Otec Richard Rohr popisuje Bibli jako zdroj neustálého zjevení a proměny:

Tato podivuhodná antologie knih a dopisů zvaná Bible slouží k božské proměně (theosis), nikoli k intelektuálnímu nebo "malověrnému" pohodlí či dokonce spravedlnosti. Biblické zjevení nás zve ke skutečně nové zkušenosti. Je obdivuhodné, že lidské vědomí v jednadvacátém století je na takovou zkušenost připraveno více než kdy jindy - a také ji velmi potřebuje! Potíž je v tom, že jsme z Bible udělali snůšku myšlenek - o kterých můžeme mít pravdu nebo se mýlit - a ne pozvání k novému pohledu. Ještě horší je, že mnohé z těchto myšlenek jsou stále stejné, ohrané, odrážející systém odměn a trestů dominantní kultury, takže většina lidí ani neočekává od významného zjevení, kterému říkáme Bible, nic dobrého nebo nového.

Samotné slovo, které čtyři evangelisté (Matouš, Marek, Lukáš a Jan) a apoštol Pavel zvolili pro pojmenování tohoto nového zjevení, bylo zvláštní. Evangelium, které dnes překládáme jako "dobrá zpráva", bylo ve skutečnosti slovo převzaté ze světa, jemuž dominovaly války a bitvy. "Evangelium" bylo vracející se poselství o vítězství, které vítězné straně oznamovalo novou éru. Ježíšovo poselství bylo samozřejmě vnímáno jako něco skutečně dobrého a skutečně nového. To platí i dnes - pokud si klademe správné otázky a máme "chudobu ducha" (Mt 5,3).

Jsem si jistý, že jsou chvíle, kdy si mnozí z nás přejí, aby Bible byla jakýmsi "sedmerem návyků pro vysoce efektivní lidi". Jen nám dejte ty správné závěry, říkali jsme si možná, místo všech těch knih o králích, levitských nauk, kronik o různých bitvách a těch Pavlových listů, které mnozí z nás nemají rádi. "Co mají všechny ty monotónní dějiny, zastaralá věda a plošné násilí společného s něčím důležitým?" "Co?" ptáme se. Proto se strašná spousta lidí Bible vzdává.

Genialita biblického zjevení však spočívá v tom, že nám nepředkládá pouze závěry! Dává nám jak proces, jak k nim dojít, tak vnitřní i vnější autoritu, abychom tomuto procesu mohli důvěřovat. Život sám - a Písmo také - je vždy tři kroky vpřed a dva kroky vzad. Dojde k cíli a pak ho ztratí nebo o něm pochybuje. V tom biblický text odráží naše vlastní lidské vědomí a cestu.

Vždy potřebujeme to, co Ježíš popsal jako začátečnickou mysl zvídavého dítěte. To, co někteří nazývají neustále obnovovanou bezprostředností, je nejlepší cestou k duchovní moudrosti. Pokud se staráme pouze o duchovní postavení naší skupiny nebo o své soukromé plány "sociálního zabezpečení", Písmo nebude nové, ani dobré, ba ani přitažlivé. I po jejich přečtení budeme postupovat na tempomat. Budou "náboženstvím", jak jsme ho v naší konkrétní kultuře očekávali, ale ne žádnou skutečnou "dobrou zprávou", která by měla moc všechno přeorganizovat.

Father Richard Rohr describes the Bible as a source of ongoing revelation and transformation:

This marvelous anthology of books and letters called the Bible is for the sake of divine transformation (theosis), not intellectual or “small-self” coziness or even righteousness. The biblical revelation invites us into a genuinely new experience. Wonderfully enough, human consciousness in the twenty-first century is, more than ever, ready for such an experience—and also very much in need of it! The trouble is that we have made the Bible into a bunch of ideas—about which we can be right or wrong—rather than an invitation to a new set of eyes. Even worse, many of those ideas are the same old, tired ones, mirroring the reward-and-punishment system of the dominant culture, so that most people don’t even expect anything good or new from the momentous revelation that we call the Bible.

The very word that the four evangelists (Matthew, Mark, Luke, and John) and the apostle Paul chose to name this new revelation was a strange one. Gospel, which we now translate as “good news,” was actually a word taken from a world dominated by wars and battles. A “gospel” was a returning message of victory, announcing a new era to the winning party. Obviously, Jesus’s message was seen as something genuinely good and genuinely new. This is still true today—if we are asking the right questions and have a “poverty of spirit” (Matthew 5:3).

I’m sure there are times when many of us wish the Bible were some kind of “seven habits for highly effective people.” Just give us the right conclusions, we’ve perhaps thought, instead of all these books of kings, Levitical teachings, chronicles of various battles, and those Pauline letters that so many of us don’t like. “What does all this monotonous history, out-of-date science, and flat-out violence have to do with anything that matters?” That’s why an awful lot of people give up on the Bible.

But the genius of the biblical revelation is that it doesn’t just give us the conclusions! It gives us both the process of getting there and the inner and outer authority to trust that process. Life itself—and Scripture too—is always three steps forward and two steps backward. It gets the point and then loses it or doubts it. In that, the biblical text mirrors our own human consciousness and journey.

We always need what Jesus described as the beginner’s mind of a curious child. What some call a constantly renewed immediacy is the best path for spiritual wisdom. If our only concerns are for the spiritual status of our group, or our private “social security” plans, the Scriptures will not be new, nor will they be good, or even attractive. We will proceed on cruise control, even after reading them. They will be “religion” as we have come to expect it in our particular culture, but not any genuine “good news” with the power to rearrange everything.