Můžeš se tady setkat s muži, kteří usilují o to být lepšími a více autentickými.
Vytváříme jak reálný tak virtuální prostor pro setkávání.
Začalo to někdy před rokem 2000 hledáním mužské energie, spirituality i chlapské party a setkáváním v malých skupinách. Pokračovalo to inspirací dílem Richarda Rohra a jeho Rituálem pro přechod do zralé dospělosti a pokračuje to dodnes stovkami setkání v malých skupinách, víkendovými akcemi pro muže i pro otce a děti, rituály i celostátními setkáními pro stovky účastníků a mezinárodní spoluprací s hnutím mužů po celém světě.
Pro řadu z nás je podstatné přátelství s Bohem, pro všechny jsou oporou kamarádi, které tu nalezli.
Vítáme tě mezi námi a těšíme se na společné putování.
Pavel Hrdina a Martin Šmídek
Radikální milost: Týdenní shrnutí Neděle Pondělí Úterý Středa Čtvrtek Pátek Jedenáctý týden praxe Žurnalistka Krista Tippettová popisuje ztělesněnou formu milosti - překvapivou milost stárnutí. Když naše mysl a tělo zpomalují, vytváříme si prostor pro prostou spokojenost: Obývat své tělo ve vší jeho milosti i nedostatcích se jeví jako dar pro nové/prozaické tělesné území, na kterém se nacházím ve středním věku. Stárnutí je konečná zpomalená ztráta, pro nás všechny nevyhnutelná, a přesto mě a všechny, které znám, nějak překvapila. Člověk narazí na bod, kdy už to není tak postupné a nedá se to zakrýt. Původní tanec mezi řádem a chaosem ovládne naše těla uvnitř i navenek - dokonce i při spoustě jógy. Když jsem sledovala, jak mé děti procházejí prvotní metamorfózou dospívání, rozhodla jsem se být spíše fascinovaná než vyděšená. Stejnou disciplínu se snažím vnutit i své reakci na sebe na tomto konci metamorfózy stárnutí. Jistě je tu smutek, strach a spousta prostého zděšení. Ale když se s tím vyrovnám, jak nejlépe umím, zažívám zcela nečekaný dar spokojenosti. Spokojenost je něco, co jsem v životě moc nepoznal a o čem jsem nikdy pořádně nevěděl, že chci. I to je milost těla - dar fyziologie, hned vedle mých ubývajících vlasů a pleti. V mladším věku jsou naše mozky nastaveny tak, aby se učily pomocí novinek. V této fázi života inklinují k většímu uspokojení z toho, co je rutinní. Zpomalení je doprovázeno prostorem pro všímání. Vtěluji se do vědomí, které mi unikalo, když byla moje pleť mnohem zářivější. Stávám se pozornou vůči kráse v běžných, každodenních aspektech svého života. Není nic lahodnějšího než můj první ranní šálek čaje; žádný zážitek není příjemnější, než když mě můj syn, který je teď mnohem vyšší než já, obejme; žádný pohled mi znovu a znovu nepřipadá úchvatnější než bílá borovice, která stojí den co den za mým dvorem. Fr. Richard Rohr, OFM přeloženo DeepL | Radical Grace: Weekly Summary
Sunday Monday Tuesday Wednesday Thursday Friday Week Eleven Practice Journalist Krista Tippett describes an embodied form of grace—the surprising grace of aging. As our minds and bodies slow down, we make space for simple contentment: To inhabit my body in all its grace and its flaws appears as a gift for the new/mundane bodily territory I’m on in midlife. Aging is the ultimate slow motion loss, inevitable for us all, and yet somehow for me and everyone I know, it’s come as a surprise. You hit a point where it’s no longer so incremental, and no longer amenable to cover up. The original dance between order and chaos takes over our bodies inside and out—even with lots of yoga. As I watched my children move through the primal metamorphosis of adolescence, I made a decision to be fascinated rather than terrified. I’m trying to impose the same discipline on my reaction to myself on this end of aging’s metamorphosis. There is grief to be had, to be sure, and fear, and lots of simple dismay. But settling into this as best I am able, I experience a wholly unexpected gift of contentment. Contentment is not something I’ve known much in my life and not something I ever really knew I wanted. This, too, is the body’s grace—a gift of physiology, right there alongside my fading hair and skin. At younger ages, our brains are tuned to learn by novelty. At this stage in life, they incline to greater satisfaction in what is routine. Slowing down is accompanied by space for noticing. I am embodied with an awareness that eluded me when my skin was so much more glowy. I become attentive to beauty in ordinary, everyday aspects of my life. There is nothing more delicious than my first cup of tea in the morning; no experience more pleasurable than when my son, now much taller than me, wraps me in a hug; no view I find more breathtaking, over and over again, than the white pine that stands day in and day out behind my backyard. Fr. Richard Rohr, OFM |