Otec Richard Rohr uvádí, jak Ježíš zpochybnil přísné zákony své doby, které určovaly, co je "čestné" a co ne:

V Ježíšově době samotná architektura chrámu kamenně odhalovala to, co se Ježíš snažil reformovat. Zdálo se, že samotná konstrukce budovy chrání stupně důstojnosti, jak to často dělá nezralé náboženství. Uprostřed stála Svatyně svatých, do níž mohl jeden den v roce vstoupit pouze velekněz. Tu obklopoval dvůr kněží a levitů, do něhož mohli vstupovat pouze oni. Mimo něj se nacházel dvůr pro rituálně čisté židovské muže.

Židovské ženy měly přístup pouze do nejvzdálenějšího dvora chrámu, ačkoli v době jejich plodného věku byl jejich vstup na tento dvůr omezen kvůli náboženským představám o krvi a rituální čistotě (viz 3. Mojžíšova 15,19-30). Před vchodem do tohoto dvora bylo umístěno znamení, které varovalo všechny nežidovské osoby, že vstup do dvora se trestá smrtí.

V chrámu nacházíme strukturováno do kamene něco, co všechna náboženství vždy dělají: vytvářejí zasvěcence a outsidery. Židé definovali všechny nežidy jako "pohany"; někteří katolíci dodnes hovoří o "nekatolících". Zdá se, že téměř každý potřebuje nějakého hříšníka nebo kacíře, s nímž by se mohl srovnávat. Judaismus je archetypálním náboženstvím a ilustruje vzorec, který se opakuje téměř ve všech náboženstvích.

Na určité úrovni si všichni vytváříme "meritokracie" nebo systémy hodnosti a vždy je zakládáme na nějakém kódu čistoty - rasové, národní, sexuální, morální nebo kulturní. Tento materiál tvoří velkou část knih Leviticus a Numeri a je také závazkem téměř všech křesťanských denominací po reformaci. Tento vzor se nikdy nezmění, protože je to vzor ustrašeného a přehnaně bráněného ega.

Ježíš byl radikálním reformátorem náboženství, z velké části proto, že neprojevoval zájem o udržování systémů čistoty nebo jakýchkoli uzavřených systémů. Ty apelují pouze na ego a nikoho nevedou k Bohu. Ježíš tyto systémy aktivně podkopával, a to i proti svým vlastním následovníkům, když chtěli pronásledovat ostatní (viz Lk 9,49-56). Neprojevoval žádný zájem o různé dluhy a kodexy čistoty starého Izraele, které jsou náboženskými formami moci a vyloučení. Ve skutečnosti Ježíš často otevřeně pohrdal mnoha přijatými kodexy čistoty svého vlastního náboženství, zejména sobotními zákazy, pravidly o mytí rukou a pohárů a mnoha omezeními, která činila různé lidi "nečistými". Ježíšovy pokusy o reformu tvoří přímo či nepřímo polovinu textu evangelia (viz Mt 15,1-14).

Někdy žertem říkám, že Ježíš jako by odpočíval od sobotního večera až do pátečního západu slunce, a pak se vydal na cestu, aby většinu své práce vykonal v sobotu! Je celkem zřejmé, že provokuje náboženský systém, který staví zvyky a lidské zákony nad lidi.

Father Richard Rohr identifies how Jesus challenged the strict laws of his day that governed what was “honorable” and what was not:

In Jesus’s time, the very architecture of the temple revealed in stone what Jesus was trying to reform. The actual design of the building seemed to protect degrees of worthiness, as immature religion often does. At the center stood the Holy of Holies, which only the high priest could enter on one day a year. This was surrounded by the court of the priests and the Levites, which only they could enter. Outside that was the court for ritually pure Jewish men.

Jewish women had access only to the outermost court of the temple, although during their childbearing years, their entrance to that court would be limited because of religious beliefs about blood and ritual purity (see Leviticus 15:19–30). Outside the entrance to this court, a sign warned any non-Jewish people that to enter would be punishable by death.

In the temple, we find structured in stone something all religions invariably do: create insiders and outsiders. Jews defined all non-Jews as “gentiles”; some Catholics still speak of “non-Catholics.” Almost everybody seems to need some kind of sinner or heretic against which to compare themselves. Judaism is an archetypal religion, and illustrates a pattern that is replicated in almost all religions.

On some level, we all create “meritocracies” or worthiness systems and invariably base them on some kind of purity code—racial, national, sexual, moral, or cultural. This material makes up much of Leviticus and Numbers, and also is the compulsion of almost every Christian denomination after the Reformation. The pattern never changes because it’s the pattern of the fearful and over-defended ego.

Jesus was a radical reformer of religion, in large part because he showed no interest in maintaining purity systems or closed systems of any kind. They only appeal to the ego and lead no one to God. Jesus actively undercut these systems, even against his own followers when they wanted to persecute others (see Luke 9:49–56). He showed no interest in the various debt and purity codes of ancient Israel, which are the religious forms of power and exclusion. In fact, Jesus often openly flouted many of the accepted purity codes of his own religion, especially the Sabbath prohibitions, rules about washing hands and cups, and the many restrictions that made various people “impure.” Jesus’s attempts at reform comprise half of the Gospel text directly or indirectly (see Matthew 15:1–14).

I sometimes jokingly say that Jesus appears to relax from Saturday night until Friday at sunset, and then goes out of his way to do most of his work on the Sabbath! It’s fairly obvious that he is provoking the religious system that puts customs and human laws before people.