Slova napětí se nebojím. Horlivě jsem pracoval a kázal proti násilnému napětí, ale existuje druh konstruktivního nenásilného napětí, které je nezbytné pro růst.

-Martin Luther King mladší, "Dopis z birminghamského městského vězení"

Ministryně Elle Dowdová, bělošská aktivistka bojující proti rasismu, zpochybňuje představu, že být mírotvorcem znamená být "milý":

My běloši si o sobě rádi myslíme, že jsme hodní....Příliš často je však příjemnost jen o pohodlnosti. Jde o naše pohodlí. Jde o kontrolu. Právě naše patologická touha po přívětivosti vede bělochy k tomu, že se dívají na mladé černochy, kteří křičí na ulici, a říkají si,

"Ve skutečnosti by měli říkat #AllLivesMatter."

"Jsem pro protesty, ale opravdu musí obtěžovat ostatní lidi?"

"Nikdo je nebude poslouchat, když budou takhle sprostí."

Jinými slovy: "Proč nemohou být slušní?"

Říkáme, že si ceníme laskavosti, ale tento druh laskavosti není laskavostí, soucitem, doprovázením ani sebeobětováním. Není to Kristův příklad vyprazdňování sebe sama pro dobro druhého. Je to pravý opak - umlčování a utlačování druhého kvůli sobě samému.

Dowd se zamýšlí nad touhou snížit napětí místo toho, abychom se učili, čemu by nás mohlo naučit:

Důvod, proč má mnoho bělochů problém považovat nenásilnou přímou akci za skutečně nenásilnou, spočívá v tom, že je ze své podstaty rušivá, a to není zrovna příjemné. Neměla by být příjemná.

Přímá akce záměrně přerušuje náš každodenní běh a rytmus ve snaze zvýšit napětí. Toto napětí není nic nového. Nevytváří se ze vzduchu. Pro naše barevné sourozence existovalo vždycky.

Pro lidi barevné pleti a další utlačované osoby je napětí způsobené marginalizací stále přítomné a má velmi reálné důsledky..... Rasismus je jako násilné podávání jedu. Přímá akce je to, co se stane, když lidé odmítnou tento jed pít a místo toho přinesou láhev s tímto jedem na práh těm, kteří je násilím krmí, a požadují, aby se podívali na jeho realitu.

Přímá akce nevytváří nové napětí. Přerozděluje již existující napětí a vrací ho tam, kam patří - ke zdroji.

Mnozí lidé - zejména běloši - mají malou toleranci k napětí. Byli jsme naučeni se napětí vyhýbat. Naše podmíněnost nás naučila se nepohodlí bránit, považovat ho za něco ze své podstaty špatného, co je třeba za každou cenu obejít a vyhnout se mu. Místo abychom se k napětí přiklonili a zjistili, co se z něj můžeme naučit, často se mu vyhýbáme. Když to však děláme, když se od napětí odvracíme, nevidíme dar, kterým toto napětí může být a který nám odhaluje pravdu. Přicházíme o jasnost, kterou s sebou přináší, o možnost posunout se vpřed.

I am not afraid of the word tension. I have earnestly worked and preached against violent tension, but there is a type of constructive nonviolent tension that is necessary for growth.

—Martin Luther King Jr., “Letter from Birmingham City Jail”

Minister Elle Dowd, an anti-racist white activist, challenges the notion that being a peacemaker means being “nice”:

We white people love to think of ourselves as nice…. But too often, niceness is about convenience. It’s about our comfort. It’s about control. It is our pathological desire for niceness that leads white people to look at young Black people crying out in the street and say,

“They should really say #AllLivesMatter.”

“I’m all for protesting, but do they really have to inconvenience other people?”

“No one is going to listen to them if they are going to be so rude like that.”

In other words, “Why can’t they be nice?”…

We say we value niceness, but this kind of niceness isn’t kindness or compassion or accompaniment or self-sacrifice. It’s not Christ’s example of emptying ourselves for the sake of the other. It’s the opposite—silencing and oppressing the other for the sake of ourselves.

Dowd reflects on the desire to reduce tension instead of learning what it might have to teach:

The reason many white people have trouble thinking of nonviolent direct action as truly nonviolent is that it is disruptive by nature, and that doesn’t feel very nice. It’s not supposed to be nice.

Direct action intentionally interrupts our daily flow and rhythm in an attempt to raise tension. This tension isn’t new. It isn’t being created out of thin air. It has always existed for our siblings of color.

For people of color and other oppressed people, the tension caused by marginalization is ever present with very real consequences.... Racism is like being force-fed a poison. Direct action is what happens when people refuse to drink that poison and instead bring a bottle of it to the doorstep of those force-feeding them and demand that they gaze upon the reality of it.

Direct action doesn’t create new tension. It redistributes the tension that is already there and puts it back where it belongs—at the source.

Many people—white people, in particular—have little tolerance for tension. We have been taught to avoid tension. Our conditioning has trained us to recoil from discomfort, to think of it as an inherently bad thing, something to sidestep and evade at all costs. Instead of leaning into tension to see what we can learn from it, we often avoid it. But when we do this, when we turn away from tension, we fail to see the gift that this tension can be in revealing the truth. We miss out on the clarity it brings with it, the opportunity to move forward.