Otec Richard zdůrazňuje jasnost a jednoduchost důvěry v Boží milost: 

Raný anglický františkánský bratr Vilém z Ockhamu (asi 1285-c. 1349) měl nadřazenou zásadu, která se nazývá "Occamova břitva" (používáme latinský zápis jeho jména). Podle jeho slov "odpověď, která vyžaduje nejméně předpokladů, je pravděpodobně správná". Pokud chtěli jeho studenti zjistit pravdu o něčem, nabádal je, aby "oholovali" co nejvíce předpokladů, přesvědčení nebo komplikujících vysvětlení. Velká pravda může být klidně záhadná, věřil Ockham, ale nikdy není složitá. Lepší odpověď je téměř vždy ta jednodušší byl jeho závěr.  

Zjistil jsem, že zralí proroci jsou ti, kteří všechny otázky spravedlnosti, odměny a trestu zjednodušují prostým odvoláním na božskou lásku. Nekonečná, sebedarovací Boží péče je jediným potřebným předpokladem, příčinou, faktorem či možnou proměnnou v dramatu stvoření. Všechno ostatní je třeba "oholit", protože to vytváří zbytečnou a neužitečnou složitost - která jen mate duši a mysl.  

Taková je povaha vyspělého, mystického náboženství - jednoduchá a jasná. Oholíme co nejvíce náboženských předpokladů a soudů a náboženství znovu založíme na jediném osamoceném přesvědčení - božské lásce, kterou lze pouze zakusit, nikoliv dokázat racionální logikou. Proroci se k takové božské zkušenosti hlásí a říkají nám, že my můžeme a musíme také. To je jejich jediný absolutní základ a radikální střed, na němž je postaven celý zbytek jejich poselství, a to je činí nepodobnými jakémukoli jinému druhu učitelů. Vše, co stojí v cestě této božské a absolutní lásce, musí být oholeno. To je smyslem posvátné kritiky, kterou praktikovali proroci jako Ámos, Jeremiáš, Ezechiel a Izajáš.  

Proroci - a Ježíš - jsou těmi, kdo mají odvahu učinit Boží způsob láskyplného jednání zdrojem, cílem, kritériem a měřítkem veškeré lidské morálky a jednání. Otázky pro nás všechny by nakonec měly znít Co dělá Bůh?" a Jak jedná Bůh?" 

Nemůžeme odstranit násilí, které nacházíme ve světě, pokud dovolíme, aby se hrozby a sliby staly zastřešujícím rámcem křesťanství nebo jakékoli náboženské či světské víry. Tento dualismus - představa nekonečného Boha, který je uvězněn v naivním světonázoru odměny a trestu - musí být odstraněn hlubším evangeliem radikální milosti, bezpodmínečné lásky a skutečné úcty, jinak se nikdy nic nezmění. Zdá se, že milující lidé, které jsem potkal po celém světě, vědí, že pokud je to vůbec láska, musí to být láska pro všechny. Jakmile ji začneme rozdělovat, nejsme na velkém poli lásky.  

Proroci chtějí, abychom milovali Boha nade vše,  
a byli Bohem milováni nade všechny ostatní partnery.  
Což povede a musí vést k univerzální lásce.  
takové, která se vydává na záchranu těch, které bychom mnohem  
raději odsoudili.  
To je těžce vybojovaný závěr proroků,  
jejich vítězství plné slz.  
Je vůbec možné zvítězit jinak?     

Father Richard emphasizes the clarity and simplicity of trusting in divine grace: 

The early English Franciscan brother William of Ockham (c. 1285–c. 1349) had an overriding principle that’s called “Occam’s razor” (using the Latin spelling of his name). As he put it, “The answer that demands the fewest assumptions is likely the correct one.” If his students wanted to discover the truth of something, he encouraged them to “shave” away as many assumptions, beliefs, or complicating explanations as possible. Great truth might well be mysterious, Ockham believed, but it is never complex. The better answer is almost always the simpler one was his conclusion.  

I’ve found that mature prophets are those who simplify all questions of justice, reward, and punishment by a simple appeal to divine love. God’s infinite, self-giving care is the only needed assumption, cause, factor, or possible variable in the drama of creation. All else must be “shaved” away as creating needless and useless complexity—which only confuses the soul and the mind.  

This is the nature of mature, mystical religion—simple and clear. We shave away as many religious assumptions and judgments as possible and reground religion on one lone conviction—a divine love that can only be experienced and not proved by rational logic. The prophets claim such divine experience and tell us that we can and must, too. This is their one absolute foundation and their radical center on which the entire rest of their message is built, and it makes them unlike any other kind of teacher. Anything that gets in the way of this divine and absolute love must be shaved away. This is the purpose of the sacred criticism practiced by prophets like Amos, Jeremiah, Ezekiel, and Isaiah.  

The prophets—and Jesus—are the ones who have the courage to make God’s way of loving action the source, the goal, the criterion, and the standard for all human morality and behavior. The questions for all of us should eventually be What is God doing? and How does God act? 

We cannot dismantle the violence we find in the world if we allow threats and promises to be the overarching frame of Christianity, or any religious or secular creed. This dualism—the idea of an infinite God being caught up in a naive reward/punishment worldview—must be undone by the deeper gospel of radical grace, unconditional love, and true respect, or nothing will ever change. The loving people I’ve met across the world seem to know that if it’s love at all, it has to be love for everybody. As soon as we begin to parcel it out, we’re not in the great field of love.  

The prophets want us to love God above all else,  
And be loved by God above all other partners.  
Which will, and must, lead to a universal love.  
The kind that sets out to rescue those we’d much  
rather condemn.  
That is the prophets’ hard-won conclusion,  
Their tear-filled victory.  
Is there any other kind of winning?