Richard Rohr se zamýšlí nad tím, jak Bůh použil proroky, aby vyvrátil představy o retributivní spravedlnosti, které dodnes převládají ve většině kultur:

Většina z nás se domnívá, že spravedlnost spočívá v tom, že posíláme zločince do vězení. Představujeme si, že můžeme poukázat na těch několik málo, kteří se nechají chytit, a že se pak můžeme považovat za spravedlivou společnost. Ale neodvážíme se odsoudit celý systém za masivní nespravedlnost a podvody. Možná odmítáme nést vinu i odpovědnost? Převzetí odpovědnosti za společné dobro je důležitějším morálním mandátem. A právě tím začali proroci. Když je v centru pozornosti společné dobro, není kázání o uvalování viny a hanby na jednotlivce, ale o poskytování vize a povzbuzení společnosti.

To, co dějiny potřebovaly, je pozitivní a inspirující univerzální vize pro zemi a Boží lid. Harašení o individuálních hříších a usvědčování provinilců možná zahanbí pár jednotlivců k polovičaté poslušnosti, ale pokud jde o společenskou změnu, bylo to notorické křesťanské selhání. Retributivní spravedlnost se minula účinkem, protože není založena na pozitivní lásce a ocenění dobra, pravdy a krásy ve světě a ve stvoření. Negativní energie se živí sama sebou, ale pozitivní energie vyvolává pozitivní vizi.

Jaká je tedy pozitivní vize hebrejského proroka Ámose? Když čteme způsob, jakým končí své proroctví, je jasné, že odměny a radost mají velký základ na této zemi a v tomto světě. Podle Ámose Bůh říká:

Mám v úmyslu obnovit osudy svého lidu Izraele.

Obnoví svá zničená města a budou v nich žít,

vysadí vinice a budou pít jejich víno,

kopat zahrady a jíst jejich úrodu (Amos 9,14).

Radikální jednota s Bohem a bližními je jediným způsobem, jak se kdokoli z nás skutečně uzdraví nebo zlepší. Možná právě proto Anonymní alkoholici stále tak trvale mění životy lidí. Anonymní alkoholici trvají na osobní odpovědnosti za zranění, vnitřní zkušenosti s Vyšší mocí a určitém druhu trvalé praxe v malých skupinách: celý balíček zdravého náboženství.

V závěrečných verších Amos vidí Boha jako milosrdnějšího a soucitnějšího, i když stále naříká nad pošetilostí a selháním Izraele:

Toho dne znovu vztyčím chátrající Davidovu chýši,

Zapravím v ní mezery,

Obnovím starobylé ruiny,

A obnovím její starobylé rozvaliny (Amos 9,11).

Amos zahajuje revoluci v našem chápání toho, jak mezi námi působí božská láska. Už nejde o odplatu nebo trest, ale o úplné přerozdělení. Je to taková božská extravagance, filozofie lásky je do lásky mne zpět, která dává vzor všem prorokům, kteří budou následovat. Představuje silný a jasný posun od odplaty a trestu k tomu, co se stane novou smlouvou obnovující spravedlnosti, kterou vidíme zpracovanou v Izajášovi, Jeremiášovi, Ezechielovi a samozřejmě v Ježíšově životě. To všechno mění, nebo by alespoň mělo.

Richard Rohr considers how God used the prophets to upend notions of retributive justice, which prevail in most cultures to this day:

Justice, most of us believe, is when we send bad guys to jail. We imagine that we can point out the few who get caught and that then we can think of ourselves as a fair society. But we don’t dare convict the whole system of massive injustice and deceit. Maybe we are refusing to carry both guilt and responsibility? Taking responsibility for the common good is the more important moral mandate. And that is exactly where the prophets began. When the common good is the focus, preaching is not about imposing guilt and shame on individuals, but about giving vision and encouragement to society.

What history has needed is a positive and inspiring universal vision for the earth and the people of God. Harping about individual sin and convicting wrongdoers might shame a few individuals into halfhearted obedience, but in terms of societal change it has been a notorious Christian failure. Retributive justice has backfired because it is not founded in a positive love and appreciation of the good, the true, and the beautiful in the world or in creation. Negative energy feeds on itself, but positive energy evokes a positive vision.

So what is the Hebrew prophet Amos’s positive vision? When we read the way he ends his prophecy, it’s clear that the rewards and rejoicing are very much based in this earth and this world. According to Amos, God says:

I mean to restore the fortunes of my people Israel.

They will rebuild their ruined cities and live in them,

plant vineyards and drink their wine,

dig gardens and eat their produce (Amos 9:14).

Radical unity with God and neighbor is the only way any of us truly heals or improves. Perhaps that is why Alcoholics Anonymous continues to make such an enduring difference in people’s lives. AA insists on personal responsibility for woundedness, the inner experience of a Higher Power, and some kind of ongoing small-group practice: the whole package of healthy religion.

By his final verses, Amos sees God as more merciful and more compassionate, even as he continues to lament Israel’s foolishness and failures:

That day I will re-erect the tottering hut of David,

Make good the gaps in it,

Restore the ancient ruins,

And rebuild its ancient ruins (Amos 9:11).

Amos is inaugurating a revolution in our understanding of how divine love operates among us. This is no longer retribution or punishment, but a full reordering. It is such divine extravagance, a philosophy of love them into loving me back, that sets the pattern for all the prophets to follow. He represents a strong and clear movement away from retribution and punishment to what will become a new covenant of restorative justice that we see worked out in Isaiah, Jeremiah, Ezekiel, and, of course, in the life of Jesus. This changes everything, or at least it should.