávali při bohoslužbách na tajných shromážděních v tichých přístavech:

Když se zotročení Afričané učili Bibli, jednalo se o značně upravenou verzi. Exodus byl odstraněn, stejně jako většina Starého zákona. Zmínky o rasové jednotě zmizely, stejně jako celá kniha Zjevení. Písmo bylo zmasakrováno bělošskou nadřazeností a zůstalo v něm jen to, co bylo dobrou zprávou pro bílé lidi. Páni a pastoři, kteří byli pověřeni duchovní "péčí" o zotročené osoby, se místo toho opírali především o Pavla..... Písmo bylo také nuceno k jakési úsměvné poddajnosti: spisy o otrocích, kteří poslouchali pány, byly povýšeny na nadkánonický status. Tato otrocká Bible byla jednoznačná, pokud šlo o poslušnost a podřízenost....

V tichých přístavech se zotročení Afričané navzájem učili jinou Bibli. Poukazovali na novou skutečnost a vytvářeli ji. Prostřednictvím příběhů a písní se učili o Exodu, kde osvobození zotročených lidí bylo hlavním Božím zájmem. Jak píše Noel Erskine: "Dole v houštinách se zotročení lidé ... brzy naučili shromažďovat k bohoslužbám a domlouvat strategie pod rouškou noci nebo pod rouškou lesa, kde docházelo k novému vymezení jejich postavení." [1] V úkrytu, skrytí před zraky těch, kteří měli oči k vidění, se dozvídali o prorocích, kteří vyzývali k chamtivosti, zejména k penězům získaným nespravedlivým způsobem. Dozvěděli se o Ježíši, který se velmi lišil od oné takzvané "dobré" lodi [jménem "Ježíš" používané v transatlantickém obchodu s otroky]; o Ježíši, který stejně jako jeho matka svrhl mocné z jejich trůnů, hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté poslal pryč s prázdnou (Lk 1,46-55). Dozvěděli se o Duchu ohně v kostech, který se vylévá na každé tělo, dokonce i na zotročené tělo (Sk 2,1-21). Dozvěděli se o Zjevení všeho špatného, co je obráceno vzhůru nohama, v kvetoucí zahradě, o kterou se nestará zotročená práce (Zjevení 22). Tato mluvící kniha byla protilékem na otrokářský důkazní křik.

Arreche nás varuje před čtením Písma utlačovatelským způsobem:

Tento protijed je stále velmi potřebný v církvi a teologii, která nadále udržuje dokazatelnou lež bílé nadřazenosti. Tyto lži mají mnoho podob. Objevují se jako překrucování Pavlových slov, zejména jeho slov o podřízenosti a poslušnosti. Objevují se také jako myšlenky, že Nový zákon činí Starý zastaralým, nebo ještě hůře, zlým....

Pokud čteme, učíme a kážeme pouze Nový zákon, zejména pokud se silně soustředíme na spisy připisované Pavlovi, upevňujeme etiku plantážní církve v Písmu. Pokud se naopak soustředíme na vyprávění o osvobození a přežití, odmítáme Ježíše sanitizovat a odmítáme spiritualizovat fyzickou svobodu, přibližujeme se k houštině. Přiblížíme se k síle Mluvící knihy. Dostáváme se blíže k tomu, co lze skutečně nazvat evangelní dobrou zprávou.

We do not all follow the same Jesus. We also do not all read the same Bible.

—Whitney Wilkinson Arreche, “Talking Book”

Minister and theologian Whitney Wilkinson Arreche compares the Bible that was preached to enslaved Africans with the good news they encountered while worshipping in clandestine hush harbor gatherings:

When enslaved Africans were taught the Bible, it was a heavily redacted version. The Exodus was removed, as was most of the Old Testament. References to racial unity disappeared, as did the entire book of Revelation. Scripture was butchered by white supremacy, leaving only what was good news to white people. Masters and pastors charged with the spiritual “care” of enslaved persons instead leaned heavily upon Paul…. Scripture was also forced into a sort of smiling compliance: writings about slaves obeying masters were elevated to supra-canonical status. This slave Bible was unequivocal when it came to obedience and submission….

In the hush harbors, enslaved Africans taught one another a different Bible. They pointed to and created a new reality. Through story-songs, they learned of an Exodus where the liberation of enslaved people was God’s primary concern. As Noel Erskine writes, “Down in the hush arbors, enslaved people … learned early to gather to worship and strategize under the cover of night or under the cover of the woods where a redefinition of their status took place.” [1] Under cover, hidden in plain sight for those with eyes to see, they learned of prophets who called out greed, especially money gained through unjust means. They learned of a Jesus who was very different from that so-called “good” ship [named “Jesus” used in the Transatlantic Slave Trade]; a Jesus who, like his mother, cast down the mighty from their thrones, filled the hungry with good things, and sent the rich away empty (Luke 1:46–55). They learned of a fire-in-the-bones Spirit poured out on all flesh, even and especially enslaved flesh (Acts 2:1–21). They learned of a Revelation of all that is wrong being turned upside down, in a flourishing garden not tended by enslaved labor (Revelation 22). This talking book was the antidote to slavery's prooftexted shouting.

Arreche cautions us against reading Scripture in oppressive ways:

That antidote is still sorely needed in a church and theology that continues to perpetuate the prooftexted lies of white supremacy. These lies come in many forms. They appear as an overrepresentation of Paul’s words, particularly his words about submission and obedience. They also appear as ideas that the New Testament renders the Old obsolete, or worse, evil….

If we only read, teach, and preach the New Testament, particularly when we heavily center the writings attributed to Paul, we are perpetuating a plantation church ethic of Scripture. If, instead, we center narratives of liberation and survival, refusing to sanitize Jesus and refusing to spiritualize physical freedom, we get closer to the hush harbor. We get closer to the power of the Talking Book. We get closer to what can actually be called gospel—good news.