Vlož mě jako pečeť do svého srdce, jako pečeť na svou paži,

Protože láska je silná jako smrt, vášeň nelítostná jako hrob.

Její záblesky jsou záblesky ohně, zuřivý plamen.

-Píseň písní 8,6

Mirabai Starrová popisuje, že jazyk romantiky a erotické lásky je univerzální zkušeností mystiků napříč náboženskými tradicemi:

Zdá se, že každá duchovní tradice na planetě má nějakou verzi Písně písní. Jazyk romantické lásky popisuje a evokuje vztah duše k božství přesněji, než by to kdy dokázal jakýkoli popisný teologický jazyk. Asi proto se Píseň písní, která je poměrně revoluční a těžko vysvětlitelná, dostala do kanonických textů....

Všechen jazyk lásky, kterým hovoří mystici, vyvěrá ze stejného pramene, z něhož se rozvinula Píseň písní. Je to místo v srdci, které je pravdou duchovního společenství, duchovní touhy. Touha se stává portálem ke sjednocení a společenství a toto sjednocení se stává referenčním bodem pro touhu. Kdykoli se kterýkoli z mystiků dotkne témat touhy, úzkosti, odloučení a sladkosti útočiště v náručí milovaného, zpívá tuto základní píseň, tento Kancionál písní, ať už tento konkrétní text skutečně zná...., nebo ne. Píseň písní je základním plánem, který je vštípen do duší nás všech, palivem, které nás pohání na duchovní cestě, i když se k ní někteří z nás nikdy nedostanou. Myslím, že je v každém z nás. [1]

V Písni písní zpívá milenka o hledání svého milého:

V noci na svém loži toužím jen po své lásce.

Hledala jsem ho, ale nenašla jsem ho.

Musím vstát a jít po městě,

úzkými uličkami a náměstími, dokud nenajdu svou jedinou lásku.

Všude jsem ho hledal, ale nenašel jsem ho. (Píseň písní 3,1-2)

Starr popisuje touhu jako základní aspekt manželské mystiky:

Něco v našich duších rozpoznává tuto dynamiku vyhnanství a návratu. Vzpomínáme si, že naším zdrojem je Láska. Trpíme iluzí, že jsme byli vytrženi z kořenů své duše. Toužíme se vrátit domů. Zapojujeme všechny praktiky, které nám přijdou pod ruku, abychom obnovili své rodné právo na sounáležitost. A když dosáhneme oněch prchavých okamžiků sjednocení, uvědomíme si, že jsme nikdy nebyli dva. Vždy jsme byli a vždy budeme jedno.

Jazyk lásky je jako vesmírná loď, která nás prostřelí vrstvami iluzí a dopraví nás k pravdě o našem bytostném spojení s Božstvím a o naší propojenosti s celým stvořením. Není nad úryvek mystické poezie, rozžhavený ohněm touhy a oblažený vínem sjednocení, který vyvolá naši vlastní spalující touhu a odhalí naši schopnost splynutí. [2]

Set me as a seal upon your heart, a seal upon your arm,

For love is as strong as death, passion fierce as the grave.

Its flashes are flashes of fire, a raging flame.

—Song of Songs 8:6

Mirabai Starr describes how the language of romance and erotic love is the universal experience of mystics across religious traditions:

Every spiritual tradition on the planet seems to have some version of the Song of Songs. The language of romantic love describes and evokes the soul’s relationship with the divine more accurately than any descriptive theological language ever could. I guess that’s why the Song of Songs, which is quite revolutionary and hard to explain, made it into the canonical texts….

All of the love language with which the mystics speak is arising from that same wellspring from which the Song of Songs unfolded. There is this place in the heart that is the truth of spiritual communion, of spiritual longing. The longing becomes the portal to union and communion, and that union becomes the reference point for the longing. Any time any of the mystics touch upon the themes of yearning, anguish, separation, and the sweetness of taking refuge in the arms of the beloved, they’re singing this essential song, this Canticle of Canticles, whether or not they actually are familiar with this particular text…. The Song of Songs is an essential blueprint that’s instilled in all our souls, the fuel that propels us on a spiritual path, even if some of us never get around to it. I think it’s in all of us. [1]

In the Song of Songs, the lover sings of her search for her beloved:

At night on my bed I longed only for my love.

I sought him, but did not find him.

I must rise and go about the city,

the narrow streets and squares until I find my only love.

I sought him everywhere but I could not find him. (Song of Songs 3:1–2)

Starr describes longing as an essential aspect of nuptial mysticism:

Something in our souls recognizes this dynamic of exile and return. We remember that our source is Love. We suffer from the illusion of having been pulled up from our soul roots. We long to go home. We engage every practice we can get our hands on to restore our birthright of belonging. And when we attain those fleeting moments of union, we realize we were never two to begin with. We were always one and always will be one.

The language of love is like a spaceship that blasts us through the layers of illusion and delivers us to the truth of our essential connectedness with the Divine and our interconnectedness with all of creation. There’s nothing like a passage of mystical poetry, incandescent with the fire of longing and besotted by the wine of union, to evoke our own burning yearning and reveal our capacity for melding. [2]