Sikhská aktivistka a spisovatelka Valarie Kaur vzpomíná na zážitek z dětství, kdy její přátelství skončilo kvůli rozdílné víře:

Byla jsem v osmé třídě a seděla jsem v knihovně se svou nejlepší kamarádkou na celém světě. Jmenovala se Lisa. Pracovaly jsme ..., ale opravdu jsme se chichotaly a předávaly si poznámky a blbly, když Lisa na chvíli opravdu ztichla. V očích měla takový vzdálený pohled a řekla: "Valarie, já se prostě nemůžu dočkat soudného dne."...

"Co tím myslíš?" zeptala jsem se. Řekla: "No, pak už to budeme jen my. Budeme to jen my. Nemůžu se dočkat, až zůstaneme jenom my." "A kam půjdou všichni ostatní?" zeptala jsem se. Pak se na mě podívala, velmi nepříjemně. Řekla: "No, víš, tam dole." V tu chvíli jsem musela své nejlepší kamarádce sdělit skutečnost, že nejsem křesťanka... Viděla jsem, jak jí z tváře vyprchala krev.i.. Jak to, že její nejlepší kamarádka nebyla spasena? Nebýt dobrá? Nebýt křesťankou?...

Zdědila teologii, která dělila svět na dobrý a špatný, správný a špatný, spasený a nespasený. Její teologie ji oddělila od jejího vlastního hlubokého vědomí, že její nejlepší přítelkyně je dobrá a milovaná. Jako by mě její teologie ukradla z domova. Snažila se, aby to všechno dávalo smysl, snažila se udržet obojí, ale nedokázala udržet obojí. Musela mě nechat jít. [1]

Po této ztrátě Kaur navštíví kostel, kde může konfrontovat křesťana s vírou v Boha, který diskriminuje lidi jiné víry. Tam se setkává s kostelním varhaníkem a vzpomíná, jak říká,

"Prostě nemůžu uvěřit, že by mohl existovat Bůh, který by mě poslal do pekla," řekla jsem. Nastala pauza, kdy se na mě podívala. Byl jsem připraven bojovat.

"Já taky nemůžu," řekla. Viděla můj šok a vysvětlila mi to. "Myslím, že existuje mnoho cest. Jinak to prostě nedává smysl..." Jmenovala se Faye a byla to první křesťanka, kterou jsem kdy potkala a která nevěřila, že přijdu do pekla. Později jsem se setkala s mnoha dalšími lidmi, jako byla ona, a zjistila jsem, že existuje mnoho cest, jak být křesťanem, stejně jako existuje mnoho cest, jak být sikhem. Naše tradice jsou jako truhlice plné písem, písní a příběhů - některé nás opravňují k odsuzování a jiné se třpytí výzvou k lásce nade vše....

Patnáct let poté, co jsem si myslela, že naše přátelství skončilo, mě Lisa osloví s omluvou. Stále byla křesťankou a já stále sikhem, ale už dávno opustila konkrétní teologii, která se nás snažila od sebe oddělit. Vydala se na svou vlastní cestu... a nakonec se k našemu přátelství vrátila. Nakonec jsme se naučili, že láska je cesta, pravda a život. [2]

Sikh activist and author Valarie Kaur recalls an experience of a childhood friendship ending because of a difference in faith:

I was in eighth grade, sitting in the library with my very best friend in the whole world. Her name was Lisa. We were working …, but we were really giggling and passing notes to each other and messing around, when Lisa gets really quiet for a moment. She has this far-away look in her eyes and she says, “Valarie, I just can’t wait until judgment day.”…

I said, “What do you mean?” She said, “Well, then it’ll just be us. It’ll just be us. I can’t wait until it’s just us who are left.” I said, “Well, where will everyone else go?” Then she looked at me, very uncomfortable. She said, “Well, you know, down there.” It was that moment that I had to break to my very best friend the fact that I was not Christian.... I could see the blood drain from her face…. How could her very best friend not be saved? Not be good? Not be Christian?...

She had inherited a theology that divided the world into good and bad, right and wrong, saved and unsaved. Her theology severed her from her own deep knowing that her best friend was good and beloved. It’s like her theology stole me from home. She was trying to make it all make sense, try to hold both, but she couldn’t hold both. She had to let me go. [1]

In the wake of that loss, Kaur visits a church where she can confront a Christian about the belief in a God who discriminates against people of other faiths. There, she meets a church organist and recalls saying,

“I just can’t believe that there could be a God who would send me to hell,” I said. There was a pause as she looked at me. I was ready to fight.

“I can’t either,” she said. She saw my shock and explained. “I think that there are many paths. It just doesn’t make sense otherwise....” Her name was Faye and she was the first Christian I had ever met who did not believe I was going to hell. I would go on to meet many more people like her and learn that there are many ways to be Christian, just as there are many ways to be Sikh. Our traditions are like treasure chests filled with scriptures, songs, and stories—some empower us to cast judgment and others shimmer with the call to love above all….

Fifteen years after I thought our friendship was over, Lisa would reach out with an apology. She would still be Christian and I would still be Sikh, but she would have long abandoned the particular theology that had tried to sever us from one another. She had gone on her own journey … and had eventually come back to our friendship. In the end, we learned that love was the way, the truth, and the life. [2]