Richard Rohr se zamýšlí nad tancem božské intimity:

Božsko-lidský milostný vztah je skutečně vzájemný tanec. Někdy, abychom mohli vykročit vpřed, musí náš partner trochu ustoupit. Odstoupení trvá jen chvíli a jeho účelem je přitáhnout nás blíž - ale v danou chvíli to tak nevypadá. Máme pocit, že náš partner ustupuje.

Bůh vytváří stažení, "skrývá svou tvář", jak to nazývali mnozí mystici a spisovatelé. Bůh vytváří vakuum, které může vyplnit jen Bůh. Bůh pak čeká, zda budeme svému Božímu partnerovi důvěřovat, aby nakonec zaplnil tento prostor v nás, který se nyní stal ještě prostornějším a vnímavějším. To je ústřední téma temnoty, nutných pochybností nebo toho, co mystici nazývají "stažení Boží lásky". To, co se jeví jako utrpení, deprese, zbytečnost - okamžiky, kdy se Bůh stáhl -, jsou často hluboké projevy důvěry a pozvání k důvěrnosti z Boží strany. Na vnitřní cestě duše se setkáváme s Bohem, který komunikuje s naším nejhlubším já, dovoluje nám chyby a odpouští nám je. Právě toto dávání a přijímání a vědomí, že k dávání a přijímání bude docházet, činí Boha jako Milujícího tak skutečným. [1]

Překladatelka španělského mystika Jana od Kříže (1542-1591) Mirabai Starrová nabízí tento strhující popis temné noci, v níž Bůh přechází z dynamické přítomnosti do milující nepřítomnosti:

Řekněme, že když jsi byl velmi mladý, závoj se zvedl jen natolik, abys za ním mohl zahlédnout skrytou Skutečnost, a pak zase spadl. Možná se to už nikdy neopakovalo, ale nemohl jsi zapomenout. A tento objev se stal hlavním hybatelem zbytku vašeho života způsobem, kterého jste si možná ani nevšimli....

Řekněme, že tyto [duchovní] praktiky naplňují vaše srdce. Díky nim cítíš svatost jako vítr v každém vlákně své bytosti a myslíš na řeky svatých myšlenek..... Vášeň vaší lásky k Bohu se zintenzivňuje....

Řekni, že ti modlitba začíná vysychat na jazyku. Posvátná literatura se stává spadaným listím, odfoukává. Meditace už nepřináší klid. Oddanost křehne, praská. Bůh, kterému se klaníš, tě už nepřitahuje....

Řekněme, že každá ze známých duchovních místností, kam chodíš hledat útočiště, je nyní temná a prázdná. Přesto se posadíte. U dveří se svléknete a vstoupíte nazí. Všechny plány odpadly..... Toto ticho se prohlubuje úměrně tomu, jak se odevzdáváte.

Řekněme, že to, co se ve skrytu děje, je, že Milovaný vám lásku oplácí. Že váš první záblesk Absolutna byl prvním velkým Božím darem pro vás. Že tvá léta zjevování uvnitř jeho mnoha nádob byla jeho druhým darem, v němž tě jako matka držel jako dítě u svého prsu a něžně tě krmil. A že tato temnota duše, na kterou jsi narazil a ze které se zdá, že nemůžeš vyjít, je jeho posledním a největším darem pro tebe.

Protože jen do této obrovské prázdnoty může vstoupit jako tvůj Milovaný a naplnit tě. Tam, kde temnota není ničím jiným než nevýslovnou září. [2]

Richard Rohr reflects on the dance of divine intimacy:

The divine-human love affair really is a reciprocal dance. Sometimes, in order for us to step forward, our partner must step away a bit. The withdrawal lasts only a moment, and its purpose is to pull us closer—but it doesn’t feel like that in the moment. It feels like our partner is retreating.

God creates the pullback, “hiding his face,” as it was called by many mystics and scriptures. God creates a vacuum that God alone can fill. Then God waits to see if we will trust our God partner to eventually fill that space within us, which now has grown even more spacious and receptive. This is the central theme of darkness, necessary doubt, or what the mystics call “God’s withdrawing of love.” What feels like suffering, depression, uselessness—moments when God has withdrawn—are often deep acts of trust and invitations to intimacy on God’s part. On the soul’s inner journey, we meet a God who interacts with our deepest selves, allowing and forgiving mistakes. It is precisely this give-and-take, and knowing there will be give-and-take, that makes God so real as a Lover. [1]

A translator of Spanish mystic John of the Cross (1542­–1591), Mirabai Starr offers this stirring description of the dark night, in which God moves from dynamic presence to loving absence:

Say when you were very young the veil lifted just enough for you to glimpse the underlying Real behind it and then dropped again. Maybe it never recurred, but you could not forget. And this discovery became the prime mover of the rest of your life in ways you may not have even noticed….

Say these [spiritual] practices fill your heart. They make you feel holiness like wind through every fiber of your being and think rivers of holy thoughts…. The passion of your love for God intensifies….

Say prayer starts to dry up on your tongue. Sacred literature becomes fallen leaves, blows away. Meditation brings no serenity anymore. Devotion grows brittle, cracks. The God you bow down to no longer draws you….

Say each of the familiar spiritual rooms you go to seeking refuge are dark now, and empty. You sit down anyway. You take off your clothes at the door and enter naked. All agendas have fallen away…. This quietude deepens in proportion to your surrender.

Say what’s secretly going on is that the Beloved is loving you back. That your first glimpse of the Absolute was God’s first great gift to you. That your years of revelation inside his many vessels was his second gift, wherein, like a mother, he was holding you, like a child, close to his breast, tenderly feeding you. And that this darkness of the soul you have come upon and cannot seem to come out of is his final and greatest gift to you.

Because it is only in this vast emptiness that he can enter, as your Beloved, and fill you. Where the darkness is nothing but unutterable radiance. [2]