Autorka a luteránská duchovní Nadia Bolz-Weberová popisuje zážitek, kdy během tichého ústraní propadla pocitu viny a sebeobviňování:  

Co dělám s touto otevřeností? Odpočívám? Vysílám do světa lásku a světlo? Ne. V prostoru, který mi zbyl po opuštění města, všech ostatních a veškerého pohodlí, se vznášejí mé výčitky a zůstávají tam jako lodičky na hraní v přílivovém bazénu....  

Vždycky nakonec něco zkazím. Proč jsem tomu jedinému člověku nevěnoval víc pozornosti? Mohl jsem být trpělivější, trávit více času s dětmi, trávit méně času v práci, požádat o pomoc, když jsem ji potřeboval, být lepším přítelem, lepší mámou, lepším pastorem. Měl jsem se chovat lépe. Nikdy nekončící obvinění.... Tohle je regata sebeobviňování na lodičkách na hraní.  

Jsem nervózní říct, co se stalo dál, protože vím, jak to zní. Jedenáct slov ke mně přišlo od ... odvážím se říct od Boha? Možná to byla moje vlastní mysl, která našla záchrannou brzdu, ale nezdálo se mi, že by ta slova byla moje vlastní, protože to, s čím obvykle přichází moje vlastní mysl, zní mnohem blíže slovům "Přestaň být takový ufňukánek" než těm, která jsem slyšel toho dne na kopci.Jedenáct slov: Co když ti to všechno už bylo odpuštěno? …  

Úleva, kterou jsem pocítil, nebyla důsledkem toho, že jsem slyšel, že věci, z nichž se obviňuji, nejsou pravdivé, ale že nejsou nejpravdivější. Milost je tou nejpravdivější věcí.  

Bolz-Weber připomíná, jak měl prorok Jonáš problém přijmout Boží milost a odpuštění pro všechny, zejména pro své nepřátele:  

Při tomto "tichém ústupu" se mi vybavuje obraz Jonáše, který sedí sám na svém kopci a zpochybňuje Boží odpuštění..... Když Jonášovi nepřátelé činí pokání a Bůh se nad nimi slituje, Jonáš ... říká: "Proto jsem tuhle hloupou práci vůbec nechtěl - protože jsem věděl, Bože, že jsi milostivý a milosrdný, pomalý k hněvu a oplývající vytrvalou láskou" [viz Jonáš 4,2]. A s takovým Bohem je těžké manipulovat....  

Boží milosrdenství a slitování vyhazuje celý systém odměn a trestů z okna. Takže se mi někdy chce zařvat "neeeee" a co nejrychleji se natáhnout, abych to dostal zpátky. Odpuštění může pálit, když se necítíme, že jsme ho "hodni", když se nám zdá, že nám něco prochází..... Jako by pocit, že se cítím špatně za to, co jsem udělal, byl stejný jako pocit, že jsem dobrý, i když ve skutečnosti není.  

Co když nám již bylo odpuštěno za to, jak jsme ublížili lidem, které milujeme? Co když nám již bylo odpuštěno, že nejsme dokonalými rodiči? Co když už nám bylo odpuštěno za [věci], které jsme ještě ani neudělali?"… Možná, že odpuštění sobě samému není něco, co se stane jednou na tichém soustředění, ale je to každodenní možnost. Dej nám dnes naše každodenní odpuštění, a to i sobě samým.  

Author and Lutheran minister Nadia Bolz-Weber describes an experience of lapsing into guilt and self-incrimination during a silent retreat:   

What am I doing with this openness? Resting? Sending love and light out into the world? No. In the space left from leaving the city, everyone else and all creature comforts behind, my regrets float in and stay like toy boats in a tide pool….    

I always [mess] things up eventually. Why didn’t I pay more attention to that one person? I could have been more patient, spent more time with my kids, spent less time at work, asked for help when I needed it, been a better friend, been a better mom, been a better pastor. I should have done better. Never-ending accusations…. This is a toy-boat regatta of self-incrimination.   

I’m nervous to say what happened next, because I know how it sounds. Eleven words came to me from … dare I say God? Maybe it was my own mind finding the emergency brake, but it didn’t seem like the words were my own, since what my own mind usually comes up with sound much closer to “Stop being such a crybaby” than the ones I heard that day on the hill. Eleven words: What if you have already been forgiven for all of that?…  

The relief I felt was not a result of hearing that the things I accuse myself of are not true, but that they are not the most true thing. Grace is the most true thing.  

Bolz-Weber recalls how the prophet Jonah had difficulty accepting God’s grace and forgiveness for all, especially his enemies:  

The image that comes to my mind as I am cry-laughing during this “silent retreat” is that of Jonah sitting alone on his own hill, questioning God’s forgiveness…. When Jonah’s enemies repent and are shown mercy by God, Jonah … says: “That’s why I didn’t want this stupid job in the first place—because I knew, God, that you are gracious and merciful, slow to anger and abounding in steadfast love” [see Jonah 4:2]. And it’s hard to manipulate a God like that….   

God’s grace and mercy throws the whole reward and punishment system out the window. So sometimes I want to yell “noooooo” and reach as fast as I can to get it back. Forgiveness can sting when we don’t feel “worthy” of it, when it seems like we are getting away with something…. As if feeling bad for what I have done is the same as being good, when in fact it is not.   

What if we’ve already been forgiven for the ways we’ve hurt the people we love? What if we’ve already been forgiven for not being perfect parents? What if we’ve already been forgiven for the [stuff] we haven’t even done yet?… Maybe forgiving myself isn’t something that happens once on a silent retreat but is a daily option. Give us this day our daily forgiveness, even for ourselves.