Spisovatel Danté Stewart se v souvislosti s protesty ve Spojených státech po vraždě George Floyda svěřuje, že při sledování videozáznamů protestních pochodů byl svědkem radosti a naděje uprostřed utrpení:

Viděl jsem desítky mladých lidí s pěstmi vztyčenými k nebi, s plícemi vyčerpanými ze všeho toho křiku. Viděl jsem desítky starých lidí, některé s holemi, některé na vozíčcích tlačených někým jiným, jejich plíce vyčerpané ze všeho toho křiku. Viděl jsem desítky homosexuálů a heterosexuálů, muslimů a křesťanů, Američanů a lidí z celého světa, bohatých a chudých, kteří měli plíce vyčerpané ze všeho toho křiku....

Znovu jsem se podíval na ... videa milionů solidárních pochodů a viděl jsem toho mnohem víc. Viděl jsem radost. Viděl jsem intimitu. Viděl jsem uvolněná těla. Viděl jsem slzy síly tváří v tvář nebezpečí. Viděl jsem, jak se nebe usmívá, když se láska vrhá na pozemskou mlatbu. Viděl jsem tolik radosti. Nebyl to jen odpor, byla to síla. Viděl jsem dobrou zprávu. Viděl jsem lepší příběh než ten, který nám byl nabídnut. Krása tohoto okamžiku ukázala, že utrpení není úplným obrazem. Je to okamžik víry, řekl by létající člověk. Viděl jsem nečekaný pohled na veřejnou statečnost, ochotu znovu povstat. V těchto obrazech je něco, co mě vyzývá, abych se posadil; abych se zamyslel, abych očekával život za hranicí brutality.

Tato radost je tanec lásky s realitou, lidskost. Viděl jsem složitý a komplikovaný vztah k naději, tragický, ale nezbytný, má-li se stát tím, čím se může stát - krásným. [1]

Esejista Ross Gay spojuje smutek, radost a solidaritu:

Co se stane, když radost není oddělena od bolesti? Co když jsou radost a bolest vzájemně zásadně propleteny? Nebo ještě přesněji, co když radost není jen propletená s bolestí, utrpením nebo smutkem, ale je také tím, co vzniká z toho, jak se skrze tyto věci staráme jeden o druhého? Co když je radost namísto útočiště nebo úlevy od zlomeného srdce tím, co z nás vyvěrá, když si navzájem pomáháme nést svá zlomená srdce?...

Mám tušení, že radost je zárodkem nebo předstupněm divoké a nepředvídatelné a transgresivní a nevázané solidarity. A že tato solidarita může podnítit další radost. Která může podnítit další solidaritu. A tak dále a tak dále. Tuším, že radost vycházející z našeho společného smutku - což nemusí nutně znamenat, že máme stejné smutky, ale že máme společný smutek - nás může spojovat. Mohla by nás depolarizovat a odhmotnit natolik, abychom mohli uvažovat o tom, co máme společně rádi. A přestože věnovat se tomu, co máme společného, je až příliš často v módě (a shodou okolností je to také velmi velký byznys), všímat si toho, co máme společného, a studovat to, by nám mohlo pomoci přežít. Proto si myslím, že radost, která nás přivádí k lásce, je praxí přežití. [2]

Reflecting on the protests in the United States after the murder of George Floyd, writer Danté Stewart shares how, when watching video footage of protest marchers, he witnessed joy and hope amid suffering:

I saw scores of young folk, fists held high in the sky, their lungs exhausted from all the screaming they did. I saw scores of old folk, some with canes, some in wheelchairs pushed by another, their lungs exhausted from all the screaming they did. I saw scores of gay folk and straight folk, Muslim folk and Christian folk, American folk and global folk, rich folk and poor folk, all lungs exhausted from all the screaming they did….

I looked again at … the videos of millions marching in solidarity, and I saw so much more. I saw joy. I saw intimacy. I saw bodies let loose. I saw tears of strength in the face of danger. I saw heaven smiling as love was cast on Earth’s threshing floor. I saw so much joy. It was not simply resistance; it was power. I saw the good news. I saw a better story than the story we were offered. The beauty of this moment showed that suffering is not the total image. This is a moment of faith, flying one would say. I see an unexpected glimpse into public bravery, the willingness to rise again. There is something about these images that calls out to me to sit still; to ponder, to anticipate life beyond brutality.

This joy is love dancing with reality, humanity. I saw the complex and complicated relationship with hope, a tragic but necessary one if it is to become what it can become— beautiful. [1]

Essayist Ross Gay connects sorrow, joy, and solidarity:

What happens if joy is not separate from pain? What if joy and pain are fundamentally tangled up with one another? Or even more to the point, what if joy is not only entangled with pain, or suffering, or sorrow, but is also what emerges from how we care for each other through those things? What if joy, instead of a refuge or relief from heartbreak, is what effloresces from us as we help each other carry our heartbreaks?...

My hunch is that joy is an ember for or precursor to wild and unpredictable and transgressive and unboundaried solidarity. And that that solidarity might incite further joy. Which might incite further solidarity. And on and on. My hunch is that joy, emerging from our common sorrow—which does not necessarily mean we have the same sorrows, but that we, in common, sorrow—might draw us together. It might depolarize us and de-atomize us enough that we can consider what, in common, we love. And though attending to what we hate in common is too often all the rage (and it happens also to be very big business), noticing what we love in common, and studying that, might help us survive. It’s why I think of joy, which gets us to love, as being a practice of survival. [2]