Ředitel Centra pro duchovní imaginaci [https://www.spiritualimagination.org/] Adam Bucko popisuje, jak se praxe kontemplace vyvíjela a oživovala křesťanskou víru.

Od počátku byl křesťanský život utvářen rytmem, který sám Ježíš modeloval - životem činu plynoucího z hlubokého klidu. Stáhl se do ústraní, aby se o samotě modlil. Vzal své přátele na horu, aby byli svědky proměnění. Vyhledával ticho pouště. Je zřejmé, že když se Ježíš vzdálil, došlo k něčemu proměňujícímu a lidé kolem něj poznali, že jeho vnější život je zakořeněn v jeho vnitřním sjednocení s Bohem.

V prvních staletích křesťanství nabýval tento vzor jasnějších obrysů na pouštích Egypta, Palestiny a Sýrie. Pouštní matky a otcové se stáhli z měst, aby odolali císařským deformacím evangelia. Po Konstantinově konverzi a rostoucím propojení církve s císařskou mocí mnozí cítili, že se něco podstatného ztrácí. Proto odešli - ne proto, aby utekli před skutečností, ale aby ji hlouběji hledali. Do jeskyní, chatrčí a malých společenství odcházeli, aby vzpomínali, modlili se, žili prostě a zápasili s Bohem....

To, co začalo s Ježíšem a nabylo jasnější podoby na poušti, se pak přesunulo na Západ - a začalo vzkvétat v nových formách. Z pohledu západního mnišství proud kontemplace protékal pouštěmi Východu a nakonec v Evropě explodoval do nejrůznějších projevů. Samozřejmě existuje mnoho kontemplativních tradic - dalo by se říci, že tolik, kolik je lidí a společenství, kteří se snaží žít s vědomím Boží přítomnosti. I když nás spojuje společná tradice a společný rytmus modlitby, způsob, jakým se tento život odvíjí, může mít mnoho podob. Cílem nikdy nebylo rozluštit nějaký kontemplativní kód nebo se zdokonalit v mechanice modlitby. Vždycky šlo o to, abychom se stali takovými lidmi, kteří žijí bděle pro Boží přítomnost - způsobem, který je zakořeněný, společný a zároveň reaguje na jedinečnou strukturu našich životů, kultur a společenství....

Kontemplace tedy není samostatnou cestou nebo jedinečným povoláním. Je to křesťanství jako takové, prožívané do hloubky a upřímně. Je srdcem křesťanské tradice, která se táhne od Ježíše přes poušť až po dnešek. A jak se naše chápání lidské osoby prohlubuje - díky psychologii, neurovědám a studiu traumat -, jsme vyzýváni, abychom přidali nové nástroje, ne proto, že by tradice byla špatná, ale proto, že vznikla v jiné době, s menšími znalostmi o tom, jak neseme a přenášíme bolest. Tyto nové nástroje nám pomáhají léčit se, zůstat v přítomnosti a svobodněji milovat.

Koneckonců kontemplace není o útěku před životem, ale o plnějším vstupu do něj. Jde o to, jak nasloucháme Bohu v tichu - a jak slyšíme Boha ve výkřicích chudých, sténání stvoření a radosti z toho, že žijeme. Tak si připomínáme, co je dobré, a žijeme z tohoto místa pro dobro světa.

Director of the Center for Spiritual Imagination [https://www.spiritualimagination.org/] Adam Bucko describes how practices of contemplation have evolved and enlivened the Christian faith.

From the beginning, the Christian life was shaped by the rhythm Jesus himself modeled—a life of action flowing from deep stillness. He withdrew to pray alone. He took his friends up the mountain to witness transfiguration. He sought the silence of the wilderness. Clearly, something transformative happened when Jesus stepped away, and those around him recognized that his outward life was rooted in his inward union with God.

In the early centuries of Christianity, this pattern took on clearer shape in the deserts of Egypt, Palestine, and Syria. The desert mothers and fathers retreated from the cities to resist the empire’s distortions of the gospel. After Constantine’s conversion and the Church’s increasing entanglement with imperial power, many felt that something essential was being lost. So, they left—not to flee reality, but to seek it more deeply. Into caves, huts, and small communities, they went to remember, to pray, to live simply, and to wrestle with God….

What began with Jesus and took clearer shape in the desert then moved West—and began to flourish in new forms. Viewed from a Western monastic perspective, the stream of contemplation flowed through the deserts of the East and eventually exploded into a variety of expressions in Europe. Of course, there are many contemplative traditions—one might say as many as there are people and communities seeking to live in awareness of God’s presence. While we are held by a shared tradition and a common rhythm of prayer, the way this life unfolds can take many forms. The goal has never been to crack some contemplative code or become fluent in the mechanics of prayer. It has always been to become the kind of person who lives awake to God’s presence—in a way that is rooted, communal, and yet responsive to the unique textures of our lives, cultures, and communities….

Contemplation, then, is not a separate path or a unique calling. It is Christianity itself, lived with depth and honesty. It is the heart of the Christian tradition, stretching from Jesus to the desert to today. And as our understanding of the human person has deepened—through psychology, neuroscience, and trauma studies—we are invited to add new tools, not because the tradition was wrong, but because it was formed in a different time, with less knowledge of how we carry and transmit pain. These new tools help us to heal, to stay present, and to love more freely.

In the end, contemplation is not about escaping life but entering it more fully. It is how we listen for God in the silence—and how we hear God in the cries of the poor, the groaning of creation, and the joy of being alive. It is how we remember what’s good and live from that place for the sake of the world.