Patřím svému milému a on touží jen po mně.

-Píseň písní 7,11

James Finley oslavuje důraz Bernarda z Clairvaux na lásku:

Když jsem byl v klášteře, měli tam sochu svatého Bernarda držícího svitek. Ve svém komentáři k Písni písní říká: "Amo quia amo." "Miluji, protože miluji." Píše: "Všechno, co děláme, děláme z nějakého důvodu, ale jen láska je sama sobě důvodem." [1] Je zřejmé, že právě to je motivací milenců v Písni písní. Láska je jejich jediným důvodem, jejich jedinou odměnou. Já bych to vyjádřil takto: V konečném důsledku Bůh říká jen jednu věc. Děje se jen jedna věc: Nekonečná Boží láska se v neustálém sebedarování vylévá, vyprazdňuje a rozdává v intimní bezprostřednosti daru a zázraku naší samotné přítomnosti, přítomnosti druhých ve všech věcech a naší nicotnosti bez této nekonečné lásky. Láska je náš původ, láska je náš základ, láska je naše udržující skutečnost a láska je náš osud. Láska a pouze láska je podstatou reality. Vše ostatní je vlastně jen kouř a zrcadla. [2]

Bernard z Clairvaux rozpoznal, že existuje bratrská láska, naše láska k sourozencům. Existuje láska rodičů k dětem a láska dětí k rodičům. Bůh nám také dává lásku k našim přátelům. Manželská láska je však jedinečná v tom, že se dva lidé svobodně rozhodnou zcela se jeden druhému odevzdat: vzájemně se podporovat, být tu jeden pro druhého a být s ním. Jejich sexuální spojení je tedy fyzickou, somatickou oslavou lásky, v níž se dávají a přijímají.

Vstaň, má lásko, má krásná,

a pojď se mnou.

O holubičko má, v rozsedlinách skal,

v úkrytu skály,

dovol mi spatřit tvou tvář;

dovol mi slyšet tvůj hlas,

protože tvůj hlas je sladký

a tvá tvář je krásná....

Můj milý je můj a já jsem jeho. (Píseň písní 2,13-14.16)

Je zřejmé, proč Bernard považoval manželskou lásku, vylíčenou v Písni písní, za lásku nejvyšší. Je to jako když se manželé milují a dávají jeden druhému - nekonečná Boží láska nám nekonečně dává Boží já. Snoubenecká mystika je jako manželství s Bohem. Bůh chce, abychom byli s Bohem oddáni v tomto polibku, v této konečné, svrchované a nejvyšší lásce.

Filozof Blaise Pascal napsal: "Srdce má svůj důvod, který rozum nezná." [3] Bernard z Clairvaux to pochopil dávno předtím, než to napsal Pascal. Při práci s Písní písní se noří do oblasti srdce a hledá slova a metafory, které s námi budou rezonovat. Když tato slova slyšíme, dotýkají se nás, protože můžeme říci, že Bernard se snaží vyjádřit slovy to, co naše vlastní srdce ví, že je pravda. Hloubkou toho, kým jsme, je to, že jsme Boží milovaní. [4]

I am my beloved’s, and his desire is for me.

—Song of Songs 7:10

James Finley celebrates Bernard of Clairvaux’s emphasis on love:

When I was at the monastery, they had a statue of Saint Bernard holding a scroll. In his commentary on the Song of Songs, he says, “Amo quia amo.” “I love because I love.” He writes, “Everything we do, we do for a reason, but only love is its own reason.” [1] Clearly this is the motivation of the lovers in the Song of Songs. Love is their only reason, their only reward. This is how I would put it: Ultimately, God is speaking just one thing. Only one thing is happening: The infinite love of God, in an ongoing self-donating act, is pouring itself out, emptying itself, and giving itself away in and as the intimate immediacy of the gift and the miracle of our very presence, the presence of others in all things, and our nothingness without this infinite love. Love is our origin, love is our ground, love is our sustaining reality, and love is our destiny. Love and love alone is the substance of reality. Everything else is smoke and mirrors, really. [2]

Bernard of Clairvaux recognized that there’s fraternal love, our love for our siblings. There’s the love of parents for their children, and the love of children for their parents. God also gives us love for our friends. But nuptial love is unique in that two people freely choose to give themselves to each other completely: to support each other, to be there for each other, and to be with each other. So, their sexual union is a physical, somatic celebration of the love in which they give and receive.

Arise my love, my fair one,

and come away.

O my dove, in the clefts of rocks,

in the covert of the cliff,

let me see your face;

let me hear your voice,

for your voice is sweet

and your face is lovely….

My beloved is mine, and I am his. (Song of Songs 2:13–14, 16)

You can see why Bernard saw nuptial love, portrayed in the Song of Songs, as the supreme love. It’s like when spouses love and give themselves to each other—the infinite love of God infinitely gives God’s self to us. Nuptial mysticism is like being married to God. God wants us to be married to God in this kiss, this ultimate, sovereign, and supreme love.

The philosopher Blaise Pascal wrote, “The heart has its reason which the mind knows not.” [3] Bernard of Clairvaux understood this long before Paschal wrote it. In working with the Song of Songs, he is dropping down into the heart realm, searching for words and metaphors that will resonate with us. When we hear these words, we’re touched by them because we can tell Bernard is trying to put into words what our own hearts know is true. The depth of who we are is God’s beloved. [4]