P. Richard se zamýšlí nad Ježíšovým náročným výrokem, že nemůžeme sloužit Bohu i penězům.

Mnozí z nás, včetně mě, mají zmatený, vinou zmítaný a obsedantní postoj k penězům. Málokdo o nich dokáže uvažovat s čistou hlavou. Na konci Lukášova podobenství o takzvaném nepoctivém správci Ježíš vytváří jasný dualismus mezi Bohem a bohatstvím, neboli tím, co nazývá "mamon": "Nemůžete sloužit Bohu a mamonu" (Lk 16,13). Mamon byl bohem bohatství, peněz, povrchnosti a úspěchu. Ježíš v podstatě říká: "Nakonec si musíš vybrat." Ježíš se rozhodl, že bude sloužit mamonu. Většinu Ježíšova učení nazývám nedualistickým, ale existuje několik oblastí, kde je naprosto dualistický (buď-anebo), a obvykle je to cokoli, co má co do činění s mocí, a cokoli, co má co do činění s penězi.

Ježíš je ohledně peněz a moci absolutní, protože ví, co se chystáme udělat. Většina z nás bude sloužit tomuto bohu zvanému mamon. Lukášovo evangelium dokonce popisuje mamon jako druh nemoci, jak vysvětlil jezuita John Haughey: "Mamon není v Lukášově evangeliu jednoduše neutrálním pojmem. Nejsou to jednoduše peníze. Konotuje nepořádek.... Mamon se pak stává zdrojem nepořádku, protože lidé mu dovolují, aby si na ně činil nárok, který může činit pouze Bůh." [1] "Nemoc mamonu" se nás zmocní, když celý život vnímáme optikou krátkodobých praktických zisků. Musíme uznat, že peníze mají schopnost sloužit - nebo řešit - mnoho našich krátkodobých problémů, ale jakmile je začneme hromadit, shromažďovat, rozmnožovat a spořit, začneme se jimi zabývat. Buďme k tomu upřímní.

V tomto evangeliu slyším Ježíše, jak nás vyzývá, abychom přemýšleli o dlouhodobém řešení. Abychom se mohli podílet na Boží vládě, musíme přestat počítat. Musíme přestat vážit, měřit a zasloužit si, abychom nechali proudit proud odpuštění a lásky. Boží lásku nelze rozdávat žádným postupem. Nemůžeme si ji zasloužit. Nemůžeme ji ztratit. Dokud budeme setrvávat v tomto světě vydělávání a ztrácení, budeme žít v neustálé nelibosti, závisti nebo šplhání.

Náboženství nemůže fungovat z kalkulačky, aniž by ztratilo svou metodu, mysl, základ a zdroj. Jistě to měl Ježíš na mysli svým výrokem v Lukášově evangeliu. Možná, že když to řekneme trochu jinak, všichni pochopíme, o co jde: "Nemůžeš se pohybovat uvnitř světa nekonečné milosti a milosrdenství a zároveň počítat a měřit svou příliš defenzivní a omezenou malou myslí."Přestože je to tak, jak to říkáme, je to pro nás velmi důležité. Bylo by to jako chtít po mravenci, aby zmapoval galaxie. Svatá Terezie z Lisieux to řekla mnohem příměji jedné jeptišce, která se obávala, že Bůh bude sledovat její četná selhání: "Existuje věda, o které [Bůh] nic neví - adice!" [2] Boží vláda je světonázor hojnosti. Bůh nás pozvedá ze světonázoru nedostatku k nekonečnu. Pamatujte, že každá část nekonečna je stále nekonečná! Boží láska není nic menšího než nekonečno.

Fr. Richard considers Jesus’ challenging statement that we cannot serve both God and money.

Many of us, myself included, have a confused, guilt-ridden, obsessive attitude about money. There’s hardly anybody who can think in a clear-headed way about it. At the end of Luke’s parable of the so-called dishonest steward, Jesus creates a clear dualism between God and wealth, or what he calls “mammon”: “You cannot serve God and mammon” (Luke 16:13). Mammon was the god of wealth, money, superficiality, and success. Jesus says, in effect, “You’ve finally got to make a choice.” Most of Jesus’ teaching is what I call nondual, but there are a few areas where he’s absolutely dualistic (either-or), and it’s usually anything having to do with power and anything having to do with money.

Jesus is absolute about money and power because he knows what we’re going to do. Most of us will serve this god called mammon. Luke’s Gospel even describes mammon as a type of illness, as Jesuit John Haughey explained: “Mammon is not simply a neutral term in Luke. It is not simply money. It connotes disorder…. Mammon becomes then a source of disorder because people allow it to make a claim on them that only God can make.” [1] “Mammon illness” takes over when we witness all of life through the lens of short-term practical gains. We have to acknowledge that money does have the ability to serve—or solve—many of our short-term problems, but once we begin hoarding it, collecting it, multiplying it, and saving it, we become preoccupied with it. Let’s be honest about that.

In this Gospel, I hear Jesus inviting us to think of a long-term solution. To participate in the reign of God, we have to stop counting. We have to stop weighing, measuring, and deserving in order to let the flow of forgiveness and love flow through us. The love of God can’t be doled out by any process whatsoever. We can’t earn it. We can’t lose it. As long as we stay in this world of earning and losing, we’ll live in perpetual resentment, envy, or climbing.

Religion cannot work from a calculator without losing its very method, mind, foundation, and source. Surely this is what Jesus meant by his statement in Luke’s Gospel. Perhaps if we say it a bit differently, we can all get the point: “You cannot move around inside the world of infinite grace and mercy, and at the same time be counting and measuring with your overly defensive and finite little mind.” It would be like asking an ant to map the galaxies. St. Thérèse of Lisieux put it much more directly to a nun worried about God keeping track of her many failings: “There is a science about which [God] knows nothing—addition!” [2] The reign of God is a worldview of abundance. God lifts us up from a worldview of scarcity to infinity. Remember every part of infinity is still infinite! God’s love is nothing less than infinite.