Aktivista a organizátor Paul Engler spojuje nenásilí a kontemplativní cestu:

Ježíš byl v dějinách výjimečnou postavou - učitelem, prorokem a ztělesněním božství. Nabízel cestu k individuální spáse prostřednictvím milosti a modlitby, cestu, kterou dnes představuje kontemplativní proud křesťanství. Nabízel však také něco nebezpečnějšího: revoluční program nenásilného odporu proti impériu, který praktikovali první křesťané a který se v dějinách odráží v prorockých křesťanských menšinách - těch, kteří přijali strategické, principiální nenásilí tváří v tvář systémovému zlu....

Ježíš stál v dlouhé řadě židovských proroků, kteří si poprvé v dějinách představovali vizi osvobození, v níž by zotročení mohli opustit impérium, překročit poušť a zrodit novou společnost ve skořápce té staré. Tato myšlenka - že uprostřed faraonovy nadvlády může vzniknout zaslíbená země - se odrazila v osvícenských revolucích a demokratických povstáních po celém světě.

Na rozdíl od světských revolucionářů, kteří se snažili pouze nahradit jednoho krále jiným, však Ježíš poukazoval na kořeny: na struktury a systémy, které nesou ovoce institucionálního hříchu. Experimentoval s radikálním asketismem, putoval s prorockými učedníky a byl formován pouštními mystiky, kteří v judaismu prvního století zrcadlili podobné tradice, jaké najdeme u indických sádhuů, svatých bhakti a nesčetných dalších svatých postav, které vše odevzdávají božství.

Tato vnitřní cesta - modlitba, smrt ega a mystické sjednocení - je sama o sobě zjevením: země zaslíbená není jen politickou, ale také psychologickou a duchovní realitou. Pod falešným já a reaktivními emocionálními programy (jak to vyjádřil Thomas Keating) se skrývá naše "původní požehnání". Nebo jak nám znovu a znovu připomíná Richard Rohr: Imago Dei - božské obydlí - je již uvnitř.

Naše Země, kdysi považovaná za nekonečnou ve své štědrosti, nyní sténá pod tíhou těžebních systémů, které poprvé v historii narazily na hranice své celkové expanze. Klimatické změny jsou jen špičkou ledovce. Vstupujeme do šestého masového vymírání. Ekosystémy se hroutí. Umírají korálové útesy, kácejí se lesy a za posledních 80 let byla vyhubena polovina ptačích a více než polovina rybích populací. Kanárek v dole skutečně umírá. Třetinu planety může brzy každoročně postihnout sucho. A přesto dominantní kultura zrychleně postupuje vpřed - poháněna propagandistickou mašinérií individualismu a konzumerismu.

I astronauti, kteří se ohlížejí na Zemi jako na modrý mramor zavěšený v temnotě, hovoří o zjevení: že Eden není mýtus, ale křehká pravda, od které jsme se sami vyhnali.

Kontemplace - ať už prostřednictvím křesťanských mystiků, buddhistické mindfulness nebo domorodých obřadů - tuto ztrátu odhaluje. A zve nás do pašijového tajemství: cyklu života, smrti a vzkříšení, který Ježíš prožíval nejen jako teologii, ale jako kosmický vzor. Co kdyby se proudy kontemplace a nenásilného odporu spojily? Co kdyby naše hnutí za osobní uzdravení bylo zároveň hnutím za systémovou transformaci? Žít evangelium naplno znamená přijmout obojí.

Activist and organizer Paul Engler connects nonviolence and the contemplative path:

Jesus was a singular figure in history—a teacher, prophet, and embodiment of the Divine. He offered a path to individual salvation through grace and prayer, a way represented today by the contemplative stream of Christianity. But he also offered something more dangerous: a revolutionary program of nonviolent resistance to empire, practiced by the early Christians and echoed through history by prophetic Christian minorities—those who have embraced strategic, principled nonviolence in the face of systemic evil….

Jesus stood in a long lineage of Jewish prophets who imagined, for the first time in history, a vision of liberation where the enslaved could exit empire, cross the wilderness, and birth a new society within the shell of the old. This idea—that a promised land could emerge amidst Pharaoh’s rule—would echo through Enlightenment revolutions and democratic uprisings across the globe.

But unlike secular revolutionaries who sought merely to replace one king with another, Jesus pointed to the roots: to the structures and systems that bear the fruit of institutional sin. He experimented with radical asceticism, wandered with prophetic disciples, and was shaped by desert mystics who mirrored in the first century Judaism, similar traditions found among the Sadhus of India, the Bhakti saints, and countless other holy figures who surrender all to the Divine.

This inner path—of prayer, ego-death, and mystical union—is a revelation in itself: that the promised land is not only a political reality, but also a psychological and spiritual one. Beneath the false self and reactive emotional programs (as Thomas Keating put it) lies our “original blessing.” Or as Richard Rohr reminds us again and again: the Imago Dei—the divine indwelling—is already within.

Our Earth, once assumed infinite in its bounty, now groans under the weight of extractive systems that for the first time in history hit their limits of total expansion. Climate change is just the tip of the iceberg. We are entering the sixth mass extinction. Ecosystems are collapsing. The coral reefs are dying, the forests are being cut, and over the last 80 years half of bird, and over half of fish populations have been wiped out. The canary in the coal mine is indeed dying. A third of the planet may soon experience drought annually. And still, the dominant culture accelerates forward—driven by a propaganda machine of individualism and consumerism.

Even astronauts, peering back at Earth as a blue marble suspended in darkness, speak of a revelation: that Eden is not a myth but a fragile truth we’ve exiled ourselves from.

Contemplation—whether through the Christian mystics, Buddhist mindfulness, or Indigenous ceremony—reveals this loss. And it invites us into the paschal mystery: a cycle of life, death, and resurrection that Jesus lived, not only as theology, but as cosmic pattern. What if the streams of contemplation and nonviolent resistance merged? What if our movements toward personal healing were also movements toward systemic transformation? To live the Gospel fully is to embrace both.