Neexistují žádná privilegovaná místa. Pokud zůstanete na místě, může se vaše místo stát posvátným centrem ne proto, že vám poskytuje zvláštní přístup k božství, ale proto, že ve svém tichu slyšíte to, co by mohlo být slyšet kdekoli jinde. Vše, co je k vidění, je vidět odkudkoli ve vesmíru, pokud víte, jak se dívat.

-Scott Russell Sanders, Zůstat na místě

Spiritualistka Chelsea Steinauer-Scudderová popisuje téměř univerzální zážitek transcendence ve světě přírody:

Jednou z mých oblíbených otázek, které lidem pokládám, je, zda zažívají posvátno v živém světě. Každý, komu jsem tuto otázku kdy položila, téměř okamžitě odpověděl "ano", i když by sám sebe nenazval duchovním nebo nikdy nepoužil slovo posvátný. Kladná odpověď na tuto otázku je také vždy spojena s konkrétním místem nebo zážitkem. Slyšel jsem nespočet příběhů o tom, co považuji za zážitky axis mundi: o setkáních, která někoho vtáhla do hlubokého prožitku pociťované sounáležitosti na malém kousku Země, na němž se ocitl. Často je to velmi prosté: procházející jelen nebo koupající se pták, který nějakým způsobem otevře okno do jejich smyslového bytí, a odtud volně plyne vztah nikoli mezi já a ono, ale já a ty.

S posvátnem se setkáváme tak, že věnujeme pozornost životu kolem nás a zemi pod našima nohama:

"Posvátné" definuji jako to, co nás táhne za hranice našeho individuálního já, zahaluje nás do tajemství a dává nám nahlédnout do rozsáhlé, propletené, věčné sítě živých bytostí, s nimiž jsme ve vztahu. Zjednodušeně řečeno: okamžiky, kdy jsme nejplnějšími lidmi prostřednictvím vědomí, že jsme až po svá jádra a elektrony plně zapleteni do Země a vesmíru..... Živý svět může toto pochopení osvětlit v podobě úžasu a údivu, stejně jako v podobě smutku a ztráty. A taková osvícení mohou spontánně vyvstat v našem vědomí právě proto, že tato posvátná pravda je vždy a všude na Zemi přítomna, ať už si ji uvědomujeme, nebo ne..... Jsou to okamžiky, kdy se tato posvátná skutečnost zaostřuje a vybízí nás, abychom se orientovali, byť jen na krátkou dobu, na konkrétním malém kousku vesmíru, kam jsme postavili své nohy. Možná se vám to stalo při dosažení vrcholu hory, při posezení pod větvemi starého stromu nebo prostě jen při zaslechnutí hlasu ptáka, kterého znáte ze svého domova z dětství.

To znamená: ať už věříme (nebo nevěříme) v Boha a bohy, ve svaté texty a poutě, každý z nás v sobě skrývá potenciál být přišpendlen na místo posvátným sloupem. A v této době, kdy je tolik odtržení od živého světa, tolik odloučení, v době srovnaných se zemí lesů, opuštěných ohnisek oteplených oceánů a ozvěn vyhynulých druhů, se orientace kolem těchto pevných bodů stává zásadnější než kdy jindy.

There are no privileged locations. If you stay put, your place may become a holy center, not because it gives you special access to the divine, but because in your stillness you hear what might be heard anywhere. All there is to see can be seen from anywhere in the universe, if you know how to look.

—Scott Russell Sanders, Staying Put

Spiritual writer Chelsea Steinauer-Scudder describes the almost universal experience of transcendence in the natural world:

One of my favorite questions to ask people is whether they experience the sacred in the living world. Everyone I have ever put this question to has, near-immediately, answered “yes,” even if they would not call themselves spiritual or ever employ the word sacred. The affirmative answer to that question is also always paired with a specific place or experience. I've heard countless countless stories of what I’ve come to think of as axis mundi experiences: encounters that have pulled someone into a deep experience of felt belonging upon the tiny bit of Earth that they find themselves upon. It's often very simple: a passing deer or a bathing bird that somehow opens a window into their sensory being, and, from there, the relationship flows freely, not between I and it, but I and thou.

We encounter the sacred by paying attention to the life around us and the ground beneath our feet:

I define “sacred” as that which pulls us beyond the bounds of our individual selves, envelops us within mystery, and gives us a glimpse into the vast, entwined, eternal network of living beings that we are in relationship with. A simpler way of saying it: the moments when we are most fully human via our awareness that we are fully entangled, down to our nuclei and electrons, in the Earth and the cosmos…. The living world can illuminate this understanding in the forms of awe and wonder, as well as in the forms of grief and loss. And such illuminations can arise spontaneously into our consciousnesses, precisely because this sacred truth is always present everywhere upon the Earth, whether or not we are aware of it…. They are the moments when that sacred reality comes into focus, inviting us to orient ourselves, even if briefly, to the particular, small bit of the cosmos where we have placed our feet. Perhaps this has happened for you upon reaching the summit of a mountain, or while sitting beneath the boughs of an old growth tree, or simply while hearing the voice of a bird you recognize from your childhood home.

Which is to say: whatever we believe (or don’t) about God and gods, about holy texts and pilgrimages, all of us hold within ourselves the potential to be pinned in place by a sacred pole. And in this time when there is so much disconnect from the living world, so much separation, in this time of razed forests, deserted pockets of warmed oceans, and the echoes of extinct species, orienting ourselves around these fixed points becomes more crucial than ever.