James Finley se zamýšlí nad učením mystika a mnišského reformátora z 12. století Bernarda z Clairvaux, jednoho z nejplodnějších komentátorů Písně písní:

Svatý Bernard z Clairvaux (1090-1153) byl opatem cisterciáckého kláštera v Clairvaux. Píseň písní ho natolik zaujala, že o ní během posledních dvaceti let svého života napsal osmdesát šest kázání. Postupoval řádek po řádku. Považoval ji za vrcholný text celého Písma kvůli jejímu manželskému tématu - konečnému spojení vtělené lásky. Pro mě je to osobní, protože jsem žil v cisterciáckém klášteře s Thomasem Mertonem, kde jsem byl touto mystikou sjednocení a lásky prodchnut.

Cisterciáci vznikli jako reforma benediktinských klášterů. Cítili potřebu vrátit se k jádru Benediktovy řehole, které je zároveň jádrem evangelia. V úvodních větách Řehole svatého Benedikta se praví: "Naslouchej, dítě moje, slovům mistra, a uslyšíš-li dnes jeho hlas, nezatvrzuj své srdce." V této řeči se říká: "Slyšíš-li dnes jeho hlas, nezatvrzuj své srdce." Mistrem je Kristus, takže musíme naslouchat, abychom slyšeli Ježíšův hlas, který nás volá v našich srdcích.

Svými kázáními o Písni písní se nám Bernard snažil pomoci pochopit, co znamená poslouchat Boha na hluboké úrovni. V podstatě poslouchat Boha znamená vnitřně přijmout, že nekonečná Boží přítomnost je neustálým sebedarováním, které se zpřítomňuje a rozdává svou přítomnost jako dar naší přítomnosti. Láska je plnost přítomnosti. Nekonečná láska se nám dává jako dar a zázrak bezprostřednosti naší vlastní přítomnosti v naší nicotě bez Boha. Vidět to a přijmout to znamená poslouchat Boha. Bernard se snaží obnovit radikalitu této nekonečné lásky, která nás nekonečně miluje v naší porušenosti. Použil k tomu Píseň písní, protože je to píseň o zamilovanosti. Je to láska romantická, sexuální, erotická, mystická a manželská. [1]

Bernard z Clairvaux komentuje úvodní verše Písně písní:

Nechť mě políbí polibkem svých úst (1,1). Kdo mluví? Nevěsta. Kdo je ona? Duše žíznící po Bohu.... Je-li někdo služebníkem, má strach z tváře svého pána. Je-li někdo nájemníkem, doufá ve výplatu z ruky svého pána. Je-li někdo žákem, naslouchá svému učiteli. Je-li někdo synem, ctí svého otce. Ale duše, která prosí o polibek, je zamilovaná. Mezi dary přírody zaujímá tento cit lásky první místo, zvláště když spěchá k návratu ke svému Původci, jímž je Bůh. Nelze najít slova tak sladká, aby vyjádřila sladkou náklonnost Slova a duše k sobě navzájem, kromě nevěsty a Ženicha. [2]

James Finley reflects on the teachings of the twelfth-century mystic and monastic reformer Bernard of Clairvaux, one of the most prolific commentators on the Song of Songs:

Saint Bernard of Clairvaux (1090–1153) was the abbot of the Cistercian monastery of Clairvaux. He was so enamored of the Song of Songs that he wrote eighty-six sermons about it over the last twenty years of his life. He went line by line. He thought of it as the supreme text of all Scripture because of its nuptial theme—the ultimate union of incarnate love. It’s personal for me because I lived in a Cistercian monastery with Thomas Merton, where I was steeped in this union and love mysticism.

The Cistercians were founded as a reform of the Benedictine monasteries. They felt the need to get back to the heart of Benedict’s Rule, which is also the heart of the gospel. In the opening sentences of the Rule of Saint Benedict, he said, “Listen, my child, to the words of the master, and if today you hear his voice, harden not your heart.” The master is Christ, so we’ve got to listen to hear the voice of Jesus calling to us in our hearts.

Through his sermons on the Song of Songs, Bernard was trying to help us understand what it means to obey God on a deep level. Basically, to obey God is to interiorly accept that the infinite presence of God is an ongoing self-donating act that is presencing itself and giving its very presence away as the gift of our very presence. Love is the fullness of presence. Infinite love is giving itself to us as the gift and the miracle of the immediacy of our very presence in our nothingness without God. To see that and to accept it is to obey God. Bernard is trying to reestablish the radicality of this infinite love, which is infinitely in love with us in our brokenness. He used the Song of Songs to do that because it’s a song about being in love. It’s romantic, sexual, erotic, mystical, and marital love. [1]

Bernard of Clairvaux comments on the opening lines of the Song of Songs:

Let Him kiss me with the kiss of His mouth (1:1). Who speaks? The bride. Who is she? The soul thirsting for God…. If one is a servant he is in dread of his lord’s face. If one is a hireling he hopes for pay from his lord’s hand. If one is a disciple he gives ear to his teacher. If one is a son he honors his father. But the soul who begs a kiss, is in love. Among the gifts of nature this affection of love holds first place, especially when it makes haste to return to its Origin, which is God. Words cannot be found so sweet as to express the sweet affections of the Word and the soul for each other, except bride and Bridegroom. [2]