Otec Richard Rohr popisuje modlitbu jako praxi přítomnosti před Božím tajemstvím.

Kdo zná mé texty, ví, že věřím, že bezprostřední, nezprostředkovaný kontakt s okamžikem je nejjasnější cestou k božskému sjednocení. Nahá, nechráněná a neduální přítomnost má nejlepší šanci setkat se se skutečnou přítomností. K tématu kontemplace přistupuji na sto způsobů, protože vím, že většina z nás má sto úrovní odporu, popírání nebo vyhýbání se. Z nějakého důvodu je v našem komplikovaném světě velmi těžké učit jednoduché věci. Jakékoli tajemství je z definice těhotné mnoha úrovněmi rozvíjení a uvědomování. To platí zejména pro "strom života", kterým je kontemplativní vědomí.

V noviciátu jsem se seznámil s ranou metodou tiché františkánské kontemplace, která se nazývá pensar sin pensar nebo no pensar nada a kterou popsal španělský řeholník Francisco de Osuna. Úplně jsem nechápal, co mám v tomto tichu "přemýšlení bez přemýšlení" dělat, a pravděpodobně jsem nejednou usnul. Přesto mě to odvedlo od slovních, společenských a prosebných modliteb, které jsem se do té doby téměř výhradně učil.

Modlitba je skutečně způsob, jak navázat kontakt s Bohem/nejvyšší skutečností, ale není to pokus změnit Boží názor na nás nebo na události. Jde především o změnu naší mysli, aby v nás mohly zaznít věci jako nekonečnost, tajemství a odpuštění. Malá mysl nemůže vidět velké věci, protože obě jsou takříkajíc na dvou různých frekvencích či kanálech. Velká mysl může poznat velké věci, ale musíme změnit kanály. Podobný pozná podobného. [1]

Ze všech věcí, které jsem se v průběhu let naučil a které jsem učil, mě nenapadá nic, co by mohlo být užitečnější než žít přítomností. Je to skutečně časem prověřená moudrost. Totéž učilo tolik vůdců v tolika tradicích: hinduističtí mistři, zenoví a tibetští buddhisté, súfijští básníci, židovští rabíni a křesťanští mystici, abych jmenoval alespoň některé. V křesťanské tradici jsme ji slyšeli od Augustina, Oblaka z nevědomosti a karmelitána bratra Vavřince. Současní učitelé jako Alan Watts, Thich Nhat Hanh a Eckhart Tolle nám hodně pomohli pochopit důležitost života v přítomnosti. Je škoda, že se tato skutečná a hluboká tradice přítomného okamžiku pro mnohé ztratila.

Jezuitský kněz Jean-Pierre de Caussade nazval tento typ modlitby "svátostí přítomného okamžiku". V jeho knize Odevzdanost Boží prozřetelnosti je klíčovým tématem: "Pokud jsme se [Bohu] odevzdali, existuje pro nás jediné pravidlo: povinnost přítomného okamžiku." [2] Žít v přítomnosti je konečně to, co máme na mysli samotnou přítomností! Bůh je skrytý na první pohled, přesto se zdá, že náboženství je odhodláno jej zkomplikovat. [3]

Father Richard Rohr describes prayer as a practice of being present before the mystery of God.

Anyone familiar with my writing knows that I believe that immediate, unmediated contact with the moment is the clearest path to divine union. Naked, undefended, and nondual presence has the best chance of encountering the Real Presence. I approach the theme of contemplation in a hundred ways, because I know most of us have one hundred levels of resistance, denial, or avoidance. For some reason in our complicated world, it is very hard to teach simple things. Any mystery, by definition, is pregnant with many levels of unfolding and realization. That is especially true of the “tree of life” that is contemplative awareness.

In my novitiate I was exposed to an early method of silent Franciscan contemplation called pensar sin pensar or no pensar nada as described by the Spanish friar Francisco de Osuna. I didn’t totally understand what I was supposed to be doing in that silence of “thinking without thinking” and probably fell asleep on more than one occasion. Yet it had the effect of moving me away from the verbal, social, and petitionary prayers I had been taught almost exclusively up to that time.

Prayer is indeed the way to make contact with God/Ultimate Reality, but it is not an attempt to change God’s mind about us or about events. It’s primarily about changing our mind so that things like infinity, mystery, and forgiveness can resound within us. A small mind cannot see great things because the two are on two different frequencies or channels, as it were. The Big Mind can know big things, but we must change channels. Like will know like. [1]

Of all the things I have learned and taught over the years, I can think of nothing that could be more helpful than living in the now. It’s truly time-tested wisdom. So many leaders in so many traditions have taught the same thing: Hindu masters, Zen and Tibetan Buddhists, Sufi poets, Jewish rabbis, and Christian mystics, to name a few. In the Christian tradition, we have heard it from Augustine, the Cloud of Unknowing, and the Carmelite Brother Lawrence. Contemporary teachers like Alan Watts, Thich Nhat Hanh, and Eckhart Tolle have done much to help us understand the importance of living in the now. It’s a shame that this real and deep tradition of the present moment has been lost to so many.

Jesuit priest Jean-Pierre de Caussade called this type of prayer the “sacrament of the present moment.” In his book, Abandonment to Divine Providence, the key theme is: “If we have abandoned ourselves [to God], there is only one rule for us: the duty of the present moment.” [2] To live in the present is finally what we mean by presence itself! God is hidden in plain sight, yet religion seems determined to make it more complicated. [3]