Možná svět potřebuje jen tolik z nás, abychom riskovali víru v blahoslavenství a uvedli je do praxe.

-Megan McKenna, Požehnání a strasti

Teoložka Megan McKenna se zaměřuje na způsob, jakým Lukášovo evangelium představuje Ježíše a blahoslavenství, známá jako "požehnání a bědy"

[V Matoušově evangeliu] je Ježíš, nový Mojžíš, zákonodárcem, který vystupuje na horu a kolem něj jsou jeho učedníci, zatímco zástup zůstává. V Matoušově evangeliu je Ježíš učí z hory. V Lukášově evangeliu [6,17-35] Ježíš ... sestupuje s [učedníky] na rovné místo, které je přeplněno houfy lidí ze všech částí kraje i z dálných pobřežních měst: věřícími, nevěřícími, cizinci a pravděpodobně i mnohými, kteří nejsou v náboženské společnosti vítáni.

Předtím, než začne učit, uzdravuje; nebo možná při uzdravování učí. Ti, kdo k němu přicházejí, jsou nemocní, choří, sužovaní zlými duchy, opovrhovaní společností. Jsou zoufalí, hledají, jak se ho dotknout.... Scéna je plná pohybu, natahování, uchopování, a nám se jednoduše říká, že "síla, která z něho vyšla, všechny uzdravila". Tato síla, jeho duch a přítomnost, je uzdravující, utěšující, konejšivá, uklidňující, slibná. Ale nejpřekvapivější ze všeho je poslední věta: "Ježíš pozvedl oči k učedníkům a řekl...."

Zvedá oči: je umístěn pod nimi, pravděpodobně klečí na zemi, pečuje o ty, kdo trpí a mají bolesti, je pozorný k potřebám těch, kdo k němu sahají.... Je v pozici zranitelnosti, solidarity s masami lidí v nouzi. Z této pozice pronáší blahoslavenství: požehnání a bědy..... V Lukášově evangeliu je Ježíš spíše dárcem útěchy než učitelem; spíše pozorný než diskutující; spíše něžný než poučující; spíše přijímající bolest druhých než odtažitý jako zákonodárce.

Blahoslavenství a bědy jsou vyučovány z tohoto místa zranitelné solidarity a mají být uváděny do praxe.

Po těchto několika řádcích požehnání a běd následuje ohromující kázání, které je ... zdánlivě nemožné uvést do praxe. Zaznívají v něm výzvy, abychom milovali své nepřátele a činili dobře těm, kdo nás pronásledují a očerňují, abychom nastavili druhou tvář a udělali míli navíc....

Zdá se, že požehnání a běda a to, co z nich vyplývá v praktickém jednání, tvoří základ Božího království ve světě.... Ježíšova slova posilují a podporují ty, kdo jsou povoláni k odpovědnosti za nový veřejný pořádek a společné dobro, za obranu chudých, za péči o opovrhované a nemocné.... Když se Ježíšova slova uvádějí do praxe, přichází království.

Thich Nhat Hanh řekl: "Zázrak nespočívá v chůzi po vodě. Zázrakem je chodit po zelené zemi v přítomném okamžiku, vážit si míru a krásy, které jsou k dispozici právě teď..... Není to otázka víry, je to otázka praxe." [1] Musíme se cvičit ve čtení a poslouchání blahoslavenství; musíme je uvádět do praxe.

Perhaps all the world needs is enough of us to risk believing and putting the beatitudes into practice.

—Megan McKenna, Blessings and Woes

Theologian Megan McKenna focuses on the way Luke’s Gospel presents Jesus and the Beatitudes, known as the “blessings and woes.”

[In Matthew’s Gospel], Jesus, the new Moses, is the law-giver who goes up the mountain with his disciples around him, while the crowd remains. In Matthew Jesus teaches them from the mountain. In Luke [6:17–35], Jesus … comes down with [the disciples] to a level place that is crowded with hordes of people from all parts of the region and beyond to the coastal cities: believers, unbelievers, outsiders, and probably many not welcome in religious society.

Before he teaches, he heals; or perhaps as he heals, he teaches. Those who have come to him are ill, diseased, troubled by evil spirits, despised by society. They are desperate, seeking to touch him…. The scene is one of motion, reaching, grabbing, and we are told simply that “the power which went out from him healed them all.” This power, his spirit and presence, is healing, comforting, soothing, calming, promising. But the most startling line of all is the last one: “Then lifting up his eyes to his disciples, Jesus said….”

He lifts up his eyes: he is positioned below them, probably kneeling on the ground, tending to those in pain and suffering, attentive to the needs of those reaching for him…. He is in a position of vulnerability, of solidarity with the masses of people in need. From this position he speaks the beatitudes: the blessings and the woes…. In Luke’s Gospel Jesus is more comfort-giver than teacher; more attentive than discursive; more tender than instructive; more embracing of the pain of others than distant as law-giver.

The blessings and woes are taught from this place of vulnerable solidarity and are meant to be put into practice.

These few lines of blessings and woes are followed by a staggering sermon that is … seemingly impossible to put into practice. There are exhortations to love your enemies and do good to those who persecute you and malign you, to turn the other cheek and go an extra mile….

It seems that the blessings and woes and what follows from them in practical action form the foundation of the kingdom of God in the world…. The words of Jesus empower and sustain those called to be responsible for the new public order and common good, the defense of the poor, the care of the despised and diseased…. When the words of Jesus are put into practice the kingdom comes.

Thich Nhat Hanh has said: “The miracle is not to walk on water. The miracle is to walk on the green Earth in the present moment, to appreciate the peace and beauty that are available now…. It is not a matter of faith; it is a matter of practice.” [1] We need to practice reading and hearing the beatitudes; we need to put them into practice.