Otec Richard popisuje rituál obětního beránka, který se konal na Jom Kipur, židovský svatý den smíření:

Slovo "obětní beránek" pochází z důmyslného rituálu popsaného v 16. kapitole knihy Leviticus. Podle židovského zákona velekněz v Den smíření vložil ruce na "uprchlého" kozla a na zvíře vložil všechny hříchy židovského lidu z předchozího roku. Poté byl kozel pobit rákosem a trním, vyhnán na poušť a lid se s radostí vrátil domů. Násilí na nevinné oběti bylo zřejmě docela účinné, protože dočasně zbavovalo skupinu viny a hanby. Stejná dynamika obětního beránka byla ve hře, když evropští křesťané upalovali domnělé kacíře na hranici a když bílí Američané lynčovali černé Američany, a pokračuje dodnes. Ve skutečnosti je tento vzorec totožný a zcela neracionální.

Kdykoli je "hříšník" vyloučen, naše kolektivní ego je potěšeno a cítí úlevu a bezpečí. Funguje to, ale jen na chvíli, protože je to pouhá iluze. Opakovaně věříme lži, že tentokrát jsme identifikovali skutečného viníka, a stáváme se tak ještě katatoničtějšími, zvykově nevědomými a provinilými - protože obětní beránek samozřejmě nikdy ve skutečnosti neodstraňuje zlo na prvním místě. Dokud je zlo "tam", myslíme si, že můžeme změnit nebo vyhnat někoho jiného jako kontaminující prvek. Pak se cítíme očištěni a v klidu. Není to však pravý pokoj, pokoj Kristův, který "svět nemůže dát" (viz Jan 14,27).

Ježíš se stal obětním beránkem, aby odhalil univerzální lež obětování. Stal se hříšníkem, aby odhalil skrytou podstatu obětního beránka, abychom viděli, jak se i dobře smýšlející lidé mohou mýlit. Pilát, představitel státu, a Kaifáš, hlava chrámu, představují tento vzor: Oba si našli umělé důvody, aby ho odsoudili (viz Jan 16,8-11 a Římanům 8,3).

Při uctívání Ježíše jako obětního beránka se křesťané měli naučit přestat obětovat, ale neudělali jsme to. Stále se naprosto mýlíme, kdykoli si vytváříme libovolné oběti, abychom se vyhnuli vlastní spoluvině na zlu. Zdá se, že je to nejúčinnější taktika, jak odvést pozornost. Historie nám ukázala, že autorita sama o sobě není dobrým vodítkem. Přesto pro mnoho lidí autority uklidňují jejich úzkost a zbavují je vlastní odpovědnosti za formování zralého svědomí. Rádi následujeme někoho jiného a necháváme na něm odpovědnost. Je to univerzální dějová linie v dějinách a kultuře.

S mylným pohledem na Boha jako na vrchního trestajícího, který zřejmě zastává většina křesťanů, si myslíme, že naše vlastní násilí je nezbytné, a dokonce dobré. Nic takového jako vykupitelské násilí však neexistuje. Násilí nezachraňuje, pouze všechny strany krátkodobě i dlouhodobě ničí. Ježíš nahradil mýtus o vykupitelském násilí pravdou o vykupitelském utrpení. Na kříži nám ukázal, jak bolest držet a nechat ji, aby nás proměnila.

Father Richard describes the scapegoat ritual that took place on Yom Kippur, the Jewish holy day of atonement:

The word “scapegoating” originated from an ingenious ritual described in Leviticus 16. According to Jewish law, on the Day of Atonement, the high priest laid hands on an “escaping” goat, placing all the sins of the Jewish people from the previous year onto the animal. Then the goat was beaten with reeds and thorns, driven out into the desert, and the people went home rejoicing. Violence towards the innocent victim was apparently quite effective at temporarily relieving the group’s guilt and shame. The same scapegoating dynamic was at play when European Christians burned supposed heretics at the stake, and when white Americans lynched Black Americans, and continues to this day. In fact, the pattern is identical and totally non-rational.

Whenever the “sinner” is excluded, our collective ego is delighted and feels relieved and safe. It works, but only for a while, because it is merely an illusion. Repeatedly believing the lie, that this time we have identified the true culprit, we become more catatonic, habitually ignorant, and culpable—because, of course, scapegoating never really eliminates evil in the first place. As long as the evil is “over there,” we think we can change or expel someone else as the contaminating element. We then feel purified and at peace. But it is not true peace, the peace of Christ which “the world cannot give” (see John 14:27).

Jesus became the scapegoat to reveal the universal lie of scapegoating. He became the sinned-against one to reveal the hidden nature of scapegoating, so that we would see how wrong even well-meaning people can be. Pilate, a representative of the state, and Caiaphas, the head of the temple, represent this pattern: Both find artificial reasons to condemn him (see John 16:8–11 and Romans 8:3).

In worshiping Jesus as the scapegoat, Christians should have learned to stop scapegoating, but we didn’t. We are still utterly wrong whenever we create arbitrary victims to avoid our own complicity in evil. It seems to be the most effective diversionary tactic. History has shown us that authority itself is not a good guide. Yet for many people, authority figures soothe their anxiety and relieve their own responsibility to form a mature conscience. We love to follow someone else and let them take the responsibility. It is a universal story line in history and culture.

With the mistaken view of God as a Punisher-in-Chief that most Christians seem to hold, we think our own violence is necessary and even good. But there is no such thing as redemptive violence. Violence doesn’t save; it only destroys all parties in both the short and long term. Jesus replaced the myth of redemptive violence with the truth of redemptive suffering. He showed us on the cross how to hold the pain and let it transform us.