Na podzim roku 2020 začal otec Richard Rohr psát příležitostné dopisy, které nazval "Dopisy zpoza tábora" s odkazem na četná použití slova "mimo tábor" v hebrejské Bibli. Richard naznačuje, že takový postoj může podpořit ty, kteří se chtějí dostat mimo současné politické a náboženské "tábory" naší doby. 

Dobře víme, že se dnes musíme vyhnout pokušení stát se vlastním obranným táborem. Chceme obývat onu stále prorockou pozici "na okraji nitra", kterou první Izraelité popisovali jako "stan setkávání mimo tábor" (Ex 33,7). I když je tento stan přenosný, stále je místem setkání "svatého", které je stále v pohybu a před námi. 

V našem ošklivém a škodlivém současném politickém klimatu se až příliš snadno ospravedlňují strachem naplněné a nenávistné myšlenky, slova a činy, často na obranu proti "druhé" straně. Svou úzkost promítáme jinam a špatně diagnostikujeme skutečný problém (skutečné zlo) a vyměňujeme ho za menší a zdánlivě lépe zvládnutelné problémy. Přehnaně bráněné ego vždy vidí, nenávidí a napadá v druhých lidech své vlastní chyby - části sebe sama, které se snažíme uznat. Samozřejmě nechceme ustupovat v důležitých morálních otázkách, ale to často znamená, že nechceme ustupovat ani ve své potřebě mít pravdu, být nadřazení a mít vše pod kontrolou. Naše hluboké lpění na tomto bráněném a menším já nás vede k největším iluzím. Většina z nás nevidí věci takové, jaké jsou; vidíme věci takové, jací jsme my sami. 

Richard se zamýšlí nad moudrostí, které nás může naučit buddhistická Sútra srdce: 

Sútru srdce (někdy nazývanou Srdce dokonalosti moudrosti) mnozí považují za nejstručnější a nejhlubší shrnutí buddhistického učení - jistě má co říci každému z nás. Končí mantrou, která je odvážným vyhlášením konečné pravdy, k jejímuž odhalení a prožití je zapotřebí celý náš život. Je to samotné osvícení a samotná naděje ve slovní podobě. Je to konečné vysvobození do Skutečnosti. 

Tady je transliterace a výslovnost sanskrtského refrénu: 

Brána, brána, pāragate, pārasaṃbrána, bodhi svāhā! 

Ga-tay, ga-tay, para ga-tay, parasam ga-tay boh-dee svah-ha! 

To znamená: 

Pryč, pryč, pryč až na druhou stranu, celé společenství bytostí přešlo na druhý břeh, osvícení - chvála! Budiž!" [1] 

Toto nemá být morbidní nebo tragické prohlášení, ale radostná proklamace, svým způsobem podobná tomu, když křesťané o Velikonocích říkají "Aleluja!". Je to osvobození od našeho smutku, našich ztrát, našeho smutku a našich připoutaností - našeho vyrobeného já. Přijímá pomíjivost a pomíjivost všech věcí bez výjimky nikoli jako smutek, ale jako pohyb na "druhý břeh". Nevíme přesně, jaký ten druhý břeh je, ale víme, že je to jiný břeh než ten, na kterém nyní stojíme, a ne děsivá propast. 

In the fall of 2020, Father Richard Rohr began writing occasional letters that he called “Letters from Outside the Camp,” referring to the many usages of “outside the camp” in the Hebrew Bible. Richard suggests that such a position can support those who want to move beyond the contemporary political and religious “encampments” of our day. 

We know full well that we must now avoid the temptation to become our own defended camp. We want to inhabit that ever-prophetic position “on the edge of the inside,” described by the early Israelites as “the tent of meeting outside the camp” (Exodus 33:7). Even though this tent is portable, it’s still a meeting place for “the holy,” which is always on the move and out in front of us. 

In our ugly and injurious present political climate, it’s become all too easy to justify fear-filled and hateful thoughts, words, and actions, often in defense against the “other” side. We project our anxiety elsewhere and misdiagnose the real problem (the real evil), exchanging it for smaller and seemingly more manageable problems. The over-defended ego always sees, hates, and attacks in other people its own faults—the parts of ourselves that we struggle to acknowledge. Of course, we don’t want to give way on important moral issues, but this often means we also don’t want to give way on our need to be right, superior, and in control. Our deep attachment to this defended and smaller self leads us into our greatest illusions. Most of us do not see things as they are; we see things as we are. 

Richard considers the wisdom that the Buddhist Heart Sutra can teach us: 

The Heart Sutra (sometimes called The Heart of the Perfection of Wisdom) is considered by many to be the most succinct and profound summary of Buddhist teaching—surely it must have something to say to all of us. It ends with a mantra that is a daring proclamation of the final truth that takes our whole life to uncover and experience. It is enlightenment itself and hope itself in verbal form. It’s the ultimate liberation into Reality. 

Here is the transliteration and pronunciation of the Sanskrit refrain: 

Gate, gate, pāragate, pārasaṃgate, bodhi svāhā! 

Ga-tay, ga-tay, para ga-tay, parasam ga-tay boh-dee svah-ha! 

It means: 

Gone, gone, gone all the way over, the entire community of beings has gone to the other shore, enlightenment—praise! So be it! [1] 

This isn’t meant to be a morbid or tragic statement, but a joyous proclamation, in its own way similar to Christians saying “Alleluia!” at Easter. It is liberation from our grief, our losses, our sadness, and our attachments—our manufactured self. It accepts the transitory and passing nature of all things without exception, not as a sadness, but as a movement to “the other shore.” We don’t know exactly what the other shore is like, but we know it is another shore from where we now stand and not a scary abyss.