V roce 1942 založil Clarence Jordan v Georgii farmu Koinonia jako pacifistický mezirasový "demonstrační pozemek" pro Boží království. Jordan chápal evangelium jako něco, co si křesťané musí vědomě zvolit, aby podle něj žili.

Boží království na zemi je Ježíšův konkrétní návrh lidstvu. Kázání na hoře sice není úplným vyjádřením tohoto návrhu (k tomu je zapotřebí všech čtyř evangelií), ale obsahuje mnoho hlavních bodů. Je tedy zcela přirozené, že se Ježíš hned na začátku zabývá otázkou, jak do království vstoupit, respektive jak se stát jeho občanem.

Prvních sedm blahoslavenství [Mt 5,3-9] právě toto činí. Jsou to kroky do království, schody k duchovnímu životu..... Nejsou to požehnání vyslovená nad různými druhy lidí - tichými, milosrdnými, čistého srdce atd. Jsou to spíše stupně ve zkušenosti pouze jedné třídy lidí - těch, kteří vstupují do království a kteří jsou na každém stupni požehnáni. Království je samozřejmě požehnání a každý krok do něj se podílí na jeho požehnání. Toto požehnání přichází s učiněním kroku a není odloženo jako budoucí odměna. Ježíš řekl: "Blahoslavení jsou...".

První krok k tomu, abychom se stali synem nebo dcerou, nebo abychom byli zplozeni shůry, nebo abychom vstoupili do království, nebo abychom byli spaseni, nebo abychom nalezli věčný život - ať už chcete použít jakýkoli termín -, uvádí Ježíš takto:

"Chudí v duchu jsou účastníky božského požehnání, neboť jejich je nebeské království" [Jordanův překlad].

Co Ježíš myslí pod pojmem "chudí v duchu"? V Lukášově podání je to prostě "vy chudí". O jakém druhu chudoby mluví? Pokud máš hodně peněz, pravděpodobně řekneš duchovní chudobu. Pokud máte málo peněz nebo žádné, pravděpodobně řeknete fyzická chudoba. Bohatí budou děkovat Bohu za Matouše, chudí budou děkovat Bohu za Lukáše. Oba řeknou: "Požehnal mi!". No, tak kdo vlastně dostal požehnání?

Je pravděpodobné, že ani jeden. Právě tento postoj sebechvály, sebeospravedlňování a sebeuspokojování totiž lidi připravuje o pocit velké potřeby království a jeho požehnání. Když někdo říká: "Nepotřebuji být chudý na věci, jsem chudý na ducha," a druhý říká: "Nepotřebuji být chudý na ducha, jsem chudý na věci," oba se ospravedlňují tak, jak jsou, a unisono říkají: "Nepotřebuji." A když někdo říká: "Nepotřebuji být chudý na věci, jsem chudý na ducha," tak se ospravedlňuje tak, jak je. S tímto výkřikem na rtech se nikdo nemůže kát....

Není to ani bohatství, ani chudoba, co lidi drží mimo království - je to pýcha.

Takže chudí duchem nejsou pyšní duchem. Vědí, že v sobě - ve všech lidech - mají jen málo duchovních zdrojů, pokud vůbec nějaké. Musí mít pomoc shůry. Zoufale potřebují nebeské království. A protože cítí, že království velmi potřebují, dostává se jim ho.

In 1942, Clarence Jordan established Koinonia Farm in Georgia as a pacifist, interracial “demonstration plot” for the kingdom of God. Jordan understood the gospel as something Christians must consciously choose to live out.

The kingdom of God on earth is Jesus’ specific proposal to humanity. While the Sermon on the Mount is not a complete statement of the proposal (it takes all four Gospels for that), it does contain many of the major points. So it is quite natural at the very beginning for Jesus to deal with the question of how to enter the kingdom, or how to become a citizen of it.

The first seven Beatitudes [Matthew 5:3–9] do just that. They are steps into the kingdom, the stairway to spiritual life…. These are not blessings pronounced upon different kinds of people—the meek, the merciful, the pure in heart, and so on. Rather, they are stages in the experience of only one class of people—those who are entering the kingdom and who at each stage are blessed. The kingdom, of course, is the blessing, and each step into it partakes of its blessedness. This blessedness comes with the taking of the step, and is not postponed as a future reward. Jesus said, “Blessed are…”.

The first step in becoming a son or daughter, or being begotten from above, or in entering the kingdom, or being saved, or finding eternal life—whatever term you wish to use—is stated by Jesus as:

“The poor in spirit are partakers of the divine blessing, for theirs is the kingdom of heaven” [Jordan’s translation].

What does Jesus mean by “poor in spirit”? In Luke’s account it is simply “you poor.” What kind of poverty is he talking about? If you have a lot of money, you’ll probably say spiritual poverty. If you have little or no money, you’ll probably say physical poverty. The rich will thank God for Matthew; the poor will thank God for Luke. Both will say, “He blessed me!” Well, then, who really did get the blessing?

Chances are, neither one. For it is exactly this attitude of self-praise and self-justification and self-satisfaction that robs people of a sense of great need for the kingdom and its blessings. When one says, “I don’t need to be poor in things; I’m poor in spirit,” and another says, “I don’t need to be poor in spirit, I’m poor in things,” both are justifying themselves as they are, and are saying in unison, “I don’t need.” With that cry on their lips, no one can repent….

It is neither wealth nor poverty that keeps people out of the kingdom—it is pride.

So the poor in spirit are not the proud in spirit. They know that in themselves—in all people—there are few, if any, spiritual resources. They must have help from above. They desperately need the kingdom of heaven. And feeling their great need for the kingdom, they get it.