Velká témata Bible

Richard Rohr – Praha 2003

Musím vás varovat, že tato přednáška v mojí zemi představuje deset audiokazet a já to teď budu muset stěsnat do jedné hodiny. Takže se modlím, abych to neučinil příliš povrchní a zjednodušené.

Někdy si myslím, že Bible v dějinách způsobila víc problémů než dobra. Chápu, proč se katolíci rozhodli ji nečíst, protože se jeví tak problematická. A proto jako mladý kněz jsem se rozhodl v Bibli najít nějaký smysl, zvláště pro mladé lidi a byl jsem přesvědčen, že pomocí určité části z Bible můžete dokázat cokoliv, co si přejete. Došel jsem nakonec k závěru, že důležitější je, podobně tak, jak to bývá v dětských knížkách, pospojovat si ty tečky, aby z toho vyšly obrazce, které dávají nějaký význam. Skutečně se tam zřetelně rozvíjejí výrazná témata a zdá se, jako by je lidské vědomí dokázalo přijímat velmi pomalu. Většina lidí otevře Bibli a hledá určitý citát, který dokazuje buď to, čemu chtějí věřit, nebo vyvrací, čemu věřit nechtějí. A obávám se, že různé denominace dělaly to samé.

Většina z nás katolíků vyrostla se znalostí (více méně) pouhých tři citátů z Písma: „Petře, ty jsi skála a na té skále postavím svou církev“. Na tomto citátu jsme ovšem měli výrazný zájem, protože to dokazovalo naši eklesiologii, naši vizi římského biskupa, který drží církev pohromadě. Pak jsme znali další dva citáty, které nás spojovali z kněžstvím. „Toto je moje tělo, toto je moje krev“ a „komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny“.

Abychom byli zcela upřímní, musíme připustit, že většina katolíků znala zbytek té knihy velmi špatně. Raději jsme měli pobožnosti ke svatým a různé roztomilé pobožné praktiky. Jsem však přesvědčen o tom, že poctivý návrat k Písmu je vždycky schopen církev zreformovat. Vždycky potřebujete nějakou autoritu, ke které se můžete odvolávat, a naší autoritou je samozřejmě Ježíš. Zajímavé je, že mnohé věci, na které klademe zvláštní důraz, Ježíš vůbec nevyslovil. Naproti tomu mnohé věci, na které my vůbec důraz neklademe, sám Ježíš naopak dělal. Je to zvláštní, nakolik to byla historie a kultura, která církev vytvářela. Jako bychom potřebovali nějaký kouzelný kámen, na který bychom si sáhli, abychom zjistili, zda to či ono je biblickou tradicí, nebo je to jen česká kultura nebo kultura americká či německá. Evangelium podle mě kritizuje všechny kultury.

První věc, kterou chci říct, je, že si myslím, že musíme být poctiví, co se týče Ježíše. Kým on skutečně byl a co se asi snažil dělat. Především Ježíš nebyl římský katolík, nikdy neslyšel nic o katolické nebo protestantské církvi. Ale asi si budeme myslet, že byl čestným členem naší konkrétní denominace. Ježíš byl Žid. Byl narozen jako Žid, žil jako Žid a jako Žid umřel. Snažil se reformovat svoje vlastní náboženství, a za to ho zabili. Židovské náboženství je, jak říkám, archetypální náboženství, představuje vzorce chování, do kterých se každé náboženství vejde. Stává se skupinou s určitým členstvím a většina času se potom tráví ochranou vlastních hranic, ochranou vlastních hraničních značek: Moje značky jsou lepší než ty tvoje. Kam ty směrovky vlastně míří, už není tak důležité, důležité se stávají ty směrovky samé. Židovství to dělalo a křesťanství ho napodobilo téměř dokonale.

Uvědomíme-li si, že se Ježíš snažil reformovat náboženství, zasazuje ho to již do jiného kontextu. Jeho prvotní starostí nebylo založit křesťanskou církev, on vyslovuje svoji zkušenost s Bohem a - co je zajímavé – jeho vlastní zkušenost s Bohem se dostala do konfliktu s jeho vlastním náboženstvím. Říká, že ten Bůh, kterého zažil, je jako milující Otec, který vám běží naproti. A diví se, proč se tolik pozornosti věnuje pravidlům o očišťování a podobným legalismům. Publikum, které mu naslouchá, je obzvláště zajímavé a zjevující.

K tomu, o čem budeme hovořit dále, si nyní představme stavbu jeruzalémského chrámu. Nejprve tam naleznete velesvatyni, do které smí vstoupit pouze velekněz a to jen jednou za rok. Potom tam je nádvoří kněží a levitů, do kterého mohou vstupovat jen oni sami. Dále tam uvidíme nádvoří židovských obřezaných mužů, kam opět mohou vstoupit jen oni sami. Nakonec je tam nádvoří pro židovské ženy, do kterého ženy smějí jen jednou do měsíce na dobu jednoho týdne. Ženy byly po každé menstruaci považovány za nečisté, a proto musely projít různými očišťovacími rituály, než byly hodny toho, aby směly vstoupit do čtvrtého nádvoří. Už asi začínáte tušit, že to nevypadá jako poslané od Boha.

Zdá se, že to vychází z kultury, jako kdyby to vycházelo z patriarchátu. Venku, za zdmi chrámu, tam žije ještě sedm rozličných skupin, které nemají žádnou šanci. Pokud nejste Žid, budete do těch venkovních skupin patřit.

Příslušníci těchto skupin byli nazýváni gentiles resp. gojím. Vzpomínám, že když jsem vyrůstal jako malý katolický chlapec, tehdy my jsme byli katolíci, zatímco ti ostatní byli ne-katolíci. Vždycky jste tu byli nejprve vy sami a potom teprve všichni ti ostatní. Sami se počítáte k té nadřazené skupině, zatímco všichni ti ostatní patří k té podřadné. Pamatuji si, že jsme měli krásnou mřížku na přijímání. Na druhou stranu té mřížky směl tehdy jenom kněz.

Další z těch sedmi skupin (první byli nežidé) byli handicapovaní lidé. Věřilo se, že byli potrestáni Bohem. Nazvali bychom to svalování viny na někoho, kdo byl obětí, nebo jako dvojitý trest. Každý, kdo měl nakažlivou kožní chorobu, byl označován jako malomocný, i když to nejednou ani nebyla lepra jako taková. Proto je o lepře a malomocných v evangeliích tolik příběhů. Kdybyste si chtěli udělat zajímavé studium evangelií, projděte si je a zaměřte se na to, kdo jsou lidé, kteří na Ježíše reagují pozitivně, a kdo jsou ti, kteří proti němu bojují. Lidé, kteří proti němu bojují na každém kroku jeho cesty, a kteří ho nakonec zabijí, jsou ti, kteří měli přístup do zmíněných vnitřních nádvoří. Ti lidé, kteří milují to, co on říká, kteří s ním komunikují, jsou vždycky ti, kdo patří k oněm sedmi skupinám nehodných a hříšníků. A vězte, bratři a sestry, že tohle obrací náboženství vzhůru nohama.

Náboženství ze sebe s oblibou dělá soutěž o zasloužilost. Ježíš však nachází Boha vždycky v těch nezasloužilých. A vždycky sděluje svoje slovo nikoli těm hodným lidem, ale těm, kdo jsou považováni za vyvržené. A abychom to propojili s naším prvním tématem, nabízí se otázka, kde se tomu naučil. Naučil se tomu od židovských proroků. Židovští proroci byli úžasná skupina lidí nepodobná žádné jiné skupině, jakou bych našel v jiném náboženství. Většina náboženství jsou modloslužebná, to znamená, že uctívají sama sebe. Vždycky je to náboženství přesvědčeno, že má pravdu, a že má celou pravdu. Platí to tak téměř o všech náboženstvích, je to podstata náboženství. Ale potíž je, že dějinám toto příliš neposloužilo. V dnešní době je ovšem zřejmé víc, než kdykoliv dříve, že tímhle způsobem mosty stavět nelze. Poněkud více jsme o tom hovořili v přednášce o budoucnosti církve. Židovští proroci dělají velmi zajímavou věc; přestože jsou ke svému židovství naprosto loajální, tak radikálně kritizují kněžstvo a vládnoucí hierarchii, krále, a proto byli všichni zabiti. To proto, že jakmile začnete kritizovat vrchnost, nejste příliš populární. Chci ovšem zdůraznit, že proroci nekritizovali způsobem tak negativním, jak obvykle kritizujeme my. Úžasná syntéza, které dosáhli, je v tom, že kritizovali z pozice absolutní lásky k Bohu. Vždycky říkali, že jestliže se Bůh vůči Izraeli zachoval takto, pak Izrael by měl na to odpovídat onak. Říkali: jestliže jste vyvolený lid, což opravdu jste, pak musíte s ostatními národy zacházet s týmž respektem, jako Bůh zacházel s vámi.

Být prorokem je velice vzácná úloha, a to i v dnešní době. Jestliže použiji jazyk dneška, jsou proroci naprosto konzervativní, a ta konzervativnost je vede k tomu, aby byli naprosto radikální. Je to syntéza, kterou lze zřídka kde nalézt. A Ježíš ji dovádí k absolutní dokonalosti. Kázal jsem v mnoha zemích světa, viděl jsem tam mnoho chrámů Krista Krále a Krista Kněze, ale neviděl jsem tam ani jeden chrám Krista Proroka. Lidé, kteří mluví pravdu, u nás oblibu nenacházejí. U vás to víte dobře, neboť v minulosti mnozí z vás jste za to, že jste mluvili pravdu, zaplatili vysokou cenu. A chci zdůraznit: není to z pozice zloby, ale je to z pozice společenství a jednoty.

Na Bibli je jedinečné, jak se její text odvíjí, neboť to samo vyjevuje, oč tu jde. Děj se odvíjí na způsob tři kroky dopředu, dva zpátky. Vidíme tam, jak se lidské vědomí postupně stává schopným přijímat zjevované tajemství. Bůh má potíž s tím, jak se do lidských dějin vlamovat. Nejsme na to připraveni, je toho na nás příliš mnoho. Tak tam například uvidíte pasáž, která se zdá být plná milosti a milosrdenství, pasáž, kde se zdá, že do sebe zahrnuje každého. Po chvíli opět narazíme na pasáž, kdy se to stáhne zpět a jsou tu zase spravedliví i arogantní. A to je právě tak, jako se mnou nebo s vámi.

Kolikrát už se mi stalo, že byl Bůh ke mně úžasně laskavý, že jsem si říkal: na toto nikdy nezapomenu, na toto už nesmím nikdy zapomenout. Potom zase zapadnu zpět do starých vzorců, zapamatovaných zranění a naučených způsobů chování. Právě proto musíte sledovat, kam to napětí směřuje, jak se to vědomí v celém textu rozvíjí. Jestliže to tak neuděláte, pak třeba můžete vzít jednu negativní řádku a postavit na tom celou teologii. Zde chci zdůraznit, že právě toto je způsob, kterým dnešní podoby náboženství ve světě narůstají. Říkáme tomu fundamentalismus. Vynořuje se u každého náboženství na světě. Máme obrovskou potřebu odpovědí, bezpečí a jistot. Je nás tu 6 miliard lidí, kteří se snažíme najít smysl toho všeho na této omezené planetě. Vidíme fundamentalistické chování v tom, jak lidé narážejí letadly do budov, ale vidíme též naši fundamentalistickou reakci na ně. Kdykoliv si myslíte, že máte úplnou pravdu, tak vás nevede Bůh, ale vy se snažíte vést Boha.

Takže se ten text pomalu propracovává k soucitu, milosrdenství a odpuštění. Je to mentalita, která je, upřímně řečeno, pro většinu lidí nepřijatelná. Dvě třetiny Ježíšova učení mají ve svém základu jedinou věc: odpuštění. Přece však sám ve svém malém já opravdu nevím, jak odpouštět, když jsem byl zraněn. Proto Bible postupně promlouvá o proměňující zkušenosti - o zkušenosti, která má proměnit právě nás. Rozpoznáváte v ní, že vy sami onu proměnu udělat nemůžete, ale Bůh ve vás ano. To vidíte v Janově evangeliu ve větě: „Já jsem v Otci a On je ve mně.“[2] To je ten mystický jazyk spojení. Už to není jazyk legalistický. Není to jazyk soudce, ale jazyk zamilovaných. Nemůžeme říct, že by to Janovým evangeliem začalo. Nacházíme to už v Písni písní, kde jediným přirovnáním pro božský vztah mezi člověkem a Bohem je sexuální vztah mezi mužem a ženou. Řeč spojení je něco, do čeho potřebujeme postupně vrůstat. Nerozumíme tomu okamžitě. My mnohem přirozeněji rozumíme řeči, které bych říkal meritokracie[3] - ve smyslu něco za něco, oko za oko, zub za zub. To je způsob, kterým logická mysl opravdu funguje - na rozdíl od naší duchovní zkušenosti. Proto se snažíme to obrovské Boží mystérium vecpat do nějaké úhledné logiky. A snažíme se to udělat tak, abychom si to zasloužili, jako kdyby tu o zásluhy vůbec šlo. A to je to, co ego vyžaduje; ego chce pociťovat zásluhy.

Vynořuje se tu protilehlé téma, které považuji za naprosto základní. Nakonec se mu dostane název milost. Pavel říká v listě Efezanům : „Jestliže jste si to jakýmkoliv způsobem zasloužili, pak to není milost“[4]. Milost je přesně ta zkušenost, že jste milováni, když si to nezasloužíte. Nechci ale tvrdit, že by to začínalo Ježíšem nebo Pavlem. Můžeme se vrátit ke knize Exodus a Deuteronomium[5], kde Mojžíš říká lidu: „Myslíte si, že Bůh vás miluje proto, že jste lepší než ostatní lidé na zemi?“ a pokračuje to tím: „ne, Bůh si vás vyvolil proto, že jste nejmenší národ na zemi.“ Můžete začít takovouhle pasáží a pak sledovat, i jak se to rozvíjí, a jak je to nakonec odmítnuto. Už v Exodu vidíte, jak Bůh opakovaně odpouští lidem, kdykoliv selžou; a oni také tak opakovaně činí.

Dalším centrální tématem je, že iniciativa vychází vždy od Boha, zatímco my vždy jen odpovídáme. Ježíš z toho nakonec udělá jednoduché heslo: „ne vy jste si vyvolili mě, ale já jsem si vyvolil vás“[6]. Ale to se naučil již ze znalosti vlastního židovského Písma a židovské tradice. Nicméně, když já jsem vyrůstal, a vy pravděpodobně taky, označovali jsme dvě třetiny Bible jako Starý zákon, jako kdyby už byly zastaralé, jako kdyby existovali dva různí bozi. Je ovšem jen jedna historie, je jen jeden Bůh, jeden vzorec a jen jedna Pravda. Není to Bůh, kdo se mění, ale jsme to my, kdo postupně vyrůstáme. A řekl bych, že velice postupně a velice pomalu. Ale díky Bohu, že v každém období dějin se vždycky našli lidé, kterým se nějak podařilo prorazit.

Ježíš byl schopen takové věci učit, protože stál na ramenou svých předků. A to mu dalo autoritativní sílu věřit, že se nemýlí, že vychází z velké tradice. I pro mne je to též důvod, který mi skýtá autoritu zde sedět a v tuto chvíli k vám mluvit. Pokud byste si mysleli že jsou to moje myšlenky ze Spojených států, pak můžete přednášku ignorovat, protože by to bylo plýtvání vaším časem. A proč byste mi naslouchali, když nemáte žádný důvod mi věřit. Jediný důvod, proč mám právo mluvit je, že stojím na ramenou tradice. A v tomhle smyslu jsem velice konzervativní. Byl jsem též jako konzervativní katolík vychován. Ale jak jsem už říkal, je to samo biblické a křesťanské učení, které mě zavazuje k tomu, abych právě toto křesťanství kritizoval. Máte právo cokoliv kritizovat jedině, jestli jste uvnitř té věci, jedině když máte zaplacené své příspěvky, jak tomu říkáme u nás. Říkáme tomu odemykat něco zevnitř.

Další téma, částečně jsem to již řekl, ale chci to zdůraznit a myslím, že je to jedinečná věc pro židovské Písmo (mimochodem měli bychom říkat židovské Písmo, nikoli Starý zákon): Hebrejští lidé rozpoznávali, že si je Bůh vybral právě proto, že byli nejmenší. A to, co je v hebrejském Písmu jedinečné je, že „malým“ se zde vychází vstříc s empatií a soucitem. Setkáváme se tu s empatií vůči těm, kteří padli za oběť moci a násilí. Židé byli vždycky oběťmi; nikdy nebyli vítězi, podobně jako Češi, většinou byli někým poraženi. Biblicky řečeno, toto je výhoda nikoli nevýhoda. To vám dá něco, čemu říkám privilegovaná perspektiva pro čtení evangelia: čtete totiž historii ne z pozice moci, ale z pozice bezmocnosti.

V našem jazyce je pro to výraz, totiž cesta kříže. Stala se však z toho tak sentimentální záležitost, že už to vůbec v žádném socio-politickém kontextu nechápeme. Není žádného způsobu, jak se dívat na Ježíše na kříži, aniž byste rozpoznali, že on se identifikuje s oběťmi historie. On sám se stává tím vyvrženým, tím vyhnaným. Toto téma však začíná již v knize Genesis. Dovolte mi uvést pár příkladů, které si snad zapamatujete. Když trochu čtete Písmo, zjistíte po chvíli, že manželky velkých patriarchů, jako například Abraháma, Jakoba a dalších, jsou vždycky neplodné, nemohou mít děti. Řeknete si: měli snad nějaký problém s vodou nebo co, proč ty ženy byly vždy neplodné? Pak se to opět stane s Alžbětou v Novém zákoně. Setkáváme se tu se silnou metaforou. Vždycky je tady naše neschopnost, do které vstupuje Boží schopnost. Až teprve tehdy, když tyto příběhy pochopíte, pochopíte i příběh Marie Panny. My přinášíme svoji impotenci a Bůh z ní vytváří potenci.

Bůh si vždycky vybírá zapomenutého nebo zavrženého syna. Nikdy to není ten, který je populární, nebo ten, od kterého se to očekává. Samuel přichází a hledá, koho by měl pomazat na nového izraelského krále[7]. A Jišaj se tam vytasí se všemi svými sedmi syny, zvláště pak s tím nejstarším a nejsilnějším; ale Samuel mu říká.: „A nemáš ještě náhodou jednoho syna?“ Ten odpoví: “No jo, no jo, ale to je David a ten tady teď není, ten se stará o ovce, není důležitý.“ Samuel jen řekne: “Přiveďte ho“. A okamžitě ho pomaže na krále Izraele. Je to téma tak konzistentní a tak trvalé, že je tu vždy v samém centru zájmu. Bůh si nikdy nevybírá bohaté, ale vždycky chudé.

Bůh si nikdy nevybírá utlačovatele, ale utlačované. Řekněme to jinak: Bůh je vždycky na straně bolesti. Tam, kde je bolest, tam bude Bůh. Co ale je na většině našich válek smutné, je bolest na každé straně. Jsem si jistý, že Bůh byl s těmi ubohými německými kluky, s těmi, kteří nevěděli, co dělají. A pravděpodobně byl i s těmi ubohými americkými kluky, kteří sem byli posláni, aby ty ubohé německé kluky zabili. To nás velice vyvádí z rovnováhy, protože všichni bychom chtěli říci: Gott mit uns - Bůh s námi. Bůh je na naší straně; a najednou ho máme na obou stranách a hlavně na straně těch, kteří nejvíce trpí. Tak vidíte, proč Bibli ve skutečnosti nechceme. Protože nám to odebírá naši falešnou moc, naši aroganci. Jakmile uctíváme toho člověka, který je obětí – což my jako křesťané děláme - dostaneme z toho velice podivný druh náboženství. Nikdo jiný oběť neuctívá!

Jsem rád, že mohu přednášet u františkánů, v mé vlastní komunitě, kde máme františkánský kříž. Ten kříž je kopií onoho kříže, před kterým se svatý František obrátil. A bylo to, jako kdyby tento ubohý nahý Kristus ze svého kříže sestoupil a identifikoval se z jeho duší. Ale tohle sjednocení, identifikace, nenastane, jestliže jste v pozici moci. Jsou to jenom ti malí, trpící, kteří se s tímhle obrazem Boha identifikuji a paradoxně tím samým pak nalézají naprosto jiný druh moci. Nedělá to z nich mučedníky, ani je to nevede, aby po mučednictví toužili, ale dává vám to hluboký smysl toho, co jste a vede vás to k tomu, na čem opravdu záleží. Vlastně to úplně předefinuje samotnou podstatu moci. Větší část historie náboženství je paralelní k historii násilí. Stává se z něj posvátné násilí, je to tak, že naše násilí je „dobré násilí“, protože to děláme pro Boha. Toto Ježíš staví úplně na hlavu tím, že odmítá na násilí reagovat jiným násilím. Červenou čárou dějin je to, čemu se říká výkupné násilí, jako kdyby násilí mělo nějaké problémy vyřešit. V logice: když vy mě nenávidíte, dáváte mi právo vás nenávidět též - a to by pak mělo celou situaci zlepšit…

Je to příběh skoro každého amerického filmu, který jste kdy viděli. Vždycky jsou tam ti zlí hoši, potom přijede John Wain, pozabíjí je a pak jsme z toho celí šťastni. Neuvědomujeme si, že když John ty špatné lidi zabil, sám se též stal špatným člověkem. Ale upřímně řečeno, k tomu, abyste toto nahlédli, je třeba jisté duchovní zralosti. U lidí, kteří zabíjejí a stále hledají promyšlenější způsob jak zabíjet, je tu morální ekvivalence; a tak Ježíš ten morální ekvivalent změnil. On je nechal, aby ho ukřižovali, aniž by je sám chtěl na oplátku křižovat. Tak v samém začátku křesťanského náboženství stojí takový zlom v chodu příběhu. Pro naši psychiku a pro naše chápání v souvislosti se vším, co předcházelo, je to naprostý šok. On dokonce říkal: “odpusť jim, neboť oni nevědí co činí“.

Většina lidí opravdu neví, co dělá. Carl Jung říkal, že 95% lidí žije 95% svých životů na základě svého nevědomí a celá cesta modlitby, je vlastně pohyb od nevědomí k vědomí. Právě Ježíš celý ten příběh výkupného násilí proměňuje v příběh výkupného utrpení. Namísto, abych to těm, kteří mi zlo způsobili, vrátil, něco z bolesti dějin na sobě ponesu. Ona ochota, to kreativní napětí dějin na sobě nést, je pro mě tím nejvlastnějším významem kříže. Ale opět bych rád zdůraznil: to Ježíš naplňuje, co se naučil od svých židovských předků, od židovských proroků, kteří říkali, že židovský národ má být v historii kvasem; znamená to, že je učili novému způsobu.

Všechno, co jsem právě přednesl, jsem řekl příliš rychle a povrchně. Každý z těchto bodů si zasluhuje, aby se o něm mluvilo daleko víc, ale doufám, že to ve vás probudí takový zájem, že si sami dopřejete trochu dobrého studia Písma. Dokáže to být úžasně osvobozující - když vidíte, jak nelegalistický byl Ježíš, když vidíte, jak byl nedogmatický. A divíte se vlastně, jak jsme se dostali od něho k nám. Myslím, že On byl pro historii osobností přesahující její formát. Tak také i my jsme v tom procesu dva kroky zpátky. Ale vždycky v každé církvi a v každé zemi, kam cestuji, jsou lidé, kterým to dochází. Žít v dnešní době je pro mně vzrušující tím, že mohu mluvit k množství lidí jako jste vy, a vy přitom neodejdete. To je nové. V roce 1960 bych tímto způsobem mluvit nemohl. Je to, jako bychom se stávali v našem přístupu ke čtení Písma dospělými. Namísto toho, abychom hledali jednu řádku, která dokazuje, že se protestanti mýlí, konečně necháváme Písmo, aby měnilo nás samé, aniž bychom chtěli měnit druhé lidi. Namísto toho, abychom používali Písmo k dokazování toho, že máme pravdu, dovolíme mu, aby nám dokazovalo, že se mýlíme. A tou dobrou zprávou v posledku je to, že takto je to v pořádku. Takto mi to nikdo neříkal. Vždycky mi naopak říkali, že vše spočívá v tom být sám v pořádku a sám mít pravdu.

Ježíš nikdy neřekl: „toto je moje přikázání: máte mít pravdu“. Řekl: „nové přikázání vám dávám, abyste se milovali navzájem.“[8] To ale my dělat nechceme, raději bychom měli pravdu. Evangelia neříkají, že jste dokonalý a že jste O.K., jak říkáme my Američané. Evangelia říkají, že vy nejste O.K., nicméně, i přesto je to v pořádku - O.K. Řekněte mi, jestliže toto není evangelium, co by pak mělo být radostnou zprávou? My jsme ve skutečnosti nebyli učedníky dobré zprávy, ale zprávy velice špatné. Mám skvělou skupinu židovských přátel v Americe a jeden, který je velice inteligentní a velice upřímný, mi řekl před pár měsíci: “Otče, já se vás nechci dotknout, ale proč jste vy, křesťané, pořád tak provinilí? Zdá se mi, že celé vaše náboženství je starostí o to, jak jste hříšní. Když my Židé máme sex, jsme z toho šťastní! Ale zdá se, že vy jste z toho nějací provinilí! Když se dobře najíte a napijete, pak snad dokonce cítíte, že byste se z toho měli Bohu zpovídat! A nerozumím, kde se toto vzalo.“ Byl velice upřímný.

Zde chci zdůraznit, že my nejsme lidské bytosti, které by se měli snažit stát se duchovními. To, co Ježíš svým vlastním tělem přišel říct, nazýváme tajemstvím vtělení. Je to téma všech témat. Všechno se pohybuje směrem ke vtělení. Ježíš říká: Vy už jste duchovní bytosti, ale nevíte o tom. A tím zoufalým úkolem tu je naučit se, jak být lidmi!! Proto přichází Ježíš docela prostě jako Syn člověka. Tak se sám nazývá. Ale my z něho samozřejmě okamžitě uděláme Syna Božího a začneme ho uctívat. Pak už jej nemusíme napodobovat a následovat, protože je Bůh a nikdo nemůže jako Bůh být. Čtyřiasedmdesátkrát o sobě mluví jako o Synu člověka. Já jsem jako vy, jsem jako každý z vás, jsem prototyp člověka. Ve čtyřech evangeliích Ježíš sedmnáctkrát říká „následujte mne!“. Ani jednou neřekl: „uctívejte mne!“.

„My tě ale budeme raději uctívat než následovat!“ A docela nám to funguje. „Když tě uctíváme, tak tě nepotřebujeme následovat. My ti nabídneme kadidlo, i když jsi kadidlo nikdy nechtěl. Nabídneme ti úklony a klekání, o které jsi nikdy nežádal a potom už nemusíme dělat to, co jsi říkal, což je milovat se navzájem a to až do té míry, že budeme milovat i ty, kteří nás zranili, abychom žili na tomto světě nenásilně a prostě a abychom si navzájem odpouštěli sedmdesátkrát sedmkrát. Toto by mohlo vytvořit zemi velice odlišnou.“

Myslím, že prvních 2000 let křesťanství budeme nazývat kojeneckým křesťanstvím. Zdá se mi, že nám teprve začíná svítat, do jakých úběžníků nás tato tangenta směruje. A za takto načrtnuté úběžníky mohu poděkovat pouze svým židovským předkům a svému židovskému Ježíši. Jsme syny a dcerami tohoto velkého dědictví. Člověk si téměř může klást otázku, zdali historie nenávisti vůči židovství není vlastně naší historií nenávisti vůči sobě samým, není-li to na nějaké nevědomé a hrozivé úrovni odmítnutí našeho vlastního Krista. Nicméně chci opakovat, že už to samo je skvělá věc, že zde mohu hovořit tímto způsobem, že je mi to vůbec dovoleno. Svědčí to o tom, že se stáváme dospělými křesťany a že se zdá, že již můžeme začít používat Bibli zralým a duchovním způsobem.

◙ ◙ ◙

Diskuse
 

1.   Byla to úžasná přednáška o tom, co nás všechno Pán Ježíš učí, ale já mám pocit, že tady ještě nebyla řečena jedna věc, na které mu v jisté části nejvíce záleželo, totiž abychom uznali ne jako věc uctívání, ale jako věc pravdy, že On je jednorozený Syn Boží. Chtěl bych se zeptat, zda toto pokládáte za fundamentalismus?

Jádro věci spočívá v tom, jestli tomuto budete věřit jako ideologii, nebo jestli tomu budete věřit jako výsledku duchovní cesty. Věřím v božství Kristovo stejně jako vy, ale k božství Kristovu musíte dospět přes jeho lidství. Je to jediná cesta, kterou máte k dispozici. Když se však budete snažit podniknout non-stop let k božství - bez zastávky, dostanete se běžně k velmi nezralému pochopení Kristova božství. To celé je otázka, jak se k tomu dostanete. Takže, když přicházíte a čtete ten text ex post, můžete z něj jenom vytrhnout, že Ježíš je Syn Boží, a pak se vám to stává čímsi jako municí nebo mocí. Přitom Ježíš přišel, abyste zakusil svou bezmocnost, nikoli svou moc. A proto jediným způsobem, jak se toho božství dobrat, je cesta kříže. Neměli bychom z toho dělat ideologický závěr v hlavě.

2.   Můžete vysvětlit, jak jste to myslel, že Ježíš nechtěl založit církev? Vezměme třeba vyvolení apoštolů, nebo větu, kterou jste citoval: „Petře, ty jsi Skála, na které vystavím svou církev“. Mě se zdá, že alespoň ke konci evangelií je tam dost o tom, že církev zakládá?

To je právě způsob, jak čteme ex post z budoucnosti. Neřekl bych, že fenomén církve by byl proti té ose, kterou Ježíš nastavil. Ale je málo důkazů, že by jeho lidská mysl měla o tom nějaké vědomí. Nepřeskakujte od vyvolení dvanácti apoštolů hned ke katolické církvi. Já rád rozumím tomu, co říkáte. Jsem také katolík, ale my jsme odečítali tato spojení příliš zjednodušeně a naivně. K tomu jsme promítali zpět do Ježíšovy mysli to, co jsme sami chtěli dělat. Trvám na tom, že Ježíš se snažil reformovat židovství a jeho malá skupina dvanácti bylo takové kritické seskupení, které mu v tom mělo pomoci. A nepopírám, že toto měl být základ církve. Myslím dokonce, že to bylo nevyhnutelné.

Někteří možná příliš zjednodušeně říkají: Ježíš vyhlásil Boží království a další generace, hlavně svatý Pavel, to zorganizovali a vytvořili z toho systém. Pavel je jeden z mých velkých hrdinů, takže já nejsem proti tomu. Moje nejnovější sada pásek je pouze o Pavlovi, o jeho genialitě. Pavel ovšem přišel o mnoho roků později a tedy to Ježíšovi do mysli nevkládejte. Nebo se nám stane to, že ztratíme pojem o Ježíšově lidství a ztratíme ty základní věci, o které mu šlo.

3.   Já bych si dovolil položit otázku, která se ani tak netýká dnešního povídání, ale vaší knihy „Všechno má své místo“. V této knize se zmiňujete o vašem pobytu v zen buddhistickém klášteře, a dokonce tam citujete některé zenové výroky. Ptám se tedy: Co vás tento pobyt naučil a jestli jste tam našel něco, co křesťanství v duchovní praxi neumí nabídnout.

To, co buddhismus dělá, je, že je mnohem jasnější a průzračnější v tom, když vás učí se odpoutat od všeho egocentrismu. My křesťané jsme vyrůstali s výroky jako: „musíte se nejdřív ztratit, abyste se mohli nalézt:“ nebo „pokud pšeničné zrno neodumře, tak zůstává jenom zrnem“[9]. To stejné učení je i tam; nicméně my jsme snad ohluchli díky tomu, že jsme to slyšeli už tolikrát a tak pobožně. A jak se někdy stává, když slyšíte cizí jazyk nebo řeč v cizím slovníku, umožňuje vám to slyšet vlastní sdělení čerstvým způsobem. Myslím, že to je ten důvod, proč je tolik lidí, aspoň v mojí zemi, přitahováno směrem k buddhismu, protože jeho jazyk není tolik zatížen takovou změkčilou pobožností.

Dá vám to poznat, že problém spočívá ve vašem vířícím mozku. Problémem je vaše identifikace s vaším vlastním obrazem. Problémem je vaše spravedlnost. Řekl bych, že Ježíš tyto věci učí velice zpříma. Ale zdá se, že západní svět to od Ježíše nechce slyšet. Možná, že je tomu tak, jako když nechcete nějaké věci od svých rodičů slyšet. Pak vám to řekne někdo jiný a vy se s tím vrátíte domů, svým rodičům to řeknete, ale oni vám řeknou: vždyť jsme ti to říkali dávno. Opravdu si myslím, že v dnešní době buddhismus tuhle úlohu pro mnohé křesťany vykonává. Bývám ve své zemi zván, abych mluvil k mnoha ekumenickým a protestantským skupinám. Tito křesťané dnes touží po mystice prvního tisíciletí, s kterou jsme teď - jak se zdá - ztratili kontakt. Oni vědí, že my jako katolíci tuto řeč a tento slovník známe, i když mnoho katolíků o tom neví. Na druhé straně, když o tom mluvím ke katolíkům, tak usnou. Když ovšem s tím přijdu k protestantům, dělají si všichni horlivě poznámky - třeba, když se jedná o Terezii z Avily.

Zde se v mnoha případech jedná o pedagogiku: jak se dostanete odsud tam. Mnozí lidé, když nepoužíváte ty jejich správné termíny, či jejich slovník, z vás ihned udělají kacíře nebo outsidera. Naše planeta je v současné době pro nás příliš malá, než abychom se navzájem jedni od druhých neučili. Děkuji, že jste na to upozornil, protože si opravdu myslím, že jsem se tam mnohému naučil a řekl bych, že nejlépe jsem to právě vyjádřil v té knize. Ale jediné, co to se mnou - aspoň doufám – udělalo je, že jsem se stal lepším františkánem a pomohlo mi to pochopit, že František nás učil to samé.

4.   Je násilí vždycky jenom zavrženíhodné, nebo je někdy schvalujete jako možné řešení některých situací, válek, konfliktů, či chaosu ve společnosti?

Říkám, že někdy existuje něco jako čistý pacifismus, což by bylo totální nenásilí ve všech případech. Vedle něj bychom stavěli žádoucí pacifismus, který znamená žít vnitřně bez hněvu a nenávisti. Když se vám to opravdu podaří, což není snadné, myslím, že to váš postoj k politice a k militarismu změní. Uvědomíte si, že pro většinu lidí je vojenská militaristická odpověď tou první odpovědí. Tak tomu bylo téměř po celé dějiny. Co musíme udělat, je pročistit obrovské „území mezi“ – území nikoho. Musíme otevřít svět dialogu, diplomacie a embarga, kde musíme rozpoznat, že násilí musí být opravdu tou naprosto poslední alternativou. V této oblasti máme velice málo praktických zkušeností. Nazval bych to tedy raději strategickým nebo duchovním pacifismem. Ale souhlasil bych přinejmenším teoreticky s tím, že jsou situace, kdy brutální síla může být zastavena pouze brutální silou. Myslím si, že nemusíme ustoupit stranou a nechat nevinné lidi, aby byli utlačováni a ničeni, ale musíme hledat mnohem kreativnější způsoby, jak to dělat. A opět říkám, že jsme teprve na začátku hledání nové cesty.

5.   Já bych se chtěl zeptat na něco, co s tímto souvisí a to je téma neoplácet násilí násilím - že to není způsob Ježíše, který, když je křižován, nekřižuje. Přesto v Novém zákoně najdeme místa, kde se toto uskutečňuje. Je to případ Ananiáše a Safíry, kde byli ztrestáni velice tvrdě. Jak se k tomu stavíte?

Snad jste slyšel první část mé přednášky, kde jsem říkal, že tu zpravidla jde o tři kroky vpřed a dva kroky vzad. Myslím, že jste zde uvedl perfektní příklad citátu, který obráží ty dva kroky vzad. Ani okamžik nevěřím, že by to bylo přišlo od Boha. Já věřím, že to je jejich interpretace nějaké události, kterou si promítli do Boha. Ježíš naopak říká, když ona věž v Siloe[10] spadla a zabila nějaké lidi: „myslíte, že to byli špatní lidé?“ On se snaží toto propojování mezi lidskými haváriemi a Božím trestem zrušit. V lidské psyché je však toto spojení tak hluboko, že vidíte, že i biblický text se snaží zbraňovat jeho umocňování. Řekl bych opět, že se musíte k těm velkým tématům vracet, nebo se dostanete do potíží.

6.   Já bych se chtěla vrátit k Ježíšovu lidství. Připadlo mi zajímavé právě to, že Ježíš nám z kříže dal vlastně svoji matku jakožto vzor. Dal nám ji k tomu, aby ona byla naší matkou a zároveň by se tam mohlo vložit i jeho předjímání situace církví nyní, kdy vlastně máme k jeho lidství daleko, protože jsme se příliš obrátili k božství. Maria nám zde může být prostřednicí, která nás přímo k tomu lidství vede a skrze své lidství pak k Ježíšovi a skrze něho vůči Bohu?

Asi je to skvělý vhled do věci. Skoro si myslím, zda se bez toho ženského obrazu člověk nestává příliš tvrdým a studeným. Vždycky se stává ideologickým a upřeným k úsudku hlavy a myslím, že Maria tuhle úlohu po většinu historie římského katolicismu vykonávala. Já často svým protestantským bratrům a sestrám říkám: „nevím, jak jste to bez Marie vydrželi“. Neříkám, že by byla Bohem, ale na praktické úrovni se Maria stává ženskou tváří Boha. To, co mě přivedlo k práci s muži, bylo poznání, že strašně moc lidí má zranění ze svého vztahu s otcem nebo spíše kvůli tomu, že neměli otce. A pro mnoho lidí je jediným věřitelným obrazem milujícího Boha žena. Mnoho lidí nikdy nezakusilo bezpodmínečnou lásku od muže. Proto pracuji s muži, aby se muži takto naučili být obrazy Boha. Ale jste na správné stopě, když říkáte, že Maria je v mnoha případech jediný způsob, jak nám pomoci prorazit. Ti stejní protestanti, o kterých jsem pohovořil jako o svých přátelích, říkají, že to vyřešili takto: Dali jsme Ježíšovi blonďaté vlasy a modré oči, udělali jsme Ježíše sladkého, ženského a velmi pěkného. Ty sexuální energie v našich životech jsou opravdu tak mocné… A myslím, že všichni potřebujeme jak mužskou, tak ženskou tvář Boha. Samozřejmě Bůh je nad pohlavími, Bůh není ani žena ani muž. Potřebujeme každý láskyplný obraz, který se naskytne, aby nás k Bohu přitáhnul.
 

Poznámka k překladu:

Biblické citáty byly uváděny v tomtéž znění, jak byly při této přednášce předneseny spatra . Citace pak byla upřesněna přímým biblickým odkazem. Pokud ovšem citát více - méně vyjadřoval charakteristiku celé jedné biblické knihy, nebylo toto možné.
 

[2]  Jan 14,10-11 pozn. překl.

[3]  meritum = zásluha pozn. překl.

[4]  parafráze Ef 2,8-9 pozn. překl.

[5]  srv. Dtn 9,1n; Dtn 9,14 pozn. překl.

[6]  Jan 15,16 pozn. překl.

[7]  1Sam 16,1 n pozn. překl.

[8]  Jan 13, 34 pozn. překl.

[9]  Jan 12,24 pozn. překl.

[10]  Lk 13,4 pozn. překl.