Ve včerejší meditaci jsme se podělili o zamyšlení otce Richarda nad osvobozující moudrostí buddhistické Sútry srdce. [1] Richard nás spíše než k morbidnímu poselství vybízí, abychom refrén přijali jako poselství naděje a osvícení. Podělíme se o litanii, kterou Richard napsal inspirován tímto refrénem: 

Všechna staletí přede mnou: 
             Pryč, pryč, úplně pryč! 

Všechny národy země: 
             Pryč, pryč, úplně pryč! 

Všichni králové, generálové a místodržící: 
             Pryč, pryč, úplně pryč! 

Všechny války, pohromy a tragédie: 
            Pryč, pryč, úplně pryč! 

Všechny lidské úspěchy jednotlivců a skupin: 
             Pryč, pryč, úplně pryč! 

Všechny nemoci, hříchy a omyly: 
              Pryč, pryč, úplně pryč! 

Všechny naše identity, role a tituly: 
             Pryč, pryč, úplně pryč! 

Všechny bolesti, zášti a vzpomínky na urážky: 
            Pryč, pryč, úplně pryč! 

Všechno zotročování, zneužívání a mučení: 
            Pryč, pryč, úplně pryč! 

Všechny nemoci, trápení a doživotní rány: 
            Pryč, pryč, úplně pryč! 

Všechna odmítnutí, opuštění a zrady: 
             Pryč, pryč, úplně pryč! 

Všechna lidská sláva, sláva, peníze a pověst: 
            Pryč, pryč, úplně pryč! 

Naše logicky uvažující mysl může říci: "Ach, ale tyto věci přetrvávají v lidské paměti, vědomí a stojících kamenech institucí a kultury," což je pravda. To však není smyslem této sútry; jedná se o rituální a náboženské divadlo, nikoli o racionální filozofii. Z hlediska všech těch, kteří nás předešli, jsou tyto věci skutečně "Pryč!". (Buddhismus také používá slovo "Prázdné!") Je třeba právě takového šoku, aby ego povzbudil k opuštění pomíjivého já, falešného já, relativního já, já vytvořeného okolnostmi, vzpomínkami a volbou.

Všechno pohodlí, přepych a požitky: 
             Pryč, pryč, úplně pryč! 

Všechny myšlenky, informace a ideologie: 
             Pryč, pryč, úplně pryč! 

Všechen obraz, vzhled a soukromí: 
              Pryč, pryč, úplně pryč! 

Všechna naše nadřazenost, sebejistota a odbornost: 
             Pryč, pryč, úplně pryč! 

Všechna lidská práva, ambice a spravedlnost: 
             Pryč, pryč, úplně pryč! 

Všechna osobní moc, vlastní vůle a sebeovládání: 
            Pryč, pryč, úplně pryč! 

Toto je duchovní umění odpoutanosti, které není odstupem nebo popřením, ale očištěním připoutanosti. V našem světě se samotné odpoutání může stát jakýmsi EXODUSEM, opuštěním - ať už vynuceným, nebo zvoleným - právě těch věcí, které nám dávají status, díky nimž se cítíme bezpečně nebo morálně a které často platí účty. 

Žijeme v době velkého nepřátelství a musíme odolat pokušení stáhnout se od ostatních, popřít svůj stín a stáhnout se do vlastních obranných táborů nebo izolovaných pozic. Toto pokušení není skutečným odpoutáním, ale spíše podlehnutím iluzi odloučení. Skutečné duchovní jednání (na rozdíl od reakce) vyžaduje naši vlastní neustálou proměnu a dobrovolný "exil", volbu být tam, kde je bolest, jak to Ježíš předvedl ve svém velkém sebeobětování. Místo aby obviňoval druhé z hříchu, Ježíš se místo toho "stal hříchem" (2 Kor 5,21). Byl solidární se samotným problémem a jeho soucit a solidarita byly samy o sobě uzdravením. 

In yesterday’s meditation, we shared Father Richard’s reflection on the liberating wisdom of the Heart Sutra in Buddhism. [1] Rather than a morbid message, Richard encourages us to receive the refrain as a message of hope and enlightenment. We share a litany that Richard wrote inspired by that refrain: 

All the centuries before me: 
           Gone, gone, entirely gone! 

All the nations of the earth: 
           Gone, gone, entirely gone! 

All kings, generals, and governors: 
           Gone, gone, entirely gone! 

All the wars, plagues, and tragedies: 
           Gone, gone, entirely gone! 

All human achievements by individuals and groups: 
           Gone, gone, entirely gone! 

All sickness, sin, and error: 
           Gone, gone, entirely gone! 

All our identities, roles, and titles: 
           Gone, gone, entirely gone! 

All hurts, grudges, and memories of offense: 
           Gone, gone, entirely gone! 

All enslavement, abuse, and torture: 
           Gone, gone, entirely gone! 

All diseases, afflictions, and lifetime wounds: 
           Gone, gone, entirely gone! 

All rejections, abandonments, and betrayals: 
           Gone, gone, entirely gone! 

All human glory, fame, money, and reputation: 
           Gone, gone, entirely gone! 

Our logical minds may say, “Oh, but these things continue in human memory, consciousness, and the standing stones of institutions and culture,” which is true. That is not the point this sutra is intended to communicate, however; this is ritual and religious theater, not rational philosophy. In terms of all those who preceded us, these things are indeed “Gone!” (Buddhism also uses the word “Empty!”) It takes just such a shock to encourage the ego to let go of the passing self, the false self, the relative self, the self created by circumstance, memory, and choice. 

All comforts, luxuries, and pleasures: 
           Gone, gone, entirely gone! 

All ideas, information, and ideology: 
           Gone, gone, entirely gone! 

All image, appearance, and privacy: 
           Gone, gone, entirely gone! 

All our superiority, self-assuredness, and expertise: 
           Gone, gone, entirely gone! 

All human rights, ambitions, and fairness: 
           Gone, gone, entirely gone! 

All personal power, self-will, and self-control: 
           Gone, gone, entirely gone! 

This is the spiritual art of detachment, which is not aloofness or denial, but the purifying of attachment. In our world, detachment itself can become a kind of EXODUS, an abandoning—whether forced or chosen—of the very things that give us status, make us feel secure or moral, and oftentimes that pay the bills. 

We live in a time of great hostility, and we must resist the temptation to pull back from others, deny our shadow, and retreat into our own defended camps or isolated positions. This temptation is not true detachment, but rather a succumbing to the illusion of separation. True spiritual action (as opposed to reaction) demands our own ongoing transformation and a voluntary “exile,” choosing to be where the pain is, as Jesus exemplified in his great self-emptying. Rather than accusing others of sin, Jesus instead “became sin” (2 Corinthians 5:21). He stood in solidarity with the problem itself, and his compassion and solidarity were themselves the healing.