Mladý muž, který neumí plakat, je barbar.
Starý muž, který se neumí smát, je pitomec.
Richard Rohr

Mužské archetypy


Přepis přednášek ze semináře pro muže, konaného 24.-25.9.2001 v Křižanově. Celý přepis si můžete stáhnout ve formátu PDF, v příloze jsou přehledné tabulky archetypů a jejich vztahů.

Úvod

Je dobré, že můžeme být všichni v jedné místnosti a v trochu neformálnějším prostředí, než včera. Doufám, že by to mohly být dva dobré dny. Chápu, že jste asi trochu unavení, tak na vás nepůjdu moc tvrdě. A uvidíte, že jak bude den pokračovat, tak se vaše bubnování bude zlepšovat a zlepšovat.

První věc, kterou potřebujeme udělat, je vytvořit si posvátný prostor. A tohleto bude ten náš prostor. Potřebujeme mít pochopení, že se tady může stát něco dobrého a něco zvláštního. Byl bych rád, aby si ti z vás, kteří byli na přednášce včera, vzpomněli co jsem říkal o kontemplativní mysli jako o opaku ke kalkulativní mysli. Dnes ráno si uděláme malé cvičení, které často používám při vyučování kontemplativní modlitby.

Budu recitovat frázi z písně a požádám vás, abyste ji opakovali. A potom společně zůstaneme jednu minutu v tichosti. Pokuste se během ní usebrat a být tady a teď.

 

Buďte pokojní a vězte, že já jsem Bůh.
Buďte pokojní a vězte, že já jsem.
Buďte pokojní a vězte.
Buďte pokojní.
Buďte.

 

(Po minutě ticha) Pomalu se vynořme z tohoto ticha, aniž bychom to ticho ztratili. A společně se pomodleme Otče náš…

V naší zemi se tohle někteří lidé neradi modlí. Připadá jim to, že Bůh je mužský. A oni říkají, že Bůh je nad pohlavím, že není ani muž ani žena. S touto otázkou jsme také bojovali. Co bychom s tím měli dělat? Zdá se, že potřebujeme rozpoznat a přiblížit se také k ženské podstatě Boha. Protože Bůh samozřejmě není mužský nebo ženský, ale je obojí. Ptáme se ale, proč Ježíš používal právě tohle slovo “abba – tatínku”, jako od malého chlapce. Byla to jenom náhoda? Nebo to bylo jenom kulturně podmíněné?

Čím víc jsem cestoval a čím víc jsem poznával, jak univerzální je otcovské zranění a kolik lidí nikdy nepoznalo bezpodmínečnou lásku svého otce, tím víc věřím, že Ježíš vědomě vybral pro Boha to nejobtížnější pojmenování. To slovo, které je pro mnoho lidí těžší vyslovit. Slovo, kterému je obtížnější věřit.

Potkal jsem mnoho synů, jejichž otcové byli zabiti ve válce, mnoho synů alkoholických otců a mnoho synů, kteří měli otce emocionálně vzdálené. Proto věřím tomu, že ta mužská stránka Boha je tou obtížnější pro to, aby se jí věřilo. A my se přesto odvažujeme toto odvážné slovo říkat.

Ale my, protože evidentně muži jsme, potřebujeme najít, co je na té mužské části Boha dobrého. Zjišťuji po celém světě, že my muži máme komplex méněcennosti - téměř si připadáme vůči ženám méněcenní. Nejsem tady od toho, abych říkal, že jsme lepší, ale musíme najít co je dobrého na tom, být muž. Vždyť alespoň polovina z toho, čím Bůh je, je mužská - je tím, co to znamená být mužem. A ovšem, ta druhá půlka je tím, co to znamená být ženou.

Našli jsme skvělý způsob, jak do této mužské duše vstoupit a říkáme tomu 4 mužské archetypy. To slovo je složeno ze dvou řeckých slov, které znamenají dominantní (t.j. hlavní) obrazy. Jak jsem říkal už včera, tyto archetypy byly objeveny studiem starých legend. Tyto čtyři postavy byly nalézány napříč kulturami, ale nakonec to nejsou čtyři různé postavy, ale čtyři části každého z nás.

Během těchto dvou dnů si uděláme čas, abychom si prožili všechny čtyři.
 

KRÁL

BOJOVNÍK

MAGIC

MILOVNÍK


Tyto čtyři se nějakým způsobem udržují v rovnováze. Jestliže jste pouze jedním z nich, tak převezmete jeho temnou stránku. Jestliže jste pouze KRÁLEM, tak se z vás stane TYRAN. Ale to se stane jasnějším postupně, jak budeme pokračovat. Uvidíte ty pojmy v literatuře, v poezii, v umění. Uvidíte, že toto jsou čtyři obrazy, které nás nejvíce zaměstnávají, čtyři „posedlosti“. Možná používáme pro ně jiná slova, ale to, co se budeme snažit najít, je ta energie v pozadí. Dále chci říct to, že KRÁL, i když je to jen jedna čtvrtina celku, je tou částí, která všechny drží pohromadě. Takže s KRÁLEM počkáme a budeme o něm mluvit až v závěru, zítra odpoledne.

V horní části diagramu – KRÁL a BOJOVNÍK jsou ty více mužské části našeho celku. A dole ten MUDRC (MAGIK) a MILOVNÍK jsou spíše ženské prvky, ženské části naší duše. Takže už z toho vidíme, že ten vršek a spodek musíme držet v rovnováze, abychom byli celým mužem.

A jak jsem už říkal včera, jako malý chlapec začnete tím, že jste fascinován jedním z těchto typů. Pro většinu malých chlapců je to BOJOVNÍK, ne ale vždy. Třeba já jako malý chlapec jsem spíš byl MALÝ KRÁL, nebo spíš malý princ. Chtěl jsem mít velký obraz všeho. Ale to se nám všechno vyjasní postupně, a tak pro teď je to všechno.

Ještě snad k překladu slova MAGICIAN – kouzelník, mág, MAGIK a nebo MUDRC – moudrý muž. Pravděpodobně jsou obě verze v pořádku, ale jsem rád, že to tu zaznělo. Protože ten MAGIK má pro většinu křesťanů divnou, matoucí souvislost. Přestože v Matoušově evangeliu máme mágy z východu. Ale o tom budu také později mluvit.

Právě tak slovo MILOVNÍK má v sobě určitou erotickou konotaci, která tam ale také patří, nechci to příliš zduchovňovat.

Vzpomeňte si, když jste byli malými chlapci, jaké příběhy vás fascinovaly. Jaké byly postavy, se kterými jste se nejvíce ztotožňovali, „převlékali“ se do nich. To byla vaše první archetypální fascinace. To bylo to, čím jste chtěli být. Tuto fascinaci si nemůžete odepřít, je silná, zůstává ve vás a časem si vás najde. Kdo máte syny, tak to na nich můžete vidět a nemá smysl se snažit to změnit, je to prostě v nich. Např. když kluk je MILOVNÍK a táta z něj chce mít BOJOVNÍKA, tak to toho malého kluka zraňuje. To nemůžete dělat. I když někdy otec, když je BOJOVNÍK, touží po tom, aby jeho synové byli také BOJOVNÍCI.

◘◘◘

Milovník

Ukážu vám příklad kluka MILOVNÍKA, o kterém budeme dnes dopoledne mluvit. Učil jsem v Kalifornii, když ke mně přišel mladý muž a požádal o rozhovor. Říkal, že jeho otec je americký námořník. A ten mladý muž, když byl klukem, tak se ze všeho radoval a měl vztah k umění. A když byl sám doma s maminkou, tak se takhle mohl chovat. Jednoho dne byl tak šťastný, že doma chodil po bytě a všechno líbal. Říkal: „Dobré ráno, židle, dobré ráno, stole“. Vtom jeho otec mariňák vešel do místnosti a řekl: „Co to ten chlapec dělá? Já nechci, aby můj kluk byl zženštilý.“ V otcových očích ten chlapec viděl neschválení, nesouhlas, a od toho okamžiku se mu všechno změnilo. Řekl mi: „Já jsem v sobě toho milovníka zabil. A od té doby už jsem nikdy nebyl šťastný“. Dneska je autorem scénářů v Holywoodu, ale trvalo mu téměř do třiceti let, než poznal, kdo doopravdy je.

MILOVNÍK v malém dítěti ještě není tak utlačený, jak se to stane později v životě, to malé dítě má ještě tu schopnost ječet nadšením. Vidíte to úplně jasně třeba u dvouletého dítěte. Když uvidí například psa, tak taky ječí radostí. MILOVNÍK je totiž vaše schopnost pro extázi, pro užíváni si radosti, pro vzrušení a nadšení.

Připadá mi zajímavé, že křesťanství říká, že Bůh je Láska, ale z těch všech čtyř částí se téhle nejvíc bojíme. Právě proto, že to má v sobě i trochu erotiky a toho mi se bojíme. Bez MILOVNÍKA je ale život nudný, černobílý. Bez MILOVNÍKA je život samé povinnosti, dřina bez kapky sladkosti. MILOVNÍK je vaše schopnost vidět krásno a nadchnout se tím, nejen to vidět intelektuálně. Jestli nemáte schopnost se nadchnout, tak jste v sobě milovníka zabili. A to mnoho mužů udělalo. Viděli jste někdy film, nebo četli jste knihu Řek Zorba? Tam je zobrazen klasický archetyp milovníka. Pamatujete si jak Zorba tancuje na pláži?

Jsou kultury, které MILOVNÍKA osvobozují mnohem víc, než jiné. Mnozí muži se od toho odtahují, protože to souvisí se sexualitou, a my se bojíme, kam by nás to mohlo zavést. Bojíme se, že uděláme něco špatného, zlého, že budeme nevěrní svojí manželce. A my se tolik bojíme té možné chyby, že nenalézáme ten dar. To platí i pro mnohé muže v celibátu, kteří si myslí, že když nebudou milovat nikoho, tak automaticky budou milovat Boha. Jenže Láska je v jednom kuse, je celistvá. Buď milujete všechno, nebo nemilujete nic. Buďto vidíte to dobré, pravdivé a krásné ve všech věcech, nebo to nevidíte vůbec.

MILOVNÍK má také trochu skandální, provokující povahu. Robert Moore, který tohleto zkoumal, říkal, že MILOVNÍK si chce všechno olíznout. Pokud vy si nechcete všechno olíznout, tak se možná toho MILOVNÍKA trochu bojíte. Je to velice spojené s ústy. Líbat a pít. Jestliže vás poezie nudí a umíte číst jenom noviny, tak jste v sobě pravděpodobně MILOVNÍKA zabili. Pro mnoho mužů je obtížné tancovat, protože nedovedou žít v přirozené extázi svého těla. Jestliže naopak umíte mít radost z barev, ze stínů, tak v sobě patrně kus MILOVNÍKA máte. A jestliže vychutnáváte krásu různých druhů hudby, tak v sobě také máte kus MILOVNÍKA.

Před dvěma týdny jsme se Stevenem skončili v Norimberku iniciační rituál. Ti němečtí muži měli všichni svlečené košile a někteří začali vyskakovat nahoru a dolů, jako masajští válečníci. A za chvíli to začali dělat všichni. Pak začali skákat po té veliké místnosti jako gazely a další začali bubnovat a křičet. A Steven a já jsme tam stáli a říkali jsme si: „Tohle nedělají ani Američani“. A trvalo to celou hodinu a nešlo to zastavit. Vzal jsem si mikrofon a říkal jsem: „Jídlo je připravené a je tam pivo, můžete si dát pivo!“ (neměli pivo tři nebo čtyři dny). A oni říkali: „Ne, my budeme raději tancovat“. My si vždycky myslíme, že Němci jsou soustředěni jenom na svoji hlavu, ale oni když sestoupí dolů, tak sestoupí opravdu. Víc než my. Když osvobodili svoje pocity, tak byli až strašlivě svobodní.

Vášeň (chtíč) je laciná náhražka lásky. Taková podobná laciná náhražka je v Americe Disneyland, kam lidé chodí proto, aby se nechali bavit. Místo toho aby prožili nějaké hlubší city, prožívají falešné štěstí. My muži se ale tolik bojíme toho chtíče, že se bojíme i lásky. A to je špatné.

Naše dnešní téma je, jak se dostat do místa skutečné radosti, a ne jenom do zdánlivých potěšení. Steven vás potom při cvičení povede, jak v sobě nalézt toho svého MILOVNÍKA. Abyste rozpoznali, jak jste se ho báli, nebo jak jste ho možná i zabili.

Většinou se s ním mladí muži setkají, když se zamilují. Ty první dny poté, kdy vám někdo nastaví zrcadlo a řekne vám, jak jste krásní. A v těch dalších dnech se najednou všechno změní z černobílého na barevné. V dalších dnech si najednou všímáte věcí, kterých jste si dřív nevšímali. Věci, které vám dřív vadily, vám najednou nevadí. Komu by to vadilo? Když jste ve stavu MILOVNÍKA, je ve vás obrovská svoboda.

Ale milovník má také svoji temnou, nebo zraněnou stránku. ZÁVISLÝ MILOVNÍK - to je ten, který je zachycen ve stavu vášně nebo chtíče a myslí si, že to je láska. A místo toho, aby prožíval radost, tak je velice nesvobodný. Opravdová láska zvětšuje vaši svobodu, nezmenšuje ji. Narcistický člověk chce, aby mu všechno dělalo radost, ale neumí dělat radost druhým. Asi nejjednodušší indikace toho, že jste v kontaktu se svým MILOVNÍKEM je, jestliže se umíte smát. Jestliže úsměv přichází s velkými obtížemi, tak máte asi MILOVNÍKA zabitého.

Během mého krátkého pobytu tady jsem viděl u mnohých z vás, že jste se na mně zpříma podívali a usmáli se. To je výborná věc, když muž tohle dokáže udělat. Jestliže se bojíme usmát, tak se asi bojíme, že to nebude přijato nebo že to nebude vráceno. A mnoho z nás je v této oblasti zraněno, protože realita nám ten úsměv nevracela. V mém životě bylo mnoho dní, kdy jsem byl zevnitř velice šťastný. Chodil jsem po supermarketu a zjistil jsem, že se usmívám i na krabici mýdla. Logicky to nedává žádný smysl, ale jesliže jste v tom stavu byli, tak tomu rozumíte. Když jste v pořádku, tak je všechno v pořádku. A možná i na té krabici mýdla je ta dekorace krásná. Asi to není Picasso, ale je to pěkný. Takže, bratři, potřebujeme znovu najít tu schopnost oceňovat. Obecně muži jsou vychováni k tomu, aby neoceňovali, nebo aby jen negativně oceňovali, podceňovali.

Nevím, jestli to platí o mladých českých mužích, ale o amerických to platí. Když chtějí vypadat správně, tak musejí odsuzovat. „Tam jsem už byl, to je hloupý, to za nic nestojí“. Už to vidím i u šestnáctiletých chlapců. Rád bych použil slovo blazeovaný. Všechno už viděli, nic je nevzrušuje. Používáme pro to slovo cynický (u nás v Čechách i v Americe). Většina našich dětí, když je jim dvacet, tak už je cynická. I v oblasti sexu už je tolik volného vyjadřování, že tam není žádná romantika. Aby se udržovala extáze z té romantiky, tak k tomu je potřeba kousíček BOJOVNÍKA. A o tom bych se teď zmínil.

Pamatujete si, když jste potkali svoji první dívku, jak jste moc chtěli s ní mít sexuální zážitek? Ale doufám, že jste to trochu pozdrželi. To je instinkt BOJOVNÍKA. BOJOVNÍK vytyčuje hranice a říká si sám sobě ne. Bez kousku BOJOVNÍKA je ta logika taková, že MILOVNÍK se vždycky stane ZÁVISLÁKEM. Doufám, že na tom už můžete vidět, jak se ty jednotlivé části (archetypy) navzájem potřebují.

V Americe se říká, že sex by měl přijít při druhé schůzce. Není v tom žádná romantika, žádná hluboká schopnost pro radost. To se děje i v celém světě pornografie. Najednou existuje, i ve světě internetu, přístup k falešným vztahům. Najednou nemáte vztah se ženou, máte vztah s prsem. To se snadno stane návykovou záležitostí a nevede to ke skutečné extázi. MILOVNÍK musí mít svoji vnitřní disciplínu, jinak to dopadne špatně.

Ale teď nechci klást důraz na disciplínu, chci klást důraz na svobodu. Teď chci zdůrazňovat tu vnitřní schopnost cítit, hluboce cítit. MILOVNÍK je vnitřně svobodný i k tomu aby plakal, i k tomu aby se usmíval. A to někdy obojí současně, protože je tolik pocitů.

Steven vás povede a doufám, že se budete pohybovat tímto směrem. Doufám, že mi pomůžete si uvědomit nějaké postavy milovníků z literatury nebo z filmů. Můžete mít dát nějaký příklad postav? .... Forest Gump, Cyrano, Jonatan a David z Bible (David uměl tancovat a hrát na harfu)...

Ježíš - to je nejlepší rovnováha těch čtyř, stejně jako David ve Starém zákoně. Z toho je vidět i další význam toho, že Ježíš je syn Davidův.

Nějaké příklady herců nebo sportovců, nejen ty role, které hrají, ale jejich přirozené energie – Menšík, Paul Newman, ..., Mel Gibson, Mr. Bean -J...

Před pár lety, když se rozdávaly Oscary, tak tam nějaký italský herec běžel pro Oscara přes sedadla. Potom udělal nějakou poznámku o Sophii Lorenové... byl strašně svobodný ve svých emocích a publikum se nemohlo udržet smíchy.

Dá se říct, že italská kultura má hodně svobody a volnosti pro MILOVNÍKA, víc než jiné kultury. Ve Francii se MILOVNÍK stal velice sofistikovaným a pro nás vypadá téměř uměle, ale pořád je to MILOVNÍK. Steven i já bydlíme blízko Mexika a v mexičanech je MILOVNÍK také velice svobodný. Zjistíte, že ve většině severních evropských zemí byl velký strach z MILOVNÍKA. U těch anglosaských typů, což jsme my. Nějakým způsobem se to dostalo do opozice s naším pochopením, co by mělo být křesťanství. Když slyším zpovědi irských kněží, tak tam existuje jediný hřích, a to je sex. Je to tak, jako že všechno ostatní jim uniká a veškeré zlo si lokalizují do jediné oblasti. A přesto ti stejní Irové dokáží tak pěkně tancovat a zpívat. Vypadá to, jako že jsou rozpolceni. Je v nich přirozený Ir a je v nich katolický Ir. A snaží se to dát nějak dohromady. My si to moc dobře uvědomujeme, protože Irové formovali americkou katolickou církev víc, než jakákoli jiná skupina.

Budeme se tím dál zabývat a víc to pochopíme, až budeme studovat ty ostatní tři archetypy, protože ony dávají smysl ve vztazích navzájem.

Chci říct ještě jednu věc, než předám slovo Stevenovi. Neřekl jsem toho dost o dotyku. MILOVNÍKOVI je dobře, když se dotýká. Nejenom to, MILOVNÍK se potřebuje dotýkat, aby realitě porozuměl. Chce nejenom všechno olízávat, ale všeho se taky dotknout. A jak jsem říkal včera, kvůli mužskému strachu z obvinění z homosexuality se většina z nás tohle bojí dělat. Musíme ten stav pojmenovat a uvědomit si, že mít tento strach v sobě není ani zdravé, ani normální.

V naší kultuře zjišťujeme, že u mnoha mužů mnohé sexuální problémy nejsou způsobeny touhou po sexu. Je to něco, co bych nazval hladem kůže. Protože lidské tělo potřebuje být dotýkáno a dotýkat se. Protože je tak málo míst, kde tento hlad kůže může být ukojen, tak u muže je to všechno genitální, všechno se to soustředí na penis. A to je příliš zúžené, protože láska je mnohem širší než tohle.

V průběhu let ke mně přišlo mnoho mladých mužů, kterých se jejich otec nikdy nedotknul, neobjal je. A doslova ode mě chtěli, abych je obejmul, a pak začali brečet. A ti chlapi nebyli homosexuálové, byli to normální zdraví muži. Chtěl jsem se zmínit o dotýkání, protože MILOVNÍK chce být dotýkán a je svobodný k tomu, aby se dotýkal.

A také když se oženíte, tak začne být velmi nebezpečné se dotknout nějaké jiné ženy. Takže máme tendenci žít v takové izolované komoře. Není pak divu, že máme takové velké sexuální problémy. Ještě nikdy jsem po světě nepotkal jediného muže, který by mi řekl: „Já mám zdravou sexualitu“. Žádný muž tohleto nikdy neřekne. Všichni máme pocit, že to máme nějaký zamotaný. Skoro každý muž se za něco v sexu stydí nebo má kvůli něčemu pocit viny, spojený se sexem. Ať je to o nějakém vztahu, nebo o masturbaci, nebo o pornografii. Když jsme ve skupinách mužů, jako je tahle, tak o tom máme začít mluvit, protože tady k tomu konečně máme svobodné místo. Protože zjišťuji, že si každý muž o sobě myslí, že je neobvyklý, nebo že pouze on má tenhle problém.

Ale to hlavní, co jsem chtěl teď zdůraznit je, že pokud by se nám podařilo obnovit nějaké zdravé dotýkání se, tak to bude velice prospěšné pro náš sexuální život.

◘◘◘

Magik

Dnes odpoledne budeme mluvit o MAGIKOVI (KOUZELNÍKOVI, MUDRCOVI). Zatímco MILOVNÍK je vnější ženskost, tak MAGIK je vnitřní ženskost. Je to archetyp vědomí a uvědomění si. Je to ta část vás, která chce vědět a znát. Ta část, která je zvědavá. Jestliže jste ztratili všechnu zvědavost, pak jste v sobě zabili MUDRCE. Je to ta část vás, která chce vnímat a pozorovat. MAGIK má víc tvarů a forem, než kterýkoli jiný archetyp. Ta nejvyšší forma, té bychom mohli říkat Prorok, a nejnižší formou by mohl být Klaun (Šibal), někdo kdo dělá nějaké triky, např. královský Šašek.

V mnoha náboženstvích byl kněz viděn právě jako MUDRC (MAGIK). A není to nic zvláštního, vždyť naše katolické obrazy jsou dost podobné. Když kněz řekne: „Toto není chléb, to je Ježíšovo tělo“, tak to je vlastně řeč MAGIKA. MAGIK vám vždycky říká, že věci nejsou takové, jak se jeví. Vypadá to takhle, ale ve skutečnosti je to tohle. Když je jako zpovědník, říká: „Vypadá to jako hřích, ale ve skutečnosti to je uzdravování a odpouštění“. Dobrý MAGIK dovede všechno otočit tak, aby to bylo dobré a fungovalo to. A to je moudrost. Když kouzelník vytahuje králíky z klobouku, tak to je to, co pro vás dělá MAGIK. Činí nepochopitelné věci pochopitelnými. Je to něco jiného, než pouhá inteligence, je to moudrost.

MAGIK vám také pomáhá setkat se s vaším stínovým já. Stejně tak jako prorok, který to ale dělá pro celou kulturu. Pomáhá vám nejen se s vaším stínem setkat, ale také ho přijmout a možná v tom i uvidět určitý dar. Když nemáte žádného MAGIKA, tak nevíte co dělat se svými trápeními a se svými hříchy. Budou ve vás jen sedět a užírat vás.

MAGIK je vždycky zobrazován v nějakém jiném, alternativním oblečení. Protože on ten jiný, alternativní svět odhaluje. Tak např. čaroděj Merlin je zobrazován v hábitu černé a bílé barvy, nebo má na sobě obrázky slunce, měsíce a hvězd, protože odhaluje význam vesmíru. Možná proto se také kněží stále oblékají do rozdílného, neobvyklého, alternativního oblečení.

Rozdíl mezi pravým a falešným MAGIKEM je v tom, že ten pravý vám váš stín odhaluje, kdežto ten falešný ho schovává. Ve Starém zákoně se těm druhým říká dvorní proroci, a to byli takoví, kteří stále říkali jen to, co od nich chtěl král slyšet.

Takže KRÁL ve vás potřebuje MUDRCE, aby ho udržoval v pravdivosti a poctivosti. A v Bibli král téměř vždycky PROROKA zabije, protože ten skutečný PROROK neříká ty správné věci. Není jednoduché být pravým MAGIKEM. Systém vás nemá rád, když mluvíte skutečnou pravdu. Jednou z „povolených“ forem, kterou to teď má na západě, je politický karikaturista. Téměř nikdo nemá možnost říct prezidentovi, jak je stupidní, ale karikaturista ano. A on je vlastně také forma MUDRCE.

Není jednoduché být MUDRCEM nebo PROROKEM ani uvnitř církve. I církev chce od každého, aby byl loajálním člověkem. Není tam moc místa pro alternativní kritiku.

Zdravý KRÁL se MUDRCE nikdy nebojí. Ve Starém zákoně je ale jen jeden případ, kdy ti dva spolupracují. Když David poslal Uriáše do bitvy, tak ho prorok Nathan obviňuje. Nathan přichází na královský dvůr a říká Davidovi: „Ty jsi ten člověk!”. David to přijímá a v tu chvíli se stává celistvým, stává se všemi čtyřmi archetypy. Už dříve se stal KRÁLEM. Už se stal i milovníkem, který umí tancovat a zpívat. Už se také stal válečníkem, který zabil svých deset tisíc nepřátel.

Vždycky je ve vás jeden archetyp, kterého se nejvíc bojíte. A tak bych chtěl, abyste začali přemýšlet o tom, který to je, kterému se nejvíc bráníte. Většinou tohle se nestane dřív, než v druhé polovině života. Ale když se vám podaří přijmout i tu čtvrtou část, tak se stanete velmi celistvými.

Doma v Albuquerque sloužím jako vězeňský kaplan. A tohle říkám i těm indiánům a hispáncům ve vězení. A oni tomu rozumějí, protože je to viditelné a konkrétní. Ale nejtěžší je pro ně pochopit KRÁLE, protože oni většinou dobrého otce neměli. Ještě jsem to neříkal, ale KRÁL je jiná podoba otce. A my jsme společnost bez KRÁLE a bez OTCE.

Uvedu vám několik různých forem MUDRCE. Už jsem říkal Prorok, Otec, Zpovědník. Dále Liturg jako někdo, kdo vytváří rituál. Iniciátor, což je úloha, kterou už neznáme, Tvůrce posvátného prostoru, Duchovní vůdce, Rádce jako vychovatel (Mentor), nověji Psychoterapeut jako psychologický poradce. Nebo prostě Moudrý člověk, i když my už ani nevíme, kde ho hledat.

Jedno z velkých zklamání v církvi je, že lidé očekávají od kněží, že budou MUDRCI. Ale někdy ve středověku se kněží přesunuli víc k úloze KRÁLE. Říkáme kněžím a biskupům princové církve (v angličtině). A oni se také oblékají spíš jako králové, než jako kouzelníci nebo mudrcové. Matoušovo evangelium se nezmiňuje o králích a ani o třech. Zmiňuje mudrce, mágy z východu. Mágové z východu nám nedělají dobře, protože to by mohli být nějací slované z Ruska, takže jsme si vyrobili Tři krále, přestože pro ně není v písmu žádná opora. Když jsem to říkal v Německu, tak říkali: „Ale jo, byli to tři králové a jsou pohřbeni v Kolíně v katedrále.“ Je to pro mě velice signifikantní v tom, že vidíme to, co chceme vidět. A je nám lépe a jsou nám příjemnější králové než mágové.

Myslím, že syn chce vidět moudrého muže ve svém otci. Někoho, kdo mu řekne: „Synu, tohle bude fungovat a tohle nebude fungovat.“ MUDRC je jiný, než pouhý funkcionář. Funkcionář drží nějakou úlohu, nějaký titul a bere plat. Ale nemusí v podstatě ničemu rozumět, není to pro něj žádné umění. Opravdový mudrc vám nastavuje zrcadlo, pomáhá vám vidět kdo jste, přijmout kdo jste a nakonec se stát vším, čím jste. A tím vším se můžete stát až potom, co přijmete všechny ty různé části svého já.

Zdá se mi, že na Západě je hluboká touha po MUDRCOVI. Ale zdá se mi také, že my v Americe se díváme velmi cynicky už jen na možnost něčeho takového. Už jsme si za prezidenta zvolili herce a teď jsme si zvolili za prezidenta texaského kovboje. Ani se neočekává, že by tam vůbec nějaký moudrý člověk mohl být. Váš prezident a Nelson Mandela jsou dva z mála moudrých lidí na světové scéně.

Když nemáte MUDRCE, tak MILOVNÍK se také rozpadne. MUDRCE v smyslu té části z vás, která umí rozlišit mezi láskou a žádostí.

U MUDRCE se většinou předpokládá, že žije zvlášť, odděleně, někde v lese. Neboť moudrost vždycky přichází z nějakého ticha. Moudrost vždycky přichází z přírody. Když se necháte zachytit ve světě přidělených úloh a zaneprázdněnosti, tak velké moudrosti nedosáhnete. Vy, kdo jste sem v těchto dnech přišli, tak evidentně hledáte MUDRCE. Hledáte moudrost a já tady sedím v úloze MUDRCE. A říkám vám: „Ano, existuje taková věc jako moudrost“.

Normální škola vám tohle nedá. Iniciace přivádí moudrost na velmi vysokou úroveň. V podstatě pomáhá k tomu prožívat úděl života a smrti, pracovat s tímto velkým problémem. Jak žít v tomto světě a neztratit svou duši. Jak se setkat se všemi těmi malými smrtmi a vnitřně nezemřít. Tou hlavní otázkou je, jak se může každý z vás dobrat věku šedesáti pěti let a nebýt zlostný, smutný a zatrpklý. A to je duchovní otázka. Jestliže máte dobrou spiritualitu, tak se v pětašedesáti ještě budete usmívat.

MUDRC, MAGIK je mistr proměny. Když jsme byli mladí katoličtí chlapci, tak jsme ve farnosti měli jednoho starého irského monsignora a jednoho mladého kněze, který přišel přímo z Irska. A ten starý monsignor nám vždycky přivodil strašně špatný pocit ohledně sebe samých. Ale ten mladý kněz, ten vždycky říkal: „To nevadí, co jsi vyvedl, stejně jsi pořád dobrej kluk.“ V sobotu ráno jsme všichni museli jít ke zpovědi, a tak jsme se všichni řadili do fronty u zpovědnice toho mladého kněze, zatímco k tomu starému monsignorovi nechodil nikdo. My jsme si dokonce vymýšleli hříchy, abychom s tím mladým knězem mohli mluvit, protože byl takovým dobrým otcem. To je to, co dělá MAGIK. Vezme vaše hříchy a způsobí, aby z nich pro vás bylo něco hezkého. MAGIK vždycky všechno mění. A to je ten důvod, proč se stále držíme toho slova MAGIK, protože to prostě a jednoduše není jenom moudrý muž.

Ale MAGIK má také svoji temnou stránku. Můžeme jí říkat ZLÝ ČARODĚJ. Nebo obyčejněji – MANIPULÁTOR. Ten, který používá svoje schopnosti k tomu, aby vás ovládnul a zničil. Nebo proto, aby sám sebe udělal bohatým a slavným. V americké televizi jsou kazatelé, říká se jim teleevangelisté, a ti jsou velmi slavní a bohatí. Mají třeba pět domů v různých zemích, jezdí v BMW a RollsRoycech, a přitom se odvažují mluvit o chudém Ježíši, jako by ho zastupovali. Tohleto je ten ZLÝ ČARODĚJ. Používá slova ne k tomu, aby vás osvobodil, ale aby sám sebe povýšil. Opravdový MAGIK a také opravdový KRÁL vám dává svoji moc. A dává vám svoji moudrost. Nechce, abyste jen tu jeho moudrost uctívali.

Náboženství je v tomto smyslu velice nebezpečné. Po prvotní náboženské zkušenosti si člověk připadá jako mudrc. Připadá vám, jako že jste na vyšší úrovni, než všichni ostatní. Proto je důležité, abyste té náboženské zkušenosti zůstali věrní po dlouhou dobu. V Americe máme dvacetileté kluky, kteří měli během bohoslužby nějakou citovou zkušenost, a ti se vás pak snaží na rohu ulice spasit. Mluví o znovuzrození, ale bez toho, abyste napřed umřeli. A to - napřed umřít – je k tomu potřeba. Proto iniciace tak moc zdůrazňuje smrt. A to znovuzrození se pak o sebe už postará samo.

Robert Moore, autor knihy o těchto čtyřech archetypech, říká, že pokud vás duchovní zkušenost nepoučí o smrti, tak se stane startovací dráhou pro UFO. Věřící lidé, pokud nehovoří o kříži, tak se stanou UFO - neidentifikovatelnými létajícími objekty. Myslím si, že proto má náboženství na mnoha místech tak špatnou reputaci, protože produkuje strašně moc lidí, kteří jsou jako UFO.

Proto mám tak rád Ježíše, protože on není vůbec idealista, on je realista pokud jde o podstatu života. Ježíš zosobňuje jistě všechny čtyři archetypy najednou, ale ve svém učení je především MAGIK. Pro vás, kteří jste byli včera s námi v kostele - to evangelium, o kterém jsem se snažil kázat, je totálně MUDRCKÁ řeč. A proto si myslím, že se nám nepodařilo pochopit většinu jeho podobenství a Horské kázání. Protože nejsme připraveni na to, čemu jsem včera říkal subversivní (podvratná) moudrost. Nejsme připraveni na takovou moudrost, která neudržuje daný stav věcí, ale podvrací, obrací jej. Tzv. dvorní prorok vždycky status quo (stav věcí) udržuje, zatímco pravý prorok vždycky „danému“ stavu věcí nastavuje zrcadlo. Dítě je také často MAGIKEM, protože dokáže říkat pravdu, kterou my říct nedovedeme. Jako v té pohádce „O císařových nových šatech“, kde dítě řekne, že císař je nahý. Děti někdy řeknou to, co je zřejmé, zatímco my jsme byli vycvičeni k tomu, abychom lhali.

Pokud náboženství neznovuobjeví tu svoji MAGICKOU funkci, tak si myslím, že máme problém. A jestliže jednotlivec neznovuobjeví svou MAGICKOU funkci, tak on sám bude mít problém.

Pokud jste viděli pohádku „Lví král“ nebo „Tanec s vlky“ s Kevinem Costnerem, tak v obou filmech bylo s našimi čtyřmi archetypy vědomě pracováno. Jestli jste viděli „Tanec s vlky“, tak jistě potvrdíte, že je to velice mužský film, ale posunuje muže do nového směru. Je to úplně jiné, než ty staré filmy s Johnem Waynem, kde on byl vždy jen bojovník a nic jiného.

Pokud v sobě nemáte MAGIKA, tak BOJOVNÍK bude vždycky nebezpečný. Nebude vědět, jaká bitva stojí za to, aby byla vybojována a bude potřebovat jakoukoliv bitvu. BOJOVNÍK je velmi závislý na ostatních třech archetypech. A dnes to máme tak, že většina chlapců začíná jako BOJOVNÍCI. Proto mladý muž tak potřebuje otcovskou péči. Otec tomu chlapci musí zprostředkovat kus MILOVNÍKA, MAGIKA a nakonec KRÁLE.

Dalším atributem MAGIKA je doslova bullshit detektor, což mírně přeloženo znamená detektor keců. Pomáhá vám detekovat, když klamete sami sebe. Tohle také potřebujeme od dobrého přítele. Potřebujeme někoho, kdo by nás udržel v poctivosti. Ale když si tu roli vezmete na sebe, tak se naučíte, jak být poctivými sami k sobě. Naučíte se také, abyste se kvůli svým chybám neutloukli, ale abyste je (a sebe) proměnili.

Jak dosáhnout toho MAGIKA uvnitř, jak být MAGIKEM? Těžko se o tom mluví, protože na to není žádná automatická odpověď. Moudrost není něco, co se dá rychle získat. Steven mluvil dnes dopoledne o paradoxech, o zacházení s protimluvy a konflikty, s opozicemi. Řekl bych, že nejlepší způsob, jak se dostat do kontaktu se svým vnitřním MAGIKEM, je právě v boji s paradoxy, protimluvy a opozicemi. Hlavně s těmi uvnitř sama sebe. Ten, kdo chce mít všechno jednoduché a stále klid sám v sobě, často nenalézá mnoho moudrosti. Udržuje ho to v dětinské formě víry a náboženství, kde dostává sice jednoznačné, ale dětinské odpovědi. Říkáme, že velká víra je schopná absorbovat i velké pochybnosti. Jestliže byste se nikdy nervali s pochybnostmi, tak nemyslím, že byste měli velkou víru.

Myslím, že i ten samotný vnitřní boj je nutný k získání vlastností MAGIKA. Je to o tom, co jsem včera popisoval jako žití na rozhraní, kde musíte žít s určitou úrovní pochybností a s určitou úrovní úzkosti. Jestliže máte ve svém životě nějakého KRÁLE, tak je to snazší. Jestliže starší, moudrý muž vám v takových situacích řekne, že to je v pořádku, tak to berete, i když tomu zrovna nemusíte všemu rozumět. Ale když takového moudrého muže nemáte, pak potřebujete odpověď teď hned, abyste se svojí úzkosti zbavili. Takže s růstem toho MAGIKA v nás má hodně společného také trpělivost a výdrž.

Jde také o opak toho, jenom číst knihy. Možná jste také potkali nějaké nepříliš vzdělané lidi, kteří mnoho knih nepřečetli, ale přitom byli velmi moudří. A můžete potkat lidi s dvěma doktoráty, kteří jsou hloupí v tom smyslu, že nemají žádnou moudrost. Intelekt totiž hledá řízení, ovládání. Moudrost je něco jiného než intelekt. Moudrost se nesnaží ovládat, moudrost hledá prostornost. Prostornost pro to, aby se postupně mohl objevit velký obraz vcelku. Jestliže vám někdo poctivě a upřímně radí, abyste byli trpěliví, tak to je MUDRC.

Ano, úloha MAGIKA je také v omezení extrémů, a to i ve všech ostatních archetypech.

Budeme si muset nechat otázky na večer, a tak začněte přemýšlet o tom, co jsem neřekl a co byste ještě chtěli vyslechnout.
 


Milovník a Magik - otázky a odpovědi

1.   Richarde, ty jsi říkal, že se MILOVNÍK směje a MAGIK se směje také. Jaký je mezi jejich smíchem rozdíl?

Nepamatuji se, kdy jsem mluvil o úsměvu u MAGIKA. MAGIK se určitě umí usmívat, ale není to jeho základní vlastnost. Á, už to mám. Když jsem říkal, že se v pětašedesáti budete usmívat, tak to jsem měl na mysli celého člověka na konci života, ne speciálně MUDRCE, MAGIKA. Ten MAGIK sám je spíš vážnější.

 

2.   Kdo víc bubnuje? MAGIK nebo MILOVNÍK, nebo oba stejně?

BOJOVNÍK a MILOVNÍK bubnují nejvíc. Ale každý z nich pro to má jiné důvody. MAGIK jde naprosto jasně skrz hlavu. Zatímco MILOVNÍK jde přes tělo a srdce a přes břicho. Ale není jen jedno správné místo, pokud si to udržíte v rovnováze. Viděl jsem, že někteří z vás čtou mou knihu Enneagram, a tam se dochází ke stejnému závěru.

 

3.   Jak dopadne „čistý“ MAGIK? (otázka nezaznamenána, zkonstruována na základě odpovědi)

Tak za prvé, bude to mít všechno jen v hlavě. Bude vypadat velmi introvertně. Nebude z něj vycházet mnoho energie ven, všechnu energii bude vtahovat do sebe dovnitř. Asi by chtěl hodně být sám, se svými myšlenkami a knihami. Asi bude nezdravý, neurotický a egocentrický, protože svoji energii nevysílá ven.

 

4.   A jak mu kdo pomůže? (otázka nezaznamenána, zkonstruována na základě odpovědi)

V určitém smyslu všichni tři. MILOVNÍK ten ho dostane pryč z hlavy do těla. KRÁL, ten mu řekne, že existuje širší perspektiva, než ty jeho nápady. A BOJOVNÍK mu řekne, že musí pro ty svoje myšlenky bojovat a pracovat, že nestačí je mít jenom v hlavě. BOJOVNÍK mu také pomůže vytyčit hranice té jeho touze po větší a větší znalosti. O VÁLEČNÍKOVI jsme nemluvili, ale zítra to bude dávat lepší smysl. Základní vlastností BOJOVNÍKA je vytyčování hranic a jejich ochrana.

 

5.   Rozumím, když říkáte, že člověk vnímá věci srdcem. Nerozumím, když vnímá věci břichem.

To je obvyklý zmatek mezi pojmy břicho a srdce. Záležitosti srdce souvisí se vztahy mezi lidmi. Je to o tom, jak lidé myslí o vás a co vy si myslíte o druhých lidech. Je to o vaší schopnosti oceňovat nebo podceňovat. Naproti tomu, energie břicha je mnohem spontánnější, okamžitější. Je mnohem intuitivnější, instinktivnější - to je asi to nejlepší vyjádření. Nemusí to tolik souviset s osobními vztahy, je to o všem. V angličtině mluvíme o reakci vnitřností. Lidé, kteří jsou s nimi v úzkém kontaktu, mohou většině reakci „svých vnitřností“ důvěřovat. U nás v Čechách se říká „hnout žlučí“ a také to je velice autentické. V Enneagramu se lidé rozlišují na lidi hlavy, srdce a vnitřností. Jeden z důvodů, proč mi to tak snadno mluví je, že jsem člověk vnitřností. Možná vás to překvapí, ale já vlastně nepřemýšlím o tom, co říkám. Jde to rovnou z mých vnitřností do pusy. Když jsem na tom dobře, tak je výsledek dobrý, ale když mi to nejde, tak můžu říkat pěkné hlouposti. Stevenovi to jde hůř, protože on je jednak srdcový člověk, ale také hlavový, takže on o tom co mluví musí napřed přemýšlet. Zatímco já o tom, co řeknu dál, nepřemýšlím. To vám říkám jen jako příklad toho, co to znamená fungovat z vnitřností, z břicha.

 

6.   Když jsme měli meditativní modlitbu, tak mi to moc nešlo, a pak jsem byl naštvaný v tom smyslu, že mě někdo chce ovládat.

Steven: Zítra už taková meditace nebude, nebojte se. Měl jste tam místo těch představ nějaké myšlenky nebo pocity? – Prázdnotu. – Sám mám s meditací mnoho takových zkušeností, jako vy. A sám jsem zažil hodně vzteku a frustrace z meditací. Pro mě je to hodně problém výdrže. Pokud je to něco, co vás zajímá, pak neočekávejte okamžité výsledky, ale vydržte i v té prázdnotě, v tom prázdném prostoru. Někdy potřebujeme zakoušet prázdnotu předtím, než může být zaplněna. Sám jsem v této etapě mého života mnohem více v tomto prázdném prostoru, než v prostoru zakoušení, prožívání.

Richard: Když se tohle stává, tak obvykle vaše hlava pracuje příliš moc. Pamatujte si, že hlava je řídící věž a někteří lidé, když ztrácejí kontrolu nad situací, tak se tu kontrolu snaží získat zpět tím, že tu situaci posuzují. Např. někteří lidé nemohou tancovat, protože pořád musejí myslet na to, jak těma nohama pohybovat, a to je pak příliš zaměstnává, než aby mohli opravdu tancovat a relaxovat. Takže hlava má velkou moc zastavit i srdce i břicho a celé tělo. A čím jste vzdělanější, tím větší je to problém, protože tím víc považujete hlavu za centrum nejvyšších aktivit.

 

7.   Prožíval jsem svou meditaci podobným způsobem. Když jsem měl pocit, že začínám tancovat, tak mi začalo vadit, že mě někdo řídí a někam mě tlačí.

Ale to si myslela vaše hlava. Pořád je to ta hlava, ta posuzující mysl.

 

8.   Říkal jste, že hlava může zastavit srdce i břicho. Mně se to tak děje a zajímalo by mě, jak se té hlavě dá v tom zabránit. Jakou technikou se dá ta hlava vypnout?

Tahle konverzace jde velice dobrým směrem, protože tohle je velmi důležitá otázka. Byl jste na přednášce včera, když jsem mluvil o rozdílu mezi kontemplativní a kalkulativní myslí? Vy se ptáte, jak se dostanu ven z kalkulativní mysli a to je ta správná duchovní otázka. Máme jedno velice jednoduché cvičení, které provádíme při vyučování kontemplativní modlitby. Říkáme: „Představte si sami sebe, jak sedíte na břehu potoka a každá myšlenka, která pluje kolem na vás volá – Vem si mě, mysli si mě. A každý cit, který tam proplouvá, volá – Ciť mě, ciť mě. Neposuzujte tu myšlenku, neprotivte se tomu citu, ale vemte je jednoduše na vědomí, dejte je na lodičku, pošlete je po tom potoce a řekněte – Teď ne, teď ne.“ Zní to jako dětinské cvičení, ale mnoho učitelů to používá. Může být nutné to dělat po určitou dobu. Každou myšlenku dát na lodičku a poslat po proudu. Ty myšlenky, které se opakují znova a znova, to jsou vaše nutkavé, utkvělé vzorce myšlení. Svatí ve středověku pro to neměli psychologické vyjádření, ale říkali jim démoni. A to je to, co myslíme ďáblem - snaží se vás držet v zaujatosti, posedlosti. My nejsme příliš trénovaní v tom, jak ďábly vyhánět. Většina z našich démonů je zde, v naší hlavě. Když přestanete svým myšlenkám a svým citům dodávat energii, tak ten proud se asi po deseti minutách vyčistí. A jakmile si řeknete v hlavě: „Aha, ten proud se vyčistil, to se mi to daří“, tak s tím taky šup na lodičku. Když si řeknete: „To je strašný, mně se to nedaří“ - další lodička. To je ten posuzovací mozek, kterého se musíme zbavit. Vlastně jediní lidé, kteří se modlí dobře, jsou ti, kteří se modlí stále. Nevyhledávají úspěch, ale jen jednoduše deklarují svou touhu a svůj úmysl. Mnozí lidé k tomu používají posvátné slovo. Pro křesťana by to mohlo být – Ježíš. Takže vždycky, když přijde nějaká myšlenka, tak před ní dáte přednost Ježíšovi a řeknete si – Ježíš. A tohle vyčistí vaši touhu a váš úmysl a také to uvolňuje, posílá pryč, ten kalkulující a posuzující mozek. Chci říci tohle: Jestli vám Bůh chce poslat sdělení, tam v tomhle okamžiku má mnohem větší šanci se k vám dostat, protože vaše Já uhnulo z cesty. Jak jsem říkal včera - Lidé většinou nevidí věci tak, jak jsou, ale vidí je tak, jak je chtějí vidět. Všechno vidíte přes brýle svého strachu, svého vzteku a svého posuzování. A tyhle brýle si musíte vyčistit, abyste pak viděli čistě. Všechna náboženství na trochu vyšší úrovni učí takový způsob modlitby. V každém z nás je něco jako mucholapka mysli, která chytá myšlenky. Všichni máme mucholapkovou mysl, která chytá všechno. A většinou se lidé domnívají, že to jsou jejich myšlenky. Musíte zjistit kdo jste byli dříve, než jste si vůbec něco mysleli. Takové vaše já je mnohem otevřenější a svobodnější. Musíte dostat z cesty vaše názory na cokoliv. Moje zklamání z náboženských lidí je v tom, že jsou to moc často lidé plní názorů, a ne lidé plní prostoru. Což znamená, že se neumí modlit, jenom modlitby říkají.

 

9.   Dotaz k meditaci. Když jsem se setkal se svým MUDRCEM, tak mi něco předával a ptal se, jestli to budu chtít.

Steven: Mě to připomíná Ježíše, který když k někomu přistupoval, tak se ptal: „Co chceš“? Nechává otevřeno, nenutí, nechává rozhodnutí na nás.

Richard: To je ta prostornost, o které mluvím.

 

10.  Když už jsem řekl, že ano, tak se mě zeptal, jestli vím, co to je. O co jde. (Následuje barvitý a niterný popis a vyjádření určitého nutkání, který je pro zachování intimity vypuštěn.) Co s tím?

Když se vnitřní zkušenost stane takto specifickou, tak ji musíte naslouchat a musíte se jí zabývat. Ale nedělejte si z toho příliš rychlé a konkrétní závěry, protože naše ego dokáže projektovat do té zkušenosti naše vlastní věci. Ale současně to musíte brát vážně. Jestliže je to pravdivá vnitřní zkušenost, tak v následujících měsících a letech dostanete vnější potvrzení této zkušenosti. Jestliže žádné vnější potvrzení nenaleznete, tak si můžete říct, že to možná byla vaše zdivočelá představivost. Ale s tím nezačínejte, napřed tomu musíte důvěřovat. Jan tomu svému věřil, a dík tomu máme knihu Zjevení, přestože tomu nikdo nerozuměl. V Bibli máme mnoho takových zkušeností. A byli bychom hloupí, kdybychom říkali lidem: „Neposlouchejte je.“ Indikace, že tohle by mohlo být z Ducha je, že vy k tomu budete přistupovat s pokorou. Pokud budete mít tendenci to využívat pro svoji moc nebo pro svoje ego, tak to ne. Ale já z vás teď takovou energii nevnímám. Takže jen řeknu: „Žijte s tím nějakou dobu a pozorujte, jak se to bude vyjasňovat.“ Někdy se stane, že v dalších dnech nebo týdnech dostanete druhou nebo třetí kapitolu. Většinou to sdělení je velmi jednoduché a většinou to od vás něco požaduje. Ale také vám to nabízí vnitřní svobodu.

 

11.  Měl jsem pocit, že meditace má vést člověka k nějakému klidu, ale ten předchozí zážitek a také jeden zážitek z naší skupiny ukazuje, že tam může člověk prožít nějaký příběh v barvách a s osobami. Je to výsledek správné meditace, nebo ne? Je to normální?

Steven: Jedna důležitá věc, kterou nacházím v mojí vlastní meditační praxi, je rezignovat, opustit všechna očekávání. Protože když máte očekávání, tak to znamená, že máte něco v hlavě, co vás může zablokovat a možná, že vám Bůh chce dát něco úplně jiného, než co vy očekáváte. A protože jsme tak rozdílní, tak lidé mají spoustu různých druhů zážitků a nikdo jiný nemusí mít nic podobného, jako vy. A to vůbec nevadí, protože Bůh ví co potřebujete a on vám to dá takovým způsobem, který potřebujete.

 

12.  Jaký je vztah mezi MUDRCEM ve mně a mým svědomím a jaký je vztah mezi MUDRCEM ve mně a ctností?

Začneme tím prvním. To co pravděpodobně myslíte svědomím, toho se dotkneme u pojmu KRÁL. Král je archetypem pořádku a zákona. Mnohem více bude rozumět tomu racionálnímu. Zatímco MAGIK je otevřený tomu neracionálnímu nebo iracionálnímu. KRÁL je víc spojen s levou hemisférou mozku a MUDRC zahrnuje pravou i levou. Takže bych to viděl tak, že MAGIK je víc schopen toho, čemu říkáte moudrost. A KRÁL je víc obrazem intelektu a racionality. Na Západě jsme po staletí tyto dva moc nerozlišovali, mysleli jsme si, že to je totožné. Mysleli jsme si, že když jste vzdělaný člověk, tak jste také moudrý člověk. Ale jak jsme si už řekli, to nemusí být pravda. Jsou to dva různé archetypy, ale je báječné, když spolupracují. Pak máte to nejlepší. Myslím si že jeden z důvodů, proč mě lidé poslouchají je, že jsem původně absolvoval výcvik v klasické teologii a filosofii. Takže rozumím řeči KRÁLE. Ale hodně z mých zkušeností je zkušenostmi MUDRCE, MAGIKA. Takže se snažím (a nevím, zda se mi to daří), je oba držet v rovnováze. A když říkám ctnost moudrosti, tak tím myslím archetyp MUDRCE, MAGIKA.

 

13.  Říkal jste, že dobrý MAGIK dokáže transformovat i zlé do dobrého. Ale my jsme limitováni tím, že zlé je zlé a dobré je dobré. Můžete nám doporučit nějakou techniku, jak transformovat zlé do dobrého?

Dalo by se říct, že to je skoro celá biblická tradice. Už v Exodu je Bůh Izraele definován jako ten, kdo přeměňuje smrt v život. Bůh si vždycky bere ty biblické postavy i s jejich chybami a používá je. Je to něco jako posvátná alchymie. V Lukášově evangeliu se o tom říká: „Poznáte spásu podle odpuštění hříchů“. Každý, kdo se stal soucitným nebo trpělivým, tak se do toho stavu dostal tím, že se setkal se svými vlastními chybami a svým vlastním zlem. Biblicky je dobro převráceným zlem. A vy asi říkáte: „My jsme si mysleli, že dobro je zlo, kterého jsme se vyvarovali“. Dnes jsem četl podobenství o farizeovi a výběrčím daní. Ježíš říká jasně, že jeden z nich je objektivně hříšník a druhý je objektivně zlý člověk. Ale říká, že ten dobrý člověk není ospravedlněn a ten hříšník je ospravedlněn. Nebo podobenství o marnotratném synovi, které je vlastně příběhem o dvou synech. Máme tam jednoho syna, který to dělá správně ale ve skutečnosti je špatný a druhého syna který to dělá špatně, ale ve skutečnosti má pravdu. Je smutné, jak málo tahle podobenství ovlivnila křesťanskou morálku. Nebo Ježíšovo podobenství o pšenici a plevelu. Říká se tam: „Neměl bych jít a vytrhat plevel?“ A pán říká tu nejvíc šokující věc: „Ne, jen nechte obojí, ať roste společně až do sklizně.“ Protože když půjdete a vytrháte plevel, tak s ním vytrháte i tu pšenici, protože je od sebe nepoznáte. Vím sám ze svého života, že když jsem byl mladý františkánský novic, tak ty věci, o kterých jsem si myslel, že to jsou moje největší síly, se nakonec ukázaly být jedněmi z mých největších slabostí. A některé z těch věcí, za které jsem se nejvíc styděl a nechtěl jsem, aby o nich někdo věděl, to byly ty věci, které mě nejvíc přivedly k Bohu. Můj první vyučovací předmět je Písmo. A myslím, že až se církev stane zase víc biblickou, písmovou církví, tak mnoho z těchto otázek bude jasnějších. Asi pro většinu z nás je to ale velký obrat ve vědomí.

 

14.  Bylo tady řečeno, že MAGIK je trpělivý nebo že doporučuje trpělivost. Otázka je na úlohu trpělivosti při přechodu do kontemplativního myšlení.

Jediní lidé, kteří se dobře modlí, jsou ti, kteří jsou modlitbě věrní. Věrnost je tam základní kriterium. Thomas Merton, americký mnich, učil mnohé z nás. Řekl ke konci svého života: „Nevím, jestli jsem se vůbec někdy modlil. Ale to jediné co vím je, že jsem nikdy neztratil touhu se modlit.“ Touha konat vůli Boží je Boží vůle. To je všechno. Když už nemáte tu touhu, pak máte problém. Bůh vám dává touhu ho hledat. Myslím že stav hříchu znamená to, když zastavíte tu touhu. Myslím, že vaše otázka je dobře položená. V určitém smyslu, vytrvalost je všechno. Matka Tereza to říkala velice pěkně, že v duchovním životě neexistuje žádný úspěch, existuje tam jenom věrnost. Byl jste tam v sobotu večer, když jsem mluvil o cestě hrdiny? Ten Mladý muž chce mít úspěch, a to i v modlitbě. Ale Svatý blázen, ten už úspěch nepotřebuje, tomu stačí „jenom“ vztah. A to je úspěch. A to je také asi dobré místo, kde skončit.

Děkuji všem.
 


Bojovník

Zkusme se zase zklidnit a usadit a uvědomme si, že všechno, co se nám děje, se děje teď. Takže důležité je být tady. Ale to je to poslední místo, kde obvykle jsme. Mnozí z vás, kteří jste jako já, alespoň v mysli pořád utíkáte do budoucnosti. Nebo mnozí pořád prožívají minulost. Nejobtížnější místo kde být, je teď, protože nám vždycky připadá prázdné a nudné. A vždycky nám připadá, jako že toho není dost. Ale svatí tomu říkají milost přítomného okamžiku.

Jak děláte jakoukoli věc, tak děláte všechno. Takže jde o to, jak žijete právě v každém přítomném okamžiku. Jestliže vaše mysl je plna negativnosti a strachu, tak to je to, co potřebujete dát na tu lodičku a poslat po proudu. Udělejme si stejné cvičení jako včera a to ticho dnes bude trvat dvě minuty.

 

Buďte pokojní a vězte, že já jsem Bůh.
Buďte pokojní a vězte, že já jsem.
Buďte pokojní a vězte.
Buďte pokojní.
Buďte.

 

(Po dvou minutách ticha) Pomalu vyjděme z tichosti tak, aby se nám to ticho neztratilo. A teď se společně pomodleme modlitbu, kterou nás Ježíš naučil…

Dnes ráno chceme mluvit o BOJOVNÍKOVI. A teď se také přesouváme od těch víc ženských částí muže k těm víc mužským archetypům. Dávám ve své zemi mnoho duchovních cvičení kněžím. A zjišťuji, že kněží, kteří jsou starší než já, mají tendenci být BOJOVNÍCI a KRÁLOVÉ a kněží, kteří jsou mladší než já, mají tendenci být MUDRCI a MILOVNÍCI. A každý máme půlku pravdy a pořád se snažíme dát dohromady všechny čtyři.

Archetyp BOJOVNÍKA byl v Evropě z pochopitelných důvodů po Druhé světové válce odmítán. My (v Americe) jsme ho odmítali po Vietnamu. Ten BOJOVNÍK, samec, už nebyl tak obdivován. Viděli a prožili jsme mnoho zla, které vznikalo z válečnické energie. Ale jsem přesvědčen, že pokud nenajdeme tu dobrou stránku BOJOVNÍIKA, tak tu špatnou budeme mít stejně.

BOJOVNÍK byl naposledy pozitivně vyučován u středověkých rytířů. Rytíř, než se stal rytířem, tak musel strávit celou noc na kolenou před Nejsvětější svátostí. A musel slíbit, že bude ochraňovat chudé, ženy a církev. Ale teď po mnoho staletí je BOJOVNÍK jenom pro peníze, zisk a lakotu své země.

Jediné místo, kde je bojovník ještě důmyslným způsobem vyučován, je v Orientu. Předpokládám, že ve vaší zemi máte také spoustu škol juda, aikida, karate a jiných bojových umění. My to velmi obdivujeme, a to právě proto, že už to sami nemáme. Bojovník je tam vyučován k respektu ke svému nepříteli a k respektování sama sebe. Je to velmi odlišný obraz, který byl bohužel v Evropě a v Severní Americe téměř ztracen. Ve většině historických kultur VÁLEČNÍK nebyl jenom divoch. Byl cvičen v kázni, byl jemný, něžný, a někdy to byl dokonce učenec. A věděl také, kdy sílu použít a kdy ji nepoužít. A věděl také, jak sílu použít, protože znal její hranice.

BOJOVNÍK je, jak říkáme, závislý archetyp. Totálně závisí na tom, aby měl dobrého KRÁLE. Dobrý KRÁL říká BOJOVNÍKOVI: „Synu, tahle bitva stojí za to, aby se bojovala, ale tahle bitva za to nestojí.” Mladý muž neví co dělat se vším svým testosteronem a veškerou svou energií. Říkáme tomu “neřízená střela”. KRÁL ho musí učit té široké perspektivě, tomu velkému obrazu, a MUDRC ho musí učit moudrosti. Čeho se teď v Americe bojím je to, že náš prezident není MUDRC a není dobrý KRÁL. On sám je malý BOJOVNÍK, jak říkáme – texaský kovboj. Všichni mladí kluci v Americe teď slyší, že mají bojovat. A je velmi strašidelné, když nemáte dobrého KRÁLE, který by ty BOJOVNÍKY vedl.

Říkáme si, díky Bohu za sport. Sport je ve skutečnosti ritualizovaná podoba válečnictví. Sport se objevuje ve všech kulturách, protože potřebujeme bezpečný způsob, jak naložit se všemi těmi VÁLEČNÍKY. Ale i tam potřebujete mít trenéra nebo někoho, kdo ty mladé muže řídí a vede.

BOJOVNÍK je ta část ve vás, která se snaží sama sebe někam dostrkat. Rád sám od sebe hodně vyžaduje. Jak stárneme, tak tohle většinou ztrácíme. Začínáme být měkcí a takoví plandaví, a už sami sebe nikam netlačíme. Když se nikam nedostrkáte jako mladý muž, tak jako starý už to nedokážete určitě. V našich seminářích v Americe duchovní vůdci mají velké obavy o budoucnost kněží, protože ti mladí mužové jsou většinou velice měkcí a nechtějí na sobě tvrdě pracovat. Bohaté země neprodukují příliš mnoho opravdových BOJOVNÍKŮ, protože nemusíme sami sebe do ničeho tlačit. Nemusíme sami od sebe mnoho vyžadovat.

Jak jsem říkal, když jsem se zmiňoval o iniciaci - muž se vydá vždycky cestou nejmenšího odporu, pokud není nějak vyučen k tomu, aby byl bojovníkem. On ale ty starší muže, kteří ho učí, jak má sám sebe zatvrdit a zakalit, uctívá a respektuje, protože ví, že to potřebuje.

BOJOVNICKÝ archetyp je archetypem odvahy, stálosti a vytrvalosti. Jeho základním heslem je - „No pain, no gain (žádná námaha, žádný zisk)”, česky někdy říkáme - „Co nebolí to neroste”. Dokonce se mu líbí, když může cítit trochu bolesti. Připadá si jako hrdina a sbírá si z toho mužnou energii.

V Novém Mexiku, kde bydlím, je velmi slunečno a horko. (Tady v Evropě jsme už asi měsíc slunce neviděli.) Minulé léto jsem na slunci kopal díru, abych zasadil strom. A hodně jsem se u toho samozřejmě potil. Ale po chvíli jsem se cítil dobře, že se tak moc potím. Pak se mi začalo chtít zajít dovnitř a dát si studené pivo, ale jakmile si pro to studené pivo zajdete, tak tu svoji energii BOJOVNÍKA ztratíte. Ale když si řeknete ne, můžete tam zůstat další půlhodinu a dál pracovat. My víme, že bychom to tak měli udělat, ale často to neuděláme, pokud nemusíme.

Např. když chodíte do práce a zůstáváte tam každý den, tak v tom je kus VÁLEČNICKÉ energie. Když zůstáváte věrní svojí ženě, přestože vidíte kolem sebe jiné krásné ženy, tak v tom je energie BOJOVNÍKA. Bojovník ví, jak sám sobě říci ne. Jedině kultury, které produkují tuto energii, jsou schopny něčeho velikého. Muž se musí naučit, jak sám sobě říci ne. Říkáme tomu odložená odměna. Všichni víme, jak je toho zapotřebí, ale nikdo z nás to nedělá zvlášť rád. Myslím si, že to je důvod, proč mladí muži jdou dobrovolně do armády nebo k námořnictvu. Dobrovolně se podrobují tomu drilu a tomu seržantovi, přestože na něj nadávají. Ale ve skutečnosti ho mají rádi. Mnoho městských chlapců z Ameriky jde do armády nejen kvůli penězům, ale hlavně proto, aby jim byli vytyčeny hranice, které tolik potřebují.

V tom je také atraktivnost velmi konzervativního náboženství, protože tam je to naprosto jasné – černé a bílé. BOJOVNÍK nemá rád svět odstínů, má rád černou a bílou. Chce vědět, kdo jsou ti dobří a kdo jsou ti špatní. Když to ví, tak je šťastný. Ví koho ochránit a koho zastřelit. A samozřejmě, že moji lidé jsou vždycky ti dobří a ti druzí jsou ti zlí. Tady vidíte, proč potřebujeme MUDRCE.

Asi většina válek v historii byla vybojována náctiletými chlapci. A generálové byli staří chlapi, kteří jim říkali, jak bojovat. A ti kluci často velice hrdinsky svůj život obětovali dřív, než vůbec poznali, co život znamená.

BOJOVNÍK rád ochraňuje hranice. Opravdové, a nebo ty vnitřní, psychologické. To je asi nejdůležitější pojem pro pochopení BOJOVNÍKA - Dejte mu nějakou hranici, kterou může střežit. Ta VÁLEČNICKÁ část ve vás ochraňuje vaši vlastní identitu a ochraňuje vaši rodinu, zvláště vaše děti a vaši manželku. Chlap musí mít nějakou válečnickou energii, jinak ztratí ponětí o tom, co je důležité a co ne.

To krásné na VÁLEČNÍKOVI je jeho loajalita, hluboký smysl pro věrnost. U našich mladých mužů to moc nevidíme. Oni vlastně nejsou ničemu věrní. A přitom starší generace mužů byla v Americe věrná vlajce. Z té si dělali až téměř modlu. A to se možná teď (po teroristickém útoku) děje znova. Věrnost své zemi je mladými muži vnímána skoro stejně, jako věrnost Bohu. A KRÁLOVÉ se vždycky dovedli odvolávat na tento hrdinský instinkt u mladých BOJOVNÍKŮ.

Generace mého otce málokdy plakala. Byli to velice tvrdí chlapi. Jediná chvíle kdy plakali, byla tehdy, když vyprávěli příběhy z Druhé světové války, kdy přišli osvobozovat Evropu. Tehdy se cítili, že byli nejblíž Bohu a nejblíž pravdě. A tohle se rozpadlo po naší vietnamské válce, když zjistili, že nedělali nic hrdinského. Když jsem to říkal před pár lety ve Švýcarsku, jeden mladý Švýcar mi vyprávěl, že jejich otcové měli sami ze sebe velmi dobrý pocit, protože cítili, že ochránili švýcarské hranice před Hitlerem. Ale asi před pěti lety se ukázalo, a bylo to i v novinách, že Hitler už předtím uzavřel dohodu se švýcarskou vládou, že je v žádném případě nenapadne. A když tihle staří švýcarští muži zjistili, že je jejich vláda zneužila a že nebyli žádní hrdinové, dva z těch švýcarských chlapců mi řekli, že jejich otcové spáchali sebevraždu. A jiní mi říkali, že jejich otcové byli velice deprimovaní a velmi, velmi smutní. Protože si mysleli, že to byla ta jedna velká věc, kterou udělali, a najednou se zjistilo, že nebyla tak velká.

Být VÁLEČNÍKEM pro mladého muže znamená, dát mu identitu a dát mu hranice. A v první etapě života mu to může velice dobře sloužit. Méně zdravé a potřebné to bývá ve druhé polovině života - s výjimkou té věrnosti.

Vždycky když máte RYTÍŘE, tak máte také toho TEMNÉHO VÁLEČNÍKA, ČERNÉHO RYTÍŘE. Ten buďto není v poslušnosti vůči KRÁLI, nebo je poslušen špatného KRÁLE. Používá svoji VÁLEČNICKOU energii ne k tomu, aby chránil druhé, ale aby sám sobě získal slávu. TEMNÝ VÁLEČNÍK není schopen zranitelnosti nebo soucitu a sympatie. Všechno svoje zlo on promítá do svého předpokládaného nepřítele. Necítí žádný stud ze zabití nepřítele, naopak se proto cítí slavně. V Americe jsme měli obrovskou nemocnici pro muže, kteří bojovali ve Vietnamu. Nebylo možné je reintegrovat do normální společnosti, protože byli jako lidé příliš brutalizováni a pro lidskou společnost byli jako její členové příliš nebezpeční. Získali návyk na krev a zabíjení. To je určitě ta temná stránka BOJOVNÍKA. Potřebuje obětního beránka, potřebuje nepřítele, aby svoji dobrotu mohl definovat jako opak toho, že někdo jiný je špatný.

Někteří říkají, že mechanismus obětního beránka je nejdůležitější mechanismus v lidské historii. V podstatě historie VÁLEČNÍKŮ je o tom, kdo koho zabil. A jak to teď vidíme, tak to není dostatečný, přijatelný obraz historie.

Zúčastnil jsem se nějakých iniciačních rituálů v Africe. A přestože byly velice silné, tak pro mě byly taky trochu zklamáním. Protože to jediné co iniciují je BOJOVNÍK, ne ty ostatní tři. Učí toho mladého chlapce, jak přijímat bolest. Např. u Masajů a téměř v celé Africe jsou chlapci obřezáváni. U Masajů ten chlapec leží nahý na zemi a na jeho ruce a nohy položí oblázky. Pak přijde medicinman s nožem a pokud jediný z nich spadne, tak ten chlapec neprošel zkouškou. Většina z nás si to nedokáže vůbec představit. Takže je tam obrovská schopnost přijímat bolest, vydržet ji, ale nic moc navíc. Protože náčelník si udržuje všechnu moc a neučí ty mladé, aby byli MILOVNÍKY nebo MUDRCI.

Jak uvidíme dnes odpoledne, klíč k celé téhle věci je KRÁL. KRÁL udržuje ty ostatní tři v rovnováze. KRÁL je také jinou podobou OTCE a my jsme společnost bez KRÁLŮ a bez OTCŮ, takže ti zbývající tři jsou neřízeni, bez kontroly. Máme špatné VÁLEČNÍKY, máme závislé MILOVNÍKY a máme manipulativní MAGIKY/MUDRCE. A tím tajemstvím je mít jednoho muže s velkou vizí, který dokáže stimulovat tyhle zbylé tři části. A pamatujte si, že nemluvíme o čtyřech různých mužích, ale o částech vás samých.

◘◘◘

Pozn.:   My češi máme podobnou zkušenost, jako ti Švýcaři, s obranou své země po Mnichovské zradě.

- Tohleto, jak víte, velice vykastruje, odmužští muže ve společnosti. Proto říkám, že o BOJOVNÍKOVI nemůžete říkat, že je špatný, ale musíte v něm najít ten dobrý význam. A každému muži musí být umožněno ten dobrý význam svého BOJOVNÍKA najít. Jsem si jist, že tohleto musí být pro muže ve vaší společnosti velké zranění. Stejnou věc jsme slyšeli v Maďarsku. Maďaři se velmi stydí za to, že pomohli komunistům vás v roce 1968 znovu ovládnout. Neznal jsem tuhle historii, ale oni nám to řekli.

 

Pozn.:   Dochází k renesanci šermířství. Prý někdo spočítal, že je teď u nás víc mečů, než v době husitských válek. Toto asi bude také symbolika, související s archetypem BOJOVNÍKA.

- Ano, určitě to má s tím něco společného.

 

Pozn.:   My, kteří jsme prožili osmašedesátý rok ve věku BOJOVNÍKŮ, tak jsme taky pocítili velikánské zklamání z toho, jak jsme dopadli.

V osmašedesátým jsme byli na dílně, osmdesát chlapů. Okupace rozhlasu – nakonec hráli hymnu. Zažil jsem, jak chlapi brečeli. Všichni jsme brečeli. Naše hymna, to je sentimentální písnička. Chlapi potřebujou chorál. Potřebujem buďto chorál sv. Václava, nebo husitskej – Kdož sú Boží bojovníci. Když jsme zpívali hymnu, brečeli jsme. Kdybychom zpívali chorál, chorál chlapa narovná a ten hledá něco pádnýho do ruky.

- Je velmi dobré a já jsem moc rád, že si říkáme takové věci, protože tím to všechno aktualizujeme.

 

Steven s vámi dnes po přestávce udělá cvičení, které bude více zaměřené na tělo, než na mysl. Teď vám děkuji za pozornost.

Poznámka k atmosféře: Na úvod jsme po přestávce, sedmdesátka chlapů, společně ve stoje a v „plné zbroji“, zazpívali Svatováclavský chorál.

Steven to hodnotil: „Tak to byla jedna z nejmocnějších energií BOJOVNÍKA, kterou jsem v Evropě slyšel.
 


Král

V budoucnosti už se nebudete umět sejít bez bubnování. Bude vám to už přirozené. A rozhodně se zlepšujete.

Teď budeme mluvit o KRÁLI. KRÁL, přestože to vypadá, že je jen čtvrtkou, drží všechny ostatní části pohromadě. Je tou částí, která tmelí. A čím víc toho dokážete udržet pohromadě, tím víc jste KRÁLEM. Ježíš je tak mocný KRÁL, že dokáže zahrnout i svoje nepřátele. Zatímco FALEŠNÝ KRÁL si vždycky nepřátele vytváří. Opravdový KRÁL si je tak sám sebou jistý ve své síle, že skutečně může do svého království zahrnout a přijmout své nepřátele a není tím ohrožen.

KRÁL je archetypem pořádku a zákona. Ale zákona v tom nejlepším smyslu. Udržuje všechno tak, aby to bylo fér, spravedlivé a pravdivé.

KRÁL se vždycky zobrazuje, jak klidně sedí na trůně. On ví, kdo je. Nepotřebuje svoji identitu bránit, nepotřebuje ji obhajovat a dokazovat, on je prostě ten, kdo je.

KRÁL vždycky sedí s nohama na zemi, protože je symbolem toho, být uzemněný. V Maďarsku jsme viděli spoustu soch sv. Štěpána. On je vždy zobrazován s žezlem a jablkem, tak jako Karel IV. To žezlo je jeho penis a to jablko jsou jeho koule, jako symboly mužné síly. Koruna je symbol jeho vědomí. V rukách má tedy VÁLEČNÍKA a na hlavě MUDRCE. A v jeho luxusním oblečení je možné nalézt MILOVNÍKA. Takže se mu říká Pán čtyř čtvrtin.

Jestliže dokážete udržet pohromadě malý svět, tak jste malý KRÁL. V naší františkánské komunitě máme bratra, který je dobrým tesařem. A v tesařské dílně rozumí všem nástrojům a jak se s nimi pracuje. Když do té dílny vejdeme, tak vždycky jasně víme, že on je tam KRÁL. Ale když vyjde ven ze své dílny, tak je velice pokorný. Tam už není KRÁL.

O Ježíšovi říkáme, že je KRÁL KRÁLŮ. Dokáže udržet pohromadě různé lidi, různé názory, snad i různá náboženství.

Většina KRÁLŮ jsou jednoduše králové kmenoví. Dokáží udržet pohromadě jenom lidi, kteří se jim podobají. A to nejsou moc velcí králové. Jestli musí mít vaši poddaní stejnou barvu kůže nebo stejné náboženství jako vy, tak nejste moc velcí KRÁLOVÉ. Letos budu měsíc mluvit v Jižní Africe. Říkají mi, že je skvělé, jak Nelson Mandela dokáže udržet pohromadě ty různé skupiny. On je jeden z toho mála KRÁLŮ, které na zemi teď máme.

KRÁL je ve své podstatě posvátný obraz. Možná proto se představa posvátných práv KRÁLŮ udržela tak dlouho. Někdy drží pohromadě zemi a nebe. Má obrovskou moc k tomu, aby nám říkal: „Je to v pořádku, jsi v bezpečí.“ Jestliže se sám cítí nezabezpečený, jestliže má v sobě strach, tak se nikdo jiný nemůže cítit bezpečně a beze strachu.

Chtěl bych, abyste pochopili, že tady primárně nemluvím o politické postavě, ale o OTCI a o té KRÁLOVSKÉ části ve vás. Robert Moore ve své knize říká, že králem se nemůžete stát dříve, než ve svých padesáti letech. Teď napsal novou knihu a posunul tu hranici na pětapadesát. Takže jsem rád, že už mi je padesátosm. Protože tak dlouho trvá, než můžete zachytit a udržet ty věci pohromadě. Tak dlouho to člověku trvá, než se může stát SVATÝM BLÁZNEM.

V Bibli máme samozřejmě i několik obrazů ŠPATNÝCH KRÁLŮ. Vidíme Saula, který je ohrožen mladým Davidem. Protože David je víc MILOVNÍK a víc BOJOVNÍK, a to Saul není. Jednou Saul hodí své kopí přes místnost, aby Davida zabil. FALEŠNÝ KRÁL je ohrožen každým, kdo má takovou sílu, kterou ten král nemá.

Když si vzpomenete dál v Bibli, tak David jednou přijde do jeskyně, kde Saul spí. Zabodne kopí vedle Saula, potom přejde na druhou stranu údolí a křičí na něj. V tu chvíli se David stává opravdovým KRÁLEM, protože mohl použít svoji sílu, ale nepoužil ji. KRÁL si je tak jistý ve své síle, že ji nemusí používat. Nemusí ji vůbec ukazovat navenek.

Když jsem se ptal černochů ve vězení, jestli se někdy setkali s KRÁLEM, tak vždycky mluvili o Martinu Lutherovi Kingovi. Protože Martin Luther King dokázal milovat i bílé lidi. Když vystoupil proti vietnamské válce, tak ztratil i mnoho svých černých následovníků. Ale on byl ochoten jít i proti svým vlastním lidem v zájmu většího morálního cíle.

Když se ptám bílých mužů v Americe, jestli znají nějakého KRÁLE, tak řeknou – John Kennedy. Když on byl ve svém úřadu, tak celá země byla semknutá, a to velice pozitivně. A je zajímavé, že se ta doba označuje jako doba Kamelotu, kde Kamelot je jméno města krále Artuše.

Když se setkáte s velkou postavou, tak to přirozeně víte. Když zdravý otec vejde do místnosti, tak se celá rodina cítí bezpečně. A cítí sounáležitost. Zatímco falešný KRÁL rozděluje a vytváří nedůvěru a strach.

Důvod, proč je tak obtížné přežít pro sekulární mužské hnutí je, že nejsou schopni opravdově definovat KRÁLE. Vy, kteří jste byli na mé přednášce v neděli, pamatujete si ten můj diagram o pravém Já? To je to, co vy jste v Bohu a co Bůh je ve vás. A to je ten důvod, proč KRÁL dokáže držet pohromadě Nebe a Zemi, protože on je obojí. Když nedovedete mluvit o Bohu, tak je velice obtížné definovat Krále, protože tam není co držet pohromadě. V tom případě musím najít posvátnost uvnitř mého soukromého Já. A to je velice křehké a vždycky se to rozpadne.

Takže říkáme, že KRÁL je jako hromosvod, který drží pohromadě Zemi a Nebe. Je obrazem pevnosti, jako skála. A jak už jsem jednou říkal, to co teď máme, je společnost bez KRÁLE. A není tu nic, co by všechno udržovalo pohromadě. A vy, bratři, musíte v sobě tu KRÁLOVSKOU část nalézt. A to vám dá schopnost dát život druhým mužům. A dá vám to přirozenou autoritu skoro v každé situaci. Ne autoritu, protože na sobě máte nějakou uniformu, ne autoritu, protože máte nějaký titul, ale autoritu, která vychází z toho, že víte že víte.

Všichni po této přirozené autoritě toužíme a není jednoduché ji najít. To je asi to největší zklamání, které nacházejí synové ve svých otcích. Že to nejsou přirození KRÁLOVÉ. Ale jak zjišťujeme v iniciačních rituálech, otec nikdy neinicioval svého syna. Není o tom jediný příklad v žádné kultuře. Protože váš otec je pořád příliš mladý, když vás vychovává. Možná mu ještě není padesát. Pořád se ještě snaží přežít s vaší matkou, se svou manželkou.

Takže iniciátoři jsou většinou dědečkové. Nebo starší, nepříbuzní muži, kteří mohou být přirozeným KRÁLEM. To, co král musí sdělovat svojí samotnou bytostí je, že moc může být dobrá. Moc, síla, nemusí být ničivá. Moc se dá používat, aby chránila a bránila. Moc se dá použít k tomu, aby vám dávala vnitřní bezpečí. A v určitém smyslu, všechny čtyři archetypy jsou o moci. Ale KRÁLOVSKÁ moc je tak veliká, že může pochopit všechny ostatní síly. A nejen je pochopit, ale přijmout je do sebe.

Dalším obrazem ŠPATNÉHO KRÁLE je Herodes. Cítí se tak nejistý, že je ohrožen dvouletým chlapcem. NEJISTÝ KRÁL je ohrožen každým, kdo se mu nepodřizuje. To je třeba podnikatel, který potřebuje vyhodit mladšího člověka ve firmě proto, že je nadanější, než on sám. To je ten člověk, který potřebuje udržovat ženy v podřízenosti a utlačené. A znovu opakuji, když opravdu máte sílu a moc, tak ji nepotřebujete používat. Král se většinou nezobrazuje, jak bojuje v nějaké bitvě, ale jak klidně sedí na trůně.

Když jste KRÁL, tak máte přirozenou schopnost žehnat druhým lidem. Pamatuji se, když jsem byl mladý kněz a založil jsem komunitu v Cincinnati. Na sklonku sedmdesátých let nás tam bylo asi tři sta v opravených starých domech. Přestože jsem byl velice mladý, tak jsem tam byl viděn jako KRÁL této skupiny. A pamatuji se, jak sledovali každý pohyb mé tváře a kladli si otázku: „Je Richard šťastný, líbí se mu to, nebo ne. Jak je to dnes? Líbí se mu to, co děláme, nebo se mu to nelíbí?“ A když jsem vypadal nešťastně, nespokojeně, tak ti mladí chlapci byli velmi rozrušení a sami nespokojení. A když jsem jim řekl, že udělali dobrou práci, tak jim to štěstí vydrželo tři dny. Byl jsem užaslý z toho, jakou jsem měl moc. Netušil jsem, že moje slovo může tolik znamenat.

V Čechách biskupové, když jdou uličkou, také třikrát žehnají? Je to krásný symbol velkodušnosti, otevřenosti. MALÝ KRÁL si potřebuje chránit svoje komplimenty pro sebe. Ten opravdový, VELKÝ KRÁL, je může velkodušně rozdávat. Na tohle my chlapi nejsme moc dobří. My neumíme lidi oceňovat a podporovat, když udělají dobrou práci. My moc neumíme někoho poplácat po zádech a říct mu: „To bylo dobrý.“

Na Američanech zjišťuju jednu dobrou věc. A to, že když v Americe uděláte něco dobře, tak vám to řeknou. Ale skoro se nám musí vysvětlovat, že tohle požehnání potřebujeme. Vaši synové a vaše dcery to od vás potřebují, jako od otce. FALEŠNÝ KRÁL není schopen žehnat ostatním, protože sám příliš moc potřebuje žehnání.

KRÁLE si ukazujeme jako posledního, protože KRÁLE je nejtěžší pochopit. KRÁL je poslední, ke kterému přicházíme. A mnoho lidí skutečného KRÁLE nikdy nepotkalo. A co je ještě horší, nikdy nenašlo svého vnitřního KRÁLE. Tu část z vás, která ví, že jste dobří. Tu část z vás, která ví, že máte vnitřní, zděděné dobré vlastnosti a kvality. Nemusíte si to vyžadovat od druhých lidí, protože to už máte v sobě. Nemusíte být populární v novinách, nemusíte mít velkou reputaci, protože to o sobě víte. Uvnitř. A sem chceme všichni dojít.

Ale říkám vám, tohle je unikátní dar od Boha, to není jen nějaký psychologický proces. Také můžete zůstat jen MALÝM PRINCEM. To jste možná věděli už jako malí chlapci. Věděli jste, že jste zvláštní a že jste dobří. A věděli jste, že vás nějakým způsobem Bůh použije. A věděli jste, že máte sílu pro druhé, nejen pro sebe. Pamatuji si, jak jsem jako sedmiletý chlapec šel domů ze školy. Nevím už, jestli nám sestřičky v ten den řekly něco skvělého nebo co, ale pamatuji se, že jsem šel, rozhlížel jsem se kolem a říkal jsem si, že jsem střed světa. Že Bůh a já máme mezi sebou něco dobrého. On má rád mě a já mám rád jeho. Byl jsem MALÝ PRINC.

Už jako mladý muž se můžete dostat do kontaktu s KRÁLEM, takovými malými způsoby. Když vás vaše dívka poprvé políbila, tak jste možná byli princem celý týden. Někdo vám musí nastavit zrcadlo a říci vám, že jste dobří a že jste krásní. Kdo máte malé dítě tak víte, že když se na něj v kolíbce usmějete, tak ono se na vás podívá s naprostou radostí a potěšením.

Nacházíme se v očích druhých lidí. Konečně a úplně se ale nacházíme v Božích očích. A to je ten konečný KRÁL, který sám ze sebe ví, kdo je. A tohleto je to, co víc než cokoli jiného chci pro vás. To se nutně nestane v jednom emocionálním okamžiku, ale doufám, že to je cesta, na kterou vás můžeme vyslat. Abyste, až vám bude padesát nebo pětapadesát, někteří tam už jste, tak abyste věděli, že máte v sobě život, a že máte v sobě život pro druhé.

Na papírech, které Pavel rozdá (viz. příloha), jsou popsány všechny čtyři archetypy. Jejich pozitivní i negativní stránky. To může být důležité k tomu cvičení, kterým vás nyní provede Steven. A po tomto cvičení a po práci ve skupinách se tady sejdeme na pět nebo deset minut na závěr.

Zrání divokého muže


Přednáška Richarda Rohra, 23.9.2001 – 1/4

Dobré ráno. Dnešní téma je zrání neochočeného muže a možná se v tom někteří z nás uvidíme. Je mi líto, že všichni nemůžete být v této místnosti, ale naštěstí se mohou dívat přes televizi. Takže se pokusíme to co nejlépe využít a uvidíme kam až se dnes dostaneme. Nemám připravený materiál, který bych musel odříkat, prostě začnu povídat, nechám vám prostor, abyste se zúčastnili a uvidíme. Ve vaší zemi ještě nejsem ani 24 hodin takže cítím, že bych se měl spíš učit než stát a mluvit. Chápu, že mnoho věcí, které budu říkat neplatí pro vaši situaci a prosím o trpělivost a toleranci. Ale určitě vím, že vaše otázky mi pomohou poznat vaši úroveň zájmu. Jinými slovy potřebuji, abyste mi kladli otázky.

Dovolte mi abych vám popsal co mě vedlo k práci s muži. Byl jsem vysvěcen na kněze v 27 letech, kdy jsem vypadal velice mladý a sám sebe jsem neviděl jako otcovskou osobnost. Téměř omylem jsem založil komunitu mladých lidí, přistěhovali jsme se do dělnické čtvrti a přestavěli jsme starý dům. Já jsem bydlel v domě s 10 nebo 11 mladými muži, do sousedství se s námi přistěhovalo asi 250 lidí a my tu komunitu spolu budovali. Zjistil jsem pak, že ti mladí lidé měli ke mně vztah jako k otci a to mělo dobrou stránku a špatnou stránku. Velice mě milovali, měli mě postaveného jak se říká na podstavci a potřebovali moje schválení, sledovali i moje obočí, aby zjistili zda se mi to líbí nebo ne. Zjistil jsem, že se to netýkalo mě osobně, že já jsem byl pro něco jiného, mnoho z nich nemělo otce nebo měli otce alkoholika, který nevěděl jak s nimi udržovat vztah nebo měli krutého otce, který je zneužíval.

Nejobvyklejší případ byl otec, který jim citově nebyl k dispozici, nebyl k nim schopen vztahu. Byl to tento jev, který ve mně nastartoval přemýšlení na toto téma. V této době přišel jeden americký básník s knihou „Železný Jan“, bylo to přeloženo do češtiny a jmenuje se to Železný muž. V naší zemi byla tato kniha velký fenomén, zjistili jsme, že on říká stejnou věc jako já, on ji říkal ze sekulární stránky, já jsem ji říkal z náboženské stránky, ale bylo to jedno a to samé. Oba jsme viděli, že jsme společnost bez otce. Moje kniha byla přeložena do němčiny a já jsem jel v 80. letech do Německa o tom mluvit. Říkali, že všechny své otce zabili v 1. světové válce a měli takovou obrovskou potřebu otcovské postavy, že si vybrali negativní otcovskou postavu. Negativní byl lepší než žádný. V 2. světové válce jsme opět zabili všechny naše otce, takže my němečtí chlapci jsme pořád bez otců. Když jsem mluvil v Německu tak byl každý kostel přeplněný, vypadalo to jako bychom začali ty mladé muže učit od nuly jak důvěřovat svým otcům. Víme, že v socialistických zemích byla ta historie jiná, ale i zde byl model otce velice autoritářský a dogmatický.

Takže je v tom vztahu spousta umění, které jsme se prostě nenaučili. Víme, že to vzduchoprázdno ve vztazích zaplnily ženy, ve většině zemí kam jezdím si muži připadají méněcenní vůči ženám, protože ty ženy mají víc těchto vnitřních dovedností. Ženy často vypadají sebevědomější ve svém ženství než my jsme ve svém mužství. Žena dokáže pro muže udělat mnoho věcí, ale nedokáže ho naučit jak má být mužem. To je důvod proč jsem začal o této oblasti mluvit. Cítíme, že nevíme kde začít, protože ten problém je tak obrovský. Přitom nacházím muže jako jste vy tak otevřené a tak připravené se učit. Skoro víme, že potřebujeme nějaký druh iniciace. Asi to slovo iniciace je vám zvláštní, dovolte mi, abych vám ho popsal.

V iniciaci se předpokládá, že potřebujete dát mladému člověku ten velký obraz jeho života na začátku života ne na konci. Když se postaráte o ten začátek tak konec se postará sám o sebe. Bohužel křesťanství se víc zabývalo koncem než začátkem. Většina křesťanů byla zaměstnaná otázkou jestli půjdu do nebe nebo do pekla, v případě katolíků ještě do očistce. A to odebralo veškerou energii z přítomného okamžiku a nasměrovalo ji do budoucnosti. My nemáme náboženství, které nás připravuje na teď, ale náboženství, které nás připravuje na smrt a to jsou dvě úplně jiná náboženství. To náboženství je spíš o tom, jak přežít současnou dobu, duchovně ji přežít, než o tom zda půjdu do nebe či do pekla. Jak říkám Američanům: do nebe nejdete, stáváte se nebem, nejdete do pekla, ale stáváte se peklem teď. Spiritualita vždy mluví o tom, co je teď, to co děláte teď se vám ve spiritualitě daří. To zaostřuje energii na přítomnost a to vlastně mění úplně všechno. Často říkám, že náboženství je něco jako pojištění proti požáru, každý si platí tu pojistku jenom aby si byl jistý, že nepůjde do pekla a to je úplné plýtvání časem. Přesto pořád vidíme lidi jak plní kostely a platí si tu pojistku. Můžete vidět, že oni tam vlastně nechtějí být, že chodí pozdě a odcházejí co nejdřív. Nebo obecně muži tam vůbec nechodí.

Před pár lety jsem byl v Itálii a v neděli ráno jsem přijel do městečka a na náměstí jsem viděl jak všichni chlapi postávají a kouří, otevřel jsem dveře do kostela a ten byl plný žen, v kostele byl jenom jeden muž a to byl kněz a měl na sobě šaty, říkal jsem si: to je ale divné náboženství, toto nikdy nezmění svět, toto není to velké Ježíšovo evangelium, to není dostatečně silné sdělení, aby změnilo společnost. Takže potřebujeme najít náboženství, které mluví k mužům, nejenom k jejich duším, ale také k jejich břichům. Když jsem začal studovat tento celosvětový fenomén iniciačních rituálů, zjistil jsem že ty iniciace a jejich učení jsou velmi zemité. Nikdy se to nedělalo v kostelích, ale vždy někde v přírodě, protože v přírodě jsou všechny ty vzory, proto já je beru do pouště, jak jste před chvílí viděli na obrázcích. Muž, si myslím, je pořád hluboce spojen s přírodou a se zvířaty, je to něco co připadá skutečné a co muž může respektovat, je tu řeč o fenoménu 1. sv. přijímání, kdy se kluci oblékají do bílých oblečků, takže když jsem byl pokřtěn tak mě oblékli do bílých šatiček, když jsme byli u 1. sv. přijímání tak nás zase oblékli do bílých šatiček a takto jsme tam stáli velice pěkně ustrojeni, ale potom ti kluci nemají nic společného s kostelem a s církví, protože toto nemluví k jejich zkušenosti.

Muž ví něco, co podle mého názoru evangelium také učí, chci to říct v jedné jednoduché řádce. K Bohu nepřicházíte tím, že to uděláte správně, ale ve skutečnosti k Bohu přicházíte tím, že to uděláte špatně, jsou to vaše chyby, které vás všemu naučí. První večer při iniciaci říkám mužům, že úspěch po 30-ti letech vám nemá co říct, nemá vás co naučit, úspěch se prožívá dobře, je příjemný, ale nic vás nenaučí. Všechno co se naučíte, souvisí s vašimi chybami, zklamáními, nedostatky. Vždy ty iniciační rituály byly o tom, že muž se snížil do bláta, ne o tom, že se oblékl do bílého. Toto symbolicky redefinuje opravdovou podstatu náboženství. Steven, můj partner, sem přinesl obrazy, jsou to malby, které používáme během iniciačních rituálů, každý se používá v jiný den.

Na tom druhém například vidíte jak muž zachází se svým vztekem a zlobou. Třetí ukazuje den iniciace a ten medvěd je symbol iniciace, protože ten medvěd odchází na zimu přezimovat a potom se vrací zpátky změněný. V tom prvním ten muž balancuje svou mužskou a ženskou část. Toto je pro poslední den iniciace, vidíme že konečně má tu schopnost jak říkáme obejmout svůj stín, tu temnou stránku sama sebe, jmenuje se to znovu usmíření a je to o tom odpustit té části sama sebe, které se bojíte nebo kterou nenávidíte.

Ještě je jedna kresba, kterou jsem nemohl najít, ale popíšu vám ji. Je to obrázek muže, který drží zlaté vlákno, na konci toho vlákna je bílá labuť, která ho táhne nahoru. V druhé ruce má rezavý řetěz a na tom řetězu je černý pes, který ho táhne opačným směrem. Většinou jsme si mysleli, že ten svatý muž má odletět za tou bílou labutí a být velice svatý a perfektní. Ale ve skutečnosti to je o mnoho obtížnější a důležitější úkol a ten je udržet oba dva pohromadě. Toto je spiritualita, které muži rozumí a které je iniciace učí. Je to spiritualita paradoxů. Vy i já jsme paradoxy, jsme plní protimluvů, každý muž to sám v sobě cítí, je to, co sami na sobě nenávidíme, ve skutečnosti je to ten způsob pomocí kterého nacházíte svou vášeň a svou nejlepší energii. Neodmítat ten paradox, ale zůstat v něm, je to dobrý a potřebný boj. Nikdy ho totiž opravdu nepřemůžete. Lidé, kteří předstírají že to přemohli, většinou žijí život jak říkáme odmítání, zapírání. Boj s tím stínem je to, co vás přivádí k vnitřní svobodě a vnitřnímu uvědomění. Tím stínem nemám na mysli to špatné já, tím myslím tu část vašeho já, kterou zapíráte, za kterou se stydíte nebo kterou si neuvědomujete. Ta část vašeho já o které nechcete, aby kdokoli jiný věděl, každý člověk toto má, muži i ženy. Co vám dává dobrá spiritualita je toto přijmout, bojovat proti tomu a odpustit tomu. Myslím, že tento obraz se pokouší toto symbolizovat. Potom vám položím otázky, protože si chci být jistý, že rozumíte tomu boji s tím stínem. To je centrální a důležité téma pro mužskou cestu. Ježíš říká: spásu poznáte podle odpuštění hříchů. 2/3 Ježíšových kázání je přímo nebo nepřímo o odpuštění. Celé tajemství odpuštění je to, co otvírá ten vnitřní prostor. Vidíme, že iniciace vede chlapce do takového prostoru kde je schopen odpustit světu, odpustit mu to, čím ten svět je, dokáže odpustit sobě jaký je a potom dokáže dát ten stejný soucit komukoli jinému. Takže iniciace má vždy něco společného se zraněním, tak jak jsem o tom mluvil včera večer.

V každém mužském příběhu se chlapec vydává na cestu. Nejznámější příběh v Evropě bylo hledání svatého grálu, byl to nejvíc vyprávěný příběh po dobu 200 let v Evropě. Bylo to v německé tradici jako Percival, bylo to i ve francouzské tradici a hlavně v anglické tradici jako král Artuš. Nebyla žádná oficiální verze toho příběhu, byly tisíce různých verzí a předpokládám, že bude i česká verze toho příběhu. Asi to bylo tak, že když kněží nebyli schopni mluvit k mužům, tak laici si našli způsob jak mluvit o duchovní cestě laickými slovy. Ten příběh většinou říká, že mladý hrdina vyšel z lesa v tom nejtemnějším místě. To co vás přiměje vyjít ven je smutek, osamění, zklamání. Jak se vydává na cestu, tak každý koho potká má pro něj nějaké jiné sdělení. On je součástí velkého dramatu, ale to co je společné ve všech verzích je, že uprostřed cesty je vždy těžce zraněn. Když se to zranění stane, tak pokud v tom uvidí Boha, myslím jestli je v tom schopen vidět nějaký cíl, nějaký vyšší smysl, tak cesta pokračuje dál. Jestliže to jenom vyčítá druhým lidem nebo sobě tak není žádná cesta a vrací se to zpátky. Vše o čem jsem včera mluvil je o tom jak se zachází se zraněním. A v mnoha smyslech ten stín a to zranění jsou stejná věc.

Co děláte se svými zklamáními a se svými chybami? Co děláte se svými stránkami za které se stydíte nebo si přejete, aby se nikdy nestaly? To nemůžu dost zdůraznit, toto je srdce mužské cesty. Věřte nebo nevěřte, tohle je ten boj, který vám vytvoří vaši duši, váš vnitřní život, to je ten boj, který z vás na konci života udělá moudrého muže, tento boj z vás udělá otce, který má co říct svému synovi. My jsme s tím většinou vlastně nebojovali, my jsme to zapřeli nebo odmítli. Vlastně nám nebyly dány ani nástroje, abychom uměli v tomto boji zůstat, nenáviděli jsme sebe. Zjišťuji, že naprostá většina starých mužů s kterými pracuji, sami sebe nenávidí, oni o tom nemusí mluvit, ale když s nimi rozmlouváte tak je to nakonec zřejmé. Velká část iniciace bylo něco čemu se říká práce se smutkem, kdy se chlapci říkalo jak má nakládat s pocitem smutku ze života. Řeknu vám co si mnoho mužů vůbec neuvědomuje.

Často si my myslíme, že se zlobíme a na určité úrovni se opravdu zlobíme, ale zjistí se že muži většinou nejsou zlostní, ale ve skutečnosti jsou smutní. V duších mnoha mužů je hluboký smutek a tento smutek se ukazuje jako zloba. Iniciace zavede chlapce do té zloby, tak jak je to na tom druhém obrázku. Vypadá to jako vztek na ten pitomý svět, ale většinou je to mnohem hlubší. Když jsem byl mladý novic u františkánů tak jenom jednou jsem si stěžoval novicmistrovi. Bylo mi 19 roků a každý měsíc jsme museli číst život sv. Františka, to se dělá velmi jednoduše, protože existuje mnoho životopisů sv. Františka, je to člověk o kterém bylo napsáno nejvíc knih na světě, takže se divíme jak to, že fascinoval tolik lidí. A já jsem říkal mě to nefascinuje, já tomu chlapovi nerozumím, on pořád brečí, myslím si, že je to neurotický Ital, říkal jsem novicmistrovi. Nevím jestli chci tohoto chlapa následovat, protože pořád brečí a potom k sobě přitáhne Kláru a brečí spolu a brečí celé dva dny. Říkal jsem proč brečí, o čem brečí. Novicmistr byl velmi moudrý muž a říkal mi: Richarde, ty jsi teď velmi mladý, tobě to nedává smysl, ale až budeš starší tak ti to smysl bude dávat, takže teď jsem starý a dává mi to smysl. Teď už rozumím těm slzám všeho ve všem, tomu zraněnému charakteru všeho. V iniciaci potřebujete vědět, že jste součástí většího příběhu. Ukážu vám diagram, kterému říkám kosmické vejce. To co iniciace dělá je, že vás postaví dovnitř kosmického vejce významu. Ta nejmenší část je to čemu budu říkat můj příběh, moje osobní zkušenost s tím z jaké jsem země, jaké mám rodiče.

Většina lidí v historii na toto neměla žádný čas, jediné co mělo nějaký význam byla ta druhá úroveň smyslu, náš příběh. Nevěděli moc o tom co sami jsou a nevěděli, že jsou katolíci nebo Češi, nebo muži nebo ženy. To platilo o našich rodičích a prarodičích, oni hlavně věděli k jaké skupině patří. Všechno záviselo na věrnosti k té skupině. Moji předkové byli Němci a emigrovali do Ruska a když se tam od nich chtělo, aby bojovali za Rusko, tak emigrovali do Ameriky, všechno to bylo o tom, že musíte držet se svojí skupinou. Měli velice málo vědomostí sami o sobě, vědomost o sobě nebyla ani důležitá, jediné důležité bylo, jsme Němci a jsme katolíci. To kosmické vejce se ještě musí umístit do většího kruhu, tomu budu říkat příběh. Pod tím příběhem si představuji ty vzory, které jsou vždy pravdivé. Je mi jedno jestli jste Asiat, Afričan nebo Američan, odpuštění uzdravuje a to platí všude a to je ten příběh. Co moderní sekularismus zapírá je, že říká že neexistuje žádný velký příběh, žádné velké opakující se vzory, že je jenom ekonomika. Předchozí generace dávaly všechnu svou identitu do té druhé úrovně – naše skupina, náš příběh. Většina mladých lidí alespoň na Západě umísťuje svou identitu do té spodní úrovně – můj příběh.

Dnes je velmi obtížné vybudovat s mladými lidmi něco společného, protože oni jsou velmi individualističtí. Chci říci, že plná iniciace obsahuje všechny tři úrovně a všechny tři úrovně bere vážně, ony se vyvažují a regulují navzájem a umisťují vás do vesmíru plného smyslu, významu. Čerokézové byli indiánský kmen v centrálních amerických státech a u nich se otec ptal svého syna, synu proč jsi tak nešťastný? Nevíš, že tvůj život je hnán silnými větry po obloze? To není jenom poezie, to je iniciace. Musíš vědět, že tvůj život je součástí něčeho většího, mnohem většího. Není to o tom abys to pochopil nebo abys to dělal perfektně, není to o morální dokonalosti, není to chytrosti, je to o tom být připojen. Takže si pamatujte to kosmické vejce, já se k tomu ještě vrátím, ale teď vám udělám jiný nákres. Napřed nakreslím velký kruh a mimo něj malý kruh, ten malý kruh jste vy a já. A skoro každý začíná tak, že se ptá jak se dostanu dovnitř. Díváme se sami na sebe a ptáme se: jsem chytrý, jsem dobrý, zasloužím si to? Nikdy si nepřipadáme, že bychom byli dostatečně dobří, takto začíná skoro každý. Není to ani dobrý způsob jak začít, ani dobrý způsob jak skončit. Řeknu vám o jiném místě, které je popisováno svatými a mystiky. Nakreslím ten malý kruh aspoň z části uvnitř toho velkého kruhu. To je to kam vás spiritualita musí vést. Bůh není něco kam se máte dostat nebo propracovat, tam už jste jako milovaný syn. To není něco co si získáte, to je něco k čemu se probudíte a uvědomíte si to. Je to nutné velmi zdůraznit, to jsou dva různorodé pohledy na svět. Ježíš to říká tak, že větev odříznutá od kmene je neužitečná, bezcenná. A spousta naší práce se snaží o to aby toto izolované já udělala cenným, ale to prostě nejde.

Takže tomu budu říkat falešné já a tomuto budu říkat pravé já. A celá iniciace, všechno náboženství je o tom, aby vám to pomohlo prožít toto já. To je to, co už jste, Bůh je ve vás a vy jste v Bohu, vy už jste synové Boží, není to něco co dostáváte tím, když vám na hlavu nalejí vodu. Jediný rozdíl je mezi těmi, kteří to vědí a mezi těmi, kteří to nevědí. Není rozdíl mezi těmi kdo si to zaslouží a kdo si to nezaslouží, protože nikdo si to nezasloužíme. Proto iniciace vždy posílá chlapce na dlouhou dobu do přírody, někdy na týdny, někdy na měsíce a nesmí se vrátit do své vesnice dokud nezná své jméno a dokud nezná Boha. Jinými slovy dokud neprožije tohle já. Ve skutečnosti je toto ta nejdůležitější věc z toho co vám řeknu. Mnoha naší práce, kterou děláme jako křesťané je to, že se snažíme, aby to nepravé já vypadalo dobře křesťansky nebo katolicky, ale to nefunguje. Když stárnete tak jediné co můžete dělat je snažit se víc a víc a běžet rychleji. Toto je o tom být správný, tohle je o tom být připojený, toto je o tom mít pravdu a proto náboženství vychovává tolik lidí plných názorů. Ježíš nikdy neřekl: moje přikázání je, budete mít pravdu, On ukazuje málo zájmu o to kdo má pravdu, On říká: moje přikázání je, buďte láska. Existují dvě skupiny lidí, kteří mají v tomto procesu náskok, mystici a hříšníci. Mystici nechají dobrovolně padnout hranice a propadnou se do svého pravého já. Hříšníci ty hranice nemají, oni vědí, že nejsou dobří. Takže Ježíš říká šokující věc, že opilci a prostitutky se dostanou do Božího království dřív než vy. To je strašně šokující výrok, proč by to říkal? Protože on ví, že není důležité pohnout se odsud tam, ale odtud tam, to je konverze. Nejste iniciováni dokud se nenaučíte prožít toto své já. Tímto skončíme.

Dával jsem duchovní cvičení trapistům ve státě Kentucky. A jak jsem vám říkal, měsíc jsem žil v lesích a zjistil jsem, že v těch lesích žijí opravdoví poustevníci, přicházejí mezi lidi jenom 2x do roka na vánoce a na velikonoce. Mniši vždy říkají, že čekají jestli ti poustevníci budou zářit nebo jestli se zbláznili. Jednou jsem šel v lese a viděl jsem jak jeden z těchto poustevníků jde proti mně po cestě. Tak jsem mu uhnul z cesty, nechtěl jsem ho vyrušovat, ohnul jsem hlavu, aby mohl projít, přišel blíž ke mně a vzrušeně říká Richarde. Říkal jsem si jak to, že zná moje jméno, to asi není velký poustevník, když ví, kdo jsem. Říkal mi: ty kážeš všude po světě, já ne, podíval se na mě a řekl: řekni těm lidem jenom jednu věc a namířil na nebe a řekl: Bůh není tam, pak řekl děkuji a šel dál. Takže já vám jen říkám to, co on vám vzkázal. Bůh není tam. Pamatujete si když Rusové vypustili Sputnik, Boha tam nenašli. Sv. Kateřina to řekla ještě líp, běhala po janovských ulicích a říkala: mé nejhlubší já je Bůh. Tohleto je to, co musíte prožít, že vaše svatost je už tady. Ježíš šel na svou iniciaci do pouště na 40 dní a stejně jako ti indiánští chlapci se vrátil až když věděl své jméno a když se setkal s Bohem. A to své jméno, jak si on říkal bylo, milovaný Syn. A nějakým způsobem, bratři, musíte prožít to, že jste milovaní i to, že jste syn. To je podle mě jediný způsob jak s tolika muži začít tento velký proces. Nemůže to záviset na tom, abychom každý z nás měli za sebou 10 roků psychoterapie, ani to nemůže záviset na tom, aby každý z nás byl tím správným otcem. Ale mohu vás poslat na duchovní cestu kde pochopíte, že každý jste milovaný syn. Jakmile se naučíte být syn tak vám bude dobře být bratrem.

Obdivuji to, že jste přišli dnes jako bratři. Většina mužů ani nemá radost z toho být ve skupině s jinými muži, raději jsou se ženami. Je tady jiný druh energie, který potřebujeme prožít a tu nemůžeme prožít, když jsme muži a ženy společně. Muži kterým je dobře když jsou jako synové a jako bratři tak potom budou i dobří otcové, o tom jsem přesvědčen. Budete mít určitý druh sebedůvěry, určitý druh energie speciálně pro mladší muže, pro vaše vlastní syny a vaše vlastní prasyny. My musíme mít určitou vášeň pro další generaci mužů. Svým způsobem tento den je pro vás a je také pro vaše syny a pro vaše vnuky. Tak abyste jim dokázali dát určitý druh sebevědomí a vidění života, který vám možná žádný otec nedal. Skončil bych tím, že nejlepší co můžete dát svým synům je sami zůstat na té cestě. Když vy dál porostete, tak vám slibuji, že budete mít hodně co dát vašim synům a vnukům. Ani si nemusíte pokládat otázku, co budu říkat svému synovi? Netrapte se s tím, prostě jen sami zůstávejte v růstu. Až přijde čas, že syn položí tu otázku tak odpověď bude ve vás připravena.

Ještě jedna věc. Ten americký básník mi volal, on je v naší zemí velká osobnost a byl jsem překvapen, že zavolal katolickému knězi. On říkal to velké sekulární hnutí, které jsem založil před 10-ti lety je mrtvé, je to pryč. Říkal, že pro většinu mužů to vydrželo tři měsíce, maximálně tři roky a pak to bylo pryč a řekl: to, co děláš ty, to vydrží, protože ty můžeš mluvit o Bohu a to já nedovedu. On si uvědomil, že jeho svět mu neumožňuje popsat tuto zkušenost. Všechno co on dovede je převléknout tuto zkušenost, takže máme různé chlapce, kteří přicházejí do Nového Mexika a předstírají, že jsou indiáni, je to strašně vzrušující a moc se jim to líbí. Potom se vracejí do měst a uvědomují si, že nejsou indiáni, ale že jsou Američané a katolíci. My si to musíme spojit s naší vlastní tradicí a musíme si to propojit s naší vlastní kulturní zkušeností. I když vím velice málo o české kultuře tak doufám, že to, co zde uděláte, vás znovu pomůže připojit k té velké židovsko křesťanské tradici.

Přestávka.
 


Přednáška Richarda Rohra, 23.9.2001 – 2/4

Volné místo na kazetě….. Pravda je na této straně a je pravda i na druhé straně, takže vy teď nejste ani na jedné straně. Místo evangelia vždycky bude nahé místo a prázdné místo. Takže Steven úmyslně ukázal Ježíše nahého a velice exponovaného, odhaleného. Chlapům se ten obraz většinou líbí, ale ženy se na to nerady dívají. V nás je něco co nám říká, že musíme být nazí před Bohem a nazí před realitou. A také to vidíme v tom obrazu iniciace. Také na spodku toho stromu můžete vidět ty obětní beránky. Říkáme, že mechanismus obětních beránků byl palivem lidských dějin. V lidských dějinách nebyla jediná kultura, která by neměla v nenávisti jiné náboženství, jinou kulturu nebo jinou rasu. Určitým způsobem a nerad to říkám, není to láska co nás drží pohromadě, ale je to nenávist. Proto se Ježíš stal obětním beránkem, aby nám odhalil tu iluzi a lež, že nikdo jiný není váš problém. Jak jsem říkal včera večer, spiritualita nám vždy říká ty jsi sám sobě problémem. Kdykoli vidíte nějaké náboženství, které nenávidí jiné náboženství, nebo nenávidí jiné lidi tak je to nemocné náboženství. Zdravé náboženství visí jako Ježíš a usmiřuje protiklady. Mohli bychom strávit celý víkend nad tímto tématem a já doufám, že se k němu budeme moci vrátit. Pro tentokrát vám chci říct jeden příběh, který hodně používáme při práci s muži a potom možná můžeme začít s diskusí.

Je to příběh z Grimmových pohádek a jmenuje se „Železný Jan“. Tento příběh se stal symbolem mužského hnutí. Já bohužel neznám české pohádky, ale německé pohádky jsou pro nás velice nápomocné. V řeckých mýtech ti hrdinové létají někde po nebi jako bohové. V germánských mýtech zase vylézají z nějakých děr v zemi, skřítkové. A to odpovídá pravému mužskému požitku, muž ví, že pochází spíše ze země než z nebe. My to prožíváme často v naší sexualitě, víme, že jsme zemití muži. Mnoho z toho vyučování v naší zemi je o tom mluvit poctivě o naší sexualitě. Většinou pro to není žádné bezpečné místo kde by se o sexualitě mluvilo. Vždy mě udivuje jak otevření jsou muži, když mohou mluvit se sebou navzájem a když nejsou u toho žádné ženy. Příběh pokračuje takto: v určité vesnici muži mizí. Železný Jan se vydává pátrat po příčinách tohoto jevu. Je v lesích nějaká příšera nebo divoké zvíře?

Přijde k nějakému rybníčku, z něj se vysune zarostlá srstnatá ruka, a stáhne jeho psa pod vodu a on si říká: aha, tak problém je tam dole. Vezme kýbl a přelévá ten rybník. Vidíme to jako symbol té obrovské práce, kterou to dá, aby se člověk ponořil do svého nevědomí, do toho svého břicha. Většině mužů nikdo nikdy neřekl jak sestoupit tam dolů, je tam vždy tma a je to strašidelné. Na dně toho rybníka najde divokého zarostlého chlapa. To se stalo symbolem divokého nebo jak se překládá neochočeného muže. Není to negativní symbol, je to symbol hluboké instinktivní mužskosti. Je to ta část o které každý muž ví, že je dobrá, ale ženy se jí často bojí. To je to, co každý syn chce od svého otce. Každý syn chce od svého otce, aby byl sebevědomý, potrhlý a svobodný. On neví co dělat s tolikerou divokostí a proto udělá klec pro toho divokého muže. V té kleci ho vezmou do vesnice, dají ho na náves a jenom se na toho divocha chodí dívat. Na náves přijde malý sedmiletý chlapec, sedm let je symbolický věk pro vyjití z nevinnosti a do prvního stupně mužství. Ten malý chlapec si hraje se zlatým míčem, ten zlatý míč je symbol dokonalosti, to je ten mladý hrdina, který se snaží být důležitý a perfektní. Upustí ten zlatý míč, on spadne do té klece a ten divoch ho chytne.

Chlapec tam chce vejít a vzít si míč zpátky, ale bojí se. Všichni ho varují ať tam nechodí, že ho zraní nebo zabije. Malý chlapec ta varování ignoruje a s trochou strachu otevře klec. Divoch místo aby ho zranil tak mu vrátí míč, chlapce si dá na ramena a odběhnou spolu pryč. Je to velmi jednoduchý příběh, ale má v sobě všechny prvky o kterých zde mluvíme. My na Západě také ztrácíme naše muže stejně jako je ztráceli v té vesnici. Klademe si otázku proč je u nás tolik mužů bez sebevědomí, bez touhy, bez vize. V určitém smyslu můžeme říct, že se snažíme najít toho divocha. A tím myslím vaše nejhlubší a nejpravdivější já. Bratři to jediné, co můžete dát Bohu, je to co opravdu jste. Ne to, co máte být, ale to, co jste. Myslím, že to je to jediné, co Bůh chce. Ale chce to odvahu tomu důvěřovat, důvěřovat, že to by mohlo být dost. Říkat vám něco jiného by jenom znamenalo vás odrazovat, protože tohle je všechno oč jde. To co tedy dnes děláme je to, že vás zveme na cestu. Na tu cestu vám dáváme nějakou řeč a nějakou sebedůvěru o tom, že nějaká cesta existuje. V naší zemi už vzniklo sedm různých skupin mužů, kteří podstoupili iniciační rituály, s těmi skupinami budeme dále pracovat. Jsou mezi nimi muži, kteří to chtějí předat dál mužům ve své farnosti, ale největší skupina je těch, kteří to chtějí předávat ve své rodině, svým synům, vnukům, kmotřencům a jako rodina vytvářejí zkušenost pro mladé chlapce.

Protože my už dávno nemáme kulturu moudrosti a bohužel nemáme ani církev moudrosti, tak si musíme tyto zkušenosti vytvářet sami pro sebe. Skoro jako ti středověcí lidé, kteří si vytvářeli pověst o svatém grálu. Pak máme třetí skupinu, která pracuje s vězni, s muži. Já sám jsem vězeňský kaplan a vím, že muži ve vězení tomuto rozumějí daleko víc než muži v kostele. A skoro nikdo z těch mužů ve vězení neměl dobrého otce, to je univerzální pravda. Přicházím do vězení a mohu tam s nimi mluvit hodiny, protože oni pořád chtějí moudrost, kterou jim jejich otec nikdy nedal. Pak máme čtvrtou skupinu a to jsou rizikoví chlapci, chlapci kteří jsou ve velkém nebezpečí, že se dostanou do potíží. Pak máme pátou skupinu, která pracuje s homosexuálními muži. Šestá skupina pracuje s Mexičany a nakonec s černochy. Každá z těch skupin to říká jiným způsobem, s jinými symboly, ale to sdělení je vždy stejné. Že se musíme nejdříve naučit sestupovat dolů a teprve tím se naučíme co to znamená jít nahoru. Takže naše naděje je, že snad někdy v budoucnu bychom něco takového mohli uspořádat ve vaší zemi. Vy byste si to mohli uspořádat s českými příběhy, s českým zázemím, ne americkým nebo indiánským.

Než se pustíme do diskuse, tak bych ukázal ještě jednu sérii obrazů. Když studujeme univerzální historii muže tak zjišťujeme, že tam jsou vždy čtyři základní postavy. Nalézáme je tak univerzálně, že jsme jim začali říkat čtyři mužské archetypy. Dnes nebude čas, abychom se k tomu dostali hlouběji, ale aspoň se chci o nich zmínit. V dalších dvou dnech mi Steven pomůže, abychom se v tomto dostali o mnoho hlouběji, a to s menší skupinou. My tomu říkáme čtyři části každé lidské duše, nalézají se tak konzistentně v každém příběhu, že tady nemluvíme o čtyřech různých mužích, ale o čtyřech částech každého muže, vás i mě. Vždycky v nějaké podobě je tam král, pak za druhé je tam vždy bojovník, pak za třetí je tam vždy magik, kouzelník, mudrc a za čtvrté je tam vždy milovník. Ti čtyři se vzájemně udržují v rovnováze. S jedním většinou vždy začínáte jako chlapec, většina chlapců začíná s bojovníkem. Jak pokračuje váš život tak se pomalu naučíte té moudrosti, která z jednotlivých částí vychází. Většinou je tam jeden z nich, kterému nerozumíte, to je vaše stínové já s kterým ani nechcete mít nic společného. Např. ve vězení nikdo z těch chlapců nerozumí postavě krále, protože neměli dobrého otce. Král to je jiná podoba otce, to je ten který drží dohromady ten velký obraz.

Ten bojovník je ta část z vás, která hodně vyžaduje od sama sebe. V současnosti se to hodně vyjadřuje ve sportu a někdy v podnikání. Vždy je to pro vaše vlastní ego, pro vaše vlastní já, ne pro ty druhé. Magik nebo mudrc je ta část z vás, která chce moudrost vnitřní. Po většinu historie byl kněz vnímán jako magik, mudrc, ne jako král. V evropském prostoru je negativní reakce na křesťanství, protože příliš dlouho měli kněží roli králů, my nechceme kněze krále, ale kněze mudrce. Mudrc vás vede dovnitř, řekl bych, že to co dnes dělám je hlavně role mudrce. Milovník je ta část z vás, která si užívá radost. Ta část z vás, která se dovede vzrušit, nadchnout. Jestli nemůžete tancovat, nemůžete líbat, tak nejste milovník. Není to jenom sexuální obraz, je to mnohem širší. Je to muž naplněný vibrující energií, který je vším rozrušený. Mám dojem, že v širokém smyslu jsme milovníka zabili a muži to nedovedou ani ocenit. Ale jak rosteme ve svém životě tak tyto čtyři postavy se navzájem drží v rovnováze. Jestliže jste jenom jeden z nich, tak se stanete temnou stránkou toho jednoho. Např. když jste jenom král tak budete autoritářský a tyranský. Jestliže jste jenom bojovník tak budete příliš tvrdý bez měkké stránky. Když budete jenom mudrc tak to všechno budete mít jenom ve své hlavě, ale nebudete to umět sdělit někomu jinému. Jestliže budete jenom milovník tak se brzy stanete závislým.

Ale když se to navzájem všechno vyrovnává a udržuje v rovnováze tak v takových lidech uvidíte krásnou celistvost. V tomto krátkém dnu nebudu mít příležitost to rozvinout, ale ukážu vám ty obrazy a ony budou fungovat ve vašich hlavách. Chci, abyste si začali všímat jak jsou tyto čtyři postavy přítomny ve všech velkých románech a příbězích. Běžel tady film „Lví král“ od Disneye. Disney při přípravě tohoto filmu vědomě používal tento výzkum. V Americe jsme zjistili, že malí kluci chtěli tento příběh vidět znovu a znovu. Když se na to podíváte tak zjistíte, že je tam vztah otce a syna, je tam dobrý král a zlý král, dobrý bojovník a zlý bojovník, mudrc je tam jenom dobrý a ta dvě zvířata, která tancují a běhají v lese jsou dva milovníci. Půjčte si to video a uvidíte to sami.

Máme něco přes půl hodiny, začneme tím, co potřebuje vysvětlení z přednášky z dnešního dopoledne. Jestli chcete něco víc rozvinout, tak o tom mluvme. Chce někdo začít?

 

Diskuse

1.   V první části přednášky jste mluvil o tom, že každý národ má své mýty, zmiňoval jste příběh o sv.grálu a jmenoval jste Německo a Anglii. Pozoroval jste při přednáškách v různých zemích, že jejich kultury jsou odlišné? Mám pocit, že zrovna ty země, které jste jmenoval jsou si určitým způsobem podobné. Mám pocit, že u nás nebo v např. v Maďarsku tak silný mýtus není.

V Maďarsku před dvěma týdny říkali, že většina jejich mýtů je o bojovníkovi. I když říkali, že jejich král Štěpán je symbolem hledání dobrého krále. Když jsme tam byli tak jsme u maďarských mužů viděli krásnou schopnost prožívat radost a být senzitivní, ale přiznávali, že to není moc v jejich příbězích. Ten muž tam vždy musí být chlap. Dokonce i zde na mužské konferenci jste se nebáli dát kytky, to je něco z milovníka, něco ženského principu. To by byla dobrá práce, kterou byste mohli vy udělat, najít nějaké české legendy nebo pohádky, určitě existují, ale nejsou třeba dost známé. O Brunclíkovi. Pán tady říká, že česká mytologie je přímo posedlá hledáním té dobré královské postavy. Nevím toho moc o vašem prezidentu Havlovi, ale z pohledu Ameriky je to asi nejobdivovanější evropský prezident a je vnímán jako všechny čtyři ty prvky. Abyste byli opravdu velkým člověkem tak musíte být všechny čtyři. Myslím, že břemeno jak rigidního kapitalismu tak rigidního socialismu je, že vám to nedovoluje být všichni čtyři najednou.

2. Kdy vznikla myšlenka mužské spirituality a potom jestli by mohl pan Rohr rozvést to klesání, iniciaci, jak včera říkal o tom semaforu, trochu to rozvést a dát tomu nějaké impulsy.

V naší zemi to začalo začátkem 80. let, viděli jsme, že ženy rozvíjejí svou ženskou spiritualitu a že se pohybují dopředu mnohem rychleji než muži. A viděli jsme, že mnoho z těch feministických symbolů k nám jako mužům nepromlouvá. Začal to ten básník o kterém jsem již mluvil, začal tím, že studoval mužskou symboliku. Zjistil, že vzory a obrazce, které jsou v příbězích o ženách jsou velmi rozdílné oproti těm, které jsou v příbězích o mužích. A to co jsem se vám včera snažil předat v náboženské řeči. A k té druhé části otázky, je to těžké být konkrétní, protože tady vedeme lidi do zkušenosti, kterou je těžko později popsat. Ale přišlo se na několik klasických stupňů iniciace. První věc je, že se musíte nejdříve oddělit od svého obvyklého provozu. Většinou ten chlapec je vyveden ze svého normálního prostředí, musí být oddělen od své matky. Když jsme společně se ženami tak ony rozhodují o tom, jak cítit, ženy zajišťují to cítění v rodině. Většina mužů ani neví co se jim vlastně líbí, vždy říkají: miláčku, co se ti líbí se líbí i mě. Ten mladý chlapec nedovede oddělit své já od své matky, on si myslí, že to co ona chce je to, co on by měl chtít. 

Takže toto oddělení je naprosto důležité, ale ženy se tomu často brání, protože si myslí, že s tím chlapcem uděláme nějaké nebezpečné věci. Když děláme cvičení pro muže a on se pak vrátí domů tak žena chce vědět co říkal, co se tam dělo přesně den po dni. Když děláme cviční pro ženy tak ona se vrátí domů a muž se zeptá: bylo to cvičení hezké? Tak jsem rád. Většinou muž nepotřebuje žádné další detaily, v podstatě ho to ani nezajímá. Důležité na tom je, že ženy nesly v sobě ten duchovní život už tak dlouho, že si na to zvykly, že nechtějí být mimo a nechtějí, aby muži do toho mluvili a rozhodovali. Dokonce někteří muži přicházejí k nám a říkají, žena mi dovolila sem jít, nebo mé ženě se tyto věci nelíbí a já nemohu přijít. Možná muži mají politickou a ekonomickou moc, možná, ale na emoční úrovni a na duchovní úrovni ženy mají skoro všechnu moc. Málokdy se to přiznává. Dokonce ani muži nejsou schopni o tom mluvit pokud to není v bezpečné skupině, nevím jestli ženy uvidí tento záznam. Neříkám to proto, abych vytvořil spor, ale jenom proto, abychom byli poctiví a poctivě tento jev popsali. Tak to je ten první stupeň, kdy chlapec musel opustit svět žen a vyjít z něho ven, aby měl jiný způsob cítění, přijít do prostoru kde by měl jiné myšlenky než ty, které by chtěla matka, aby myslel. 

Druhý stupeň iniciace je něco čemu říkáme práce se smutkem. Byl jsem u masajských bojovníků v Africe a vzali mě do jeskyně ve které museli žít týdny, možná měsíce. Tam byli zavedeni do něčeho čemu říkali smutek, bolest světa. Dokud chlapec nemůže cítit bolest a smutek tak nemůže projít iniciací. Dřív jsem tomu říkal sestoupit do toho zranění. Dokud on nesestoupí do své rány, do svého zranění tak se bude snažit celou záležitost řešit ve své hlavě. To je to co my chlapi děláme, že se snažíme všechno řešit ve své hlavě a to nám žádnou moudrost nepřinese. Moudrost je něco jiného než inteligence, moudrost je něco jiného než vzdělání. Co dělá iniciace je, že vás vyvede z téhle části hlavy pryč z té části, která je vlastně jen řídící věží. Další stupeň iniciace je, že musí být vyveden do přírody, kde má prožít jiný svět. Iniciace musí probíhat někde v přírodě, nemůžete to dělat v takovéto místnosti, protože zde v místnosti je to provoz jako obvykle. Ale na ten den je musíte připravovat, dát jim očekávání a touhu. A úžasné je, že skoro vždycky se to stane. Vždycky je potřeba říct, že se to může stát a potom se stane to, že se ta velryba otevře a že vidíme úplně jiný vesmír. Nemluvím o nějakém vidění nebo zjevení, mluvíme o nějakém otvoru v duši, otvoru, který se otevře takže vy můžete vyjít ven a Bůh může dovnitř. Další stupeň je, že musíte být přivedeni zpět do komunity mužů, kteří teď mají novou společnou zkušenost. A musíte je poslat zpět do toho obyčejného světa, ale teď už s nějakým darem. Hrdina se vždy vrací do toho místa, kde začal, ale nese si sebou nějaký dar. Vždycky absolvuje nějakou cestu do toho velkého světa a pak se vrací domů jako proměněný člověk. Ve středověku toto mělo často formu putování, že člověk musel opustit domov a někam putovat. 

Zdá se, že muž často nachází svou duši skrze různé krajiny, skrze různé vzory. Vsadím se, že každý z vás když jste byli mladí muži tak jste chtěli cestovat, to vidím ve všech mladých mužích. On vždy ví, že existuje větší svět než je jeho země. Dokonce bych řekl, že když nechce cestovat tak pro něj nevidím moc velkou naději, chce zůstat jen okolo svého kostela okolo své malé země. To je to co syn nenávidí na svém otci jestliže je to malý muž a nedovede ho vést do většího světa, ten syn vždycky chce, aby mu otec ukazoval ten velký svět. Čtyři stupně separace, oddělení, cesta dolů, alternativní zkušenost a návrat domů, ale v proměněném stavu, to jsou ty čtyři velké stupně. A jsou tam nějaká základní sdělení, které si musíte prožít a mluvil jsem o nich včera i dnes. Jedno z těch poselství je, že musíte vědět, že umřete, musíte to cítit, duchovní učitel říká, že se musíte setkat se svou smrtí jinak nebudete vědět jak máte žít. Takže ten chlapec se musí vždy na nějaké úrovni setkat se svou smrtí.

3. jak by si měl muž postižený na své životní cestě velkým zraněním se svým zraněním pracovat tak, aby se na své cestě nevracel zpět do temného lesa?

Jak pracovat se svým zraněním? Za prvé si přiznat, že to zranění je, to je polovina procesu. Většina mužů neumí plakat a je to proto, že odmítáme přiznat bolest ze zranění. Ženy se umí sejít, plakat spolu a dotýkat se, ale my většinou nemáme žádný prostor kde by to bylo možné. Většina z nás jsme byli vychováni k homofobii, strachu z mužů, že takové projevy by byly vykládány jako slabost nebo homosexualita. Mezi muži je takový strach z podezření z homosexuality, že samotný pojem mužského přátelství je nemožný. To musím říct velice výrazně, je to velká překážka, která musí být překonána, naši muži nejdou na hlubinu. My se bojíme být zranitelní, poctiví nebo něžní, protože by někdo řekl, že jsme homosexuálové. Dokonce v Americe některé naše silné skupiny mají homosexuální členy a někdy dokonce oni musí učit heterosexuály jak prožívat své city. Takže za prvé si to musíte přiznat a za druhé musíte najít bezpečné místo kde o tom můžete mluvit. Nemůžete si to všechno vyřešit sami ve své hlavě. Jako kněz si myslím, že je dobré když najdete nějaké místo, kde to můžete obětovat Bohu. To je dar, který mají věřící lidi a ke kterému světský člověk nemá přístup. Proto často v kontextu víry vidíme krásná uzdravení. Když vidíte, že je někdo kdo může přijmout vaši bolest tak to uzdravuje. 

Možná to nezní zrovna konkrétně, to uzdravování je tajuplný proces, ale nejdůležitější věc co vám můžu říct je, že se to stává, dokonce v situacích jako je tato se to stává úžasně často. Mohu říct, že mnozí z vás tady teď zažijí různé stupně uzdravení a ani o tom nebudete vědět, až za několik dní si to uvědomíte. Když se podíváme na život Ježíše tak udělal dvě věci: kázal a uzdravoval, kázal a uzdravoval pořád dokola. A já říkám, že v církvi děláme hodně kázání, ale málo uzdravování. Což znamená, že máme v nejlepším případě jenom ˝ toho tajemství. Řeknu to ještě silněji: jestliže vaše kázání nezpůsobuje uzdravení, tak nekážete správné evangelium, protože správné evangelium si stačí poslechnout a už to uzdravuje. Odpoledne necháme více času na otázky, aby ten dialog šel dál, ale teď už čas nemáme. Takže myslete na své otázky, budeme v nich pokračovat. Děkuji.
 


Přednáška Richarda Rohra, 23.9.2001 – 3/4

Neudělá vás to moudrými, udělá vás to takovými, že posuzujete, soudíte. Problém je v tom, že mnozí lidé si myslí, že v tom je jediná možná mysl, která existuje. Dokonce když jste vzdělaní tak jste v tomto ještě lepší než nevzdělaní lidé. Dospělé vyvinuté náboženství vždy popisuje jiný druh vědomí. Myslím, že to je ostuda, že jsme to nevyučovali normálním laickým osobám. Na konci milénia časopis Time deklaroval Alberta Einsteina jako muže století. Jeden z jeho mnoha dobrých citátů byl tento: žádný problém nemůže být vyřešen tím stejným vědomím, které ho způsobilo. My se snažíme většinu našich problému vyřešit stejnou kalkulativní myslí, která ten problém způsobila. Proto se náboženství vždy snaží lidi dovést k jinému druhu vědomí. Když jsem byl před několika lety v Indii tak mě sestry vzaly do nějakého hinduistického chrámu. V tom chrámu jsem viděl postavu, kterou možná znáte, sloního chlapce. Má tělo mladého muže, ale hlavu slona, pro hinduisty je to symbol osvícení. Zeptal jsem se jaký byl jeho příběh. Ten chlapec měl otce, ten otec řekl to, co říká každý otec o svém synovi v náctiletém věku, ten kluk potřebuje úplně jinou hlavu a hledal největší možnou hlavu a viděl slona. Klukovi uřízl hlavu a nasadil mu sloní hlavu. 

Ten symbolismus je skvělý. Osvícení znamená, že dostanete úplně novou hlavu. Takže já se vám snažím sundat vaši kalkulativní hlavu a nasadit vám kontemplativní hlavu. Cena za toto osvícení je náročná chirurgická operace. Ta vaše hlava pořád vynáší nějaké soudy, líbí se mi to, nelíbí se mi to, souhlasím s tím, nesouhlasím s tím. Každý sám sebe definuje na jedné nebo na druhé straně, v jedné pozici, v druhé pozici. Vytváří to lidi, kteří ani moc neumí vést dialog. Možná znáte lidi, kteří neumí vést dialog, jenom vám předestřou svůj monolog, řeknou vám jak to je a neočekávají odpověď. Mnozí synové si stěžují, že takto to dělají jejich otcové, dávají jim monolog a není tam žádný prostor pro vzájemnou komunikaci. Kontemplativní mysl jako prostorná sloní hlava čte realitu v mnohem širším panoramatickém způsobu. Nepokládá otázku zda je něco správné nebo špatné, nejedná se jí o posuzování. Snaží se nastavit zrcadlo a sledovat co se v tom zrcadle ukazuje bez posuzování, bez hněvu, beze strachu. To je velmi těžké dělat. 

Učit lidi modlitbě znamená učit lidi opustit všechny filtry, kterými se díváme jako je zloba, posuzování, strach. Když začnete s posuzováním tak nikdy nic nebudete milovat, tím způsobem nemůžete začít. Nemůžete si všechno zařadit do nějaké pozice nahoru nebo dolů. Vyžaduje to pokoru, prostě jenom nechat věci tak, jak jsou. Nechat věci napřed mluvit k vám dřív, než si na ně uděláte rychlý názor. Většina lidí nevidí věci tak jak jsou, vidí je tak jak jsou ti lidé, je to zřejmé. Vidí je skrz čočky jejich bolestí a zranění. Pokoj duše je výraz, který bych tady použil. V angličtině vždy říkám, že to je protimluv. Kdykoli jste ve své mysli tak nejste v pokoji. Když si vzpomenete na nějakou dobu svého života kdy jste byli opravdu v pokoji tak jste asi nebyli ve své mysli. Duchovní vůdce vám dává prostředky, abyste se vzdálili od své kalkulativní mysli. V naší zemi mnoho lidí zvláště mladých se stává buddhisty. Často se jich ptám co je k buddhismu láká. Buddhismus je velice jasně učí jak se vzdálit od toho posuzovacího mozku. Přestože naši mystici tomu rozuměli, tak se to nevyučovalo běžným křesťanům. Bohužel to nebylo předáváno ani kněžím ani biskupům. Vy kvůli vaší zkušenosti z uplynulých 40 let jste byli ještě více vzdáleni nazpátek. Když musíte používat spoustu energie k tomu, abyste se bránili proti jiné skupině, nebo abyste se definovali ve smyslu opozice k jiné skupině, tak to vás skoro vždy udržuje ve stavu kalkulativní mysli. Téměř jistě musíte přemýšlet v pojmech buď a nebo. Jistě je to jediný způsob jak jste mohli mnoho roků přežít, ale tato mysl vám už moc nepomůže jestli chcete opravdu pokračovat v duchovní cestě, protože teď už není proti čemu být, už není nic proti čemu byste se měli bránit. Teď je to mnohem těžší, protože teď musíte vidět dobré i špatné uvnitř křesťanství. Možná musíte vidět i to dobré, které bylo v komunismu. T

o je mnohem obtížnější. Jedině duchovní mysl toho může tolik udržet pohromadě. Myslím, že když nebudeme učit tuto novou mysl tak nevidím velkou naději pro duchovní pokrok ve světě ani v postkomunistických zemích. Ještě jednou ten citát: problém nemůže být vyřešen tím samým vědomím, které jej způsobilo. Apoštol Pavel v listu Korinťanům mluví o daru jazyků. Letniční hnutí o tom často mluví. Říká, že tento dar jazyků nekrmí mozek, nekrmí mysl, že je to jen žvatlání. A my víme, že když dar jazyků zmizel tak se objevily věci jako růžence, modlitební kuličky. Když něco opakujete dostatečně dlouho tak za chvilku levá část mozku přestane fungovat. Dlouhé chvíle ticha mohou mít stejný účinek nebo když se delší dobu zdržíte normální lidské konverzace tak se přirozeně začnete přesunovat do takové větší panoramatické scény. Doufám, že vám to nezní esotericky nebo nemožně. Musím vám to prezentovat, protože jedině když půjdete tímto směrem tak můžete jít do hloubky. Když se budete snažit všemu rozumět pomocí své malé posuzovací mysli tak během týdne všechno, co tady slyšíte zapomenete a budete stejní jako před tím. Ale vidím tady určitou hloubku a rád bych aby se něco z toho do hloubky dostalo. Vy si toto můžete přivlastnit a předávat to dalším mužům v Čechách a to už tak, že nebudete citovat mě, ale bude to vaše zkušenost. To bude chvilku trvat, ale chci, abyste si věřili a abyste sami se sebou byli trpěliví. Jak něco konkrétního uděláte tak to nakonec bude způsob jakým budete dělat všechno, protože musíte pozorovat jak děláte každou malou věc. To zní jednoduše, ale je to velice důležité, protože to je začátek. Např. když si všimnete, že jste neustále ve strachu, musíte ten obrazec zachytit téměř za běhu a všimnout si, že se to děje. Nebo když jste pořád podráždění z lidí tak si musíte toho obrazce všimnout, protože to říká víc o vás než to říká o nich. A dokud ty obrazce nevidíte tak se od nich nemůžete odpoutat. Pamatujte si, že všechna velká spiritualita je o odpoutání. Doporučuji vám, abyste si ve svém životě našli nějakou duchovní praxi. Třeba nějakou chvíli ticha každý den kdy si můžete vyčistit brýle. Teď mnoho amerických mužů v autě nezapíná rádio, říkají, že to je jejich malý klášter, to je jejich přechodový prostor mezi domovem a prací nebo opačně. Snaží se znovu uzemnit v Bohu. Modlitba není tak moc o odříkávání modlitby. 

Modlitba je kompletní postoj, pohled na svět. Je to způsob jak se pohybovat světem. Je mnoho lidí, kteří odříkávají modlitby, ale tento postoj nemají. Proto Pavel říkal: modlete se stále. Nemyslel pořád odříkávat Zdrávasy a Otčenáše, myslel dívat se na realitu jiným párem očí. Ta kalkulativní mysl stále usiluje o nějakou pozici, snaží se sama sebe vyzvednout a někoho jiného ponížit. Když takovou potřebu už nemáte tak víte, že se stáváte svobodnými. Když ani ve své mysli nepotřebujete posuzovat druhé lidi. Říká se, že typický Američan nemůže prožít tři minuty aniž by tam neměl nějakou posuzující myšlenky, doufejme že pro Čechy je to pět minut. Všichni to děláme, protože pokud nejste vyučeni v kontemplativní mysli tak není jiný způsob jak žít. Říkám vám: tohle vás nikam nedostane. V 75-ti letech budete stejně stupidní jako jste teď. Žádný problém nemůže být vyřešen tím vědomím, které ho způsobilo. 

Potřebujeme novou mysl. Náboženské slovo pro to je kontemplativní mysl. Jakákoli duchovní pomoc, která vám pomůže se k tomu dostat tak to dělejte. Jestli to znamená tichou procházku 20 minut každý den tak to dělejte. Jestli to znamená psát si deník svých myšlenek a pocitů, modliteb, tak to dělejte. Jestli to znamená recitovat růženec, tak to dělejte. Jestli to znamená chodit denně na mši, tak to dělejte. Ale ty stejné věci můžete klidně dělat ze špatných důvodů, můžete chodit na mši abyste zůstali v kalkulativní mysli. Někdy jsem strašně nerad knězem, protože všechny ty malé stařenky sedí v první lavici a sledují mě jestli tu mši říkám správně a když to neříkám správně tak napíší dopis biskupovi. Údajně se modlí, ale ve skutečnosti kalkulují svým mozkem, to není žádná svoboda. Tento způsob náboženství nás nikam nedostane a nikam nás nedostal. A přesto ho stále podporujeme. V historii s vyjímkou posledních 500 let muži byli vnímáni jako moudré postavy. Byli to otcové kdo učili své syny a dcery spiritualitě. Jestli rozumíte tomu, co říkám o kontemplaci, jestliže na tom pár roků pracujete, slibuji vám, že se objevíte jako duchovní vůdci. Nemá to nic společného s nějakými pohotovými rychlými morálními mandáty. Syn pozná jestli je jeho otec uzemněný, svobodný, šťastný. Zjišťujeme, že mnozí chlapci mají mnohem raději svého dědečka než svého otce a ptáme se proč? Možná proto, že ten dědeček ve svém věku má větší šanci být svatým bláznem, možná že život se svými výkyvy nahoru a dolů ho naučil něco z kontemplativní mysli. Dědeček se často zdá takový prostornější a svobodnější než otec. Otec se snaží udržet si zaměstnání, udržet pohromadě manželství, platit účty a v té situaci mnoho z vás asi je. V těchto letech není jednoduché jít hlouběji, protože se musíte starat o tolik malých věcí. Zatím toho takto necháme přestože bychom mohli celé cvičení věnovat kontemplaci. A vrátíme se k nějakým otázkám.

1. uváděl jste příklad, že ženy byly v kostele a muži čekali venku a kouřili. Proč dnešní liturgie neoslovuje muže, proč tak výrazně oslovuje ženy, když liturgii mají palcem muži, co na tom vadí mužům? Jaká je představa liturgie pro muže?

Je mnoho úrovní na kterých bychom o tomto mohli mluvit. Jeden problém je v tom, že možná my kněží jsme všechny charismata a všechny role soustředili do jedné osoby a tak se laici cítí jako pasivní diváci. Muži nemají rádi pasivní úlohu. V Novém Mexiku máme hodně mexických mužů, jakmile jim dáme úkol, aktivní úlohu co mají dělat tak ve velkých počtech přicházejí pomáhat církvi. Když si myslí, že budou užiteční, když to má nějaký smysl, tak přijdou a věnují té práci celý den. Zvlášť když je to těžká práce. Když je to jenom o tom sedět a sledovat divadlo, tak necítí, že by jim to pomáhalo. Samotné slovo liturgie je složeno ze dvou řeckých slov a znamená práce lidí, nikoli práce kněze. Myslím, že budeme muset najít takové formy uctívání Boha na kterých se bude moci účastnit více lidí, nejenom kněz. V naší zemi máme mnoho skvělých farností, kde je mnoho úloh a mnoho služeb, nejenom v neděli, ale celý týden. A v těchto kostelích je tolik mužů jako žen. Muži toto shledávají jako velice smysluplné pro celou jejich rodinu. Musíme také najít způsoby, aby mohli kázat laici svobodní nebo ženatí, aby všechna kázání nebyla jenom z perspektivy teologicky vzdělaného celibátníka. To pak to kázání udělá mnohem smysluplnější pro obyčejné ženaté muže. Jestli je tam ženatý muž, který také může mluvit o svých problémech s manželkou a s dětmi.

2. říkal jste, že chyby nás učí a úspěch nám po čase nic neřekne, myslím, že život je v životě muže velmi důležitým motorem a potřebou. Jaký je váš názor na úlohu úspěchu v životě muže?

Úspěch je určitě nutný v první polovině života. Úspěch je příjemný kdykoli i později v životě. Neříkám, že byste se měli vyhýbat úspěchu, jenom říkám, že vás to nic nenaučí, jenom je to příjemné. Když se nastavíte tak, že všechnu svou energii budete čerpat z úspěchů tak se dostanete do stavu, že nebudete umět čerpat energii odnikud jinud. Třeba ztratíte schopnost načerpávat energii tak, že se jdete projít po parku a díváte se na kytky, to je také způsob jak načerpávat energii. To je nebezpečí návyku na úspěch a je to návyková záležitost. To vám příliš zužuje vaši cestu a normálně se to stává návykem.

3. řekl jste, že většina mužů je raději mezi ženami a že jde o jiný druh energie, můžete tuto otázku blíže vysvětlit?

Většina heterosexuálních mužů cítí, že svou energii dostává, když jsou v blízkosti žen, to je normální, dobré a pomáhá to. Ale také nás to vzdaluje od té druhé půlky lidské rasy. Zjišťujeme, že mnozí muži když se ožení tak nemají žádné mužské přátele, není tam ani žádné místo pro mužské přátelství. Potřebujeme obojí a musíme si znovu vytvořit umění mužského přátelství. Když jsem byl v Maďarsku tak jsem se tam setkal se skupinou mužů, kteří četli mé knížky asi tak pět let. Bylo jich v té skupině asi 18. Každé úterý večer se scházeli na 4 hodiny a vytvářeli si různé zkušenosti, které spolu mohli prožívat jako společenství bratrů. Když jsme tam byli se Stevenem tak nás vzali ven do pole a učili nás maďarské lukostřelectví a říkali, že cíl není být nejlepší, ale být spolu. Potom se podělili o nějaké jídlo, jednoduché jídlo připravené muži a skončili tak, že všichni bubnovali. My to v naší zemi také děláme, protože tam máme hodně indiánských bubnů. Zjišťujeme, že muži si vytvářejí vztah jeden k druhému jinak než ženy. Ženy si rády povídají z očí do očí, dívají se vám do tváře a čtou vaše pocity. Muži se mají vztah vzájemně rameno k rameni, když muž stojí delší dobu vedle vás a něco společně děláte tak v tom stavu můžete cítit určitou klidnou spokojenost, klidný vztah. Není tam potřeba si všechno pohovořit jako u žen. To je důvod proč tolik mužských skupin rády bubnují. Před pár dny jsem velice důrazně mluvil o nějakých věcech k mužům v Norimberku a čím tvrději jsem mluvil ,tím hlasitěji oni potom bubnovali nakonec. Chlapi se nechtějí sdružovat ve skupinkách a mluvit o tom, chtějí si v sobě udržovat ty myšlenky, myslet na to. Zjistili jsme, že bubnování je pro muže velice bezpečný způsob jak tohle dělat. Nesnažím se vás odtáhnout od vašich manželek, dcer a ženských přítelkyň, ale říkám, že tam existuje něco víc, co stojí za to to prozkoumat.

4. u nás se to bere tak, že mladý muž před svatbou pár dní se sejde se svými přáteli a uspořádá s nimi jakési rozloučení a tím se chce říct, že potom už bude mít jenom manželku a děti.

Tak to je velmi dobrý příklad toho co říkám, že mužské přátelství, pokud vůbec existuje, tak se zastavuje v manželství. Znám muže, kteří za mnou přicházejí a tak moc chtějí mužské přátelství, že si sami o sobě myslí, že jsou homosexuálové, jenom kvůli této potřebě, ale přitom jsou úplně normální a zdraví muži. Ale v západní společnosti není žádné strukturované místo pro takové mužské přátelství kromě sportu. Ale jak stárnete tak sporty pěstujete míň.

5. jaká je spojitost mezi prožitím slabosti a neúspěchu s paschálním tajemstvím?

Myslím, že zranění je vždy vstupním bodem k sestupu. Proto ten obraz Ukřižovaného je pro nás tak důležitý. Ale to zranění není koncový bod, je to jenom pro transformaci, k proměně. Konečný cíl je zmrtvýchvstání, ne aby to zůstalo v ukřižování. Myslím, že toto je centrální bod křesťanství, přestože mám rád náš obraz ukřižovaného a krvácejícího Ježíše. Asi jsme si tolik nezobrazovali zmrtvýchvstalého Ježíše. Proto jsem požádal Stevena, aby namaloval tento obraz kde kříž je jako přechod z jednoho místa na druhé. Není to místo kde zůstáváte, je to místo kde se proměňujete. Život a smrt jsou stránky jednoho tajemství a nemohou být odděleny. Nemůžete mít jenom život a neměli byste mít jenom smrt. Ježíš řekl ve zjevení jednomu mystikovi, že dovoluje utrpení jenom do takové míry, aby se dalo proměnit. Aby nám to dokázal tak dovolil aby došlo k ukřižování. Dovolil aby došlo k nejhorší možné události, k zabití Boha. A přeměnil tu nejhorší možnou věc v tu nejlepší možnou věc, ve vykoupení světa. A tím nám řekl, že zeď už nemůžete říct, že něco je tak strašlivé, aby se to nedalo obrátit naopak.

6. hovoříme o spiritualitě muže jako součást spirituality otce s jeho vazbou na spiritualitu syna, mohl byste říct několik slov o vazbě spirituality otce na cestu k spiritualitě dcery?

Otec je první člověk z vnějšího světa, který vstoupí do života malé holčičky. Vždy ten rodič opačného pohlaví má tu největší možnost vás podpořit nebo vás zničit, protože on je jiný než vy. Malá holčička očekává, že maminka ji bude mít ráda a jako ženy si navzájem rozumí. Vy jako muž jste z jiné říše, jako jiný druh zvířete. Když otec žehná svou dceru, tak to jde velice hluboko. Takže když otec své holčičce řekne: ty dnes vypadáš tak krásně, tak to znamená 5x víc než když jí to řekne matka. Když otec řekne holčičce, že je strašná tak to ji prokleje 5x víc než od matky. Ve vězení jsem nikdy nepotkal prostitutku, která by měla se svým otcem dobrý vztah. Vždy byla svým otcem verbálně zneužívána, fyzicky zneužívána nebo sexuálně zneužívána, vždycky. Takže vztah mezi otcem a dcerou má obrovskou sílu. Cokoli uděláte pro to, abyste podpořili svou dceru tak dojde hodně daleko. Dokonce když je malá holčička milovaná od svého otce tak v době dospívání má mnohem menší potřebu pozornosti od chlapců. Ale jestliže jí otec nikdy nevěnoval pozornost tak bude utíkat z domova jakmile jí bude 13 let a bude hledat tu zkušenost zrcadla od nějakého muže.

7. bylo řečeno, že život nás dovede na temné místo asi jako Jonáše do břicha velryby, musíme na to jenom pasivně čekat nebo jestli se tomu můžeme nějak aktivně postavit a jestli ten prostor toho rozhraní je prostor ve kterém dokážeme obejmout svůj stín?

Pozor na to, abyste se nesnažili si to pro sebe vytvořit. Normálně vám život poskytne dostatek těžkostí aniž byste si je museli sami vyrábět. Ale je to to, co dělali svatí když odcházeli do pouště, když přijímali slib chudoby nebo čistoty, tím se sami snažili dostat do toho břicha velryby. Ale my tomu většinou nedůvěřujeme, protože v dnešní době to bývá vaše ego, které vás k tomu vede, ne Bůh. Takže bych řekl buďte vnímavý k těm malých denním věcem, které jsou obtížné, štvou vás, jsou to zklamání. Nemusí to být velké břicho velryby, může to být malinké, ale přesto vás může hodně naučit. Takže když něco nevyšlo tak, jak jsme chtěli, tak můžu být naštvaný na toho člověka nebo si sám v sobě může najít větší prostor. Tyto malé věci mohou být daleko obtížnější právě proto, že jsou tak malé. Jsme zvyklí, že jsme vzteklí a naštvaní kvůli malým těžkostem. Je krásné vidět lidi, kteří dokážou být klidní a spokojení i když věci nejdou tak, jak by si přáli. Řeknu vám příklad, který jsem viděl před pár lety v jedné americké rodině. Navštívil jsem tuto rodinu, byl to otec, matka a 4 děti. Zrovna se vrátili domů z nedělní mše kde kněz měl příšerné kázání. Jak si sedli ke stolu tak se všichni snažili toho stupidního kněze strhat. Otec nechal všechny děti promluvit potom velice klidně řekl: víte každý má právo mít špatný den. Otec měl dnes špatný den. Já jsem tam seděl a jen jsem s úžasem pozoroval jak on tady splnil tu úlohu krále, že celý ten stůl svým vnitřním klidem uspořádal a přivedl ke klidu. Může to vypadat jako triviální příklad, ale on tady praktikoval duchovní vedení a praktikoval je mnohem lepším způsobem než kdyby je všechny poslal na katechismus. Ale on to mohl udělat jenom díky tomu, že všichni věděli, že to z něj vychází, že on sám v sobě je pokojný. Můžete rozdávat jenom to, co sami máte. Takže nejlepší co můžete udělat pro své děti je udržovat sami sebe v růstu.

8. iniciace je původně míněna pro náctileté kluky, setkal jste se někdy s někým kdo odmítl podstoupit tento proces z důvodu věku?

Ano historicky to bylo vždy pro mladé kluky. Ale protože nikdo z nás neprodělal iniciaci tak jsem to začal dávat mužům středního věku v naději, že oni by teď mohli začít ten proces pro mladé. A to je těch 7 skupin o kterých jsem ráno mluvil. Omezili jsme věk nad 18 let. Protože ten způsob jak mluvím by šel nad hlavou 18-ti letých chlapců, protože nemají dostatek zkušeností. Ale protože každý přichází dobrovolně tak i ti 18-ti letí se toho velmi intenzivně zapojují, protože oni tam chtějí být. Nějaká 18-ti leté jsme měli minulý týden v Německu a byli skvělí. Zdá se mi, že mají rádi na sebe soustředěnou pozornost a otcovskou energii ze všech starších kolem. Myslím, že to musíme připravovat i pro mladé muže, ale myslím, že to není má práce, mě to moc nejde mluvit k mladým. I když v Maďarsku jsme mluvil ke dvěma velkým skupinám náctiletých chlapců, dvě skupiny asi po 500. Ti kluci byli stejně dobří posluchači jako jste vy. A myslím, že to bylo proto, že podobně jako vy mnozí z nich měli už těžký život za sebou takže chápali zranění, byli to většinou kluci z chudých hodin. Přestávka.
 


Přednáška Richarda Rohra, 23.9.2001 – 4/4

Skauting měl mnoho elementů iniciace. Jediný směr, v kterém to nesdílel, ty body, bylo to, že se hodně soustředil na ten vzestup a nemluvil o tom sestupu. Těžko můžete vést chlapce, mluvit s ním o sestupu, není – li to duchovní. Protože je to spíše pro chlapce, tak je to to, co nabízí tu stoupající cestu chlapce, všechny soutěže, vzestupy, cestu nahoru. Je to dobré, to co to přináší, ale samo o sobě to není iniciace. Šest let dělám iniciaci a myslím si, že muži, kterým je víc než 65 mají tendenci nepotřebovat to a nepřijímat to. Buď je jejich život v tomto věku už iniciován nebo jsou už hodně usazeni ve svých životních vzorcích a nemění se. Největší připravenost ke změně svého života mají muži ve věku 30 do 55. Měl jsem ještě říct něco o bubnování. Mluvili jsme o tom, proč je bubnování tak úspěšné v tolika skupinách. Už jsem mluvil o tom, že je to náhrada za mluvení. Je to o tom být spolu, vnímat navzájem své pocity a přitom nemuset mluvit. Někteří vnímají i to, že ten rytmus, který je dost často rytmus srdce je jakýsi základní element našeho vnímání života. Další výhoda je, že to všichni zvládnou, že to všechny srovnává na jednu bázi. Nemusí v tom vynikat. Před několika týdny v Německu jsme měli 130 bubnů a to byla síla. Byli jsme u Norimberku na hoře Haslberg. To byla kultická hora Adolfa Hitlera. Asi 200 tisíc svých lidí tady shromáždil kolem roku 1935 Adolf Hitler a dělali tady své kultické obřady. Bylo pro to strašně symbolické, že se 130 lidí, křesťanů, shromáždilo na té samé hoře a dělali tam něco hlubokého duchovního. A jeden z nich mi říkal, že Hitler tady na tom místě mluvil o síle a ty tady mluvíš o bezmocnosti. Další otázky.

1. Pád zranění je důležitý a nutný pro pochopení světa a hodnot. Hřích je také pád. Jaký je vztah pád a hřích pro lidský růst. Budu je radši dělat odděleně.

Já tato slova používám vlastně jako rovnocenné vzájemné záměny. Pád a hřích. Slovo zranění je širšího významu něž hřích. Hřích je vnitřní morální pád, zranění může být způsobeno z vnějšku, ponížení. Ale oba mohou mít stejný následek. Hřích lidi spíše zahanbuje nežli mění. Kristus lidem nikdy nevyčítal. Proto já raději používám slovo „zranění“. Protože ve chvíli, kdy řeknete slovo hřích, tak se lidé dostávají do těchhle moralizujících církevních kategorií slov. A v té chvíli stavějí svoje hradby a limity. Zatímco ve chvíli, kdy řeknete „svaté zranění“, tak se lidí dotýkají tato slova úplně jinak a hlouběji.

2. Jestliže vyřadím kalkulativní mysl, tedy i soudy a rozhodnutí, není to pasivní alibismus? Je přece třeba rozlišovat co je dobré a co zlé.

Nemůžete vést s kalkulativní myslí. Nikdy nebudete milovat. Budete jen ovládat. Ale máte pravdu na druhé nebo třetí úrovni po té, co jste to zpracovali. Je třeba udělat úsudek. Ale já musím opravdu hodně zdůraznit, že to musí být prostě velká chirurgická operace, abyste odstranili z prvního místa své mysli tu kalkulativní část. Nesnažte se postavit si jako příliš důležité to rozhodování a posuzování, přijímání úsudku. Ono to tam stejně zůstane. Omezte to. Jistě je místo pro rozhodnutí, pro úsudek, jinak bychom byli bezbarví a bez tvaru.

3. Musím se přiznat, že když jsme vymezovali věkem tu iniciaci, že jsem tomu přestal rozumět. Považoval jsem iniciaci za něco, co se v životě několikrát opakuje. Ne jako jednorázovou iniciaci, kde od té doby je všechno O. K.

Mluvil jsem pouze o těch rituálech iniciace, které jsem já dával a které z nich byly ty nejúspěšnější, nejpůsobivější. Život vás vždycky iniciuje, pokud nasloucháte. A je to pravda. Iniciuje vás několikrát, pokud nasloucháte. Máte tedy z tohoto hlediska pravdu, není žádný čas ve vašem životě, kdy nemůžete být iniciován. A ta podstatná velká zpráva o iniciaci je, že iniciace je o životě a smrti to je ta velká zpráva. To podstatné, to znamená co potřebujete vědět, abyste přežil. A to co potřebujete vědět je, jak umět umřít. Jediný lék na smrt je umírání. To cvičení je včas dopředu se naučit umírat. Z toho hlediska nejsou žádné věkové limity, ale je pravda, že k takovému to nacvičování umírání, nejste příliš otevřeni, nejste-li mladší než třicet let. Může být, že děti, kluci z velmi těžkého prostředí, velmi těžkým osudem už to můžou mít zažité v šesti letech, nebo postiženi.

4. Chtěl bych pojmenovat některé věci, u nás za minulého režimu se nesmělo mluvit o smrti. V dnešní společnosti se bojíme mluvit o smrti. Narůstá počet lidí, kteří nemají ani obřad, když jim někdo umře, ale odvezou mrtvolu pryč. Při tomto setkání se smrtí je důležité, protože smrt nastavuje zrcadlo co je praví, co je jalový. Bojíme se smrti a tím pádem se bojíme života. Přemýšlet o smrti je nepříjemné, ale kdo se odváží překonat ten strach tak se může dopracovat k naději ke vzkříšení, ale také k hodnocení vlastního života. Ještě bych měl poznámku k tomu mužskému poznání. Všimněme si, že za socializmu jsme se báli jeden druhého, šli jsme do kupé, kde nikdo neseděl. V restauraci jsme se báli si sednout k někomu, protože to mohl být „fízl“. Tím jsme my pořád silně poznamenaný a dnes někdo v kupé, kdyby začal mluvit, tak by vypadal jako blázen.

Věřím, že to mě hodně pomáhá pochopit složitost vaší situace.

5. Říkal jste, že z jedné z vašich skupin pracujete s homosexuály. Zjistil jste u těchto lidí nějaký destruktivní vliv u jeho otce nebo matky?

Neviděl jsem jeden jediný vzorec. Někteří říkají, že je to příliš mateřstvím, málo otcovství, ale moje zkušenost to nepotvrzuje. Zdá se mi, že homosexuál jde spíše tou ženskou cestou, to znamená, na začátku sestupuje. Cítí se nižší, podřadný. Většinou jsou matky ochotnější přijmout svého sexuálního syna, pro otce je to velmi těžké. Ale na druhou stranu jsem potkal spoustu homosexuálu s velmi pěknými vztahy k rodičům. Jak říká nový katolický katechizmus, je dokázáno, že tento status si tento člověk nevybírá. A to je průlom v pohledu na tento stav. Dává nám to možnost být podstatě pokornějšími a otevřenějšími vůči těmto sexuálním bratrům.

6. Včera jste mluvil o spiritualitě jako o cestě která otvírá prostory, pro hledání odpovědí na naše otázky, řekněte nám prosím jak je tohle možné praktikovat ve skupině mužů

Zase další kresbička. Spoléhám na to, že je rozdíl mezi posvátným a profánním prostorem. V posvátném prostoru máme uprostřed strom života. To je centrální bod ke kterému se všichni referujeme. V profánním světě kde žijeme všichni svůj život, není žádný ústřední bod, všechny naše vztahy jsou na všechny strany, není tam žádný referenční bod, kromě toho co chci a jak se cítím. To nás činní individualisty a egoisty. Ta síla v té skupině můžu je v tom, že se obracíme na toho druhého, říkáme tomu modlitba. Většina nás katolíků nebyla nikdy svobodná, aby se svobodně modlila, říkali jsme hotové naučené motlitby. A myslím si, že z těch skupin, které já znám ty nejdéle žijící, mají uvnitř sebe stále spontánní živou motlitbu. A to je ta chvíle, kdy se všichni obracíme k někomu, k někomu uprostřed nás svou motlitbou. To je ten způsob jak se dostanete hlouběji do duchovní cesty. Je to cesta uznávání, nemusíme to dělat my, Bůh to dělá s námi sám. Snažíme se tohle také naučit manželské páry, je to strašně těžké, aby se manželé modlili společně, spontánně. Jestliže se tohle podaří, tak to vytváří zaměření na ten střed mimo mě. Ať děláte cokoliv, povzbuzuji vás dělejte to. A není to zas tak těžké.

7. Teď mluvil o motlitbě, teď mluvil o tom, konkrétně o skupině mužů. Říkáte, že toto pobývání, je dobré dělat prostřednictvím motlitby, nebo spolu co všechno prožíváte.

Celé vaše sejití by mělo vzít v potaz tu přítomnost, ale přestáváte tuto boží přítomnost ve chvíli, kdy se na ní neobracíte konkrétně, je to obojí to i to. Všechno je motlitba, souhlasím, ale přestává to všechno být motlitbou v té chvíli kdy se cíleně, vědomě k tomu Bohu nevztáhnu. Je to srozumitelné?

8. Jestli při kontemplativním myšlení můžu žít v normálním životě?

Falešné já a tady to pravé já. Nikdo z nás nedokáže, ani matka Tereza žít dvacet čtyři hodin denně ve svém pravém já. Život je tancem mezi pravým a falešným já. Problém nastává ve chvíli, kdy si myslíte, že to falešné já je to jediné možné já. Stejně tak ten problém nastává ve chvíli kdy si myslíte, že to kalkulativní myšlení je to jediné možné myšlení. To je sekularizmus, tíha toho žít ve světě. Možná, že máte pět minut na to žít jinak, co děti padnou do postele. Možná, že pět minut se můžete v té chvíli podívat z okna a znovu zažít toto skutečné já a to vám stačí. Potřebujete se aspoň jednou denně toho skutečného já aspoň dotknout. A pak, když tohle zvládnete každý den, tak můžete většinou pobývat v tomto světě falešného já a vydržet s tím. Nevěříte svým vlastním tiskovým prohlášením. Určitým způsobem já právě v téhle chvíli stojím ve svém falešném já. Mám teďka na hlavě klobouk a jsem velký učitel, cítím se velmi důležitý, všichni na mne kulíte oči a jsem na obrázku, všichni mně natáčejí budu slavný, to mě přiživuje mé ego. S tím se dá žít. Tam je důležité to až tohle skončí, až vyjdeme z téhle místnosti, aby mi to vypadlo z hlavy a abych se vrátil do té kontemplativní mysli, aby mně na tom nezáleželo. Podstatné je, že jsem prožil hodně chvil s tím pravým já a to mě nese, to je ta cesta k věčnosti. Když neprožijete nikdy to pravé já, tak naházíte všechny vajíčka do tohohle koše. Tohle to je realistický vzorec života. Nechci od vás, aby jste se stali mnichem nebo poustevníkem, ale hledejte takovou duchovní praxi, aby jste se dotýkali toho skutečného já. Svatý Pavel říkal, milujte Boha a všechno můžete udělat. Zní to hodně nebezpečně třeba ve chvíli, kdy to řeknete šestnáctiletému mládenci, který je plný nějaký drogy. Dospělému zralému muži už tohle můžete říci bez obavy. Miluj Boha a můžeš dělat cokoliv. Myslím si, že to byla dobrá, poslední otázka. Díky.

Pár posledních slov. Vrhnul jsem na vás hodně zvláštních slov a myšlenek, musíte teďka jezdit ve velkých otáčkách ve svých hlavách. Nesnažte se přiliž intenzivně, moc nepřemýšlejte. Snažte se být jako sklenice vody, kde všechny nečistoty klesají na dno. Asi byla jedna nebo dvě věci, kterou jste právě potřebovali dneska slyšet. Pokuste se vylovit z toho co jste dneska slyšeli právě jednu nebo dvě věci které byli právě pro vás a držte si ji. A slibuji vám, že Bůh vás z tohohle místa povede dál. Byl jsem tu jen jeden den. Tak vidím, že bych mohl udělat svůj předčasný úsudek, ale já tady vnímám hloubku, takovou hloubku, kterou v Americe nevnímám. Věřím, že tady budeme moct jednou prožít plnou iniciaci. Jsem rád, že tři z vás na Ghost ranch přijeli, ale budeme potřebovat tým, alespoň šest, sedm z vás na to, aby přivedli k iniciaci další. Ještě jeden termín je Ghost ranch příští léto v srpnu, vím, že je to pro vás hodně drahé, byl bych rád kdyby odsuď někdo přijel. Z mého hlediska je nejdůležitější, aby někteří z vás tímhle prošli a aby byli ve stavu to tady dávat dál. Někteří z vás budou tímhle tím tématem ještě zabývat dva dny. Budeme mít vytvořenou tu základní kořenovou zkušenost na které se dá dál stavět. Děkuji jak jste mě srdečně přijali a byl to pro mě strašně silný zážitek. Děkuji