Kniha We Conspire [https://cac.org/news/practicing-the-presence/] představuje život a učení bratra Vavřince (1611-1691), jehož prosté vedení a pokorný život inspirovaly nespočet lidí k "praktikování Boží přítomnosti". Jeho moudrost nám připomíná, že Boží spojení je dostupné v každém okamžiku, pokud se naučíme ztišit svou mysl a odevzdat své srdce.

V polovině 17. století vstoupil do karmelitánského kláštera v Paříži ve Francii muž jménem Nicolas Herman. Byl zraněn v bojích v evropské třicetileté válce a utrpěl trvalé zranění nohy, proto přijal řeholní jméno "bratr Vavřinec Vzkříšení". Pracoval v klášterní kuchyni a nakonec se stal hlavním kuchařem. Uprostřed chaosu při přípravě jídla a řinčení hrnců a pánví začal bratr Vavřinec praktikovat jednoduchou metodu modlitby, která mu pomohla vrátit se k vědomí Boží přítomnosti. Nazýval ji praktikováním Boží přítomnosti a popisoval ji jako "nejposvátnější, nejpevnější, nejjednodušší a nejúčinnější formu modlitby". [1]

Metoda modlitby bratra Vavřince je tak jednoduchá, že se může zdát zavádějící. Spočívá v tom, že člověk pěstuje a předává své vědomí Bohu v každém okamžiku, ať už děláme cokoli. Bratr Vavřinec doporučuje nováčkům v této modlitbě, aby si připomněli svůj záměr vůči Boží přítomnosti, například "'Bože můj, jsem celý tvůj' nebo 'Bože lásky, miluji tě z celého srdce' nebo 'Lásko, stvoř ve mně nové srdce' nebo jiné fráze, které láska na místě vytvoří." [2] Praktikování Boží přítomnosti někdy jednoduše znamená udělat si krátké pauzy, "abychom Boha milovali v hloubi srdce" a "vychutnávali milost". [3] Zahrnuje odevzdanou a odpočívající důvěru v Boha, ke které se člověk stále vrací.

Bratr Vavřinec může být překvapivým učitelem osvícení. Prožil válku, mor a chudobu. Trpěl úzkostmi, zraněními, různými poníženími, a dokonce se sám nazýval "nemotorným troubou". Jeho bolesti nohou byly tak velké, že ho po dvaceti letech strávených v kuchyni klášterní představení přeložili na práci opraváře sandálů. Přesto nám ho překladatelka a kmenová členka CAC Carmen Acevedo Butcherová doporučuje: "Jeho výjimečný klid a reakce na životní těžkosti dělají z tohoto nenápadného řeholníka přístupného a zlidšťujícího učitele časem prověřené praxe modlitby přítomnosti." [4]

Pro bratra Vavřince se i samotné utrpení stává potravou pro praktikování Boží přítomnosti. O laskavém a jemném svědectví bratra Vavřince víme z četných duchovních maxim, které sepsal, z dopisů, které psal ostatním, a z rozhovorů, které poskytl zvědavému, učení chtivému mnichovi jménem Josef z Beaufortu. V jednom dopise, který napsal jeptišce z nedalekého kláštera, jež procházela zdravotními problémy, je bratr Vavřinec přesvědčen, že Boží láska, která je nám dána prostřednictvím praktikování přítomnosti, léčí naše rány navzdory bolestným okolnostem. Bratr Vavřinec, který se blíží smrti a nemůže chodit, si přesto představuje Boha jako rodiče plného lásky a potvrzuje, že když nás takový božský přítel a rodič obejme, "všechna hořkost je odstraněna a zůstává jen sladkost". [5]

CAC’s We Conspire [https://cac.org/news/practicing-the-presence/] introduces the life and teachings of Brother Lawrence (1611–1691), whose simple guidance and humble life inspired countless people to “practice the presence of God.” His wisdom reminds us that Divine connection is available in every moment if we learn to quiet our minds and surrender our hearts.

In the mid-17th century, a man named Nicolas Herman joined the Carmelite monastery in Paris, France. Wounded from fighting in the European Thirty Years’ war, and suffering a sustained leg injury, he took the monastic name “Brother Lawrence of the Resurrection.” He worked in the monastery kitchen and eventually became the head cook. Amid the chaos of food preparation and the clanging of pots and pans, Brother Lawrence began to practice a simple method of prayer that helped him return to an awareness of Divine presence. He called it the practice of the presence of God and described it as “the most sacred, the most robust, the easiest, and the most effective form of prayer.” [1]

Brother Lawrence’s method of prayer is so simple that it might seem misleading. It is to cultivate and hand over one’s awareness to God in every moment, in whatever we are doing. Brother Lawrence recommends that newcomers to the prayer use a phrase to recollect their intention toward the Divine presence, such as “‘My God, I am all yours,’ or ‘God of love, I love you with all my heart,’ or ‘Love, create in me a new heart,’ or any other phrases love produces on the spot.” [2] Practice of the Divine presence sometimes simply means taking brief pauses “to love God deep in our heart” and “savor grace.” [3] It involves a surrendered and resting trust in God to which one returns at all times.

Brother Lawrence might be a surprising teacher of enlightenment. He lived through war, plague, and poverty. He suffered anxiety, injury, various humiliations, and even called himself a “clumsy oaf.” His leg pain became so great that, after twenty years in the kitchen, his monastic superiors transferred him to work repairing sandals. Yet translator and CAC core faculty member Carmen Acevedo Butcher commends him to us: “His exceptional calm and responses to life’s hardships make this unassuming friar an accessible and humanizing mentor of the time-tested practice of the presence prayer.” [4]

For Brother Lawrence, even suffering itself becomes fodder to practice the Divine presence. We know of Brother Lawrence’s kind and gentle witness through numerous spiritual maxims he wrote down, letters that he penned to others, and interviews he gave to a curious, eager-to-learn monk named Joseph of Beaufort. In one letter, written to a nun at a nearby convent undergoing health challenges, Brother Lawrence is convinced that the Divine love given to us through practicing the presence heals our wounds despite painful circumstances. Nearing death and unable to walk, Brother Lawrence nevertheless envisions God as a parent full of love, affirming when we are embraced by such a Divine friend and parent “all the bitterness is removed, and only the sweetness remains.” [5]