Mladý muž, který neumí plakat, je barbar.
Starý muž, který se neumí smát, je pitomec.
Richard Rohr

Kontemplativní mysl - setkání chlapů, Křižanov 2003


Přednáška č. 1 – Richard Rohr – Křižanov 2003

Přenášky, které zde mají zaznít, mají být přípravou pro mužskou iniciaci. Rozvrh je trochu náročný, ale doufám, že se s důvěrou pokusíte podle něj pracovat. Jsem si jist, že výsledek bude stát za to. To, co v podstatě potřebujeme, je přijmout nový způsob myšlení. Byli jsme vyučováni, abychom mysleli způsobem, který nám duchovně příliš nepomáhá. Není tomu tak, že by myšlení bylo špatné, ale většinu času se nevěnujeme svému myšlení, ale naopak myšlenky přejímají kontrolu nad námi. Proto všechna velká náboženství ve své zralé podobě poskytují způsoby, jak myšlení ve vaší mysli rozdělit. Následující příběh jsem tu asi před dvěma lety již vyprávěl, ale nevadí, když jej zopakuji.

Asi před pěti lety, když zemřela Matka Tereza, pozval mě arcibiskup z Kalkaty, abych tam přijel a pracoval s její komunitou. Sestry mě vzaly do mnoha hinduistických chrámů v Indii. Viděl jsem tam spoustu zvláštních, podivných obrazů, které by nám jako křesťanům mnoho neříkaly. Na jednom z nich bylo tělo chlapce s hlavou slona; jmenuje se „ganeša“. Pro mnohé hinduisty je symbolem osvícení nebo proměny. Viděl jsem mnoho lidí, jak se modlí před něčím, co vypadalo jako slon. Zeptal jsem se proto, jaký příběh je s „ganešou“ spojen. Řekli, že jeho otec, když se díval na svého kluka, si podobně jako každý jiný otec řekl: „Ten kluk potřebuje úplně jinou hlavu“. Začal hledat největší hlavu a našel hlavu slona. Synovi tedy uřízl hlavu a nasadil mu hlavu slona. Mýtický způsob myšlení je velice brilantní.

Oni pochopili, že my všichni potřebujeme úplně jinou hlavu, ale cenou za novou hlavu je velký chirurgický zákrok. O takový chirurgický zákrok se tedy dnes pokusíme. Vy jste víc než vaše myšlení. Většina západních lidí si myslí, že jsou se svým myšlením totožní. Ale 90% vašeho myšlení je opakované a neužitečné. Pořád si myslíte ty stejné myšlenky, znovu a znovu. Když dojdete do mého věku, stanete se ve svém myšlení velmi rigidní, zkostnatělí. Mysl se dokáže soustředit jen na minulost a na budoucnost, nedokáže žít teď, v přítomném okamžiku. Možná je to pro vás překvapení, ale mysl neví, co s přítomným okamžikem dělat. Vytváří si tedy problémy, věci, o které by se mohla strachovat, aby se cítila na živu. Mnozí z nás nevědí, co by dělali, kdyby se neměli o co strachovat.

Takže dnes, tento první den udělám všechno, co je v mých silách, abych vám pomohl se zpomalit a prožívat přítomný okamžik. To nebude jednoduché, budete pořád znovu přemýšlet o svých problémech, které jste nechali doma a budete plánovat, co budete dělat příští týden. Přítomnost vždycky vypadá nudně, vždycky se zdá, že toho není dost, vždy se cítíte osamocení a nedostateční. Proto si přejeme něco, co by nás stimulovalo. Já vás ale chci požádat, abyste se pokusili svůj pocit potřeby stimulace odložit, vypustit. Většinou na tento začátek potřebujeme tři dny. Takový půst jsem prožíval v poustevně v Arizoně. Asi tak v druhém týdnu to začalo být skvělé, protože se mi konečně dařilo žít v přítomnosti. A velice malé, obyčejné věci před vámi najednou začínají ožívat: mnoho věcí, kterých jsme si před tím nikdy nevšimli, nebo jsme si neudělali čas na to, abychom je viděli. Dovolte, abych vám sdělil jednu velmi důležitou zásadu. K tomuto postoji se nemůžete dostat, nemůžete k němu dojít, v něm pouze můžete být. Vy si většinou myslíte, nebo jste tak naučeni, že jsou nějaké metody, jak tam konečně dojít. Ale žádné místo k němuž by se mělo dojít, neexistuje. Neexistuje ani žádný způsob, jak byste sami sebe mohli udělat více morálními, není žádný způsob, jak si to víc zasloužit, ale všichni tím způsobem myslíme. Všichni si myslíme: „já nejsem dost připraven, já nejsem dost dobrý, já si to nezasloužím“. Takže první hlasy, které se ozvou v tichu, jsou kritické hlasy, které vám říkají, co je na vás špatného, proč nejste moc dobrý. Např. v Markově evangeliu stojí, že Duch odvedl Ježíše na poušť[1], skoro jako by jej donutil, jako by Ježíš sám tam jít nechtěl. Také já vás vyženu na poušť, dokonce zde – v Čechách. Evangelium potom říká, že první věc, s kterou se Ježíš na poušti setkal, byla divoká zvířata. V té části světa, ale žádná opravdová, divoká zvířata nežijí, řeč je zde o divokých zvířatech - uvnitř vás samých. Objeví se před vámi všechna vaše nezhojená zranění, vaše lítosti, vaše zrady, vaše zklamání, vaše vzteky, vaše strachy, vaše vztahy, které máte doma, to všechno před vámi stane. Budete tedy potřebovat nějaký způsob jak je poslat pryč. Nikdo nás totiž neučí jak se jich zbavit, a proto nás ovládají. To je to, co má Bible na mysli, když říká: „být posedlý démonem“. Není tady žádné já, které by tu myšlenku vlastnilo, ta myšlenka vlastní mě, já jsem jí posedlý. V tomto smyslu mají skoro všichni lidé ďábla a ti ďáblové řídí celý váš život. Takže my se musíme vrátit k tomu vašemu vlastnímu já před tím, než jste nějaké myšlenky vůbec měli, před tím, než jste udělali cokoli dobře nebo špatně, dřív než můžete sami sebe posuzovat jako dobré nebo špatné. Obojí je problém, říkáme tomu nálepkování. Mysl potřebuje na všechno dát nějakou nálepku: tohle je dobré, tohle zas špatné, tohle je vyšší, tohle podřadné, tohle je katolické, to zas je protestantské, to je americké, to je evropské. To jsou jenom kategorie, dávají vám pocit, že to řídíte, ale mnoho neznamenají. Buď vám dávají pocit falešné nadřazenosti nebo falešné podřadnosti a ani jeden z těchto pocitů vás nepovede k tomu, že byste zakoušeli Boha. Náboženství hledají nějaký způsob, jak vás od tohoto vířícího mozku resp. mysli odpojit. Např. ve většině zemí, které navštěvuji (tam, kde jsou nějaké starší kultury), mají nějakou podobu modlitebních korálků, V katolické církvi tomu říkáme růženec. Když něco opakujete pořád dokola, pak levá polovina mozku přestává myslet, protože nemá o čem přemýšlet. Dají se k tomu použít nějaké popěvky, mantry nebo dokonce bubnování. Myslím, že proto ve všech zemích, kde jsou mužské skupiny, chtějí muži bubnovat, protože jim to dává záminku, aby přestali myslet a také záminku k tomu, aby přestali mluvit. Muži většinou nepotřebují mluvit tolik jako ženy (alespoň v mojí zemi). Říkáme, že ženy si svůj vztah vytvářejí vzájemně z očí do očí a muži si vytvářejí vztah rameno k rameni. Když cítíte, že vás chlap doprovází bok po boku, tak s ním cítíte bratrství a nepotřebujete si s ním všechno vypovídat.

Teď po přednášce vás pošleme ven na hodinu ticha. Potom budete mít hodinu času k tomu, abyste o některých z těch věcí mohli mluvit ve skupině. Mluvení není tak důležitá věc, je to jen dobré k tomu, abyste si vyjasnili některé ze svých problémů, které máte v hlavě. Není žádný způsob jak to dělat dobře ani jak to dělat špatně, jde jenom o to, to dělat. Postupně se začnete stále pohodlněji cítit v tichu - a v přítomném okamžiku.

Další verš v evangeliu podle Marka říká, že když se před Ježíšem objevila ta divoká zvířata, přišli poté „andělé a obsluhovali ho“[2]. Takže napřed máte ty divoké šelmy a potom teprve anděly, ne opačně. To je důvod proč mnozí lidé nejdou moc na hloubku, protože je odstraší ty divoké šelmy. Nesetrvají dostatečně dlouho k tomu, aby zakusili to, co nazýváme anděly. Neříkám vám, že uvidíte anděla, o to tady nejde, ale ve skutečnosti něco mnohem lepšího.

Byli jsme učeni, abychom mysleli o Bohu jako o bytosti, o bytosti které můžeme udělat radost nebo ji zarmoutit. Samozřejmě šlo o bytost, která je od nás velice vzdálená. Bytost, kterou my asi tak moc nezajímáme, protože má na starosti 6 miliard lidí, o které se má zajímat. Chtěl bych, abyste teď mysleli na Boha nikoli jako na jednu určitou bytost, ale na bytí jako celek, kde všechny bytosti na něm participují. Vy sami už teď máte na tomto bytí podíl. Není to něco, čeho byste se měli dobrat, v Bohu můžete být pouze přítomni. To, oč dnes budeme chtít usilovat, je pouhá přítomnost - jak být přítomen. Mužům toto přirozeně nedochází, myslím, že snazší je to pro ženy. Jedna matka mi řekla, že si myslí, že se tomu naučila, když kojila dítě. Říkala, že v tom okamžiku není o čem přemýšlet, je to jenom naprosté spojení a naprostá přítomnost. My chlapi takový přirozený učební nástroj nemáme. Doufám, že ve svém životě máte nějaké okamžiky, kdy přítomný okamžik prožíváte. Když jsem byl nějakou dobu po prvé v poustevně, tak jsem si udělal takovýto model: „nemysli, jenom se dívej a dívej se, dokud nebudeš spokojen, dokud mysl nepřestane vyžadovat tvou pozornost, dokud ten okamžik není dostatečný, uspokojivý“. Je to dokonce víc než uspokojivé. Přítomnost je, když si bytí začne „uvědomovat“ samo sebe skrze vás. Najednou víte, že jste spojeni se vším. Velice jednoduše v tom okamžiku budete prožívat pokoj, velký pokoj, protože to je to, k čemu jste byli stvořeni. Nikdo nás nenaučí, jak prožít to, k čemu jsme byli stvořeni. Pamatujte si: Nemůžete tam dospět, můžete tam jenom být. My nejsme lidské bytosti, my jsme lidská „konání“. My muži jsme si sami sebe definovali pomocí projektů, úkolů, cílů, takže život je vždy někde venku před námi. Ale když k tomu dojdete, tak zase nevíte, jak si to užívat, protože budoucnost, které nakonec dosáhnete, i ta se vám zdá zase nudná.

V Albuquerque, kde žiji, je naše Centrum, a asi míli odtud je poštovní úřad. Mně tam říkají pošťák, protože každý den jezdím pro poštu - pro svoji, pro středisko a pro františkány. Někdy chodím na poštu dvakrát denně, abych odnesl poštu a novou přinesl. Mezi místem, kde bydlím a poštou, je něco, čemu říkáme pětisměrný dopravní signál, a ten signál má velice dlouhé a pomalé intervaly. Já jsem strašně netrpělivý a mám před sebou spoustu práce. Alespoň si to myslím, že mám spoustu práce. Přijedu autem k tomu dopravnímu signálu, je tam červená a mě se zdá, že to snad nikdy nezezelená. Říkám si, už aby to bylo. Jednu chvíli jsem slyšel, jak mi Bůh v tomto okamžiku říká: „Richarde, myslíš si, že na té druhé straně křižovatky budeš šťastnější?“ Uvědomil jsem si, že nebudu. Tak mi to řeklo: „Tak proč nebýt šťastný už tady, na této straně křižovatky?“ Když budu šťastný na této straně, budu šťastný i na té druhé. Vypadá to hloupě, ale toto je celý náš život. Musíte to zkoušet cvičit, učit se na jednoduchých věcech jako je tato.

Všechno se odehrává právě teď a tady. Tento okamžik je tak dokonalý, jak jenom může být. Jestli nejsem schopen si ho užívat a být s ním spokojen, pak za pět let to nebude nic jiného, bude to pořád stejná nuda, stejná podrážděnost, protože vždycky je něco v nepořádku, vždycky je něco, s čím můžeme být nespokojeni. Je to jako spokojenost s tím, že máte sklenici z poloviny plnou a ne z poloviny prázdnou. Musíme se bratři, učit užívat si život. To proto, že přirozeně to v nás není, přirozeně to máme jenom do sedmého roku života. Vidíte to na malých dětech, když ráno otevřou oči, tak se usmívají, už jsou šťastné, protože ony se toho bytí přirozeně účastní, my ne. Kolem sedmého roku věku se mysl rozdělí a my začneme myslet. Pak už se neúčastníme bytí, my to analyzujeme, nálepkujeme, soudíme. Jakmile začnete soudit, jste rozděleni. Je tam jedna část, která soudí a druhá, která je souzena. Proto mnozí lidé na Západě mají to, čemu dnes říkáme „negativní obraz sama sebe“. Jeden skvělý způsob jak prožívat přítomnost je pozorovat zvířata. Veverka je prostě veverka, kachna je kachna. Myslím, že kachna si neříká, že by chtěla být veverkou. Kachna chválí Boha prostě tím, že je kachna. Strom oslavuje Boha prostě tím, že je strom - neříká, že není rád stromem, že chtěl bych být jiný druh stromu, nebo že by chtěl být vyšší - on prostě je. Všechno se přirozeně účastní bytí kromě nás: my proti tomu bojujeme. Nerad říkám, že naše křesťanské učení nás dokonce učí proti tomu bojovat ještě víc. Velmi často zbožní lidé s náboženským základem jsou více odsuzující, více nespokojení než jiní lidé. Chodíte do kostelů a nikdo tam nevypadá šťastně. Jsme naučeni, abychom všechno kritizovali. Především chci od vás, abyste pozorovali a odpoutali se od své kritické mysli. Ale vy ji neopustíte, dokud nepoznáte, jak je ta kritická mysl dominantní. Rád bych, abyste toto cvičení konali v tichu. Představte si řeku, říčku nebo potok, kterou ve své zemi znáte. Posaďte se na břehu toho proudu a pozorujte ho, jako kdyby to byl proud vašeho vědomí. Pozorujte každou myšlenku, která přichází do vaší mysli a říká vám: „mysli si mě, mysli si mě.“ Poznáte, že většina z těch myšlenek jsou hlouposti, které mnoho neznamenají. Uvědomte si, co ta myšlenka je, umístěte ji na lodičku a pošlete ji po proudu. Nemějte tu myšlenku v nenávisti, neposuzujte ji ani nekritizujte. Neblahopřejte si k tomu, že jste měli takovou skvělou myšlenku, nevztekejte se, že jste mysleli na nahé ženy, prostě si řekněte: „dobře nahá ženo, odplav.“ Co se pak stane? Některé vzorce těchto myšlenek se vrátí později: nejen nahé ženy, ale též vzteklé myšlenky a strachy. Jsou to ty, které nám opravdu vládnou - zapamatovaná zranění a zloby, pomyšlení na lidi, kteří se k vám nezachovali dobře, možná na ty, kteří vám dluží peníze. Žádnou z nich se nezabývejte, neposuzujte ji, jen ji pozorujte, pojmenujte a pošlete ji dál po proudu. Pamatujte si, že chcete dosáhnout místa, kde žádná konkrétní myšlenka není potřeba. Jinými slovy: ničeho konkrétního si pak nejste vědomi. Říká se tomu „čisté vědomí“ - vědomí o všem obecně, o ničem konkrétním. To je stav, ve kterém můžete být otevření, kudy Bůh může vstoupit dovnitř, protože mu už konečně nestojíte v cestě, přestali jste dělat vrátného. Jestliže vám Bůh chce něco sdělit, něčemu vás naučit, je k tomu dokonale svoboden, neboť i vy jste zcela svobodni. Běžně pak jediné myšlenky, které se dostanou dovnitř, jsou ty, s kterými už předem souhlasíte. Proto většinu lidí nelze naučit nic nového. Po dosažení třiceti let mají lidé asi tři způsoby myšlení a nic jiného k nim už nepronikne, takže Bůh má malou šanci prorazit dovnitř. Varuji vás, že budete také prožívat jak hlubší smutek tak nakonec i hlubší radost. Budete prožívat hlubší osamělost, ale nakonec také hlubší společenství. Myšlenky, které se budou vracet dvakrát nebo třikrát, jsou vaše nutkavé vzorce myšlení. Někteří z vás budou mít sklon k ustrašeným myšlenkám: co by se mohlo nezdařit, co všechno by se mohlo přihodit. Budete se zaměstnávat svou bezpečností a strachem, ale musíte to s odstupem pozorovat, abyste si uvědomili, oč jde, a řekli si: „tohle už je příliš, vždyť je to směšné“. Většina lidí nevidí věci tak, jak ty věci jsou, většina vidí věci skrze to, jak ti lidé sami jsou. Časem se to stane zřejmým, že vidíte věci jenom skrze své vlastní čočky.

Takže dnes vám chceme poskytnout nějaké nové čočky, abyste mohli vidět jinak. Jednou za čas vám ty všechny vaše lodičky po proudu odplují. Nemohu vám slíbit, kdy se to stane, nebo jak často se to stane. Dokonce v okamžiku, kdy si pomyslíte: „aha, všechny lodičky jsou pryč“, vynoří se před vámi nová lodička. Tím jste si právě našli způsob, jak si sami poblahopřát: mě samotnému se to daří. Nebo když si řeknete: „aj, já pořád myslím na nahé ženy“ a chcete se za to odsuzovat, i to je také lodička, také ji pošlete pryč. Neposuzovat se za cokoli, prostě jen být: Ty pouze jsi. Je důležité, že prožíváš své čiré vědomí bez posuzování, beze strachu a bez hněvu. Někteří lidé mají pak pocit, že se do té vody ponoří tak, jako kdyby byli spojeni, ale takové okamžiky si nemůžete vytvořit, ty jsou vám dány. A stačí, aby se to stalo pouze jednou a potom víte, že nic menšího vás neuspokojí, že tohle je to, pro co jste byli stvořeni.

Poslední dva a půl týdne jsem učil v Anglii. Na třídenní duchovní cvičení tam přišla žena, která za sebou právě měla rozvod, byla velmi zaměstnaná sama sebou a strachovala se o to, co udělala špatně a co udělala dobře. Přišla za mnou a říkala mi o tom, jak by chtěla, abych změnil jejího bývalého manžela. Pořád si na něj stěžovala, jak byl hrozný. Říkal jsem jí: „Váš manžel není váš problém, váš problém jste vy.“ Viděl jsem, že to se jí vůbec nelíbilo, a myslel jsem si, že z těch cvičení odejde. Poslední den jsem celou skupinu učil to, co vám říkám teď; zahlédl jsem, jak přišla do té místnosti a měla slzy na tvářích. Po přednášce za mnou přišla a objala mě. Říkala: „Najednou jsou všechny barvy jasnější, najednou jsem slyšela zpěv ptáků tak, jak jsem ho nikdy neslyšela. S mým manželem se nic nezměnilo, ale najednou vím, že je všechno v pořádku.“

Neříkám, že tohle se má přihodit právě vám, ale když jsme správně propojeni se světem, pak žijeme ve velkém rámci obrazu s širokou perspektivou. Ale my většinu svého života prožijeme v malinkém rámu malého obrázku a skáčeme v něm a kvůli našim malým problémům se celá velká perspektiva ztrácí. Ježíšův výraz pro tu širokou perspektivu je „Boží království“. Tu nejde o řeč o nebi, to je o přítomnosti, není to o něčem, co se stane za třicet let. Je to uvědomění, ke kterému dojdete dnes, je to svět, ve kterém můžete žít dnes. Většina Ježíšových podobenství se dotýká toho, jak Ježíš popisuje právě toto Boží království. Když uslyšíte tento výraz, tak si představte ten velký obraz. Nebe není nějaké místo, kam jdete, nebe je místo, ve kterém jste. Ti, kteří se naučí v něm být teď, ti v něm budou i později. Sv. Kateřina Sienská říkala:„Celou cestu do nebe je nebe, celou cestu do pekla je peklo.“

Jsem knězem 33 let a učil jsem to v mnoha zemích, ale většina katolíků si myslí, že po celou cestu do nebe je peklo. Jinak řečeno: Když to s tou pitomou církví vydržím, budu chodit na ty blbé bohoslužby s tím blbým knězem, tak možná za to dostanu jednou obrovskou odměnu. Vidíte, že nejsou šťastní, že všechno dělají s odporem a váhavě, a myslí si: „Já to v tomhle pekle vydržím a z nějakých podivných důvodů mě pak Bůh odmění nebem.“ Pak je druhá skupina, která si myslí, že celou cestu do pekla je nebe; to jsou ti chlapi, kteří budou po večerech pít a užívat pořádného sexu. My víme, že oni mají své nebe teď, závidíme jim to a chtěli bychom být na jejich místě. Ale jsme také šťastni, protože víme, že oni se budou celou věčnost škvařit v pekle. Je to navýsost slaboduché: tento způsob myšlení svět nikdy nespasí a nezmění, není v něm žádná moudrost ani pravda.

Není pravda, že celou cestu do nebe je peklo a není pravda, že celou cestu do pekla je nebe. Je to opačně, celou cestu do nebe je nebe. Bůh vám dá všechno, co váš život řekne, že chce. Rozhodnutí, která ve svém životě děláte, o vaší věčnosti také rozhodnou. Když jste tady a teď přítomni, pak budete přítomni také tam tehdy. Mnozí svatí říkali, že při posledním soudu nikdo nebude překvapen. Jestli jste připraveni na nebe, půjdete do nebe, jste-li připraveni na peklo, budete v pekle, to je prostě jenom smrt. Někteří lidé si vybírají smrt, nechtějí život, chtějí být rozpojeni. Stav úplné rozpojenosti je peklo, a děje se (už) teď.

Takže to, čemu se v těchto dnech budete učit, bude jak žít ve stavu společenství se vším. Ale musím říct, že vaší prvotní překážkou bude vaše mysl. Bude vám stále říkat: „to si jenom předstírám, to není pravda, to nemůže být tak lehké, proč bych měl tomu Američanovi věřit, já vím, že nejsem dobrý člověk. Všechny věci, které jste udělali špatně, za které se stydíte, o kterých doufáte, že o nich nikdo neví, ty vystoupí a budou vás soudit a napadat. Dejte je na loďku a pusťte je po proudu, jsou to ďáblové. Řecké slovo diabolický znamená rozdělující, ďábelské je vždycky to, co vás rozštěpuje, rozděluje. Naproti tomu náboženství, religio, vychází ze základu „znovu spojovat“, takže funkce náboženství je takto jednoduchá.

Dobré náboženství vždycky dělá ze dvou jedno. My proti tomu bojujeme a asi proto je sexualita tak mocná a přitažlivá, protože to je vlastně rituál, při kterém se ze dvou dělá jedno. Proto je láska tak krásná, protože při všech úkonech lásky se dva stávají jedno. Také modlitba dělá ze dvou jedno. Cílem není modlitby říkat, ale nakonec modlitbou být: tak, aby cokoliv děláte, kamkoli jdete, abyste mohli prožívat tu propojenost bytí, že jste součástí velikého, celého tajemství, a že toto se děje ve vás. To vám konečně umožní zakusit vaši vlastní důstojnost a vlastní důležitost.

Bratři, Bůh není tam někde mimo. To vám ale nemohu dokázat, to si musíte prožít, to musíte sami poznat sami za sebe, tento domácí úkol za vás nemůže nikdo udělat, ani já ne. My kněží vám často naznačujeme, že tu práci můžeme udělat za vás a že vám stačí jenom poslouchat, ale to není pravda. Až sami poznáte, budete i vědět.

Ještě jedna věc: Uvědomuji si, že ten problém nedostatečnosti je uvnitř nás velice hluboký. Skoro všichni jsme byli učeni, že dojdeme do nebe nebo k Bohu či k sobě samým tím, že budeme věci dělat správně. Když budu poslouchat správná přikázání a pravidla, tak jednoho dne si to zasloužím, jednoho dne Bůh rozhodne: tak už toho udělal dost, teď už ho mohu mít rád. Můžete poslouchat každé přikázání na světě, ale morální přikázání vás nikdy nedovedou k tomu, abyste prožili zkušenost s Bohem. Myslíme si, že když se budu správně chovat, pak poznám Boha. Ale dovolte mi říct, že je to přesně naopak. Když budu znát Boha, tak potom se budu chovat správně. Skoro každý to má opačně. Nedovedete lidi k Bohu tím, že je budete učit přikázání, zákony a rituály. Naučte je, jak být přítomni a oni to potom poznají sami. Potom, bratři, sami budete vědět, co máte dělat, budete vědět, co je opravdové a co je zdánlivé, co je správné a co je špatné. To vás nemusím učit, tento zákon je napsán ve vašem srdci a říká se mu Duch svatý nebo vnitřní přítomnost Boží. Ježíš říká: „Duch vás naučí všechno.“

Teď vás pošlu do samoty. Naučím vás jednoduché cvičení, které budeme dělat vždy, než odejdeme do samoty.

◘◘◘

Teď vám ještě řeknu, o čem byste měli mluvit ve skupinkách. Jediné, o čem máte mluvit, je navzájem se sdílet s tím, jaké problémy jste v mysli prožívali. Jinými slovy: cvičte to cvičení s lodičkami a slibuji vám, že se to nikomu z vás nepodaří; ale tak je to v pořádku. Neexistuje žádný úspěch, existuje jen to, že to dělám. Neuchvátí-li vás myšlenky, uchvátí vás city - ale i city dávejte na ty lodičky. Mluvte o tom, co na tom bylo těžké, co fungovalo, co nefungovalo. Dokážete-li se trochu sdílet, začne se to ukazovat jako reálné a zjistíte, že jsme na tom všichni stejně. Nebudete mít tak hloupé pocity, vycházející s otázek „co je se mnou v nepořádku“. Uvidíte, že všichni máme stejné problémy, všichni jsme závislí na svých myšlenkách a na svých citech. Zajistěte si, aby každý ve skupince dostal příležitost říct: „toto bylo dobré, toto nebylo dobré“. Vím, že to nevypadá příliš důležitě, ale pro začátek toto musíme udělat.

Přítomní dále postupně opakují následující věty a pak se rozcházejí v tichu:

Buďte klidní a vězte, že já jsem Bůh.
Buďte klidní a vězte, že já jsem.
Buďte klidní a vězte.
Buďte klidní.
Buďte.
 


Přednáška č. 2 – Richard Rohr – Křižanov 2003

Následující téma bude velmi důležité, a když pochopíte, oč tu jde, mnoho dalších věcí se též vyjasní. Já věřím - a určitě jste mě to často slyšeli říkat - že v náboženství jde o proměnu, o obrácení[3], spíš než o členství jde více o obrácení než o účast na nějakých akcích. Byli jsme vychováváni většinou v systémech, které se týkají přináležitosti k nějaké skupině a k účasti na akcích. Co chápu pojmem obrácení?

Ježíš říká: „Jestliže se chcete nalézt, musíte se napřed ztratit.[4]“ O čem to mluví? Co je tou identitou, kterou máte ztratit a jakou identitu máte naopak nalézt? Většinou nám to nevysvětlovali. Když se tomu lidé snažili dát nějaký význam, tak to z nějakého důvodu chápali tak, že ztratit musíme svou tělesnou identitu a poté by se měla objevit naše identita duchovní. Myslím, že toto se s podstatou otázky zcela míjí. Zanechalo nás to rozštěpené, protože jsme evidentně jak tělo tak i duch. Na žádný způsob nechceme říkat, že tělo je špatné, a duch, že je automaticky dobrý. Dokonce bych řekl, že největší hříchy nejsou hříchy těla, ale ducha: věci jako pýcha, ambice, arogance. Teď užiji jiný druh řeči, abyste porozuměli, co má umřít a co musí žít. To, co by mělo umřít, je falešná identita (viz diagram). Je to něco, co beztak nepotřebujete, protože to ani neexistuje.

Pokusím se to vysvětlit na diagramu. Větší kruh představuje tajemství - vnější tajemství, které je mimo vás a zdá se být za vámi. Většina z nás by je nazvala Bůh nebo Pravda nebo prostě Tajemství. Malý kroužek má představovat to, co si myslíte, že jste. Snažil jsem se proto, abyste při našem setkání jednu chvíli přestali myslet, protože vaše myšlení vás drží v tomto malém kroužku. Na začátku každé duchovní cesty stojí otázka, jak se z toho malého kroužku dostanu do toho velkého. Cítím se malý, nedostatečný, neschopný, ale vím, že mám být dobrý a svatý. Ale to nikdy nepociťuji. Myslím si, že když budu velmi morální, bude mě mít Bůh rád a přijme mě. Přestože každý tímto způsobem začíná, není to způsob, kterým by se dalo pokračovat, a určitě ne skončit.

Přesně tomu bych řekl „falešná identita“. Tato identita neexistuje, přestože si všichni myslíme opak. To, co myslíme obrácením - transformací, je právě zažít jinou identitu, kde já už jsem součástí toho velkého tajemství, kde už neplatí, že Bůh je „tam venku“ a já jsem tady. Tato identita je jediná, která kdy existovala. Veliká iluze většiny lidí je v tom, že to neví. Musí se to vždy objevovat. Jak jsem již říkal, takto jsme narozeni; dítě to ví - možná velice nevědomým způsobem. A celá příroda, celý zvířecí svět v tomto pravdivém já přirozeně žije, zatímco my o tomto pochybujeme a je pro nás těžké tomu věřit. Konverze neznamená pohnout se z malého kroužku do velkého, ale z té první stránky na tu druhou stránku. Toto se musí někdy během cesty vaším životem stát. Pomalu, kousek po kousku musí Bůh tyto hranice vašeho ega destabilizovat. Výrazem tohoto procesu - je mi líto, že to říkám - je nějaká podoba utrpení. Něžně hranice svého ega neopustíte a dál se nikam nevydáte, pokud vám tyto hranice nejsou odebrány. Dalo by se říci, že cestou k pravé identitě je celá řada potřebných ponížení falešného ega. A samozřejmě, že proti tomu budete dělat všechno, co můžete. Ponížení ani utrpení, nemáme totiž rádi, ale jsou to jediné věci, které vás mohou přinutit k tomu, abychom tuto identitu opustili.

Na spodku prvního sloupce vidíte citát z Jana: „Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane jen pšeničným zrnem. Zemře-li však, vydá mnohý užitek.[5]“ Nebo na druhé straně „ratolest, která je od vinného kmene odříznuta,[6]“ je neužitečná. Ano, je neužitečná - to už se nedalo říct silněji. To, co děláme v náboženství je, že tuto falešnou identitu křtíme, biřmujeme, zveme ji ke komuniu, možná jí i udělujeme svátost kněžství. Je to pouze tato identita, která dokáže duchovním věcem rozumět. Část toho, co děláte ve svých hodinách ticha je, že vědomě opouštíte hranice svého ega, přestáváte brát sami sebe tak moc vážně, přestáváte si vyrábět svůj obraz sebe sama. Půjdeme postupně po prvním sloupci.

Charakteristické pro falešnou identitu je, že je oddělená, odpojená a vystačí si sama. V sekulární kultuře, v takové, v jaké žijeme, předpokládejme, že skoro každý žije ve falešné identitě; tak bych to očekával. Ale je pro mě zklamání, že dokonce i řeholníci žijí ze své falešné identity.

Jak je tomu v dalším bodě, hřích není ani tak skutek, který děláte, hřích je stav existence. Stav hříchu představuje Adama a Evu mimo zahradu. Většinu svého života žijeme mimo rajskou zahradu a celý život se snažíme do té zahrady vrátit. Falešná identita je nucena brát sebe sama velice vážně, musí sama sebe pořád reprodukovat; stále se znovu vynalézá a my tomu říkáme vývoj osobnosti. Potřebuje se pořád ospravedlňovat, takže není schopná dobře přijímat kritiku. „Toto je všechno, co mám, a když si z toho budete dělat legraci, já to musím bránit.“ Znamením, že žijete ve falešné identitě je, že se snadno a často dokážete urazit. Znamením té pravé identity je, že v podstatě takového člověka urazit nemůžete. On je velice bezpečný, ví, kým v Bohu je, a proto jeho identitu nelze tak snadno urazit nebo zranit. Ta malá identita, to malé já, je velice křehké. Řekl bych, že to je důvod, proč mnozí lidé mají svůj život založený na strachu, protože to malé já je velice ustrašené, jak by také nemělo být? Musí se stále zabývat tím, aby mělo pravdu a aby řídilo, ovládalo, protože když řízení nedrží nikdo jiný, tak raději budu řídit já…

Tady vidíte, proč je pro lidi obtížné, být nějaké komunitě nebo druhé osobě věrní: každý bojuje, aby řídil. Souvisí to se skutečností, proč se moderní Západ stal tolik individualistickým. Nedokážeme fungovat jinak, než jako individua. Falešná identita, to falešné já, vždycky hledá něco venku, něco mimo sebe, co by mu přineslo štěstí. Pamatujte, bratři, vně vás neexistuje nikde nic, co by vám přineslo opravdové štěstí; když víte, kdo jste, a kdo jste v Bohu, vychází konečné štěstí vždycky zevnitř.

Teď se podíváme na druhý sloupec. Pravá identita, pravé já, je charakterizováno jakousi kosmickou spokojeností. Ono nečeká na něco v budoucnosti, že něco udělá, aby to bylo správně, ale ví, že takto je to správně teď. To neznamená, bratři, že by ve vašich životech už nebyly problémy. Ale duchovní cesta vám vyřeší problémy v základech a ostatní věci, viděny z této perspektivy, se vyřeší snadněji. Ty základové problémy jsou, že jsme odcizeni, osamoceni, jsme autonomní, vydělení. Ryzí identitu bychom pak nazývali pojmem Boží identita, identita Kristova, velká identita; buddhisté by říkali Budhova přirozenost. Není to něco, co můžete vytvořit, můžete to jen objevit a když se to pro vás stane skutečností, můžeme tu událost nazvat svou konverzí. Lidé tomu mohou říkat různě. Mohou říkat: „Bůh se mě dotkl, Bůh mi ukázal svou tvář“, nebo „pocítil jsem, že jsem milován“; nezáleží tolik na tom, jak se to vyjádří. Východní náboženství by tomu zásadně říkalo „osvícení“, nicméně míří tím na stejnou věc. Pravá identita je už celistvá a vám nezbývá, než v ní spočinout. Základní sloveso, které zde mystici při popisu těchto stavů používali, je spočinout. Falešná identita nedokáže spočinout, je neustále úzkostná. Pravá identita se už cítí být doma. Ježíš by to řekl slovy: „Pokoj, který vám svět nemůže dát, ani vám ho nemůže vzít.[7]“.

Chci říci, že i když si to mnozí budete myslet, ta falešná identita není špatná; pouze to není ryzí identita, ale špatná není. Dalo by se říct, že život je na mnoho způsobů tancem mezi těmito dvěma. Sám též v tuto chvíli v jisté míře žiji ze své falešné identity, jsem teď ve své hlavě a hraji zde úlohu učitele; je to hezká role, ale až odtud za hodinu odejdu, doufám, že už tím učitelem nebudu. Setkali jste se s lidmi, kteří musí hrát pořád svoji roli, nikdy nemohou přestat být učitelem nebo čímkoli podobným? Není moc příjemné s takovými lidmi být. Takže falešná identita je vašim různým rolím, titulům nebo zaměstnáním, která vykonáváte, velice blízko. V zásadě se tak pohybujeme mezi pravou a falešnou identitou sem a tam. To je v pořádku, pokud máte tu pravou identitu, ke které se můžete vždy vracet, pokud v ní můžete spočinout. Většina lidí to neumí. Proto musí celý svůj život strávit ve svých rolích a ve své soukromé samodůležitosti. Takže, když si nebudete myslet, že jsem důležitý, když mi nebudete prokazovat příslušnou úctu, budu samozřejmě velice uražen. Neboť to je také vše, co většina lidí má…

Musíme objevit to, kdo jsme, kdo jsme byli dřív, než přišly všechny naše role a obrazy sama sebe. Proto vás separujeme do tohoto odlišného místa[8], a jsem si jist, že se cítíte mezi všemi těmi „chlapy“ trochu dezorientováni. Zde se vlastně neví, zda vyděláváte spoustu peněz nebo jestli jste na dlažbě, neví se, jste-li vysoce vzdělaní nebo bez vzdělání - a není to důležité, protože na úrovni pravé identity jsme si všichni rovni. Všemu ostatnímu říkáme „forma“. Když pak umřete, všechny tyto formy odumřou s sebou. Proto vám náboženství říká: nevěřte těm formám, jsou to jenom formy, neberte je moc vážně, nebo až umřete, nebudete mít nic. Jediný smysl formy je to, aby vás dovedla za sebe samu - k podstatě. Pravá identita je tou podstatou. Všechno v tomto světě je jenom výcvikový prostor nebo škola k tomu, abyste se pomocí falešné identity něčemu naučili, ale abyste v ní nesetrvávali a nebrali ji příliš vážně.

Budete mě moci k tomu klást otázky, protože je absolutně důležité, abyste v tomto měli jasno. Je důležité, abyste věděli, co je to, do čeho se máme transformovat. Účel veškerého náboženství je pomoci vám, abyste zakoušeli pravou identitu. Každá svátost, každá bible, každá návštěva v kostele, každá chvíle ticha, vše sleduje jediný účel: abyste zažili svou pravou identitu. Jestliže vám vaše náboženství nepomáhá tuto pravou identitu zažít, pak to není pravé náboženství. Jestliže vám jenom pomáhá vaši falešnou identitu ozdobit, jestli trávíte svůj život snahou být nejlepším katolíkem v Praze, nepomůže vám to zamilovat se do Boha. Pomůže to zamilovat se do sebe. Chcete-li to najít v Písmu, čtěte 3. kapitolu Pavlova listu Filipanům. Říká: to, co jsem si myslel, že je výhoda, že jsem byl hodný židovský kluk poslušný Zákona, ta samá věc, o které jsem si myslel, že je to výhoda, se ukázala jako nevýhoda[9]. Jinými slovy: když své dílo odvedete opravdu dobře, stanete se nejlepším katolíkem v Praze. Znamená to, že se ve skutečnosti budete falešné identity držet dále. Je to věc velice subtilní (k jejím rozlišení je třeba veliké jemnosti), ale zcela základní.

Jsou dvě skupiny lidí, které mají na duchovní cestě náskok. Jednak jsou tu lidé, kteří se modlí, nebo mystici, kteří si vědomě ruší hranice a snaží se vlomit do pravdy o sobě - čím opravdu jsou. Druhou skupinu nazýváme hříšníky. Hříšníci mají skutečně náskok. Proto Ježíš říká: prostitutky a opilci se dostanou do Božího království[10] dříve než hodní lidé. Pro lidi, kteří chodí do kostela, je to samozřejmě velice šokující. Ale uvidíte, proč je to pravda.

Pracoval jsem čtrnáct let ve vězení s mnoha prostitutkami. Ony vědí, že nejsou skvělé, ony vědí, že nejsou výš než všichni ostatní. Tak zvaní hříšníci mají často své hranice odebrány a nezbývá jim nic jiného než zkolabovat do Boha, aby přežili. To jsem našel také u mnoha léčících se alkoholiků. Asi říkáte, že vás nabádám, abyste šli ven a stali se alkoholiky nebo prostituty. Co říkám je, že lidé, kteří mají největší nevýhodu, bývají lidé hodní a správní. Lidé, kteří vždy vše dělali správně, jsou normální a dokonalí. Oni v podstatě Boha nepotřebují, protože jejich soběstačnému egu se daří dobře. Proto, bratři, někde selhat musíte. Ježíš vypráví několik příběhů, které mají přesně stejnou pointu. Patří sem jak podobenství o marnotratném synovi[11], tak i o farizeovi a celníkovi[12]. V obou příbězích naleznete člověka, který všechno dělá úplně správně, a přesto zcela špatně. Ten druhý člověk dělá vše zcela špatně, ale má pravdu. Znamená to otočit náboženství vzhůru nohama. Snad nejsnadnější Ježíšovo heslo je: „první budou poslední a poslední budou první.[13]“ V podstatě říká: „připravte se na překvapení, až zjistíte, co je opravdu svatost“. Nejde tu o to být správný, dělat to správně, což je to jediné, co falešná identita má. Jde o to, být ve správném vztahu. Nejde o to být korektní, mít pravdu, ale o to být napojen.

Pravidla toho, jak být napojen, jsou úplně jiná než pravidla toho, jak mít pravdu. Zpravidla devět z deseti křesťanů zdůrazňuje to, že nejdůležitější je být sám za sebe v pořádku, mít pravdu. Zatím naše skutečná schopnost být ve společenství nebo v propojenosti je mnohem menší. Proč vedeme děti k přijímání – ke communiu[14] - resp. k Eucharistii ve věku sedmi let? Je to totiž přesně ta doba, kdy se rozštěpíte, takže právě communio potřebujete jako lék, abyste se znovu spojili. V angličtině ten výraz zní „jít ke komuniu“, což je velmi dobré, neboť po sedmém roce věku začínáme pochybovat o tom, že jsme ve společenství. Opustili jsme „rajskou zahradu“ a všechno v nás touží se do té zahrady vrátit. Pavel ve stejné pasáži listu Filipanům používá velice silné slovo, když označuje tu hru, kterou nazývá poslušnost Zákonu, řecky slovem hovno. V bibli se to tak nikdy nepřekládá, používají se slova jako odpad, smetí, ztráta[15]. On to chce říci opravdu silně, protože ví, že většina z nás jsme na tomto závislí. Proto to slovo používá. 2000 let po sv. Pavlovi zůstává ten problém stále stejný.

Většina lidí žije celý svůj život katolíka v tomto duchu. Tak to nikdy nebude fungovat. Když například někomu ještě před jeho obrácením dám přikázání: „milujte svého nepřítele“, není toho schopen. Jeho malá identita nedokáže svého nepřítele milovat; prostě na to nemá vnitřní zdroje. Bude se snažit přinutit se k tomu silou vůle, ale nebude to fungovat. Když vám tedy říkáme, abyste žili z evangelia, poskytujeme vám vlastně špatnou službu, neboť vaše malá, falešná identita to nedokáže. Jedině ta pravá, veliká identita dokáže své nepřátele milovat. Taková bývá situace, která v našich církvích vládne. Máme většinu lidí, kteří si říkají: „Toto se prostě nedá; milovat svého nepřítele, to nejde.“ Dvě třetiny Ježíšova učení je o téže věci, totiž o odpuštění. Zdalipak, když jste opravdu zraněni, řeknete své malé identitě, aby odpustila? Ne, to nedokážete. To jediné, co ta falešná identita má, je síla vůle; ta tu ale nepomůže. Takže nakonec všechno to učení vyhodíte jako nerozumný idealismus, který je v reálném světě zcela nepraktický a nepoužitelný.

Tato identita se modlí, tato identita je modlitba. Když půjdu jen ve vědomí odsud tam, od bodu „kdo jsem já“ k bodu „kdo je Bůh ve mně“, pak věřím, že se modlím. Modlitba není především ve slovech. Jestliže toto je stav hříchu, toto je stav modlitby. Proto může Pavel říkat: „modlete se bez ustání“[16]. Nepředpokládá, že budete chodit po ulicích s růžencem a celý den říkat Zdrávas Maria, ale že dokážete žít svůj život stále více vědomě spojeni v jednotě. Všechno, co děláte, pak vychází mnohem víc z onoho jiného zdroje síly a z jiného zdroje pokoje. Bratři, v mnoha směrech je toto ta nejdůležitější věc, kterou vás mohu naučit. Stále to ovšem zůstává v rovině teorie, dokud to sami nezakusíte. Proto vás stále budeme posílat do ticha, protože chceme, abyste to alespoň v menší míře prožili. A pamatujte si: nesnažte se příliš usilovně, protože to by vás vrátilo zpět do roviny intelektu a vůle. Důvodem, proč se to nedaří je, že se nemůžete přinutit, aby se to nestalo, protože ono se to už stalo. Proto se tomu říká probuzení; zdá se vám potom, že jste do té doby jako by chodili ve spánku.

◘◘◘

Diskuse

1.   V sedmi letech dochází k rozštěpení osobnosti a vybudování falešné identity. Je to věc výchovy, působení nebo je to přirozené? Co dělat pro to, aby naši synové zůstali v pravé identitě? Není iniciace chlapců v muže upevněním falešné identity? Jak jsme se dostali do toho falešného ega?

Bible nám říká, že opuštění zahrady se nelze vyhnout, vaše dítě musí z té rajské zahrady odejít stejně, jako Adam a Eva. Jak jsem již říkal, v náboženství jde o to dělat ze dvou jedno. Mnoho Ježíšových podobenství vypovídá o tom, že něco ztratíme, potom něco najdeme a nakonec to pak oslavujeme. Musíte objevit malé já, a tato malá identita, toto já, musí mít dovoleno dělat chyby; Bohu to nedělá žádné potíže. Tak získáte identitu, která se dokáže svobodně a vědomě vracet zpátky. Bez svobody není žádná láska, musí tady být nějaká možnost svobodné volby. Pokud iniciace není pro mladé muže zkušeností té pravdivé identity, není to iniciace. Jestliže mu iniciace pouze více připomene, zdůrazní jeho vlastní samostatnou identitu, jeho autonomii, není to správná iniciace. První část iniciace je proto tak obtížná, protože několik prvních dní neuděláme nic pro to, abychom nakrmili vaše ego.

Odpověď na druhou otázku: Nemůžeš udělat nic proti tomu, aby tvůj syn zahradu neopustil. Ale svou láskou mu můžeš skýtat takové bezpečí, aby měl uvnitř příslib hlubšího spojení. Pamatujte si: falešná identita není špatná identita.

 

2.   Já bych se zeptal na to samé, ale snad z jiné stránky. Pokud jsem se s tím setkal v psychologií, pak ono oddělení, vyhnání z ráje, je často popisováno jako něco pozitivního. Chci se tedy zeptat, zda se nemůže stát, že by člověk byl od své matky, od své rodiny naopak oddělený nedostatečně a zda nemůže nastat situace, kdy by naopak potřeboval větší oddělení? Nemůže se dostat spíš do toho falešného ega, jak jsme o tom mluvili?

Pokud správně rozumím tomu, co máš na mysli, pak tomu tak často opravdu je; zvláště u muže. Ve všech iniciačních rituálech bylo velmi výrazně znázorňováno, jak chlapec přetrhává své pouto k matce. Pokud své pouto k matce nepřetrhne, bude se snažit se svou matkou oženit v podobě nějaké jiné ženy. On ale nepotřebuje druhou matku, potřebuje manželku. Myslím, že oddělení (v podobě zcela zřetelné naprosté separace) je velmi důležitá první třetina iniciace k tomu, abyste dokázali najít svou oddělenou identitu. Pokud to neuděláme, pak celý život strávíme žitím v identitě svých rodičů, kterou nám dali. Pracoval jsem s kněžími, kteří se kněžími nikdy stát nechtěli; to jejich matka z nich chtěla mít kněze. Ale oni to ani sami neví.

 

3.   Chtěl bych bratra Richarda poprosit o objasnění jedné věci. Jak do tohoto tématu zapadá centrální téma křesťanství, totiž vykupitelské dílo Kristovo?

Zapadá sem skoro dokonale. Ježíš jako jeden z mnoha bratrů opouští svého Otce, ale stále říká: „Já a Otec jsme jedno.[17]“ Potom nám přichází říct, že pro nás platí to stejné, takže Ježíš je ten Syn, který nás chce přivést zpátky k Otci a to tak, že prochází cestou oddělení a znovu spojení, dává dohromady to plně lidské i plně božské. Je Syn Boží a také syn Marie, syn nebe i syn země. To jsou ty stejné věci, které si musíme sloučit - vy i já. Jsme si tak moc vědomi, že jsme synové země, a je pro nás těžší uvěřit, že jsme také synové nebe. Takže Ježíš se stává obrazem, symbolem integrace, toho, jak držet to lidské a božské pohromadě. Vidíte, proč máme něco takového, jako je Eucharistie: protože je v tom dokonalá symbolika, protože jíte, žvýkáte to tajemství, jako byste žvýkali Boha a tak, jak je tomu se vším jídlem, stáváte se tím, co jíte. Takže jíst Krista - to je silná symbolika. Protože teď můžete říct, že to spojení je vevnitř, ve vás, Bůh už není „tam venku“. A opět: já a Bůh jsme jedno. To je to jediné důležité křesťanské poselství - pokračovat ve vtělení v čase a v prostoru. Vtělením myslím to, že Bůh přišel, vstoupil do materiálního, hmotného světa. Svátosti musí být velice hmotné, abychom stále mohli dávat dohromady hmotné a duchovní. Kristus to dělá první a poté tak koná i v nás.

 

4.   Je pravda, že ženy mají blíž k Bohu, protože jsou odmalička jako ženy zranitelnější, zatímco my muži to máme pravděpodobně těžší - tím, že jsme dostali sílu a někdy díky té síle jako by Boha nepotřebujeme?

To jsem říkal již při přednášce v Brně: ano. Nechci říkat, že ženy jsou nutně Bohu blíže, ale v pochopení duchovní cesty mají určitý náskok, protože se neseparují do autonomie tolik, jako muži. Protože jsou více zranitelné, opouštějí ony hranice snadněji než muži. Nezapomínejte však, že to má i svou špatnou stránku, a to, že žena se někdy vydává na pospas citům všech ostatních lidí a záležitostem, zájmům všech ostatních lidí, takže ona pak neví, kdo sama je. Ale muži to samozřejmě dělají také.

 

5.   Když žijeme v manželství a žena vidí, jak muž koná různé skutky, a kritizuje ho, mám pocit, že tím, jak nás kritizuje (a je to zdravá kritika), nás jakoby ořezává, což nás právě díky ořezávání, vede k tomu spojení. Je tomu tak?

Je tomu naprosto tak. Cesta odtud tam dolů je řadou nutných ponížení, takže by nebylo moudré ponižování se bránit. Musíte se z těch ponížení učit, ptát se, čemu vás to může naučit. A to se týká i ponížení ze strany vaší manželky. Ale poctivě vzato, musí ona dělat totéž. Její ego také potřebuje nějaké ponížení. Rozdíl je v tom, že žena obvykle, ne vždycky, je vůči ponižování nebo poučování více otevřená než muž. Dokonce někdy je příliš otevřená tomu, aby tomu nejhoršímu o sobě uvěřila. A to se týká i mnoha mužů. Je to těžká práce.

 

6.   Sv. Jan od Kříže popisuje poušť, na které člověk musí projít vzdálenost z falešného ega; dá se říct, že ta poušť je vlastně ono osvobozování se a docházení k Bohu?

Mluvíte o Temné noci duše? Ano. O tom jsem zrovna četl knihu od jednoho skvělého autora. Píše, že účel temné noci je toto: kdyby vám Bůh řekl předem, co s vámi musí vykonat, snažili byste se to buď pochopit, nebo byste se snažili tomu zabránit. Význam temné noci je, že Bůh musí konat, aniž byste vy o tom věděli, protože jinak byste mu nedovolili to udělat. Jinými slovy: my jsme většinou přiváděni k Bohu přes svůj odpor, aniž bychom věděli, jak se to má stát. Proto musíte vydržet určitý stupeň nepochopení. Nevím o tom, že celý rok se děje něco dobrého, ale důvěřuji Bohu, že nějakým způsobem, i přes můj odpor, mě někam vede. Často říkám, že kdykoli udělám ve svém duchovním životě nějaký průraz, cesta za mnou se najednou narovná, ale nikoli přede mnou. To, co mám za sebou, najednou začíná dávat lepší smysl. Toto je určitě pravda, protože můžete odpustit minulosti, můžete věřit, že to, co se stalo, se prostě muselo stát. Dokud nedovedete říct „to se muselo stát, to je v pořádku“, tak ještě nemáte plnost víry. Ale i když jste toho místa již dosáhli, budete se stále ještě bát zítřka, protože není jasný. To je pak ta temná noc. Ten následující krok, který uděláte, je vždycky ve tmě, nikdy nemáte absolutní jistotu, že máte pravdu. Jediné, co víte jistě je, že Bůh je s vámi, že i když nemáte pravdu, je to v pořádku. To je obrovský rozdíl. Tím se přestanete nadměrně zaměstnávat sami sebou a mít starost o to, abyste měli pravdu.

 

7.   Falešná identita nás vzdaluje od Boha, dokonce se tam píše, že žijeme ve hříchu; jak potom o ní lze říct, že není špatná?

Špatné je na tom jen to, že si myslíte, že tohle je všechno, co jste. Pokud mám jednu nohu tady a jednu nohu tam, tak to není zlé nebo špatné, je to jen nedostatečné. Proto říkáme, že hřích a spása jsou dvě strany stejné mince. Bůh používá vaše chyby, aby vás přivedl k sobě. Proto se evangeliu říká „dobrá zpráva“, protože nám všem dává slušnou šanci. My nejsme spaseni tak, jak nás to učili - tím, že se vyhneme hříchu, ale spíš tím, že hřích odpustíme. Jak říká Lukášovo evangelium: tajemství vykoupení poznáte skrze odpuštění hříchů[18]. Uvědomuji si, že abyste takto mysleli, musíte přijmout úplně jiný rámec, a neříkám vám, abyste šli ven a hřešili. Bible říká: spravedlivý člověk padá sedmkrát za den[19], takže se z těch sedmi případů můžete klidně poučit. Falešná identita není špatná, špatné by bylo, kdybyste v ní stáli oběma nohama. Pokud máte každou nohu jinde a víte, jak se tam vrátit, pak je to v pořádku.

 

8.   Není to s tou falešnou identitou tak, že já si ze své identity vyčlením jenom něco mimo, třeba své dobré vlastnosti, a uvnitř nechám to, co se mi na mně nelíbí, jako nepřijetí sebe sama?

Ano. Je to velmi dobrý způsob vyjádření. Všichni sázíme na své silné stránky, resp. na to, co si myslíme, že naše silné stránky jsou. To je jeden důvod, proč učím eneagram. Tam zjistíte, že tím, co je váš dar, můžete být zničeni. Řekl jsi to velmi dobře. Je to tak, že část stavíme namísto celku. Bůh chce milovat každou tvoji část, nejenom tu, o které si myslíš, že je dokonalá. Děkuji, je to vynikající způsob jak to vyjádřit.

 

9.   Je možné se dostat z falešné identity a zůstat v té velké a nevracet se zpět?

Ideálně vzato, spolu s tím, jak stárneme, učíme se čím dál víc v té pravdivé identitě žít. Rád používám příklad Matky Terezy, protože všichni souhlasíme, že byla vynikající světice. Když jsem pracoval v Kalkatě s jejími sestrami, mohl jsem zjistit, že i ona měla své osobní nedostatky. Např. to, že byla velmi autoritativní vůdce, že všechna rozhodnutí dělala sama a nevypěstovala si žádnou druhou úroveň řízení. Takže i Matka Tereza žila třiadvacet hodin denně v pravé identitě a jednu hodinu ve falešné. Všichni máme svou falešnou identitu. Jde jen o to, že už jí tolik nevěříme, že už ji nebereme tak vážně, nicméně ona se i tak stále snaží vás polapit. Dokonce by se dalo říci, že definice nebe je žít čtyřiadvacet hodin denně v pravé identitě. To v tomto světě neexistuje. Proto musíte být trpěliví jeden k druhému a odpouštět si navzájem, protože dokonce i dobří lidé částečně ve falešné identitě žijí.

 

10.  Jestliže zlo je oddělení od Boha, tedy falešná identita, kde pak je místo pro „barokního ďábla“, zlého ducha?

Především bych nikdy nepopíral existenci zla. Zdá se, že zlo má takovou přítomnost a takovou sílu, že jediný způsob, jak můžeme mluvit o zlu pravdivě, je způsob osobní. Jinými slovy: je to větší než pouze pojem nebo idea. Říkáme, že zlo dokáže žít svým vlastním životem. Znamená to ovšem, že existuje nějaká postava s ocasem a vidlemi? Asi ne. Ale to, že zlo má svůj vlastní život, je veliká pravda, a funguje skoro tak, že bychom za ním viděli lidskou osobu. A právě toto zlo je pro nás v tomto zranitelném stavu velice svůdné. Říkáme, že jediným lékem na posedlost ďáblem, je posedlost něčím jiným. Vysvětlím to dále: Toto mé já, tato identita, se snadno nechá posednout ďáblem; ďábel se jí snadno zmocní. V případě zmíněné „posedlosti něčím jiným“ se nás zmocní Bůh, a lidská osoba pak už není zlem v té míře zranitelná. Neříkám, že by tací lidé nedělali chyby, budou je dělat, ale je těžké, aby byli klamáni nadlouho. To proto, že jsou příliš dobře uzemněni a vycentrováni. Pokud jde tedy o osobního ďábla, myslete spíše na zlo, které žije svým vlastním životem a má na vás obrovský vliv. Dám vám nedávný příklad z naší země. Hned jak začaly se rozezněly válečné bubny George Bushe, bylo velice obtížné pro lidi, kteří jsou takto velice křehcí, aby se k tomu válečnému tanci nepřidali, a patřili mezi ně i lidé, kteří národ učí a mají hluboký spirituální ponor. Proto říkám, že zlo má svůj vlastní život, a je velice těžké nenechat se do něj vtáhnout, pokud nemáte své centrum někde jinde. Ježíš to označuje slovem třtina klátící se ve větru. Lidé, kteří nemají někde svůj pevný střed, jsou větrem unášeni kamkoli. I na té úrovni můžete vidět, jak nás Bůh zachraňuje od zla nebo od ďábla.

◙ ◙ ◙

Kladli jste výborné otázky, ale jejich špatný účinek spočívá v tom, že nás vracejí zpět do hlavy. Dopoledne jsme trávili tím, že jsme se snažili dostat z hlavy ven. Proto se teď o to budeme snažit znovu. Proto modlitba musí být denní, protože, jakmile začnete mluvit, vracíte se do falešné identity. Identifikujete se se svými názory, myšlenkami, pocity. To je na chvilku dobře, ale teď se vrátíme zpátky na tu druhou nohu, do toho pravého já. To nám dá správný rámec, ve kterém se budeme moci nakonec těmito otázkami a myšlenkami zabývat dál. Budeme opět recitovat modlitbu, a zase vás odešleme na hodinu ticha; a jako jste to brali krásně vážně dopoledne, tak to berte zase. Nebojte se toho, pokuste se opět o cvičení s lodičkami. Může to působit jako dětinské, ale já jsem to dělal celá léta, a stále to pomáhá. Potom se vraťte do skupinek. Ve skupince se pokuste popsat ostatním, jak vás falešná identita lapá. Které jsou ty role, tituly, práce, jež vás nejvíce svádějí, s kterými se nejvíce chcete identifikovat a říct: „tohle jsem já“. Ukažte svým bratrům aspoň jeden příklad ze svého života, kde jste se cítili velice polapeni, velice posedlí svou falešnou identitou.

Modlitba:

Buďte klidní a vězte, že já jsem Bůh.
Buďte klidní a vězte, že já jsem.
Buďte klidní a vězte.
Buďte klidní.
Buďte.
 


Přednáška č. 3 – Richard Rohr – Křižanov 2003

Máte velmi dobrý přístup, a je snadné s vámi být, děkuji vám za to. Říkali mi, abych trochu vysvětlil to tričko. Stalo se symbolem, protože navzájem propojuje americkou indiánskou domorodou spiritualitu se spiritualitou křesťanskou. Jak víte, tam, kde žijeme, v Novém Mexiku, jsme obklopeni indiánskými kmeny. Slyším, že jste všichni vyrostli s knihami Karla Maye, který psal o Indiánech Nového Mexika. Tedy: čtyři barvy toho vnitřního kruhu představují čtyři roční období, a je to indiánský popis toho, čemu my říkáme paschální tajemství - nutnost projít smrtí i vzkříšením. Tomuto kruhu říkají „medicínské kolo“. Neboť je třeba, abyste veškeré uzdravení umístili do středu a vzdávali úctu všem ročním obdobím života. My to potom pokládáme na křesťanský kříž, a namísto toho, aby to byl kříž smrti, je to kříž života. Vyjadřují to tyto zelené listy. Heslo na zádech znamená: mladý muž, který neumí plakat, je divoch a starý muž, který se neumí smát, je blázen. Tato větička se stala dobrým symbolem veškeré práce s muži. Mladý muž se musí naučit soucitu a empatii. Na druhé straně starý muž, který si hodně vytrpěl, se musí naučit, jak se usmívat. Jsou v tom shrnovány dva konce mužské cesty. Bylo vám doporučeno většinu tohoto dne strávit v tichu. Vím, že je to obtížné a doufám, že budu schopen i nadále ukazovat vám cesty, jak to dělat.

Řeknu něco, co by se mohlo zdát příliš zjednodušené a možná i nesprávné. Na praktické úrovni Bůh a ticho je totéž. Snad je to šokující, ale na praktické úrovni je to téměř takto jednoduché. Ticho je jediná věc dostatečně prostorná k tomu, aby pojala všechno. Ticho je jediná věc dost široká na to, aby nepotřebovala nic odstraňovat. Naše malé já definuje samo sebe pomocí slova NE. Ego umí jedinou věc, a tou je říkat NE. Chtěl bych, abyste si ve svém tichu všimli, kolik toho NE ve vás v každém okamžiku je. Budete tomu okamžiku odporovat z deseti, dvaceti nebo třiceti procent. Cokoli, čemu se vzdáte stoprocentně, vás může obrátit; přesto však je velice obtížné se slovem ANO žít. Přesně v okamžiku slova ANO, se přesunete zpět do pravého já, do pravé identity. Někteří z vás plně nepochopili to, co jsem již dříve říkal, ale nic si z toho nedělejte, je to velmi obtížné. Možná, že jsme udělali chybu, že jsme tomu říkali identita, to vás mohlo dovést k tomu, že jste na to mysleli v psychologické rovině. V tom ale věc nespočívá. Kdybych ten velký kruh nazval Bůh a toto nazval vy nebo ty, kdybych použil tato slova, pravděpodobně byste to pro většinu našich úkolů zde chápali snadněji. To dole značí malé já, to nahoře je pak velké já. To malé já je definováno slovem NE; říká: já nejsem tamto, tamto nemám rád. A to z vás nakonec udělá negativního člověka. Nevíte, pro co jste, víte jen, proti čemu jste.

Bratři, taková je většina lidí na této zemi, skoro všichni. Proto je obtížné se na konci života usmívat, protože víme jenom, co všechno je špatně. Základ pro soucit není nikde jinde, než ve velkém já. Kdykoli se ponoříte do ticha, máte možnost (neříkám, že se to stane vždycky) do toho velkého já vstoupit. Kdykoli mluvíte, používáte slova, drží vás to uvnitř vaší staré identity a vašeho starého já. Proto je trochu strašidelné setrvávat v tichu, protože po nějakou dobu jste bez identity. Musíte nechat promlouvat jiné věci, jako stromy, vodu, světlo. Chci mluvit o tom, proč je to pro nás dnes těžké. V současné době žijeme v dekonstruované společnosti (je to pojem filosofický). Skoro nikdo v celé lidské historii ještě tuto zátěž neměl. Většina lidí vždy žila v nějaké konstruktivní společnosti; tím míním to, že v té konstruktivní společnosti má všechno svůj význam: víme, odkud jsme přišli a víme, kam to všechno míří. Lidé narození v Evropě po 2. světové válce tomuto přestali věřit. To, čím jste prošli, bylo tak hrozivé, že vás to nechalo velice cynickými, vyvolalo to pochybnosti o tom, že něco má vůbec nějaký význam. Když sem přijedete z Ameriky, pocítíte tu jakousi těžkost. Nevím, jak to popsat (dá se to však vycítit), ale věci se zde v porovnání s Amerikou zdají být těžké. Cítím to takto téměř v každé evropské zemi, skoro jako kdyby ta zátěž zapamatované bolesti byla tak obrovská. Po dvou velkých válkách za jedno století jako by se očekávalo, že to tak bude vždycky a že všechno selže. My v Americe jsme se teprve v 60. letech začali přesouvat ke stejnému přístupu v souvislosti s válkou ve Vietnamu. V naší zemi říkají, že rok 1968 byl přelomem, kdy jsme se přesunuli od nevinnosti k cynismu. Jak vy, tak my, teď různými způsoby sdílíme stejný přístup, kterému říkáme dekonstrukce, resp. postmodernismus. Postmodernismus chápeme tak, že vlastně nic nemá žádný definitivní význam, že každý sám si musíte rozhodnout, jakou váhu té které věci připisovat. Je to velice bolestný způsob, jak vyrůstat; je dokonce nemožný, protože každý musí začínat od nuly, a nikdo z nás není tak chytrý, aby si sám dokázal zkonstruovat celý vlastní svět.

Byla v tom síla tradice, když vám vaši předkové říkali, že svět má význam právě takový. Možná to nebyla vždycky dokonalá pravda, ale dalo vám to nějaké hranice, nějaký prostor, ve kterém jste se nacházeli. V tom prostoru jste byli drženi tak dlouho, dokud jste se v některých věcech nedokázali poučit sami.

Ale v současné době už takových třicet let většina rodičů v mé vlasti říká: já nebudu děti učit nic, však ony si své náboženství najdou samy. Vlastně to znamená, že rodiče v sobě nemají nic, co by stálo za to předávat dál. Nic je nevzrušuje, a děti pak budou vyrůstat se stejným cynickým přístupem. Účinnost výchovy vašich dětí nespočívá tolik v tom, co říkáte, ani dokonce v tom, co děláte. Jde předně o to, čím jste nadšeni[20], čemu věnujete svou energii. Znáte to obzvláště u svých malých dětí. Uslyší ve vašem hlase nadšení,a samy se nadchnou také. Jste-li znuděni chozením do kostela, je to pro děti možná horší než do kostela nechodit vůbec.

Nyní se pokusím vysvětlit, co myslím konstruktivní kulturou, kterou tu už nemáme. Říkám tomu tři kopule významu. Té první říkáme „můj příběh“, to jsem já. Většině lidí nebylo dovoleno, aby tento svůj příběh brali příliš vážně. Většina lidí si nemyslí, že by jejich osobní život byl tak moc důležitý. Vždyť, kdo by se o mě zajímal? Myslím, že tak to bylo i v generaci mých rodičů. Byli to nevzdělaní němečtí farmáři, kteří vyrostli někde uprostřed Ameriky. Příliš neoplývali tím, čemu dnes říkáme poznání sebe sama, nikdo jim neřekl, že by se tím měli zabývat, ani jim nikdo neřekl, že mají tu možnost. K tomu, aby mohli své vnitřní zkušenosti a stavy popsat, neměli dokonce ani slovní zásobu. Jsem si jist, že to platilo i pro mnoho z vašich rodičů.

Umístili totiž všechnu svou identitu do většího dómu, a tomu budu říkat „náš příběh“ - to jsme my. Sami o sobě toho moc nevěděli, ale věděli, že jsou Američané. Nevěděli moc o sobě, ale věděli, že jsou katolíci. Můj otec toho mnoho o práci s muži nevěděl, zato však věděl, že je chlap. Většina z těchto postojů byla vyučována samotnou kulturou, a to platí pro většinu lidí v historii, jejichž identita byla identitou nějaké komunity. Je to velice příznačné. Neříkáme, že je to špatné, je to součást širšího konceptu. Takže vidíte, jak velká část bible se zabývá židovskou historií a židovskou identitou. Nemůžeme vyrůstat ve vakuu, říkáme, že jsme sociálně nakažliví. Vy prostě do sebe dostanete to, co znamená být Čech, jenom tím, že v této zemi žijete. To vám vytváří též optiku, skrze kterou se díváte na svět. Na tom, že tu optiku máte, není nic špatného. Vy ji musíte mít, ale potřebujete také vědět, že tam je.

Největší kopule významu se nazývá příběh s velkým P. Příběhem rozumím vzorce, které platí vždycky: nezáleží na tom, ve kterém století jste se narodili, nebo v které zemi - některé vzorce platí vždycky. Např. když ukážu na pohyb mezi ročními obdobími, každá moudrá kultura objeví, že se musíte pohybovat v temnotě i ve světle. Obojí vás přitom má co naučit. Konstruktivní kultura je tam, kde všechny tři složky budou při vaší výchově požívat úcty a respektu. Budete vědět, co je dobrého na tom být sám sebou, co je dobrého na tom být Čech a co je dobrého na tom být lidskou bytostí v tomto světě. Je-li váš život komponován v takové celistvosti (nazýváme ji kosmické vejce), můžete být přirozeně šťastní, váš život má svůj význam, neboť víte, odkud jste přišli a kam směřujete. Uvnitř takového světa můžete lidi uzdravovat o něco snadněji. Naše zranění pak nejsou tak hluboká, protože dokonce i rány mají svůj význam.

Po dekonstrukci se stalo právě to, že se toto „kosmické vejce“ rozbilo. Úplně už pochybujeme o tom, že by nějaký příběh s velkým P existoval. Díky vzdělanosti teď známe (a je to částečně dobré) temnou stránku všech zemí. Když jsem byl malý kluk, myslel jsem si, že Amerika je perfektní - Amerika dělala jenom dobré věci. Pak jsme v 60. letech najednou zjistili, že jsme militaristická země, a zásluhou hnutí za občanská práva jsme zjistili, že jsme rasistická země, a nakonec jsme zjistili, že jsme země též velice lakotná. Každých pět let máme zas nějaký skandál, který ukáže, že něco je hloupé, nebo jak je ono trapné.

Je velice těžké, když vám berou vaše iluze. Vám – v Čechách – byly vaše iluze odebrány pravděpodobně mnohem dříve. Má to svou dobrou, ale i špatnou stránku, protože se teď zdá, jako by nebylo v co věřit. Neexistuje nic, co by bylo vždycky dobré a pravdivé. Chybí to, co srdce chce – něco, na co by se dalo spolehnout. Vidíme to na fundamentalistickém náboženství. To si vždy najde nějaký malý kousek pravdy, na ten se upne a tvrdí, že toto je celá a také jediná pravda. Není to sice pravdivé, ale my máme psychologickou potřebu svůj život stavět na něčem „pevném“. Kdybych dnes vychovával děti, vychovával bych je na základě nějakých jednoduchých tradic a nějakých velmi jednoduchých jistot. Děti si musí svůj život vybudovat na něčem, co je dobré. Nemůžete stavět na smrti, musíte stavět na životě. Nemůžete stavět na negativním, vždycky musíte stavět na pozitivním. Jestliže někdo staví na protestování proti něčemu, říkáme tomu protestantský princip. Tak to ale nejde. Je sice pravda, že bylo mnoho věcí v katolické církvi, které potřebovaly reformu, ale o to se tu nejedná. Musíte vědět, pro co jste, nikoli pouze proti čemu jste. Když víte, že jsou vzorce, které platí vždycky, jsou vždycky pravdivé, když věříte, že na vaší zemi, vaší kultuře, vašem sousedství, na vaší rodině, je něco dobrého a když můžete zažít, že je něco dobrého i na vás osobně, pak žijete v konstruktivním vesmíru, žijete v kosmickém vejci smyslu a významu.

To, co děláme, dokonce i uvnitř mužského hnutí, je, že se je snažíme rekonstruovat. Je to obrovský úkol. Je dobře, že se setkáváte ve skupinách, protože jednotlivec toho není schopen; tohle musíme dělat jedině společně. Vzdělaní překultivovaní lidé kladou důraz na první kopuli: tráví spoustu času se svým terapeutem a čtením knih, aby se poučili sami o sobě. Moji rodiče na něco takového neměli vůbec čas, ale díky Bohu, dnes na to čas máme. Konzervativní lidé velmi často kladou veškerou svoji identitu do druhé kopule. Nevědí, kdo sami jsou, ale vědí, že „jsem Angličan, Francouz“ nebo něco takového. Konzervativní katolíci nechodí na duchovní cvičení, jako je třeba toto, kde by se mohli naučit něco o sobě. Mají jen rádi papeže: jakmile mám totiž rád papeže, jsem dobrý katolík. Dokud jsem vůči své skupině loajální, mám svou identitu. Pak jsou lidé, kterým říkáme fundamentalisté. Mohou to být fundamentalističtí katolíci nebo kdokoliv jiný. Ti se snaží skočit rovnou sem a říkají: to jsme my, kdo ten příběh s velkým P vlastní. Většinou neztrácejí žádný čas dole u toho já a co se týče té prostřední vrstvy, tu zneužívají. Na bibli je geniální, že ona bere všechny tyto tři úrovně vážně. Víme, že např. Davidův osobní příběh je důležitý. Víme, že páchá cizoložství, že se účastní válek, že hraje na harfu. Jeho osobní zkušenost je surovina, se kterou Bůh může pracovat. Víme také, že je Žid a že je součástí židovské historie. Ale také se setkává s Bohem a žije v tom velkém obraze, v té široké perspektivě.

Celá ta věc se dá zrekonstruovat spolu s tím, jak se učíte žít v tichosti. Vynořují se zde vaše vlastní zranění a vzpomínky, vaše účast v jiných skupinách a jiné vaše projevy věrnosti, a to, co se nejvíce stává reálným, je ten veliký obraz. Fundamentalisté se snaží ten velký obraz mít, ale neztrácejí žádný čas s menšími obrazy. Jak se snažím říct v knize „Všechno má své místo“, všechno někam patří, všechno má svůj význam. Teď tady bude to, co podle mého názoru křesťanství ke kosmickému vejci přidává. Vzdělaní lidé chtějí, aby život byl dokonale konsistentní, aby dával smysl. Chtějí, aby život byl rozumný, logický a předvídatelný. Když takový není, a oni to zjistili, pak to všechno vzdají. Řeknou si, že žádné vzorce nejsou, všechno je chaos. Učení o kříži říká, že život sice není dokonale konsistentní, ale také tu není úplný chaos. Je ale naplněný protiklady. To, že život je plný protikladů, je úplně jiné zjevení. Když dokážete protiklady držet pohromadě, dosáhnete moudrosti. Cenou za držení protikladů při sobě, je vždycky ukřižování. Kříž říká: neočekávejte, že cokoli bude dokonalé a nevyžadujte to. Propadli byste jen desilusi a cynismu, kdybyste pak zjistili, že to dokonalé není. Učení o kříži je absolutní realismus, není to idealismus. Mnozí křesťané chtějí idealistickou vizi, že všechno je čím dál lepší a lepší, ale já si myslím, že tohle Ježíš nikdy neřekl. On říkal, že realita je poznamenaná křížem. Toto vás, bratři, osvobodí od deprese a temnoty. Všichni ostatní vyžadují, aby věci byly dokonalé, a když to tak není, upadají do cynismu.

Jestliže realitu přijímám se silnou empatií, pak pochopím, že jsem částečně dobrý a zčásti ne příliš dobrý. Každý z vás jste částečně dobrý a částečně špatní, stejně jako vaše manželka, vaše děti, Česká republika, stejně tak Amerika a katolická církev stejně jako protestantská – žádná výjimka v tom není. Toto když předem víte, můžete pracovat trpělivě a se soucitem. Vstoupíte do solidarity s Boží bolestí i s Boží radostí, a obojí existuje současně.

Poprvé jsem strávil delší čas v poustevně v roce 1985 poté, co jsem dával duchovní cvičení trapistům v Kentucky. Ptali se mě tehdy, jak by se mě za to mohli odvděčit, a já jsem řekl, že bych rád strávil měsíc v poustevně Thomase Mertona. Poté si položíte otázku, co by jste měli celý den o samotě dělat. Pamatuji si, že jsem se ráno probudil, díval jsem se několikrát na hodinky a pořád bylo teprve sedm hodin. Říkal jsem si: co budu celý den sám dělat? Tak jsem si hodinky sundal a dal jsem je pod postel, abych zapomněl na čas. Nakonec si pro sebe vytvoříte určitý rozvrh; dělal jsem to tak, že jsem si ráno vzal židli ven a sledoval jsem, jak vychází slunce. Odpoledne jsem si pak dal židli na stranu západní a sledoval jsem, jak slunce zapadá. To nezní příliš osvíceně, že?

Ve vašem nitru se však všechno začne zpomalovat. Pamatuji si, že jsem tam zdálky slyšel dělostřelbu z velké vojenské základny Fort Knox, kde se pořád trénují na válku. Ale byl duben, bylo jaro a všechno se probouzelo k životu. Bylo to přibližně ve druhém nebo třetím týdnu, kdy jsem takto odpoledne seděl směrem k západu a sledoval zapadající slunce, a najednou jsem si všiml, že mám mokré tváře, a že pláču. Bohužel musím říct, že se obvykle nerozpláču příliš snadno, takže jsem z toho byl dosti překvapený. Ptal jsem se, co ty slzy znamenají. Když jsem o tom přemýšlel, zjišťoval jsem, že jsem současně velice šťastný i velice smutný. Byl jsem velice smutný ze všech chyb, které jsem v životě udělal, ze všech lidí, kterým jsem ublížil a z těch děl ve Fort Knox, z toho, jak se chováme vůči své planetě i z toho, co způsobujeme jeden druhému. Přitom jsem ale byl šťastný: z toho, že to tak vlastně všechno bylo v báječném pořádku, a všechno to nějak mělo velký význam. Pamatuji si, že když jsem se vrátil zpátky, vyprávěl jsem o tom svému duchovnímu vůdci a on mi říkal: proto potřebuješ dvě oči, aby jedno plakalo smutkem a druhé štěstím. Říkám vám to vážně, je to skutečně pravda. To, co vám evangelium umožňuje dělat, je držet pohromadě obě strany čehokoliv. Temná stránka opravdu tu světlou nevyruší - to je zásadní dobrá zpráva evangelia. Našemu sekulárnímu světu je ale toto zcela cizí. Jediné, co v něm dokážou dělat, je někoho obviňovat nebo obviňovat sami sebe; někdo být obviněn musí. Když nejsem šťastný, pak za to někdo může. Někdo může i za to, že svět není dokonalý. Ježíš souhlasil s tím, že bude žít v nedokonalém světě a že v něm bude žít radostně. Ale znovu musím velice zdůraznit: malé já toto nedokáže, dokáže to jedině ono velké já. Malé já je zdrceno pod tíhou utrpení.

Dříve než budete mít příležitost klást otázky, vám ještě ukážu jeden diagram. První františkáni mluvili o světě jako o velkém řetězci bytí. Bylo to založeno na Františkově intuici, nicméně oni na tom vystavěli celou filosofii. Říkali, že ten řetězec má sedm článků, a že můžete mít najednou buď vše, nebo nic. Jestliže totiž jeden z článků odstraníte, celek věci se rozpadne. A tak musíte být schopni vidět i Boha na všech úrovních, nebo jej nakonec neuvidíte na žádné. Tou první úrovní byla samotná země, pak byla voda na zemi, potom všechny rostliny a stromy, které ze země rostou, pak byla zvířata, potom člověk, potom tam byla říše předků resp. svatých nebo andělů a pak je samozřejmě Bůh. Říkali tomu velký řetězec bytí. Když přestanete v kterémkoli z jeho článků vidět Boha, celá ta věc se rozpadne.

V renesanci a v osvícenství jsme se rozhodli, že jediný, kdo má význam, jsme právě my. Jen ten jeden článek s člověkem je důležitý. Myslím, tedy jsem. Jen já jsem významný. A více méně jsme přestali vidět Boha například ve zvířecí říši. Po staletí byla zvířata považována za naprosto zbytečná a využitelná jako předměty. Sv. František však nechtěl šlápnout ani na žížalu, vzal ji a přemístil ji mimo cestu. Víme, jak strašně jsme v minulém století znečistili a poničili Zemi. Je nabíledni, že toto nemůže pokračovat věčně, protože to je to jediné, co máme. Protože jsme přestali vidět Boha v ostatních článcích řetězce, dostali jsme se až k tomu, že nedokážeme vidět obraz Boha ani v sobě[21], a celá věc se tak zhroutila. Jak říkám: spiritualita je buď všechno, nebo nic. Buď vidíte Boha ve všech věcech, nebo jej nakonec nevidíte v ničem. To, co v modlitbě děláme je, že vesmíru zpět navracíme jeho kouzlo. Vy i já bohužel žijeme ve vesmíru, který je svého kouzla zbavován. Kosmické vejce je rozbité, není tu žádný smysl, jenž by vše propojoval, není žádná nauka kříže, která by říkala, že i zranění, i temná stránka života je dobrá. Ježíš když mluví v Lukášově evangeliu o hostině, říká: „Běžte na silnice a přiveďte všechny - dobré i špatné.“[22]. Ukazuje království Boží jako síť a říká: „Rozprostřete ji a zahrňte do ní i to staré i nové.“[23] Není náhodné, že na kříži symbolicky visí mezi dobrým a špatným zločincem. To nejsou dva různí lidé, jsou to dvě různé stránky vás samých. Ježíš visí mezi nebem a zemí, mezi Božským a lidským, a to je právě to, co musíte uvnitř sebe samých spojovat dohromady. Jste obojí - synové nebe i synové země; to se ovšem navzájem neruší, takže jste živým paradoxem, jste živým protikladem. Ježíš tu visí s mužským tělem, ale má zřetelně velice ženskou duši.

Muž, který svůj duchovní život žije pravdivě, se spolu s tím, jak stárne, stále více setkává se svou ženskou duší. Mladý muž je chlapák, nebo si alespoň myslí, že by takový měl být, zatímco starý muž se stává měkkým, sladkým - nebo by aspoň měl. Teď chci, bratři, abyste odtud odešli a žili tento paradox ve svém tichu, a chci, abyste ve všem ty protiklady viděli. Chci, abyste viděli, že všechno žije, ale že všechno též jednou zemře, že den je i světlo i temnota. To, čemu se musíme naučit, je v takovém světě žít.

◘◘◘

Diskuse

1.   Mluvili jsme o rajské zahradě, kterou opouštíme v sedmi letech, a z které odcházíme do života. Kněží velice často o rajské zahradě mluví, a já bych se chtěl zeptat, jak mnoho by, podle vás, měli mluvit o životě?

Rajskou zahradou míníme prvotní pocit nebo smysl spojení, sounáležitosti, který dítě do dosažení sedmi let má. Říká se, že když dítě saje z matčina prsu a dívá se do matčiných očí, cítí se zcela bezpečné a spokojené. Lidé, kteří nemají žádnou zahradu, do které by se mohli vrátit, to mají velice těžké - jestliže byli už jako malé děťátko zraňováni, odmítáni nebo zneužíváni. Jak už jsem říkal, je třeba dávat dětem smysl pro tradici, bezpečnost a předvídatelnost. Psychologicky musíte začínat s konzervativním postojem. Nemůžete začít tak, že všechny možnosti jsou otevřené, o všem se dá diskutovat. To by nebylo psychologicky zdravé. Jestliže ten první úkol je dobře splněn, jinými slovy, když jste měli nějaký čas, kdy jste mohli v té zahradě žít, není pak natolik obtížné ze zahrady odejít - můžete to udělat. Důvodem, proč je v dnešní době tolik neokonzervatismu neboli fundamentalismu je, že lidé, kteří tím žijí, nikdy v té zahradě nevyrůstali, a teď si náhražkou vyžadují jistoty, protože tehdy je neměli. Pokusím se odpovědět na položenou otázku dvěma různými způsoby.

S lidmi, kteří nemají to, co bych nazval narcistickým postojem, že jsou středem světa, a že ten svět je dobrý: Musíte s nimi jednat jemně, musíte na ně být ohleduplní, protože nejsou schopni moc riskovat. Vidíme to na mnoha mladých chlapcích, kteří dnes přicházejí do seminářů. Nejednou vyrůstali v rodinách s jediným rodičem, a tak potřebují mít na všechno absolutní odpovědi a nedovedou moc riskovat.

Pak jsou lidé, kteří měli své hranice nastaveny a teď jsou schopni a ochotni pohybovat se i za nimi, a to právě proto, že ty hodnoty do sebe přijali. Když potom kážete v kostele, víte, že kážete dvěma různým skupinám. Kážete těm, kteří chtějí jistoty, a těm, kteří chtějí riskovat. Odhadoval bych, že většina z účastníků tohoto setkání patří k té druhé skupině neboť jinak byste zde asi nebyli. Asi byste byli v katolickém kostele a chtěli byste tam poslouchat varhany. Oběma těmto skupinám musíme s empatií rozumět.

Ještě k tomu něco dodám, protože to může zodpovědět i další otázky. Starý zákon čili židovské Písmo, má tři hlavní části. První nazýváme Tóra neboli Zákon, je to prvních pět knih bible. Říká Židům, že jsou vyvolení, že jsou zvláštním Božím vlastnictvím, a dává jim zákon a pořádek. Psychologicky vzato je to postoj, se kterým byste měli začínat – s Tórou. Druhá důležitá součást židovského Písma jsou pak Proroci. Pod pojmem proroci zde budeme mít na mysli schopnost sebekritického myšlení. Když se nenaučíte kritizovat sami sebe, svoji zemi a své cokoliv, vždy se to nakonec změní v modloslužbu. Třetí částí jsou knihy sapienciální - mudroslovné. Zde, jako např. v knize Job, v knize Kazatel, se setkáte s paradoxem: nejsou tam jasné odpovědi, najdete tam „nejen, ale i“. K tomu chci říci, že toto je běžná linie vývoje dospělého duchovního vědomí.

Většina lidí se zastaví právě tady; náboženství je podle nich Tóra, Zákon, kde symboly jsou samy sobě cílem. V tom spočívá i nezralost většiny západního náboženství. Nectí prorocké myšlení a tudíž k moudrosti ani nedospěje. Bratři, doufám, že to, co tady děláme, je pokusem všechny tři úrovně brát vážně. Zřetelně ukázat, že toto je ta rajská zahrada, to zas je její opuštění a toto pak je jejím znovuobjevením, a to úplně novým způsobem - tj. v moudrosti.

 

2.   Udělal Ježíš za svého života, kdy byl též naplno člověkem, také zkušenost se svým falešným já a musel tedy jako člověk bourat jeho hranice?

Myslím, že ano. Existují konkrétní pasáže, které se to snaží ilustrovat. Pamatujete si třeba na ten příběh, kde se zdá, že ženu nazývá psíkem[24]? Je to velice důležitá pasáž, protože ukazuje Ježíše, jak přiznává, že se mýlil, ženě se omlouvá a potvrzuje velikost její víry. V takové míře se tu zdůrazňovalo, že Ježíš byl plně božský, že jsme vlastně odmítali všechny pasáže, které ukazovaly, že byl i plně lidský. Je to perfektní ukázka paradoxního myšlení. Na papíře jsme na to my, katolíci, odborníky, a říkáme, že Ježíš je plně lidský i plně božský, přičemž normálně by se to vzájemně vyrušovalo. Říkáme, že Maria je panna i matka, normálně by se tyto dvě věci také rušily. Říkáme, že Bůh je jeden, ale přitom jsou tři, normálně by se to rovněž rušilo. Stali jsme se takovými racionalisty a logiky, že odmítáme žít uvnitř tajemství. Odmítáme to napětí držet, odmítáme být křižováni.

 

3.   Chtěl bych se vrátit k židovství. Mně se líbí, že u Židů den začíná večer, temnotou a končí dnem, světlem. U nás den začíná o půlnoci, v temnu a končí o půlnoci, zase v temnu. Viděl bych i v tomto jakousi symboliku toho, že směřujeme ke světlu.

To se mi velice líbí a vidím v tom veliké porozumění, to mě nikdy nenapadlo; dám to na nějakou pásku a zmíním se o vás. Řeknu: „jak říkají v České republice.“ Děkuji. Židovství je archetypální náboženství a jako každé jiné náboženství se setkává se všemi trvalými problémy. Proto Ježíš strávil tolik času snahou reformovat židovství. Většina učenců se stále více shoduje v tom, že Ježíš neměl v úmyslu založit nové náboženství, měl v úmyslu zreformovat židovství, a všechno to dává do úplně jiného rámce.

 

4.   V předchozí přednášce jsme se dozvěděli, že všechno má nějaký význam a že máme hledat v tom, co se nám stane, význam pro sebe, nějaké poučení. Tehdy jsem pro svůj problém žádné poučení nenašel, ale dnes jsem se dozvěděl, že vlastně ho hledat nemám, že je to paradox?

To je dobré, k tomu bych se rád vyjádřil dřív, než odejdeme do ticha. Neodcházejte s úmyslem vyřešit každý problém, to by vás zničilo. To by vás udrželo uvnitř vaší mysli a uvnitř vašeho ega. Nesmíte se snažit své problémy vyřešit, neboť ironicky řečeno: vaše problémy budou vyřešeny. Žádám vás jenom o to, abyste mi v tomto věřili. Ty problémy se ocitnou v jiném rámci a nebudete dokonce ani vědět, jak se to stalo. To se stává Jobovi (v knize Job), kde po 35 kapitol žádá Boha o odpovědi a Bůh ani na jedinou z jeho otázek neodpoví. On ale ví, že ho Bůh bere vážně, že ho Bůh zahrnul do rozhovoru. A to je jeho odpověď. My skutečně odpovědi nepotřebujeme, my jen potřebujeme vědět, že to něco znamená. Myslím, že před dvěma lety jsem vám tady říkal, že ve čtyřech evangeliích bylo Ježíšovi položeno přímo nebo nepřímo 183 otázek, a lidi šokuje, že Ježíš přímo odpověděl jenom na tři z nich. Ve skutečnosti totiž lidem více problémů vytváří, než vyřeší. Ale tyto nové problémy jsou opravdové, a ne ty falešné, ve kterých byli lidé polapeni předtím.

◙ ◙ ◙

Nesnažte se příliš mnoho přemýšlet, máte před sebou mnoho hodin ticha. Jedna kapitola v knize „Všechno má své místo“ se jmenuje „Netlačte na řeku“[25]. Už jste v té řece, jste vedeni, prosím, věřte mi. Čím víc dovolíte, abyste byli vedeni, namísto toho, aby jste se vedli sami, tím lépe uvidíte to, co potřebujete vidět.

 

Buďte klidní a vězte, že já jsem Bůh.
Buďte klidní a vězte, že já jsem.
Buďte klidní a vězte.
Buďte klidní.
Buďte.
 


Přednáška č. 4 – Richard Rohr – Křižanov 2003

Dovolte, abych začal ještě jedním diagramem. Chtěl bych v něm odlišit posvátný prostor od prostoru, který nazýváme profánní[26]. Postmoderní lidé žijí téměř celý svůj život v profánním prostoru. Do posvátného prostoru nemáme snadný přístup. Budete si asi myslet, že jenom rád kreslím kruhy. Posvátný prostor je všude tam, kde důležitost má jenom jedna jediná věc: když je tu jen jedna vztažná soustava a jenom jeden rámec, k němuž se stále vracíme. Snad jste to prožívali, když jste se poprvé zamilovali a stále znovu jste mysleli jen na tu ženu, kterou milujete. Často se to též stává, když zemře někdo, kdo je vám velmi blízký. Tehdy po několik následujících měsíců nemyslíte na nic jiného, než na to, jak je to možné, že teď je ten člověk mrtvý. Mělo se to odehrávat ve skutečné adoraci. Pamatuji si, jak jsem se v sedmdesátých létech letech účastnil některých charismatických modlitebních setkání. Mohli jste tam přímo cítit, že celá skupina byla ve vědomém spojení s Ježíšem. Na takových setkáních docházelo velmi často k významným uzdravením, jak fyzickým, tak psychickým. Když jste v posvátném prostoru, mohou se stávat nové, různé věci. My však žijeme téměř v celém našem životě v profánním prostoru.

Profánním prostorem myslím takový, kde existuje mnoho různých center, středů. Moje mysl tam přeskakuje jako blecha z okamžiku na okamžik, od jednoho středu k druhému. Sledujte svou mysl: takto to funguje. Skáče kolem jako blecha. Uvnitř takového prostoru se vlastně nic nového nestane. Jenom vás to unaví, rozdráždí. A upřímně řečeno, život se stává nudným. Takže budete hledat vyšší úrovně stimulace, abyste svůj nedostatek centrace nahradili. To, co v kontemplativní modlitbě hledáme, je tedy posvátný prostor. A jak to můžeme udělat? Tak, že se jeden po druhém jednotlivých středů zbavíme. Všechny tyto jednotlivé věci, které se domáhají vaší pozornosti, chtějí, abyste si je mysleli. Mohli byste si myslet, že ten jeden bod, který nakonec zbude, bude Bůh. Boha ale ve skutečnosti nemůžete myslet. Nanejvýš můžete myslet na slovo Bůh, nebo na váš pojem Boha, ale Boha myslet nemůžete. Proto když Mojžíš žádá Boha, aby mu sdělil své jméno, tehdy jediné, co Bůh Mojžíšovi sdělí je: Já jsem![27] Řekl bych to takto: Já jsem existence sama o sobě. Já jsem bytí samo o sobě. A z toho vychází i ta šokující věta, že na praktické úrovni ticho (mlčení) a Bůh jsou totéž.

Vím, že to zní jako nemožné, ale jde tu přesně o objevování Boha za všemi formami a jmény, což vám dovoluje být ve spojení s Bohem ve všech formách a ve všech jménech. Tím ale neříkám, že formy a jména nepotřebujeme. Bůh nám dal Ježíše, protože je naopak potřebujeme. Potřebujeme tvář a podobu, ke které se můžeme vztahovat, abychom věděli, jaké je Boží srdce; a chci, abyste mysleli na Boha nikoli jako na nějakou bytost, ale jako na bytí samo. Předložím jednoduchou definici bytí: věčný, jediný život, který je za i pod všemi miriádami podob života, jak ho známe.

Vy sami jste jednou z těch forem. Jste bytí, které si uvědomuje sebe sama. A zdá se, že v tomto se od většiny ostatního stvoření odlišujeme. Nicméně, kdo si může dovolit tvrdit, že nějaká forma vědomí u zvířat, nebo stromů či rostlin neexistuje. Jsme to však právě my, kdo je schopen vědomě říkat MY, jsme schopni vědomě říkat ANO. A jsme schopni vědomě někomu říkat „DĚKUJI“. Jeden autor říkal, že mystické minimum je vyjádřeno slovem vděčnost. Jinak řečeno: podle toho poznám, jestli jste už prorazili, jestliže víte, že to všechno je dar, který jste dostali, nevytvořili jste to, nezasloužili jste si to, všechno je to dar. Chci vám ukázat něco, čemu říkám princip podobnosti. Podobné zná podobné. Následovala grafická demonstrace.

Abych jednotu viděl, musím sám být jednota. Já musím být mír na této straně, abych viděl mír na straně druhé. Jedině láska rozpozná lásku. Je to tak jednoduché, ale je těžké to učit. Já jsem se to naučil od mnoha lidí, kteří ke mně po léta přicházejí. Třeba ke mně přijde nějaká žena a říká mi: „Otče Richarde, vy máte takovou lásku.“ A já si to nemyslím, že bych takovou lásku měl, jakkoli bych si to přál. Ale je to právě ta žena, která to říká, která má v sobě velkou lásku, a tudíž si myslí, že já taky. Vidí ve mně to, co sama je. Jde to i opačně: když jste ochotni vidět lásku na druhé straně, když jste ochotni ji v druhém člověku rozpoznat, jste si toho vědomi a zabýváte se tím, tehdy ji znovu objevíte sami v sobě.

Takže až budete při tomto setkání opět trávit chvíle mlčení, byl bych rád, kdybyste se dívali a sledovali pokoj přebývající v listu nebo rostlině. A až se naučíte s citem přijímat pokoj přicházející k vám ze strany té malé rostlinky, o kterou možná nikdo ani pohledem nezavadí, budete možná jediným člověkem, který si ji kdy uvědomí, zatímco ona tam ve svém věčném pokoji prostě přebývá - je. Když se pak tomu pokoji oddáte, objevíte ho nakonec sami v sobě.

Narazil jsem na svých cestách na lidi, kteří mi říkali: „Richarde, ty jsi moc tvrdý nebo kritický“; a pravděpodobně mají pravdu, asi jsem. Ale na druhé straně, lidé, kteří to tak vidí, jsou zcela jistě sami tvrdí a kritičtí. Sami na sobě to vidět nedokáží, vždycky to vidí jen na těch druhých.

Nenávidíme věci na tom druhém a snažíme se je na něm změnit. A proto nám Ježíš říkal: „Musíte milovat svého nepřítele.[28]“ Je to nutné pro vaše obrácení, neboť právě váš nepřítel zpravidla drží klíč k tomu, co nenávidíte, nebo co zapíráte sami v sobě. Ale to, co chci zdůraznit dnes, je pozitivní stránka tohoto. Chci, abyste si uvědomili, že pouze jednota dokáže rozpoznat jednotu ve všech ostatních věcech. Tedy to, co byste měli do každého okamžiku vnášet, je celek vás samých, každou část sebe sama, ne jen nějakou část sebe. Musíte se sami znovu „sebrat“ dohromady. Běžně děláme to, že s sebou nechceme nosit ty špatné, negativní stránky. Těch se raději zbavujeme.

Modlitba však nastává přesně tehdy, když jste přítomni celí, žádná část z vás není odmítnuta, zapřena. Cítíte pak, že jste zcela nazí i zcela přijatí. A vlastně je to stejné jako zkušenost absolutního odpuštění: všechno je přijato a všechno je odpuštěno. V tom okamžiku jste schopni totéž udělat sami pro sebe, totiž odpustit sami sobě.

Hovořili jsme o slovanském výrazu pro kosmos - vesmír. Má etymologickou spojitost se slovem mír. Myslím si, že slovanské slovo pro kosmos je přesně to, co mám na mysli. Je-li tedy ve vás ves – mír [29]) coby totální mír resp. pokoj, pak dokážete vnímat „celý (ten) mír“ – pokoj kolem vás. Tento slovanský kořen se mi velice líbí - vaše řeč je pravdivá. Ostatně studovat kořeny jazyků je vždy velmi vzrušující. Chtěl bych, abyste napříště uváděli ve skutek přesvědčení, že tím, kdo se musí změnit, jste právě vy sami. A chci, abyste pozorovali, jak silný odpor se k tomu ve vás v každém okamžiku skrývá. Míra odporu, který v tu chvíli kladete, je vždy i mírou toho, jak jste nepřítomni. V mnoha našich modlitbách v kostelech zveme Boha k nám „do místnosti“, když říkáme: „Přijď Duchu svatý! – Přijď, Duchu svatý!!“ Ducha svatého však nepotřebujeme „do místnosti“ zvát. Duch svatý už tu je, ale jste to naopak vy sami, kdo tady není; to vy jste se svou myslí někde jinde. Je to tak jednoduché, až je z toho věc, kterou naučit se, je tím nejobtížnějším na světě. Tím nejobtížnějším, co musíte v každém případě udělat je: být tady a teď. Všechno, cokoliv se vám děje, se děje právě teď. A jediné tajemství spirituality je být tady. My jsme to odsunuli do budoucnosti a starali jsme se o to, jak později budeme v nebi… Jediné chybné zaměření naší pozornosti je právě v tomto. Řekl bych, že toto je jedinou a největší chybou, která proměňující sílu křesťanství zničila. Vše se to stalo systémem odměny a trestu pro budoucnost.

A zatím to jediné místo, kde se odehrává všechno, je bez nás – tam nejsme. Jak jsem říkal, je tou prvotní věcí, která vám zbraňuje, abyste byli tady a teď, vaše mysl. Vaše tělo ovšem tady je. Proto se všude po světe opět objevují mnohé formy tělesné modlitby. V našem středisku třeba cvičíme meditaci chůzí. Mnozí lidé cvičí modlitbu tancem nebo hudbou, protože je to mnohem více vtahuje do přítomného okamžiku, než jim to dovoluje jejich mysl. Vím, že máme mnoho osobností a mnoho temperamentů. Musíte tedy sami podle svého temperamentu hledat způsob, který vám dovolí ten okamžik zakoušet, dokud vás to bude uspokojovat. Jestliže jste ten okamžik dosud nezakusili, poznáte ho tehdy, když si řeknete: to stačí, jsem spokojen. Snad právě proto sexualita a tělesná láska jsou v životě většiny lidí prožívány tak mohutně, protože to setkání je pravdivé. Jestliže to setkání je pravdivé a dávání a přijímání se je poctivé, pak se v tom okamžiku dotýkáme věčného teď. Úmyslně dávám dohromady tato dvě slova – věčné a teď. Neboť zkušenost z toho proražení je vždycky taková, je to teď, a přitom je to věčné. Věřím, že autentická zkušenost s Bohem je v jisté míře důležitá pro citové a mentální zdraví. Nemůžete s někým trvale prožívat extatickou lásku.

Nemůžete stále provozovat sex, i když někteří by to rádi, nemůžete trvale setrvávat v přítomnosti velké smrti. Ale se všemi věcmi můžete být spojeni v Bohu. A pokud vám slovo Bůh vadí, s klidem je nepoužívejte; nemyslím si, že by byl Bůh spojen s nějakým slovem. Karl Rahner říkal, že bychom na sto roků měli přestat slovo Bůh používat, protože už nikdo neví, co znamená. Zatím všichni, zvláště my kněží, mluvíme o Bohu, jako kdyby to byl náš soused. Ale to, co prozrazuje skutečnou zkušenost s Bohem, je pokora – lidé kteří vědí, že nevědí. Lidé, kteří se dotkli toho tajemství, přesně vědí, že se ho dotkli jen malinko, že tam toho je ještě milionkrát víc. Takže, když někdo mluví o Bohu příliš jasně a příliš snadno, je zřejmé, že neví, o čem mluví.

Ve škole nám říkali, že Bůh je tajemství, a tajemství je něco, čemu nemůžeme rozumět. To je samozřejmě pravda. Možná je ale správnější říkat, že tajemství je něco, co je do nekonečna poznávatelné, že je můžete stále víc a více, na hlubší a hlubší úrovni poznávat. Klíčem ke vstupu k tomuto hlubšímu tajemství je být přítomen. A musím to říci co nejsilněji: nemůžete být přítomni pomocí mysli. Kdykoliv jste ve své mysli, nejste přítomni. Přítomnost je prožívána na mnohem více celistvých úrovních. V angličtině používáme výraz pokoj mysli. Ale já říkám, že je to chybné, protože kdykoliv jste v pokoji, nejste ve své mysli. A kdykoliv jste ve své mysli, nejste v pokoji; vždycky jste v profánním prostoru. Mohli byste tomu rozumět tak, že vám říkám, abyste nepoužívali své inteligence. Vůbec ne. Chci jen říci, že se potřebujete vzdálit od svého návyku ji používat tak, abyste se potom mohli vracet zpátky a používat ji správně. V knize píšu o mysli kalkulativní a kontemplativní. Všichni jsme vycvičeni v kalkulativní mysli. Potřebujeme se proto vzdálit, abychom to široké panorama reality viděli. Pak můžete postoupit zase zpátky a opět používat svou mysl lépe, ne ji zneužívat. Ona se potom stane vaším služebníkem, nikoli vaším pánem.

Pro většinu lidí je jejich mysl pán, ne sluha. Mysl je řídí, ne že oni ji používají. Jak říkal ten francouzský filosof[30]: cogito, ergo sum – myslím, tedy jsem. Řeknu to právě naopak: protože myslím, tedy nejsem. Moje myšlení mě udržuje v rozptýleném stavu a nedovoluje mi zakoušet přítomnost. Jde mi o to, že přítomnost je tam, kde se děje vše dobré. Jestliže v kostele už lidi tolik neuzdravujeme, je to tím, že už neumíme být přítomni. Přítomnost je stav, ve kterém jste znovu propojeni, a tak Boží život může skrz vás protékat.

My katolíci jsme byli cvičeni k tomu, abychom věřili v opravdovou přítomnost Ježíše Krista ve víně a chlebě. Tuto víru bych naprosto bránil a hájil. Vždyť tu jde právě o tu otázku: Je Bůh opravdu schopen do materiálního světa vstoupit? A my, katolíci, to řešíme v tom jednom místě, když říkáme: věřte tomu v chlebě, věřte tomu ve víně - tam, kde se duchovní a materiální svět můžou stát jedním. A teď to snězte a vypijte a vězte, kdo jste: nyní i vy máte v sobě duchovní i materiální.

My ovšem nejsme lidské bytosti, jež by se měly snažit stát se duchovními. My už duchovní bytosti jsme, a problém je naopak v tom, jak se stát lidskými. Proto Ježíš přišel prostě a chodil kolem, aby nám ukazoval, jak se stát obyčejnými lidskými bytostmi. My nevíme, jak být lidskými a to je tím, co ničí zemi. Máme všechny ty lidi, kteří se snaží „odletět do nebe“, aby se stali duchovními, ale žádné místo, kam by mohli odletět, tu není. Celý pohyb inkarnace je v tom, že Bůh Ježíš sestoupil dolů, zatímco my se snažíme letět nahoru. Přítomnost je v podstatě pojem vztahový.

Takže přesto říkám, že katolicismus udržoval víru ve skutečnou přítomnost v chlebě a víně. Chybou ovšem bylo, bratři, že jsme vás neučili jak sami v té přítomnosti být. A dokud neumíte v té přítomnosti být přítomni, žádná přítomnost neexistuje. Takže my jsme chránili jednu stranu té rovnice, ale upřímně si myslím, že jsme neučili lidi, jak se modlit. Učili jsme je, jak říkat modlitby, ale při tomto setkání se snažím vás učit, jak modlitbou být, nebo - jak já tomu říkám - jak být přítomni. Když jste přítomni tomu, co je teď zde před vámi, a přestanete se snažit to opravovat a ovládat to, a dokonce se přestanete snažit to pochopit, prostě to necháte být, a necháte to, aby vás to měnilo, necháte třeba tu malou květinku, aby vás ovlivňovala, pak jste vstoupili do čistého bytí. Vstoupili jste do vztahovosti Božího života.

Ještě jeden poslední výkres a pak přijdou otázky. Citoval jsem Karla Rahnera, který je asi mým nejoblíbenějším katolickým teologem. Je to jeden z těch Němců, který pořád myslí a pořád vytváří strašně dlouhé věty se strašně dlouhými slovy. Byl to moudrý Němec. Říkal, že kdybychom zítra opustili nauku o Nejsvětější Trojici, pak by to u devětadevadesáti procent křesťanů nic nezměnilo. Nikdo z nás by nechtěl odmítat učení o Nejsvětější Trojici, ale nemá to žádný praktický význam.

Ve světle toho, co jsem teď říkal, bych se pokusil vám ukázat něco z její praktické důležitosti. Toto je náš obraz Trojice. Vždy jsme si mysleli, že víme, jaký Bůh je. Předpokládali jsme, že je tam někde nahoře a chová se ke světu jako monarcha. A najednou jsme se dozvěděli, že není jeden, ale že jsou tři. Všechna pravda přicházela od shora dolů, a to definovalo téměř všechnu politiku a celé dějiny. Ale nezačínejme tentokrát tím jedním, začněme třemi. Začněme tím, že předpokládáme, že jediná věc, kterou o Bohu víme je, že Bůh je dokonalé dávání a přijímání, že Bůh je tok dialogů a společenství, který není ničím rušený. Bůh je dokonale, stoprocentně dávající a stoprocentně přijímající. Bůh umí jenom dávat; to je všechno. Kdykoliv máte v bibli pasáž ´Bůh se rozzlobil, Bůh odepřel svoji lásku´, pak to není pravdivé. Není to možné. Je možné, že vy to tak prožíváte, ale to není to, co se na straně Boží děje. Bůh je dokonalé darování - vydanost. Ve všech věcech se dokonale vydává. Bůh je současně dokonale skrytý i dokonale odhalený, a vaše práce je prostě naučit se vidět.

Bratři, měli byste vědět, že pro většinu lidí změnit svůj pohled z toho horního na ten spodní, je radikální změna. Tou důležitou otázkou je uvědomovat si, a ne mít pravdu. Už nejde o to poslouchat důležité lidi tam nahoře, ale poslouchat sama sebe. A velice zajímavé je, že se toto zdá být potvrzováno současnou kvantovou fyzikou: když se podíváte na nejmenší atomy a na největší galaxie, tak tam jsou společné vzorce.

Od jednoho konce vesmíru k druhému všechno teče v jednom toku, ve vztahu ke všemu ostatnímu a my nedokážeme najít, co to je, co ten tok udržuje, aby tekl. Když jsem na škole studoval newtonovskou fyziku, myslel jsem si, že všechny energie jsou v částicích uvnitř atomu. Ale kvantová fyzika říká, že ty částice dělíme stále a vždy znovu nacházíme částice menší. A zdá se, že energie není v těch částicích samých, ale v prostoru mezi nimi. Nemůžeme ji zachytit, nemůžeme ji měřit, ona tam prostě jenom je. V Los Alamos v Novém Mexiku máme víc jaderných fyziků, než kdekoliv jinde na světě. A věřte tomu nebo ne, mnozí z nich jsou hluboce věřící. A někteří z nich říkají, že věří v realitu duchovního světa víc, než mnozí kněží.

Opravdová energie není ve hmotě, ale v duchu, to jsme vždy říkali. Tušili jsme to správně, ale formulovali jsme to nesmírně rigidně. Lidé té formulaci věřili, ale neměli s tím tokem zkušenost. Chtěl bych, abyste to věděli sami od sebe - ne proto, že to říkal Richard nebo fyzik, ale sami od sebe. Potom se toto učení o Trojici stane velmi reálným v tom, že vy jste tělo Kristovo. A proto všechny velké modlitby nejdou ke Kristu, ale skrze Krista, protože vy tady stojíte s tělem Kristovým spojeni a skrze vás protéká Duch k Otci. Takže modlitba není, bratři, něco, co děláte, ale něco, k čemu svolíte, něco čemu řeknete ano! Je to něco, co se děje ve vás a skrze vás - téměř přes váš eventuální odpor. Děje se to ve vás již teď; ale to, co chceme je, aby se to ve vás dělo vědomě. Je třeba říct tomu toku ze své nejhlubší duše ano. To je pokoj, který vám svět nemůže vzít ani dát. Právě toto mám na mysli, když říkám, že štěstí je vnitřní práce. Uvědomíte si, že to všechno je tajemství participace - účastenství. Tu nejde o to, dělat něco správně, ale prostě jenom něco dělat.

A jestli mě teď posloucháte, měl by vám spadnout ze srdce balvan, protože toto mění celý vesmír. Nemusíte se pořád tolik strachovat a ptát se sama sebe, zda ´mám pravdu či nemám pravdu´. To už jsem říkal předtím, že částečně pravdu máte a částečně nikoli. Ale Bůh vás beztak používá jako nástroj; a když to tomu nástroji vědomě dovolíte, budete až překvapeni, jak budete ve světě používáni. Začnou se kolem vás dít věci, a vy sami se začnete divit, co že se to děje. Ale nemůžete se tím pyšnit, protože to nebudete vy, kdo to dělá, jsou to věci, které skrze vás protékají; a budete vědět, že jste syn Boží, že jste nástroj Boží.

Řekl jsem teď hodně velkých věcí a zkuste mě přinutit, abych to vyjasnil, máme čas na otázky.

◘◘◘

Diskuse

1.   Chtěl bych se zeptat k té poslední věci, totiž že modlitba není něco, co máme dělat, ale něco, k čemu máme svolit; to je hodně osvobozující myšlenka[31] a moje otázka je, pokud jde tedy o to, abychom to dělali vědomě, zda tu není nebezpečí, že modlitba padne do zajetí naší mysli, která to roztrhá nebo zabije, a jestli to tak je, tak co s tím?

Ano, to je nebezpečí, ale proto jsem vás učil o přítomnosti. Časem se naučíte setrvávat v Bohu, v sobě. Nebudete to dělat mentálně - myslí. Zjistíte, že to děláte víc tělesně a přirozeně. Proto tak mnozí učitelé kontemplace učí, abyste si dávali pozor na svůj dech, a že se tím pohnete z mysli do dechu. Myslím, že proto Ježíš po svém vzkříšení na své apoštoly dýchá. Myslím, že ta celá věc se přemísťuje od něho na apoštoly. Skrze jeho tělo a dech je tu nejpřirozenější symbol tohoto toku.

Vždyť od té doby, co jste se narodili, vdechujete a vydechujete tu stejnou věc, kterou jste do sebe nadechli. Vy do sebe nasajete život a ten život, který jste do sebe nasáli, pak zase vydechujete ven. A všichni dýcháme stejný vzduch. Děkuji, že jsi upozornil na možné nebezpečí.

 

2.   Já jsem pochopil, že Boží království je mezi námi, ale pak jsem slyšel od vidoucích z Medjugorje, že Matka Boží ukázala prostor vidoucím, kde je peklo, očistec a nebe, a tak se ptám, co to je za prostory?

Především bych chtěl říct, nedělejte ze soukromých zjevení veřejná. To, k čemu jsme zavázáni univerzálně, je zjevení skrze Písmo, a co Bůh jednou řekl, už neodvolává. Sám papež řekl před dvěma lety:„Musíme přestat přemýšlet o nebi a pekle jako o fyzických místech.“ Je to proto, že vy a já jsme zachyceni v časoprostoru, a je to jediný způsob, jak umíme uvažovat. Jak papež sám říkal: „Nebe a peklo jsou především stavy vědomí, stavy existence nebo neexistence.“ Když jste připojeni na Boží život tak, jak jsem to tady ukazoval, pak jste v nebi. Není to ani tak budoucí život, je to věčný život! Všimněte si toho rozdílu. Věčný život už začíná teď. Ježíš nám přišel slíbit život věčný, zatímco my jsme si z toho udělali život budoucí. Nepopírám budoucí život, ale když se začneme pouštět do rozhodování, kdo je v kterém místě, vede to vždy k tomu, že vítězí ego a snaží se rozhodovat, kdo bude v pekle a kdo v nebi, v očistci. To ale není náš problém, to nestojí ani za okamžik vašich starostí. Říkáme tomu výlet do hlavy, a většinou se tím zabývají lidé, kteří se snaží ovládat druhé. Jde tu o to, že odmítají, nepotřebují vědět.

 

3.   Chtěl bych se zeptat, jestli je pro kontemplaci ku prospěchu přenést vědomí z hlavy do středu těla?

Ano, to je dobré. Jakýkoliv způsob jak přenést vědomí jinam, než jsou nejsvrchnější tři palce vašeho těla. Pýcha lidstva spočívá v tom, že jsme příliš moc zdůrazňovali, že jen tady toto je vědomí. Sliboval jsem vám, že při nějaké příležitosti vám řeknu o výzkumu mozku. Je to velice zajímavá záležitost. Nejsem vědec, takže to nebudu říkat odborně správně. Věřte tomu nebo ne, ale máte pět různých mozků. Čtyři z nich jsou umístěny tam nahoře, a v současné době probíhá vědecký výzkum, který ukazuje, že máme pátý mozek, umístěný do srdce. V naší zemi o tom vychází mnoho knih, ale předpokládám, že vám toto moc důvěry nepřidá. Jak se k tomu došlo? To bylo tak: když se začaly dělat transplantace srdce, byl objeven zajímavý jev. Jeden z příběhů jsem četl opravdu detailně:

Jistý člověk dostal nové srdce, a najednou se u něho objevil zájem hrát golf; přitom jeho žena říkala, že se o golf dosud nikdy nezajímal. Zjistili, že dárce toho srdce byl golfový odborník. Zkoumali tedy celou řadu lidí s transplantovaným srdcem a zdálo se, že právě ty věci, jimiž byl dárce nadšený, byly lokalizovány v srdci. Takže všechna ta hudba a poezie o srdci, o tom, že srdce „ví“, je asi pravdivá. Říkají, že to tam probíhá na třech úrovních, - hormonálně, neurologicky a elektromagneticky - že tady v srdci je skutečně vědomí. Masážní terapeuti vám řeknou, že součástí vědomí je nejspíše celé tělo. Říkají, že když se dotknou lidí v určitých bodech, začnou jejich klienti plakat. Zdá se, že tělo v sobě drží vzpomínky. To, co vám říkám, je sporné, ale to hlavní, co chci sdělit je, že vědomí je větší než tohle[32].

A zdá se, že uzdravující síla vědomí je daleko silněji lokalizovaná v srdci a v těle než v mozku. K tomu nalezneme nápovědu v tom, že když Ježíš někoho uzdravuje, fyzicky se jej dotýká. Máme teď k dispozici tzv. kilianovskou fotografii. Dělají se fotografie lidí, kteří mají v sobě hodně lásky a pokoje, a dá se i fotograficky zjistit, že z nich vychází světlo. Takže všechno, co se říká o svatozáři kolem svatých, modernějším výrazem označované jako aura, má své založení. Podobně lze fotografovat i nenávistné lidi, a zdá se, že je kolem nich modrá čára, která vtahuje energii dovnitř. Určitě jste byli s nějakými lidmi, u kterých jste cítili, že z vás jakoby vytahují energii, takže se vám skoro chtělo utéct. Na druhé straně jsou jiní lidé, s kterými být chcete, protože „z nich něco vychází“. Nemělo by vám to znít divně. Jestliže Bůh a život jsou jedno, pak toto by se mělo ukazovat na všech úrovních našich zkušeností. Jinými slovy vám říkám, že si nemůžete dovolit být negativní nebo nenávistní. Zabíjíte tím nejenom sebe, ale i lidi kolem vás. Jsme sociálně nakažliví, sdělujeme si navzájem život i smrt.

 

4.   Hovořil jste o lásce k nepřátelům a o tom, že v kontemplativní mysli je máme milovat. To ale asi nemůže být jediný vztah, který k nepřátelům můžeme mít. Též z praktických důvodů se musíme nějakým způsobem bránit a bojovat s lidmi, kteří nám házejí klacky pod nohy. Jakým způsobem spojit tyto dvě činnosti, lásku k nepřátelům i odpor k nim?

Proti zlu si musíte vybudovat hranice. Není to tak, že byste si měli lehnout a dělat mrtvého brouka. Člověk, který ví, že je život a světlo, nedovolí, aby ho temnota přemohla. Takže milovat svého nepřítele, to neznamená ho mít rád tím způsobem, aby se ti líbil. Znamená to jenom to, že mu přejete jen dobro, že jeho směrem nevysíláte další negativní energii. U neurotických nebo velmi jedovatých lidí musíte vztyčit jasné hranice, aby vás nebo vaši rodinu nemohli zraňovat. Navzdory svému chování v sobě stále nesou Boží obraz, a to musíte respektovat. Uvedu snad nejextrémnější příklad: Bin Ládin a Saddam Husajn jsou obrazy Boží. Vaše politiky to vystraší (rozhodně to straší americké politiky), ale pro věřícího je to objektivně pravda. Možná proto se bojíme evangelia, že nechceme mít takové univerzální vidění. To nám rozbíjí všechny naše politické hranice. Neříkám, že bychom měli dovolit Bin Ládinovi a Husajnovi, aby ubližovali jiným lidem. Myslím, že musejí být uzavřeni, omezeni. Ale první reakce věřícího člověka nesmí být to, že proti zlu se postavíme tak, že ho odstraníme. Zlo nikdy neodstraníme. To by nás vedlo k úplně jinému vojenskému a politickému pohledu na svět. Víc o tom píšu v knize „Naděje proti temnotě“, která, až se najde překladatel, vyjde i česky.

 

5.   V okamžiku, kdy by člověk přijal to, co bylo řečeno, a chtěl by být průtokem Boží milosti a Boží lásky, začne nutně narážet na hranice sama sebe; začne to vyvolávat ego, když se pod tlakem, který na ně bude vyvíjen, bude bránit tím, že bude vyvolávat negativní reakce a negativní energii. Co s touto energií dělat, jak ji přetransformovat, abych svým blízkým neubližoval? Vždyť nežiji jako ve vzduchoprázdnu a lidi kolem mě velmi citlivě vnímají to, jak se cítím, a já jim pak ubližuji. Chtěl bych proto vědět, jaká by tu pomohla technika nebo jakým způsobem mám tu negativní energii odčerpat.

Máte pravdu, ego umí říkat jenom ne, zatímco onen tok umí říkat jen ano – takže, když se začnete učit důvěřovat a říkat ano (říkáme, že ego je mistr převleku), použije všechny myslitelné prostředky k tomu, aby se vrátilo zase do svojí centrální úlohy, do své negativity. Nejobvyklejší způsob je, že ego začne být náramně náboženské a morálně nadřazené, aby to odstranilo ve jménu náboženství. Bude se snažit vypadat morálně o úroveň výš, aby mohlo porazit to druhé. Proto učení o milosti nikdy v církvi pořádně neprorazilo, protože ho přebíjíme pořád takovým tím ´napřed musíš poslouchat přikázání a potom dostaneš milost´. V tom je ten odpor vůči toku milosti. Je to strašně těžké proti tomu argumentovat, protože to vypadá tak morálně. Proto farizeové vždycky obviňují Ježíše, že je hříšník. Oni nemohou tuto svobodu vydržet. Jeho svoboda od Zákona pro ně představuje velké nebezpečí. Takže máte pravdu, když to očekáváte, ale primárně to hlídejte sám v sobě. Stane se totiž, že si sám řeknete, že je to příliš dobré, než aby to byla pravda, že by mě Bůh miloval jen tak zadarmo; ´to přece musí být obtížnější´. A tak hry vaší mysli začnou odporovat evangeliu.

Jediné, co víte je, že jste zklamali, a to velmi často. Když pak to selhání vezmu, odevzdám svou chybu Bohu; Bůh mě nikdy nezavrhne, ale miluje mě ještě hlouběji. Proměňujeme se díky lásce. Neměníme se díky tomu, že jsme ohroženi. Po staletí jsme vyhrožovali katolíkům pekelným ohněm. Vždycky říkám, že jestli chci, aby mi ukradli peněženku, pojedu do nějaké katolické země. Je to právě v Itálii a na Filipínách, kde mě vždycky okradou; přitom tam všechny vychovávali k tomu, že krást se nemá. Celý měsíc leden jsem učil v Indii, chodil jsem celý měsíc mezi hinduisty a muslimy, chodil jsem všude a zacházeli se mnou velmi zdvořile - jim nikdo peklem nehrozil. Nechci z toho dělat karikaturu, ale co chci říct je, že Bůh vás k sobě nikdy nebude volat pomocí vyhrožování.

 

6.   Pokud jsem správně pochopil, děje se v podstatě úplně základní modlitba nebo rozhovor s Bohem v tichu, takže vlastně všechny naše naučené modlitby, které pečlivě odříkáváme nahlas nebo v duchu, by neměly vlastně smysl, ježto by se odehrávaly v našem egu, totiž vlastně v tom falešném egu. Taková klasicky poctivě odříkávaná modlitba, by pak neměla význam?

Ne, je to přesně opačně. S tím tichem nebo po tom tichu se teď mohu vrátit k Otčenáši a ke Zdrávas Maria a dovedu to správně ocenit. Teď je to ukotveno v nějakém druhu vnitřní zkušenosti. Problém je v tom, že byla příliš zdůrazňována společenská modlitba. Ale společenskou modlitbu pořád potřebujeme. V Ježíšově učení vidím rovnováhu, když říká: „Jděte do své komůrky a zavřete dveře[33].“ „Proč blábolíte mnoha slovy jako pohani, Bůh ví předem, co chcete, co potřebujete, nemusíte mu to pořád říkat.“ Takže se zdá, že vyučuje modlitbu v tichosti. A pak na jiném místě nám říká, že máme Boha prosit za své potřeby[34]. Abych byl tedy konkrétnější, říkám, že je místo pro modlitbu mlčení i pro modlitbu slovy. Nikdo nás ale moc neučil modlitbu mlčení, chci ji tu proto zdůraznit.

◙ ◙ ◙

Až se vrátíte do skupinky, ať se každý z vás podělí se svou skupinkou o to, co vás tady buďto nejvíc nadchlo, nebo to, čemu jste sami nejvíc odporovali. Je ovšem v pořádku, že odporujete. Vím, že jsem říkal mnoho divných a odstrašujících věcí. Většinou je v tom pro vás nějaké sdělení. Takže se prostě jen o tu věc, která vás nejvíc nadchla nebo nejvíc vyděsila, podělte.

 

Buďte klidní a vězte, že já jsem Bůh.
Buďte klidní a vězte, že já jsem.
Buďte klidní a vězte.
Buďte klidní.
Buďte.
 


Přednáška č. 5 – Richard Rohr – Křižanov 2003

Dnes je svátek svatého Kříže a jsme shromážděni ve vesnici Křižanov, jakoby ve vsi kříže. Zdá se, že bych měl ještě víc mluvit o kříži. Papír, který máte před sebou, je jen konec knížky “Všechno má své místo“. A než s tím začneme, chtěl bych říci ještě jednu věc. Láska není něco, co objevíte. Láska je něco, co jste - láska je vaše pravé já. A trvá nám celý život, abychom objevili, čím už jsme. Láska není něco v dálce před vámi, je to místo uvnitř vás. My neumíme milovat Boha. Je to Bůh v nás, který miluje Boha. Bůh je ve vás už teď přítomen, a to ve vztahu lásky k Bohu. A jediné, jak se k tomu můžete přičinit je, k tomu svolit, položit v to svou důvěru a v radosti tento vztah zakoušet – a to právě teď. Neočekávejte, že budoucnost bude jiná než přítomnost. Jestliže toto nepochopíte nyní, nepochopíte to ani později. Takže bude lépe, když vám to dojde teď: budoucnost pak bude ještě lepší než současnost, neboť čím více do tohoto sídla lásky v našem nitru směřujeme, čím větší důvěru v ni klademe, tím více v nás vztah lásky vítězí, přebývá.

Duchovní cesta je opravdu takto jednoduchá. Je ale velice obtížné jednoduché věci předkládat a učit. Jsme už navyklí všechny věci komplikovat, a jsme skoro zklamaní, když něco není komplikované. Bůh se dal natolik k dispozici, že už ho nemůžeme vidět. Tak jako nemůžete vidět vzduch a berete ho jako samozřejmost. V každém okamžiku ho vdechujete a vůbec si neuvědomujete, že jste jím neustále obklopeni. A s tím se podívejte na ten papír před vámi. Boha lze najít ve všech věcech. Kříž ukazuje, že nejvíce ho můžeme nalézat v bolestivých, tragických věcech - přesně tam, kde jsme Boha neočekávali. Je to jako Boží skrýš. Říká se, že ukřižování byla nejhorší věc v lidských dějinách. My ale nazýváme tuto nejhorší věc nejlepší.

To proto, aby se na této zemi už nemohlo stát nic, o čem bychom mohli říct, že se to už nedá změnit, převrátit. V popisu práce Boha je proměňovat naše ukřižování ve vzkříšení. Cokoliv my zničíme, je Bůh schopen vzkřísit. Lidská existence není ani dokonale existenční ani dokonale chaotická. Lidský život má schéma kříže: je to srážka protikladných sil. My sami jsme tou srážkou, a proto sami sebe prožíváme jako protiklady. Pavel o tom píše v 7. kapitole Římanům, kde sám sebe nenávidí, když říká: „Říkám jednu věc, ale dělám jinou[35]. Jednu věc říkám a cítím jinou, „kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti?“.

Cena, kterou za tyto protiklady platíme, je vždycky nějakým druhem ukřižování. Jak jsem vám říkal: Ježíš se stal problémem[36], stal se tím, co my skutečně děláme. Stal se obětí, abychom sami přestali oběti přinášet[37]. K tomu, abychom přiměli Boha nás milovat, není potřeba nic obětovat. Bůh není postavou, kterou bychom si oblíbili, není ani někým, koho bychom se báli, kdo by to s námi sotva tak vydržel nebo nám i odporoval.

Máme důkazy, že na všech kontinentech existovaly oběti. Byli tam lidské oběti – obětování nestaršího syna nebo panenské dcery, aby se onen zlý rozzlobený bůh potěšil. Abrahámův příběh ukazuje, že časem jsme to změkčili a obětujeme namísto lidí zvířata. Důvodem, proč mohu ten příběh o Abrahamovi vyprávět je, že dříve otcové skutečně své syny jako oběť bohu obětovali. V Ježíšově době souviselo devadesát procent ekonomiky města Jeruzalém se zabíjením zvířat. Ve sváteční dny se zabíjelo tisíce beránků, býků a koz. Dnes si myslíme, že jsme se něčeho takového zbavili. Zatím jsme si ale takové obětní náboženství přetransformovali někam jinam.

Většina lidí si teď myslí, že musí obětovat sama sebe, a myslí si, že Bůh je šťastný, jenom tehdy, když my jsme nešťastní. To není poselstvím kříže. Proto se říká, že kříž je jedna věčná a konečná[38] oběť. My ale přesto pořád obětujeme. Bůh ale říká, že právě toto dělat nemusíte: „nemusíte nic zabíjet, aby jste mi udělali radost“. Nemusíte přinášet oběti, já budu Oběť tak, aby jste se vy obětovat nemuseli. Většina lidských dějin tak vypadala, byl tu takový přístup: abychom se k Bohu dostali, musíme prolít krev. V Ježíši se nám sděluje, že Bůh naopak sám prolévá krev, aby se dostal k nám. Veškerá iniciativa a oběť je na Boží straně. Bůh se dal cele k dispozici, v každém okamžiku, na každém místě. A jsou to jenom místa bolesti, které nás donutí prorazit. Křesťané říkají tomuto vzorci paschální tajemství: skutečný život přichází jen skrz cesty smrti.

Ale není tomu tak, že byste sami sebe zabíjeli. Jde o to, abyste opouštěli to, co beztak nepotřebujete, své falešné já, které je sice iluzí, ale většina lidí se naučila si této iluze užívat. Myslí si, že falešné já je to jediné, co mají. Takže, když uvidíte tragické okamžiky života, nebuďte překvapeni nebo pohoršeni. Dělejte, co můžete, pro to, abyste se dostali jinam, abyste byli „vesmírem“. Pamatujte si tu spojitost českých slov mír (pokoj) a vesmír, a když jste úplně v pokoji (v míru), pak budete schopni šířit pokoj i mimo sebe. Můžete vést druhé lidi jenom tak daleko, kam jste došli sami. Proměnění lidé proměňují jiné lidi jenom tím, že jsou tím, čím jsou. Nemá to nic společného s tím být knězem. Dokonce i kněz, který žije z falešného já, udělá víc škody než užitku, zatímco člověk, který pracuje s kladivem a pilou, ale z vlastního já, udělá tady na zemi mnoho dobrého. Nezáleží na tom, co děláte, ale kdo je ten, kdo to dělá.

Základní náboženskou otázkou vždycky je: ´kdo jste?´. Každého dne se o tom budete muset přesvědčovat. Každé ráno se podíváte do zrcadla a řeknete si: „Kdo jsem?“ A já chci, abyste si řekli: jsem milovaný syn Boží. A jestli dokážete z této důstojnosti žít, a jestli dokážete z této důstojnosti jednat, pak budete jiné lidi proměňovat a změníte svět. Jediné, co Bůh potřebuje, jsou obrazy.

Druhá kapitola Geneze říká: Bůh nežije pro otroky, nežije pro lidi, kteří chodí do kostela. Jediné, co Bůh chce, je vytvořit si obrazy[39] tady na zemi. A pokud tady nějaké obrazy jsou, pak Bůh se dokáže do tohoto světa vlomit. Stalo se však to, že jsme ten posvátný obraz, který je ve všech věcech, zapřeli a rozbili. Když ho nevidíme sami v sobě, tak ho nemůžeme vidět ani v ostatních věcech. Zase si vzpomeňte na princip podobnosti, o kterém jsem říkal, že jen láska dokáže vidět lásku. Vaším úkolem je být láskou - což už jste. Láska není především cit. Je to rozhodnutí. A v tomto případě je to jako vzdání se nebo důvěra. Proto tomu říkáme víra, protože nemůžete uvěřit tomu, že vy, obyčejní lidé, můžete být syny Božími. Vždycky to bude skok víry. Vždycky to budeme vnímat, jako opuštění nějakých důkazů proti. Když pak bude Bůh nějaké obrazy tady na zemi mít, bude se Boží dílo konat. To neznamená, že vy půjdete do nebe, a druzí ne. Bůh k sobě volá všechny a všechno. Zdá se, že potřebuje něco jako jádro. Říká tomu kvas. A dokud aspoň někteří z vás nevěříte lži, postačí to k tomu, aby se dějinám zabránilo, abychom sami sebe zničili.

Pamatujete se na Abrahámův příběh, kde šla řeč o tom, že postačí deset spravedlivých mužů. Vy jste těch deset spravedlivých mužů[40]. Neznamená to, že bychom měli ostatní předělávat tak, aby nám byli podobní. O to vůbec nejde. To by nás dostalo jen do imperialistického náboženství, kde bychom pouze museli s někým soutěžit a dokazovat, že máme pravdu. Z nikoho jiného nemusíte dělat křesťana. Postačí, když sám budete křesťanem. A potom necháte Boha, aby si s tím naložil, jak chce. Když jsem byl v Kalkatě, říkaly mi sestry, že pokud vědí, nikdy se Matka Tereza nesnažila z někoho udělat křesťana. Pro konzervativní katolíky to je velmi šokující. Ona říkala: „Moje práce není slovy mluvit o Ježíšovi, moje práce je být Ježíš.“ Cenou za to být Ježíšem je kříž. To proto, že to pociťujeme tak, jako bychom se vzdávali své moci a důležitosti. Musíte prostě jenom přiznat, že jste, kdo jste, a to vám bude připadat strašně malé a nedůležité. I vaše práce, ať je jakákoliv, vám bude připadat malá a nedůležitá.

Jedna věc, která se mi v Čechách líbí, je to, že cítím, že mnozí z vás jsou mnohem skromnější, než jsme zvyklí z Ameriky nebo i z Anglie. Vy jste nikdy nebyli impérium, tak jako si to o sobě myslíme my, a je to k vaší výhodě. Možná nebudete potřebovat tak velké ukřižování jako my. Mnoho lidí na této zemi se cítí mnohem důležitější, než jsou. Vy teď svou důležitost na té jediné úrovni, která je podstatná, znáte. Nikdo Vám ji nemůže vzít, ani vám ji nemůže dát - protože už ji máte. To jediné, co po vás Bůh může chtít, je to, čím už opravdu jste. Ne vaše zidealizované já, ne hrdinské já, ne vaše obětované já, ale vaše obyčejné já.

Myslím, že většina z vás má děti. Ze zkušenosti znáte, jak děti, když se učí kreslit, vám nakreslí nějaký obrázek, pak přijdou a řeknou: „Tatí, podívej se na můj obrázek!“ Vy víte, že to není velké umění, ale jste šťastni. Co totiž je na tom skvělého, je to, že to chtějí dát právě vám - jejich touha se spojit. A zvednete svoje malé dítě, děkujete mu a říkáte: „To je ale pěkné, děkuji ti, děkuji.“ Právě toto děláme s Bohem i my. Držíme svůj obrázek vzhůru a říkáme mu: „Tatí, tady to je.“ A Bohu nevadí, že to není dokonalý obrázek, žádný obrázek není dokonalý. Není to dokonalost daru, která je tu důležitá, důležitá je touha dát ten dar. K tomu, abyste ten načmáraný obrázek darovali, je vždycky zapotřebí pokory, protože to pociťujete, jako kdyby to nebylo nic. Zde právě nastupuje vaše aktivní víra. Je to postoj, který z nějakého důvodu Boží srdce těší.

Právě to se děje, když třeba nějaký strom je tím, čím je. Ten strom se nerozčiluje, že není ptákem, prostě vzdává Bohu slávu tím, čím je, a tak to i přijímá. Třeba nemá dokonalý tvar, jsou na něm mrtvé větve, a celý za pár roků odumře. Co však je důležité, je, že ten strom byl Bohem vyvolen, aby existoval. Stejně Bůh vyvolil i vás k tomu, abyste existovali - tady a teď. Vaše vyvolenost Bohem se vždy znova opakuje: jestliže budete další vteřinu dýchat, znamená to pro vás opět nové vyvolení. Jestliže jste se znovu nadechli, tak vás Bůh opět vyvolil. Jediným důvodem, proč pokračujete v existenci je, že Bůh chce, abyste existovali. Všechno má své místo, všechno je využito. A Bůh bude schopen použít vás jako vyhovující nástroje, protože teď víte, kdo jste.

◙ ◙ ◙

Diskuse

1.   Na začátku druhého odstavce píšete, že Boha lze najít ve všech věcech, zvláště pak v těch bolestných, tragických a hříšných. Podle mně to ale znamená, že pokud chceme nacházet Boha, musíme vyhledávat bolest, tragiku a hříšnost, a to odmítám.

To jste naprosto nepochopil. Neříkám, že to máte vyhledávat, říkám, že se něco takového stane v každém případě, a až se to stane, je lépe, když jste připraven se z toho učit. Ukřižování Ježíše bylo též hříšné, tragické a bolestné. Kdybyste tam však stál a říkal ´já to odmítám přijmout´, neprožil byste vykoupení. Tohle myšlení vychází z vaší logické mysli, nikoli z duchovní.

 

2.   Řekl jste, že umírání nebo kříž, který je tu pro nás, v mnoha případech znamená, že se musíme vzdát svých iluzí, svého malého já, toho, co ve skutečnosti není reálné; ale člověk se někdy může setkat s utrpením, o kterém nemůžete říct, že neexistuje. Díváte se na to, jak vám umírá dítě, jak ubližují vaší rodině, spoustu lidí musí utíkat, běží o život, na tom přece není nic iluzivního, nic nereálného?

Jistě neříkáme, že veškeré utrpení je iluzí, to by byl spíše buddhismus než křesťanství. Křesťanství připouští, že existuje opravdové nebo i nespravedlivé utrpení. Ježíš sám byl zabit nespravedlivě. Měl všechny důvody k tomu, aby říkal ´tohle není fér, tohle není správné´. Říkám jen to, že Bůh je schopen takové události využít k tomu, aby přinesl větší dobro - pokud s tím souhlasíte. Ty samé události vás ovšem mohou dovést k hořkosti a ke vzteku. Většinou to pak trvá dlouho, než se ve vás odehraje ona chemická reakce proměny. K tomu se nedochází logicky, ale duchovně.

Máte-li v to totiž uvěřit, budete to vždy pociťovat jako kapitulaci, či sebevzdání. V tom je skutečná povaha ukřižování, nejde o utrpení samotné, ale o důvěru, že to utrpení může mít svůj význam. Vaše logická mysl bude ovšem proti tomu na každém kroku bojovat. Neznám žádný důvod pro utrpení, který by mysl uspokojil. Většinou v okamžicích, kdy mysl a vůle nám selžou, se nám podaří prorazit. Vyslovil jste ale velice důležitý výrok, který bych chtěl podpořit, a ten zní: nezapírejte realitu utrpení.

Jediné, co k tomu potřebujeme dodat je, že to utrpení může mít transcendentální význam. Chci říci, že Bůh všechny tyto věci používá. Ani nevím ani nepředpokládám, že to působí Bůh, příčinou je tok dějin. Beztak všechno umírá, a je jen otázka kdy. Pro nás je ovšem obtížné přijmout ten princip netrvalosti, že všechno jednou umírá.

 

3.   Řekl jste, že všechno má nějaký význam - cokoliv, co se nám stane, zejména tragické věci. Jak se ptát, abychom ten význam zjistili. Je nějaká cesta, jak to zjistit?

Pamatujte si, že jsem říkal, že cokoliv, co dokážete přijmout na sto procent, vás může obrátit. V těchto dnech jsme třeba cvičili, jak na sto procent přijmout skutečnost stromu. Vaše modlitební praxe vás připravuje na vaši životní praxi. Jak jsem vám říkal: učte se rozpoznávat, jak hluboký máte v sobě rozpor, máte-li každý svůj okamžik přijmout. Když vám mysl říká „to je ´blbý´, tady nechci být, to pro mě nic neznamená“, je to váš vnitřní odpor proti tomu okamžiku. Ukazuje to, v jaké míře jste přítomni, takže namísto toho jste třeba někde zcela jinde, než abyste byli přítomni tady a teď. Samotný ten úkon vzdání se tomu okamžiku z nějakého důvodu nachází význam toho okamžiku. Proč tomu tak je, tomu sám nerozumím.

Právě onen odpor, který běžně ve své mysli máte, je tím, co ve vás ten význam odmítá najít. Takže moje odpověď je: Jděte teď víc do hloubky, a až ve vašem životě nastanou tragické věci, budete možná připraveni. Uvědomte si, že jak modlitba Mariina, tak Ježíšova jsou vlastně jednou stejnou modlitbou. Obě říkají: ne má vůle, ale tvá vůle se staň[41]. To je esence toho, čemu říkám křižování. Vaše malé já toto nedokáže, dokáže to jen vaše velké já. My nemáme odvahu ani správné vidění, abychom tímto způsobem věřili.

 

4.   Znamená to tedy, že nemáme možnost to poznat? Když si najdeme jakoukoliv odpověď, je to dobře právě proto, abychom neztráceli čas tím, že to nemůžeme poznat. Jde tu o podobný důvod jako u Joba?

To druhé by mohla být pravda. Mám na mysli, že jakákoliv odpověď je dobrá, abychom neztráceli čas. Nechci, abyste si mysleli, že žádná odpověď neexistuje, ale ve svém celku obnáší věc ještě více: jde o to, že mysl se přestane prát a už nepožaduje odpověď, protože ta otázka je již zarámována v jiném, širším rámci. A v takovém rámci jsou už věci v pořádku - přestože tam stále ještě mohou být slzy a zklamání.

 

5.   Bůh mě přijímá, aniž by ode mne čekal oběť, a jde o to, abych to přijal, tomu rozumím. Ale nerozumím tomu všemu následování Krista, který je sám obětí!

Jde tady o sémantiku, o to, jakým způsobem pojem oběť používáme. Já ho používám velmi odborným způsobem. Je to sebevzdání s cílem následovat Krista. Není tomu tak, že Bůh by měl radost, když sami sebe budete negovat. Přiznávám ovšem, že na psychologické úrovni se to jako negace pociťuje. Když to pak lidé jako cestu negace pojmou, většina se jich nedostane dál, a v upřímnosti se z nich stanou negativní lidé. Projevuje se to pak oním kyselým výrazem tváří, které vidíte v kostele. Někdy není moc zábavné být knězem, protože se musíte na ty nešťastné tváře dívat a pozorujete, že tito lidé jsou tam přítomni s pasivní agresivitou. Můžete poznat, že v jejich přítomnosti je odpor a váhavost. Chci říci, že tato spiritualita oběti se stejně nakonec obrací zpět proti tomu člověku a beztak nefunguje.

Ostatně každá velká spiritualita spočívá ve svobodě opouštět věci. Bůh vás vede do místa svobody, kde je skoro příjemné věci opouštět, protože už víte, že to či ono nepotřebujete. V lidském životě bývají jedno nebo dvě období, kdy se vám zdá, že opravdu podstatnou část sama sebe pouštíte pryč. Tak to muselo být při odsouzení Ježíše na kříž, když mu bylo teprve 30 let a on teprve začínal, měl málo opravdového úspěchu - a už mu vše bylo vzato. V Ježíšově lidství se vše muselo bouřit: tohle by se dít nemělo, tohle není dobré, není to spravedlivé. Tak chápeme přijetí kříže na sebe.

Na jiné úrovni chápu, jak se vyjadřujete o oběti. Sám používám výraz oběť ve velice specializovaném významu, totiž ve smyslu negativní orientace náboženství. Jde přesně o ten způsob, jak to slovo používá Ježíš, když odkazuje farizeje, aby se naučili významu slov ´milosrdenství chci, a ne oběti[42]´. Tak tomu je ve všech evangeliích. Ježíš se snaží přeměnit náboženství obětí na náboženství milosrdenství. Je to jemný rozdíl, ale podle mne velmi důležitý. Náboženství oběti, tak jak ho vidím, vytváří velice zatrpklé a váhavé křesťany. I když dávají peníze chudým, je vám jasné, že to dělají proto, aby jednou dostali místo v nebi, a ne proto, že mají dost svobody k tomu, aby se s těmi penězi rozloučili. Všechny vaše oběti se tak stanou egoistickými: Já to musím udělat proto, abych později dostal odměnu. V takovém náboženství není žádná svoboda ani žádná radost.

 

6.   V úvahách o mužské spiritualitě mě velmi zaujal obraz muže jako rytíře, jehož posláním je - pokud je třeba - bránit se proti násilí silou. Z některých výroků jsem měl dojem, jako by samotná existence zbraně byla něco špatného. Je tedy možné v odůvodněných případech použít k obraně proti násilí sílu?

V našem centru máme na toto téma celý kurz. A když jste se zmínil o rytířovi, tedy tím začnu. Připomínám, jak jsme tu před dvěma lety mluvili o archetypech. Jde tu o archetyp válečníka. Pokud se pro válečníka nenajde dobré jméno, o což ty se snažíš, pak vždycky převládne zlý válečník. Řekl bych, že naivní podoby pacifismu odmítají to dobré jméno válečníka přijmout. Věřím, že zlu se musí odporovat.

Ano, ale je rozdíl mezi tímto, a mezi tím, když dovolíte militarismu, aby zcela definoval vaši ekonomiku, a ještě víc, než to, aby definoval vaši duši. Jestliže dobrý válečník není vzdělán, pak špatný válečník přebírá dominantní postavení v celé kultuře. To jsme v minulém století viděli v Německu a dnes to vidíme v naší zemi, kde náš vojenský rozpočet svým objemem přesahuje celou ekonomiku jednoho sta zemí dohromady. Ve jménu odporu vůči zlu vytváříme deset jiných zel. Naše ekonomika bude v dalších generacích zkrachovalá. Už dnes se ruší programy péče o chudé. Můžeme bojovat proti zlu v Iráku, ale v Americe si vytváříme mnoho jiného zla.

Říkám, že je to mentalita militarismu, která je zlá. Když se to stane všeobecnou mentalitou, převezme to vládu. Nicméně věřím, že hrubá síla rozumí pouze hrubé síle, a že zlu se musí odporovat. Dosud jsme nedokázali celý prostor nenásilí otevřít, protože naše první odpověď na násilí je vždy násilná. Je mnoho možností někde uprostřed, a ve většině případů se o nich ani neuvažovalo. Byli to pouze lidé jako Gándhí a Martin Luther King, kteří v této věci brali Ježíšovo učení vážně. Gándhí říkal velmi správně, že všechna náboženství na světě vědí, že Ježíš učil nenásilí, kromě křesťanství. Každý, kdo čte Ježíšův život ví, že Ježíš toto říkal. Jenže křesťanství namísto toho, aby Ježíše následovalo, ho uctívá. Horské kázání bylo v církevních dokumentech po dobu 2000 let téměř úplně ignorováno, protože z toho nedokážeme udělat žádné dogmatické výroky. Říká nám, abychom se změnili. To není způsob, jak měnit jiné, je to způsob, jak měnit sama sebe. Kdykoliv Ježíš tímto způsobem mluví, ignorujeme ho. Položená otázka je proto správná a potřebná, protože v tomto jsme ani nebyli vyučováni. Samotným důvodem k založení centra v Albuquerque bylo, jak učit aktivisty, aby bojovali v záležitostech sociální spravedlivosti, ovšem z pozice míru a kontemplace. Je škoda, že jsme neměli dostatečnou příležitost mluvit o teologii osvobození a podobných věcech.

 

7.   Měl bych otázku, kterou už několik let chci někomu položit. Richard mluvil o Abrahámovi, o jeho světě, o oběti, o míru. Osobností, která se na úsvitu našich dějin objevuje, je Melchizedech, který je nazýván králem míru, a dokonce je zmiňován v liturgii „přijmi tuto oběť jako oběť kněze Melchizedecha“. Dokonce Ježíš bývá nazýván knězem podle řádu Melchizedechova. Vůbec nevím, co to znamená.

Jednou jsem o tom v Americe napsal článek, který byl zveřejněn. Citoval jsem tam nějaké pasáže z listu Židům[43], kde byla snaha popisovat Melchizedecha jako původce proměny. Postava Melchizedecha tam poukazuje na věci na způsob ´není to takhle, je to jinak´, což je vlastně tím, co při liturgii prožíváme s chlebem a vínem. Vzpomenete si, že je Melchizedech zobrazován jak nese chléb a víno? Chléb a víno se v nějaké podobě nacházejí ve všech kulturách. Stávají se symbolem hmotného světa, který přijímáme do sebe. Stávají se ale též symbolem toho, že hmotný svět je potřeba proměnit. Podívejme se tedy na pasáže v listu Židům, ty mi v tom nejvíce pomohly. Také se tam říká, že on nebyl knězem podle rodu[44], podle posloupnosti, podobně jako my jsme zvyklí předávat kněžství vkládáním rukou v posloupnosti od apoštolů. Melchizedech je kněz, který není žádným „oficiálním knězem“, je knězem jako někdo z vás. Přichází odnikud. Je to opravdový kněz. Věřím tomu, že každý muž a každá žena, kteří proměňují význam věcí, jsou knězi podle řádu Melchizedechova. Popravdě řečeno, mnozí z nás, kteří jsme kněží, nejsme podle řádu Melchizedechova, protože lidi neproměňujeme. Možná proměňujeme chléb a víno[45], ale ne lidi. Chléb a víno jsou jen k tomu, aby sloužili lidem.

To je snad to nejlepší, co jsem si z toho článku zapamatoval.

 

8.   Chtěl bych se zeptat, jestli je možné, že se Ježíš znovu inkarnuje a inkarnuje se jako Ježíš s mocí, aby mu nemohlo být ublíženo?

Kdo jsem já, abych říkal, co má Bůh v úmyslu? Ale tím způsobem, jak tu otázku formuluješ, si myslím, že ne. Skutečný význam tkvěl v tom objevit význam moci skrze cesty bezmocnosti. Nemyslím si, že by Ježíš říkal, že síla nebo moc jsou nutně špatná věc. Samotný název pro ducha je v řečtině – síla. Ježíš říká: dávám vám sílu. Tím však říká, že existuje duchovní síla, která je v konečném důsledku silnější než hmotná síla. Myslím si tedy, že druhé inkarnace nebude třeba. Soudím, že ten paradox už je v Ježíši obsažen, ale jestli nám Bůh nabídne druhou inkarnaci, doufám, že na to budu připraven. Určitě bychom neměli předpokládat, že naše malá mysl tomu všemu rozumí, a myslím, že to je dobrý způsob, jak skončit, protože já tady sedím tak, jako kdyby moje malá mysl to měla všechno vymyšlené. A to vše poté, co vám říkám, abyste své mysli nevěřili. Takže především doufám, že všechno co vám říkám, vychází ze svobody nerozumět, nevědět. A doufám, že vy sami si můžete užívat té stejné svobody. Až odtud odejdete, tak mě moc necitujte. Nechte některé z těchto věcí působit, aby se vám dostaly hluboko do nitra. Sami se s nimi perte, modlete se za ně sami, a až budete cítit, že vás Duch poučil, pak mluvte.

Děkuji vám za vaši trpělivost a pokoru, že jste mě nechali mluvit takto dlouho. Doufám, že přednesené věci, které nebyly pravda nebo nebyly dobré, zapomenete. Můžete je ignorovat. A pokud jsem řekl jednu věc, která byla pravdivá, pak doufám, že je natolik silná, aby změnila váš život, aby vás vedla k Bohu. A jen v něm je váš život. Děkuji.
 


Závěr – Richard Rohr – Křižanov 2003

Když jsme mluvili o kříži, chtěl bych, abyste vyjádřili svůj vlastní konflikt s křížem. Kříž je od toho, aby ve vás způsobil konflikt, aby vás destabilizoval, není k tomu, aby vás okamžitě uspokojoval. Je to dobré a potřebné napětí. Takže si vzájemně ve skupinách popište, jak vás toto učení obtěžuje a jak vás štve. V podstatě bych chtěl, abyste se jeden s druhým podělili o jeden důležitý konflikt ve vašem životě.
 


POZNÁMKA K PŘEKLADU

Podobně jako u přednášky v Brně, je zde na více místech odvolávka na diagramy, které účastníci drželi v ruce. Proto je třeba uvést diagramy, které do konečné verze budou též vloženy, do souladu s textem. Texty, které se na diagramy odvolávají, jsou i zde zdůrazněny tučně. Někdy jsou tak poznačeny též doprovodné poznámky k diagramům – je třeba uvážit, zda mají v textu zůstat.

Na začátku 3. přednášky je výklad významu znaku na jakémsi tričku, které (snad) R. Rohr měl tehdy na sobě. Je třeba uvážit, zda text ponechat (pak by bylo asi vhodné znak též vytisknout), anebo vypustit. Čtenář, který se setkání přímo nezúčastnil, by nemusel mít jasnou představu. Překlad vyžaduje technickou redakci (úprava odstavců, vložení diagramů apod.)
 


[1]  Mk 1,12 pozn. překl.

[2]  Mk 1,13 pozn. překl.

[3]  R. Rohr hovoří o pojmu „transformation“, tedy transformace, nicméně nejspíše má na mysli skutečně biblické obrácení (srov. Mk 1,15). což lexikální význam slova též dovoluje – pozn. překl.

[4]  Srov. Mt 10,39; Mt 16, 24-25; Lk 14,27; Mk 8,34; Jan 12,24 pozn. překl.

[5]  Srov. J 12,24 pozn. překl.

[6]  Srov. J 15,1n pozn. překl.

[7]  Srov. Jan 14,27 pozn. překl.

[8]  Míněno soustředění v Křižanově, kde byla přednáška prezentována, pozn. překl.

[9]  Volná citace – srov. Fil 3,5n; pozn. překl.

[10] Srov. Mt 21,31 pozn. překl.

[11] Lk 15,11-32 pozn. překl.

[12] Lk 18,10n pozn. překl.

[13] Mt 19,30; Mk 10,31; Lk 13,30 pozn. překl.

[14] V dané souvislosti nevystačíme s českým pojmem „přijímání“. K pochopení výkladu je třeba přibrat latinské communio (unio = jednota, sjednocení) – sjednocení kolem stolu Páně, ale též ve společenství církve (srov. komuniální model církve) – pozn. překl.

[15] Fil 3,7-8 pozn. překl.

[16] 1 Te 5,17 pozn. překl.

[17] Jan 14.9n; Jan 12,45 pozn. překl.

[18] Lk 1,77 pozn. překl.

[19] Př 24,16 pozn. překl.

[20] Není bez zajímavosti etymologická souvislost mezi slovem nadšení a duch (→ Duch sv.), srov. něm. Begeisterung nebo rus. вдохновение (pozn. překl.)

[21] V souvislosti obrazu Boha v nás je zajímavý výraz pro „vzdělání“ v němčině Bildung a v ruštině образование (obrazovanije) pozn. překl.

[22] Lk 14,16n pozn. překl.

[23] Mt 13,47n pozn. překl.

[24] Mt 15,26n pozn. překl.

[25] Ve vydání v nakladatelství Vyšehrad 2003 přeložen název kapitoly „Nech řeku téct“

[26] Z lat. fanum = svatyně, odtud profánní jako to, co je z (sakrálního) prostoru svatyně vysunuto pozn. překl.

[27] Ex 3,14 pozn. překl.

[28] Mt 5,44; Lk 6,27 pozn. překl.

[29] Přednášející používá slovo v interpretaci jako „pokoj“ pozn. překl.

[30] René Descartes (Renatus Cartesius) * 1596 La Haye (Touraine), † 1650 Stockholm pozn. překl.

[31] Mimochodem, k tomu si přečtěte Římany 8 – poznamenává Richard.

[32] Horní část hlavy

[33] Mt 6,6n pozn. překl.

[34] Mt 7,7; Lk 11,9 pozn. překl.

[35] Ř 7,15n pozn. překl.

[36] Pavel hovoří přímo o ztotožnění Krista s hříchem – 2 Kor 5,21 pozn. překl.

[37] Srov. Žd 9,11n pozn. překl.

[38] „jednou provždy dal svou vlastní krev“ Žd 9,12 pozn. překl.

[39] Gen 1,26 pozn. překl.

[40] Gen 18,32 pozn. překl.

[41] Lk 1,38; Mk 14,36; Jan 12,27 pozn. překl.

[42] Mt 9,13 pozn. překl.

[43] Žd 7 pozn. překl.

[44] Žd 7,13 pozn. překl.

[45] I zde ovšem prvotní role připadá Duchu svatému (srov. epiklese: „sešli rosu svého Ducha na tyto dary“, „posvěť svým Duchem tyto dary, které před tebe klademe“ atp.) pozn. překl.

Zrání divokého muže


Přednáška Richarda Rohra, 23.9.2001 – 1/4

Dobré ráno. Dnešní téma je zrání neochočeného muže a možná se v tom někteří z nás uvidíme. Je mi líto, že všichni nemůžete být v této místnosti, ale naštěstí se mohou dívat přes televizi. Takže se pokusíme to co nejlépe využít a uvidíme kam až se dnes dostaneme. Nemám připravený materiál, který bych musel odříkat, prostě začnu povídat, nechám vám prostor, abyste se zúčastnili a uvidíme. Ve vaší zemi ještě nejsem ani 24 hodin takže cítím, že bych se měl spíš učit než stát a mluvit. Chápu, že mnoho věcí, které budu říkat neplatí pro vaši situaci a prosím o trpělivost a toleranci. Ale určitě vím, že vaše otázky mi pomohou poznat vaši úroveň zájmu. Jinými slovy potřebuji, abyste mi kladli otázky.

Dovolte mi abych vám popsal co mě vedlo k práci s muži. Byl jsem vysvěcen na kněze v 27 letech, kdy jsem vypadal velice mladý a sám sebe jsem neviděl jako otcovskou osobnost. Téměř omylem jsem založil komunitu mladých lidí, přistěhovali jsme se do dělnické čtvrti a přestavěli jsme starý dům. Já jsem bydlel v domě s 10 nebo 11 mladými muži, do sousedství se s námi přistěhovalo asi 250 lidí a my tu komunitu spolu budovali. Zjistil jsem pak, že ti mladí lidé měli ke mně vztah jako k otci a to mělo dobrou stránku a špatnou stránku. Velice mě milovali, měli mě postaveného jak se říká na podstavci a potřebovali moje schválení, sledovali i moje obočí, aby zjistili zda se mi to líbí nebo ne. Zjistil jsem, že se to netýkalo mě osobně, že já jsem byl pro něco jiného, mnoho z nich nemělo otce nebo měli otce alkoholika, který nevěděl jak s nimi udržovat vztah nebo měli krutého otce, který je zneužíval.

Nejobvyklejší případ byl otec, který jim citově nebyl k dispozici, nebyl k nim schopen vztahu. Byl to tento jev, který ve mně nastartoval přemýšlení na toto téma. V této době přišel jeden americký básník s knihou „Železný Jan“, bylo to přeloženo do češtiny a jmenuje se to Železný muž. V naší zemi byla tato kniha velký fenomén, zjistili jsme, že on říká stejnou věc jako já, on ji říkal ze sekulární stránky, já jsem ji říkal z náboženské stránky, ale bylo to jedno a to samé. Oba jsme viděli, že jsme společnost bez otce. Moje kniha byla přeložena do němčiny a já jsem jel v 80. letech do Německa o tom mluvit. Říkali, že všechny své otce zabili v 1. světové válce a měli takovou obrovskou potřebu otcovské postavy, že si vybrali negativní otcovskou postavu. Negativní byl lepší než žádný. V 2. světové válce jsme opět zabili všechny naše otce, takže my němečtí chlapci jsme pořád bez otců. Když jsem mluvil v Německu tak byl každý kostel přeplněný, vypadalo to jako bychom začali ty mladé muže učit od nuly jak důvěřovat svým otcům. Víme, že v socialistických zemích byla ta historie jiná, ale i zde byl model otce velice autoritářský a dogmatický.

Takže je v tom vztahu spousta umění, které jsme se prostě nenaučili. Víme, že to vzduchoprázdno ve vztazích zaplnily ženy, ve většině zemí kam jezdím si muži připadají méněcenní vůči ženám, protože ty ženy mají víc těchto vnitřních dovedností. Ženy často vypadají sebevědomější ve svém ženství než my jsme ve svém mužství. Žena dokáže pro muže udělat mnoho věcí, ale nedokáže ho naučit jak má být mužem. To je důvod proč jsem začal o této oblasti mluvit. Cítíme, že nevíme kde začít, protože ten problém je tak obrovský. Přitom nacházím muže jako jste vy tak otevřené a tak připravené se učit. Skoro víme, že potřebujeme nějaký druh iniciace. Asi to slovo iniciace je vám zvláštní, dovolte mi, abych vám ho popsal.

V iniciaci se předpokládá, že potřebujete dát mladému člověku ten velký obraz jeho života na začátku života ne na konci. Když se postaráte o ten začátek tak konec se postará sám o sebe. Bohužel křesťanství se víc zabývalo koncem než začátkem. Většina křesťanů byla zaměstnaná otázkou jestli půjdu do nebe nebo do pekla, v případě katolíků ještě do očistce. A to odebralo veškerou energii z přítomného okamžiku a nasměrovalo ji do budoucnosti. My nemáme náboženství, které nás připravuje na teď, ale náboženství, které nás připravuje na smrt a to jsou dvě úplně jiná náboženství. To náboženství je spíš o tom, jak přežít současnou dobu, duchovně ji přežít, než o tom zda půjdu do nebe či do pekla. Jak říkám Američanům: do nebe nejdete, stáváte se nebem, nejdete do pekla, ale stáváte se peklem teď. Spiritualita vždy mluví o tom, co je teď, to co děláte teď se vám ve spiritualitě daří. To zaostřuje energii na přítomnost a to vlastně mění úplně všechno. Často říkám, že náboženství je něco jako pojištění proti požáru, každý si platí tu pojistku jenom aby si byl jistý, že nepůjde do pekla a to je úplné plýtvání časem. Přesto pořád vidíme lidi jak plní kostely a platí si tu pojistku. Můžete vidět, že oni tam vlastně nechtějí být, že chodí pozdě a odcházejí co nejdřív. Nebo obecně muži tam vůbec nechodí.

Před pár lety jsem byl v Itálii a v neděli ráno jsem přijel do městečka a na náměstí jsem viděl jak všichni chlapi postávají a kouří, otevřel jsem dveře do kostela a ten byl plný žen, v kostele byl jenom jeden muž a to byl kněz a měl na sobě šaty, říkal jsem si: to je ale divné náboženství, toto nikdy nezmění svět, toto není to velké Ježíšovo evangelium, to není dostatečně silné sdělení, aby změnilo společnost. Takže potřebujeme najít náboženství, které mluví k mužům, nejenom k jejich duším, ale také k jejich břichům. Když jsem začal studovat tento celosvětový fenomén iniciačních rituálů, zjistil jsem že ty iniciace a jejich učení jsou velmi zemité. Nikdy se to nedělalo v kostelích, ale vždy někde v přírodě, protože v přírodě jsou všechny ty vzory, proto já je beru do pouště, jak jste před chvílí viděli na obrázcích. Muž, si myslím, je pořád hluboce spojen s přírodou a se zvířaty, je to něco co připadá skutečné a co muž může respektovat, je tu řeč o fenoménu 1. sv. přijímání, kdy se kluci oblékají do bílých oblečků, takže když jsem byl pokřtěn tak mě oblékli do bílých šatiček, když jsme byli u 1. sv. přijímání tak nás zase oblékli do bílých šatiček a takto jsme tam stáli velice pěkně ustrojeni, ale potom ti kluci nemají nic společného s kostelem a s církví, protože toto nemluví k jejich zkušenosti.

Muž ví něco, co podle mého názoru evangelium také učí, chci to říct v jedné jednoduché řádce. K Bohu nepřicházíte tím, že to uděláte správně, ale ve skutečnosti k Bohu přicházíte tím, že to uděláte špatně, jsou to vaše chyby, které vás všemu naučí. První večer při iniciaci říkám mužům, že úspěch po 30-ti letech vám nemá co říct, nemá vás co naučit, úspěch se prožívá dobře, je příjemný, ale nic vás nenaučí. Všechno co se naučíte, souvisí s vašimi chybami, zklamáními, nedostatky. Vždy ty iniciační rituály byly o tom, že muž se snížil do bláta, ne o tom, že se oblékl do bílého. Toto symbolicky redefinuje opravdovou podstatu náboženství. Steven, můj partner, sem přinesl obrazy, jsou to malby, které používáme během iniciačních rituálů, každý se používá v jiný den.

Na tom druhém například vidíte jak muž zachází se svým vztekem a zlobou. Třetí ukazuje den iniciace a ten medvěd je symbol iniciace, protože ten medvěd odchází na zimu přezimovat a potom se vrací zpátky změněný. V tom prvním ten muž balancuje svou mužskou a ženskou část. Toto je pro poslední den iniciace, vidíme že konečně má tu schopnost jak říkáme obejmout svůj stín, tu temnou stránku sama sebe, jmenuje se to znovu usmíření a je to o tom odpustit té části sama sebe, které se bojíte nebo kterou nenávidíte.

Ještě je jedna kresba, kterou jsem nemohl najít, ale popíšu vám ji. Je to obrázek muže, který drží zlaté vlákno, na konci toho vlákna je bílá labuť, která ho táhne nahoru. V druhé ruce má rezavý řetěz a na tom řetězu je černý pes, který ho táhne opačným směrem. Většinou jsme si mysleli, že ten svatý muž má odletět za tou bílou labutí a být velice svatý a perfektní. Ale ve skutečnosti to je o mnoho obtížnější a důležitější úkol a ten je udržet oba dva pohromadě. Toto je spiritualita, které muži rozumí a které je iniciace učí. Je to spiritualita paradoxů. Vy i já jsme paradoxy, jsme plní protimluvů, každý muž to sám v sobě cítí, je to, co sami na sobě nenávidíme, ve skutečnosti je to ten způsob pomocí kterého nacházíte svou vášeň a svou nejlepší energii. Neodmítat ten paradox, ale zůstat v něm, je to dobrý a potřebný boj. Nikdy ho totiž opravdu nepřemůžete. Lidé, kteří předstírají že to přemohli, většinou žijí život jak říkáme odmítání, zapírání. Boj s tím stínem je to, co vás přivádí k vnitřní svobodě a vnitřnímu uvědomění. Tím stínem nemám na mysli to špatné já, tím myslím tu část vašeho já, kterou zapíráte, za kterou se stydíte nebo kterou si neuvědomujete. Ta část vašeho já o které nechcete, aby kdokoli jiný věděl, každý člověk toto má, muži i ženy. Co vám dává dobrá spiritualita je toto přijmout, bojovat proti tomu a odpustit tomu. Myslím, že tento obraz se pokouší toto symbolizovat. Potom vám položím otázky, protože si chci být jistý, že rozumíte tomu boji s tím stínem. To je centrální a důležité téma pro mužskou cestu. Ježíš říká: spásu poznáte podle odpuštění hříchů. 2/3 Ježíšových kázání je přímo nebo nepřímo o odpuštění. Celé tajemství odpuštění je to, co otvírá ten vnitřní prostor. Vidíme, že iniciace vede chlapce do takového prostoru kde je schopen odpustit světu, odpustit mu to, čím ten svět je, dokáže odpustit sobě jaký je a potom dokáže dát ten stejný soucit komukoli jinému. Takže iniciace má vždy něco společného se zraněním, tak jak jsem o tom mluvil včera večer.

V každém mužském příběhu se chlapec vydává na cestu. Nejznámější příběh v Evropě bylo hledání svatého grálu, byl to nejvíc vyprávěný příběh po dobu 200 let v Evropě. Bylo to v německé tradici jako Percival, bylo to i ve francouzské tradici a hlavně v anglické tradici jako král Artuš. Nebyla žádná oficiální verze toho příběhu, byly tisíce různých verzí a předpokládám, že bude i česká verze toho příběhu. Asi to bylo tak, že když kněží nebyli schopni mluvit k mužům, tak laici si našli způsob jak mluvit o duchovní cestě laickými slovy. Ten příběh většinou říká, že mladý hrdina vyšel z lesa v tom nejtemnějším místě. To co vás přiměje vyjít ven je smutek, osamění, zklamání. Jak se vydává na cestu, tak každý koho potká má pro něj nějaké jiné sdělení. On je součástí velkého dramatu, ale to co je společné ve všech verzích je, že uprostřed cesty je vždy těžce zraněn. Když se to zranění stane, tak pokud v tom uvidí Boha, myslím jestli je v tom schopen vidět nějaký cíl, nějaký vyšší smysl, tak cesta pokračuje dál. Jestliže to jenom vyčítá druhým lidem nebo sobě tak není žádná cesta a vrací se to zpátky. Vše o čem jsem včera mluvil je o tom jak se zachází se zraněním. A v mnoha smyslech ten stín a to zranění jsou stejná věc.

Co děláte se svými zklamáními a se svými chybami? Co děláte se svými stránkami za které se stydíte nebo si přejete, aby se nikdy nestaly? To nemůžu dost zdůraznit, toto je srdce mužské cesty. Věřte nebo nevěřte, tohle je ten boj, který vám vytvoří vaši duši, váš vnitřní život, to je ten boj, který z vás na konci života udělá moudrého muže, tento boj z vás udělá otce, který má co říct svému synovi. My jsme s tím většinou vlastně nebojovali, my jsme to zapřeli nebo odmítli. Vlastně nám nebyly dány ani nástroje, abychom uměli v tomto boji zůstat, nenáviděli jsme sebe. Zjišťuji, že naprostá většina starých mužů s kterými pracuji, sami sebe nenávidí, oni o tom nemusí mluvit, ale když s nimi rozmlouváte tak je to nakonec zřejmé. Velká část iniciace bylo něco čemu se říká práce se smutkem, kdy se chlapci říkalo jak má nakládat s pocitem smutku ze života. Řeknu vám co si mnoho mužů vůbec neuvědomuje.

Často si my myslíme, že se zlobíme a na určité úrovni se opravdu zlobíme, ale zjistí se že muži většinou nejsou zlostní, ale ve skutečnosti jsou smutní. V duších mnoha mužů je hluboký smutek a tento smutek se ukazuje jako zloba. Iniciace zavede chlapce do té zloby, tak jak je to na tom druhém obrázku. Vypadá to jako vztek na ten pitomý svět, ale většinou je to mnohem hlubší. Když jsem byl mladý novic u františkánů tak jenom jednou jsem si stěžoval novicmistrovi. Bylo mi 19 roků a každý měsíc jsme museli číst život sv. Františka, to se dělá velmi jednoduše, protože existuje mnoho životopisů sv. Františka, je to člověk o kterém bylo napsáno nejvíc knih na světě, takže se divíme jak to, že fascinoval tolik lidí. A já jsem říkal mě to nefascinuje, já tomu chlapovi nerozumím, on pořád brečí, myslím si, že je to neurotický Ital, říkal jsem novicmistrovi. Nevím jestli chci tohoto chlapa následovat, protože pořád brečí a potom k sobě přitáhne Kláru a brečí spolu a brečí celé dva dny. Říkal jsem proč brečí, o čem brečí. Novicmistr byl velmi moudrý muž a říkal mi: Richarde, ty jsi teď velmi mladý, tobě to nedává smysl, ale až budeš starší tak ti to smysl bude dávat, takže teď jsem starý a dává mi to smysl. Teď už rozumím těm slzám všeho ve všem, tomu zraněnému charakteru všeho. V iniciaci potřebujete vědět, že jste součástí většího příběhu. Ukážu vám diagram, kterému říkám kosmické vejce. To co iniciace dělá je, že vás postaví dovnitř kosmického vejce významu. Ta nejmenší část je to čemu budu říkat můj příběh, moje osobní zkušenost s tím z jaké jsem země, jaké mám rodiče.

Většina lidí v historii na toto neměla žádný čas, jediné co mělo nějaký význam byla ta druhá úroveň smyslu, náš příběh. Nevěděli moc o tom co sami jsou a nevěděli, že jsou katolíci nebo Češi, nebo muži nebo ženy. To platilo o našich rodičích a prarodičích, oni hlavně věděli k jaké skupině patří. Všechno záviselo na věrnosti k té skupině. Moji předkové byli Němci a emigrovali do Ruska a když se tam od nich chtělo, aby bojovali za Rusko, tak emigrovali do Ameriky, všechno to bylo o tom, že musíte držet se svojí skupinou. Měli velice málo vědomostí sami o sobě, vědomost o sobě nebyla ani důležitá, jediné důležité bylo, jsme Němci a jsme katolíci. To kosmické vejce se ještě musí umístit do většího kruhu, tomu budu říkat příběh. Pod tím příběhem si představuji ty vzory, které jsou vždy pravdivé. Je mi jedno jestli jste Asiat, Afričan nebo Američan, odpuštění uzdravuje a to platí všude a to je ten příběh. Co moderní sekularismus zapírá je, že říká že neexistuje žádný velký příběh, žádné velké opakující se vzory, že je jenom ekonomika. Předchozí generace dávaly všechnu svou identitu do té druhé úrovně – naše skupina, náš příběh. Většina mladých lidí alespoň na Západě umísťuje svou identitu do té spodní úrovně – můj příběh.

Dnes je velmi obtížné vybudovat s mladými lidmi něco společného, protože oni jsou velmi individualističtí. Chci říci, že plná iniciace obsahuje všechny tři úrovně a všechny tři úrovně bere vážně, ony se vyvažují a regulují navzájem a umisťují vás do vesmíru plného smyslu, významu. Čerokézové byli indiánský kmen v centrálních amerických státech a u nich se otec ptal svého syna, synu proč jsi tak nešťastný? Nevíš, že tvůj život je hnán silnými větry po obloze? To není jenom poezie, to je iniciace. Musíš vědět, že tvůj život je součástí něčeho většího, mnohem většího. Není to o tom abys to pochopil nebo abys to dělal perfektně, není to o morální dokonalosti, není to chytrosti, je to o tom být připojen. Takže si pamatujte to kosmické vejce, já se k tomu ještě vrátím, ale teď vám udělám jiný nákres. Napřed nakreslím velký kruh a mimo něj malý kruh, ten malý kruh jste vy a já. A skoro každý začíná tak, že se ptá jak se dostanu dovnitř. Díváme se sami na sebe a ptáme se: jsem chytrý, jsem dobrý, zasloužím si to? Nikdy si nepřipadáme, že bychom byli dostatečně dobří, takto začíná skoro každý. Není to ani dobrý způsob jak začít, ani dobrý způsob jak skončit. Řeknu vám o jiném místě, které je popisováno svatými a mystiky. Nakreslím ten malý kruh aspoň z části uvnitř toho velkého kruhu. To je to kam vás spiritualita musí vést. Bůh není něco kam se máte dostat nebo propracovat, tam už jste jako milovaný syn. To není něco co si získáte, to je něco k čemu se probudíte a uvědomíte si to. Je to nutné velmi zdůraznit, to jsou dva různorodé pohledy na svět. Ježíš to říká tak, že větev odříznutá od kmene je neužitečná, bezcenná. A spousta naší práce se snaží o to aby toto izolované já udělala cenným, ale to prostě nejde.

Takže tomu budu říkat falešné já a tomuto budu říkat pravé já. A celá iniciace, všechno náboženství je o tom, aby vám to pomohlo prožít toto já. To je to, co už jste, Bůh je ve vás a vy jste v Bohu, vy už jste synové Boží, není to něco co dostáváte tím, když vám na hlavu nalejí vodu. Jediný rozdíl je mezi těmi, kteří to vědí a mezi těmi, kteří to nevědí. Není rozdíl mezi těmi kdo si to zaslouží a kdo si to nezaslouží, protože nikdo si to nezasloužíme. Proto iniciace vždy posílá chlapce na dlouhou dobu do přírody, někdy na týdny, někdy na měsíce a nesmí se vrátit do své vesnice dokud nezná své jméno a dokud nezná Boha. Jinými slovy dokud neprožije tohle já. Ve skutečnosti je toto ta nejdůležitější věc z toho co vám řeknu. Mnoha naší práce, kterou děláme jako křesťané je to, že se snažíme, aby to nepravé já vypadalo dobře křesťansky nebo katolicky, ale to nefunguje. Když stárnete tak jediné co můžete dělat je snažit se víc a víc a běžet rychleji. Toto je o tom být správný, tohle je o tom být připojený, toto je o tom mít pravdu a proto náboženství vychovává tolik lidí plných názorů. Ježíš nikdy neřekl: moje přikázání je, budete mít pravdu, On ukazuje málo zájmu o to kdo má pravdu, On říká: moje přikázání je, buďte láska. Existují dvě skupiny lidí, kteří mají v tomto procesu náskok, mystici a hříšníci. Mystici nechají dobrovolně padnout hranice a propadnou se do svého pravého já. Hříšníci ty hranice nemají, oni vědí, že nejsou dobří. Takže Ježíš říká šokující věc, že opilci a prostitutky se dostanou do Božího království dřív než vy. To je strašně šokující výrok, proč by to říkal? Protože on ví, že není důležité pohnout se odsud tam, ale odtud tam, to je konverze. Nejste iniciováni dokud se nenaučíte prožít toto své já. Tímto skončíme.

Dával jsem duchovní cvičení trapistům ve státě Kentucky. A jak jsem vám říkal, měsíc jsem žil v lesích a zjistil jsem, že v těch lesích žijí opravdoví poustevníci, přicházejí mezi lidi jenom 2x do roka na vánoce a na velikonoce. Mniši vždy říkají, že čekají jestli ti poustevníci budou zářit nebo jestli se zbláznili. Jednou jsem šel v lese a viděl jsem jak jeden z těchto poustevníků jde proti mně po cestě. Tak jsem mu uhnul z cesty, nechtěl jsem ho vyrušovat, ohnul jsem hlavu, aby mohl projít, přišel blíž ke mně a vzrušeně říká Richarde. Říkal jsem si jak to, že zná moje jméno, to asi není velký poustevník, když ví, kdo jsem. Říkal mi: ty kážeš všude po světě, já ne, podíval se na mě a řekl: řekni těm lidem jenom jednu věc a namířil na nebe a řekl: Bůh není tam, pak řekl děkuji a šel dál. Takže já vám jen říkám to, co on vám vzkázal. Bůh není tam. Pamatujete si když Rusové vypustili Sputnik, Boha tam nenašli. Sv. Kateřina to řekla ještě líp, běhala po janovských ulicích a říkala: mé nejhlubší já je Bůh. Tohleto je to, co musíte prožít, že vaše svatost je už tady. Ježíš šel na svou iniciaci do pouště na 40 dní a stejně jako ti indiánští chlapci se vrátil až když věděl své jméno a když se setkal s Bohem. A to své jméno, jak si on říkal bylo, milovaný Syn. A nějakým způsobem, bratři, musíte prožít to, že jste milovaní i to, že jste syn. To je podle mě jediný způsob jak s tolika muži začít tento velký proces. Nemůže to záviset na tom, abychom každý z nás měli za sebou 10 roků psychoterapie, ani to nemůže záviset na tom, aby každý z nás byl tím správným otcem. Ale mohu vás poslat na duchovní cestu kde pochopíte, že každý jste milovaný syn. Jakmile se naučíte být syn tak vám bude dobře být bratrem.

Obdivuji to, že jste přišli dnes jako bratři. Většina mužů ani nemá radost z toho být ve skupině s jinými muži, raději jsou se ženami. Je tady jiný druh energie, který potřebujeme prožít a tu nemůžeme prožít, když jsme muži a ženy společně. Muži kterým je dobře když jsou jako synové a jako bratři tak potom budou i dobří otcové, o tom jsem přesvědčen. Budete mít určitý druh sebedůvěry, určitý druh energie speciálně pro mladší muže, pro vaše vlastní syny a vaše vlastní prasyny. My musíme mít určitou vášeň pro další generaci mužů. Svým způsobem tento den je pro vás a je také pro vaše syny a pro vaše vnuky. Tak abyste jim dokázali dát určitý druh sebevědomí a vidění života, který vám možná žádný otec nedal. Skončil bych tím, že nejlepší co můžete dát svým synům je sami zůstat na té cestě. Když vy dál porostete, tak vám slibuji, že budete mít hodně co dát vašim synům a vnukům. Ani si nemusíte pokládat otázku, co budu říkat svému synovi? Netrapte se s tím, prostě jen sami zůstávejte v růstu. Až přijde čas, že syn položí tu otázku tak odpověď bude ve vás připravena.

Ještě jedna věc. Ten americký básník mi volal, on je v naší zemí velká osobnost a byl jsem překvapen, že zavolal katolickému knězi. On říkal to velké sekulární hnutí, které jsem založil před 10-ti lety je mrtvé, je to pryč. Říkal, že pro většinu mužů to vydrželo tři měsíce, maximálně tři roky a pak to bylo pryč a řekl: to, co děláš ty, to vydrží, protože ty můžeš mluvit o Bohu a to já nedovedu. On si uvědomil, že jeho svět mu neumožňuje popsat tuto zkušenost. Všechno co on dovede je převléknout tuto zkušenost, takže máme různé chlapce, kteří přicházejí do Nového Mexika a předstírají, že jsou indiáni, je to strašně vzrušující a moc se jim to líbí. Potom se vracejí do měst a uvědomují si, že nejsou indiáni, ale že jsou Američané a katolíci. My si to musíme spojit s naší vlastní tradicí a musíme si to propojit s naší vlastní kulturní zkušeností. I když vím velice málo o české kultuře tak doufám, že to, co zde uděláte, vás znovu pomůže připojit k té velké židovsko křesťanské tradici.

Přestávka.
 


Přednáška Richarda Rohra, 23.9.2001 – 2/4

Volné místo na kazetě….. Pravda je na této straně a je pravda i na druhé straně, takže vy teď nejste ani na jedné straně. Místo evangelia vždycky bude nahé místo a prázdné místo. Takže Steven úmyslně ukázal Ježíše nahého a velice exponovaného, odhaleného. Chlapům se ten obraz většinou líbí, ale ženy se na to nerady dívají. V nás je něco co nám říká, že musíme být nazí před Bohem a nazí před realitou. A také to vidíme v tom obrazu iniciace. Také na spodku toho stromu můžete vidět ty obětní beránky. Říkáme, že mechanismus obětních beránků byl palivem lidských dějin. V lidských dějinách nebyla jediná kultura, která by neměla v nenávisti jiné náboženství, jinou kulturu nebo jinou rasu. Určitým způsobem a nerad to říkám, není to láska co nás drží pohromadě, ale je to nenávist. Proto se Ježíš stal obětním beránkem, aby nám odhalil tu iluzi a lež, že nikdo jiný není váš problém. Jak jsem říkal včera večer, spiritualita nám vždy říká ty jsi sám sobě problémem. Kdykoli vidíte nějaké náboženství, které nenávidí jiné náboženství, nebo nenávidí jiné lidi tak je to nemocné náboženství. Zdravé náboženství visí jako Ježíš a usmiřuje protiklady. Mohli bychom strávit celý víkend nad tímto tématem a já doufám, že se k němu budeme moci vrátit. Pro tentokrát vám chci říct jeden příběh, který hodně používáme při práci s muži a potom možná můžeme začít s diskusí.

Je to příběh z Grimmových pohádek a jmenuje se „Železný Jan“. Tento příběh se stal symbolem mužského hnutí. Já bohužel neznám české pohádky, ale německé pohádky jsou pro nás velice nápomocné. V řeckých mýtech ti hrdinové létají někde po nebi jako bohové. V germánských mýtech zase vylézají z nějakých děr v zemi, skřítkové. A to odpovídá pravému mužskému požitku, muž ví, že pochází spíše ze země než z nebe. My to prožíváme často v naší sexualitě, víme, že jsme zemití muži. Mnoho z toho vyučování v naší zemi je o tom mluvit poctivě o naší sexualitě. Většinou pro to není žádné bezpečné místo kde by se o sexualitě mluvilo. Vždy mě udivuje jak otevření jsou muži, když mohou mluvit se sebou navzájem a když nejsou u toho žádné ženy. Příběh pokračuje takto: v určité vesnici muži mizí. Železný Jan se vydává pátrat po příčinách tohoto jevu. Je v lesích nějaká příšera nebo divoké zvíře?

Přijde k nějakému rybníčku, z něj se vysune zarostlá srstnatá ruka, a stáhne jeho psa pod vodu a on si říká: aha, tak problém je tam dole. Vezme kýbl a přelévá ten rybník. Vidíme to jako symbol té obrovské práce, kterou to dá, aby se člověk ponořil do svého nevědomí, do toho svého břicha. Většině mužů nikdo nikdy neřekl jak sestoupit tam dolů, je tam vždy tma a je to strašidelné. Na dně toho rybníka najde divokého zarostlého chlapa. To se stalo symbolem divokého nebo jak se překládá neochočeného muže. Není to negativní symbol, je to symbol hluboké instinktivní mužskosti. Je to ta část o které každý muž ví, že je dobrá, ale ženy se jí často bojí. To je to, co každý syn chce od svého otce. Každý syn chce od svého otce, aby byl sebevědomý, potrhlý a svobodný. On neví co dělat s tolikerou divokostí a proto udělá klec pro toho divokého muže. V té kleci ho vezmou do vesnice, dají ho na náves a jenom se na toho divocha chodí dívat. Na náves přijde malý sedmiletý chlapec, sedm let je symbolický věk pro vyjití z nevinnosti a do prvního stupně mužství. Ten malý chlapec si hraje se zlatým míčem, ten zlatý míč je symbol dokonalosti, to je ten mladý hrdina, který se snaží být důležitý a perfektní. Upustí ten zlatý míč, on spadne do té klece a ten divoch ho chytne.

Chlapec tam chce vejít a vzít si míč zpátky, ale bojí se. Všichni ho varují ať tam nechodí, že ho zraní nebo zabije. Malý chlapec ta varování ignoruje a s trochou strachu otevře klec. Divoch místo aby ho zranil tak mu vrátí míč, chlapce si dá na ramena a odběhnou spolu pryč. Je to velmi jednoduchý příběh, ale má v sobě všechny prvky o kterých zde mluvíme. My na Západě také ztrácíme naše muže stejně jako je ztráceli v té vesnici. Klademe si otázku proč je u nás tolik mužů bez sebevědomí, bez touhy, bez vize. V určitém smyslu můžeme říct, že se snažíme najít toho divocha. A tím myslím vaše nejhlubší a nejpravdivější já. Bratři to jediné, co můžete dát Bohu, je to co opravdu jste. Ne to, co máte být, ale to, co jste. Myslím, že to je to jediné, co Bůh chce. Ale chce to odvahu tomu důvěřovat, důvěřovat, že to by mohlo být dost. Říkat vám něco jiného by jenom znamenalo vás odrazovat, protože tohle je všechno oč jde. To co tedy dnes děláme je to, že vás zveme na cestu. Na tu cestu vám dáváme nějakou řeč a nějakou sebedůvěru o tom, že nějaká cesta existuje. V naší zemi už vzniklo sedm různých skupin mužů, kteří podstoupili iniciační rituály, s těmi skupinami budeme dále pracovat. Jsou mezi nimi muži, kteří to chtějí předat dál mužům ve své farnosti, ale největší skupina je těch, kteří to chtějí předávat ve své rodině, svým synům, vnukům, kmotřencům a jako rodina vytvářejí zkušenost pro mladé chlapce.

Protože my už dávno nemáme kulturu moudrosti a bohužel nemáme ani církev moudrosti, tak si musíme tyto zkušenosti vytvářet sami pro sebe. Skoro jako ti středověcí lidé, kteří si vytvářeli pověst o svatém grálu. Pak máme třetí skupinu, která pracuje s vězni, s muži. Já sám jsem vězeňský kaplan a vím, že muži ve vězení tomuto rozumějí daleko víc než muži v kostele. A skoro nikdo z těch mužů ve vězení neměl dobrého otce, to je univerzální pravda. Přicházím do vězení a mohu tam s nimi mluvit hodiny, protože oni pořád chtějí moudrost, kterou jim jejich otec nikdy nedal. Pak máme čtvrtou skupinu a to jsou rizikoví chlapci, chlapci kteří jsou ve velkém nebezpečí, že se dostanou do potíží. Pak máme pátou skupinu, která pracuje s homosexuálními muži. Šestá skupina pracuje s Mexičany a nakonec s černochy. Každá z těch skupin to říká jiným způsobem, s jinými symboly, ale to sdělení je vždy stejné. Že se musíme nejdříve naučit sestupovat dolů a teprve tím se naučíme co to znamená jít nahoru. Takže naše naděje je, že snad někdy v budoucnu bychom něco takového mohli uspořádat ve vaší zemi. Vy byste si to mohli uspořádat s českými příběhy, s českým zázemím, ne americkým nebo indiánským.

Než se pustíme do diskuse, tak bych ukázal ještě jednu sérii obrazů. Když studujeme univerzální historii muže tak zjišťujeme, že tam jsou vždy čtyři základní postavy. Nalézáme je tak univerzálně, že jsme jim začali říkat čtyři mužské archetypy. Dnes nebude čas, abychom se k tomu dostali hlouběji, ale aspoň se chci o nich zmínit. V dalších dvou dnech mi Steven pomůže, abychom se v tomto dostali o mnoho hlouběji, a to s menší skupinou. My tomu říkáme čtyři části každé lidské duše, nalézají se tak konzistentně v každém příběhu, že tady nemluvíme o čtyřech různých mužích, ale o čtyřech částech každého muže, vás i mě. Vždycky v nějaké podobě je tam král, pak za druhé je tam vždy bojovník, pak za třetí je tam vždy magik, kouzelník, mudrc a za čtvrté je tam vždy milovník. Ti čtyři se vzájemně udržují v rovnováze. S jedním většinou vždy začínáte jako chlapec, většina chlapců začíná s bojovníkem. Jak pokračuje váš život tak se pomalu naučíte té moudrosti, která z jednotlivých částí vychází. Většinou je tam jeden z nich, kterému nerozumíte, to je vaše stínové já s kterým ani nechcete mít nic společného. Např. ve vězení nikdo z těch chlapců nerozumí postavě krále, protože neměli dobrého otce. Král to je jiná podoba otce, to je ten který drží dohromady ten velký obraz.

Ten bojovník je ta část z vás, která hodně vyžaduje od sama sebe. V současnosti se to hodně vyjadřuje ve sportu a někdy v podnikání. Vždy je to pro vaše vlastní ego, pro vaše vlastní já, ne pro ty druhé. Magik nebo mudrc je ta část z vás, která chce moudrost vnitřní. Po většinu historie byl kněz vnímán jako magik, mudrc, ne jako král. V evropském prostoru je negativní reakce na křesťanství, protože příliš dlouho měli kněží roli králů, my nechceme kněze krále, ale kněze mudrce. Mudrc vás vede dovnitř, řekl bych, že to co dnes dělám je hlavně role mudrce. Milovník je ta část z vás, která si užívá radost. Ta část z vás, která se dovede vzrušit, nadchnout. Jestli nemůžete tancovat, nemůžete líbat, tak nejste milovník. Není to jenom sexuální obraz, je to mnohem širší. Je to muž naplněný vibrující energií, který je vším rozrušený. Mám dojem, že v širokém smyslu jsme milovníka zabili a muži to nedovedou ani ocenit. Ale jak rosteme ve svém životě tak tyto čtyři postavy se navzájem drží v rovnováze. Jestliže jste jenom jeden z nich, tak se stanete temnou stránkou toho jednoho. Např. když jste jenom král tak budete autoritářský a tyranský. Jestliže jste jenom bojovník tak budete příliš tvrdý bez měkké stránky. Když budete jenom mudrc tak to všechno budete mít jenom ve své hlavě, ale nebudete to umět sdělit někomu jinému. Jestliže budete jenom milovník tak se brzy stanete závislým.

Ale když se to navzájem všechno vyrovnává a udržuje v rovnováze tak v takových lidech uvidíte krásnou celistvost. V tomto krátkém dnu nebudu mít příležitost to rozvinout, ale ukážu vám ty obrazy a ony budou fungovat ve vašich hlavách. Chci, abyste si začali všímat jak jsou tyto čtyři postavy přítomny ve všech velkých románech a příbězích. Běžel tady film „Lví král“ od Disneye. Disney při přípravě tohoto filmu vědomě používal tento výzkum. V Americe jsme zjistili, že malí kluci chtěli tento příběh vidět znovu a znovu. Když se na to podíváte tak zjistíte, že je tam vztah otce a syna, je tam dobrý král a zlý král, dobrý bojovník a zlý bojovník, mudrc je tam jenom dobrý a ta dvě zvířata, která tancují a běhají v lese jsou dva milovníci. Půjčte si to video a uvidíte to sami.

Máme něco přes půl hodiny, začneme tím, co potřebuje vysvětlení z přednášky z dnešního dopoledne. Jestli chcete něco víc rozvinout, tak o tom mluvme. Chce někdo začít?

 

Diskuse

1.   V první části přednášky jste mluvil o tom, že každý národ má své mýty, zmiňoval jste příběh o sv.grálu a jmenoval jste Německo a Anglii. Pozoroval jste při přednáškách v různých zemích, že jejich kultury jsou odlišné? Mám pocit, že zrovna ty země, které jste jmenoval jsou si určitým způsobem podobné. Mám pocit, že u nás nebo v např. v Maďarsku tak silný mýtus není.

V Maďarsku před dvěma týdny říkali, že většina jejich mýtů je o bojovníkovi. I když říkali, že jejich král Štěpán je symbolem hledání dobrého krále. Když jsme tam byli tak jsme u maďarských mužů viděli krásnou schopnost prožívat radost a být senzitivní, ale přiznávali, že to není moc v jejich příbězích. Ten muž tam vždy musí být chlap. Dokonce i zde na mužské konferenci jste se nebáli dát kytky, to je něco z milovníka, něco ženského principu. To by byla dobrá práce, kterou byste mohli vy udělat, najít nějaké české legendy nebo pohádky, určitě existují, ale nejsou třeba dost známé. O Brunclíkovi. Pán tady říká, že česká mytologie je přímo posedlá hledáním té dobré královské postavy. Nevím toho moc o vašem prezidentu Havlovi, ale z pohledu Ameriky je to asi nejobdivovanější evropský prezident a je vnímán jako všechny čtyři ty prvky. Abyste byli opravdu velkým člověkem tak musíte být všechny čtyři. Myslím, že břemeno jak rigidního kapitalismu tak rigidního socialismu je, že vám to nedovoluje být všichni čtyři najednou.

2. Kdy vznikla myšlenka mužské spirituality a potom jestli by mohl pan Rohr rozvést to klesání, iniciaci, jak včera říkal o tom semaforu, trochu to rozvést a dát tomu nějaké impulsy.

V naší zemi to začalo začátkem 80. let, viděli jsme, že ženy rozvíjejí svou ženskou spiritualitu a že se pohybují dopředu mnohem rychleji než muži. A viděli jsme, že mnoho z těch feministických symbolů k nám jako mužům nepromlouvá. Začal to ten básník o kterém jsem již mluvil, začal tím, že studoval mužskou symboliku. Zjistil, že vzory a obrazce, které jsou v příbězích o ženách jsou velmi rozdílné oproti těm, které jsou v příbězích o mužích. A to co jsem se vám včera snažil předat v náboženské řeči. A k té druhé části otázky, je to těžké být konkrétní, protože tady vedeme lidi do zkušenosti, kterou je těžko později popsat. Ale přišlo se na několik klasických stupňů iniciace. První věc je, že se musíte nejdříve oddělit od svého obvyklého provozu. Většinou ten chlapec je vyveden ze svého normálního prostředí, musí být oddělen od své matky. Když jsme společně se ženami tak ony rozhodují o tom, jak cítit, ženy zajišťují to cítění v rodině. Většina mužů ani neví co se jim vlastně líbí, vždy říkají: miláčku, co se ti líbí se líbí i mě. Ten mladý chlapec nedovede oddělit své já od své matky, on si myslí, že to co ona chce je to, co on by měl chtít. 

Takže toto oddělení je naprosto důležité, ale ženy se tomu často brání, protože si myslí, že s tím chlapcem uděláme nějaké nebezpečné věci. Když děláme cvičení pro muže a on se pak vrátí domů tak žena chce vědět co říkal, co se tam dělo přesně den po dni. Když děláme cviční pro ženy tak ona se vrátí domů a muž se zeptá: bylo to cvičení hezké? Tak jsem rád. Většinou muž nepotřebuje žádné další detaily, v podstatě ho to ani nezajímá. Důležité na tom je, že ženy nesly v sobě ten duchovní život už tak dlouho, že si na to zvykly, že nechtějí být mimo a nechtějí, aby muži do toho mluvili a rozhodovali. Dokonce někteří muži přicházejí k nám a říkají, žena mi dovolila sem jít, nebo mé ženě se tyto věci nelíbí a já nemohu přijít. Možná muži mají politickou a ekonomickou moc, možná, ale na emoční úrovni a na duchovní úrovni ženy mají skoro všechnu moc. Málokdy se to přiznává. Dokonce ani muži nejsou schopni o tom mluvit pokud to není v bezpečné skupině, nevím jestli ženy uvidí tento záznam. Neříkám to proto, abych vytvořil spor, ale jenom proto, abychom byli poctiví a poctivě tento jev popsali. Tak to je ten první stupeň, kdy chlapec musel opustit svět žen a vyjít z něho ven, aby měl jiný způsob cítění, přijít do prostoru kde by měl jiné myšlenky než ty, které by chtěla matka, aby myslel. 

Druhý stupeň iniciace je něco čemu říkáme práce se smutkem. Byl jsem u masajských bojovníků v Africe a vzali mě do jeskyně ve které museli žít týdny, možná měsíce. Tam byli zavedeni do něčeho čemu říkali smutek, bolest světa. Dokud chlapec nemůže cítit bolest a smutek tak nemůže projít iniciací. Dřív jsem tomu říkal sestoupit do toho zranění. Dokud on nesestoupí do své rány, do svého zranění tak se bude snažit celou záležitost řešit ve své hlavě. To je to co my chlapi děláme, že se snažíme všechno řešit ve své hlavě a to nám žádnou moudrost nepřinese. Moudrost je něco jiného než inteligence, moudrost je něco jiného než vzdělání. Co dělá iniciace je, že vás vyvede z téhle části hlavy pryč z té části, která je vlastně jen řídící věží. Další stupeň iniciace je, že musí být vyveden do přírody, kde má prožít jiný svět. Iniciace musí probíhat někde v přírodě, nemůžete to dělat v takovéto místnosti, protože zde v místnosti je to provoz jako obvykle. Ale na ten den je musíte připravovat, dát jim očekávání a touhu. A úžasné je, že skoro vždycky se to stane. Vždycky je potřeba říct, že se to může stát a potom se stane to, že se ta velryba otevře a že vidíme úplně jiný vesmír. Nemluvím o nějakém vidění nebo zjevení, mluvíme o nějakém otvoru v duši, otvoru, který se otevře takže vy můžete vyjít ven a Bůh může dovnitř. Další stupeň je, že musíte být přivedeni zpět do komunity mužů, kteří teď mají novou společnou zkušenost. A musíte je poslat zpět do toho obyčejného světa, ale teď už s nějakým darem. Hrdina se vždy vrací do toho místa, kde začal, ale nese si sebou nějaký dar. Vždycky absolvuje nějakou cestu do toho velkého světa a pak se vrací domů jako proměněný člověk. Ve středověku toto mělo často formu putování, že člověk musel opustit domov a někam putovat. 

Zdá se, že muž často nachází svou duši skrze různé krajiny, skrze různé vzory. Vsadím se, že každý z vás když jste byli mladí muži tak jste chtěli cestovat, to vidím ve všech mladých mužích. On vždy ví, že existuje větší svět než je jeho země. Dokonce bych řekl, že když nechce cestovat tak pro něj nevidím moc velkou naději, chce zůstat jen okolo svého kostela okolo své malé země. To je to co syn nenávidí na svém otci jestliže je to malý muž a nedovede ho vést do většího světa, ten syn vždycky chce, aby mu otec ukazoval ten velký svět. Čtyři stupně separace, oddělení, cesta dolů, alternativní zkušenost a návrat domů, ale v proměněném stavu, to jsou ty čtyři velké stupně. A jsou tam nějaká základní sdělení, které si musíte prožít a mluvil jsem o nich včera i dnes. Jedno z těch poselství je, že musíte vědět, že umřete, musíte to cítit, duchovní učitel říká, že se musíte setkat se svou smrtí jinak nebudete vědět jak máte žít. Takže ten chlapec se musí vždy na nějaké úrovni setkat se svou smrtí.

3. jak by si měl muž postižený na své životní cestě velkým zraněním se svým zraněním pracovat tak, aby se na své cestě nevracel zpět do temného lesa?

Jak pracovat se svým zraněním? Za prvé si přiznat, že to zranění je, to je polovina procesu. Většina mužů neumí plakat a je to proto, že odmítáme přiznat bolest ze zranění. Ženy se umí sejít, plakat spolu a dotýkat se, ale my většinou nemáme žádný prostor kde by to bylo možné. Většina z nás jsme byli vychováni k homofobii, strachu z mužů, že takové projevy by byly vykládány jako slabost nebo homosexualita. Mezi muži je takový strach z podezření z homosexuality, že samotný pojem mužského přátelství je nemožný. To musím říct velice výrazně, je to velká překážka, která musí být překonána, naši muži nejdou na hlubinu. My se bojíme být zranitelní, poctiví nebo něžní, protože by někdo řekl, že jsme homosexuálové. Dokonce v Americe některé naše silné skupiny mají homosexuální členy a někdy dokonce oni musí učit heterosexuály jak prožívat své city. Takže za prvé si to musíte přiznat a za druhé musíte najít bezpečné místo kde o tom můžete mluvit. Nemůžete si to všechno vyřešit sami ve své hlavě. Jako kněz si myslím, že je dobré když najdete nějaké místo, kde to můžete obětovat Bohu. To je dar, který mají věřící lidi a ke kterému světský člověk nemá přístup. Proto často v kontextu víry vidíme krásná uzdravení. Když vidíte, že je někdo kdo může přijmout vaši bolest tak to uzdravuje. 

Možná to nezní zrovna konkrétně, to uzdravování je tajuplný proces, ale nejdůležitější věc co vám můžu říct je, že se to stává, dokonce v situacích jako je tato se to stává úžasně často. Mohu říct, že mnozí z vás tady teď zažijí různé stupně uzdravení a ani o tom nebudete vědět, až za několik dní si to uvědomíte. Když se podíváme na život Ježíše tak udělal dvě věci: kázal a uzdravoval, kázal a uzdravoval pořád dokola. A já říkám, že v církvi děláme hodně kázání, ale málo uzdravování. Což znamená, že máme v nejlepším případě jenom ˝ toho tajemství. Řeknu to ještě silněji: jestliže vaše kázání nezpůsobuje uzdravení, tak nekážete správné evangelium, protože správné evangelium si stačí poslechnout a už to uzdravuje. Odpoledne necháme více času na otázky, aby ten dialog šel dál, ale teď už čas nemáme. Takže myslete na své otázky, budeme v nich pokračovat. Děkuji.
 


Přednáška Richarda Rohra, 23.9.2001 – 3/4

Neudělá vás to moudrými, udělá vás to takovými, že posuzujete, soudíte. Problém je v tom, že mnozí lidé si myslí, že v tom je jediná možná mysl, která existuje. Dokonce když jste vzdělaní tak jste v tomto ještě lepší než nevzdělaní lidé. Dospělé vyvinuté náboženství vždy popisuje jiný druh vědomí. Myslím, že to je ostuda, že jsme to nevyučovali normálním laickým osobám. Na konci milénia časopis Time deklaroval Alberta Einsteina jako muže století. Jeden z jeho mnoha dobrých citátů byl tento: žádný problém nemůže být vyřešen tím stejným vědomím, které ho způsobilo. My se snažíme většinu našich problému vyřešit stejnou kalkulativní myslí, která ten problém způsobila. Proto se náboženství vždy snaží lidi dovést k jinému druhu vědomí. Když jsem byl před několika lety v Indii tak mě sestry vzaly do nějakého hinduistického chrámu. V tom chrámu jsem viděl postavu, kterou možná znáte, sloního chlapce. Má tělo mladého muže, ale hlavu slona, pro hinduisty je to symbol osvícení. Zeptal jsem se jaký byl jeho příběh. Ten chlapec měl otce, ten otec řekl to, co říká každý otec o svém synovi v náctiletém věku, ten kluk potřebuje úplně jinou hlavu a hledal největší možnou hlavu a viděl slona. Klukovi uřízl hlavu a nasadil mu sloní hlavu. 

Ten symbolismus je skvělý. Osvícení znamená, že dostanete úplně novou hlavu. Takže já se vám snažím sundat vaši kalkulativní hlavu a nasadit vám kontemplativní hlavu. Cena za toto osvícení je náročná chirurgická operace. Ta vaše hlava pořád vynáší nějaké soudy, líbí se mi to, nelíbí se mi to, souhlasím s tím, nesouhlasím s tím. Každý sám sebe definuje na jedné nebo na druhé straně, v jedné pozici, v druhé pozici. Vytváří to lidi, kteří ani moc neumí vést dialog. Možná znáte lidi, kteří neumí vést dialog, jenom vám předestřou svůj monolog, řeknou vám jak to je a neočekávají odpověď. Mnozí synové si stěžují, že takto to dělají jejich otcové, dávají jim monolog a není tam žádný prostor pro vzájemnou komunikaci. Kontemplativní mysl jako prostorná sloní hlava čte realitu v mnohem širším panoramatickém způsobu. Nepokládá otázku zda je něco správné nebo špatné, nejedná se jí o posuzování. Snaží se nastavit zrcadlo a sledovat co se v tom zrcadle ukazuje bez posuzování, bez hněvu, beze strachu. To je velmi těžké dělat. 

Učit lidi modlitbě znamená učit lidi opustit všechny filtry, kterými se díváme jako je zloba, posuzování, strach. Když začnete s posuzováním tak nikdy nic nebudete milovat, tím způsobem nemůžete začít. Nemůžete si všechno zařadit do nějaké pozice nahoru nebo dolů. Vyžaduje to pokoru, prostě jenom nechat věci tak, jak jsou. Nechat věci napřed mluvit k vám dřív, než si na ně uděláte rychlý názor. Většina lidí nevidí věci tak jak jsou, vidí je tak jak jsou ti lidé, je to zřejmé. Vidí je skrz čočky jejich bolestí a zranění. Pokoj duše je výraz, který bych tady použil. V angličtině vždy říkám, že to je protimluv. Kdykoli jste ve své mysli tak nejste v pokoji. Když si vzpomenete na nějakou dobu svého života kdy jste byli opravdu v pokoji tak jste asi nebyli ve své mysli. Duchovní vůdce vám dává prostředky, abyste se vzdálili od své kalkulativní mysli. V naší zemi mnoho lidí zvláště mladých se stává buddhisty. Často se jich ptám co je k buddhismu láká. Buddhismus je velice jasně učí jak se vzdálit od toho posuzovacího mozku. Přestože naši mystici tomu rozuměli, tak se to nevyučovalo běžným křesťanům. Bohužel to nebylo předáváno ani kněžím ani biskupům. Vy kvůli vaší zkušenosti z uplynulých 40 let jste byli ještě více vzdáleni nazpátek. Když musíte používat spoustu energie k tomu, abyste se bránili proti jiné skupině, nebo abyste se definovali ve smyslu opozice k jiné skupině, tak to vás skoro vždy udržuje ve stavu kalkulativní mysli. Téměř jistě musíte přemýšlet v pojmech buď a nebo. Jistě je to jediný způsob jak jste mohli mnoho roků přežít, ale tato mysl vám už moc nepomůže jestli chcete opravdu pokračovat v duchovní cestě, protože teď už není proti čemu být, už není nic proti čemu byste se měli bránit. Teď je to mnohem těžší, protože teď musíte vidět dobré i špatné uvnitř křesťanství. Možná musíte vidět i to dobré, které bylo v komunismu. T

o je mnohem obtížnější. Jedině duchovní mysl toho může tolik udržet pohromadě. Myslím, že když nebudeme učit tuto novou mysl tak nevidím velkou naději pro duchovní pokrok ve světě ani v postkomunistických zemích. Ještě jednou ten citát: problém nemůže být vyřešen tím samým vědomím, které jej způsobilo. Apoštol Pavel v listu Korinťanům mluví o daru jazyků. Letniční hnutí o tom často mluví. Říká, že tento dar jazyků nekrmí mozek, nekrmí mysl, že je to jen žvatlání. A my víme, že když dar jazyků zmizel tak se objevily věci jako růžence, modlitební kuličky. Když něco opakujete dostatečně dlouho tak za chvilku levá část mozku přestane fungovat. Dlouhé chvíle ticha mohou mít stejný účinek nebo když se delší dobu zdržíte normální lidské konverzace tak se přirozeně začnete přesunovat do takové větší panoramatické scény. Doufám, že vám to nezní esotericky nebo nemožně. Musím vám to prezentovat, protože jedině když půjdete tímto směrem tak můžete jít do hloubky. Když se budete snažit všemu rozumět pomocí své malé posuzovací mysli tak během týdne všechno, co tady slyšíte zapomenete a budete stejní jako před tím. Ale vidím tady určitou hloubku a rád bych aby se něco z toho do hloubky dostalo. Vy si toto můžete přivlastnit a předávat to dalším mužům v Čechách a to už tak, že nebudete citovat mě, ale bude to vaše zkušenost. To bude chvilku trvat, ale chci, abyste si věřili a abyste sami se sebou byli trpěliví. Jak něco konkrétního uděláte tak to nakonec bude způsob jakým budete dělat všechno, protože musíte pozorovat jak děláte každou malou věc. To zní jednoduše, ale je to velice důležité, protože to je začátek. Např. když si všimnete, že jste neustále ve strachu, musíte ten obrazec zachytit téměř za běhu a všimnout si, že se to děje. Nebo když jste pořád podráždění z lidí tak si musíte toho obrazce všimnout, protože to říká víc o vás než to říká o nich. A dokud ty obrazce nevidíte tak se od nich nemůžete odpoutat. Pamatujte si, že všechna velká spiritualita je o odpoutání. Doporučuji vám, abyste si ve svém životě našli nějakou duchovní praxi. Třeba nějakou chvíli ticha každý den kdy si můžete vyčistit brýle. Teď mnoho amerických mužů v autě nezapíná rádio, říkají, že to je jejich malý klášter, to je jejich přechodový prostor mezi domovem a prací nebo opačně. Snaží se znovu uzemnit v Bohu. Modlitba není tak moc o odříkávání modlitby. 

Modlitba je kompletní postoj, pohled na svět. Je to způsob jak se pohybovat světem. Je mnoho lidí, kteří odříkávají modlitby, ale tento postoj nemají. Proto Pavel říkal: modlete se stále. Nemyslel pořád odříkávat Zdrávasy a Otčenáše, myslel dívat se na realitu jiným párem očí. Ta kalkulativní mysl stále usiluje o nějakou pozici, snaží se sama sebe vyzvednout a někoho jiného ponížit. Když takovou potřebu už nemáte tak víte, že se stáváte svobodnými. Když ani ve své mysli nepotřebujete posuzovat druhé lidi. Říká se, že typický Američan nemůže prožít tři minuty aniž by tam neměl nějakou posuzující myšlenky, doufejme že pro Čechy je to pět minut. Všichni to děláme, protože pokud nejste vyučeni v kontemplativní mysli tak není jiný způsob jak žít. Říkám vám: tohle vás nikam nedostane. V 75-ti letech budete stejně stupidní jako jste teď. Žádný problém nemůže být vyřešen tím vědomím, které ho způsobilo. 

Potřebujeme novou mysl. Náboženské slovo pro to je kontemplativní mysl. Jakákoli duchovní pomoc, která vám pomůže se k tomu dostat tak to dělejte. Jestli to znamená tichou procházku 20 minut každý den tak to dělejte. Jestli to znamená psát si deník svých myšlenek a pocitů, modliteb, tak to dělejte. Jestli to znamená recitovat růženec, tak to dělejte. Jestli to znamená chodit denně na mši, tak to dělejte. Ale ty stejné věci můžete klidně dělat ze špatných důvodů, můžete chodit na mši abyste zůstali v kalkulativní mysli. Někdy jsem strašně nerad knězem, protože všechny ty malé stařenky sedí v první lavici a sledují mě jestli tu mši říkám správně a když to neříkám správně tak napíší dopis biskupovi. Údajně se modlí, ale ve skutečnosti kalkulují svým mozkem, to není žádná svoboda. Tento způsob náboženství nás nikam nedostane a nikam nás nedostal. A přesto ho stále podporujeme. V historii s vyjímkou posledních 500 let muži byli vnímáni jako moudré postavy. Byli to otcové kdo učili své syny a dcery spiritualitě. Jestli rozumíte tomu, co říkám o kontemplaci, jestliže na tom pár roků pracujete, slibuji vám, že se objevíte jako duchovní vůdci. Nemá to nic společného s nějakými pohotovými rychlými morálními mandáty. Syn pozná jestli je jeho otec uzemněný, svobodný, šťastný. Zjišťujeme, že mnozí chlapci mají mnohem raději svého dědečka než svého otce a ptáme se proč? Možná proto, že ten dědeček ve svém věku má větší šanci být svatým bláznem, možná že život se svými výkyvy nahoru a dolů ho naučil něco z kontemplativní mysli. Dědeček se často zdá takový prostornější a svobodnější než otec. Otec se snaží udržet si zaměstnání, udržet pohromadě manželství, platit účty a v té situaci mnoho z vás asi je. V těchto letech není jednoduché jít hlouběji, protože se musíte starat o tolik malých věcí. Zatím toho takto necháme přestože bychom mohli celé cvičení věnovat kontemplaci. A vrátíme se k nějakým otázkám.

1. uváděl jste příklad, že ženy byly v kostele a muži čekali venku a kouřili. Proč dnešní liturgie neoslovuje muže, proč tak výrazně oslovuje ženy, když liturgii mají palcem muži, co na tom vadí mužům? Jaká je představa liturgie pro muže?

Je mnoho úrovní na kterých bychom o tomto mohli mluvit. Jeden problém je v tom, že možná my kněží jsme všechny charismata a všechny role soustředili do jedné osoby a tak se laici cítí jako pasivní diváci. Muži nemají rádi pasivní úlohu. V Novém Mexiku máme hodně mexických mužů, jakmile jim dáme úkol, aktivní úlohu co mají dělat tak ve velkých počtech přicházejí pomáhat církvi. Když si myslí, že budou užiteční, když to má nějaký smysl, tak přijdou a věnují té práci celý den. Zvlášť když je to těžká práce. Když je to jenom o tom sedět a sledovat divadlo, tak necítí, že by jim to pomáhalo. Samotné slovo liturgie je složeno ze dvou řeckých slov a znamená práce lidí, nikoli práce kněze. Myslím, že budeme muset najít takové formy uctívání Boha na kterých se bude moci účastnit více lidí, nejenom kněz. V naší zemi máme mnoho skvělých farností, kde je mnoho úloh a mnoho služeb, nejenom v neděli, ale celý týden. A v těchto kostelích je tolik mužů jako žen. Muži toto shledávají jako velice smysluplné pro celou jejich rodinu. Musíme také najít způsoby, aby mohli kázat laici svobodní nebo ženatí, aby všechna kázání nebyla jenom z perspektivy teologicky vzdělaného celibátníka. To pak to kázání udělá mnohem smysluplnější pro obyčejné ženaté muže. Jestli je tam ženatý muž, který také může mluvit o svých problémech s manželkou a s dětmi.

2. říkal jste, že chyby nás učí a úspěch nám po čase nic neřekne, myslím, že život je v životě muže velmi důležitým motorem a potřebou. Jaký je váš názor na úlohu úspěchu v životě muže?

Úspěch je určitě nutný v první polovině života. Úspěch je příjemný kdykoli i později v životě. Neříkám, že byste se měli vyhýbat úspěchu, jenom říkám, že vás to nic nenaučí, jenom je to příjemné. Když se nastavíte tak, že všechnu svou energii budete čerpat z úspěchů tak se dostanete do stavu, že nebudete umět čerpat energii odnikud jinud. Třeba ztratíte schopnost načerpávat energii tak, že se jdete projít po parku a díváte se na kytky, to je také způsob jak načerpávat energii. To je nebezpečí návyku na úspěch a je to návyková záležitost. To vám příliš zužuje vaši cestu a normálně se to stává návykem.

3. řekl jste, že většina mužů je raději mezi ženami a že jde o jiný druh energie, můžete tuto otázku blíže vysvětlit?

Většina heterosexuálních mužů cítí, že svou energii dostává, když jsou v blízkosti žen, to je normální, dobré a pomáhá to. Ale také nás to vzdaluje od té druhé půlky lidské rasy. Zjišťujeme, že mnozí muži když se ožení tak nemají žádné mužské přátele, není tam ani žádné místo pro mužské přátelství. Potřebujeme obojí a musíme si znovu vytvořit umění mužského přátelství. Když jsem byl v Maďarsku tak jsem se tam setkal se skupinou mužů, kteří četli mé knížky asi tak pět let. Bylo jich v té skupině asi 18. Každé úterý večer se scházeli na 4 hodiny a vytvářeli si různé zkušenosti, které spolu mohli prožívat jako společenství bratrů. Když jsme tam byli se Stevenem tak nás vzali ven do pole a učili nás maďarské lukostřelectví a říkali, že cíl není být nejlepší, ale být spolu. Potom se podělili o nějaké jídlo, jednoduché jídlo připravené muži a skončili tak, že všichni bubnovali. My to v naší zemi také děláme, protože tam máme hodně indiánských bubnů. Zjišťujeme, že muži si vytvářejí vztah jeden k druhému jinak než ženy. Ženy si rády povídají z očí do očí, dívají se vám do tváře a čtou vaše pocity. Muži se mají vztah vzájemně rameno k rameni, když muž stojí delší dobu vedle vás a něco společně děláte tak v tom stavu můžete cítit určitou klidnou spokojenost, klidný vztah. Není tam potřeba si všechno pohovořit jako u žen. To je důvod proč tolik mužských skupin rády bubnují. Před pár dny jsem velice důrazně mluvil o nějakých věcech k mužům v Norimberku a čím tvrději jsem mluvil ,tím hlasitěji oni potom bubnovali nakonec. Chlapi se nechtějí sdružovat ve skupinkách a mluvit o tom, chtějí si v sobě udržovat ty myšlenky, myslet na to. Zjistili jsme, že bubnování je pro muže velice bezpečný způsob jak tohle dělat. Nesnažím se vás odtáhnout od vašich manželek, dcer a ženských přítelkyň, ale říkám, že tam existuje něco víc, co stojí za to to prozkoumat.

4. u nás se to bere tak, že mladý muž před svatbou pár dní se sejde se svými přáteli a uspořádá s nimi jakési rozloučení a tím se chce říct, že potom už bude mít jenom manželku a děti.

Tak to je velmi dobrý příklad toho co říkám, že mužské přátelství, pokud vůbec existuje, tak se zastavuje v manželství. Znám muže, kteří za mnou přicházejí a tak moc chtějí mužské přátelství, že si sami o sobě myslí, že jsou homosexuálové, jenom kvůli této potřebě, ale přitom jsou úplně normální a zdraví muži. Ale v západní společnosti není žádné strukturované místo pro takové mužské přátelství kromě sportu. Ale jak stárnete tak sporty pěstujete míň.

5. jaká je spojitost mezi prožitím slabosti a neúspěchu s paschálním tajemstvím?

Myslím, že zranění je vždy vstupním bodem k sestupu. Proto ten obraz Ukřižovaného je pro nás tak důležitý. Ale to zranění není koncový bod, je to jenom pro transformaci, k proměně. Konečný cíl je zmrtvýchvstání, ne aby to zůstalo v ukřižování. Myslím, že toto je centrální bod křesťanství, přestože mám rád náš obraz ukřižovaného a krvácejícího Ježíše. Asi jsme si tolik nezobrazovali zmrtvýchvstalého Ježíše. Proto jsem požádal Stevena, aby namaloval tento obraz kde kříž je jako přechod z jednoho místa na druhé. Není to místo kde zůstáváte, je to místo kde se proměňujete. Život a smrt jsou stránky jednoho tajemství a nemohou být odděleny. Nemůžete mít jenom život a neměli byste mít jenom smrt. Ježíš řekl ve zjevení jednomu mystikovi, že dovoluje utrpení jenom do takové míry, aby se dalo proměnit. Aby nám to dokázal tak dovolil aby došlo k ukřižování. Dovolil aby došlo k nejhorší možné události, k zabití Boha. A přeměnil tu nejhorší možnou věc v tu nejlepší možnou věc, ve vykoupení světa. A tím nám řekl, že zeď už nemůžete říct, že něco je tak strašlivé, aby se to nedalo obrátit naopak.

6. hovoříme o spiritualitě muže jako součást spirituality otce s jeho vazbou na spiritualitu syna, mohl byste říct několik slov o vazbě spirituality otce na cestu k spiritualitě dcery?

Otec je první člověk z vnějšího světa, který vstoupí do života malé holčičky. Vždy ten rodič opačného pohlaví má tu největší možnost vás podpořit nebo vás zničit, protože on je jiný než vy. Malá holčička očekává, že maminka ji bude mít ráda a jako ženy si navzájem rozumí. Vy jako muž jste z jiné říše, jako jiný druh zvířete. Když otec žehná svou dceru, tak to jde velice hluboko. Takže když otec své holčičce řekne: ty dnes vypadáš tak krásně, tak to znamená 5x víc než když jí to řekne matka. Když otec řekne holčičce, že je strašná tak to ji prokleje 5x víc než od matky. Ve vězení jsem nikdy nepotkal prostitutku, která by měla se svým otcem dobrý vztah. Vždy byla svým otcem verbálně zneužívána, fyzicky zneužívána nebo sexuálně zneužívána, vždycky. Takže vztah mezi otcem a dcerou má obrovskou sílu. Cokoli uděláte pro to, abyste podpořili svou dceru tak dojde hodně daleko. Dokonce když je malá holčička milovaná od svého otce tak v době dospívání má mnohem menší potřebu pozornosti od chlapců. Ale jestliže jí otec nikdy nevěnoval pozornost tak bude utíkat z domova jakmile jí bude 13 let a bude hledat tu zkušenost zrcadla od nějakého muže.

7. bylo řečeno, že život nás dovede na temné místo asi jako Jonáše do břicha velryby, musíme na to jenom pasivně čekat nebo jestli se tomu můžeme nějak aktivně postavit a jestli ten prostor toho rozhraní je prostor ve kterém dokážeme obejmout svůj stín?

Pozor na to, abyste se nesnažili si to pro sebe vytvořit. Normálně vám život poskytne dostatek těžkostí aniž byste si je museli sami vyrábět. Ale je to to, co dělali svatí když odcházeli do pouště, když přijímali slib chudoby nebo čistoty, tím se sami snažili dostat do toho břicha velryby. Ale my tomu většinou nedůvěřujeme, protože v dnešní době to bývá vaše ego, které vás k tomu vede, ne Bůh. Takže bych řekl buďte vnímavý k těm malých denním věcem, které jsou obtížné, štvou vás, jsou to zklamání. Nemusí to být velké břicho velryby, může to být malinké, ale přesto vás může hodně naučit. Takže když něco nevyšlo tak, jak jsme chtěli, tak můžu být naštvaný na toho člověka nebo si sám v sobě může najít větší prostor. Tyto malé věci mohou být daleko obtížnější právě proto, že jsou tak malé. Jsme zvyklí, že jsme vzteklí a naštvaní kvůli malým těžkostem. Je krásné vidět lidi, kteří dokážou být klidní a spokojení i když věci nejdou tak, jak by si přáli. Řeknu vám příklad, který jsem viděl před pár lety v jedné americké rodině. Navštívil jsem tuto rodinu, byl to otec, matka a 4 děti. Zrovna se vrátili domů z nedělní mše kde kněz měl příšerné kázání. Jak si sedli ke stolu tak se všichni snažili toho stupidního kněze strhat. Otec nechal všechny děti promluvit potom velice klidně řekl: víte každý má právo mít špatný den. Otec měl dnes špatný den. Já jsem tam seděl a jen jsem s úžasem pozoroval jak on tady splnil tu úlohu krále, že celý ten stůl svým vnitřním klidem uspořádal a přivedl ke klidu. Může to vypadat jako triviální příklad, ale on tady praktikoval duchovní vedení a praktikoval je mnohem lepším způsobem než kdyby je všechny poslal na katechismus. Ale on to mohl udělat jenom díky tomu, že všichni věděli, že to z něj vychází, že on sám v sobě je pokojný. Můžete rozdávat jenom to, co sami máte. Takže nejlepší co můžete udělat pro své děti je udržovat sami sebe v růstu.

8. iniciace je původně míněna pro náctileté kluky, setkal jste se někdy s někým kdo odmítl podstoupit tento proces z důvodu věku?

Ano historicky to bylo vždy pro mladé kluky. Ale protože nikdo z nás neprodělal iniciaci tak jsem to začal dávat mužům středního věku v naději, že oni by teď mohli začít ten proces pro mladé. A to je těch 7 skupin o kterých jsem ráno mluvil. Omezili jsme věk nad 18 let. Protože ten způsob jak mluvím by šel nad hlavou 18-ti letých chlapců, protože nemají dostatek zkušeností. Ale protože každý přichází dobrovolně tak i ti 18-ti letí se toho velmi intenzivně zapojují, protože oni tam chtějí být. Nějaká 18-ti leté jsme měli minulý týden v Německu a byli skvělí. Zdá se mi, že mají rádi na sebe soustředěnou pozornost a otcovskou energii ze všech starších kolem. Myslím, že to musíme připravovat i pro mladé muže, ale myslím, že to není má práce, mě to moc nejde mluvit k mladým. I když v Maďarsku jsme mluvil ke dvěma velkým skupinám náctiletých chlapců, dvě skupiny asi po 500. Ti kluci byli stejně dobří posluchači jako jste vy. A myslím, že to bylo proto, že podobně jako vy mnozí z nich měli už těžký život za sebou takže chápali zranění, byli to většinou kluci z chudých hodin. Přestávka.
 


Přednáška Richarda Rohra, 23.9.2001 – 4/4

Skauting měl mnoho elementů iniciace. Jediný směr, v kterém to nesdílel, ty body, bylo to, že se hodně soustředil na ten vzestup a nemluvil o tom sestupu. Těžko můžete vést chlapce, mluvit s ním o sestupu, není – li to duchovní. Protože je to spíše pro chlapce, tak je to to, co nabízí tu stoupající cestu chlapce, všechny soutěže, vzestupy, cestu nahoru. Je to dobré, to co to přináší, ale samo o sobě to není iniciace. Šest let dělám iniciaci a myslím si, že muži, kterým je víc než 65 mají tendenci nepotřebovat to a nepřijímat to. Buď je jejich život v tomto věku už iniciován nebo jsou už hodně usazeni ve svých životních vzorcích a nemění se. Největší připravenost ke změně svého života mají muži ve věku 30 do 55. Měl jsem ještě říct něco o bubnování. Mluvili jsme o tom, proč je bubnování tak úspěšné v tolika skupinách. Už jsem mluvil o tom, že je to náhrada za mluvení. Je to o tom být spolu, vnímat navzájem své pocity a přitom nemuset mluvit. Někteří vnímají i to, že ten rytmus, který je dost často rytmus srdce je jakýsi základní element našeho vnímání života. Další výhoda je, že to všichni zvládnou, že to všechny srovnává na jednu bázi. Nemusí v tom vynikat. Před několika týdny v Německu jsme měli 130 bubnů a to byla síla. Byli jsme u Norimberku na hoře Haslberg. To byla kultická hora Adolfa Hitlera. Asi 200 tisíc svých lidí tady shromáždil kolem roku 1935 Adolf Hitler a dělali tady své kultické obřady. Bylo pro to strašně symbolické, že se 130 lidí, křesťanů, shromáždilo na té samé hoře a dělali tam něco hlubokého duchovního. A jeden z nich mi říkal, že Hitler tady na tom místě mluvil o síle a ty tady mluvíš o bezmocnosti. Další otázky.

1. Pád zranění je důležitý a nutný pro pochopení světa a hodnot. Hřích je také pád. Jaký je vztah pád a hřích pro lidský růst. Budu je radši dělat odděleně.

Já tato slova používám vlastně jako rovnocenné vzájemné záměny. Pád a hřích. Slovo zranění je širšího významu něž hřích. Hřích je vnitřní morální pád, zranění může být způsobeno z vnějšku, ponížení. Ale oba mohou mít stejný následek. Hřích lidi spíše zahanbuje nežli mění. Kristus lidem nikdy nevyčítal. Proto já raději používám slovo „zranění“. Protože ve chvíli, kdy řeknete slovo hřích, tak se lidé dostávají do těchhle moralizujících církevních kategorií slov. A v té chvíli stavějí svoje hradby a limity. Zatímco ve chvíli, kdy řeknete „svaté zranění“, tak se lidí dotýkají tato slova úplně jinak a hlouběji.

2. Jestliže vyřadím kalkulativní mysl, tedy i soudy a rozhodnutí, není to pasivní alibismus? Je přece třeba rozlišovat co je dobré a co zlé.

Nemůžete vést s kalkulativní myslí. Nikdy nebudete milovat. Budete jen ovládat. Ale máte pravdu na druhé nebo třetí úrovni po té, co jste to zpracovali. Je třeba udělat úsudek. Ale já musím opravdu hodně zdůraznit, že to musí být prostě velká chirurgická operace, abyste odstranili z prvního místa své mysli tu kalkulativní část. Nesnažte se postavit si jako příliš důležité to rozhodování a posuzování, přijímání úsudku. Ono to tam stejně zůstane. Omezte to. Jistě je místo pro rozhodnutí, pro úsudek, jinak bychom byli bezbarví a bez tvaru.

3. Musím se přiznat, že když jsme vymezovali věkem tu iniciaci, že jsem tomu přestal rozumět. Považoval jsem iniciaci za něco, co se v životě několikrát opakuje. Ne jako jednorázovou iniciaci, kde od té doby je všechno O. K.

Mluvil jsem pouze o těch rituálech iniciace, které jsem já dával a které z nich byly ty nejúspěšnější, nejpůsobivější. Život vás vždycky iniciuje, pokud nasloucháte. A je to pravda. Iniciuje vás několikrát, pokud nasloucháte. Máte tedy z tohoto hlediska pravdu, není žádný čas ve vašem životě, kdy nemůžete být iniciován. A ta podstatná velká zpráva o iniciaci je, že iniciace je o životě a smrti to je ta velká zpráva. To podstatné, to znamená co potřebujete vědět, abyste přežil. A to co potřebujete vědět je, jak umět umřít. Jediný lék na smrt je umírání. To cvičení je včas dopředu se naučit umírat. Z toho hlediska nejsou žádné věkové limity, ale je pravda, že k takovému to nacvičování umírání, nejste příliš otevřeni, nejste-li mladší než třicet let. Může být, že děti, kluci z velmi těžkého prostředí, velmi těžkým osudem už to můžou mít zažité v šesti letech, nebo postiženi.

4. Chtěl bych pojmenovat některé věci, u nás za minulého režimu se nesmělo mluvit o smrti. V dnešní společnosti se bojíme mluvit o smrti. Narůstá počet lidí, kteří nemají ani obřad, když jim někdo umře, ale odvezou mrtvolu pryč. Při tomto setkání se smrtí je důležité, protože smrt nastavuje zrcadlo co je praví, co je jalový. Bojíme se smrti a tím pádem se bojíme života. Přemýšlet o smrti je nepříjemné, ale kdo se odváží překonat ten strach tak se může dopracovat k naději ke vzkříšení, ale také k hodnocení vlastního života. Ještě bych měl poznámku k tomu mužskému poznání. Všimněme si, že za socializmu jsme se báli jeden druhého, šli jsme do kupé, kde nikdo neseděl. V restauraci jsme se báli si sednout k někomu, protože to mohl být „fízl“. Tím jsme my pořád silně poznamenaný a dnes někdo v kupé, kdyby začal mluvit, tak by vypadal jako blázen.

Věřím, že to mě hodně pomáhá pochopit složitost vaší situace.

5. Říkal jste, že z jedné z vašich skupin pracujete s homosexuály. Zjistil jste u těchto lidí nějaký destruktivní vliv u jeho otce nebo matky?

Neviděl jsem jeden jediný vzorec. Někteří říkají, že je to příliš mateřstvím, málo otcovství, ale moje zkušenost to nepotvrzuje. Zdá se mi, že homosexuál jde spíše tou ženskou cestou, to znamená, na začátku sestupuje. Cítí se nižší, podřadný. Většinou jsou matky ochotnější přijmout svého sexuálního syna, pro otce je to velmi těžké. Ale na druhou stranu jsem potkal spoustu homosexuálu s velmi pěknými vztahy k rodičům. Jak říká nový katolický katechizmus, je dokázáno, že tento status si tento člověk nevybírá. A to je průlom v pohledu na tento stav. Dává nám to možnost být podstatě pokornějšími a otevřenějšími vůči těmto sexuálním bratrům.

6. Včera jste mluvil o spiritualitě jako o cestě která otvírá prostory, pro hledání odpovědí na naše otázky, řekněte nám prosím jak je tohle možné praktikovat ve skupině mužů

Zase další kresbička. Spoléhám na to, že je rozdíl mezi posvátným a profánním prostorem. V posvátném prostoru máme uprostřed strom života. To je centrální bod ke kterému se všichni referujeme. V profánním světě kde žijeme všichni svůj život, není žádný ústřední bod, všechny naše vztahy jsou na všechny strany, není tam žádný referenční bod, kromě toho co chci a jak se cítím. To nás činní individualisty a egoisty. Ta síla v té skupině můžu je v tom, že se obracíme na toho druhého, říkáme tomu modlitba. Většina nás katolíků nebyla nikdy svobodná, aby se svobodně modlila, říkali jsme hotové naučené motlitby. A myslím si, že z těch skupin, které já znám ty nejdéle žijící, mají uvnitř sebe stále spontánní živou motlitbu. A to je ta chvíle, kdy se všichni obracíme k někomu, k někomu uprostřed nás svou motlitbou. To je ten způsob jak se dostanete hlouběji do duchovní cesty. Je to cesta uznávání, nemusíme to dělat my, Bůh to dělá s námi sám. Snažíme se tohle také naučit manželské páry, je to strašně těžké, aby se manželé modlili společně, spontánně. Jestliže se tohle podaří, tak to vytváří zaměření na ten střed mimo mě. Ať děláte cokoliv, povzbuzuji vás dělejte to. A není to zas tak těžké.

7. Teď mluvil o motlitbě, teď mluvil o tom, konkrétně o skupině mužů. Říkáte, že toto pobývání, je dobré dělat prostřednictvím motlitby, nebo spolu co všechno prožíváte.

Celé vaše sejití by mělo vzít v potaz tu přítomnost, ale přestáváte tuto boží přítomnost ve chvíli, kdy se na ní neobracíte konkrétně, je to obojí to i to. Všechno je motlitba, souhlasím, ale přestává to všechno být motlitbou v té chvíli kdy se cíleně, vědomě k tomu Bohu nevztáhnu. Je to srozumitelné?

8. Jestli při kontemplativním myšlení můžu žít v normálním životě?

Falešné já a tady to pravé já. Nikdo z nás nedokáže, ani matka Tereza žít dvacet čtyři hodin denně ve svém pravém já. Život je tancem mezi pravým a falešným já. Problém nastává ve chvíli, kdy si myslíte, že to falešné já je to jediné možné já. Stejně tak ten problém nastává ve chvíli kdy si myslíte, že to kalkulativní myšlení je to jediné možné myšlení. To je sekularizmus, tíha toho žít ve světě. Možná, že máte pět minut na to žít jinak, co děti padnou do postele. Možná, že pět minut se můžete v té chvíli podívat z okna a znovu zažít toto skutečné já a to vám stačí. Potřebujete se aspoň jednou denně toho skutečného já aspoň dotknout. A pak, když tohle zvládnete každý den, tak můžete většinou pobývat v tomto světě falešného já a vydržet s tím. Nevěříte svým vlastním tiskovým prohlášením. Určitým způsobem já právě v téhle chvíli stojím ve svém falešném já. Mám teďka na hlavě klobouk a jsem velký učitel, cítím se velmi důležitý, všichni na mne kulíte oči a jsem na obrázku, všichni mně natáčejí budu slavný, to mě přiživuje mé ego. S tím se dá žít. Tam je důležité to až tohle skončí, až vyjdeme z téhle místnosti, aby mi to vypadlo z hlavy a abych se vrátil do té kontemplativní mysli, aby mně na tom nezáleželo. Podstatné je, že jsem prožil hodně chvil s tím pravým já a to mě nese, to je ta cesta k věčnosti. Když neprožijete nikdy to pravé já, tak naházíte všechny vajíčka do tohohle koše. Tohle to je realistický vzorec života. Nechci od vás, aby jste se stali mnichem nebo poustevníkem, ale hledejte takovou duchovní praxi, aby jste se dotýkali toho skutečného já. Svatý Pavel říkal, milujte Boha a všechno můžete udělat. Zní to hodně nebezpečně třeba ve chvíli, kdy to řeknete šestnáctiletému mládenci, který je plný nějaký drogy. Dospělému zralému muži už tohle můžete říci bez obavy. Miluj Boha a můžeš dělat cokoliv. Myslím si, že to byla dobrá, poslední otázka. Díky.

Pár posledních slov. Vrhnul jsem na vás hodně zvláštních slov a myšlenek, musíte teďka jezdit ve velkých otáčkách ve svých hlavách. Nesnažte se přiliž intenzivně, moc nepřemýšlejte. Snažte se být jako sklenice vody, kde všechny nečistoty klesají na dno. Asi byla jedna nebo dvě věci, kterou jste právě potřebovali dneska slyšet. Pokuste se vylovit z toho co jste dneska slyšeli právě jednu nebo dvě věci které byli právě pro vás a držte si ji. A slibuji vám, že Bůh vás z tohohle místa povede dál. Byl jsem tu jen jeden den. Tak vidím, že bych mohl udělat svůj předčasný úsudek, ale já tady vnímám hloubku, takovou hloubku, kterou v Americe nevnímám. Věřím, že tady budeme moct jednou prožít plnou iniciaci. Jsem rád, že tři z vás na Ghost ranch přijeli, ale budeme potřebovat tým, alespoň šest, sedm z vás na to, aby přivedli k iniciaci další. Ještě jeden termín je Ghost ranch příští léto v srpnu, vím, že je to pro vás hodně drahé, byl bych rád kdyby odsuď někdo přijel. Z mého hlediska je nejdůležitější, aby někteří z vás tímhle prošli a aby byli ve stavu to tady dávat dál. Někteří z vás budou tímhle tím tématem ještě zabývat dva dny. Budeme mít vytvořenou tu základní kořenovou zkušenost na které se dá dál stavět. Děkuji jak jste mě srdečně přijali a byl to pro mě strašně silný zážitek. Děkuji