Děkujeme všem, kteří v uplynulém týdnu přispěli na podporu CAC a těchto denních meditací! Díky vaší štědrosti a partnerství je to všechno možné. Pokud jste ještě’nepřispěli a chcete tak učinit, zvažte prosím možnost přispět nebo poskytnout měsíční dar na cac.org/dm-appeal.Děkujeme vám!

Benedikt z Nursie (480-587) je ústřední postavou při zakládání západního mnišství. V jarním čísle časopisu ONEING popisuje Carmen Acevedo Butcherová, přidružená profesorka CAC, jak se Benediktův modlitební život na poušti stal vyvoleným a svatým vyhnanstvím ze světa v krizi:

Jakési pohnutí v Benediktovi ho pohnulo, aby si zvolil nejistotu sebevyhnanství a kontemplace ve světě kolektivního vyhnanství a traumatizace..... Benediktovy kláštery byly "protiatomovými kryty, časovými kapslemi, laboratořemi a chráněnými pěstiteli kontemplativní tradice v rozpadajícím se světě". [1] Uchovávaly moudrost pouštních ammas a abbas a byly komunitami uzdravení v době chaosu.... Od Benedikta se můžeme mnohému naučit. Jak si v době společenského nepořádku a zdrcující nouze udržoval svůj vlastní i komunitní klid a soucitnou aktivitu?…

Alegorická adaptace Archimédova zákona o páce od Richarda Rohra v knize Páka a místo k stání se dá aplikovat na Benedikta, který se opakovaně rozhodl žít v "pevném bodě" kontemplativního postoje a z něj. Na tomto klidném místě každodenní ora [modlitby] - zpěvu žalmů a procházení Písma lectio divina - stál Benedikt "pevně, soustředěně, vyrovnaně a zakořeněně", získával "mírný odstup od světa", i když jeho srdce či opěrný bod angažovanosti bylo "světu docela blízko, ... miloval ho, cítil jeho bolesti a radosti" jako své vlastní. V modlitbě Benedikt zakoušel "odpoutání od ... zbytečných rozptýlení a každodenních klamů falešného já", které dávalo jeho opěrnému bodu, zasazenému do utrpení rozvrácené říše, schopnost "pohnout světem" prostřednictvím různých "pák" soucitného jednání neboli labora [práce]. [2] 

Životem Benedikta a jeho mnišských bratří prostupoval společný rytmus modlitby zaměřený na žalmy: 

Benediktův život, zaměřený na každodenní konání obyčejných věcí, byl řadou povstání v temnotách. Většina Italů, dokonce i pekaři, tvrdě spala, když se v jeho klášterech v zimě před druhou hodinou ranní rozžehla světla, protože Benediktova komunita se budila a chodila do kaple na vigilie. Zpívali Žalm 51,17: "Domine, labia mea aperies, et os meum annuntiabit laudem tuam" / "Pane, otevři mé rty a má ústa budou hlásat tvou chválu."... 

Benedikt dával tomuto zpěvu skrze 150 žalmů každý týden přednost jako komunita, stejně jako to dnes dělají jeho komunity a potomci, cisterciáci a trapističtí mniši. Pouštní stařec Atanáš (asi 300-373) popsal každodenní hodiny strávené zpěvem žalmů jako prospěšné pro výuku biblických dějin a proroctví, pro výchovu a zrání citů a pro proměnu chápání biblických slov a dokonce i Boha:  

Člověk, který slyší žalmy, když je zpívá, je jejich slovy hluboce dojat a proměněn. Stávají se zrcadlem, v němž vidí svou duši. Cokoli nám způsobuje zármutek, se při zpěvu žalmů uzdraví, a cokoli nám způsobuje klopýtnutí, se objeví. Je to, jako byste Žalmy napsali vy sami. Stávají se tvými vlastními písněmi. [3]  

Thank you to all who have donated to support the CAC and these Daily Meditations over the past week! Your generosity and partnership makes all of this possible. If you haven’t donated yet and wish to do so, please consider making a contribution or monthly gift at cac.org/dm-appeal. Thank you! 

Benedict of Nursia (480–587) is a central figure in the founding of Western monasticism. In the spring issue of ONEING, CAC affiliate faculty Carmen Acevedo Butcher describes how Benedict’s prayerful life in the desert became a chosen and holy exile from a world in crisis: 

A stirring in Benedict moved him to choose the uncertainty of self-exile and contemplation in a world of collective exile and traumatization…. Benedict’s monasteries were “the bomb shelters, time capsules, laboratories, and protected cultivators of the contemplative tradition in a world falling apart.” [1] They preserved the wisdom of the desert ammas and abbas and were communities of healing in a time of chaos.… We can learn much from Benedict. During societal disorder and crushing need, how did he sustain both his own and communal peace and compassionate activity?…

Richard Rohr’s allegorical adaptation of Archimedes’ law of the lever, in A Lever and a Place to Stand, can be applied to and can deepen our appreciation of Benedict, who repeatedly chose to live in and from the “fixed point” of a contemplative stance. In this calm place of daily ora [prayer]—Psalm-chanting and Scripture-steeping lectio divina—Benedict stood “steady, centered, poised, and rooted,” gaining “a slight distance from the world” even as his heart or fulcrum of engagement was “quite close to the world, … loving it, feeling its pains and its joys” as his own. In prayer, Benedict experienced a “detachment from the … useless distractions, and the daily delusions of the false self” that gave his fulcrum, set in the suffering of wrecked empire, the capacity to “move the world” through various “levers” of compassionate action, or labora [work]. [2] 

A communal rhythm of prayer focused on the Psalms permeated the lives of Benedict and his monastic brothers: 

Focused daily on doing the ordinary, Benedict’s life was a series of risings in the dark. Most Italians, even bakers, were sound asleep when lights fired up in his monasteries before 2 a.m. in winter, as Benedict’s community woke and walked to chapel for Vigils. They sang Psalm 51:17: “Domine, labia mea aperies, et os meum annuntiabit laudem tuam” / “Lord, open my lips, and my mouth will declare your praise.”… 

Benedict prioritized this chanting through the 150 Psalms each week as a community, as his communities and descendants, Cistercians and Trappist monks, do today. The Desert Elder Athanasius (c. 300–373) described the daily hours spent singing Psalms as beneficial in teaching biblical history and prophecy, nurturing and maturing the emotions, and transforming how the chanter understands the Bible’s words and even God:  

The person who hears the Psalms as they sing them is deeply moved and changed by their words. They become a mirror where you see your soul. Whatever causes us grief is healed when we sing Psalms, and whatever causes us stumbling will be discovered. It’s like the Psalms were written by you yourself. They become your own songs. [3]