Můžeš se tady setkat s muži, kteří usilují o to být lepšími a více autentickými.
Vytváříme jak reálný tak virtuální prostor pro setkávání.
Začalo to někdy před rokem 2000 hledáním mužské energie, spirituality i chlapské party a setkáváním v malých skupinách. Pokračovalo to inspirací dílem Richarda Rohra a jeho Rituálem pro přechod do zralé dospělosti a pokračuje to dodnes stovkami setkání v malých skupinách, víkendovými akcemi pro muže i pro otce a děti, rituály i celostátními setkáními pro stovky účastníků a mezinárodní spoluprací s hnutím mužů po celém světě.
Pro řadu z nás je podstatné přátelství s Bohem, pro všechny jsou oporou kamarádi, které tu nalezli.
Vítáme tě mezi námi a těšíme se na společné putování.
Pavel Hrdina a Martin Šmídek
Františkánská perspektiva V jedné z epizod podcastu Učit se vidět se Brian McLaren zamýšlí nad proslulou náklonností Františka z Assisi k přírodě: Svatý František je pravděpodobně nejznámější díky "Chvalozpěvu na slunce", písni chval, kterou napsal v roce 1225. Začíná takto: Nejvyšší, všemohoucí, dobrý Pane ... chválen buď, můj Pane, se všemi svými tvory, zvláště pak s panem bratrem Sluncem, které je dnem a skrze něž nám dáváš světlo. A je krásné a zářící velkou nádherou a nese podobu Tebe, Nejvyššího. Pochválen buď, můj Pane, skrze sestru Měsíc a hvězdy..... Pochválen buď Ty, můj Pane, skrze bratra Vítr a skrze vzduch, oblačný i klidný, a skrze každý druh počasí…. Pochválen buď, můj Pane, skrze sestru Vodu…. [1] Na této básni mě zaráží, že František neříká buď pochválen za tyto věci, ale buď pochválen snimi a prostřednictvímnich. František říká: Chválím tě, Bože, protože chválím slunce. Zdá se mi, že se František snažil vrátit k prvotnější identitě - jako součást přírody, dítě půdy, větru a deště, člen tohoto pozemského společenství, které celé obývá láskyplná Boží přítomnost. Sestra Joan Brownová, bývalá výkonná ředitelka organizace New Mexico Interfaith Power and Light, odpovídá na McLarenovu otázku: "Co pro člověka znamená být františkánem a cítit se součástí františkánského hnutí?" Myslím si, že je to být františkánským srdcem..... Je to vědět a cítit se jako součást všeho - od nejmenší molekuly, přes strom až po slunce, které dnes ráno vyšlo. Toto obrovské spojení duší nás pak všechny propojuje ve společenství..... Žijeme v době, kdy nás neovlivňují hrdinové; je to společenství, jsme to my všichni, ... a lásku uznáváme jako jeho jádro. Láska je to, co nás inspiruje a pohání ke spravedlnosti a k angažovanosti v trpícím světě, k proměně, věřím, že se podílíme na evoluci krásy ve světě, k čemuž a do čeho jsme taženi. O tom je vlastně to františkánské srdce: vidět krásu ve všem. Michele Dunneová, výkonná ředitelka organizace Franciscan Action Network, se podělila o to, co pro ni znamená být františkánkou: Jednou z věcí, která mě na františkánském životě oslovila, je to, že je to život modlitby a činnosti, činnosti a modlitby, tam a zpět, jedno živí druhé..... Začal jsem se ubírat cestou stát se sekulárním františkánem [2] a říkal jsem si: budu se modlit a pak budu konat. Pak jsem si uvědomil, že je tu ... něco mnohem zásadnějšího, a to je moje prosté bytí v přítomném okamžiku a vnímání lidskosti každého člověka přede mnou a vnímání živé země. Uvědomil jsem si, že jsem celý život tak nějak objektivizoval a kategorizoval, sotva jsem viděl živé věci. Viděl jsem je jako věci. Viděl jsem lidi v kategoriích. Musel jsem si osvojit zcela nové vědomí, schopnost reagovat a žít v přítomném okamžiku, abych byl otevřený tomu, co je mi vlastní. Brian McLaren přeloženo DeepL | A Franciscan Perspective
In an episode of the podcast Learning How to See, Brian McLaren considers Francis of Assisi’s celebrated affinity for nature: Saint Francis is probably best known for the “Canticle of the Sun,” the song of praise he wrote in 1225. It begins, Most High, all-powerful, good Lord … praised be You, my Lord, with all Your creatures, especially Sir Brother Sun, who is the day and through whom You give us light. And he is beautiful and radiant with great splendor; and bears a likeness of You, Most High One. Praised be You, my Lord, through Sister Moon and the stars…. Praised be You, my Lord, through Brother Wind, and through the air, cloudy and serene, and every kind of weather…. Praised be You, my Lord, through Sister Water…. [1] What strikes me in this poem is that Francis doesn’t say be praised for these things but be praised with them and through them. Francis is saying, I’m praising you, God, because I’m praising the sun. It seems to me that Francis was trying to return to a more primal identity—as part of nature, a child of soil, wind, and rain, a member of this earth community, all of which inhabits the loving presence of God. Sister Joan Brown, former executive director of New Mexico Interfaith Power and Light, responds to McLaren’s question: “What does it mean for a person to be a Franciscan and to feel themselves part of a Franciscan movement?” I think it’s being Franciscan-hearted.… It’s knowing and feeling oneself as part of everything—from the smallest molecule, to the tree, to the sun that was out this morning. This vast soul connection then interweaves us all together in a community…. We’re living in this time when it’s not the heroes that are influencing us; it’s the communal, it’s all of us, … and we recognize love as core to that. Love is what inspires and moves us towards justice, and towards engagement in the suffering world, to transform, I believe, to be a part of the evolution of beauty in the world, which is what we’re being pulled toward and into. That’s really what this Franciscan-heartedness is about: seeing of beauty within everything. Michele Dunne, executive director of the Franciscan Action Network, shares what being a Franciscan means to her: One of the things that appealed to me about the Franciscan life is that it’s a life of prayer and action, action and prayer, back and forth, one feeding the other…. I started down the path of becoming a Secular Franciscan [2], and I thought, I’m going to do this prayer and then I’m going to take action. Then I realized there was … something far more basic, which was my simply being in the present moment and seeing the humanity of every person in front of me and seeing the living earth. I realized I’d gone my whole life sort of objectifying and categorizing, hardly seeing living things. I was seeing them as things. I was seeing people in categories. I had to develop a whole new awareness, an ability to respond and live in the present moment, so that I could be open to what is mine to do. Brian McLaren |