Mladý muž, který neumí plakat, je barbar.
Starý muž, který se neumí smát, je pitomec.
Richard Rohr

Duchovní cesta ženy


(Přehledný diagram k přednášce je ke stažení zde)

Přednáška Richarda Rohra, 22.9.2001 – 2/2

Chci říct, že to co tady budu popisovat platilo pro téměř všechny kultury kromě posledních 30-40 let na Západě. A toto stále je cesta většiny žen ve třetím světě a i starších žen tady. Jeden důvod proč máme teď spoustu potíží je, že poprvé v historii mladá dívka jde po mužské cestě. Neříkám, že je to špatně, neříkám, že by to neměla dělat, ale říkám, že je to velmi jednoznačné a že to všechno mění.

Historicky mladá žena šla vždy nejdříve dolů, ne nahoru. Jinými slovy ona vždy na začátku prožívala svou podřadnou pozici v kultuře. Říkáme tomu patriarchát, muži měli moc a ženy byly ve vztahu k mužům bezmocné. Proto normálně pro ženy nebyla nikdy zapotřebí iniciace. Nebylo potřeba ji vyučovat o bezmocnosti, protože ji to naučil život. Dalo by se říct, že ve smyslu spirituality měla vlastně náskok. Mě připadá zřejmé, že ve většině míst na světě, kam se dostanete, tak ženy většinou lépe rozumí spiritualitě než muži. Tato první sestupná cesta v mnoha smyslech je mnohem přirozenější a mnohem poctivější. Když 20-ti letí chlapci předstírají, že jsou silní, mocní a důležití tak je to přetvářka a je to hloupé. Mladá žena více proniká k vlastní identitě. To má dobrou i špatnou stránku a chci popsat obě. Dobrá stránka je, že ženy nechávají události, aby je ovlivňovaly, nechávají lidi, aby je měnili, ženy jsou lépe vyučovatelné než muži. Mí spolubratři velmi rádi dávají duchovní cvičení sestrám, ale nikdo nechce dávat duchovní cvičení kněžím. Když mluvím k sestrám tak si dělají poznámky a všemu chtějí rozumět.

To byla ta dobrá stránka, ale má to také špatnou stránku. Žena je také mnohem víc zranitelná, možná proto my muži si spojujeme ženy se slzami. Mladý manžel si často říká: z čeho je tak zničená, proč ji to tak zraňuje? My muži jsme si zařídili takový způsob, aby nám události neublížily, aby nás nezranily, my si ty události nepouštíme dovnitř. Asi to bylo dobře když jsme byli lovci a bojovníci, ale není to moc dobře pro civilizovanou společnost. My muži jsme se naučili platit vysokou cenu za to, že jsme nahoře, na vrcholu a ta cena má něco společného s duší, ta cena souvisí s naším vnitřním emočním životem, s naší schopností navazovat a udržovat vztahy. A náboženství je celé o vztazích. Když nejste schopni vztahu tak ani s Bohem se nedostanete moc daleko. V katolické církvi máme učení o opravdové přítomnosti Ježíše ve svátosti. A přitom tolik našich lidí není schopno prožívat právě přítomný okamžik. Můžete věřit v opravdovou přítomnost Ježíše, ale když nedokážete prožít přítomnost, tak žádná přítomnost neexistuje, protože přítomnost je vztah. Takže ona přichází k tomuto smyslu své identity, která ji může vést tím či oním směrem. Jestliže je zraněná příliš brzo, příliš často, příliš silně, tak pokračuje dál v sestupu a to je její verze mladého blázna.

Jsem vězeňským kaplanem tam, kde bydlím a když pracuji s mladými ženami, které byly prostitutky tak jsem nepotkal žádnou z nich, která by měla dobrého otce. Vždycky byla nějak ponižovaná, potlačovaná a jediný směr kam mohla jít bylo dolů. Z toho vyplývalo, že pro ženy středního věku nebylo dělat velké věci, ale jenom prosté a obyčejné. V tomto stádiu můžeme na ženu aplikovat slova, která se říkají o Marii: ona všechny ty věci uchovávala ve svém srdci, ona stále sbírala zkušenosti dobré i špatné. Kolem 40. roku věku říkáme, že žena je nadcházející bouře. Fyziologicky se jedná o přechod, ale je to ve skutečnosti mnohem víc než fyzický přechod, to je ten způsob ptaní se: co to všechno má znamenat? Často to zní: já jsem se vzdala celého svého života pro manžela, pro děti, ale kdo jsem já, co opravdu chci? Někdy muži říkají, že ženy se najednou staly sobeckými, když pokládají tuto otázku. Ale ta otázka je mnohem hlubší. V příbězích o ženách žena nikdy nemá jeden velký pád, jedno ponížení tak jak to potřebuje muž, nepotřebuje být sražena z koně jako sv. Pavel, protože ona na tom koni nikdy nebyla. Jako v řecké báji o Ikarovi, který musel spadnout z nebe, to je klasická mužská mytologie, ale v ženské mytologii se s tímto nikdy nesetkáte. Žena má vždy mnoho malých křížků, ne jeden velký kříž, mnoho malinkých zklamání, mnoho roků zmatků a osamělosti. A celé je to o tom, co ale dělá se svou bolestí, stejná otázka. Jestli v tom dokáže najít Boha, jestli v tom dokáže najít smysl, jestli to dokáže tak začíná svůj vzestup ve svých 40. – 50. letech. Ženy píší své nejlepší romány a svá nejlepší díla tvoří ve svých 50 a více letech. A mladá dívka, aby se dostala do tohoto stavu tak k tomu potřebuje starší ženy, aby ji vedly a učily. Možná že právě proto si ženy spolu tak rády povídají, nepotřebují klasické iniciační rituály, jenom si vzájemně spolu povídají a my chlapi si říkáme o čem si to pořád povídají? Možná se vzájemně vedou k moudrosti a možná také jenom tlachají a vzájemně si mohou předávat svou bolest.

Před lety jsem byl pozván abych dával duchovní cvičení františkánům ve svaté Zemi. 800 let jsme tak skupovali reality na všech místech, která Ježíš navštívil. A vzali mě tam do jednoho města, kde žil Zachariáš a Alžběta a měli jsme to cvičení na místě, kde stál jejich dům a přes potok tam byl další velký chrám, kterému říkali kostel magnificat a říkali, že Židé mají zvyk, který jsem pak také objevil ve třetím světě, že 3-6 měsíců před narozením dítěte se žena přestěhovala do jiného domu a tam k ní mohli přicházet jenom ženy, protože jenom ženy rozuměly tomu, co ona prožívá v té době. A to je to, co dělala Marie, když šla navštívit Alžbětu, když přišla do toho jiného domu. Ženy se navzájem vyučovaly moudrosti jak rozumět svým manželům, jak rozumět své vnitřní bolesti. A jestliže ona je zde schopná mít pojem o své vlastní síle a možnostech tak se nakonec dostane do stejného stavu jako muž. Že přesně, když on by měl sestupovat dolů tak ona vystupuje nahoru a doufejme, že se ideálně potkají někde uprostřed.

Takže pak vzniká takový obraz sladkých stařečků a silných starých žen. Musím vás varovat, že existuje také ženský protipól ke starému bláznovi. To je ta čarodějnice, to se stává, když žena se svou silou jde příliš vysoko. Hlavní co ji charakterizuje v tomto stavu je, že je plná názorů na všechno. Doufám, že jste nepotkali příliš takových žen, není to moc zábavné být s nimi, mají poslední a definitivní slovo na každé téma. Snadno se zbaví každého kdo s nimi nesouhlasí. Takže žena musí poznat svou sílu, ale nesmí dělat výlet do svého ega, nesmí se příliš moc identifikovat se svou silou. Jestliže její bolest není transformována tak všechna ta malá zklamání z cesty dole, tak bude pokračovat dál tou hořkou cestou. Doufám, že toto vám ukazuje jak jsou naše cesty velmi rozdílné. Ještě jednou chci říct, že ve skutečnosti je to ještě mnohem víc spirála než lineární čára. Stává se to stále znova a je to to stejné tajemství, nechci abyste tomu rozuměli doslovně v lineárním způsobu, ale rád bych vám ukázal ten velký obraz, abyste dovedli být moudří a také trpěliví jeden k druhému. Oba muž i žena máme období, kdy musím pustit, přestat držet.

Jeden švýcarský psycholog říká, že mužská duše je ženská a že ženská duše je mužská a tak se postupně stáváme stále více podobní. Už spolu nesoutěžíme, náš cíl na konci je partnerství. Myslím si, že dějiny až do teď k tomu nebyly připraveny, velice málo lidí je toho schopno. Muži byli vždy připraveni prosazovat svou sílu, protože se jim vždy říkalo, že by to měli dělat a to i v případech, že žádnou vnitřní sílu neměli. Z toho pak vzniká autoritářství a legalismus. Zase mnoho žen se vzdávalo své síly i když vlastně nemusely a problém je, že obě strany tím prohrály. Obě strany, každá svým způsobem, zůstaly nedospělé. Těžko se o tom mluví pokud nemáte žádné pochopení duchovní reality.

Zajímavé je, že Ježíš říká, že ženská cesta je víc přirozená. Každý kdo je nějakým způsobem handicapovaný nebo méněcenný, kde to nějaká kultura takto definuje, tak musí jít po této ženské cestě. Může se stát, že to je náskok na duchovní cestě, protože je přirozenější v tomto bodě začít stoupat. Když budete studovat Písmo tak si všimněte, že Ježíš vždy říká mužům, aby šli dolů, aby sestupovali a ženám, aby šly nahoru. Pohanské ženě říká: nenašel jsem takovou víru, jdi pryč, nesnaží se z ní udělat Židovku, neptá se jestli poslouchá 10 přikázání, neptá se jestli byla v neděli v kostele, jenom jí říká: důvěřuj sama sobě a jdi svou cestou. Tak málo z nás dostalo povolení sami sobě věřit. A nakonec to jediné co můžeme dát Bohu je to, co doopravdy jsme. Ne naše ideální já, ale naše opravdové já. Není důležité dát perfektní dar, ale je důležité dát nějaký dar, kdo jste rodiče tak tomu rozumíte. Malé děti ve 3 nebo 4 letech přicházejí s kresbami, nakreslí něco pastelkami a dávají to mamince a tatínkovi, víte že to není velké umělecké dílo, ale působí vám štěstí ta jejich touha vám to dát. Věřím, že s Bohem je to stejné, že všechno co pro něj můžeme udělat je dát mu náš malý výkres sami sebe. A ta touha darovat je to, co je důležité.

Teď bych rád, abyste mi položili otázky na objasnění, abychom věděli, že si správně rozumíme ohledně těchto diagramů. Pro ty z vás kteří přijdete zítra, na těchto základech budeme stavět, ale zítra kvůli tomu chodit nemusíte, můžeme doufat, že i tak to pomůže. Pokusím se odpovědět na vaše otázky, ale slíbit to nemohu.
 


Diskuse k oběma částem přednášky (tedy i duchovní cestě muže)

1.   Říkal jste že ženská cesta platila s vyjímkou posledních 30-40 let na Západě, jak je to tedy teď u nás?

Dobrá otázka. Teď poprvé má mladá dívka svobodu v širokém měřítku, aby rozvíjela svou sílu a své možnosti. Musíme vědět, že toto mění všechno. Jedna věc je, že to mladým mužům přináší hodně nejistoty. V Maďarsku jsem potkal Švéda a ten mi říkal, že 75% rozvodů ve Švédsku je z iniciativy žen. Moje zkušenost v Americe je, že mladé dívky na to nemají žádnou duchovní přípravu. Zdá se mi, že my muži máme v sobě cosi naprogramováno, co nám říká, že jednou musíme padnout a žena to v sobě nemá. Toto říkám pro první generaci feminismu, možná že za 10 let to bude jinak. Necitujte mě, že bych říkal, že to je špatně, já jenom říkám, že je to typické, že je to vzorec, který se opakuje. My muži máme pravidla na to, jak soutěžit spolu navzájem, ale jak soutěžit se ženami, to všechno mění. O tom bychom asi mohli mluvit tři dny. Nejsem tu od toho, abych dal všechny odpovědi, protože je nemám. Ale chci tuto věc zde otevřít pro myšlení, pro modlení a pro moudrost.

 

2.   Pracoval jsem 30 let jako psychiatr a měl jsem možnost poznat generaci, která tvoří takřka stoletou epochu, všímal jsem si, že muži své otcovské role plnili velmi nedostatečně, ale jakž takž to ještě šlo s tou generací dětí dokud fungovala matka, protože ona když je muž opustil nesla břímě a vydržela to dvě, tři generace. Ale dnes na tuto úlohu rezignuje a vydává se na cestu, kterou vykonávali mladí muži, ale to je kontraindikací mateřství a myslím si, že devastace dorůstající generace je toho důsledkem.

Asi máte pravdu. Po několik generací se nám nedostávalo otcovské služby. Máme tu takový jev, že mladí muži dostávali hodně mateřské péče a příliš málo otcovské péče. Takže matka se chopila příležitosti a zaplnila to prázdné místo, to jí nemůžeme vyčítat. Vidím naději v tom, jestli ženy nebudou tuto úlohu přehánět, ale jestli rozumím tomu, co říkáte, tak ženy jako dívky se vzdávají této úlohy. Je to strašidelné, ale u mužů jsme nechali celé generace, aby jim to docházelo. Má generace v 60. letech v Americe byli hipies, já jsem měl dlouhé vlasy a rebelovali jsme, tehdy jsme říkali: nevěřte nikomu nad 30 let. Teď je mi 58. Ale proč jsme to říkali? Ono to mělo v sobě kus pravdy. Viděli jsme, že naši američtí otcové kompletně odevzdali svůj život militarismu a materialismu a neměli žádnou moudrost, kterou by nás učili. Bohužel mnozí z nás neudělali nic lepšího. Souhlasím s vaším postřehem, že toto není tak neutrální jak jsem to ukázal, že to může mít mnohem víc katastrofické následky. Můj cíl je pomoci mužům dosáhnout vyššího stupně duchovní zralosti, aby dokázali být partnery a s ženami dokázali tento úkol plnit společně. Možná, že když žena bude cítit, že má opravdového partnera pro tuto úlohu, tak ji na ni nebude aplikovat. Víte, že strašně dlouho trvá, aby lidi dospěli natolik, aby byli schopni partnerství.

 

3.   Mnoho nemocnic umožňuje přítomnost muže u porodu, má to nějaký zásadní vliv na spiritualitu muže?

Ano. 2/3 kultur na světě přišlo s tím zvláštním rituálem obřezání u mužů. Byl jsem u některých obřezání v Africe a na Filipínách. Ptal jsem se proč má být muž obřezán. Říkali různými způsoby totéž, že žena při porodu zažívá spojení mezi krví, utrpením a novým životem. Ona to neví v hlavě, ale ví to ve svém těle. Takže žena chápe něco, co muži nikdy nepochopí. Takže cítili, že chlapec potřebuje nějakým způsobem cítit bolest ve spojení se svými pohlavními orgány. Muž si spojuje sex s radostí, kdežto žena brzy pozná, že je to také spojeno s bolestí. Myslím si, že když se muž zúčastní porodu, tak to pro něj může být způsob jak trochu pochopit toto tajemství spojení bolesti s novým životem. Když já jsem se narodil tak říkali, že otce nepustili do místnosti, ale teď je to velmi podporováno a muži jsou zváni, někdy dokonce aby ten muž byl první kdo se dotkne toho dítěte. Viděl jsem taky, že muž si to dítě jako první přiložil na prsa a pak když byla přerušena pupeční šňůra tak teprve potom ho přiložil na ženu. To nejsou malé a bezvýznamné rituály, myslím že jsou osvícené.

 

4.   Praxe přítomnosti muže u porodu je u nás nedlouhá a ukazuje se, že existuje určitý typ mužů, kteří zásadně tuto šanci odmítají a jsou to ti muži, kteří se odsoudili do role starých bláznů.

Vidím, že iniciace vyučuje muže té cestě zranitelnosti. Muž ve své přirozenosti nerozumí zranitelnosti, věřím, že je vyučitelný. Jenom potřebuje mít kolem sebe dobré otcovské osobnosti, svaté blázny, kteří mu vysvětlí, že to je ta dobrá cesta. Myslím si, že Ježíš neměl v úmyslu založit kmenové náboženství. Ježíš byl používán k tomu, aby držel pohromadě národní státy. Udělali z něho válečnického krále, který držel pohromadě Iry, Francouze. A já si myslím, že Ježíš je sdělení o zranitelnosti a má to málo společného s formálním náboženstvím, má to málo společného s institucionálním náboženstvím a my jsme věnovali tolik času tomu institucionálnímu náboženství, že se nám ztratilo to sdělení o zranitelnosti. Jak jsme viděli v naší zemi minulý týden, jestliže se svět nenaučí nenásilí, tak nemáme žádnou budoucnost. Jak říkal Gándí, všechna náboženství na světě vědí, že Ježíš vyučoval nenásilí kromě jednoho náboženství a to je křesťanství. Křesťanství nechtělo zranitelného vůdce, křesťanství chtělo válečníka, takže jsme z Ježíše udělali něco, co nebyl. Zvláštní na Ježíšovi je, že má mužské tělo, ale ženskou duši. Kdyby Bůh přišel na svět v ženském těle a On to mohl udělat a staral se o lidi, miloval a prokazoval dobrodiní, tak bychom si řekli: ano takové jsou ženy. Zjevení bylo v tom, že Ježíš přišel jako muž, ale fungoval jinak, ne tak, jak by muž měl. A my křesťané jsme se za to trochu styděli. Nedokážeme si poradit s tolikerou zranitelností. Kdyby jste zakládali náboženství tak ani jeden z vás by nepřišel s představou Boha jako nahého člověka krvácejícího na kříži. Takže jestli máme být křesťany tak si musíme položit otázku, co nám vlastně chce Ježíš sdělit o té skutečné podstatě reality. Takže souhlasím s vámi, že i uvnitř církve jsme vychovali mnohem víc starých bláznů než svatých bláznů. Ale za Ježíše se omlouvat nemusíme, On to dělal správně, to co my jsme udělali z Ježíše, to je problém. Nevím kdo mi to říkal, ale během určité doby se bude křesťanství nazývat dětinské, miminkovské období, protože jsme se teprve snažili něco pochopit.

 

5.   Jak si člověk může vyzkoušet umírání o kterém tu byla řeč?

Dobrá otázka. Dovolte abych definoval utrpení velice jednoduše, abychom to příliš nedramatizovali nebo se toho příliš moc nebáli. Utrpení je kdykoli když nemáte kontrolu, když neovládáte. Já si to cvičím na červeném světle, 30 vteřin nemám kontrolu, neovládám, nevím jak vy, ale my jsme velice netrpěliví řidiči, sedím na červeném semaforu a chci se dostat přes tu ulici, vždycky si říkám: Richarde na té druhé straně budeš daleko šťastnější než na této straně, ale jestliže Bůh není na této straně ulice tak nebude ani na té druhé, je to tady a teď. Buďto je Bůh ve všem nebo není v ničem. Toto může vypadat jako hloupý případ, ale je to způsob jak si zkoušet umírání na malých věcech. Všechno utrpení se odehrává v liminárním prostoru, limina znamená rozhraní, rozhraní jsou třeba dveře – rozhraní mezi dvěmi místnostmi. Je třeba učit lidi jak mají žít na tom rozhraní. Jestliže jste progresivní, hazardér, máte rádi riziko tak chcete proběhnout do toho nového, do té nové místnosti, když máte konzervativní povahu tak chcete zůstat v té staré místnosti, kde se všechno dá předpovídat. Ani jedno z nich není to místo velikosti nebo to místo víry. To rozhraní je přesně tam, kde jste mezi, nemáte kontrolu v tom místě a proto Bůh má v tom místě mnohem větší šanci vás mít pod kontrolou. Když se podíváte na chvíle ve vašem životě kdy jste se změnili nebo kdy se staly velké věci tak vždy je to, že jste nějakým způsobem na rozhraní. Myslím si, že jako duchovní vůdce musíte učit lidi jak neodcházet z toho rozhraní, jak neutíkat, ale zůstávat tam. Vždy to znamená vzdát se určitého stupně kontroly, ovládání. Vždy to znamená udržovat si určitou úroveň úzkosti. Proto Ježíš říkal: až se Syn člověka vrátí najde na zemi víru, možná ne. Je strašně těžké vyučovat víru, vyučovat jak zůstat v té pozici. Řeč spirituality je vždy řeč tmy ne světla. Říkám to proto, abych vás naučil vzdávat se kontroly. Začněte malými věcmi, je to tak, že stejně nemůžete nic změnit, ale tyto věci mohou změnit něco na nás. Nesnažte se technicky navrhnout vaši vlastní proměnu, je to děláno vám. Jediné co můžete udělat je jít z cesty, abyste nepřekáželi. Bůh k vám přichází převlečený jako váš život. Já jsem to nevěděl, myslel jsem si, že Bůh přichází skrze Bibli, skrze kněze, poslední místo kde bych Ho hledal by byl můj život. Tedy váš život je ten materiál, který vás učí jak se vzdávat kontroly v řízení. Můžete poznat jak je kdo daleko v duchovním životě na té záležitosti kontroly, ovládání, řízení. Jestliže nejste schopni věřit tomu, že Bůh je dobrý tak musíte být šílenec na řízení, který se snaží všechno řídit. Proto v ateismu za komunismu se snažili všechno řídit, protože neměli komu věřit, samozřejmě ateistický kapitalismus je stejně špatný, je mnoho způsobů jak to převlečení může fungovat.

 

6.   Říkal jste, že ta silná žena se nesmí moc identifikovat se svou silou, jak tomu máme rozumět?

Tato otázka si zaslouží rozvinout. Můžete poznat jak moc potřebujete svou sílu na tom jak moc to bolí, když je vám ta síla odebrána. Existuje bezmoc, která pochází ze síly a bezmoc, která pochází ze slabosti. My bychom měli podporovat tu bezmoc, která je vlastně síla. Existuje moc, která je ze síly a existuje moc, která je ze slabosti. Znáte ten rozdíl? Vždycky poznáte jestli muž nebo žena má svou vnitřní moc, nebo si ji jenom brání, protože ji ve skutečnosti nemá. Lidé kteří mají skutečnou vnitřní sílu potřebují velmi málo vnějších znaků, které by ukazovaly na jejich nadřazenost. Ale toto velmi potřebuje duchovní vedení, abyste poznali kdy potřebujete podržet svou moc, a kdy jí potřebujete pustit. Možná bychom takto mohli definovat moudrost, moudrý člověk ví kdy má dělat jedno nebo druhé a jak.

 

7.   Co má dělat mladý muž se svým otcem, který se projevuje jako starý blázen?

Nejlepší co můžete udělat je jít sám svou cestou. Nedělejte tu chybu, že byste žil v reakci na něj. Znám mnoho případů kdy se syn snažil dělat otce svému otci. Svatý František sám měl příšerný vztah se svým otcem a to ho odstartovalo na cestu hledání dobrého otce, nebeského Otce. Hlavní co bych řekl, nedefinujte sám sebe proti svému otci. Možná proto většina mladých mužů ví, že musejí opustit domov. Ví, že musí najít svou vlastní sílu a to ne napodobováním svého otce ani ne v reakci na model svého otce. V dalších dnech budeme mluvit o otcovském zranění a o hladu po otci. Jsem přesvědčen, že by to mohlo být nejuniverzálnější zranění na světě. A my potřebujeme najít způsob jak to obrátit, aby tento mladý muž dokázal být dobrým otcem pro příští generaci.

 

8.   Jak si má muž poradit, když žena je jako bouře a startuje nahoru?

On si s tím nemůže poradit, on ji musí nechat, aby to udělala. Svým způsobem musí uhnout z cesty, ale neznamená to, že by si měl lehnout, dělat mrtvého a nechat ji, aby po něm šlapala. Doufejme, že když on jde dolů v té době, kdy ona jde nahoru tak bude o něco starší. Zjistil jsem, že když muži rozumějí těmto dvěma cestám tak se ti muži naučí být více prostornější, což bude vysvětleno. Myslel jsem si, že náboženství je od toho, aby nám dávalo odpovědi. V evangeliích je Ježíšovi položeno přímo nebo nepřímo 183 otázek, víte kolik z nich zodpověděl? Tři. Náboženství není od toho, aby lidem dávalo odpovědi na otázky, náboženství dává lidem prostor. Dává nám to duchovní a psychologický prostor, abychom dosáhli moudrosti. Důvod proč těm diagramům říkáme duchovní cesty je to, že dovolují muži i ženě dát sami sobě nějaký prostor a taky tomu druhému nějaký prostor. Vím, že neodpovídám na vaši otázku, myslím že ve skutečnosti nepotřebujete odpověď, potřebujete vědět, že je to v pořádku a že ta cesta sama o sobě je odpověď. Zní to asi jako když si hrajeme se slovíčky, ale je to pravda. Ježíš nedává lidem odpověď, On je prostě vede do té temnoty, do toho prostoru rozhraní. Obtížné je když jeden z partnerů je na duchovní cestě a druhý není, tam je zase potřeba duchovní vedení jak ji projít.

 

9.   Jsou tyto dvě cesty (muže a ženy) kulturně závislé?

Myslím si že ano, že jsou velké kulturní vlivy na tyto cesty. Zjišťuje se, že většina válek v dějinách byla vybojována mladými chlapci. Vždy to bylo tak, že ti staří blázni posílali chlapce do válek, protože ti mladí potřebovali schválení pro své činy. Tito mladí chlapci, ti teroristé nemají svou vlastní vnitřní sílu a ta je jim dávána přes falešné otcovské osobnosti. Teroristé využívají toho, že mladí chtějí udělat něco velikého. Náboženství vždy bylo schopno toto osobovat jak k dobrým tak i ke špatným cílům. Máte pravdu, že chlapec nese omezené morálnosti těla dobře, přestože objektivně dělá zlo. To stejné můžete říct o ubohých německých chlapcích v 2. světové válce, mnozí z nich šli do války s hrdinskými motivy. Zase můžete říct, že ,mnozí američtí chlapci šli do boje objektivně udělat něco dobrého, ale subjektivně z úplně špatných důvodů, pro svoje ego a pro svou moc. Proto tyto věci nikdy nesuďte, můžete dělat špatnou věc z dobrého důvodu a dobrou věc ze špatného důvodu.

 

10.  Jak by měl vypadat vztah mezi otcem a synem?

To je dobrý bod na konec. Až do průmyslové revoluce byli synové bezprostředně vychováváni svými otci. Syn chodil s otcem po poli a viděl jak otec používá svou energii a jak řeší své problémy. Byla to taková přirozená mužská iniciace. Za průmyslové revoluce odešli otcové do továren a pak později odešli do kanceláří. Takže máme za sebou jednu generaci synů, kteří byli bez blízkého vztahu ke svým otcům. Je mnoho věcí, které žena může udělat podobně, ale nemůže ho naučit jak být mužem, to je jedinečná práce otce. Když to kluk od svého otce nedostane tak je velice zklamaný a často vzteklý. Matka nedělá žádnou dobrou službu synovi, když se snaží si ho udržet sama pro sebe. Má to něco společného s energií, vím že energie se těžko popisuje. Zdravá mužská energie je něco jiného než zdravá ženská energie. Zdá se že po průmyslové revoluci to jediné, co jsme dostali byla negativní energie otce, když přišel domů unavený z práce. Syn ho neviděl v akci. Matka musí vědět, že otcova přítomnost neodtahuje syna od ní, ale že to způsobí, že ten syn ještě víc bude umět si užívat její přítomnosti. Nejsilnější pouto v rodině západního typu je mezi matkou a synem a nejslabší je otec – syn. Skoro by se dalo říct, že tam je to zmatení o kterém tu dnes mluvíme. Nacházíme spoustu žen, které s tímto souhlasí ještě víc než muži, že se jim tento problém vůbec nelíbí. Po iniciačních rituálech dostávám více děkovných dopisů od manželek než od mužů.

 

Vím, že jsem řekl mnoho věcí, které potřebují další vysvětlení, skončeme tím, že toto všechno svěříme Bohu, nemůžu vám slíbit, že všechno řeknu perfektně nebo jasně. Mohu říct, že Duch zaplní ty mezery v tom, co chcete vědět a chci, abyste věřili, že Boží Duch toto udělá. V našem centru v Novém Mexiku vyučuji kontemplativní modlitbu. Učíme lidi jak vejít do ticha a jak zůstávat v plodném tichu. Bylo navrženo, že bychom dnešní večer mohli ukončit okamžikem společného ticha, nejenom pro ty oběti z Ameriky, ale také za všechny syny bez otců a dcer bez otců. Je něco velmi bohatého v tom, když můžeme být společně v tichosti.