Otec Richard se zabývá midraši, starověkou židovskou praxí čtení posvátných textů, kterou by Ježíš mohl znát:

Ježíš nás spíše než o tom, co přesně máme v Písmu vidět, učil, jak máme vidět, co máme zdůraznit a také co můžeme vynechat nebo ignorovat. Kromě fundamentalismu nebo doslovnosti Ježíš praktikoval formu židovského komentáře zvanou midraš, důsledně používal otázky, aby udržel duchovní významy otevřené, často se zamýšlel nad textem nebo vracel lidem otázky dalšími otázkami. Je škoda, že jsme Ježíše v tomto přístupu nenapodobili. Mohlo nás to zachránit před tolika staletími pravdolásky, náboženského násilí, a dokonce i před hlasováním o jedné otázce.

Namísto hledání vždy jistých a neměnných odpovědí umožňuje židovská praxe midrašů mnoho možností, mnoho úrovní významu naplněného vírou - významu, který je relevantní a použitelný pro vás, čtenáře, a staví vás do role subjektu, abyste si vybudovali empatii, porozumění a vztah. Umožňuje, aby úryvek byl nejprve výzvou pro vás, a teprve poté pro někoho jiného. Používat text duchovním způsobem - jako to dělal Ježíš - znamená nechat ho, aby vás obrátil, změnil a nechal vás růst, když na něj reagujete: Co to po mně chce? Jak se to může týkat mého života, mé rodiny, mé církve, mého okolí, mé země, a dokonce i světa? [1]

Otec Richard navrhuje několik kroků pro kontemplativní četbu Písma:

Před výkladem důležitého textu se pomodlete o vedení Duchem svatým. Tím začneme dekoncentrovat naši egoistickou potřebu, aby text říkal to, co chceme nebo potřebujeme, aby říkal. Modlete se tak dlouho, dokud nedosáhnete této vnitřní intelektuální svobody a odstupu.Jakmile dosáhneme určitého poctivého stupně intelektuální a emocionální svobody, musíme se pokusit přejít do pozice odstupu od vlastní vůle a jejích cílů, potřeb a přání.Pak naslouchejte hlubšímu hlasu, který není náš vlastní.Poznáme, že to není ego, protože nás nikdy nebude zahanbovat ani děsit, ale spíše posilovat, i když nás bude zpochybňovat. Je-li to Boží hlas, zbaví nás iluzí a násilí tak dokonale a přirozeně, že se s takovými předchozími pocity sotva ztotožníme! Nazývám to náhradní Boží terapií.Pokud výklad vede naše pravé já k zakoušení některého nebo několika plodů Ducha, jak jsou vyjmenovány v listu Galaťanům 5,22-23 - lásky, radosti, pokoje, trpělivosti, laskavosti, dobroty, důvěřivosti, mírnosti a sebeovládání -, myslím, že můžeme věřit, že tento výklad pochází z Ducha, z hlubšího proudu moudrosti.Pokud z našeho výkladu vyplynou nějaké negativní nebo trestající emoce - například pocity nadřazenosti, sebeuspokojení, arogantní dualistická jistota, touha po pomstě, potřeba vítězství nebo jakýkoli duch odmítání či vylučování - není to práce Ducha, ale našeho vlastního ega, které stále řídí loď. [2]

Father Richard explores midrash, the ancient Jewish practice of reading sacred texts that Jesus would have been familiar with:

More than telling us exactly what to see in the Scriptures, Jesus taught us how to see, what to emphasize, and also what could be de-emphasized or ignored. Beyond fundamentalism or literalism, Jesus practiced a form of Jewish commentary called midrash, consistently using questions to keep spiritual meanings open, often reflecting on a text or returning people’s questions with more questions. It’s a shame we didn’t imitate Jesus in this approach. It could have saved us from so many centuries of righteousness, religious violence, and even single-issue voting.

Rather than seeking always certain and unchanging answers, the Jewish practice of midrash allows many possibilities, many levels of faith-filled meaning—meaning that is relevant and applicable to you, the reader, and puts you in the subject’s shoes to build empathy, understanding, and relationship. It lets the passage first challenge you before it challenges anyone else. To use the text in a spiritual way—as Jesus did—is to allow it to convert you, to change you, to grow you up as you respond: What does this ask of me? How might this apply to my life, to my family, to my church, to my neighborhood, to my country, and even the world? [1]

Father Richard suggests several steps for a contemplative reading of Scripture:

Offer a prayer for guidance from the Holy Spirit before interpreting an important text. This begins to decenter our egoic need to make the text say what we want or need it to say. Pray as long as it takes to get to this inner intellectual freedom and detachment.   Once we have attained some honest degree of intellectual and emotional freedom, we must try to move to a position of detachment from our own will and its goals, needs, and desires.  Then listen for a deeper voice that isn’t our own. We will know that it isn’t the ego because it will never shame or frighten us, but rather strengthen us, even when it is challenging us. If it is God’s voice, it will take away our illusions and our violence so completely and naturally that we can barely identify with such previous feelings! I call this God’s replacement therapy.  If the interpretation leads our true self to experience any or several of the fruits of the Spirit, as they are listed in Galatians 5:22–23—love, joy, peace, patience, kindness, goodness, trustfulness, gentleness, and self-control—I think we can trust this interpretation is from the Spirit, from the deeper stream of wisdom.  If any negative or punitive emotions arise from our interpretation—such as feelings of superiority, self-satisfaction, arrogant dualistic certitude, desire for revenge, need for victory, or any spirit of dismissal or exclusion—this is not the Spirit at work, but our own ego still steering the ship. [2]